38. kapitola – Vězeň ve vlastním těle

kapitola39 Doufala jsem, že to vyvrátí. Potřebovala jsem slyšet, že to není pravda. Jenže on to potvrdil.

„Ano. Tohle jméno jsem se později rozhodl používat,“ řekl mi a udělal krok směrem ke mně.

Couvla jsem. „Nepřibližuj se ke mně!“ vyjekla jsem.

„Kate,“ oslovil mě uklidňujícím hlasem. „Nic se nestalo. Jsem pořád ten Tom, kterého znáš. Nic se nezměnilo.“

„Změnilo! Zabil jsi spoustu lidí. Harryho rodiče, třeba.“

„To jsem nebyl já,“ zavrtěl hlavou. „Tohle udělalo moje budoucí já, ale ne já.“

„Jenže to je to samé,“ namítla jsem.

„Není,“ zavrtěl znovu hlavou. „Teď jsem jenom patnáctiletý kluk a ty jsi jenom třináctiletá holka. Nikdy nevíš, co provedeš v budoucnosti. Možná budeš dělat ještě horší věci.“

„Nebudu. Taková nejsem.“

„Lidi se časem mění. A pokud chceš uspět a přežít, musíš být silná a dělat věci, které dělat nechceš.“

„Řekl jsi, že ti je patnáct let. Jaké věci jsi musel udělat, že už toho tolik víš?“ zeptala jsem se ho.

„Už jednou jsem ti řekl, že existují lidé, kteří jdou po bilokantech. Kvůli takovým lidem jsem přišel o matku a musel jsem vyrůstat v sirotčinci. Možná jsi také kvůli nim neměla rodiče.“

„Co je to za lidi?“ zeptala jsem se.

„Říkají si Řád Modré Hvězdy. Doufej, že se s nimi nikdy nesetkáš.“

„Ty ses s nimi setkal?“

„Jenom s pár členy, když mi bylo čtrnáct. Tehdy jsem musel poprvé někoho zabít.“ Ztuhla jsem. Věděla jsem, že Voldemort zabil mnoho lidí, ale že zabil i Tom? Můj Tom? „Musel jsem to udělat, ale lituji toho. Jinak by zabili oni mě.“

„Proč by někdo chtěl zabít čtrnáctiletého kluka?“ pokračovala jsem ve výslechu.

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Ale doufám, že jsem to v budoucnosti zjistil.“

Když mi došly otázky, na chvíli jsem se odmlčela a dívala se do země. Tom toho využil a udělal několik kroků ke mně.

„Řekla jsem ti, aby ses nepřibližoval,“ sdělila jsem mu, ale už jsem do toho dala moc rázu. Neposlechl a za chvíli stál u mě.

„Záleží mi na tobě. Jen nechci, aby se k tobě také dostal ten řád a ublížil ti.“

Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. „Ale ty sám jsi mi ublížil. Loni jsi mě málem zabil.“

„To jsem nebyl já,“ namítl a položil mi ruce na ramena. „Kdybych věděl, kdo jsi, nikdy bych ti neublížil.“

Odstrčila jsem ho od sebe. „Nedotýkej si mě. Možná bys mi neublížil, ale využíváš mě. Celý tenhle rok mě nějak využíváš.“

Zamračil se. „Jak jsi na to přišla?“ zeptal se.

„Tohle mi napsalo moje budoucí já.“ Kývla jsem hlavou směrem ke vzkazu, který jsem si před chvílí četla a na kterém stálo: Tom Raddle je pravé jméno Voldemorta. Využívá tě, aby mohl na škole škodit.

Jakmile si to Tom přečetl, zvedl hlavu od vzkazu a podíval se na mě. Nadechnul se a chtěl mi něco říct, ale byla jsem rychlejší: „Nesnaž se mi vykládat, že to není pravda, protože já sama sobě věřím.“

Ale co když moje budoucí já udělalo kdysi špatné rozhodnutí a teď to chce změnit? Ne, to je blbost. I když… ne, stop! Právě jsem tu s mladší verzí největšího černokněžníka všech dob, tak nebudu zpochybňovat sama sebe.

„Co mi k tomu řekneš?“ podívala jsem se na něho.

Na chvilku se odmlčel, ale pak promluvil. „Dobře. Konec přetvářky. Celý tenhle rok jsem tě využíval k tomu, abych znovu otevřel Tajemnou komnatu. A nejen to. Každou chvíli, kdy jsi v astrální rovině, z tebe vysávám tvoji sílu.“

Jako kdyby mi zabodl nůž do zad, vyrval srdce, roztrhal ho a spálil. Doteď jsem si to úplně nepřipustila. Pořád jsem doufala, že to je lež. Každou chvílí jsem čekala, že mi řekne, že to všechno je jenom jeden velký vtip. Ale teď když to takhle přiznal… A každou chvílí v astrální rovině ze mě vysává moji sílu…

Rozběhla jsem se směrem ke svému tělu, které leželo na mojí posteli. Jenže Tom byl blíž a postavil se mi do cesty. Pozvednul ruku a napřáhl dlaň. Moje nohy se zastavily a já jsem se nemohla pohnout.

„Co se děje?“ divila jsem se a marně jsem se snažila pohnout nohama.

„Říkal jsem, že tě už od začátku roku vysávám. Za těch devět měsíců jsem už stihl nasbírat dost síly na to, abych tě dokázal zastavit. Vlastně bych z tebe tímhle tempem do konce roku získal dostatek síly, abych získal vlastní hmotné tělo a už bych tě nepotřeboval.“

„Takže mě tu takhle budeš držet, dokud nezískáš to svoje tělo?“ vyhrkla jsem. „Myslíš, že nikomu nebude divné, když budu několik týdnů ležet v posteli a prostě spát?“

„S tím nebudou problémy,“ zavrtěl hlavou a otočil se k mému tělu. Rukou mě pohladil po tváři. Ještě včera by mě z toho příjemně zamrazilo, ale teď jsem se akorát otřásla odporem.

„Nech mě být. Nemůžeš mi nic udělat. Když se mi něco stane, tak nikdy nezískáš zpátky svoje tělo.“

Znovu se podíval na mě v astrální podobě. „Tím si nebuď tak jistá. Nejsi jediná na tomhle hradě, z koho je možné vysávat sílu. A pokud jde o tvoje tělo,“ otočil se znovu k posteli „jak myslíš, že jsem celý rok zvládal otevírat Tajemnou komnatu? Zatímco jsi se mnou chodila po hradě, byl jsem zároveň i ve tvém těle.“

A následně se sklonil a splynul s mým tělem. Pak se svět kolem mě rozplynul a já jsem otevřela oči. Byla jsem ve vlastním těle, jenže jsem ho nemohla ovládat.

————————–

Harry

„Nezdá se ti, že se Kate poslední dobou chová divně?“ zeptal jsem se Rona.

„Ho?“ zeptal se s plnou pusou a podíval se směrem, kam jsem se díval. Právě tím směrem seděla Kate a o samotě večeřela. „Proč myslíš?“

„Nedala si k večeři hranolky a k snídani si dala párky,“ odpověděl jsem mu.

„Co je na tom divného? Tak prostě nemá chuť na hranolky. Vždyť je jí pořád, tak si je už asi znechutila. A spousta lidí si dává k snídani párky.“

„Hranolky miluje, na tom se nikdy nic nezmění. A nesnáší maso u snídaně.“ Podíval jsem se na Rona. „Navíc sedí o samotě, když si přitom může sednout k dvojčatům, k Ginny nebo k někomu z ročníku. Nerada sedí sama.“

„Harry,“ oslovil mě Ron. „Měl bys ji přestat sledovat. Začíná to být divný.“

Probodnul jsem Rona pohledem. „Prostě mi vrtá hlavou, proč se chová jinak.“

„Je rozhozená z toho, co se stalo Hermioně,“ pokrčil rameny. „Byla to přece ona, kdo ji našel.“

„Jenže takhle divně se chová až tenhle týden,“ namítl jsem.

„Tak si s ní promluv,“ navrhl.

Na chvilku jsem se zamyslel. Co kdybych to byl já, kdo udělá první krok? „Vlastně bychom jí možná mohli navrhnout,“ řekl jsem po chvíli, „aby se s námi vydala dneska v noci do Zapovězeného lesa.“

„A musíme tam jít?“ zeptal se Ron zoufale.

„Musíme,“ oznámil jsem mu. Přitom jsem se zvednul a zamířil jsem ke Kate. „Kate?“ oslovil jsem ji opatrně. Částečně jsem čekal, že se na mě naštve, nebo v lepším případě mě bude ignorovat. Od té doby, co jsme se pohádali na Valentýna, jsem s ní neprohodil slovo.

„No?“ zeptala se a podívala se na mě. Úspěch, nic po mně nehodila.

„Chci se omluvit za tu krádež deníku,“ řekl jsem jí. „A zároveň ti chci něco navrhnout. Ono z toho deníku jsme se dozvěděli jeden tip.“

„Jaký?“ zeptala se stroze.

Rozhlédl jsem se a ztlumil jsem hlas. „Jde o Hagrida. Tom se zmínil o tom, že tenkrát před padesáti lety to svedli na Hagrida a vyhodili ho ze školy. Tak jsme za ním šli se ho na to zeptat. Řekl nám něco o tom, že se máme držet pavouků a právě ty jsme dneska zahlédli na bylinkářství mířit do Zapovězeného lesa. Takže jestli chceš, můžeš se tam s námi dneska v noci vydat.“

„Dobře,“ pokrčila rameny. „Půjdu.“ Tohle je celý? Tak proč jsem se tak dlouho bál si s ní promluvit?

„Tak ahoj večer,“ rozloučil jsem se a vrátil jsem se k Ronovi. Tomu jsem vypověděl, co se právě teď mezi námi dvěma stalo.

„Tak vidíš,“ prohlásil Ron. „Úplně normální Kate.“

„Právě že ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Normální Kate by se na mě napřed naštvala a pak by teprve souhlasila.“

Večer trvalo celou věčnost, než se vyprázdnila společenská místnost. Poslední odešli spát až někdy kolem půlnoci, takže až v tu dobu jsme přes sebe přehodili plášť a vydali se na noční toulání po hradě. Stavili jsme se cestou do lesa ještě v Hagridově boudě, kde jsme nechali plášť a vzali Tesáka. Třeba nám bude užitečný.

Zhruba po půl hodině chození lesem jsme konečně na něco narazili. Ačkoliv bych byl radši, kdyby ne.

„Tohle byl půlmetrový pavouk, který právě kolem nás proběhl?“ zeptal se Ron vystrašeně.

Namířil jsem svojí rozsvícenou hůlku na to místo, kde jsme před chvílí zahlédli pohyb. „Bohužel ano,“ odpověděl jsem mu.

Vzápětí jsem zaslechl za sebou prasknutí větvičky, ale než jsem se stihl otočit, něco mě popadlo za nohu a vytáhlo do vzduchu. Visel jsem hlavou dolů a zmítal sebou ve snaze osvobodit se. Přitom jsem postřehl, že ta příšera, která mě drží, má osm chlupatých noh a dvě kusadla a právě mě odnáší někam do lesa.

„Pusť mě, ty hnusná chlupatá potvoro,“ nadával kousek ode mě Ron. Podle toho a Tesákova štěkání jsem pochopil, že budou ve stejné pozici. Ale co Kate?

Nějakým způsobem se mi povedlo ohlédnout se po místě, kde před chvílí stála. Pořád tam byla a vedle ní byl jeden z těch pavouků. Dívala se na něj, jako kdyby ho hypnotizovala. Pavouk se nakonec otočil a nechal ji být. Neříkala, že to lezení někomu do hlavy je nebezpečné?

Jako kdyby vycítila můj pohled, zvedla hlavu a podívala se na mě. Možná mě ani neviděla, byli jsme moc daleko. Neviděl jsem ani, jak se tváří. Slyšel jsem jenom: „Pozdravujte Hagridovu příšeru!“

Nechápal jsem to. Takhle by se přece Kate nechovala. I když spolu nemluvíme, tak by nás nenechala odnést pavouky a navíc by se nám neposmívala. Vždyť nás možná sežerou!

Najednou mě pavouk pustil a já jsem dopadl na tvrdou zem. Zaslechl jsem dvě další žuchnutí a jedno zavrčení, takže Rona i Tesáka pustili také. Podíval jsem se na Rona, který se tvářil hodně vyděšeně. V podstatě mu lezly hrůzou oči z důlků. Nejspíš si ani nevšiml toho s Kate. Na druhou stranu se mu nedivím, kolem nás se to jenom hemžilo obrovskými pavouky. Podíval jsem se směrem, kam se díval. Právě tam z pavučiny vylezl obrovský pavouk, který byl tady ze všech největší.

„Co se děje? Hagrid dorazil?“ ptal se. Ani jsem se nemusel ohlížet, abych zjistil, jak se Ron roztřásl, když zjistil, že ten pavouk umí mluvit.

„Jsme Hagridovi přátelé,“ vyhrkl jsem rychle. Hagrid by nás sem snad neposlal, kdyby to tu bylo nebezpečné. „Má problémy.“

„Problémy?“ zeptal se ten mohutný pavouk.

„Odvedli ho do Azkabanu, kouzelnického vězení. Myslí si, že otevřel Tajemnou komnatu a vypustil odtamtud netvora na studenty,“ vysvětlovat jsem mu rychle dřív, než se rozhodne nás nechat zabít.

„Tajemná komnata? Z toho ho obviňovali už před mnoha a mnoha lety,“ vypravoval pavouk. „Tehdy si mysleli, že já jsem ten netvor z Komnaty. Obviňovali mě ze smrti nějakého děvčete, které našli v umývárně, ale já jsem přitom viděl z hradu akorát jeden přístěnek. Hagrid mě celou dobu schovával.“

Chtěl jsem na něj naléhat, ale všiml jsem si, jak začíná couvat zpět do pavučiny. Zároveň se na nás ze stran začali tlačit zbylí pavouci.

„Tak my raději už půjdeme,“ prohlásil jsem a začal jsem pomalu couvat.

„Půjdete? Ale vždyť jste sem vážili takovou cestu a moje děti jsou hladové… Hagridovi nesmějí ublížit, ale tohle pravidlo se nevztahuje na jeho přátele.“

Víc už jsem se nezdržoval a rozběhl jsem se směrem pryč. Přitom jsem začal vytahovat z kapsy hůlku, ale to mi stejně nepomohlo. Uběhl jsem sotva pár metrů, když mě pavoučí noha stáhla na zem.

V duchu jsem si už představoval svůj konec, sežraný pavouky v Zapovězeném lese, když jsem uslyšel zatroubení klaksonu. Vzápětí nás ozářilo světlo a několik pavouků se rozuteklo. Bleskově jsem se postavil a podíval jsem se, co je vyrušilo. Byl to Ford Anglia.

„Taťkovo auto!“ vyhrkl Rona a rozběhli jsme se k němu. „A pěkně divoké,“ dodal, když jsme k němu doběhli. Bylo celé poškrábané a zablácené.

Vzal jsem Tesáka, hodil ho na zadní sedadlo, zatímco Ron si sedal na místo řidiče a já jsem skončil na sedadle spolujezdce. Po mojí noze začala znovu chňapat nějaká chlupatá noha, tak jsem přibouchl dveře.

„Jeď!“ křikl jsem na Rona. Jenže ten rozkaz vykonalo spíš auto, protože se rozjelo ještě dřív, než Ron stihnul šlápnout na pedál. Motor zaburácel a my se řítili mezi stromy pryč od pavouků. Zhruba po deseti minutách divoké a kostrbaté jízdy lesem, kdy jsme přišli o jedno zrcátko, les konečně prořídl a o chvíli později už jsme byli na kraji lesa. Auto prudce zabrzdilo. Vylezli jsme z auta, Ron patřičně rozklepaný a vyjevený z pavouků a Tesák se rovnou rozběhl k Hagridově srubu. Děkovně jsem lehce poklepal na kapotu auta a řekl jsem: „Díky.“ Auto zavrnělo motorem, následně se otočilo a jelo zpátky do lesa.

„Rone, jsi v pořádku?“ oslovil jsem kamaráda, který pořád vypadal v šoku.

„Jo, jen mi dej chvíli,“ řekl mi. Pak se zarazil a rozhlédl se. „Kde je Kate?“

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Ty pavouci ji neodnesli. Možná už je zpátky na hradě.“ Raději jsem se Ronovi nezmínil o tom, co na nás volala, když nás pavouci odnášeli.

„Proč jsme vůbec museli jít do toho lesa? Nic jsme se nedozvěděli a málem nás tam sežrali pavouci. Až příště uvidíme Hagrida, připomeň mi, že mu chci poděkovat.“

„Něco jsme se dozvěděli,“ namítl jsem. „Máme jistotu, že to Hagrid nebyl. A navíc vzpomínáš, jak mluvil o tom, že tu mrtvou našli v umývárně. Co když tam pořád je?“

„To jako… ty myslíš Ufňukanou Uršulu?“

Přikývl jsem. Následně jsme se vydali do Hagridovy boudy pro plášť, a pak už se vydali do hradu. Cestou jsme uvažovali, jak se dostat k Uršule, když jsou teď všude bezpečnostní opatření.

Jak se tam dostat, jsme vyřešili o den později. Podařilo se nám ukecat Lockharta, aby nás nechal jít na další hodinu samotné. Bohužel o chvíli později jsme narazili na profesorku McGonagallovou, ale té jsme řekli, že jsme chtěli jít za Hermionou. Takže jsme se nakonec k Uršule nedostali, dostali jsme se jenom na ošetřovnu.

„Myslíš, že toho útočníka viděla?“ zeptal se Ron, když jsme seděli u Hermiony.

„To nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Ale brzo se to dozvíme, až za pár dnů budou mandragory hotové. Víc mi vrtá hlavou, kde je Kate. Dneska jsem ji ještě neviděl. Co když v tom lese zůstala?“

„Určitě se dostala ven. Hlavně aby už byly ty mandragory,“ povzdechl si Ron a podíval se na ni.

Nejprve jsem se jí taky podíval do obličeje, ale pak jsem ji přejel pohledem a všimnul jsem si jedné věci. Ruku měla sevřenou v pěst, jako kdyby v ní něco držela. Sehnul jsem se a pokusil jsem se to dostat z ruky. Po chvíle zápasení s její kamennými prsty jsem získal jeden papírek.

„Ona na to přišla!“ vyhrkl jsem, když jsem si to přečetl.

„Co?“ zeptal se nechápavě Ron.

Podal jsem mu papírek. „Ten netvor je bazilišek. Kdo se mu podívá do očí, ten umře. Když se mu někdo podívá do očí přes odraz v zrcadle, ve vodě nebo nějak jinak nepřímo, tak zkamení.“

„A jak by se obrovský had pohyboval po hradě?“ zeptal se Ron. „Toho by někdo musel vidět.“

Prstem jsem ukázal na slovo, které bylo připsáno na kraji papírku. „Potrubím. Proto jsem slyšel ze zdi ten hlas. Hadí jazyk. A právě v umývárně by mohl být ten vchod do Tajemné komnaty. V umývárně Ufňukané Uršuly.“

„Musíme to říct McGonagallové,“ vyhrkl Ron.

My o vlku a vlk mluví na chodbách. Hradem se najednou ozval kouzlem zesílený hlas profesorky McGonagallové: „Všichni studenti se ihned vydají do svých společenských místností. Všichni profesoři se sejdou na chodbě v prvním patře.“

„Co se stalo?“ zeptal se Ron.

Pokrčil jsem rameny. „Musíme jít do té sborovny a říct jim, co jsme zjistili.“

Rozběhli jsme se směrem do prvního patra. Občas jsme se museli schovat za roh nebo nějakého výklenku, aby nás někdo neviděl, ale nakonec jsme se dostali do prvního patra. Už tam byli shromážděni snad všichni učitelé. S Ronem jsme se schovali do jednoho výklenku za rohem, odkud jsme dobře slyšeli, co se děje.

Bazilišek si do Komnaty někoho odvedl.

„Koho?“ zeptal jsem se potichu.

Odpověď jsem dostal za chvíli. Jenže tohle jsem nechtěl slyšet.

„Katherine Beckerovou,“ doneslo se k nám.

Reklamy