29. kapitola – První magický experiment

kapitola29Od té doby Harry už neslyšel žádné hlasy. Netrvalo to dlouho a všichni jsme na to zapomněli. Měsíc říjen se začal chýlit ke konci a venku začalo být chladno. Letos to byl chladnější podzim než loni. Sice ještě nesněžilo, ale za pár týdnů se určitě rozesněží.

A přes všechno to chladno celý nebelvírský tým pilně trénoval. Ve chvílích, kdy se Harry proháněl venku v tom chladnu na hřišti, jsem byla ráda, že mě do týmu nevybrali. Místo poletování v dešti jsem se místo toho mohla uvelebit v křesle a psát si s Tomem. Poslední dobou už jsem si s ním nepsala jenom nahoře v ložnici, ale začala jsem se přesunovat sem dolů do společenské místnosti. Ono tady u krbu je větší teplo.

Zrovna jsem si psala s Tomem, zatímco Hermiona s Ronem hráli šachy. Normálně hrával Ron s Harrym, ale ten byl zrovna na tréninku v tom ošklivém počasí. Občas, když jsem zrovna čekala, až moje písmo vybledne a než se objeví Tomova odpověď, jsem zvedla hlavu a podívala jsem se, jak hrají. Nebo spíš Hermiona prohrává.

„Zkus táhnout věží o dvě políčka dopředu,“ poradila jsem jí. Hermiona se podívala na svoji věž a na čele se jí objevila vráska.

Sklonila jsem hlavu a podívala jsem se do deníku. Zaslechla jsem ještě, jak Hermiona říká: „Dobře, budu ti věřit.“ Už jsem ji ale nevnímala, protože se v deníku objevila jedna otázka od Toma.

Nemáš za pár dnů narozeniny?

Překvapeně jsem se podívala na deník. Jo. Jak to víš?

Jednoduše. Našli tě přece na Halloween. A když neznají tvoje rodiče, tak neví ani, kdy ses narodila. V takových případech často mají narozeniny v den, kdy je nalezli. Takže mě napadlo, že máš narozeniny na Halloween. 

A dnešní datum víš odkud?

Odpočítával jsem dny od té doby, co jsi napsala, že začal první říjen.

Usmála jsem se. Potěšilo mě, že se o mě tak zajímá, že si vzpomene na moje narozeniny. A také se mi zalíbila představa, jak Tom počítá na rukou dny do mých narozenin. Problém je, že jsem si ho pořád představovala jako malého kluka a nedokázala jsem si ho představit jako patnáctiletého teenagera, jakým byl v deníku. Nebo alespoň by takový měl být, když deník vytvořil v patnácti letech. Teoreticky pak už ta jeho část v deníku nestárla. Otázkou je, jak vypadá ve skutečnosti. Teoreticky mu teď bude minimálně padesát let. Raději si ho budu představovat jako patnáctiletého kluka.

„Sakra,“ zaklela Hermiona.

Zvedla jsem hlavu. „Hej! To je moje hláška.“

„Neboj,“ uklidnila mě Hermiona. „Taky jsem to kvůli tobě prohrála.“

„Co?“ zeptala jsem se jí nechápavě.

„Přišla jsem o věž a Ron mi dal šach mat,“ vysvětlila mi stručně Hermiona.

Přejela jsem pohledem šklebícího se Rona a podívala jsem se na šachovnici. Stačilo mi krátké zhodnocení situace, abych pochopila, v čem je chyba.

„Já myslela ať táhneš tou druhou věží,“ vysvětlila jsem Hermioně.

Hermiona se znovu podívala na šachovnici a opět se zamračila. Stejně už to měla prohraný.

Do křesla vedle mě usedlo něco, co se nápadně podobalo Harrymu. Akorát to bylo o trochu mokřejší, uřícenější a špinavější.

„Jaký byl trénink?“ zeptala se Hermiona.

„Nech mě hádat… Mokrý?“ ušklíbla jsem se na Harryho.

Harry moji poznámku ignoroval a jenom si promnul oči. „Mam podezření, že někdo místo Olivera dosadil Terminátora.“

Ron se na něj nechápavě podíval. „Co je to?“

„Terminátor je robot z budoucnosti,“ vysvětlila Hermiona Ronovi.

„Jasně,“ přikývnul Ron. Pak mu to (ne)došlo. „Co?“

„To je z jednoho filmu,“ dovysvětlila mu to Hermiona.

„Ještě jednou. Co?“

„Kašli na to,“ mávla jsem nad tím rukou. „To by bylo na dlouho.“

„Hele,“ ozval se Harry. „Co je to moták?“

„To je…“ začala Hermiona, ale Ron ji přerušil.

„Hermi,“ uklidnil jí. „To pro dnešek stačí s těmi definicemi.“ Následně se obrátil na Harryho. „Moták je prostě člověk, který neumí kouzlit. Pochází z kouzelnické rodiny, ale je mudla. Je takový opak čarodějů z mudlovských rodin.“

„Aha,“ řekl Harry. Potom se zamračil. „Takže Filch je moták?“

„To nevím,“ pokrčil Ron rameny. „S tímhle se v kouzelnické společnosti lidi moc nechlubí.“

„No,“ začal Harry. „Když jsem šel teď z tréninku, tak jsem trochu našlapal na chodbě a odchytil si mě Filch. U něj v kabinetě jsem zahlédl nějaký dopis o Rychločárech a motácích.“

„A co ti Filch udělal?“ zeptala jsem se.

„Nejdřív si chtěl pro mě vymyslet nějaký trest, ale pak mě zachránil Bezhlavý Nick. Jo,“ Harry se podrbal na hlavě „To mi vlastně připomíná, že jsem mu za to slíbil, že přijdu na jeho oslavu úmrtí. A vy že přijdete také.“

„Oslava úmrtí? Proč by chtěl tohle někdo oslavovat?“ zeptal se Ron.

Harry pokrčil rameny. „Má to být přesně pět set let.“

„Náhodou,“ ozvala se Hermiona „To bude ohromná zkušenost. Vždyť kolik smrtelníků se dostane na oslavu úmrtí?“

„A kdy to má být?“ zeptala jsem se.

„Ehm…“ Harrymu se trochu zadrhl hlas v hrdle. „Vlastně je to přesně v Předvečer všech svatých.“
„Jako předtím nebo potom?“

„Spíš během.“

„Harry,“ oslovila jsem ho podrážděně. „Děláš si ze mě srandu?“

Harry znejistěl. „Spíš ne?“

„Ty jsi domluvil zrovna na 31. října, že budeme na místě plných duchů? Já nemám nic proti Nickovi, ale zrovna v tenhle den?“

„No, jo, ale vždyť to je stejně jenom školní slavnost. Těch bude ještě hodně.“

„Harry,“ oslovila ho opatrně Hermiona, zatímco jsem Harryho masakrovala pohledem. „Nemyslím, že Kate vadí zrovna to, že prošvihne hostinu.“

„Ale co…ještě?“

„Harry, tohle došlo i mě,“ řekl Ron.

Harrymu se v obličeji vystřídalo několik výrazů. Nechápavost, zmatenost, přemýšlivost, zamyšlenost a pak prozření, které doprovázelo plácnutí se do čela.

„Já jsem blb,“ prohlásil. „Promiň, Kate. Mě ty tvoje narozeniny úplně vypadly z hlavy. Je mi líto, že je budeš trávit s kupou starých mrtvých průhledných duchů.“

„A to ti to trvalo tak dlouho? Nebo jsi dostal na tom tréninku tolikrát do hlavy potloukem?“ vyhrkla jsem. „I Tom na to přišel sám a to ani nevěděl, kdy mám narozeniny.“

„Kdo je Tom?“ přerušila mě Hermiona.

„To je…“ Zarazila jsem se. Sakra. Blbý přeřeknutí. A může za to Harry. Rukou jsem si podvědomě přitiskla deník s Tomem blíže k tělu. „Nikdo.“

„Ale,“ namítla Hermiona, ale zarazila jsem ji.

„Radši už půjdu nahoru,“ vyhrkla jsem a vyrazila jsem rychle nahoru.

Tam jsem si sedla na postel a zatáhla jsem závěsy.

Neuvěříš, co se mi stalo. Harry zapomněl na moje narozeniny a místo toho nám zařídil účast na oslavě úmrtí jednoho ducha.

To nebude moc zábavné.

Právě. A Harry mu to musí hned slíbit jenom kvůli tomu, že ho zachránil před školním trestem. Však on by mu ten trest pro jednou neuškodil. Třeba by si pak víc pamatoval kalendář.

A určitě musíš na tu oslavu úmrtí jít?

To nevím. Teoreticky by nemuselo vadit, kdybych se tam neobjevila. Ale Harry ten tam určitě půjde, když to slíbil. Hermiona je zase na tu oslavu zvědavá a Ron nejspíš půjde taky. A nechce se mi být na slavnosti bez nich.

Já jsem ale nemyslel, abys šla na slavnost.

Jo ale co bych jinak…počkat. Co tím myslíš?

To se dozvíš…

Co? Co se dozvím? Co bude? Co plánuješ?

Ten večer jsme si už do deníku mohla psát, co jsem chtěla, ale neodpovídal mi. Naprosto mě ignoroval. Co sakra plánuje?

Předvečer všech svatých a zároveň mé třinácté narozeniny se neúprosně blížily. Harry a ani Ron nebyli moc nadšení z blížící se oslavy. Obzvlášť když slyšeli od ostatních, jak velkolepá hostina se chystá. Hermioně to bylo víceméně jedno, protože jí jako jediné nevadilo, jít na oslavu Nickova úmrtí. Nejvíce překvapující pro ně bylo, že nejnadšenější jsem já. Vykládali si to tím, že jsem se nemohla dočkat svých narozenin.

Jenže to nebyl pravý důvod, proč jsem se tak těšila. Mnohem více mi vrtalo hlavou, co pro mě Tom chystá. Vždycky, když jsem se na to pokusila zavést řeč, tak změnil téma. Poslední dobou už jsme nemluvili ani o schopnostech. Jenom o obyčejných věcech, což znamenalo školu a spolužáky. O ničem jiném jsem mu ani psát nemohla, protože se tu nic zajímavějšího nedělo.

Jednou jsem se mu zmínila o hlasech, které slyšel Harry. Tom tomu nepřikládal žádný význam. Říkal, že se to nejspíš Harrymu jen zdálo. Asi měl pravdu. Proto jsme se bavili jenom o stereotypních věcech.

Kvůli dopisování s Tomem jsem měla míň času na úkoly. Ale nevadilo mi to, protože mi s těmi úkoly nakonec začal pomáhat Tom. Moje známky z některých předmětů – například dějiny nebo astronomie – se zlepšily. Navíc mě bavily naše rozhovory o lektvarech. Vlastně se ukázalo, že je Tom docela vzdělaný. I když to bylo možná tím, že už má druhý ročník za sebou. Ale i tak bylo příjemné bavit se s ním o něčem jiném, co se netýká bilokace a zároveň mě to baví a jde mi to.

A právě v Předvečer všech svatých, v den Halloweenu a v den mých narozenin, jsem se konečně dočkala. Teď jenom zjistit, co mě dnes čeká. Proto jsem mu hned ráno u snídaně ve Velké síni napsala.

Dozvím se už, co si na dnešek naplánoval?

Ještě ne.

No tak. Vždyť mám dneska narozeniny.

Já vím. Všechno nejlepší.

Takže co dneska bude?

To se dozvíš.

Kdy?

Odpoledne. Zvládneš si sehnat do té doby něco na uspání?

Kdyby Tom nebyl v deníku a vedli bychom normální rozhovor, tak by viděl, jak mi zajiskřilo v očích. Tahle věta znamenala, že něco provedeme se schopnostmi a možná…možná se tentokrát něco nového naučím. To by byl narozeninový dárek, který by mi bohatě stačil.

Odepsala jsem mu: Ano.

„Proč se usmíváš?“ zeptala se mě Hermiona.

„Co?“ zvedla jsem hlavu od deníku. Podívala jsem se překvapeně na Hermionu. „Já? Já se nesměju.“ A na důkaz toho mi povadly koutky.

„Dobře,“ pokrčila rameny.

Přestala jsem se zabývat Hermionou a podívala jsem se na Harryho. Právě se díval na jednu z Hagridových dýní, které dosáhly takové velikosti, že bych si z jedné z nich mohla klidně udělat malou ložnici. Nemusela jsem moc přemýšlet, aby mi došlo, na co Harry myslí.

„Harry,“ oslovila jsem ho. „Nemysli na to. Těch hostin ještě bude.“

Harry se na mě podíval. „Nestěžovala sis náhodou na to nedávno.“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Já jsem si stěžovala na to, že jsi mi naplánoval takový zábavný program na narozeniny. A navíc už jsem se přes to přenesla.“ Svým specifickým způsobem.

„Slíbil si to,“ ozvala se Hermiona „tak to dodrž. Prostě tam půjdeme, chvíli tam budeme a až to bude společensky přijatelné, tak odejdeme.“

„To je dobrej plán,“ odsouhlasil to Ron. „Takhle bychom mohli stihnout ještě konec hostiny.“

„Jo,“ přikývla jsem. „Prostě tam všichni čtyři půjdeme.“

„Už ti to nevadí?“ zeptala se mě Hermiona.

Podívala jsem se na ní. Tenhle pohled znám. Takhle se na mě kouká vždycky, když lžu. Tentokrát jsem si zapomněla uvědomit svůj detektor lži a nadzdvihla jsem obočí. Jedinou mojí šancí je přebýt to nějakou očividnou lží.

„Nevadí,“ zalhala jsem. Muselo ji být jasné, že mi to pořád vadí. Kdo by chtěl trávit svoje narozeniny na oslavě duchů? Štěstí, že tam nebudu. Chvíli jsme uvažovala, že bych to řekla ostatním, ať se mnou nepočítají, ale nenapadla mě dobrá výmluva. Takže tam budu mít v plánu tam jít, ale nepřijdu tam, protože usnu v ložnici. Já vím, je to chabá výmluva, ale aspoň to není lež.
Proto jsme večer před sedmou hodinou vycházeli ze společenské místnosti.

„Hele,“ ozvala jsem se a začala jsem šátrat po kapsách. „Já jsem si zapomněla…hodinky. Běžte napřed, já vás doženu.“

„Fajn,“ řekl Ron a ostatní kráčeli dolů ze schodů. Otočila jsem se a proběhla jsem společenskou místností nahoru do naší ložnice. Měla jsem štěstí, nikdo tam nebyl. Vlastně to nebylo ani tak štěstí, protože teď byli všichni ve Velké síni. Teda až na tři lidi a partu mrtvých duchů. Posadila jsem se na postel a vytáhla jsem zpod polštáře deník.

Teď, když jsou všichni pryč, už se to konečně dozvím?

Máš něco na spaní?

Jo.

Tak to vypij.

A víc mi neřekneš?

Za chvíli se to dozvíš. Přece nechceš přijít o narozeninové překvapení?

Víš, že jsi někdy hrozný tajnůstkář?

Párkrát už mi to několik lidí řeklo. Ale ty se to stejně dozvíš ve chvíli, kdy přestaneš psát a usneš.

Poslechla jsem ho. Odložila jsem brk a vyndala jsem z kapsy lahvičku. Byl v ní uspávací lektvar, který jsem si dnes namíchala. Sice se ho máme učit až ve třetím ročníku, ale myslím, že jsem ho zvládla. Nebo sem v to alespoň doufala, když jsem přikládala lahvičku k ústům. O chvíli později se mi zatmělo před očima a hlava mi padla na postel.

Čekala jsem, že mi Tom zase něco ukáže. Nějakou svoji vzpomínku. Třeba jak nastoupil do Bradavic nebo nějakou instruktážní vzpomínku o tom, jak používat schopnosti. Jenže místo toho jsem se probudila znovu v naší ložnici. Posadila jsem se na posteli. Byla jsem zmatená. Tohle bylo to překvapení? Rozhlédla jsem se kolem. Nic se tu nezměnilo. Jenom jedna věc tu byla navíc. Na židli naproti mojí postele někdo seděl.

Byl to zhruba šestnáctiletý mladík. Přestože seděl, tak bylo poznat, že je vysoký. Vlasy měl tmavé jako uhel a podobné, jako má Harry. Jenže on měl na rozdíl od Harryho krátké vlasy s lehkým rozcuchem, což mu částečně dodávalo rošťácký šarm. Tvář měl hezkou, jemné rysy, a oči tmavé. A právě ty oči plné moci a síly, ale tentokrát už beze strachu, jsem už viděla.

„Tome?“ oslovila jsem ho opatrně.

Pousmál se. „Jsem to já. O trochu starší než jak si mě pamatuješ naposled.“ Sakra. Kdybych to věděla, tak se předtím učešu.

„Ale… jak to, že jsi tady?“ zeptala jsem se ho. Pochopila bych, kdyby se tady objevil ve své dnešní podobě, ale v šestnáctileté podobě jsem to nechápala. Vlastně nepochopila, protože ani Tom a ani já nemáme tušení, co bylo s jeho skutečným já po dopsání deníku, takže by se těžko našel, ale to je jedno. Vždyť ten deník je hrozně starý a tedy i Tom od té doby musel zestárnout.

„Dočasně jsem vylezl z deníku. Momentálně mě můžeš vidět jenom ty.“

„Proč?“ Vzápětí mi to ale došlo, když jsem se pořádně podívala na svou postel. Ležela jsem tam já. „Aha. Astrální rovina.“

„Správně,“ potvrdil mou poznámku Tom.

„A takhle si můžeš vyskočit z deníku, kdykoliv chceš?“ zeptala jsem se ho.

„Teoreticky ano. Ale prakticky je to docela náročné, protože to hodně vyčerpává. Je to podobné klasické projekci. Funguje to podobně jako u tebe. Když usneš, tvoje tělesná schránka leží, zatímco tvoje mysl je volná. Mojí tělesnou schránkou je momentálně deník. Akorát já k tomu nepotřebuju spánek.“

„To máš štěstí, protože já jsem ještě spící deník neviděla,“ poznamenala jsem. Tom se usmál nad mým vtipem.

„Ne, deníky asi nespí. Ale je docela příjemné, konečně se vidět tváří v tvář. Možná bychom se mohli jít projít. Jsem trochu zvědavý, jak se to tu za těch padesát let změnilo.“

Vstala jsem z postele a přešla jsem ke dveřím. Otevřela bych dveře, ale v astrální rovině je to zbytečné. „Račte, pane. Dnešní den jsem vaše průvodkyně.“

Tom se zasmál a přišel ke mně. „Dámy první.“

Některým lidem by přišlo divné procházet dveřmi. Spousta mudlů to přirovnává k duchům a nenapadne je, že to dokáže i někdo živý. I když kouzelníky by to také nenapadlo. Ale ten pocit, když něčím projdu, je zvláštní. Podvědomí čeká překážku, jenže ta se neobjevuje. Dovedu si představit, že někdo z toho dostane závrať a záchvat paniky, že se všechno může rozplynout a že nic není jisté. Možná je to tím, že už jsem dveřmi prošla až moc, ale já tenhle pocit nemám.

Takže jsme za chvíli dole pod schody. Tom se rozhlížel po místnosti, která byla prázdná.

„Víš, že jsem nikdy nebyl ve vaší společenské místnosti?“

„Z jaké si vlastně koleje?“ zeptala jsem se ho.

„Ze Zmijozelu,“ odpověděl mi.

Zarazila jsem se. Zmijozel? Ten prašivý, hnusný, slizký Zmijozel?

„Děje se něco?“ zeptal se mě.

„Nic,“ odvětila jsem mu. „Jenom mě to trochu překvapilo. Zmijozel nemám moc ráda.“

„Proč?“ zeptal se mě.

„Mám s ním špatný zkušenosti.“

„Malfoyovi?“ zeptal se. Přikývla jsem. „Ne všichni ve Zmijozelu jsou jako oni. Víš, co je ten hlavní rys Zmijozelu?“

„Čistá krev?“ zkusila jsem to. Vlastně mě jako první napadlo namyšlenost, ale nechtěla jsem ho moc urazit.

„Ta to není. Moc se tím nechlubím, ale otec byl mudla, takže já čistou krev nemám a přesto tam jsem. Takže tím to nebude.“

„Lstivost? Mazanost?“ tipovala jsem.

„Jsi blízko. Je to ctižádostivost. Většina úspěšných a mocných čarodějů pochází právě ze Zmijozelu.“

„Jenže ze Zmijozelu pocházejí taky ti zlí. Třeba Voldemort.“

„No, do nějaké koleje chodit musel. Co by sis myslela, kdyby chodil třeba do Havraspáru? Taky by si neměla Havraspár ráda?“

Na chvíli jsem se zamyslela, ale po chvíli jsem prohlásila: „Fajn, dostal si mě. Vyhrál si. Ale stejné nemám ty současné zmijozeláky ráda.“

„Ještě ses mi nezmínila přesně o tom, co ti provedli?“ zeptal se mě, zatímco jsme prolézali portrétem ven na chodbu.

„Vlastně jsem se s nimi nejdřív pohádala ve vlaku. Potom Nevilla nechali zavřeného ve vlaku a kvůli nim prošvihl hostinu. Chudák. Tak jsem pak za to trochu seřvala Malfoye a přitom mě trochu naštval, tak jsem mu vlepila jednu facku. On se mi za to chtěl pomstít, tak na mě chtěl hodit jeden průšvih. Vlastně tu noc jsem měla poprvé pořádný bilokantský sen. Taky jsem tenkrát chodila takhle po škole. A tehdy jsem se v tom snu zachránila od průšvihu a místo toho jsem do toho dostala jeho. Ale stejně mě později dostal do jiného průšvihu na hodině létání, takže jsme pak jednou měli společný školní trest.“

„To nezní až tak strašně,“ prohlásil Tom.

„Nebylo by to tak strašný, kdyby mi při tom trestu nevzal hůlku a nesnažil se pak zjistit, jak se mi to na něj podařilo hodit ten průšvih. Tenkrát jsem tam použila projekci, aniž bych o tom věděla. Pomocí toho jsem tam vytvořila ze vzduchu dopisy o přijetí z Bradavic. Jenže Malfoy ten dopis o přijetí nechal doma.“

„Takže mu došlo, že se děje něco špatně.“

„Jo,“ odpověděla jsem mu. „Ale nic nezjistil. Tehdy ještě ne. Hermiona mě tam zachránila. Pak Malfoy utekl, objevil se tam troll, pak Harry s Ronem a trochu se to tam zamotalo dohromady. Vlastně je to dneska přesně rok, co se stalo.“

„Zajímavá historka,“ poznamenal. Pak se zastavil. Chytil mě za ramena a obrátil mě čelem k sobě.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho a naprosto jsem nechápala, co dělá. Trochu mě děsil.

„Ještě ne?“ zopakoval po mně a zvýšil přitom hlas. „Tehdy ještě ne? On ví něco o tvých schopnostech?“ Dívala jsem se do jeho tmavých očí. Připomnělo mi to, jak vypadal v té předchozí vzpomínce. Tehdy z něj šel strach a nyní také.

„Moc ne. Ví toho jenom trochu. Jak jsem vytvořila ty dopisy a nic víc. Pak ví akorát, že nechci, aby o tom Harry, Ron a Hermiona věděli.“

„Tomu říkáš nic?“ Zatřásl se mnou. Sykla jsem bolestí, jak mi stisknul přitom ramena, ale ignoroval to. Místo toho pokračoval: „Teď mu stačí jenom málo, aby zjistil, kdo doopravdy jsi.“

„Jenže co s tím teď mám dělat?“ vyhrkla jsem. „Když se v tom budu šťourat, tak on taky.“

„Fajn.“ Tom mě konečně pustil a už zněl o něco klidněji. Mluvil už normálním hlasem. „Tak s tím něco uděláme.“

„Co?“ zeptala jsem se ho.

„Vymažeme mu paměť,“ odpověděl mi a chytnul mě za ruku. „Pojď,“ řekl mi a než jsem se stihla vzpamatovat, tak mě vedl po schodech dolů.

„Kam mě to táhneš?“ ptala jsem se ho.

„Dolů, do síně. Teď bude na slavnosti.“

„Jo, ale co chceš dělat?“

„Já?“ zeptal se mě. Když jsme dorazili do Vstupní síně, tak mě konečně pustil. „Já ne. To ty.“

„Já…ale… Kdybych mu to mohla nějak vymazat z hlavy, tak to udělám už jak dávno.“

Tom se na mě podíval. „Předtím jsi neměla mě,“ řekl mi a vešel do síně. Šla jsem za ním. Tom se rozhlédl po místnosti. „Nic se tu nezměnilo,“ prohlásil a zamířil ke Zmijozelskému stolu. Tam se zastavil a přeměřil si pohledem všechny u stolu. „Který z nich to je?“ zeptal se mě.

Ukázala jsem na blonďatou hlavu. Nebo spíš na dvě, protože vedle něj seděla jeho sestra. Dvě nejblonďatější a nejsvětlejší hlavy ve Zmijozelu. Zajímavý kontrast oproti jejich tmavým a ponurým barvám. Podívala jsem se k Nebelvírskému stolu. Zahlédla jsem tam pár zrzavých hlav. Percy seděl dál od své rodiny, ale Ginny se posadila vedle své zbylé bratry. Chybí jim tam už jenom Ron.

Tom přešel k Malfoyovi a já jsem šla za ním. Byl to zvláštní pocit, takhle tam stát. Nikdy jsem v téhle části síně nebyla. Co bych tu taky dělala? A v astrální podobě jsem nikdy nebyla v takovém davu lidí. Maximálně jsem prošla kolem několika lidí, kteří zůstali ve společenské místnosti. Teoreticky se v tomhle stavu můžu dostat do jakékoliv společenské místnosti.

„Co mám udělat?“ zeptala jsem se Toma.

„Vstup do něj,“ odpověděl mi.

„Jak? Říkal jsi, že takovým směrem se mi možná nepodaří schopnosti rozvinout. A ještě si řekl, že i tak to bude potřebovat hodně času.“

„Jenže tím jsem myslel chvíli, kdy jsi vzhůru.“

Tom se nejprve podíval na Malfoye a potom na Malfoyovou.

„Tohle je kdo?“ zeptal se mě.

„Malfoyová,“ odpověděla jsem mu a pak jsem dodala. „Jeho ségra. Psal sis s ní.“

„Dobře,“ přikývnul. „Tak sleduj.“ Přistoupil k ní a zadržel dech. Potom udělal krok dopředu a posadil se. Kdyby byl hmotný, tak si sedne na ní. Jenže takhle se posadil do ní na její místo. V tu chvíli se rozplynuly jeho obrysy a on se mi ztratil před očima.

„Tome?“ oslovila jsem ho, když jsem ho nikde neviděla.

Jenže místo toho, aby se objevil, se stalo něco, co jsem vůbec nečekala. Malfoyová se otočila a podívala se na mě. Nedívala se skrze mě, ale mně do očí. Viděla mě.

Už jsem chtěla začít panikařit, když jsem si všimla jejích očí. Nebyly Malfoyovsky šedé. Nebo částečně byly, ale ne úplně. Kromě nich tam byly ještě jedny oči, tmavě černé. Jako kdyby si někdo s tmavýma očima vzal šedé kontaktní čočky, které mu jsou malé.

„Rebeko,“ oslovil ji její bratr. „Vnímáš, co ti říkám?“

Malfoyová otočila hlavu a podívala se na něj. Jenže to už se u ní začaly objevovat Tomovi obrysy a on z ní vzápětí vystoupil.

Malfoyová, tentokrát už s naprosto čistou hlavou, se nejprve tvářila trochu zmateně. „Ano,“ odpověděla svému bratrovi. „Jen jsem zamyslela. Promiň.“

„Takže už to vidíš jak?“ zeptal se mě Tom.

„Takže co říkáš na to, co jsem ti říkal?“ ptal se Draco. Snažila jsem se ignorovat. Teď se chci bavit s Tomem a ne poslouchat, o čem se ti dva baví.

„Vidím, ale nechápu,“ odpověděla jsem Tomovi.

„Nic,“ odpověděla Malfoyová Malfoyovi. „Budu muset jít,“ oznámila mu a začala vstávat od nedojedeného jídla.

„Prostě se jenom uklidni. Vyčisti si hlavu. Musíš ji mít úplně prázdnou. A pak do něj pronikni. Dostaň se do něj. Soustřeď se na něj. Udrž s ním spojení. A najdi, co potřebuješ. Hlavně se tam neztrať. Snaž se tam být co nejkratší dobu. Soustřeď se na to, co hledáš. Na tu vzpomínku. Musíš ji vymazat.“

„Kam?“ ptal se Malfoy nechápavě. Ten idiot prostě nemůže zmlknout.

„Takhle to zní jednoduše,“ prohlásila jsem.

„Někam. Něco si vyřídit. Jenom někomu něco půjčím,“ odpověděla mu Malfoyová.

„Je to jednoduchý. Jenom se uvolni,“ vysvětloval mi Tom.

„Komu?“ ptal se Malfoy, ale Malfoyová už byla daleko.

Postoupila jsem o krok blíž k němu. Stála jsem těsně za ním, dělilo nás jenom několik centimetrů. Kdyby se on jenom o trochu zaklonil dozadu nebo já bych natáhla ruku jenom trošku dopředu, dotknuli bychom se.

Tohle zvládnu. Je to jako předtím, když jsem něco zkoušela. Jenže to u mě nestál Tom a nesledoval moje snažení. A já bych se teď před ním vážně nerada ztrapnila svoji neschopností. Ne, stop. Uklidni se. Vyprázdni si hlavu. Nádech, výdech a na nic nemysli.

Natáhla jsem ruku dopředu. Prošla Malfoyem, jako kdyby tam vůbec nebyl. Jestli to nějak zaznamenal, tak na to nezareagoval. Zhluboka jsem se nadechla a posadila jsem se na jeho místo. Pocítila jsem přítomnost jiné mysli a hmátla jsem po ní. Chytila jsem jí a už jsem ji nepustila. Pak můj zrak zmizel. Rozplynula jsem se.

Kolem mě byla nicota a zároveň všechno. Tolik barev, obrazů, zvuků, lidí, hlasů, myšlenek… Kolem mě toho bylo tolik a zároveň nic. Nešlo mi na nic z toho se zaměřit. Všechno mě mátlo. Nedokázala jsem si vybavit ani svoje jméno. Moje mysl si nedokázala uvědomit, jestli jsem on nebo ona.

Moje hlava to nemohla vydržet. Všechny ty barvy, obrazy, zvuky mi bušily do spánků.

„Ne, přestaňte!“ křičel nebo křičela jsem. Jakoby se mi jenom vysmívaly. Ne, přece se neztratím v…ať jsem kdekoliv. Musím se soustředit. Uklidnit svoji mysl. Z nějakého důvodu tu jsem. Musím něco najít. Moje hlava se rozhlížela okolo ve snaze něco najít. Jenže si moje mysl nedokázala vzpomenout, co hledá.

A pak to přestalo. Přede mnou se objevila žena, vysoká, blonďatá, draze oblečená.

„Pojď ke mně, Draco,“ oslovila mě. Draco? Tak se jmenuji? Poslechl jsem ji a udělal jsem krok dopředu. Ale moje noha mě neposlechla. Po jednom kroku se pode mnou podlomila a já jsem tvrdě dopadl na zem. Do očí se mi vedraly slzy. Kolem se začal ozývat plášť. Vzápětí u mě byla ta blonďatá žena, pravděpodobně moje matka.

„Ššt, zlatíčko,“ uklidňovala mě a vzala mě do náruče. Bylo to příjemné. Cítil jsem se v bezpečí. Po chvíli dětský pláč přestal. A právě v tu chvíli jsem si uvědomil, že ten dětský pláč byl můj.

Ne, tady nemám být. Ať je tady jakkoliv krásně a bezpečně, není na to čas. Musím něco najít. Něco jiného, než je učení se chodit. Něco mnohem důležitějšího. Hledám něco, o nějaké dívce.

Obraz se rozplynul, matka zmizela. Zase tu byla černota. Ale ne na dlouho. Opět se přede mnou objevila určitá scéna.

Někdo mě držel v náručí, abych se mohl naklonit a podívat se do postýlky. Velmi honosné a přepychové dětské postýlky. A v ní, ve všech těch zelených dečkách z drahých látek, ležela jedna bytost. Ta nejroztomilejší a nejkrásnější bytost, jakou jsem doteď viděl. S těmi blonďatými vlásky a velkýma šedýma očima vypadalo jako malý andělíček.

Moje ústa se sama otevřela a pošeptala jí: „Já tě budu chránit, sestřičko.“

A pak se znovu všechno rozplynulo. Tohle totiž nehledám. Hledám sice něco o nějaké dívce, ale ne o téhle. Nějaké mnohem rozdílnější. Ale nějaká souvislost s andělem tam je.

Opět jsem byl ve víru a kolem mě spousta obrazů. Viděl jsem hodně děvčat, ale žádná nebyla ta, kterou právě hledám. Všechny byly blonďaté nebo černovlasé. A zároveň nezajímavé. Ty nepotřebuji. Já musím najít někoho jiného. A poté moje oči spatřily rudý záblesk. Otočil jsem se za tím. Než jsem se stihl nějak pohnout směrem k tomu obrazu, ocitl se u mě. Nebo spíš já v něm.
Byl jsem před tmavými dveřmi. Díval jsem se na obchod s vývěskou Ollivanderovi – výrobce hůlek. Výlohy byly zaprášené a vůbec by normálního zákazníka nenalákaly, aby dovnitř vešel. Jenže já jsem přesto otevřel dveře. Možná to bylo z části kvůli mé touze po vlastní hůlce, ale spíše to bylo kvůli zvědavosti, kterou ve mně vzbuzovalo to světlo, které vycházelo zevnitř.

Když jsem vešel dovnitř, byl jsem přinucen kvůli té záři přivřít oči. Zároveň mě zasáhla vlna teplého vzduchu. Na čele mi z toho vyrašilo několik kapiček potu. Co se tu děje? Vyrábí tu další slunce? Moje oči viděly jen obrovskou záři a rudovlasou dívku. Je anděl?

A právě ve chvíli, kdy se dveře dotkly zvonku nad ním, to všechno přestalo. Záře zmizela a teplo také. Nezbylo nic než tmavý, ponurý krámek. Chvilku trvalo, než si moje oči přivykly na tu náhlou tmu. A když jsem znovu mohl vidět, pořádně jsem se podíval. Přede mnou stála dívka, zády ke mně. Ta samá, kterou jsem před chvílí ve své naivitě pokládal za anděla. Ne, byla to jenom obyčejná holka, která nejspíš také pojede do Bradavic. Ušklíbl jsem se nad svým omylem. Copak by nějaká holka v obyčejných mudlovských džínách mohla být anděl?

V tu chvíli se otočila a já jsem spatřil její tvář. Oválná tvář, jemné rysy, roztomilý nos a smaragdové oči. Kolem toho všeho se nacházela záplava tmavě rudých, dlouhých vlasů, které ji sahaly až k lopatkám. Když pak kolem mě prošla, udivila mě ještě víc. Pohybovala se s takovou lehkostí a elegancí, že by ji to mohla závidět nejedna dívka z čistokrevných rodin. S tou se musím seznámit, musím ji dostat do okruhu svých přátel. A je mi jedno, jestli třeba patří do mudlovské rodiny. I kdybych si ji musel převychovat na svoje zmijozelské názory o čistokrevných rodech a mudlovských šmejdech, tak prostě bude patřit ke mně.

A pak se to všechno rozplynulo a vzápětí zase dalo dohromady. Jenže tentokrát byla ta situace jiná. Stále jsme tu byli my dva, ale v jiném prostředí a v jiném čase. Bylo mnohem chladněji a kolem byla noc. V dálce se leskla vodní hladina jezera a za mými zády jsem slyšel funět dva hromotluky. Nedělal jsem si s nimi hlavu, věděl jsem, že patří ke mně.

Bohužel, to samé jsem nemohl prozradit i o ní. Nyní už jsem znal její příběh o tom, jak nezná svoje rodiče. Zprvu mi jí bylo líto. Byl jsem ochotný ji vzít pod svá ochranná křídla. Postaral bych se o ni. Jenže ona to odmítla.

Odmítla moje názory a raději odešla s mudlovskou šmejdkou. A pak se dostala do Nebelvíru. Jenže to nestačilo. Ještě navíc se musela skamarádit s tím Potterem. Nenáviděl jsem ji. Nenáviděl jsem jeho. Nenáviděl jsem je oba. Jeho za to, že s ní tráví čas, že mi ji ukradl. A ji jsem nenáviděl za to, že je šťastná. Nesnášel jsem její smích, úsměv, radost, štěstí. Nesnášel jsem je všechny.

A nyní tu ležela na zemi spoutaná. Celá v mé moci. Kdybych ji tu nechal ležet, tak do rána umrzne. Měl jsem ji přesně tam, kde jsem ji chtěl mít. Vlastně jsem ji na tuhle pozici dostal už před měsícem. Tehdy v koupelně. Kdyby se tam tehdy neobjevila Grangerová, tak už je všechno jinak.

„Já čekám,“ prohlásil jsem a musel jsem se ušklíbnout, když jsem na ni pohlédl, jak leží na zemi chycená v síti jako nějaké zvíře. „Ale moc dlouho čekat nebudu.“

„Dobře,“ odpověděla mi. „“Když mě pustíš, tak ti to řeknu.“

Zavrtěl jsem hlavou. Sice už jsem ji měl tam, kde ji chci mít a už se mi i chystala svěřit, co se z ní tak dlouho snažím dostat, ale měl jsem chuť ji v tom ještě chvíli podusit. „Když mi to řekneš, tak tě pustím.“

Chvíli jsem musela čekat, ale nakonec mi odpověděla: „Vyčarovala jsme je.“

Zamračil jsem se. „Jak vyčarovala?“

„Prostě jsem je vyčarovala. Ze vzduchu. Co ještě chceš?“ rozčilovala se. „Abych ti to příště vyfotila? Teď víš, co si chtěl. Tak mě sakra už pusť!“

Vadilo mi, jak je drzá. Já bych ji něco takového nedovolil. Ve Zmijozelu by mě mnohem přísnější režim.

Ale hlavní je, že jsem zjistil, co jsem potřeboval vědět. Ačkoliv mi to vůbec nedávalo smysl. Jak by to mohla jen tak vyčarovat ze vzduchu? Na to nemá schopnosti.

Schopnosti… To slovo mi znělo hlavou jako ozvěna. Něco tu nedává smysl. Děje se tu něco divného. Tohle přece nejsem já. Já jsem…Kdo jsem? Draco Malfoy? Nebo… Kate? Ta rudovlasá holka? Jo, to jsem já.

Hlava se mi motala. Nedávalo to smysl. Ale ne. Jsem tu z nějakého důvodu. Něco musím udělat. Musím něco…vymazat? Ano, vymazat. A to je…právě tohle. Vymazat tuhle vzpomínku. Zapomenout na to. On na to musí zapomenout. Zapomeň, zapomeň, zapomeň!

To slovo mu znělo hlavou jako ozvěna. Opakovala jsem ho znova dokola. Věděla jsem, že to slyší. Slyšela jsem jeho myšlenky, ale zároveň už jsem dokázala skoro jasně uvažovat i sama za sebe. Musím dostat tu myšlenku z jeho hlavy. To bylo to jediné, na co jsem soustředila.

„Nikdy jsi o Katiných schopnostech neslyšel,“ šeptala jsem mu zevnitř hlavy do ucha.

„Nikdy jsem o Katiných schopnostech neslyšel,“ opakoval po mně.

„Nic o nich nevíš,“ předříkávala jsem mu.

„Nic o nich nevím,“ opakoval.

„Zapomeneš na to,“ dokončila jsem.

„Zapomenu na to,“ zopakoval naposled.

Pustila jsem ho. Pustila jsem jeho mysl. Cítila jsem vnitřně vyčerpaná. Stejně bych ji déle neudržela. Jediné, co jsem teď potřebovala, bylo nebýt. A skoro to tak bylo. Všechno zmizelo.

*********

„Kate,“ volal mě nějaký hlas.

Víčka se mi zachvěla. Byla tak těžká. Nešla otevřít.

„Kate,“ oslovil mě hlas znovu. „Prober se. Otevři oči.“

Snažím se! Ale je to tak těžké. Už tak je hrozně těžké nezmizet. Sotva si pamatuji, kdo jsem.

„Kate!“ volal znovu hlas, ale už z větší dálky. „Teď nesmíš zmizet! Je příliš brzo!“

Brzo? Na co brzo? Nechápala jsem, co tím myslí. A bylo mi to jedno. Jediné, co jsem teď chtěla, bylo nemyslet. Prostě se rozplynout.

Otevřela jsem oči. Tentokrát už to bylo snadné. Trvalo mi minutu, než jsem si uvědomila, že ležím na zemi. A v něčem mokrém. Posadila jsem se a podívala jsem se kolem sebe. Kolem mě byla na podlaze spousta vody. Zároveň byl vodou nasáklý i můj hábit.

Zaslechla jsem nějaké kroky. Zvedla jsem hlavu, ale nepoznala jsem, kdo to byl. Viděla jsem jenom malou postavu, jak na konci chodby zabočuje za roh. A pospíchá.

Chtěla jsem vstát a rozběhnout se za ním, ale moje nohy byly jako z olova. Byla jsem vyčerpaná. Hlava se mi motala a měla jsem co dělat, abych se neskácela znovu na zem.

Zahlédla jsem něco červeného. A ne, moje vlasy to nebyly. I když to mělo podobný odstín. Podívala jsem se na svoje ruce. Konečky prstů byly špinavé. Byly od červené barvy. Poklekla jsem na zem a ponořila ruce do vody. Alespoň k něčemu jsou ty kaluže dobré. Nechala jsem vodu, ať mi smyje z rukou červenou barvu. Raději jsem nepřemýšlela nad tím, kde se tam ta barva vzala. Na to jsem měla moc unavený mozek.

Obrátila jsem se, abych odešla chodbou pryč. Popošla jsem o kousek dál a zabočila jsem za jeden roh. V tu chvíli jsem zaslechla kroky. A netrvalo dlouho a zjistila jsem, komu patří, jakmile se zpoza rohu vynořily tři postavy.

„Kate?“ zeptala se Hermiona.

„Hermiono?“ oslovila jsem ji. „Harry? Rone?“

„Co tady děláš?“ ptal se mě Harry.

„A proč si nebyla na Oslavě úmrtí?“ ptala se mě Hermiona.

Přiložila jsem si ruku k čelu. Tohle vyptávání mojí bolesti hlavy moc nepomohlo. „Hele, trochu jsem usnula. Bolela mě hlava. Omlouvám se, ale dneska mi nějak není dobře.“

Hermiona si mě podezřele změřila. Měla jsem ale na čele ruku, takže nemohla vidět moje obočí.

„Jo, vypadáš trochu nemocně,“ prohlásil Ron.

„Fajn, tak pojďte.“

„Počkej,“ zarazil mě Harry a nastražil uši. „Už zase ten hlas.“

„Jaký?“ ptala jsem se.

„Ten šepotavý,“ vysvětlila mi Hermiona. „Slyší ho už dvě patra.“

Víc už mi říct nestihla, protože jsme, jak jsme následovali Harryho, tak jsme vyšli zpoza rohu. A objevily jsme něco velmi překvapujícího.

Na stěně se tkvěl nápis z červených písem.

TAJEMNÁ KOMNATA JE ZNOVU OTEVŘENA. NEPŘÁTELÉ DĚDICE, MĚJTE SE NA POZORU!

„To…to je…“ ukázala jsme na tu podivnost, co visela pod nápisem.

„Ano,“ odpověděl mi na mou otázku Harry. „Je to paní Norissová.“

„To nevypadá dobře,“ prohlásila jsem.

„Radši vypadneme,“ navrhl Ron. Všichni jsme zamířili ke konci chodby, jenže už bylo pozdě. Hostina skončila a chodba se zaplnila studenty.

Všude se rozhostilo ticho, všichni zírali na nápis a na paní Norissovou. Jen Malfoy se odvážil něco vykřiknout. Nevnímala jsem ho, protože to se k nám už řítil Filch. Nejprve chtěl za to zabít Harryho, protože si myslel, že to byl on. Naštěstí se tam objevil Brumbál a ostatní profesoři. O chvíli později jsme už byli v kabinetu Zlatoslava Lockharta. Jenom my čtyři, Filch, Brumbál, McGonagallová, Snape a Lockhart.

„Chci, aby byl potrestán. On a ty jeho kamarádíčkové.“

„Ale já jsem to nebyl!“ namítl Harry.

„Argusi,“ oslovil Brumbál školníka, který doteď zkoumal paní Norissovou. „Není mrtvá.“

Filch se nejprve zmateně podíval na něj a potom na kočku. „Ale jak…“

„Je jen zkamenělá,“ vysvětlil mu Brumbál. „A dokážeme ji vyléčit.“

Jako kdyby Filchovi někdo nalil do tváře štěstí. Pak ale zvážněl a opět nasadil svou mrzutou masku. „Ale stále trvám na jeho potrestání.“

„Nemůžeme mu nic dokázat, Argusi,“ vysvětloval mu Brumbál.

„Možná to všechno opravdu byla jen náhoda,“ ozval se Snape. „Ale na druhou stranu je zajímavé, že nikdo z nich se neobjevil dnes na hostině.“

„Byli jsme na oslavě úmrtí,“ vyhrkla Hermiona.

„Všichni čtyři?“ zeptal se Snape a přeměřil si nás pohledem.

Hermiona chtěla odpovědět, ale byla jsem rychlejší než ona. „Ano, všichni,“ odpověděla jsem mu.

Snape se na mě podíval a zamračil se. Modlila jsem se, ať nezná moje tajemství s obočím. Nakonec se podíval i na ostatní a mně se v duchu ulevilo.

„A proč jste se nevrátili na slavnost po skončení oslavy? Museli jste být hladoví,“ vyptával se dál.

„Chtěli jsme, ale řekli jsme si, že už je na to moc pozdě. Tak jsme šli rovnou do společenské místnosti.“

„Potom můžete jít,“ oznámil nám Brumbál.

„Ale moji kočku proměnil v kámen. Chci, aby byl potrestán.“

„Dokud mu nic nedokážeme, tak je Harry nevinný,“ vysvětlovala mu McGonagallová. Potom se obrátila na nás. „Běžte na kolej.“

Vyšli jsme z kabinetu a kráčeli jsme chodbami nahoru do naší společenské místnosti.

„Tohle bylo divný,“ pronesl Ron.

„Jo,“ souhlasil Harry. „Myslíte, že jsem jim měl povědět o tom hlasu?“

„Ne,“ vyhrkl hned Ron. „Slyšet hlasy, který nikdo jiný neslyší, je divný.“

„Ale věříte mi, že jo?“ ptal se nás Harry. Všichni jsme přikývli.

„Ale myslím, že vím o něčem, co jim měl někdo říct,“ prohlásila Hermiona a podívala se na mě.
„Hermiono, nezapomeň, že na rozdíl od vás nemám žádné alibi. Ne každý uvěří tomu, že jsem jenom spala. Nebo ty si snad myslíš, že jsem to byla já?“

„Ne,“ zamítl to Harry rázně. „Nikdo si nic nemyslí.“

„Ale na druhou stranu když jsme tě našli tam kousek od toho nápisu…“ ozval se Ron. Harry ho probodl pohledem a já jsem se na něj zamračila.

„Ronalde, to je tak těžké uvěřit, že jsem tamtudy šla prostě na večeři?“ zeptala jsem se ho.

„A neviděla si tam něco?“ zeptala se mě Hermiona.

„Ne, já…“ Zarazila jsem se. Možná jsem přeci jen něco viděla. „Něco jsem viděla. Někdo tam byl, ale utekl.“

Všichni se na mě podívali. „A pamatuješ si, jak vypadal?“ ptal se mě Harry.

„Já…“ Přiložila jsem si ruce ke spánkům. Vzpomeň si, hlavičko moje. „Někdo malé postavy. Černý plášť. A vlasy… blond.“

„Blond?“ zopakoval Harry.

„Jo,“ potvrdila jsem svoje tvrzení. Vzápětí mi došlo, na koho asi myslí. „Malfoyová.“

„Já myslel spíš Malfoye,“ namítl Harry.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nebyla v tom davu ostatních. A něco mi říká, že to byla ona.“ A to něco je, jak jsem ji s Tomem sledovala, když opustila síň během hostiny.

„Jo, ale právě protože nebyla v tom davu, tak to možná neudělala,“ namítla Hermiona. „Byla někde úplně jinde.“

„Jenže kdyby to nebyla ona, tak je normálně na hostině a potom bude s ostatníma. Jenomže jestli to byla ona, tak hostinu nebo jednu její část prošvihla, když malovala ten nápis. A potom jak jsem se tam objevila, tak prostě utekla.“

„Ale nemusel to být vůbec nikdo z Malfoyů,“ hádala se Hermiona.

„Slyšelas přece, jak Malfoy říká, že mudlové jsou na řadě,“ souhlasil se mnou Harry.

„Možná v tom jedou oba,“ navrhl Ron.

„Víte co?“ prohlásila Hermiona. „Napřed zjistíme něco o té Tajemné komnatě, než začneme hledat viníka. Blonďáků je na škole spousta.“

Ať si ale Hermiona myslí, co chce, já vím svoje. Určitě to musela být Malfoyová. Malfoyové jsou proradní a mazaní a…nemám je ráda. Prostě to byla ona. A já dokážu, že mám pravdu. Stejně tak jako z ní dostanu, jak jsem se dostala do té chodby.

Reklamy