Archiv pro rubriku: Nika Alkenská

Jaká Nika byla?

Kdo byla Nika Alkenská?

Možná vás zklamu, ale já, Nika Alkensá, už jsem mrtvá. Ale než vám řeknu, jak můj příběh skončil, začnu pěkně od začátku.

Začnu od svojí mámy. Jmenuje se Rosemary, za svobodna Alkenská. Mýho tátu potkala krátce po dostudování Bradavic. Vždycky to popisovala jako letní románek ale od babičky vím, že s ním prostě utekla a cestovala po světě. Jenže to nějak nedopadlo, skončilo to a máme s vrátila domů. Pak zjistila, že čeká mě.

Narodila jsem se 18. ledna 1970.

Prvních pár let byli u babičky, ale když Nika povyrostla, Rose si našla práci jako lektvaroložka a brzy se spolu se svou dcerou od matky odstěhovala. Niku po několik let vychovávala jako svobodná matka a žilo se nám docela dobře.

Pak jednoho dne potkala Ira Michaela Cold-Birga, který pracoval na ministerstvu kouzel v odboru pro dohled nad kouzelnickými tvory. Zamilovala se do něj, vzala si ho a 22. srpna 1976 se narodila Ametten Cold. Takže takhle jsem přišla k otčímovi a mladší sestřičce a taky se nám žilo docela dobře. Michaela jsem častokrát brala jako svého tátu, choval se ke mě jako k vlastní. Ačkoliv jeho matka z Irska ze mě a mámy nikdy nebyla moc nadšená. Ale kdo je mým pravým biologickým otcem, mě nikdy nepřestalo zajímat. Jenže mamka mi to nikdy nechtěla prozradit.

No a jak šel čas, najednou mi bylo 11 let a měla jsem nastoupit do Bradavic. Moudrý klobouk mě zařadil do Havraspáru, jak je takovou rodinou tradicí. Když nad tím přemýšlím, tak snad každý z naší rodiny chodil do Havraspáru. Nějak to máme prostě v krvi.

Moje první léta na škole asi ani nebyla moc zajímavá. Spíš taková klasická. Měla jsem kamarády, prvního kluka, druhého a třetího, učila jsem se, četla si, procházela zkouškami… Ale celý můj svět se začal zamotávat roku 1984, když jsem poprvé zavítala do Prasinek. Tehdy se mi začal líbil Samuel Humming, ale neměla jsem odvahu se s ním začít nějak víc bavit. To až léta 1987, když prodával ve stánku na Příčné, nikde nikdo nebyl, tak jsem se s ním dala do řeči. Bavili jsme se hodně dlouho. A pak jsme se sešli znovu a znovu… Najednou jsme pak začali spolu chodit. Ještě vám prozradím, že byl můj první 😉

Zároveň s tím začaly i hádky s mámou. Nelíbilo se jí, že chodím pozdě domů a že chodím se starším klukem. Právě proto jsem se často schovávala u babičky Alkenské. Té Sam nijak nevadil a víc mi toho povolovala. Mamku až trochu uklidnilo, když mě jmenovali prefektkou a shodou okolností Sama taky.

Odjeli jsme do školy a náhodou ten rok nastupovala do Bradavic i poprvé Ametten. Poctivě jsme plnili své prefektské povinnosti, já jsem se připravovala na zkoušky z NKÚ a po nocích jsem se Samem scházela v prázdných kabinetech či prefektské koupelně (nedoporučuju, mohou vás tam vyrušit vaši kamarádi) kvůli… no, to si domyslete. O Vánocích jsem si i obarvila vlasy na červeno, jelikož jsem věděla, že to mamku vytočí. Prostě už jsem se jí nechtěla tolik podobat.

Ale koncem zimy se mě a Samovi stala taková nemilá událost. Vydali jsme se potají tajnou chodbou do Prasinek, která vedla do Medového ráje. Sam se zvládl proplížit ven, jelikož uměl zastírák. Já to měla riskantnější, neuměla jsem ho… a k mojí smůle mě prodavač chytil. Dotáhl mě do Bradavic a pak odhalili i Sama a byl z toho velký malér. Přišli jsme o prefektství, byli jsme podmínečně propuštěni a pochopitelně o tom informovali naše rodiče. Sam pak dostal v průběhu plesu Huláka, který mu vynadal před celou školou. Zní to hrozně, ale moje bylo horší. Mamka si za mnou do školy přijela osobně a v ředitelně jsme se pěkně pohádali. Skončilo to nakonec tak, že jsem se rozhodla o prázdninách nevrátit se domů. Nemohla mi na to už nic říct, protože mi v lednu bylo 17 let. Tak jsem trávila léto u Sama.

Myslíte, že naše problémy a průšvihy tímto skončily? Ale kdeže. To je teprve začátek.

I když nějakou dobu jsme se sekali dobrotu. Z nás obou se stali dalším školní rok i kapitáni kolejních famfrpálových družstev (proto jsem dostala k Vánocům od babičky tehdejší novinku Nimbus 1900). Samovi se blížil konec školy, zbýval mu poslední rok a OVCE. Já byla ještě v šestém ročníku. Jenže nějak se stalo, že jsme se na Silvestra lehce přiopili a Sam se pak trochu hádal s učitelem. Tomu asi něco přelítlo přes nos, protože z toho pak udělal velký problém. Přitom rok předtím mě a Alashamě sám dával ohnivou whiskey.

Skončilo to naším vyloučením ze školy. Najednou jsme se museli postavit na vlastní nohy. Samovi rodiče se s ním pohádali. Byli jsme bez domova, měli jsme jen jeden třípokojový stan. Ale kupodivu jsme to zvládli. Hledali jsme práci kde se dalo, chvíli jsme měli brigádu na Příčné a pak jsme se na nějakou dobu usídlili na jedné farmě. Dokonce i na cestu do Benátek jsme si našetřili. Tam mě Sam požádal o ruku.

Svatba proběhla až následujícího léta, aby se jí mohli zúčastnit všichni naši kamarádi ze školy. I s rodiči jsme se tehdy usmířili a přišli nám na svatbu. Mamka se nakonec s tím, že prostě budu se Samem, nějak smířila.

 

Byly to báječné časy. Ale Sam poté získal práci na ministerstvu a to byl začátek konce.

Tou dobou řádil Řád rudého půlměsíce nebo-li červenokabátníci, jak jsem jim říkala. Byli podobně obávaní jako před lety Voldemort a jeho Smrtijedi. A ti se spikli proti Samovi. Zkorumpovali lidi na ministerstvu a nechali vydat zatykač na Sama. On byl zrovna poslán vyšetřovat něco do Bradavic. Nakonec se musel ukrývat, já jsem se mezitím ukrývala u Alashamy, dokud se Samovi nepodařilo po několika týdnech dostat za mnou. Od té doby jsme utíkali spolu.

Po několik měsíců jsme se ukrývali v jedné jeskyni na severu Anglie. Přežívali jsme tam, ale mě brzo začínali žaludeční potíže. Proto jsme se brzy přesunuli na pozemky Bradavic, kde moje kamarádka a bývala spolužačka pracovala na ošetřovně. Zvládla se dostat do našeho úkrytu a odhalit nám jednu nečekanou novinku – byla jsem těhotná!

Po zbytek mého těhotenství jsme se ukrývali v Bradavicích, jen jsme se později přesunuli z pozemků přímo do hradu do jedné tajné místnosti. Tam jsem i 31. 10 1991 porodila naše první dítě. Po celou dobu těhotenství jsem čekala, že se nám narodí holka. Je to trochu zvláštní, ale v naší rodině se rodí převážně holky. Proto jsem měla sestru, tetu a dost sestřenic. Ale stalo se něco divného. Nám se narodil syn. Syn, kterému jsme dali jméno Caleb Humming.

Několik měsíců jsme žili dál v téhle tajné místnosti na hradě ukryti před zraky všech. Několik pater nad námi chodili studenti na hodiny a netušili, že já se tam starám o našeho novorozeného synka. Jenže ačkoliv oni to netušili, k naší smůle o něm věděli červenokabátníci. Doteď nechápu, jak se o něm dozvěděli.

Ale to byl důvod, proč byl Sam se s nimi ochotný sejít a vyjednávat. Ale nedali mu ani moc na výběr. Sama pro veřejnost zabili.

Ve skutečnosti ale žil. Změnili mu podobu, identitu a od té doby vystupoval jako James Guardian, nový majitel Medového ráje. Mezitím se našlo Samovo falešné tělo a noviny se to snažili rozebírat.

Pro veřejnost jsem byla vdova. Ale nejhorší na tom bylo, že ani já jsem netušila, že je naživu. Smrt předstíral i přede mnou. I když něco mi vždycky říkalo, že stále žije.

Setkali jsme se až o pár let později. Nějakou dobu mu trvalo, než mi prozradil, že je naživu. Byla jsem za něj na to naštvaná, ale zároveň jsem byla ráda, že žije. Jen pro ostatní musel být pořád mým NOVÝM přítelem.

Neměli na výběr, museli si na něj zvyknout, protože jsem s ním znovu otěhotněla. Pomohlo to, aby to naši rodinu svedlo znovu dohromady. Pro Caleba to byl sice jen strejda a nový tatínek, ale i tak jsme se přestěhovali k němu do bytu nad Medovým rájem. Bohužel s mým těhotenstvím nastali nějaké komplikace a bylo označeno za rizikové. Nakonec vedlo 20. 3. 1995 k předčasnému porodu.

Přesto jsem zvládla porodit překrásnou dceru. Dali jsme jí jméno Sophie. Chovala jsem ji v náručí a pozorovala jsem, jak je nádherná. Byla jsem šťastná. Měla jsem u sebe svojí osudovou lásku, i když nikdo nevěděl, že to je. Měla jsem dvě krásné a zdravé děti, i když Sophie byla strašně maličká. A právě v tu chvíli mi selhalo srdce a já jsem zemřela.

Takhle skončil můj příběh.

Teď je čas pro příběh mojí dcery Sophie Humming.

Reklamy

Poslední (ne)zápis

20. 3. 1995

Kdybych mohla po dnešních událostech psát do deníku, napsala bych tam tohle a popsala tak události dnešního dne.


Ráno všechno začalo v pohodě. Vstala jsem, nasnídala jsem se. Potom se tady stavil James pro Caleba. Tenhle víkend měl strávit u prarodičů. Alespoň nebyl dnešní den doma. Sam dopoledne byl v obchodě a kontrolovat něco se zbožím. Už nevím, co přesně. Já jsem byla nahoře v bytě (nevím, jestli jsem se zmínila, ale už jsme se přestěhovali), když to začalo.

Ucítila jsem první bolesti. Napadlo mě, že to možná jsou poslíčci, ale bylo na ně moc brzo. Do háje, vždyť jsem teprve ve 28. týdnu, tři měsíce před termínem. Ale kvůli tomu jsem se vydala pomalu dolů do obchodu. Nějak se mi podařilo dostat se až k zábradlí, o které jsem se opřela a zavolala na Sama. Hned přiběhl nahoru a ptal se, co se děje. Byl vyděšený. Poslala jsem ho pro Say a on pro ni rychle zaběhl do hradu.

Během té doby čekání na ně mi stihla odtéct plodová voda. Tohle je už stoprocentní porod. Po nějaké době se objevil Sam už i se Say. Sam mi pomohl dostat se zpátky nahoru do bytu, kde jsem si lehla na postel. Podle Say už bylo za pět minut dvanáct. Ten porod šel opravdu rychle. A taky byl myslím bolestivější a vyčerpávavější než ten Calebův. Alespoň tak mi to přpadala.

Během porodu jsem Samovi trochu drtila ruku. Kroutil se při tom mém stisku bolestí, ale já jsem si toho nevšimla. Měla jsem co dělat s tou vlastní bolestí. Někde během toho jsem se také otočila na Sama.

„Same, miluju tě,“ řekla jsem mu. Tím jsem bezvadně prozradila jeho krytí Say, ale nedala to na sobě poznat. A já si to taky v tu chvíli neuvědomila.

Nakonec to skončilo a Say vzala do náruče malou holčičku. Když jsem se na ní podívala, rázem všechny moje starosti opadli. Byla tak malinká a tak křehounká. Ale stejně byla krásná. Křičela o něco méně než Caleb, což asi bylo málo vyvinutými plícem. Ale hlavní bylo, že křičela a dýchala. Věděla jsem, že to nebude mít lehké, že bude muset ještě bojovat o místo na tomhle světě. Ale nepochybovala jsem, že to zvládne. Opatrně jsem si jí vzala do náruče.

„Ahoj, Sophie,“ pozdravila jsem ji a usmívala jsem se na ni.

Potom se ale něco pokazilo. Ucítila jsem bolest v hrudi. Úsměv z tváře mi rázem zmizel.

„Au,“ sykla jsem bolestí.

Přitáhla jsem tak k sobě pozornost, ale už jsem to nevnímala. Všechno najednou zčernalo.

A tak skončil život Niky Humming, rozené Alkenské.

//Pro představu toho, jak byla Sophie malá, váží 1,02 kg a měří 38 cm.

Menší problémy a paranoidní Sam

19. 3. 1995

Mám špatnou zprávu. Zemřel Brumbál. Podle věštce to bylo při boji proti rudím, které tím zároveň zničil. Nebo aspon zničil toho hlavního vůdce a většina byla pozatýkaná. Vážně doufám, že už je s rudými konec. Ačkoliv Sam si to nemyslí. Já si nejsem jistá, ale doufám v to.


Sam má poslední dobou o mě pořád obavy. Ne, že bych si stěžovala, ale tuhle se mě snažil přesvědčit, abych šla k Mungovi. Že by mi tam klidně i zařídil nějakého bystrozora na hlídání… Ale mě se nelíbí myšlenka, že bych ležela měsíce v nemocnici a chudák Caleb by nemohl za mnou. A i kdyby bylo možné, aby byl v nemocnici se mnou, tak se mi to nelíbí. Nechci, aby trávil v nemocnici zbytečně moc času.

K Mungovi se mě snaží dostat kvůli tomu, že se ukázalo, že moje těhotenství je trochu problémové. Poslední dobou mi bylo trochu špatně. Proto jsem nebyla na Brumbálově pohřbu, což mě mrzí. Prý to byl pěkný obřad. Brumbál nám hodně pomohl. Až mi bude líp tak se za ním budu muset zajít podívat.

Pár dnů po pohřbu jsem se sešla s Alou v kotli. Předtím jsem tam narazila ještě na Amelii, se kterou jsem si trochu popovídala, ale pak už musela jít. Mluvila jsem s Alou o pohřbu a ona se mě hodně ptala na Jamese. Nezdál se jí. Ani se jí nedivím. Neví, že je to Sam. Ví jenom, že jsme spolu začali chodit a krátce potom jsem otěhotněla. Bojí se, aby nás nakonec nevykopnul a já jsem neskončila i s dětma na ulici. Možná jí někdy řeknu pravdu.

Ale někdy během toho rozhovoru jsem trochu omdlela. Ala mě pak vzala k sobě domů a přivolala Say. Ta mě pomocí několika kouzel prohlédla a zjistila, že to je rizikové těhotenství. V podstatě to neznamená nic moc vážného, jenom si prostě musím dávat větší pozor. A Sam se mě snaží dostat k Mungovi, čistě pro jistotu. Stejně si nemyslím, že to bude něco vážného. Prostě za pár měsíců porodím za pomoci Say a za pár let už si na tohle vůbec nevzpomenu.

Rodina opět pohromadě

Je to zvláštní, ale jsme zase všichni pohromadě. A co nás svedlo dohromady? Jedno zjištění o mém stavu.
Jak už jsem psala dřív, mám poslední dobou nějaké zdravotní potíže. Únava, bolest v prsou, ranní nevolnosti, zpoždění… Všechno, co si pamatuju ještě z doby, kdy jsem byla v jiném stavu Calebem. A možná je to tady znovu.
Pro jistotu jsem napsala Say, jestli bychom se mohli sejít. Sešli jsme se jeden pátek nebo sobotu v Kotli. Seděla tam i Rosa, ale ta potom odešla na chvíli pryč. Promluvila jsem si Say, ona udělala jedno ouzlo a zjistila, že jsem asi v desatém týdnu. Nebyla jsem překvapená, čekala jsem to. To se ale nijak neprojevilo na mém nadšení, které bylo velké. Možná bych se měla trochu obávat Červenokabátníků, ale poslední dobou mě nezajímají.
Say brzy odešla kvůli nějaké výpravě do lesa, ale byla tam Rosa. Byla jsem tak nadšená, že jsem jí to musela říct. Ona je navíc také v jiném stavu, takže asi ty naše děti spolu budou chodit do školy. Později ještě dorazila i Gina. Nejprve jsme si z ní udělali trochu srandu, ohledně těch dětí. Naráželi jsme na to, že jsme těhotné, ale ona to nevěděla. Nakonec na to ale přišla. Z mého těhotenství moc nadšená nebyla. Řekla jsem jí, že otcem je můj nový přítel, ale ona nevěděla, že tím myslím Sama. Ale ví, že je naživu, takže se mi snažila naznačit, že to není vhodné, když Sam nedávno umřel. Akorát tím narážela spíš na to, že je stále naživu. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jí to nedošlo. Pak už stačilo jenom pár naznáků a přišla na to. Najednou změnila názor.
Jenže musí se to říct ještě tatínkovi. Využila jsem proto Calebovi třetí narozeniny. Sehnala jsem mu dárek a dort a napsala jsem Samovi, jestli přijde. Přišel odpoledne, Calebovi jsem ho představila jako strejdu a hned dostal dárky. Zatímco si je prohlížel, zavedla jsem Sama do vedlejší ložnice, kde jsem mu řekla tu novinku. Byl stejně nadšený jako já. A hned přišel s nápadem, že se přestěhujeme všichni k němu. Chtěl mě mít pod dozorem. Náhodou se to zrovna docela hodí, protože jsem už začínala přemýšlet nad tím, jak udělat Calebovi vlastní pokoj. Nyní ho už má. Všichni bydlíme nad Medovým rájem a až se narodí to malé, tak tu budeme čtyři. Už se na to těším. Konečně jsme jako rodina, která se neschovává před nikým.

Možná jedno malé překvapení

Možná v tom našem budoucím naplánováném vztahu se Samem nastane jedna komplikace. Plán byl jednoduchý, James je můj nový přítel. Ale jak moc to zkomplikují moje nynější zdravotní problémy?
Zatím nevím přesně, co mi je. Jenom něco tuším. Psala jsem Say ohledně toho. Sice jsem jí nenapsala nic konkrétního, jenom jsme se domuvili, že se zítra sejdeme. Veškerí podrobnosti jí povím až zítra. Pokud to nevyjde, tak se nic neděje. Pokud se moje podezření ukáze jako pravdivé, tak bude zábava a já budu mít radost. Sice to přinese několik starostí, ale zároveň spoustu radosti.
A můj instinkt mi říká, že to bude pravda. Už teď tomu všechno nasvědčuje. Ranní nevolnosti, zvracení, bolest prsou, absence pravidelného měsíčního krvácení… Asi jsme na začátku září vážně zapomněli na tu antikoncepci.