40. kapitola – Čas pravdy

 „Vypadá to, že tě tvoji přátelé přijdou zachránit,“ řekl Tom mým hlasem.

Nejsou tak hloupí. Teď, když přišli na to, kde je Tajemná komnata a co je tady za netvora, se vydají za profesory a všechno jim řeknou. Za chvíli je tady celý učitelský sbor a možná někdo z ministerstva.

„Jsi si jistá?“ ptal se mě můj hlas. Nikdy dřív bych si nepomyslela, že mi můj hlas bude někdy připadat tak strašně otravný. „Nezapomeň, že ti vidím do hlavy. Vím přesně, co si myslíš. Už přece loňský rok se místo toho, aby řekli někomu o svém podezření, vydali sami na vlastní pěst za záchranou Kamene mudrců. A až sem dorazí, bude je tu čekat menší překvapení.“

Vlastníma očima jsem sledovala, jak moje ruce přejeli po slizkém těle baziliška. Kdybych mohla, tak se teď otřesu odporem. Je to hrozný pocit sledovat všechno, co se děje kolem, ale nemoct to nijak ovlivnit. Je to jako být v chodícím kómatu. Takhle se cítím celý poslední týden. V podstatě jsem první dny prořvala uvnitř hlavy ve snaze, aby mě někdo zaslechl. Bylo to marné. Lidé dál chodili kolem mě a ničeho si nevšímali.

Jenže mnohem horší pocit je vědět, že se blíží zkáza mých přátel a nejspíš celého kouzelnického světa, protože brzo povstane nejmocnější a nejhroznější černokněžník všech dob. A bude to mojí vinou. Já jsem mu naletěla a celý rok jsem mu nevědomky pomáhala.

A kvůli němu jsem poslední měsíce nemluvila se svými přáteli. Přitom měli o mě jenom starost, ačkoliv možná to mohli projevit jinak než tak, že mi ukradnou deník. Ale kdyby mi ten deník ukradli a zničili ho, tak by udělali jenom dobře. Byla bych na ně naštvaná, ale všichni by byli v bezpečí.

„Výčitky svědomí?“ zaslechla jsem říkat svůj hlas.

Ukradl jsi mi už moje tělo, tak mi nech aspoň moje myšlenky.

„Možná ale pro tebe nepřijdou přátelé. Třeba už jim na tobě ani tak moc nezáleží.“

Záleží. Já bych pro ně sem šla taky. Navíc Harry je takový, že by zachraňoval i někoho, na kom mu vůbec nezáleží. Jenže to ty jako lstivý a prohnaný Zmijozel nemůžeš pochopit.

„Typický Nebelvír,“ pronesl Tom mými ústy. „Upřímnost, rytířskost a statečnost. Ale někdy si říkám, jestli ty vůbec s tím svým tajnůstkařením do Nebelvíru patříš.“

Buď zticha!

Zaútočila jsem na něj zevnitř hlavy. Moc mu to neublížilo, to spíš mně. Jako kdybych se rozběhla proti zdi a narazila do ní.

„Do toho. Jen se víc vyčerpávej. Tím líp pro mě, svoje tělo budu mít zpátky mnohem dřív. S trochou štěstí o zbytek síly přijdeš zítra někdy po ránu.“

V duchu jsem si povzdechla. Musela jsem myslet na to, co všechno ztratím. Na ty šťastné chvíle ve společenské místnosti, kdy jsme se smáli vtípkům dvojčat a Hermiona se na ně mračila. Jak jsme se společně posmívali Malfoyovi a všem zmijozelským nebo na můj první famfrpálový trénink těsně před zápasem. Anebo jak jsem si jednou s Harrym šla o prázdninách zaběhat.

„Harry,“ vydechla jsem s úsměvem. Počkat, to byl právě můj hlas, který řekl, co jsem chtěla říct já?

„Kate?“ oslovil mě známý hlas.

Několikrát jsem zamrkala očima a zaostřila jsem pohled. Rychle jsem se rozhlédla kolem. Umývárna Ufňukané Uršuly a v ní Harry, Ron a Lockhart. Ehm, jakže jsem se sem vlastně dostala? A pak ještě jsem místy viděla tmavé stíny. Připomnělo mi to famfrpálový zápas, kdy jsem viděla něco podobného. Tenkrát mě taky bolela hlava a chtělo se mi taky tolik spát jako teď.

„Výborně, takže nikam nemusíme,“ pronesl Lockhart. Co ten tady dělá? „Zachránila se sama.“

„Co? Kde… jsem se tu vzala?“ ptala jsem se zmateně.

„Kate, proč jsi průhledná?“ zeptal se Ron. Ignorovala jsem ho a stejně tak i ty stíny, které se rozprostíraly kolem mě a stěžovaly mi vidění.

„Co mělo znamenat to v lese a tvůj únos?“ zeptal se mě Harry.

Místo toho jsem se obrátila na Harryho. „To jsem nebyla já. Nemám moc času na…“ mávla jsem rukou do vzduchu ve snaze odehnat jeden černý stín „vysvětlování.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Harry, který se už pomalu začal před mýma očima rozplývat.

„Nejsem,“ vydechla jsem a už jen tohle jedno slovo pro mě znamenalo velkou námahu. Podívala jsem se na Harryho. Už to nebyl Harry, bylo to spíš několik rozplizlých barev. Musím ho varovat, dokud ještě můžu. „Je to pa…“

A všechno kolem mě se rozplynulo úplně.

**********

Merline, tohle je příšerný pocit. Takovou bolest hlavy jsem necítila ani tehdy na zápase. Nejradši bych jen spala a spala.

„Pěkný pokus,“ slyšela jsem říkat svůj hlas. „Ale trvalo ti deset minut, než ses ze svého marného pokusu o záchranu dostala.“

Já byla mimo deset minut? Tak dlouho jsem tam u nich nebyla.

„Nebyla, ale trvalo ti tak dlouho se z toho vzpamatovat. Zhruba deset minut jsi byla v bezvědomí. Mohla bys to zkusit ještě jednou, protože takhle se brzo zvládneš zničit sama.“

Nech mě laskavě už být.

„Dej mi pár hodin a už tě být nechám. Pak už tu stejně nebudeš.“

Jenže jsem je stihla varovat. Nedorazí sem.

„Myslíš?“
Myslím.
„V tom případě máš svoji blížící se smrt jistou a já získám zpátky svojí moc.“

Aspoň oni budou před tebou v bezpečí.

„Zatím. Potter je příliš velká hrozba, kterou dřív nebo později musím odstranit.“

Jak by tě on mohl ohrozit?

„To se pravděpodobně už nikdy nedozvíš.“

Moje hlava se otočila za zvuk kroků, které se k nám blížily. Moje oči spatřily Harryho, který v ruce držel hůlku a běžel směrem k nám.

„Kate!“ zavolal na moje tělo.

„Měl ses ztratit v tom lese, Pottere,“ oslovil ho můj hlas. „Všechno by tak bylo mnohem jednoduší.“
Harry se zarazil uprostřed kroku a zíral na mě. „Kate?“ oslovil mě znovu.

„Nejsem Kate,“ řekl můj hlas. „A už je na čase zbavit se jejího těla.“

Tom udělal krok dopředu, ale už ne mojí nohou. Vykročil z mého těla a moje tělo, které bylo najednou bez opory a bez ovládání, spadlo na zem. Ten pád by mě bolel, kdybych v tu chvíli byla ve svém těle. Ve chvíli, kdy Tom vystoupil z mého těla, jsem se ze svého těla dostala také. Stála jsem o kus dál a všechno jsem sledovala.

„Kate!“ vyhrkl Harry a vrhl se k mému tělu. Mě v astrální podobě si nevšiml nebo mě možná vůbec nemohl vidět. Místo toho mi sáhl na ruku a přitom vedle sebe odložil hůlku.

„Nezbývá jí už moc času,“ řekl Tom a Harryho hůlku zvedl ze země. „Má tak hodinu, možná ani to ne.“

Harry zvedl hlavu a podíval se na něj. „Ty jsi Tom z toho deníku… a jak to myslíš, že nemá čas? Když ji dostaneme na ošetřovnu, tak ji zachrání.“

„Harry, to je marný,“ zavolala jsem na něj.

Harry otočil hlavu a podíval se na mě. „Kate?“

„Ach, to vaše šílené spojení,“ protočil Tom oči. „Vždycky a všude se budete vidět… teda pokud bude ten druhý naživu.“

„Harry, já umírám. Ztrácím sílu. Mě nezachráníš, zachraň sebe.“

„Ne, bez tebe nejdu!“ vyhrkl Harry. „Nenechám tě tu baziliškovi.“

„Bazilišek mi v tuhle chvíli už nemůže ublížit, Harry.“

„Ale co jiného by tu hrozilo?“ zeptal se Harry stále klečící u mého těla.

Zvedla jsem oči a podívala jsem se na Toma. „Zmijozelův dědic.“

Harry otočil hlavu a podíval se na něj také. „Ty jsi Zmijozelův dědic? Ty jsi otevřel Tajemnou komnatu a poštval baziliška na všechny studenty? Ale vždyť jsi jenom vzpomínka.“ Harryho ruka začala šátrat po hůlce, kterou před chvíli položil na zem. Jenže ta tam už nebyla.

„Hledáš tohle?“ ušklíbl se Tom a ukázal mu jeho hůlku. „Vzpomínka jsem, ale už dlouho nebudu. Kate mi s tím pomáhá. Její síla postupně přechází do mě a až od ní získám poslední kousek její moci, ona zmizí. A ano, jsem Zmijozelův dědic, ale Tajemnou komnatu jsem neotevřel. Ve skutečnosti ji otevřelo to tělo, u kterého právě klečíš.“

„Jenže to tělo jsi v tu chvíli ovládal ty!“ namítla jsem.

Tom mávl rukou směrem ke mně, a já jsem najednou nemohla mluvit. Ztratila jsem hlas, takže jsem na něj jenom posílala vražedné pohledy, jenže on mě ignoroval a pokračoval v rozhovoru s Harrym. „Zpátky k tobě, Pottere. Na jednu stranu je dobře, že jste nezahynuli v tom lese, protože bych se tě rád zeptal na pár věcí.“

„Jaké například?“ zeptal se Harry netrpělivě.

„Jak je možné, že jsi už jako malé mimino dokázal porazit největšího černokněžníka všech dob, který navíc ovládá bilokantské schopnosti a ty žádné nemáš?“

„Voldemort je bilokant?“ zeptal se Harry. „A proč tě zajímá zrovna on?“

Tom se ušklíbnul a pomocí Harryho hůlky napsal do vzduchu svoje jméno. Nakonec mávnul hůlkou. Písmena se zpřeházela a vytvořila nápis JÁ LORD VOLDEMORT.

„Myslíš, že jsem chtěl nosit jméno svého mudlovského otce? Když jsem přitom měl v sobě krev Salazara Zmijozela, bilokantskou krev. Ne, vymyslel jsem si nové jméno, které jsem věděl, že budu největším čarodějem všech dob.“

„Nejsi největší čaroděj všech dob a nikdy nebudeš! Největším čarodějem je Brumbál a vždycky bude!“

Odněkud jsme všichni tři zaslechli zpěv. Všichni jsme se rozhlédli, ale nikde nic nebylo. Hudba k nám přicházela odněkud seshora a postupně sílila. A potom jsem spatřila v dálce rudou tečku, která se postupně přibližovala, až jsem byla schopná rozpoznat velkého rudého ptáka se zlatým ocasem.

„To je fénix,“ vyhrkl Tom.

„A ne jen tak ledajaký. To je Brumbálův Fawkes,“ sdělil mu Harry vítězně. O chvíli později mu Fawkes přistál na rameni a předtím před něj k jeho nohám upustil starý záplatovaný Moudrý klobouk.
Tom se tomu zasmál. „Zpátky k těm otázkám Pottere. Jak to, že jsi mě už dvakrát dokázal porazit?“

„Proč si ztratil sílu nevím, ale vím, proč jsem já přežil. Moje matka zemřela, aby mě zachránila. Obětovala se za mě. Zabránila ti tak, abys mě zabil.“

„Takže teď už všechno dává smysl. Obyčejné obětování… a co všechno přitom vzniklo?“ usmál se a podíval se na mě. Pak se podíval opět na Harryho. „Teď je na čase změřit své síly. Změříme síly mocného lorda Voldemorta a slavného Harryho Pottera.“

Otočil se k té velké kamenné soše a něco zasyčel. Nerozuměla jsem mu, ale Harry ano. Sotva se kamenná ústa sochy pohnula a začalo odtamtud vylézat něco tmavého, Harry začal couvat a zavřel oči. Nebyla jsem si jistá, jak to bude zabírat na mě v astrální podobě, ale riskla jsem to. Nemám hlas, nemůžu Harryho nijak varovat, ale něco udělat můžu. Rozběhla jsem se k Harrymu a postavila jsem se před něho. Nebála jsem se, nemám, co ztratit. Zemřu tak jako tak.

Podívala jsem se do těch velkých žlutých očí. Teď bych měla umřít, ale nic jsem necítila. Had se blížil. Slyšela jsem, jak Harry za mnou klopýtnul. Ale neumírala jsem. Všechno jsem to vnímala. Vzápětí had zasyčel. Nebylo to ale výhružné zasyčení, spíš mi to připomínalo úpění.

„Ne!“ vyhrkl Tom. Mávnul rukou a vzápětí do mě něco ze strany uhodilo. Jako kdyby mě odvál nějaký vítr. Poslední, co jsem viděla, jak se vytrácelo z baziliškových očí žluté světlo.

Dopadla jsem tvrdě na zem. Na zemi ležel nějaký kámen a právě na ten jsem dopadla hlavou. Na chvíli se mi zatmělo před očima. Rukou jsem si sáhla na místo, kde jsem se uhodila. Nahmatala jsem se tam něco lepkavého, a když jsem se pak podívala na svoji ruku, spatřila jsem krev.
Někdo mě surově chytnul za ruku a vytáhnul mě na nohy. Sykla jsem bolestí.

„Myslíš si, že když oslepíš mého baziliška, že nějak zachráníš jednoho z vás? To se pleteš,“ zasyčel na mě Tom. „Zemřete oba dva a ty budeš muset sledovat, jak umírá. A nejenom to, ty budeš přímo ten vrah.“

Nechápala jsem, jak to myslel. Nemohla jsem se ho ani zeptat, jak to myslí, protože jsem stále neměla hlas. Místo toho se všechno kolem mě začalo rozplývat.

Nic jsem neviděla, jen jsem cítila pach krve. Co nejrychleji to šlo, jsem se za tím pachem sunula. Ale jinak jsem nic neviděla. Cítila jsem akorát neustále pálení v oblasti očí. Au. Něco mě klovlo do nosu. Instinktivně jsem se po tom ohnala zuby.

V tu chvíli mi došlo, kde přesně to jsem. V těle baziliška, které nemůžu ovládat a které se právě chystá zabít mého nejlepšího kamaráda.

Nemohla jsem ovládat nic kromě svých myšlenek. Tohle tělo se rozmáchlo ocasem. Bazilišek sebou a mnou zmítal a několikrát narazil do nějaké zdi nebo sloupu. A přitom jsme se řídili jenom jedním cílem – zabít Harryho.

Hlava baziliška se poslepu vrhla dopředu a místo toho, aby chytila Harryho, narazila do kamenné zdi. Auvajs. Jenže při dalším útoku už zasáhl jazykem do boku. Sakra, teď už oba dva přesně víme, kde se Harry nachází. Vzápětí jsem cítila ostré bodnutí někde kousek od hlavy. Nevím, co Harry baziliškovi vyvádí a ani čím, ale hodně to bolí. Bazilišek zařval bolestí a naštvaně se vrhl na místo, kde před chvílí zaznamenal Harryho. Byl to třetí a poslední útok, kdy hadí hlava s otevřenou tlamou zaútočila. Tentokrát šla najisto.

Jenže místo abychom ucítili Harryho maso a krev v tlamě, jsme ucítili ostré bodnutí. V ústech jsem cítila krev, ale nepatřila Harrymu. Byla baziliška. Nevím, co se stalo, ale něco právě vězelo v jeho horním patře tlamy. Bazilišek začal padat ve smrtelných křečích na podlahu a já s ním.

Ale na zem už jsem dopadla ve své podobě. Možná v astrální podobě, možná ve fyzické. Nevím. Vím jen, že ať jsem v jakémkoliv těle, tak mě pekelně bolí. Od neskutečné bolesti hlavy, přes hroznou bolest v ruce až po šílené bolesti břicha. Rozkašlala jsem se a z úst mi vyšel proud krve. Jednu ruku jsem si přitiskla na břicho. Podívala jsem se na svoje břicho a spatřila jsem krev. Z rány na břiše mi proudilo z těla ven litry krve. To zranění jsem musela nějak převzít od baziliška.

„Kate,“ oslovil mě Harryho hlas.

„Harry,“ vydechla jsem a podívala jsem se na něj, jak klopýtá kousek ode mě a nakonec si klekl vedle mě. Částečně se opřel on o mě a částečně já o něj. Nevím, jestli to bylo tou cestou z baziliška nebo něco udělal Tom, ale konečně jsem už mohla mluvit. Jenže teď mi to trochu stěžovala ta krev v mých ústech.

„Harry,“ vydechla jsem znovu a všimla jsem si jeho ruky. Z rány na ruce mu tříštila spousta krve. „Jsi zraněný.“ Natáhla jsem k němu ruku a dotkla jsem se jeho ruky. Napojila jsem se na něho a jeho bolest. Čerpala jsem ji do sebe, dokud Harry neucukl. Tou dobou už se stala bolest v mojí ruce neúnosnou.

„Takže takhle skončí slavný Harry Potter. Zemře v Tajemné komnatě.“ Potom se Tom obrátil konkrétně na mě. „Jen z něj klidně dál čerpej tu bolest do sebe. Nezachrání ho to. Jeho jed do sebe nedokážeš přetáhnout. Vidíš? I ten pták ví, že umírá.“

Podívala jsem se na Fawkese. Ani jsem si přes všechnu tu svoji a Harryho bolest nevšimla, že k nám přišel. Právě se skláněl nad Harryho zraněnou rukou a brečel. Slzy pomalu skapávaly na jeho ránu. Zvláštní, jako kdyby s každou tou slzou mizela moje bolest. Nejspíš už opravdu umírám, přestávala jsem cítit bolest v ruce.

„Kšá!“ vykřikl Tom a odehnal máchnutím ruky Fawkese pryč. Potom se krátce podíval na Harryho ránu. „Fénixovy slzy, které léčí… na to jsem si nevzpomněl.“

Léčí? Podívala jsem se na Harryho ruku. Opravdu to zranění zmizelo. Takže proto ta bolest zmizela. Takže zatím ještě neumírám, a proto jsem pořád ještě cítila zbylé bolesti.

„Je to dobrý, Kate,“ usmál se na mě Harry povzbudivě a zdravou rukou mě vzal za ruku. Přestože jsem byla v astrální průhledné podobě, ten dotyk jsem cítila, jako kdybychom byli oba ve fyzické podobě. Ten dotyk mě příjemně hřál a cítila jsem přes něj naše spojení.

„Nevadí, Pottere,“ sdělil mu Tom. „Takhle se alespoň utkáme v souboji. Ty a já.“

„Avada kedavra!“ vykřiknul a mávl hůlkou. Z hůlky vystřelil zelený paprsek směrem k Harrymu. Harry, který se sotva stihl postavit, už nestíhal uhnout.

„Ne!“ vyjekla jsem a napřáhla jsem dopředu ruku, kterou jsem si doteď držela na břiše.

Nevím, co se stalo. V jednu chvíli jsem držela Harryho. To kouzlo mělo prolétnout nad mojí hlavou a zasáhnout Harryho. Jenže místo toho se odrazilo od neviditelného štítu, který jsem právě vytvořila.

„Kate,“ naštvaně zavrčel Tom a vrhl po nás několik dalších paprsků. Všechny se odrazily od mého štítu a narazili do zdi komnaty, kde se potom část zdi odloupla.

„Tohle dlouho nevydržíš a ty to víš,“ řekl mi. Měl pravdu. Každou vteřinu, kdy jsem držela štít vztyčený, mě síla opouštěla. Zase se začaly vracet ty stíny. A pokaždé, když do štítu udeřilo další kouzlo, jako kdyby mě někdo udeřil do srdce. Ale musím to vydržet.

Zaslechla jsem šum křídel a vedle nás něco dopadlo. Neměla jsem odvahu otočit hlavu a podívat se na to. Musela jsem držet štít, dokud to jde. Harry se za tím něčím natáhl a málem pustil moji ruku.

Stiskla jsem ho pevněji. „Nepouštěj mě,“ sykla jsem na něj. Přes ten dotyk ruky jsem cítila naše spojení a přes ten dotyk jsem cítila Harryho sílu proudící do mě a přese mě do štítu.

„Kate, přestaň!“ křikl na mě Tom. „Když teď přestaneš, přísahám, že vám dvěma nic neudělám!“ prosil Tom. Nevím, co vyváděl Harry vedle mě, ale Tom se toho bál.

„Kate, když mě Harry zničí, nedozvíš se nic nového! Je toho spousta, co nevíš. Když spustíš ten štít, řeknu ti, kdo jsou tvoji rodiče a o proroctví.“

Zaváhala jsem. On ví, kdo jsou moji rodiče a kdo jsem já, nebo jenom blafuje? Možná kdybych měla víc času, ještě chvíli bych váhala a Tom by mě přemlouval dál, tak bych možná nakonec polevila.

Jenže takhle jsem k tomu ani nedostala příležitost, protože se vzápětí ozval děsivý skřek. Viděla jsem, jak se Tom svíjí a kroutí na zemi, přičemž hrozně ječel. Nakonec zmizel. Rozplynul se, jako to hrozilo poslední dobou mně.

Ruku, kterou jsem vytvářela a držela před námi štít, jsem stáhla dolů. Už jsem to dál nemohla vydržet. Neměla jsem sílu už na nic.

„Harry,“ zasténala jsem. Už jenom tohle jediné slovo mě šíleně vyčerpávalo.

„Kate,“ oslovil mě Harry a pokleknul vedle mě. Deník, který držel v ruce a ze kterého vycházela černá mlha, položil vedle mě a pohladil mě po vlasech. „Už to bude dobrý. Voldemort je pryč, žádnou sílu ti už nevezme.“

„Ne, Harry,“ zamumlala jsem. Vzala jsem jednu jeho ruku a přitiskla jsem ji na zranění na břiše.
„Co to je?“ ptal se zmateně.

„Tom mě… poslal do… baziliškova těla… Byla jsem… v něm, když… jsi ho zabil.“

Viděla jsem, jak Harry vytřeštil oči. „To bude dobrý,“ lhal mi a snažil se mě uklidnit. Fawkes tě vyléčí,“ ohlédl se za rudým ptákem, který poletoval po komnatě.

„Nemůže,“ řekla jsem slabě a vykašlala jsem další trošku krve. „Musela bych být… ve svém těle.“

Harry se podíval směrem, kde leželo pořád moje tělo. „Tak tě dostanu do tvého těla,“ navrhl Harry a pokoušel se mě zvednout.

„To nestihneš,“ řekla jsem tu hořkou pravdu. Než mě tam dostane, tak vykrvácím. Pozvedla jsem ruku a letmo jsem ho pohladila po tváři. „Promiň, že jsem… s tebou nemluvila a že… jsem tohle všechno… způsobila.“

Zrak se mi začal zhoršovat a stíny se rozšiřovaly.

„Nemůžeš za to,“ řekl mi Harry a vzal mě za ruku. „Jenom neumírej. Nechci tu žít bez tebe. Mám tě rád.“

Podívala jsem se Harrymu do očí. Stíny se už rozšířily natolik, že jsem prakticky nic kromě jeho tváře neviděla.

„Já tě mám taky ráda,“ vydechla jsem naposled.

Pak už byla jenom černota.

Reklamy