30. kapitola – Cesta pro recept

kapitola30Jakmile jsme dorazili do Nebelvírské společenské místnosti, tak jsem rovnou zamířila do ložnice. Skoro se až divím, že jsem neusnula po cestě. Byla jsem tak unavená, že jsem usnula dřív, než jsem se stihla převlíknout od noční košile.

Merlinudík moje bolest hlavy ráno značně polevila. Stále mě sice pobolívala, ale bolest už byla velmi slabá, takže jsem ji byla schopná ignorovat. Přes noc jsem neměla žádný sen. Myslím, že moje mysl byla příliš vyčerpaná na to, aby se courala někde po hradě.

Takže hned po probuzení jsem vzala deník a napsala jsem Tomovi.

Co se včera stalo?

Byla jsi v jeho mysli příliš dlouho. Hodně to vyčerpává a hrozí nebezpečí, že se tam ztratíš. Později tam vydržíš déle, ale teď ještě ne.

Nemohl jsi mi to říct dřív?

Řekl jsem ti to. Teď alespoň víš, jak vypadá lidská mysl zevnitř.

Protočila jsme oči. Přesně po tomhle zážitku jsem celý život toužila. A proč jsem se ocitla na té chodbě?

Trochu ztrácím přehled v tom, co se dělo po tom, co ses rozplynula.

Byla jsem na chodbě ve druhém patře na zemi. Bylo tam hodně vody. Měla jsem něco červeného na rukách. A někdo odtamtud utíkal. Někdo s blonďatými vlasy. Myslím, že to byla Malfoyová. Potom jsem narazila na Harryho a ostatní. A pak jsme našli nápis na stěně. Psalo se tam, že tajemná komnata je znovu otevřená a pod tím nápisem visela Filchova kočka.

Tak to jsi měla zajímavé narozeniny.

Prostě si to umím zařídit. Myslíš, že by to mohla být Malfoyová?

Je to možné. Její rodina je ze Zmijozelu, že?

Jo. Jak to s tím souvisí?

Tajemnou komnatu vytvořil kdysi dávno Salazar Zmijozel. Lidé ji po staletí hledali, ale nenašli. Podle pověsti ji dokáže otevřít jenom Zmijozelův dědic.

A nikdo neví o tom, kdo ten Zmijozelův dědic je. Jak jinak. Počkat. Ty myslíš, že by mohli být Malfoyovi ty dědicové?

Jsou ze Zmijozelu. I když kdo ví, jak to je.

No, praštění jsou na to dost.

Zhruba o hodinu později jsem seděla ve Velké síni a v klidu jsem snídala. Tohle ráno jsem naprosto ignorovala všechny okolo, když nepočítám svoje přátele. Ono se totiž všichni bavili o včerejší události. Ať jsem šla kamkoliv, všude jsem slyšela Tajemná komnata tohle a Tajemná komnata tamto. Bylo to až k zbláznění.

Proto bylo příjemným zpestřením, když se vedle mého talíře objevil podlouhlý balíček. Nejprve jsem se podívala na něj a potom na Harryho, který ho vedle mě položil.

„Co to je?“ zeptala jsem se ho.

„Dárek k narozeninám. Pro tebe. Včera jsem ti ho nestihl dát, když si hned šla do ložnice.“

„Harry,“ oslovila ho Hermiona. „Víš, že bývá zvykem oslavenci potřást rukou, popřát jí vše nejlepší a až pak jí předat dárek?“

Harry se podrbal na hlavě. „No, jo. Dneska mi to nějak nemyslí. To ten včerejšek.“ Vzápětí vzal dárek a schoval ho za zády. Významně si odkašlal a natáhl ke mně ruku. Když jsem mu ji stiskla, tak pokračoval: „Všechno nejlepší, hodně štěstí, zdraví. Ať ti všechno vychází, nedostaneš se zase do nějaké Malfoyovy pasti a ať nepropadneš z dějin.“

Krásné přání. Potom mi Harry podal balíček, který jsem se zvědavostí otevřela. Byl tam překrásný pozlacený zdobený brk.

„Poslední dobou si pořád píšeš do deníku, tak mě napadlo, ať máš něco pěkného na psaní.“

Usmála jsem se na Harryho a objala jsem ho. Byl trochu překvapený mou reakcí. „Díky, Harry.“

Když jsem ho pak pustila, tak se mě trochu opatrně zeptal: „Takže doufám, že už se na mě nezlobíš.“
Kývla jsem. „Všechno odpuštěno.“

Posadili jsme se ke stolu a dál jsme se věnovali snídani. Nebo spíš ostatní se věnovali, protože já jsem si prohlížela své nové pero.

Ron se podíval ke zmijozelskému stolu. „Malfoy právě dorazil. Jaká je šance, že ten nápis opravdu napsal on?“

Ohlédla jsem se. Nejprve jsem se podívala na Malfoye u zmijozelského stolu a pak jsem se podívala na Malfoyovou u havraspárského.

„Nebo to byla Malfoyová. Jeden z nich to byl určitě. Nebo to možná byli oba dva.“

„To nemůžeš vědět jistě,“ prohlásila Hermiona. „Mohl to být… kdokoliv.“

„Trochu můžu. Dneska ráno jsem si vzpomněla na něco, co jsem kdysi někde četla. Tajemnou komnatu postavil někde na hradě Salazar Zmijozel a najít ji a otevřít dokáže jedině jeho dědic.“

„A ty si pořád myslíš, že to jsou Malfoyovi?“ zeptala se Hermiona.

„Jo,“ přikývla jsem. „Kdo jiný? Sám jsi ho slyšel, co včera říkal. Navíc jejich rodina celá staletí, když nepočítáme teď Malfoyovou, chodí do Zmijozelu.“

„Mohli by si předávat to tajemství celý staletí,“ navrhnul Ron.

„A proč by to otvírali až teď? Proč ne třeba před padesáti lety?“ zeptala jsem se.

„Tak až s ním příště budeme mluvit, tak se ho na to zeptáme,“ prohlásil ironicky Harry.

„A rovnou se jich můžeme zeptat, jestli jsou ti dědicové,“ pokračovala jsem v jeho ironii.

„To není špatný nápad,“ prohlásila Hermiona.

Podívala jsem se na ni. „To myslíš vážně? Bez sarkasmu?“

Přikývla.
„Hermiono,“ začal jí to Ron vysvětlovat. „My jsme ti poslední, komu by se s tím svěřil.“

„Pochopitelně, že to neřekne nám,“ řekla Hermiona. „Ale svým přátelům. Přestrojíme se za ně. Pomocí mnoholičného lektvaru.“

„A to je…?“ zeptal se Harry.

„Lektvar, který nám umožní vzít na sebe podobu toho, koho chceš,“ vysvětlila jsem mu. „A nepůjdeme radši pod tím lektvarem za Malfoyovou?“

„Sázím spíš na Malfoye,“ prohlásil Harry.

„Nebo můžeme jít za oběma,“ navrhla Hermiona. „Dva do Zmijozelu a dva do Havraspáru. Ale bude obtížné získat recept.“

„Proč?“ zeptal se Ron.

„Oddělení s omezeným přístupem.“

„Tak tenhle plán je v háji. Tam se nedostaneme.“

„Rone, na něco jsi zapomněl,“ oznámila jsem mu.

„Na co?“

„Na noční plížení,“ vysvětlila jsem mu.

„No jo. Takže se tam v noci vydáme a vezmeme tu knihu.“

Hermiona se zamračila. „Tohle se mi nelíbí. Určitě by to šlo nějak legálně.“

„Jak?“ zeptala jsem se jí.

Hermiona se na chvíli zamyslela. „Něco vymyslím. Ale napřed si chci přečíst tu pověst o Tajemné komnatě. Pamatuješ si, kde jsi to četla?“

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Možná v Dějinách čar a kouzel, co jsme měli mít v prváku.“

„Tys to někdy otevřela?“ zeptal se mě trochu udiveně Harry.

„No jo,“ přiznala jsem. „Tak tam to nebylo.“

„Dneska ráno jsem zkusila zajít do knihovny, jestli tam nemají Dějiny bradavické školy. Zrovna letos jsem si ji s sebou nebrala s tím, že kdybych ji potřebovala, tak si ji přečtu v knihovně. Jenže tam je kompletně vypůjčená. A pořadník je taky pěkně dlouhý. A to se ten nápis objevil teprve včera.“

„Asi máš smůlu. Budeš muset věřit tomu, co si pamatuju já.“ A co mi řekl Tom.

„Nebo bych se na to mohla zeptat na hodině profesora Binnse.“

A právě to Hermiona udělala o dvě hodiny později. Binns z toho nebyl moc nadšený, že se ho ptá na pověsti. On totiž dává přednost ověřeným faktům. Ale jinak se z toho Hermiona nic moc nového nedozvěděla. Jenom si tak potvrdila to, co jsem jí řekla už já předtím. Navíc to teď věděli i ostatní. Ale byla to asi historicky první hodina dějin, na které jsem dávala pozor.

„Takže teď už se začneš zabývat tím, jak získat ten přístup do oddělení s omezeným přístupem?“ zeptala jsem se jí po hodině.

„Už ano,“ odpověděla mi. „Mohli bychom to zkusit přes Lockharta.“

„Lockharta?“ zopakovala jsem po ní. „To tam radši půjdu v noci.“

„Nikdo tě nenutí, abys za ním šla ty. Půjdu za ním já.“

„Stejně si myslím, že ti to nevyjde.“

„Lepší zkusit tohle, než se plížit v noci hradem.“

„Lepší plížit se hradem, než jít za ním.“

„Není tak špatný, jak si myslíš.“

„Stačí se na něj podívat a chvíli ho poslouchat, abych zjistila jaký je.“

„Spoustu toho dokázal. To nepopřeš.“

„Je mi jedno, co všechno dokázal. Vidím, jaký je teď. Teď je namyšlený frajírek a sotva nám v něčem pomůže. Dostanu se do toho oddělení sama.“

„Dostaneme se tam legálně přes něj.“

„Vsadíme se?“ navrhla jsem.

„Už zase se sází,“ poznamenal Ron směrem k Harrymu. Oba dva celou dobu sledovali, jak se hádáme.
Probodla jsem ho pohledem. „Náhodou jsem poslední sázku vyhrála.“

„Jenže já se nesázím,“ namítla Hermiona.

„Tak se jednou vsadíš,“ pokrčila jsem rameny. „Jednou tě to nezabije.“

Hermiona protočila oči.

„Takže?“ zeptala jsem se jí a natáhla jsem k ní ruku.

Hermiona chvíli váhala, ale nakonec ji stiskla. „Platí. Připrav se na prohru.“

„To se připrav ty,“ odvětila jsem.

Hermiona se otočila a odešla. Jakmile byla v dostatečné vzdálenosti, tak jsem se otočila na kluky.

„Nechcete se mnou v noci jít na menší procházku?“ zeptala jsem se jich.

„Nebylo by jednodušší počkat, až to Hermiona získá normálním způsobem?“

„Ještě jednou,“ povzdechla jsem si. „Lockharta nemám ráda a nechci to vyřizovat přes něj. Nebo ty ho snad máš rád?“ podívala jsem se na Harryho.

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

„A půjdu tam tak jako tak. S vámi, nebo bez vás.“

„Já radši půjdu s tebou,“ prohlásil Harry. „Vždycky když někam jdeš, tak se dostaneš do nějakého průšvihu.“

„Super. Dík za projevenou důvěru,“ pronesla jsem. „Rone, jdeš taky?“ zeptala jsem se ho.

„Jo,“ přikývl. „Ale stejně, proč ti na té sázce tak záleží?“ zeptal se. „Stejně jste si neřekli, o co se sázíte.“

Zarazila jsem. „No jo.“ Taková maličkost a my na to zapomeneme. Mávla jsem rukou. „To je jedno. Prostě to nechci vyřizovat přes Lockharta. Stejně to chci prostě jenom vyhrát.“

„To mi trochu připomíná Zmijozel. Ty chtějí taky vždycky všechno vyhrát.“

Zastavila jsem se a otočila jsem se na Rona. S velmi zamračeným pohledem jsem na něj zavrčela: „Tohle už nikdy neříkej.“

Ron se na vteřinku zatvářil vyděšeně a zároveň překvapeně. „Fajn,“ dostal ze sebe.

Možná jsem je do toho neměla tahat. Jestli budou nějaké problémy, tak v tom budou jenom oni. Já jsem měla svůj plán, jak se průšvihu vyhnout. Jenom na to potřebuju doladit pár detailů.

Proto jsem, jakmile jsem k tomu měla příležitost, napsala Tomovi.

Jak přesně funguje to zviditelnění a zneviditelnění v astrální podobě?

Podobně jako všechno ostatní. Představíš si to, soustředíš se a podobně. Už se ti to někdy stalo?

Tak nějak. Když jsem byla v létě u Harryho, tak jsem se u něj objevila. Ale viděl mě jenom chvilkama, když mnou náhodou prošel. Nebo když se mi pak podařilo chytit dort, pudink nebo něco takového.

Tak teď by jsi s tím neměla mít žádný problém.

Výborně. V noci si udělám menší procházku. Možná bys mohl jít taky. Ale v neviditelné podobě. Teda jestli si stihnul od posledně nabrat dost sil. Stačilo mi, jak jsem byla potom unavená já.

Sil mám dost. Kam máš v plánu jít?

Do knihovny do oddělení s omezeným přístupem. Myslíme si, že to Malfoyovi za tím nápisem stojí, takže se jich na to chceme zeptat přestrojení za nějaké jejich kamarády. Ale potřebujeme na to recept na Mnoholičný lektvar, který je v tom oddělení. Náhodou ten recept neznáš zpaměti?

Náhodou ne. Párkrát jsem ho zkoušel, ale přesný postup si nepamatuju. Ale bylo to dost obtížné a zdlouhavé. Přísady se špatně shání.

Tak tohle budeme řešit, až budeme mít ten recept. Takže půjdeš? Jo a jde taky Ron a Harry, proto půjdu ve zviditelněné podobě. Uvidím tě, když ty budeš neviditelný?

V astrální rovině mě uvidíš, ale ostatní ne. A ano, půjdu.

S kluky jsme byli domluvení na sraz chvíli před půlnocí ve společenské místnosti. Mezitím jsem se přichystala ke spánku. Pro jistotu jsem znovu vypila uspávací lektvar. Prakticky ihned po usnutí jsem se ocitla v astrální rovině.

„Řekl bych ti dobré ráno, ale na to je asi moc pozdě,“ zaslechla jsem Tomův hlas. Podívala jsem se na něj. Znovu seděl na té samé židli.

„Proč seš tu vždycky dřív než já?“

„Já nemám moc věcí na práci.“

Povzdechla jsem si a vylezla jsem z postele. Postavila jsem se před zrcadlo. Měla jsem na sobě jenom noční košili. Praktičtější by na chození po hradě bylo pyžamo, ale na to jsme si měla vzpomenout dřív.

„Teď jsem neviditelná, že jo?“ zeptala jsem se Toma, který se postavil za mě a tak jsem jeho odraz viděla v zrcadle. Oba dva jsme byli stejně průhlední.

Přikývnul a zároveň ke mně přistoupil blíž. Protože jsme oba v astrální podobě, tak jsem mohla cítit jeho blízkost. Stál tak, že jsme se místy dotýkali. Kdybych se jen o centimetr nahnula dozadu, tak se o něj můžu opřít. Tom mi položil ruce na ramena.

„Uklidni se,“ řekl mi. „Zklidni dech. Soustřeď se.“ Jako by šlo být klidná, když stojíš přímo za mnou. Ne, stop. Soustřeď se.

Zavřela jsem oči a udělala jsem, co mi radil. A stejně tak jsem udělala to, co dělám vždy, když používám své schopnosti. Zklidnila jsem dech. Soustředila jsem se na svoje astrální tělo. Představila jsem si, jak se stávám viditelnou.

A pak se to stalo. Celé tělo mě brnělo, ale nevadilo mi to, protože jsem věděla, že je to dobré znamení. Až poté, co to brnění přestalo, jsem otevřela oči. Za mnou stál Tom stejně průhledný, jako vždy. Jen já jsem byla hmotná.

„Výborně,“ usmál se na mě v odraze Tom. „Jde ti to čím dál líp,“ pochválil mě.

Usmála jsem se také. Někteří lidé potřebují odměnu za něco, co se jim podařilo. Někteří chtějí peníze, někteří pohár pro vítěze, někdo medaili nebo diplom. Mně stačí Tomovo uznání.

Předtím, než jsme odešli ven pokojem, jsem si ještě oblékla bundu a obula boty. Ještě jsem nepřišla na to, jestli se dá v astrální podobě nastydnout. I když na druhou stranu, kdybych neměla bundu, tak by mi třeba Tom půjčil svůj plášť. Jak moc dokáže zahřát astrální plášť?

O chvíli později jsme oba dva, já viditelná a Tom neviditelný, scházeli schody dolů. Ve společenské místnosti už nikdo nebyl, jenom Harry a Ron. Kluci se na mě podívali, když jsem přišla. Na chvíli jsem zpanikařila, že mě třeba neuvidí anebo uvidí i Toma. Díky Merlinovi se nestalo ani jedno z toho.

„Hermiona ví o tvém výletu?“ zeptal se mě Harry.

„Asi ne,“ pokrčila jsem rameny. „Nějak jsem jí to zapomněla říct.“

„Hermiona bude naštvaná,“ poznamenal Ron.

„Řeknu jí to ráno. Až jí budu ukazovat tu knihu,“ vítězně jsem se usmála.

„Tohle by řekl Zmijozel,“ řekl Tom. Otočila jsem se a probodla jsem ho pohledem. Copak se na mě s Ronem domluvili?

A dřív, než si kluci mohli stihnout toho, kam koukám, jsem zamířila k otvoru a prošla jsem jím ven. Zbytek lidí, astrální i fyzický, se vydal za mnou. Rozsvítili jsme hůlky a vyrazili jsme do tmy.

Na chodbě jsme se plížili u stěny. Jako kdyby nám nějak pomohlo, když nás někdo najde, jestli budeme stát uprostřed chodby nebo u stěny. Každopádně jsme si vyvinuli jeden systém, aniž bychom se na tom museli domlouvat. Tom šel první, protože jako neviditelný byl v největším bezpečí. Za ním jsem šla já a za mnou kluci.

Chvílema jsem pocítila bodnutí viny, že jsem do toho zatáhla i Rona a Harryho. Na druhou stranu to chce možná změnu. Sólových akcí už jsem si užila dost. Kromě toho, když do toho zatáhnu i fyzické přátele, tak si pak nikdo nebude stěžovat, že jim nic neřeknu.

Cesta do knihovny proběhla v tomhle složení v pořádku. A v knihovně překvapivě nikdo nebyl. Nevím, co dělá knihovnice v noci, ale naštěstí není až tak velká milovnice knih, že by tu strašila i v tuhle dobu.

Zastavili jsme se až v oddělení s omezeným přístupem. Chvíli jsem tam stála a pak jsem se jich zeptala: „Náhodou nevíte, kde ta knížka je?“ A přestože jsem se otočila k Harrymu a Ronovi, moje otázka byl směřovaná k někomu jinému. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Tom přikývnul a zamířil k jednomu z regálů.

Ignorovala jsem Harryho a Ronovo pokrčení ramen a zavrtění hlavou. Šla jsem za Tomem. Zastavila jsem se u stejného regálu jako on a čekala jsem. Tom se naklonil k regálům o něco blíže a chvíli hledal očima tu správnou knihu. Pozvedla jsem svojí hůlku o něco výš, aby lépe viděl.

Po chvíli hledání Tom ukázal na tu správnou knihu. Naklonila jsem se o něco blíž. Dala jsem svítící hůlku těsně ke hřbetu knihu. Název byl Lektvary nejmocnější.

„Tohle je ono?“ ozval se hlas vedle mě. Leknutím jsem nadskočila.

„Harry,“ oslovila jsem ho. „Tohle mi nedělej.“

„Promiň,“ pokrčil omluvně rameny Harry, který nyní byl na stejném místě jako stál předtím Tom.. „Myslel jsem, že o mně víš.“

Zavrtěla jsem hlavou. Natáhla jsem ruku, abych vytáhla knihu z poličky. Jenže v tu chvíli udělal to samé i Harry. Naše ruce se navzájem dotkly. To by nebylo jindy nijak důležité, jenže v tuhle chvíli to bylo… zvláštní.

Jako kdybych v tom dotyku bylo všechno. Spojení, pouto. Jako kdyby mezi námi bylo něco zvláštního. Ale nebylo to něco, co najdete v nějaké červené knihovně. Tohle bylo něco… těžko to popsat. Připomnělo mi to, jak jsem pronikla do Malfoyovy mysli. Harryho mysl byla jen kousek ode mě a stejně tak moje byla jen kousek od něho. Skoro jako kdyby byly naše mysli spojené.

Ron si odkašlal a já a Harry jsme se od sebe odtrhli. Přerušili jsme ten dotek mezi námi, to spojení. Trochu rozpačitě jsme se na sebe podívali.

„No,“ řekl Harry rozpačitě, zatímco vytáhl knihu z regálu. „Asi půjdeme.“

„Jo,“ přitakala jsem. Oba jsme se narovnali. Rozhlédla jsem se kolem. Kde je Tom? Zavolala bych na něj, ale tím bych na to jenom upozornila Harryho a Rona.

„Hledáš ještě něco?“ zavolal na mě Ron od východu z oddělení.

Naposled jsem se rozhlédla. „Nic,“ řekla jsem a šla jsem za nimi. Cestou jsem se neustále rozhlížela. Čekala jsem nějaký náznak, že se někde objeví, nebo že mi něco řekne.

Jenže nikde nebyl.

Hlavou mi vrtala jedna otázka: Kde je? Kam zmizel? Vždyť v jednu chvíli stál vedle mě a o chvíli později… tam byl Harry. Místo Toma tam stál Harry. Harry by tak prošel Tomem. A Tom by se dostal do Harryho. Jako při slavnosti, když se dostal do Rebeky Malfoyové. Takže Tom teď ovládá Harryho?

Mezitím, co jsem se zabývala svými úvahami, jsme dorazili do naší společenské místnosti.

„Harry?“ oslovila jsem ho šeptem tak, aby nás neslyšel Ron.

„No?“ odpověděl mi šeptem Harry a otočil se.

„Tome?“ oslovila jsem ho znovu.

„Co?“ zeptal se nechápavě.

„Nic. Kašli na to.“ Takže moje teorie padá. Tohle mi Tom bude muset vysvětlit.

Reklamy