7. kapitola – Jsem vražedkyně? Ano, jsem.

Dangerous Liaisons

27. 4. 2010

Tak a jsem sama. Aspoň dočasně, než se Klaus vrátí. Jak dlouho mi bude trvat, než mi začne chybět?

Aspoň mám od chvíle, kdy mě naposledy kousl, malinko jasněji v našem vztahu. Prostě spolu chodíme. Normální upírskolidský vztah. On si akorát odjel zabít nějakou holku, aby se stal hybridem, a já se zatím můžu v klidu učit na státnice. Grr, začínám ty blbá skripta nesnášet! Nejradši bych je hodila do ohně.

Už se těším, až budu mít státnice za sebou. Alespoň teď mám luxusní místo na učení. Klaus mi tu nechal svůj apartmán i s otevřeným účtem. Vím, že takhle můžu působit jako nějaká zlatokopka, která využívá a utrácí peníze svého přítele. Já se to tak ale snažím nevnímat, protože si jsem jistá, že Klausovi jsou peníze úplně ukradené. I kdyby je neměl, tak si prostě někoho ovlivní, aby získal, co chce.

Kromě toho zlatokopka nejsem, protože pořád mám ještě svojí práci, která částečně slouží i jako moje rozptýlení od všeho učení. Kdybych nechodila do bistra obsluhovat, tak by moje myšlenky běhaly neustále kolem psychologie. Ani moje občasné psaní článků do časopisu by mi moc nepomohlo, protože u toho stále přicházím s psychologií do styku. Jedná se totiž často o psychologické rozbory určitých fiktivních postav do kulturní rubriky. Čtenářům se to prý líbí.

Dostala jsem se k tomu prakticky náhodou. V té redakci pracovala jedna moje spolužačka ze střední se kterou jsem měla většinu hodin stejných. Předloni tam začala pracovat. Poté jsme na sebe jednou náhodou narazily, když zrovna měla zrovna na starost kulturní rubriku. Měla v plánu tam dát nějaké recenze, ale náhle mě tehdy nad kávou napadly psychologické rozbory. Pak už stačilo jen málo a najednou jsem psala články do časopisů. Ale jsem jen externí pisálek a jen jsem si tímhle přivydělávala. Ironií je, že moje bývalá spolužačka tam už ani nepracuje. Dostala lepší nabídku a myslím, že teď bydlí v New Yorku.

Ale z nějakého důvodu si mě dnes povolala moje šéfredaktorka. To je divné. Bude to podruhé v životě, kdy ji uvidím. Tehdy jsem se s ní setkala na začátku svého působení v redakci. Přišla jsem se svým ukázkovým článkem, ona si ho přečetla, udělali jsme dohodu o práci, podepsali jsme pár papírů a já jsem zase odešla. V následujícím čísle se pak objevil můj rozbor. Ty následující už jsem ji posílala pouze emailem.

Ale nyní sedím v redakci u recepce a čekám, než si na mě udělá čas. Přitom mi vrtá hlavou, proč jsem tady. Moje rozbory by měli být v pořádku. Dodávám je včas a můj styl psaní se snad nijak nezhoršil. Moje myšlenky se začaly ubírat negativním směrem. Začínala jsem uvažovat o tom, že mě třeba hodlá vyhodit kvůli škrtům v rozpočtu. Tuhle myšlenku jsem ale zavrhla jen několik vteřin poté, co mě napadla. Jak by mě mohla vyhodit, když tady prakticky ani nepracuji? Nemám žádný stály plat, jsem externí pisálek a dostávám peníze vyloženě jen za to, co napíšu. Tak proč tady jen můžu být? Mohla by mi zkusit nabídnout stálý plat a stálé místo v redakci, ale zdálo se mi to nepravděpodobné. Nejsem žádná novinářka, to musela poznat. Náhle jsem si vzpomněla na Phoebe ze seriálu Charmed. Ta také studovala psychologii a nakonec skončila v redakci novin se svým poradenským sloupkem. Že by mi chtěla nabídnout něco podobného? To by nebylo ani tak špatné. Radit lidem bych možná dokázala. Tedy pokud by se to netýkalo toho, co dělat, když váš přítel vraždí nevinné lidi. Můj přístup a názor k tomu by si asi moc dobré ohlasy nezískal.

„Už za ní můžete jít,“ sdělil mi recepční. Byl to jakýsi postarší děda, který má asi blízko k důchodu. Přesto se na mě mile a povzbudivě usmál. Nevěděla jsem, jestli to brát jako dobré nebo špatné znamení. Přesto jsem se zvedla ze židle, přešla jsem celou redakci a zaklepala na dveře šéfredaktorky. Po tlumeném „Dále.“ jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Za stolem seděla žena v dobré padnoucím elegantním kostýmku, která jsem hádala něco málo přes třicet let.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem zdvořile. „Dostala jsem vaši zprávu, že se mnou chcete mluvit.“

„Ano, to chci,“ přikývla. „Posaďte se.“ Poukázala rukou na židli naproti sobě.

Posadila jsem se na ní a pohlédla jsem na ženu naproti mě. Dívala se na mě, ale nehleděla mi do tváře, neboť pohledem právě zkoumala můj krk. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že mi mírně sklouzl šátek a odhalil tak zranění na krku, které mi způsobil Klaus. On mě chtěl hned poté vyléčit, ale já jsem se rozhodla si to zranění nechat. Byla to taková jeho vizitka. Označení, že jsem jeho. Ale teď už nic neuvidí, protože jsem jeho podpis schovala znovu za šátkem.

„Takže o co jde?“ zeptala jsem se raději dřív, než by se mě zeptala, co se mi stalo. Nechci tady vykládat svoji fiktivní historku o tom, jak jsem se zranila. Raději si poslechnu, proč jsem vlastně tady.

„Dobře, takže raději hned k věci,“ začala. „Cením si práce, kterou jsi udělala a líbily se mi tvoje články. Ale naši spolupráci už budeme muset ukončit a tvoje články už nebudeme potřebovat. Je mi to líto.“

Překvapeně jsem na ni zírala. „Cože? Proč? To už ty rozbory čtenáře nebaví?“ Měla jsem za to, že byly dobré. Alespoň podle komentářů na internetu.

„O to ani tak nejde,“ zavrtěla hlavou. „Našel se někdo kvalifikovanější. Někdo se skutečně vystudovanou psychologií a žurnalistikou.“

Kousla jsem se do rtu. „Takže ty rozbory, které vlastně byly můj nápad, teď bude psát někdo jiný?“

„Ano. Bohužel, tak to chodí,“ pokrčila rameny.

„Fajn,“ pokrčila jsem rameny. „Takže hezký zbytek života.“ Následně jsem se zvedla a odešla jsem odtamtud. Sice jsem mohla působit klidně, ale podle tónu mého hlasu asi poznala, že jsem naštvaná. Kdo by taky nebyl v mojí situaci? Prostě mě vypekla šéfová. Nemůžu si ani nijak stěžovat, protože na ty rozbory jsem prostě neměla smlouvu. Takže teď mám akorát chuť jí zakroutit krkem, ale nemůžu. Takže jenom rychle projdu redakcí, protože chci být už co nejdál odtud. Zastavím se až venku na ulici. Nasupeně pozoruji všechny okolo. Kdyby moje pohledy měly schopnost vraždit, byla bych teď obklopená krví.

Náhle mi zazvoní v kapse mobil. Vytahuji ho z kapsy a s úlevou zjišťuji, že na displeji je jméno Klaus. Snad mě dokáže rozveselit.

„Prosím, řekni mi, že už jsi na cestě zpátky do Chicaga, protože teď by se mi vážně hodila nějaké dobrá zpráva,“ vychrlím na něj místo pozdravu.

První dvě vteřiny je ticho, nejspíš překvapený tím, co jsem teď na něj vychrlila, ale pak se ozve z telefonu jeho hlas. „Bohužel, úplněk je až zítra.“

„No, jo, vlastně,“ zamumlala jsem.

„Co se stalo?“ zeptal se hned.

„Pamatuješ si na ty moje rozbory, co jsem psala do časopisu?“ optala jsem se ho na oplátku.

„Pamatuju,“ odpověděl mi.

„Tak už je psát nebudu. Našel se někdo kvalifikovanější,“ prohodila jsem, přičemž poslední slovo jsem pronesla se značným odporem.

„Máš ponětí kdo?“ vyptával se dál.

„Ne, na to jsem se neptala. Jenom jsem odtamtud rychle vypadla dřív, než bych ji zakroutila krkem. Škoda, že tu nejsi. Dohodila bych ti ji k svačině.“

„Tak ji zabij sama,“ navrhl mi. Nebyla jsem si ale jistá, jestli to myslí vážně. Vím, že on by neměl problém ji zabít. Ale zda ví, že bych to dokázala i já? Dokázala bych to vůbec? Nebyla jsem si jistá, protože jsem nikdy neměla možnost to otestovat. Ono nejde jen tak jít a někoho zabít. Hlavně ne v moderní době, kdy existují otisky prstů, všelijaké zkoumání krevních skvrn, zbytky DNA a to ještě nezmiňuji bezpečnostní kamery, které jsou na každém kroku.

„Nejsem až tak zdatná v zakrývání stop, protože neumím ovlivňovat. Nejspíš bych byla hned první podezřelá.“

Nastala chvíle, kdy se z telefonu nic neozývalo.

„Klausi?“ zkusila jsem ho oslovit.

„Víš co? Běž domů a tohle nech na mě.“

Překvapeně jsem pozvedla obočí, což on ale nemohl přes telefonní hovor poznat. Co chystá? Byla jsem zvědavá, ale rozhodla jsem se to nechat na něm. Pomalým krokem jsem se rozešla k zastávce metra. „Dobře. Tak jak se daří tobě?“

„Díky bohu konečně jsem ve svém vlastním těle,“ odpověděl mi. Představila jsem si ho, jak někde ve Virginií právě tohle říká a přitom se na jeho tváři objeví v jeho typický úšklebek. Při té představě se mi zhouply koutky do úsměvu.

„Takže už nepředstíráš, že učíš na střední?“ zeptala jsem se ho. „Mohl jsi toho využít a rozdat všem špatné známky.“

„Sakra, to mě nenapadlo. Kam se hrabu na tvoje ďábelské úmysly. Takhle mě napadlo jenom vyhrožovat jedné čarodějce, která na mě vyplýtvala tolik moci, až nakonec zemřela.“

„Takže hrozba zažehnána? Nic tě tam nemůže zabít?“ Věděla jsem, že ho může zabít jenom kůl z bílého dubu, který je zničený, ale nikdy nevíte, jaká zbraň se ještě může objevit.

„Jsem v naprostém bezpečí,“ ujistil mě. „Musím být, protože zítra naštvu hodně nadpřirozených bytostí až zabiju jednoho vlkodlaka, jednu upírku a jednu dvojnici.“

„Aspoň máš tentokrát nějakou rozumnou dvojnici. Tahle by nemusela utéct,“ podotkla jsem.

„Ví, že kdyby to udělala, tak zabiju všechny její blízké. Nechce opakovat chyby minulé,“ vysvětlil mi.

„Chytrá holka. Až ji budeš zabíjet, tak ji vyřiď, že ji pozdravuju,“ sdělila jsem mu. V tu chvíli jsem došla k zastávce metra, přičemž u schodů jsem se zastavila. „Za chvíli asi ztratím signál. Právě se vydávám do metra. Takže se zatím měj.“

„Večer ti ještě zavolám,“ sdělil mi, než zavěsil. Touhle poslední informací jsem byla trochu překvapená. Většinou si nevoláme tak často. Sice bychom mohli, ale problémy jsou spíš na Klausově straně. Pokaždé se musí ujistit, že nikde poblíž není žádný upír, který by mohl slyšet jeho hovor. Nechce, aby tam kdokoliv o mně něco věděl. Má strach, že by mě pak mohl někdo z nich najít a zkusit se pomstít. Začínám se divit, že mě na těch pár týdnů, kdy je pryč, nezavřel do nějaké vysoké věže bez vchodu. Ale navzdory jeho obavám, jsem dokázala přežít ve městě, aniž by na mě někdo útočil. Možná to bylo právě tím, že tu nebyl on.

Hlavně se mi ale podařilo dorazit dnešní večer do jeho apartmánu, aniž by se mi cestou něco stalo. Recepční dole mě zdvořile pozdravil a podržel mi dveře, když jsem vcházela. Ano, je to ten samý chlap, který mě sem původně nechtěl pustit. Lidé tak snadno změní svoje chování, jakmile pochopí, že jste pro někoho důležití. Pokud se tedy jedná o někoho s tučným kontem a schopností ovlivňovat.

Jakmile jsem přišla, odložila bundu a dosedla na gauč, tak jsem začala mít dilema. Přede mnou na stolku ležely dvě věci. Jednou z nich byla skripta, ze kterých bych se teď měla správně učit. Druhou věcí bylo dálkové ovládání od televize, kterou jsem ji mohla zapnout aneb prokrastinovat. Ale pro dnešek si asi chvíli odreagování zasloužím. Přeci jen, jak bych se mohla soustředit na učení, když bych si stejně neustále představovala, svojí bývalou šéfku mlátím těmi skriptami po hlavě? Namísto toho jsem si raději pustila televizi a brzy jsem už jen napjatě sledovala, jestli hlavní postavy ten apokalyptický přežijí nebo ne. Nepřežili. Když jsem si objednávala pizzu, tak byla naživu už jen polovina z nich. O jednu pizzu později těsně před závěrečnými titulky byl naživu jeden z nich. Přesně v tu chvíli mi zazvonil mobil.

„Mám pro tebe malý dárek,“ ozval se Klausův hlas z telefonu, sotva jsem přijala hovor.

„Klausi?“ oslovila jsem ho poněkud překvapeně. „Jaký dárek?“

„Jsi u mě v apartmánu?“ zeptal se mě.

„Ano. Proč?“ Marně jsem se z něj snažila dostat nějaké zjištění toho, o co se jedná.

„Tak se teď vydej k výtahu.“

Poněkud zmatená a napjatá jsem se zvedla z gauče a zamířila k výtahu. Ten se o několik vteřin později sám otevřel a stáli v něm dvě osoby. Muž a žena, oběma kolem třiceti let. Žena byla bruneta, hubená a jen o něco málo vyšší než já. Muž měl na druhou stranu světlé vlasy a byl vyšší, než my obě.

„Zdravím,“ pozdravila jsem je a zmateně na ně koukala. Oni jenom kývli na pozdrav.

„Ti dva jsou můj dárek,“ ozvalo se mi do ucha, kde jsem stále držela mobil.

„Ty mi dáváš dva lidi jako dárek? Co se stalo s bonboniérou a růžemi?“ zeptala jsem se ho a odvrátila jsem pohled od těch dvou. Trochu mě znervózňovalo, jak se na mě dívali.

„Nejsou lidé, jdou upíři a jsou ovlivnění, aby tě chránili a budou tě poslouchat na slovo,“ vysvětlil mi.

Na několik vteřin jsem oněměla. Nedivím se, že mi tu nechává takové ochránce, protože by mě mohl kdykoliv někdo přepadnout a mohl by to být jenom obyčejný lidský násilník. Takhle se nemusím vůbec obávat chodit večer po městě. Navíc mě poslechnou na slovo. Můžu jim říct, aby ovlivnili kohokoliv chci. Vlastně by na můj rozkaz kohokoliv zabili. „Takže jim stačí říct a oni zabijí moji bývalou šéfku?“

„Přesně tak,“ potvrdil mi moji domněnku.

„Páni. To je to nejhezčí, co pro mě kdy kdo udělal.“

Z telefonu jsem mohla slyšet pobavený smích.

„Víš co? Teď jsem definitivně rozhodnutá se s tebou vyspat, až se tu objevíš.“

„Ty upíry jsem ti měl sehnat ještě než jsem odjel,“ podotkl.

„To by ti ale asi stejně nepomohlo,“ namítla jsem. „Ale teď máš aspoň motivaci, co nejrychleji se sem za mnou vrátit.“

„Jen co vyřídím rituál, tak se ti ozvu,“ sdělil mi.

„Tak hodně štěstí s tím rituálem a obětováním nějaké holky,“ popřála jsem mu.

„A tobě hodně štěstí s pomstou,“ popřál pro změnu on mě, než hovor ukončil.

Jakmile to udělal, tak jsem se podívala na ty dva upíry. Byly tady, očekávající na moje rozkazy. Pro začátek jsem je poslala, aby si tady zařídili taky jeden apartmán. Aspoň budou moct být poblíž, na doslech a já zároveň budu mít své schopnosti. Mezitím jsem mohla promyslet svoji pomstu. Jasně, mohla jsem je klidně poslat, aby prostě ovlivnili tu protivnou ženskou v kanceláři, abych získala zpátky svoji rubriku, ale to by nebylo ono. Nudný a prostý dosažení cíle. Já si to chtěla víc užít. Hlavně jsem chtěla vidět strach v jejích očích, až zjistí, co všechno můžu udělat. V tomhle jsem chtěla být trochu dramatičtější.

Proto jsem poslala následující den Stana, jak se jmenovala ten můj upír, aby zjistil jméno a adresu toho člověka, který mě měl nahradit. Ukázalo se, že se jedná o neteř šéfredaktorky, která cestovala po světě a nedávno se vrátila zpátky do států. Následně ji hodná tetička zařídila mojí práci. Typická protekce. Ale aspoň bude moje pomsta zábavnější. Celý večer v bistru jsem byla netrpělivá. Nemohla jsem se dočkat, až to skončí a já se vydám do redakce. Můj plán se mezitím rozbíhal. Poslala jsem zatím Eve, jak se jmenovala pro změnu upírka, aby sehnala a unesla tu náhradnici.

Nakonec jsem se dočkala. Společně se Stanem jsem se vydala do redakce. Eve už tam poblíž stejně byla. Stan mě navedl do jedné postranní uličky, odkud nejspíš slyšel Eve. Tam jsem ji také našla, společně s pořádně vyděšenou holkou. Zrzka, v mém věku, ale postavu měla lepší než já.

„Takže ty jsi mě měla nahradit?“ promluvila jsem na ní.

Jen pevně sevřela rty. Tázavě jsem se podívala na Eve.

„Moc fňukala, tak jsem ji ovlivnila, aby nemohla mluvit,“ vysvětlila mi.

„Dobré rozhodnutí. Necháme to tak,“ rozhodla jsem a otočila jsem se na Stana. „Postarej se o kamery, recepčního a podobné detaily.“ Pohlédla jsem znovu na Eve. „Ty se postaráš o tuhle mojí chabou náhražku… Hazel. Jo, tak se jmenuje. Doufám, že ta šéfka je ještě v redakci.“

„Ano, ještě nevyšla. A před chvíli měla nějaký telefonát,“ ujistila mě Eve.

„Dobře. Takže jdeme.“

Šla jsem vpředu. Za sebou jsem slyšela kroky Eve a Hazel. Výhodou ovlivnění bylo, že nemusela být ani spoutaná, takže šla poslušně s námi. Stan se od nás brzy odpojil. My jsme zatím vyjeli výtahem nahoru do pátého patra a vstoupili do potemnělé redakce. Skoro nikde se nesvítilo, jenom v kanceláři vzadu. Otočila jsem se na Eve. „Počkej, než tě zavolám. Pak přijďte.“

Vydala jsem se k osvícené kanceláři. Dveře byly otevřené, takže jsem se v nich jen zastavila a zaklepala na rám dveří. „Dobrý večer. Doufám, že neruším.“

Šéfredaktorka zvedla zrak od notebooku a pohlédla na mě. „Dobrý… Vlastně je dost pozdě a já se za chvíli chystám odejít. Takže cokoliv chcete probrat, tak si můžeme sjednat schůzku na zítra.“

„Vlastně nemůžeme. Tak nějak potřebuju pro naše setkání, aby u toho nebylo moc lidí, Chloe,“ pronesla jsem a zcela úmyslně jsem ji přitom oslovila jejím křestním jménem. Bylo na ní vidět, že se ji nelíbí, když ji takhle oslovuji. Klidně jsem pak vešla do její kanceláře a posadila jsem se naproti ní. „Proč jste mi neřekla, že ta holka, která mě má nahradit, je vaše neteř?“

Povzdechla si. „Omlouvám se. Máte právo na mě být naštvaná. Ale neměli jsme spolu žádnou smlouvu, kterou bych porušila, takže tahle záležitost je uzavřená a já k tomu nemám co víc říct.“

„Uzavřená ještě není. Ale ráda bych to dnešní večer ukončila. Eve, pojď sem,“ zvolala jsem.

O několik vteřin později se ve dveřích objevila Eve a před sebou postrkávala Hazel. Ta se nejprve vyděšeně podívala na mě a potom očima žadonícími o pomoc na svoji tetu. Ta ihned vstala ze židle a pohlédla na mě. „Co to má znamenat?“

„Svoji neteř určitě znáte. Ráda bych vám ale představila, Eve. Je upírka a momentálně má hroznou chuť na Hazelinu krev. Škoda, že jste ji do toho zatáhla. Kdybyste ji nedala moje místo, tak by to přežila. Ale smůla. Takže Eve, dobrou chuť.“

Koutkem oka jsem pohlédla na Eve, jejíž obličej se změnil na upírský a vzápětí se sklonila ke krku Hazel. Pohledem jsem pak přejela na svoji bývalou šéfu. Čekala jsem vyděšený výraz nebo nás mohla prosit, ať ušetříme život její neteře. Jenže to se nedělo. Vlastně mi připomínala trochu šelmu čekající na svou kořist. V jednu chvíli napjala všechny svaly a vzápětí tam nebyla.

Náhle bylo slyšet hlasité křupnutí od místa, kde stála Eve a Hazel. Podívala jsem se tam a spatřila jsem tělo Eve padající k zemi. Za ní stála Chloe, která se tam objevila až příliš rychlá.

„Sakra,“ zaklela jsem, když jsem si uvědomila, že je upírka. Naštěstí její starostí nyní bylo, aby se postarala o svoji neteř. Ta se totiž začala hroutit k zemi, takže ji zachytila a nabídla ji svoji krev. Získala jsem tím čas. Kde je Stan, když ho potřebuju? Musím získat čas. „Upíři by měli začít nosit nějaké poznávací znamení.“

Tímhle jsem na sebe spolehlivě přilákala její pozornost, protože ke mně otočila hlavu. „Naštěstí pro mě nenosíme. Takže ty jsi chtěla zabít moji neteř?“

„Že to byl jenom vtip by mi teď asi neprošlo, co?“ zkusila jsem a couvla o pár kroků dozadu. Ne, že by mi nějak pomohli, protože se pomalým krokem vydala ke mně.

„Ne, to neprošlo,“ potvrdila mi moji domněnku. „Ale teď aspoň víš, co se stane tobě.“

„Nemyslím si, že to je dobrý nápad. Podepsala by sis tak rozsudek smrti,“ namítla jsem.

„Tvoje kamarádka upírka mi těžko nějak ublíží, když ji hodlám zabít hned po tobě,“ oponovala.

„Problém je v tom, že já nemluvila o ní. Znáš Původní upíry?“ zeptala jsem se ji.

Byla už jen asi necelé dva kroky ode mě, když se zarazila. „Co ty víš o Původních upírech?“

„S jedním z nich chodím. S Klausem. Dovedeš si představit, co by udělal, kdyby jsi mi nějak ublížila?“ zeptala jsem se jí.

Neodpověděla na to, ale její výraz vypovídal, že si to dostatečně uvědomuje. Ale pak už ani neměla čas říct něco dalšího, protože se ozvalo známé křupnutí a ona svým pádem k zemi mi odhalila pohled na Stana, který stál za ní.

„Co ti tak dlouho trvalo, Stane?“ zeptala jsem se ho. Pokrčil rameny. „Dobře, tak zajdi sehnat nějaké provazy se sporýšem, řetězy nebo něco takového, co ji udrží.“

O nějakou chvíli byla šéfredaktorka a upírka Chloe přivázána k židli sporýšovými provazy. V koutku rohu stála Hazel, vyděšeně pozorovala okolí neschopná promluvit a nemohla se ani pokoušet o útěk. Bylo to pár minut, co se probrala Eve. Musela jsem ji zakázat, aby Chloe hned na místě nezabila. Nedlouho poté se probrala i Chloe.

„Budíček, Chloe. Konečně ses probrala,“ utrousila jsem poznámku. „Takže karta se obrátila.“

„Za tohle shniješ v pekle,“ zavrčela a snažila se vzdorovat provazům. Jenže její následující bolestný výraz ve tváři naznačil, že sporýš funguje dobře.

„Jo, jasně. Ale než se tam dostanu, tak tady Eve je na tebe trochu naštvaná za ten zlomený vaz a já jí neodepřu pomstu.“ Pohlédla jsem na Eve. „Nezapomeň, že ji nemáš zabíjet.“

Eve kývla a následně sebrala ze stolu dlouhé nůžky. Několik vteřin přemýšlela, co s nimi provede, než jí je nakonec zabodla ze strany do krku. Ozvalo se bolestné syknutí. Eve ale vypadala, že ji to nestačilo, takže s nimi v ráně ještě zakroužila, a ránu prohloubila. Pravděpodobně by si tu s ní takhle ještě nějakou chvíli hrála, ale já jsem byla netrpělivá.

„Dobře, to stačí,“ zarazila jsem ji a Eve s nelibostí ustoupila. „Teď jsem na řadě já. Kde jsme to předtím skončili? Jo, už vím. U zabíjení Hazel.“

Výraz mojí šéfové se náhle změnil. Evidentně zapomněla na všechnu bolest způsobenou nůžkami trčícím ji ze strany v krku. „Prosím. Nech ji být. Za nic nemůže.“ Kvůli těm nůžkám trochu huhlala, asi jí nůžky trochu zasáhly hlasivky.

„Smůla,“ pokrčila jsem rameny a kývla hlavou na Stana. Ten popadl za rameno Hazel a přistrčil ji dopředu přímo před Chloe. Natáhla jsem ruku a Stan mi podal do ruky velkým nůž, který před chvílí přinesl z kuchyně.

„Prosím!“ křikla Chloe, ale já jsem ignorovala. Uchopila jsem Hazel zezadu za vlasy a trochu ji zvrátila hlavu dozadu. Napjal se jí tak zahojený krk a přímo se nabídl k tomu, aby se do něj nějaký upír zakousl. Jenže já ještě nejsem upírka, takže jsem ji jenom rychlým pohybem podřízla hrdlo. Ozval se nepříjemný zvuk, jak krev částečně vystříkla a částečně vytekla z jejího hrdla. O chvíli později i její tělo spadlo na zem. Konečně jsem mohla spatřit výraz Chloe. Se slzama v očích se dívala na tělo Hazel na zemi, zatímco byla potřísněná její krví.

„Tady vidíš, že brát někomu články se nevyplácí,“ pronesla jsem a mírně jsem se přitom pousmála. Dostalo se mi za to od ní nenávistného výrazu, který jsem ale ignorovala. „Teď co s tebou? Původně jsem ti chtěla jenom zabít neteř a nechat tě naživu, aby sis to pamatovala, ale nemohla o tom nikomu říct. Jenže když jsi upír, tak budeš muset umřít. Myslím, že toho se ráda zhostí Eve.“ Pohlédla jsem na Eve, která se jen usmála a vykročila kupředu. „A až s ní skončíš, tak ještě něco proveď s tělem Hazel. Dala ji předtím svoji krev a my nechceme, aby se tu procházela jako upírka. Takže ji nějak roztrhej tělo a tak.“

Následně už jsem se k Chloe obrátila zády, protože mě přestala zajímat. Vydala jsem se pryč z redakce doprovázená Stanem. Cestou jsem pohlédla z okna na úplněk na měsíci a pomyslela jsem na Klause. Ten se mezitím v Mystic Falls už proháněl v podobě vlka. Ono ve chvíli, kdy já jsem poprvé v životě, brala nevinný život, Klaus se zbavil svého prokletí. V našich životech se děly důležité okamžiky a aniž bychom si to uvědomovaly, tak ve stejný čas. Klaus na svůj okamžik čekal tisíc let a já jsem si ani neuvědomovala, jak moc byl tenhle okamžik pro mě zlomový. Ztvrdila jsem tak, že nejsem žádná naivní a obyčejná holka, jak jsem si myslela dřív. I když jsem vždycky tušila, že bych neměla problém někoho zabít, jenom měla problémy s tím, aby mě pak nechytli policajti. To jsem nyní měla pojištěné díky Klausovi. Nebýt jeho, tak bych nejspíš neměla příležitost uvědomit si, jaká doopravdy jsem.