41. kapitola – Usmíření

kapitola41Tak a jsem tady. Po měsíci prázdnin se znovu setkám s Hermionou. Alespoň někoho z mých kamarádů uvidím. Zatím jsem si s nimi mohla akorát dopisovat. Dozvěděla jsem se z dopisů od Rona, že vyhráli nějaké peníze a že se rozjeli do Egypta. Páni, ti se mají. Taky bych chtěla na chvíli vypadnout z Anglie. Hermiona zase byla měsíc s rodiči ve Francii a teď se vrátila. Loni jsem strávila část prázdnin u Weasleyových, ale protože ti jsou teď pryč, tak teď budu na část prázdnin u Hermiony. Navíc je stejně na řadě.

Ale vlastně s tím, že konečně uvidím nějaké svoje kamarády, jsem trochu lhala. A nemyslím tím Annie. Tu teď vídám hodně často. V jednom kuse je u nás v domově, ale nechodí za mnou. Naštěstí nechodí ani za Valerií. Jenom se poflakuje po domově a snaží se se mnou mluvit. Jenže já s ní mluvit nechci. Proto jsem se celý měsíc vyhýbala domu a potloukala se po Londýně. Nebo spíš po Příčné ulici, protože to bylo moje útočiště před otravnou Annie. Valerii naštěstí donutila vychovatelka Lopezová, aby o mě nikomu neřekla. Nevím, jak ji donutila to udělat, ale zatím to zabírá.

Takže předtím jsem neměla na mysli Annie, kterou už mezi svoje kamarády nepočítám, ale Harryho. S tím se vídám hodně často v astrální podobě. Harry speciálně kvůli mně ponocuje a já speciálně kvůli němu chodím brzo spát. A potom jenom potichu sedíme u něj v pokoji a bavíme se o všem možném. Člověk by čekal, že už nám po tom měsíci dojdou témata, ale kupodivu se pořád máme o čem bavit. Jako bychom se snažili dohnat ty poslední měsíce, kdy jsem se se svými přáteli nebavila. Jenom musíme mluvit potichu, protože jeho strejda s tetou by nás mohli slyšet.

Ale s Harrym se uvidím až v noci. Do té doby se budu bavit s Hermionou, ke které právě mířím tímhle autobusem. Seděla jsem na jednom sedadle u okna a sledovala jsem, jak se postupně velké londýnské domy za oknem zmenšují, dokud jsem se nedostala na Londýnské předměstí. Tam teprve můj autobus zastavil a já jsem mohla s batohem na zádech vystoupit.

Venku jsem se nadechla čerstvého vzduchu a rozhlédla jsem se. Vzápětí jsem se usmála, protože jsem kousek od sebe spatřila svoji hnědovlasou kamarádku a zamířila jsem rychlým krokem k ní.

„Ahoj, Hermiono…“ pozdravila jsem ji s úsměvem, ale pak jsem se zarazila. „Počkat, jsi to vůbec ty? Ta Hermiona, kterou znám, byla bělejší… Kdy ses naposled koupala?“

„To dělá to francouzské sluníčko,“ usmála se. „Ty ale náhodou taky vypadáš docela opáleně.“

„To zase dělá to anglické sluníčko. Taky není špatný, ale není tolik nóbl jako to francouzské,“ zasmála jsem se. „Takže kde to tady bydlíš?“

„Po měsíci se konečně vidíme a ty myslíš jenom na to, jak mi vlézt do baráku?“ přimhouřila káravě oči a pak se usmála. „Ale doufám, že ti nebude vadit, když tady budu mít ještě jednu kamarádku. Přijela o něco dřív než ty.“ Hermiona zamířila směrem od zastávky do jedné ulice.

Pokrčila jsem rameny a následovala jsem jí. „Já jsem náhodou přátelský a tolerantní typ. Já s ní nebudu mít žádné problémy.“

„Jen aby,“ zamumlala si pro sebe Hermiona. „Ty a přátelský a tolerantní typ? To leda do doby, než se objeví tajemný černovlasý pohledný mladík.“

„Budete mi předhazovat do konce života?“ povzdechla jsem si. „Tak jsem se nechala zblbnout jedním pěkným klukem, ze kterého se pak vyklubal největší černokněžník všech dob. To se může stát každému.“

„Jak myslíš,“ pokrčila rameny a pak už to nijak nekomentovala, protože jsme se zastavili před jedním domem. „Takže tomuhle říkám můj domov.“

Prohlédla jsem si dům. Byl to takový typický rodinný domek z předměstí. Měl jedno patro, přízemí a malou zahrádku, což jsem poznala podle plotu čouhajícím za domem. Hermiona vyrazila po cestičce k hlavním dveřím a odemkla je.

„Můžeš jít dál. Naši dorazí až večer, takže zatím máme dům pro sebe.“

Zvědavě jsem vlezla dovnitř a rozhlédla jsem se. Ocitla jsem se v menší chodbě, na jejímž konci byly schody vedoucí nahoru. Hermiona mě zavedla do obývacího pokoje, ve kterém mě upoutala obrovská knihovna. Vypadá to, že i rodiče Hermiony jsou knihomolové.

„A kde máš tu kamarádku?“ zeptala jsem se Hermiony, když jsem nikde nikoho neviděla.

„Já jsem tady,“ ozval se jeden dívčí hlas za mnou. Nemusela jsem se ani otáčet, abych poznala, komu patří. Tenhle hlas jsem znala dobře, protože s majitelkou toho hlasu jsem se dlouhá léta kamarádila.

Otočila jsem se a podívala jsem se na Annie. Věnovala jsem jí jeden zamračený pohled.

„Ahoj,“ nejistě se usmála.

Naštvaně jsem se otočila zpátky na Hermionu. „Děláš si ze mě srandu? To jste se proti mně musely takhle spiknout?“

„Jenom chci, abyste se usmířily. Annie udělala chybu, ale lituje toho. Je čas přijmout omluvu a vrátit všechno do starých kolejí.“

„Jak mám přijmout omluvu od někoho, kdo mě zradil?“

„Snadno,“ pokrčila Hermiona rameny. „Prostě řekneš: Omluva přijata.“

Zamračila jsem se na ní. „Promiň, Hermiono, ale ten pobyt u tebe se ruší. S ní tady nebudu.“

„Nemáš na výběr,“ pronesla Annie. „Minimálně jednu noc tady budeš muset zůstat, protože další autobus už nejede. Maximálně až zítra.“

Tohle musela určitě vymyslet Hermiona. To ona mi napsala, jakým mám jet autobusem, tak schválně vybrala ten poslední, abych už nemohla jet zpátky. A mě přišlo divný, že jsem neměla přijet dopoledne nebo odpoledne, ale až pozdě večer.

„Fajn,“ rozhodila jsem rukama. „Tak tady tu jednu noc nějak přetrpím. Co teda budeme dělat?“

„Máme tady kupu filmů, na které se můžeme podívat,“ navrhla Hermiona. „Televize je naše.“

A tak jsme se celý večer dívaly na filmy. Shlédly jsme několik romantických komedií, rodinných komedií, jedno drama a jeden akční film. Annie se ještě snažila prosadit horrory. Byla jsem proti, ale to nebylo kvůli mojí zášti k Annie, ale kvůli mojí nechuti k horrorům. Loni jsem randila s černokněžníkem, myslím, že to mi docela stačilo.

Jinak jsem s Annie během večera vycházela víceméně v pohodě. Nebo spíš jsem ji většinu večera ignorovala a sledovala film. Hermiona se párkrát snažila mezi námi zavést rozhovor, ale nepodařilo se jí to. Trochu mi to připomnělo, jak jsem byla loňský rok rozhádaná chvíli s Harrym a Hermiona se nás snažila udobřit. Ale nakonec poté, co mi ukradla deník, jsem se s ní taky nebavila. Potom se stačilo jenom dostat na pokraj smrti, abych se rozhodla konečně se s nimi usmířit.

Nakonec, když jsme konečně shlédly kupu filmů, jsme šly spát. Všechny jsme byly naskládané u Hermiony v pokoji. Ona spala na své posteli a já a Annie jsme spaly na matracích, které ležely na zemi. Na spánek jsem se z nás tří těšila nejspíš nejvíce. Potřebovala jsem někoho, komu bych se mohla vypovídat.

Usnula jsem naštěstí rychle a do půl hodiny od ulehnutí jsem se ocitla v Harryho ložnici. Rozhlédla jsem se kolem a spatřila jsem Harryho na posteli. Hlavu měl položenou na polštáři a měl zavřené oči. Nejspíš už spal. Asi jsem přišla kvůli tomu sledování filmů moc pozdě a Harry mezitím usnul. Přejela jsem pohledem. Usnul v džínách a tričku. Pohodlné oblečení na spaní, ale převlékat ho nebudu. Sedla jsem si vedle jeho postele na zem a opřela jsem se o noční stolek. Hlavu jsem měla otočenou k Harrymu a pozorovala jsem ho. Vypadal tak klidně a sladce, když spal. Ve světle pouličních lamp jsem viděla obrys jeho černých rozcuchaných vlasů. Venku projelo nějaké auto a světlo jeho reflektorů, které dovnitř proniklo oknem, odhalilo Harryho tvář a jeho brýle na nose. Natáhla jsem k němu ruce a opatrně jsem mu je sundala z nosu. Složila jsem je a položila jsem je na stolek. Znovu jsem se pak podívala na Harryho. Vážně vypadá tak sladce a klidně, když spí.

„Vypadá klidně a sladce, že ano?“ zaslechla jsem hlas. Skoro jakoby mi někdo četl myšlenky. Otočila jsem se a na druhé straně pokoje jsem někoho viděla. Světla pouličních lamp odhalovaly jeho obrysy, ale nepodařilo se mi ho poznat. Poznala jsem jenom, že je to někdo vysoký a hubený.

„Kdo jsi?“ oslovila jsem neznámého a postavila jsem se. Co tu sakra může dělat? U Harryho spícího v pokoji.

„Tvůj starý přítel,“ odpověděl mi. Ten hlas mi byl povědomý, ale nepoznávala jsem ho. Podle hlasu jsem jenom poznala, že to mluví nějaký kluk nebo muž.

„Ukaž se!“ rozkázala jsem mu. Chtěla jsem vědět, kdo to je.

Poslechl mě. Udělal krok dopředu a vystoupil ze stínu. A já jsem zalapala po dechu a couvla o krok dozadu, když jsem ho poznala. Byl to někdo, koho jsem si rozhodně nepřála znovu někdy vidět. Ať v jeho současné podobě nebo v podobě, kdy byl mladší. A hlavně tady u spícího Harryho.

„Ahoj, Katherine,“ usmál se na mě Tom Rojvol Raddle.

Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na Harryho. Spal klidně dál a vůbec nevěděl o tom, co se tady děje. Zatím vypadá v pořádku.

„O něj se nemusíš bát. Už mu nemůžu nic udělat. A nemůže nás ani slyšet nebo alespoň mě ne,“ prohlásil Tom, když si všiml, kam jsem se dívala.

Znovu jsem se na něj podívala. „Tak proč jsi tady?“ zeptala jsem se ho.

„Kvůli tobě,“ odpověděl mi klidně a udělal krok blíž ke mně. Couvla bych, ale už nebylo kam.

„Já už se od tebe oblbnout nenechám. A moje tělo znova nezískáš!“ Trochu jsem zvýšila hlas, což způsobilo, že se Harry zavrtěl. Co kdybych ho probudila? Pomohlo by mi to nějak?

„Lepší bude, když ho necháš spát. Jenom by všechno komplikoval. A nestojím o tvoje tělo, ani tě nechci nijak oblbnout.“

„Vážně si myslíš, že ti to uvěřím? Před pár měsíci ses mě pokusil zabít a skoro ti to vyšlo. Já už tvoje lži poslouchat nebudu.“

„Za to se omlouvám. Ale Harry mě dokázal dokonale zničit a teď nemám žádnou naději na návrat.“

„Kdyby tě doopravdy zničil, tak tady nestojíš,“ zavrčela jsme na něj.

„Technicky tady opravdu nestojím,“ vysvětlil mi. I když jsem to moc nepochopila. „Jsme jenom v tvé hlavě.“

„Ty jsi halucinace?“ zeptala jsem se.

„Něco podobného,“ přikývl.

„Takže nejsi Voldemort ani Tom Rojvol Raddle?“ zeptala jsem se ho. Jestli řekne, že není, tak se ho přestanu bát. Spíš se budu bát sebe, protože si budu myslet, že jsem se zbláznila.

„Jsem lord Voldemort aneb Tom Rojvol Raddle. To, že jsem v tvé hlavě, neznamená, že to nejsem já.“

Super, takže teď mám v hlavě černokněžníka. Co když to, jak ze mě vysával moji sílu, mě s ním nějak spojilo? Nebo jak mi pak ukradl moje tělo?

„Ne, tohle nebylo tím,“ zavrtěl hlavou.

Počkat. Tohle jsem neřekla nahlas. Čte mi myšlenky?

„Trochu. Jsem v tvojí hlavě. Teď jsem tvoje součást. Beze mě bys tehdy v té Komnatě nepřežila. A zároveň jsi mi tak potvrdila mou teorii, kdo jsi.“

„Kdo jsem?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se mohla zarazit. Nechci poslouchat jeho lži, ale nešlo se nezeptat.

„Titendia.“

„Co to znamená?“ zeptala jsem se znovu.

„Jsi ta, o které mluví proroctví.“

„Jaké proroctví?“ Sakra, proč to nemůže říct najednou? Proč to z něj leze jako z chlupaté deky?

„Protože se to jednou všechno dozvíš. Zatím máš jenom jednu moc. Možná dvě, tím si nejsem úplně jist. Záleží, jak moc jsi s Potterem propojená,“ kývl hlavou k spícímu Harrymu.

Podívala jsem se na Harryho. Klidně tady spal dál a stále nevěděl nic o tom, co se tady děje. Ale co když se to vůbec neděje? Co když je to opravdu jenom obyčejný sen? Voldemort je mrtvý. Sice doopravdy ne, ale jeho minulé já určitě. Viděla jsem, jak ho Harry rozprskl. A jestli je tohle opravdu sen, tak se můžu probudit a neposlouchat už dál jeho historky. Stačí otevřít oči. Soustředit se a probudit se.

„Ne!“ vykřikl Tom a rozběhl se ke mně. Ale já jsem se soustředila a ignorovala jsem ho. Ignorovala jsem i tu bolest, kterou jsem cítila, když mě chytl za zápěstí a stiskl mi ruce.

Otevřela jsem oči. Prudce jsem se posadila na posteli a lapala jsem po dechu. Zvládla jsem to. Probudila jsem se. Nebyla to skutečnost. Rozhlížela jsem se po pokoji. Ano, byl to Hermionin pokoj. Úlevou jsem se usmála a odhrnula jsem si vlasy z obličeje. Přitom dopadlo na moje ruce světlo z noční lampičky. Tohle je zvláštní. Co dělá ten flek na mojí ruce? Přisunula jsem se blíž k lampičce a dala jsem vedle ní ruku. Teď jsem jasně viděla otisky ruky na svém zápěstí. Otisky Tomovy ruky. Ne, Voldemortovy. Musím se naučit říkat mu normálně. Takže to nebyl sen. Byla to skutečnost.

Nemohla jsem tam už dál vydržet. Vstala jsem ze svojí matrace a vyběhla jsem na chodbu. Tam jsem se zastavila u okna a opřela jsem si o něj hlavu. Dívala jsem se na ulici ven, kde občas projelo nějaké auto. Po chvíli mi začaly po tváři stékat slzy.

Proč se ho nemůžu zbavit? Proč ho teď musím mít ve své hlavě? Já to nechci! Nechci být žádná Titendia. Nechci žádné proroctví. Chci být prostě Kate. Chci normálně chodit do školy s kamarády.

„Kate?“ oslovil mě někdo.

Otočila jsem se a podívala jsem se na Annie. Přitom jsem si otřela rukou slzy z tváře. „Co chceš?“ vyštěkla jsem na ni.

Jenže to ji neodradilo. Světlo svítící z koupelny, odkud právě vyšla, nejspíš odhalilo moje ubrečené oči. Nebo to poznala možná z mého hlasu. Zná mě dobře.

„Co se stalo?“ zeptala se mě, když se zastavila až u mě.

„Voldemort,“ zamumlala jsem. „Nemůžu se ho zbavit.“

Annie na to nic neřekla a obejmula mě. Nechala jsem ji. Teď jsem vážně takové utěšující objetí potřebovala. A bylo mi jedno, že to je od někoho, kdo mě zradil. Voldemorta nesnáším víc.

„Neboj se ho. Už je pryč.“

„Není,“ namítla jsem potichu.

Annie se zarazila a pustila mě. „Jak to myslíš?“ podívala se na mě.

„Je tady,“ ukázala jsem si na hlavu.

Annie si mě prohlédla a potom chápavě přikývla. „Aha. Kate, podívej se na mě. Vím o tom, že se ti líbil. Nebo spíš to jeho mladší já. Ale to už je za tebou. Čeká na tebe spousta jiných kluků a hodných, kteří ti neublíží.“

Podívala jsem se na ni s uslzenýma očima. Ona neví celou pravdu. Nikdo kromě mě to neví. „Nebylo to jenom to, že se mi líbil. Já jsem s ním svým způsobem chodila, než mě zradil.“ Na chvíli jsem se odmlčela a potom jsem dodala: „A teď se vrátil.“

Annie se zamračila. „Jak vrátil?“

„Je v mojí hlavě. Nevím jak. Ale před chvílí jsem s ním mluvila. A tohle mi udělal.“ Natáhla jsem ruce před sebe, aby mohla vidět otisky jeho prstů. Asi tam zítra budu mít modřiny.

Chvíli přejížděla pohledem moje ruce a potom se mi podívala do očí. „Kate, podívej se na mě. Je jedno, že se vrátil a jak se vrátil. Zase zmizí. Ty, Harry, Hermiona a Ron jste proti němu stáli už dvakrát a dvakrát jste vyhráli, on prohrál. Jestli se vrátil, tak zase prohraje. A ty ho tentokrát rovnou pošleš do háje.“

Usmála jsem se. „Fajn, rovnou ho pošlu do háje.“

„Takhle se mi to líbí,“ usmála se Annie a objaly jsme se znovu.

Co všechno se musí stát, aby se dvě rozhádané kamarádky usmířily? Stačí, když se objeví největší černokněžník všech dob.