64. kapitola – Nová odhalení

kapitola64Vidina toho, že po další léta už se nebudu muset vracet do dětského domova, mi pěkně zpříjemnila poslední týden prázdnin. Dokonce jsem si i na chvíli přestala dělat starosti s tím, jak Cedricovi vysvětlím svoje bilokantsví. I když trochu mě trápilo, že jsem od něj nedostala žádnou odpověď na moji zprávu. Ale utěšovala jsem se tím, že za pár dnů se stejně potkáme a promluvíme si z očí do očí.

Alespoň jsem začínala mít pocit, že jsem se začínala stávat součástí rodiny Weasleyů. Dvojčata usoudili, že pro ně budu nová ségra, což se mi snažili dát najevo různými žertíky. Ginny mi musela prozradit svoje triky, jak na ně vyzrát. Poradila by mi i jak se vloupat do kůlny a půjčit si jejich košťata, ale od Vánoc ve druhém ročníku jsem měla svoje vlastní.

Večer před odjezdem do Bradavic nás po večeři všechny nahnala paní Weasleyová do pokojů, abychom si zabalili svoje kufry. Ginny se snažila namítat, že už má zabaleno, ale i tak jí paní Weasleyová poslala nahoru, aby si to překontrolovala. Já už jsem měla víceméně sbaleno, ale musela jsem si dobalit některé věci, které nám nakoupila paní Weasleyová na Příčné ulici. To byla nová sada brků, ze kterých stejně většinu poztrácím, a svazek nových pergamenů. I větší radost mi udělali nové přísady do lektvarů, které jsem byla natěšená vyzkoušet na hodinách lektvarů nebo i klidně mimo ně. Na rozdíl od ostatních jsem se na hodiny lektvarů těšila.

„Náhodou nevíte, kolik stojí mosazný kotlík?“ zeptala jsem se najednou a podívala jsem se po holkách. Zároveň jsem se snažila zabránit Guccimu, aby mi ukradl z kufru znovu boty. Nějak je rád kouše.

„Myslím, že něco kolem 25 galeonů,“ odpověděla mi Hermiona, která si právě četla v Příručce kouzelných slov a zaklínadel pro 4. ročník.

„Zeptej se Percyho, ten ti to teď určitě řekne přesně. I s jejich tloušťkou stěny,“ ušklíbla se Ginny.

„Proč se ptáš? Chceš si ho koupit?“ vzhlédla od učebnice a podívala se na mě.

„Zvažuju to. Teď když jsem si vydělala peníze na brigádě,“ pokrčila jsem rameny.

„Takže ty jsi celé léto pracovala jenom proto, aby sis pak mohla koupit nějaký kotlík?“ zeptala se mě nevěřícně Ginny.

„Mosazný kotlík,“ opravila jsem ji. „A zatím to jenom zvažuju. Ale ta mosaz je jeden z nejlepších materiálu pro výrobu kotlíku. Je především pevná a má dobrou vodivost, takže udrží v lektvaru více jeho magických vlastností a ten se tak stává účinnějším.“

Ginny na mě několik vteřin hleděla, než se otočila na Hermionu. „Ona je blázen.“

„Kdo je blázen?“ ozvala se ode dveří paní Weasleyová s náručí plnou poskládaného oblečení, se kterými zamířila k posteli Ginny.

„Kate. Za peníze z brigády si chce koupit kotlík za dvacet pět galeonů,“ vysvětlila jí ihned Ginny.

„Tak ať si ho koupí,“ pokrčila její matka rameny. „A ty tu máš vyžehlené ještě nějaké oblečení, tak si ho ještě přibal do kufru.“ Následně vzala z té hromádky jednu knížku, které jsem si zprvu nevšimla. Ale když mi jí paní Weasleyová podávala, tak si jí nešlo nevšimnout. „Tady máš Příručku kouzelných slov a zaříkadel pro váš ročník. Je teda po Fredovi, ale ty ji určitě využiješ. Pokud si teda nechceš kupovat novou.“

„Jé, děkuji,“ převzala jsem si ji od ní. „Ale nebude jí pak potřebovat příští rok Ginny.“

„Ta ji bude mít po Ronovi,“ mávla nad tím rukou. „Ale ještě o něčem jsem s vámi, děvčata, chtěla mluvit. V seznamu jste měly napsané ještě šaty nebo slavností hábit, ale ten jsem vám dvěma nepořizovala.“

„Na co je budeme letos potřebovat?“ zeptala jsem se.

„Nejspíš se bude v Bradavicích něco pořádat,“ pokrčila rameny. „Klukům jsem hábity sehnala, protože ti by tam jinak byli schopni jít třeba i v teplákách. Ale vám jsem žádné šaty nesháněla, protože bude lepší, když si je pořídíte sami a přitom si je vyzkoušíte. Aspoň uvidíte, jak vám sedí.“

„Ale kde si je můžeme pořídit?“ optala se Hermiona.

„V Prasinkách byl jeden obchod. Ani ne moc drahý. Určitě tam něco naleznete.“

„Tak ten kotlík si asi nekoupím,“ zamumlala jsem.

Náhle se ozval seshora nějaký dupot a křik. „U Merlina, co tam zase vyvádějí?“ zahřměla a vyrazila ven z pokoje.

Podívala jsem se po holkách. „Nevíte, co se může letos v Bradavicích dít?“

Obě dvě pokrčily rameny.

„Minimálně máme alespoň program pro jednu návštěvu Prasinek,“ podotkla Hermiona, než se začetla znovu do svojí příručky.

„A já nebudu mít kotlík,“ dodala jsem zklamaně.

Následujícího rána jsem se probudila časně. Jakoby se nám i počasí snažilo sdělit, že léto skončilo, tak počasí bylo značně pochmurné. Celé ráno vytrvale bubnoval déšť do okenních tabulí. Brzy poté, co jsem vstala z postele, začalo být ráno značně hektické. Pan Weasley dostal jakousi zprávu z ministerstva od pana Diggoryho a následně zamířil rychle do práce. Co jsem pochopila, tak se to týkalo jakéhosi Pošuka Moodyho. Zajímalo by mě, jestli se tak vážně jmenuje.

Ale ani my ostatní jsme neměli zrovna klid. Především při cestě taxíkem. Celkem nás jelo deset lidí, k tomu se ještě někam muselo naložit sedm kufrů, dvě sovy, jedna kočka a jeden pes. Taxikáři z nás nebyli moc nadšení a nejspíš byli rádi, když jsme konečně dojeli na nádraží a oni se nás zbavili. Alespoň že letos jsme dorazili na nádraží všichni čas a měli jsme ještě dost času. Ale i tak jsme pospíchali kvůli dešti. Nikdo z nás nechtěl venku na dešti trávit víc času, než bylo potřeba. Proto jsme nakonec spěšně zamířili do nádražní budovy a následně k našemu nástupišti. K mému překvapení jsem tam ale pak narazila na jednu blondýnku, kterou jsem znala velmi dobře.

„Annie!“ vypískla jsem, když jsem ji viděla a hned jsem přidala do kroku. „Co tady děláš?“

„To sis vážně myslela, že tě nechám odjet bez rozloučení?“ usmála se na mě. Následně se sehnula a podrbala Gucciho za ušima. „Nazdar, prcku. Ty jsi taky pěkně vyrostl za tu dobu, co jsem tě neviděla.“

„Neviděla jsi ho jenom necelé tři týdny,“ ušklíbla jsem se. „A nemáš být ve škole?“

„Měla. Ale jenom trochu prošvihávám pár prvních hodin. To se nějak spraví,“ mávla nad tím rukou.

„Nezačínáš teď dvanáctý ročník? Tu přípravu na vysokou?“ ozvala se za mými zády Hermiona s lehce vyčítavým tónem v hlase.

„Hermiono, stačí, že nám celý rok kážeš, ať nenecháváme úkoly na poslední chvíli. Aspoň jeden den ji nech oddech,“ snažil se ji zklidnit Ron.

„Neboj se, já ten první den doženu,“ ujistila ji Annie. „Musela jsem se sem zajít rozloučit s Kate, než mi zase na rok odjede. A aspoň mám příležitost pozdravit i tebe a všechny ostatní. Mimochodem dobrý den paní Weasleyová.“ Rozhlédla se po celé naší početné skupince a pohledem se zastavila u Billa a Charlieho. „I když vás jsem asi ještě nepotkala.“

„To je Bill a Charlie, normálně žijí v zahraničí. Bill v Egyptě a Charlie v Rumunsku,“ sdělila jí paní Weasleyová. „Ale kluci, vy už jděte na nástupiště, ať si zaberete nějaké volné kupé. Kate nás za chvilinku dožene.“

„Egypt?“ pozvedla Annie obočí a podívala se na Billa. „Jen co odjedou, tak se tě zeptám, jaké to tam je, protože Egypt patří mezi mé oblíbené země.“

„A já myslela, že jsi tady kvůli mně,“ ohradila jsem se ve chvíli, kdy už dvojčata procházela na nástupiště.

„Ne, já jsem sem přišla za Guccim,“ pronesla lhostejně.

„Jenže Gucci se s tebou teď nebaví, protože jsi mu nenapsala žádnou zprávu. Takže máš smůlu,“ pokrčila jsem rameny a sehnula jsem se, abych vzala Gucciho do náruče.

„Na to, že se loučí, plácají až moc blbostí,“ pronesl potichu Ron směrem k Harymu.

„Je to Kate. Čekáš, že bude provádět něco obyčejným způsobem?“ pozvedl Harry obočí.

„Já vás slyším,“ ozvala jsem se hlasitě. Ne, že by jim to nějak vadilo, protože se jen ušklíbli a zamířili s vozíky ke zdi nástupiště. Ron se rovnou rozběhl proti zdi a zmizel za ní.

„Zabereme nám místo v kupé,“ sdělil mi Harry a pak pohlédl na Annie, aby se s ní rozloučil. „Ahoj, Annie.“

„Ahoj,“ mírně se na něj pousmála těsně předtím, než se Harry rozběhl proti zdi.

„A my si zase napíšeme nějaký dopis,“ rozloučila se s ní Hermiona. „Tak se zatím měj.“

„Jo, musím se dozvědět nejnovější drby o Kate. Mimochodem řekla ti o tom, že se znovu líbala s tím Jamesem?“ vyhrkla na ní.

Plácla jsem se do čela, až se z toho poplašil Gucci, takže jsem ho raději položila na zem. „Kdybyste o mně alespoň mluvili za mými zády, ale tohle je přímo přede mnou. Nechte si to do dopisů. A tobě to s Jamesem povím potom,“ řekla jsem jí, aby už konečně prošla Hermiona přepážkou a já jsem se pak otočila na Annie. „Nemusíš vytrubovat do světa moje milostné vztahy.“

„Hele, buď ráda, že jsem to nepověděla předtím před klukama,“ připomněla mi.

„To jsi klidně mohla, Harry o Jamesovi stejně ví. Akorát Ron má v mých milostných vztazích mezery,“ pokrčila jsem rameny. „Ale tomu to taky někdy povím. Možná za chvíli. Ale teď ti chci říct jednu dobrou zprávu.“

„Jakou?“ pozvedla obočí.

Můj úsměv na tváři se rozšířil. „Vypadá to, že už se nikdy, nikdy – slyšíš tam to slovíčko nikdy? – nikdy nebudu muset vracet zpátky do domova.“

Annie na mě překvapeně pohlédla. „Jak… Co?“

„Přes léto nejspíš budu moct zůstávat u Weasleyů. Paní Weaselyová nic nenamítala, v domově by taky neměl být problém, takže by tomu nemělo už nic bránit,“ pokrčila jsem rameny. „A vím, na co teď myslíš. Že to znamená, že se nebudeme pořádně vídat ani o prázdninách. Ale na to jsem taky myslela. Příští rok budeme mít třeba znovu brigádu a… No, i kdyby nám nevyšla, tak klidně za tebou budu lítat letaxem jenom proto, abychom si spolu mohli pokecat.“

„Znáš mě dobře,“ připustila. „Ale vím, že my si najdeme nějaký způsob, jak se potkat. V nejhorším případě tě budu pronásledovat až do Bradavic. Jen co si seženu hůlku.“

Zasmála jsem se. „Myslím, že ta by za tebe ty kouzla neodčarovala.“

„To nevadí, ty to tam za mě odčaruješ,“ pokrčila rameny.

„Fuj, jako kdybychom už tak neměli v Bradavicích dost mudlů,“ ozval se za mými zády hlas plný opovržení. Ohlédla jsem se a spatřila jsem Malfoye, jak za námi kráčí. Evidentně si nijak nedělal starosti s odhalením, protože na sobě měl klidně mezi mudly hábit. Ani vozík s kufry si netlačil. I když jeho rodina si nejspíš může dovolit poslat ho Bradavic vlastním vlakem. Ale především jsem postřehla, že tu byl sám. Neměl poblíž ani rodiče a ani Rebeku.

„Kdo to je?“ zeptala se Annie a nakrčila čelo.

„Malfoy,“ utrousila jsem potichu a vzápětí jsem se utrhla na Malfoye: „O co ti zase jde, Malfoyi?“

„Vlastně o nic, když tedy nebudu počítat svoji snahu dostat se na nástupiště,“ pokrčil rameny. „Ono je to ale vlastně jedno, jestli s tebou pojede nebo ne. V nejhorším případě se může našprtat učebnice nazpaměť a tím pak zamaskuje, že je od mudlů. Grangerový to přece vychází.“

„Hermiona je mnohem lepší čarodějka než ty. Takže ji i Annie nech na pokoji,“ zavrčela jsem na něj.

Ten ale moji poslední větu nijak nebral na vědomí. Na místo toho se mi klidně podíval do očí. „No minimálně je lepší čarodějka než ty. I když ty jsi celá taková divná.“

Protočila jsem oči. „Jo, to vím taky, že nejsem klasická čarodějka. Ale já už jsem si na to zvykla, takže mě tímhle nerozhodíš.“

„To je fajn, že máš k tomu takový přístup. Ale tak když prostě nikam nezapadáš, tak ti asi ani nic jiného nezbylo. A takhle aspoň o tobě můžou psát noviny jako o tajemném zachránci, který zachraňuje mudly,“ pronesl chladně a přitom mě pozoroval.

Zarazila jsem se. Sakra, jak mohl uhodnout, že jsem to byla já? To jsem až tak průhledná? Vždyť je mohl zachránit kdokoliv jiný s nějakým šikovným kouzlem.

Ušklíbl se. „Takže jsi to byla ty. Díky, za potvrzení. A klidně v tom zachraňování můžeš pokračovat dál, i se rovnou přihlaš letos do Turnaje. Takhle samu sebe prozradíš a já pro to ani nemusím hnout prstem. Pak tě bude čekat jenom takový dlouhá návštěva na odboru záhad, kde budou zkoumat, jak moc jsi divná.“

Na několik vteřin jsem zůstala stát zaražená. Nemám ponětí, co má být ten odbor záhad, ale představuju si to jako takovou velkou bílou laboratoř, kde já ležím uprostřed na stole, kolem jsou takový kouzelní vědci v bílých pláštích a domlouvají se, kdy začít s pitvou. Brr. Měla jsem co dělat, abych se nad tou vidinou odporem neotřásla. I když Malfoy by to už asi ani nepostřehl, protože se už odebíral k nástupišti s vítězným úsměvem na rtech.

„Ten Malfoy je takový hajzl,“ pronesla jsem a otočila jsem se na Annie. Poté jsem se zarazila znovu. Annie se na mě nějak divně dívala. Právě těkala pohledem mezi mnou a zdí, kde právě zmizel Malfoy. Oči přitom měla rozšířené, ve tváři užaslý výraz a i ústa měla trochu pootevřená.

„Co je?“ zeptala jsem se jí.

Jakmile jsem na ní promluvila, tak se teprve začala vzpamatovávat a zavrtěla hlavou. „Nic. Jenom mi právě něco došlo a…“ Ani nedokončila větu a začala se hlasitě smát. Ale nebylo to takové krátké zasmání. Tohle byl regulérní záchvat smíhu.

„Co se tady děje? Čemu se směješ?“ vyptávala jsem se jí, protože mi unikala pointa.

„Promiň, nemůžu ti to říct…. Ale… kdybys byla na mém místě, tak se směješ taky. Ono je to prostě ohromně vtipný. Já ti jenom nemůžu říct, o co jde.“

„Co? To nedává smysl!“ Stále jsem očekávala nějaké vysvětlení, ale toho se mi nedostávalo.

„Promiň,“ vyhrkla ze sebe a přitom už se snažila uklidnit. Bylo na ní vidět, jak se snaží nesmát. Ale moc jí to nešlo. „Už budu klidná, přísahám. Takže kde jsme to byli než Malfoy,“ ušklíbla se, „nám do toho skočil?“

Pořád jsem ještě trochu mhouřila oči a snažila jsem se přijít na to, čemu se tak smála. Ale neměla jsem žádné náznaky, takže jsem jí alespoň odpověděla: „Mluvili jsme o tom, jak tě propašuju do Bradavic.“

„Jo, tohle. Do kufru se ti nevejdu?“ pozvedla obočí.

„Asi ne,“ pokrčila jsem rameny.

„Takže asi je čas se rozloučit,“ pronesla.

„Budeš mi chybět. I když pořád nechápu, proč se mi směješ,“ sdělila jsem jí.

„No, tak, není to přece navěky,“ připustila.

„Naštěstí. Jenom mám teď takový divný pocit, že tohle je naposled, kdy spolu takhle mluvíme. Jako kdyby pak mělo být všechno jinak,“ pokrčila jsem rameny.

Nakrčila čelo. „Cos to brala za matroš?“

„Ale, cestou jsem si šňupla trochy letaxu,“ pokrčila jsem rameny.

„A nerozdělila ses,“ zavrtěla hlavou.

Pozvedla jsem trochu hlavu a podívala jsem se na hodiny. „Za deset minut mi to pojede,“ pronesla jsem. „Asi už budu muset jít.“

„To je škoda,“ pokrčila rameny a následně mě objala. „Dávej na sebe pozor a nezapleť se do žádných problémů. Když máš ten divný pocit, tak si musíš dávat větší pozor. A žádný průšvihy, když máš podmínečný vyloučení.“

„Ano, mami,“ pronesla jsem ironicky a objetí jsem opětovala. „Ale ty na sebe taky dávej pozor. A pozdravuj ode mě Marca.“

„Neboj, budu,“ ujistila mě, když jsme se navzájem pouštěli.

„Fajn, takže já už asi budu muset jít,“ pronesla jsem a vzala jsem Gucciho do náruče. Už bylo načase projít zdí. Naposledy jsem se ještě podívala na Annie a následně jsem se rozeběhla proti zdi. Vzápětí jsem se ocitla na nástupišti, které bylo plném lidí. Především jsem zamířila k vagónu se zavazadly, abych tam nechala naložit svůj kufr. Pak jsem se rozhlížela, jestli někde neuvidím ostatní, ale nejspíš už byli ve vlaku. Chvíli jsem zvažovala nastoupit na konci vlaku a prostě ho projít celý, ale pak jsem na nástupišti zahlédla skupinku Weasleyových. To mi napověděla, v jakém vagónu jsou moji přátelé. Zamířila jsem k nim, spěšně jsem se rozloučila s paní Weasleyovou, Billem a Charliem, ale pak už jsem nastoupila dovnitř, abych se o minutu později mohla posadit do kupé vedle svých přátel.

Ti akorát řešili, co se má dít v Bradavicích, protože jim Charlie něco naznačil ve chvíli, kdy jsem procházela vlakem. Brzy poté se náš hovor stočil ke školám a následně k famfrpálu. O letošním famfrpálovém mistrovství jsme se vydrželi bavit asi nejlépe. Obzvlášť když se v našem kupé občas zastavil někdo z našich spolužáků, aby nás pozdravil a častokrát se to stočilo k hovoru o tom, co jsme dělali v létě. Nakonec naše kupé opustili i Fred a George, kteří se někam vydali s Fredem a George. Ginny se v tu chvíli vydala někam za svými spolužačkami, takže jsme v našem kupé v ten moment zůstali jen my čtyři.

„Takže teď když jsme tady sami, tak vám udělám rychlý přehled o mých milostných vztazích. I když se to asi nedá nazývat přímo milostnými vztahy, ale lepší označení mě nenapadá,“ shrnula jsem to stručně.

Ron se na mě poněkud překvapeně podíval. „Cože jsi to v létě vyváděla, že s tím teď najednou začínáš?“

„Nic nemorálního,“ ujistila jsem ho.

„Týká se to Jamese, že jo?“ ujišťovala se Hermiona.

„Koho taky jiného?“ pozvedla jsem obočí. „V létě se James najednou objevil v cukrárně, kde jsem pracovala.“

„Jaký James?“ ptal se Ron.

„Ten bilokant, se kterým se líbala v Itálii,“ sdělil mu Harry.

„Cože?“ pozvedl Ron nevěřícně obočí a podíval se po mě.

„Prostě mě večer v hotelu políbil, ale pak ho volala Eliz, tak šel za ní. Potom už jsme neměli žádnou příležitost být zase sami spolu. Nijak jsme o tom už nemluvili a ani mi pak nenapsal dopis. No, a nakonec se objevil najednou v té cukrárně.“

„A co bylo v cukrárně?“ vyptával se Ron.

„Nic moc. Jen jsme si povídala a pak když odcházel, tak mě zrovna políbil. Já to nechápu. Měsíce se ani neozve a pak udělá tohle? Vy s klučičím myšlením, zkuste mi nějak vysvětlit jeho chování.“

„Na tohle jsme asi krátcí,“ pokrčil Harry rameny.

„Ale mě se teda moc nezdá podle toho, co vyvádí,“ sdělila mi svůj názor Hermiona.

„Námitka přijata. Annie se taky zdá nějaký divný,“ připustila jsem. „A ta je asi jediná z vás, kterého měla možnost ho potkat.“

„Já ho potkal taky,“ ozval se Harry.

Pozvedla jsem tázavě obočí.

„Přece tenkrát v té Obrtlé ulici, jak jsme odtamtud utíkali,“ vysvětlil mi Harry. „A právě protože byl v Obrtlé ulici, tak se mi nezdál.“

„Prý tam nakupoval věci do školy,“ oznámila jsem jim.

„V Obrtlé?“ zeptala se Hermiona.

Pokrčila jsem rameny. „Já nevím, co má za předměty. Ale jo, je to s ním takový divný. Hlavně je hodně záhadný a víceméně o něm nic moc nevím. Ale na druhou stranu zase bůhví, kdy ho potkám příště. S tímhle tempem ho potkám znovu tak za…“

Svoji větu jsem ani nedořekla, protože k našemu okénku přilétla sova a snažila se na něj nějak ťukat. Ron, který seděl u okénka, ihned vstal a otevřel jí okénko, aby mohla vlétnout dovnitř. Byla celé zmoklá z toho vnějšího deště a k noze měla přidělaný dopis. A právě s tímhle dopisem zamířila přímo ke mně. Hned jsem jí ho sundala a ujala jsem se jeho rozbalování, neboť jsem byla zvědavá, kdo mi píše.

„Od koho to je?“ zeptal se Harry.

„Od Eliz,“ odpověděla jsem mu, než jsem se začetla.

Ahoj Kate,

Jsem moc ráda, že jsi mi napsala. Vážně mě mrzí, jak to mezi námi dopadlo. Navěky budu litovat toho, co jsem provedla. Byla jsem prostě zaslepená, pořádně jsem nepřemýšlela a teď toho lituji. Ale nejspíš nejsi zvědavá na moje nekonečné omluvy, které bych ti tady mohla psát, takže přejdu rovnou k věci.

Pro začátek – tušila jsem to! Četla jsem v novinách ten článek a tak mě napadalo, že tohle by mohla být práce nějakého bilokanta. No a od Olivera jsem věděla, že jsi tam byla i ty, tak jsem tipovala tebe. A měla jsem pravdu!

Ale potom – páni! Cedric Diggory byl ten pohledný kapitán famfrpálového družstva, že jo? Ten co se tě snažil chytat tehdy při útěku z Velké síně a pak byl pro většinu lidí hrdina, když se takhle vrhl po „Siriusi Blackovi“. Vlastně myslím, že jsem s ním i jednou nebo dvakrát flirtovala, ale na rande jsme nebyly. Škoda, stál by za hřích.

Ale co všechno mu máš prozradit, si musíš rozhodnout sama. Já na tvém místě, bych mu klidně pověděla všechno. Klidně bych pověděla celému světu, že jsem bilokantka. Já se za to nestydím a reakcí lidí se nebojím, takže bych jim to klidně vyklopila. Akorát mi bylo od mamky celé dětství vtloukáno, že to nesmím nikomu prozrazovat a střežit tohle tajemství, i když mi nikdy pořádně nevysvětlila proč. Spíš z ohledu na ostatní jsem svoje schopnosti nikdy veřejně neprozradila.

Na druhou stranu bych to moc ráda pověděla Oliverovi a tím se dostávám k jedné složité záležitosti. Ono každý z nás bilokantů má nějaké blízké, před kterými to nechtějí tajit, jenže tohle je zároveň naše společné tajemství. Já vím, že ty jsi nikdy nějak blíže Olivera nepoznala a řešili jste spolu jen famfrpál. Ale pro mě je opravdu důležitý. Je hodný a z nějakého důvodu je odhodlaný mi pomoct s jednou záležitostí, i když si jeho pomoc vůbec nezasloužím. Právě proto mu chci říct pravdu alespoň o sobě a ráda bych mu řekla i o vás ostatních, pokud by ti to teda nevadilo. Zároveň ty o mně klidně můžeš říct Cedricovi. Mně to vadit nebude.

Takže měj se dobře a užij si svůj čtvrtý rok v Bradavicích

Elizabeth

„Znova se ti omlouvá?“ zeptala se Hermiona.

„Jo, ale hlavně mi odepisuje na to, co jsem se jí ptala. Jak to mám říct Cedricovi a tak… Ale moc mi to nepomohlo, jenom mám teď od ní povolení mluvit o ní před Cedricem,“ sdělila jsem jim.

Víc už jsem ale na toto téma probrat nestihla, protože krátce na to přišli do našeho kupé kluci z našeho ročníku a koleje, takže se brzo opět stočil hovor k famfrpálu a k mistrovství. Ale jenom Neville jako jediný z nich zůstal delší dobu. Dean s Seamusem po pár minutách odešli a nezavřeli za sebou dveře od kupé. Doléhal k nám tak zvuk zvenku z uličky, což mě popravdě trochu otravovalo. Takže zhruba ve chvíli, kdy Neville litoval toho, že ho babička nepustila na mistrovství, jsem se zvedla, abych dveře zavřela. Jenže přesně v ten moment šel kolem našeho kupé jeden kluk z šestého ročníku. Nejspíš jen instinktivně koutkem oka nahlédl do našeho kupé, aby se podíval, kdo tam je. Stačil ten jeden pohled od jeho tváře, abych v něm poznala Cedrica Diggoryho a zarazila jsem se. Stejně tak i on, když mě spatřil stát ve dveřích.

„Ahoj,“ dostala jsem ze sebe po pár vteřinách, kdy jsme si jenom navzájem hleděli do očí. Ve skoro celém našem kupé zavládlo ticho a já jsem cítila v zádech pohledy svých přátel. Jen Nevillovi to bylo nějak jedno, protože dál mluvil o tom, jak se snažil přesvědčit babičku, aby ho pustila na mistroství.

„Ahoj,“ odpověděl mi Cedric na pozdrav. „Rád tě vidím.“

„Já tebe taky,“ pronesla jsem. „Vlastně bych s tebou chtěla mluvit.“

„Já s tebou taky,“ přikývl.

„Jenom pojďme někam stranou,“ prohlásila jsem. Klidně bych si s ním promluvila tady, ale to by tu nesměl být Neville.

Cedric přikývl a ustoupil, abych mohla vejít taktéž do uličky. Popošli jsme jenom o pár kupé stranou, kde už byly zavřené dveře. Tam jsem se zastavila a otočila jsem se na Cedrica.

„Vlastně to bude rychlé. Dostal jsi moji zprávu o tom, že ti to všechno vysvětlím?“ pohlédla jsem na něj.

„Jo, dostal. A popravdě na to vysvětlení jsem i docela zvědavý,“ pousmál se.

„To věřím. Ale budeš si muset ještě chvíli počkat, protože tady ve vlaku, kde každou chvíli bude někdo procházet, není moc vhodné místo,“ pronesla jsem.

„Mohli bychom zkusit najít prázdné kupé, ale pochybuji, že se nám to povede,“ připustil.

„To asi ne. Ale mám nového psa a večer ho budu muset jít vyvenčit, takže co kdybychom se sešli u jezera? Když pak poodejdeme trochu dál od hradu, tak nás nebude moc vidět a budeme mít klid.“

„To by šlo,“ přikývl. „Takže se uvidíme večer. A nejspíš budu mít hodně otázek.“

„Ani se ti nedivím. Některé se budou nejspíš shodovat s těmi mými, na které jsem ještě nenašla odpověď,“ oznámila jsem mu. „Tak večer.“

Následně jsme se rozešli každý svojí cestou. Tedy hned poté, co jsme se kolem sebe v té úzké uličce protáhli, protože každý jsme potřebovali jít na opačný směr. Já jsem se vrátila zpátky k našemu kupé, přičemž jsem stihla zahlédnout, jak odtamtud zrovna vycházel Malfoy. Alespoň že jeho jsem prošvihla. Jedno střetnutí s ním mi dneska stačilo. Ale zapříčinil tak u ostatních špatnou náladu, která se v našem kupé držela po celý zbytek cesty.

Když jsme pak z vlaku vystoupili do toho hustého deště, tak nám to moc na náladě nepřidalo. Těšila nás pouze vidina, že brzo budeme v suchu a v teple, jakmile vstoupíme do hradu. To jsme ale netušili, že tam bude Protiva házet balónky naplněné vodou. Nejspíš měl dneska kvůli tomu počasí jakousi zlobící náladu, protože řádil více než obvykle. Po zařazování jsme se pak ještě od Skoro bezhlavého Nicka dozvěděli, že dnes řádit taktéž v kuchyni a doháněl tak domácí skřítky k šílenství. Přesně v ten moment se dozvěděla Hermiona o přítomnosti domácích skřítků na hradě a odmítala se dotknout jakéhokoliv jídla, i když jsme ji k tomu po celý večer pobízeli.

Nakonec ale veškeré naše snahy přerušil Brumbál se svým proslovem. I když i ten byl v jednu chvíli přerušen příchodem nového profesora obrany proti černé magii, který působil poněkud podivně. Prý to býval nějaký lovec černokněžníků. Alespoň to se povídalo okolo. Ale veškeré drby přerušil Brumbál, který nám oznámil konání turnaje tří kouzelnických škol. Doteď jsem o tom nikdy neslyšela, ale znělo to docela zajímavě. Na moment jsem si i říkala, že bych se i přihlásila. Bylo by zajímavé se toho zúčastnit a se svými schopnostmi bych měla i jistou výhodu. Akorát bych ji asi nemohla použít. Nakonec se tyhle plány ukázaly jako zbytečné, když Brumbál vyhlásil, že se turnaj bude týkat jenom plnoletých kouzelníků. Takže nic. I když Freda a George to moc neodrazovalo a cestou ze síně plánovali, jak tohle pravidlo obejít.

Jenže já jsem tou dobou už měla jiné starosti. Hned po hostině jsem vyrazila s Guccim ven k jezeru. Nejspíš neměla tahle pozdě chodit ven a asi i prošvihnu večerku, ale s tím jsem si nedělala takové starosti. U jezera pod jedním stromem na mě čekal Cedric s kapucí přetaženu přes hlavu. Rychlou chůzí jsem k němu přišla, abych se schovala pod strom. Stačila jedna necelá minuta venku a už jsem byla promočená.

„S tím počasím jsme to nějak nedomysleli,“ zvolala jsem skrz déšť bubnující do listů stromů nade mnou.

„Můžeme se sázet, jak dlouho bude trvat, než do nás udeří blesk.“

„Dávám tomu pět minut,“ ušklíbla jsem se. „Ale já bych stejně musela jít do tohohle počasí vyvenčit Gucciho.“

„Takhle se jmenuje?“ pozvedl obočí a podíval se po něm. Tomu se právě zdařilo udělat asi metr od nás pod stromem loužičku. Asi se mu ten déšť taky moc nelíbil. „Řekl bych, že vypadá roztomile, ale teď je spíš jako zmoklá slepice. Ale malý a roztomilá.“

Zasmála jsem se. „Takže co kdybychom se přesunuli někam dovnitř?“ navrhla jsem.

„Dobrý nápad,“ souhlasil a vydal se se mnou k hradu. Ještě jsem musela zavolat na Gucciho a zapískat na něj, aby nás následoval. Rychlou chůzí jsme se dostali do Vstupní síně, kde bylo tepleji než venku. Ještě tam bylo několik opozdilců, kteří se vydávali do svých společenských místností. Naštěstí žádný profesor, který by nás tam hnal taktéž. „Takže, kam se vydáme teď?“

„Vlastně, znám jedno místo, kde bychom mohli mít klid,“ zmínil se Cedric. „Jenom asi pak nestihneme večerku.“

„To mi až tak nevadí,“ pokrčila jsem rameny. „Hlavně když tam bude teplo a sucho.“

Mírně se pousmál a pak se vydal po schodech nahoru. Asi tak půl metru za ním jsem ho následovala, přičemž Gucciho jsem brala do náruče, jelikož on chtěl jít spíš do Velké síně. Vystoupali jsme do šestého patra a já už jsem si myslela, že bude Cedric pokračovat po schodech nahoru, ale on namísto toho odbočil a vydal se jednou chodbou. Následovala jsem ho s Guccim v náručí, kterému se už pomalu přestávalo líbit, že je takhle nošený a chtěl na zem. Začala jsem ho drbat za uchem, abych ho trochu uklidnila. Cedric se náhle zastavil v prázdné chodbě před jakýmsi dveřmi.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se ho, když vytahoval hůlku.

„Jeden opuštěný kabinet,“ vysvětlil mi a namířil hůlku na dveře. „Alohomora.“

Dveře cvakly a po Cedricovo zatlačení do nich se i otevřeli. Podržel mi dveře a počkal, než vejdu, poté za mnou zavřel dveře. Mezitím jsem položila Gucciho na zem, aby mohl prozkoumat okolí. I já jsem se rozhlížela okolo. Místnost byla potemnělá, ale přesto jsem dokázala rozeznat, že je dost prostorná. Až jsem se podivila, že tenhle kabinet nikdo nevyužívá. Brzy místnost projasnily plameny v krbu, které tam Cedric hůlkou zapálil. Díky tomu jsem rozpoznala ve světle plamenů i obrovský jídelní stůl uprostřed místnosti a u krbu byly dvě pohovky. Cedric se na jednu z nich posadil a díval se do krbu. Možná čekal, že si tam také sednu a začnu mu vysvětlovat svoje schopnosti. Jenže já jsem v tu chvíli nedokázala přesvědčit svoje nohy, aby se taktéž vydaly ke krbu, natož abych začala mluvit. Namísto toho jsem popošla o něco blíž k balkónu, který byl momentálně zavřený a na který zuřivě bubnovaly kapky deště.

„Byl by odsud pěkný výhled, kdyby nebylo tak hrozné počasí,“ pronesla jsem. Z nervozity jsem začala žmoulat prsty svůj rukáv. Mám pocit, že kdybych nechala ruce volně viset ve vzduchu, tak by se mi začaly v tento moment třást.

V ten moment jsem byla k Cedicovi otočená zády a tak jsem neviděla, jak se tváří. Je netrpělivý? Čeká, až začnu mluvit? Nepromluvil a neslyšela jsem žádný jiný zvuk, kromě práskání dřeva v krbu a šramotu, který vydával Gucci.

„Ale tys mě sem nevzal kvůli výhledu, ale abych ti vysvětlila, co se tenkrát vlastně stalo,“ konstatovala jsem tenhle holý fakt a pomalu jsem se otočila. Ke svému překvapení jsem zjistila, že se Cedric stihl zvednout, přijít ke mně a teď stojí přímo přede mnou. Ani jsem neslyšela žádné kroky.

Pohlédl mi klidně do očí a já jsem se kousla do rtu. Natáhl ke mně ruku, kterou uchopil tu mojí. „Neboj se. Ať mi řekneš cokoliv, tak to nikomu neprozradím. Ani to nemusíme nijak rozebírat, pokud nechceš.“

Mírně jsem pozvedla obočí. „Neříkej mi, že neumíráš zvědavostí, abys zjistil pravdu o tom, jak jsem to jenom na tom mistrovství provedla.“

„To nepopírám,“ připustil. „Ale pro začátek bychom se mohli jenom přesunout ke krbu, ať aspoň trochu uschneme.“

„To zní rozumně,“ souhlasila jsem a společně s ním jsem se přesunula ke krbu.

Jakmile jsme stáli u krbu, tak si Cedric sundal hábit a ten zavěsil nad krb. Usoudila jsem, že to je docela dobrý nápad, a tak jsem ho napodobila. Vzápětí jsme se posadili na jednu pohovku.

Asi několik vteřin jsem mlčela a snažila se přijít, jak vhodně začít. Cedric celou tu dobu pozoroval Gucciho, který přišel za námi a lehl si před krb. Ale neustále se ošíval, protože mu asi bylo moc horko. Ale já jsem si ho moc nevšímala, protože jsem byla dost zaměstnaná svými myšlenkami. Mohla bych mu začít vysvětlovat, jak jsem poprvé použila svoje schopnosti a jak jsem postupně přišla na to, co to znamená a co dokážu. Jenže to je dost zdlouhavé, měla bych raději začít o bilokanství komplexně.

„Jsem bilokantka,“ vyhrkla jsem najednou a tím jsem upoutala jeho pozornost. Ani nevím, proč jsem to tak najednou vyklopila. Bez vysvětlení. Nejspíš to byl nějaký nebelvírské zbrklý odvážný čin.

„Cože jsi?“ zeptal se Cedric. Nedivím se, že neví, co to znamená.

„To znamená… No, něco jako taková specifičtější čarodějka. Prostě mám ještě jiné schopnosti kromě používání hůlky jako ostatní čarodějové,“ snažila jsem se mu to stručně vysvětlit.

„Toho už jsem si všiml. Takže máš schopnost zachraňovat mudly?“ pozvedl obočí.

„Ty jsem vlastně spíš zaštítila před tím jejich kouzlem,“ opravila jsem ho. „Ale jinak sama nevím, jak jsem to pořádně provedla. Nechápu svoje schopnosti a nikdo je nedokáže pořádně vysvětlit. Ale vlastně bych ti mohla rovnou i ukázat, co vlastně dovedu. Vydrž chvíli.

Zavřela jsem oči a soustředila jsem se. Dřív bych potřebovala v tuto chvíli usnout, ale od Vánoc už pro mě nebyl problém dostat se do astrální podoby i za bdělého stavu. Jenom moje tělo v tu chvíli vypadalo opuštěně. Vlastně jsem takhle vypadala docela normálně, jen jsem měla zavřené oči a Cedric mě zvědavě pozoroval. Trochu jsem ho obešla a postavila jsem se mu mírně za záda. Mírně jsem přimhouřila oči a nechala jsem svoji astrální podobu, aby se zviditelnila. Po těch dvou letech už pro mě tohle zviditelňování bylo tak automatické, že jsem se už ani nepotřebovala pořádně soustředit.

„Baf,“ řekla jsem těsně vedle jeho ucha.

Cedric nadskočil a já jsem se zasmála jeho leknutí. „Tohle mi nedělej. Ty…“ Náhle mu zjevně došlo, co to vlastně provádím, protože se otočil na moje tělo a potom znovu na moji astrální podobu. Ještě několikrát takhle přetočil hlavu, když mezi těkal pohledem mezi mými podobami. „Jak?“

„Teď jsem v astrální podobě. V tom víceméně spočívají moje schopnosti. Takhle mám mnohem víc možností. Můžu být neviditelná a třeba můžu vytvořit nějaké věci jen tak z ničeho. Jednou jsem vytvořila dokonce i Nimbus Dva tisíce jedna. A taky jsem v téhle podobě zachraňovala ty mudly. Tělo jsem měla schované v lese.“

„A tohle dokážeš bez hůlky?“ optal se Cedric.

„Ano,“ přikývla jsem.

„A dokážou tohle i ti další bilokanti?“ vyptával se dál Cedric.

„Ne, tohle dokážu jenom já,“ pokrčila jsem rameny. „Ono se vymykám ze standardů i mezi bilokanty. Bilokanti mají normálně takové rozdělení na čtyři druhy moci, které se váží ke kolejím, protože shodou okolností zakladatelé téhle školy byly taky bilokanti. Takže podle všeho Godrik Nebelvír ovládal živly, Rowena z Havraspáru zase samovolně hýbala s předměty, Helga z Mrzimoru zase měla jakési léčitelské schopnosti a nějaké vize…“

„Počkat. Cože?“ vyhrkl náhle Cedric, až se z toho i Gucci poplašil a zvedl hlavu.

„Co se děje?“ ptala jsem se nechápavě.

„Jenom prosím zopakuj to s tou Helgou,“ pořádal mě Cedric.

„No, měla vize a uměla léčit lidi,“ zopakovala jsem stručně.

Cedric se náhle postavil. Najednou mi už nevěnoval tolik pozornosti. Začal chodit dokolečka, přičemž vypadal značně zamyšleně. „To nemůže být možné… Celou dobu…“ mumlal si přitom a já jsem na něj nechápavě hleděla.

„Co se děje?“ zeptala jsem se znovu.

Cedric se náhle zarazil a podíval se na mě. „Já… Teď potřebuju, abys šla se mnou. Musím ti něco ukázat.“ Přišel ke mně a vzal mě za ruku. Ihned mě vytáhl na nohy a táhl mě směrem pryč. Alespoň že nebyl hrubý a nedrtil mi ruku.

„Počkej, mám tady tělo a Gucciho,“ zarazila jsem ho a vytrhla jsem se mu.

Cedric se podíval směrem ke krbu. „Jasně… Potřebuje nutně mít svoje tělo poblíž nebo by ses bez něj na hodinku obešla?“

„Klidně i dvě, ale pořád nechápu proč…“

Ani jsem pořádně nedokončila větu a už mi skočil Cedric do řeči. „Výborně,“ pronesl a rázně přešel ke krbu, kde vzal Gucciho do náruče. Následně pohlédl na mě. „Prostě pojď za mnou. Všechno ti vysvětlím tam.“

Neměla jsem ponětí, co to vyvádí, nebo kam to jdeme, ale následovala jsem ho. Už jenom z toho důvodu, že nesl Gucciho. Znovu jsme sešli všech šest pater, až jsme se dostali do přízemí a odtamtud jsme pokračovali po schodech dolů směrem ke sklepení. Myslím, že jsme byli zhruba někde pod Velkou síni, když Cedric zastavil v jedné chodbě u jakýchsi sudů. Na vedlejší stěně visel obraz s ovocem, ale vypadalo to, že Cedrica víc zajímají ty sudy. Náhle se ale otočil ke mně. „Mohla by ses na chvíli udělat neviditelnou, jak jsi říkala?“

„Jo, klidně,“ pokrčila jsem rameny. Mírně jsem přimhouřila oči a za pár vteřin už jsem nebyla vidět. Soudila jsem tak podle toho, jak náhle začal Cedric těkat pohledem po chodbě a chvílemi se i díval skrz mě.

„Teď mě následuj a nic neříkej,“ prohlásil a sehnul se k druhému sudu odspoda v prostřední řadě a začal na něj něco ťukat v jakémsi podivném rytmu. Jakmile skončil, tak se víko samo odklopila a on se jím protáhl. Rychle jsem se protáhla za ním a ocitla jsem se v jakési úzké chodbičce, ve které jsem dál následovala Cedrica do jakési žlutě zařízené místnosti. Byla to kruhová místnost s nízkým stropem. Kruhová byla i okna, za kterými rostla přímo tráva a já jsem tak mohla odhadnout, že tahle místnost je asi tak ze dvou třetin ponořená pod zemí. Už podle těch barev a velkého množství rostlin jsem dokázala odhadnout, co je to za místnost, ale portrét Helgy z Mrzimoru mi to potvrdil. Taky mi k tomu ještě dost pomáhali ti mrzimorští studenti, kteří všude byli. Takže takhle vypadá mrzimorská společenské místnost.

„Ahoj, Cedricu. Jak se máš?“

„Jak sis užil léto?“

„Letos ty nebelvírské ve famfrpálu určitě porazíme, že jo?“

„Jů, máš pěknýho psa…“

Stačilo, aby se Cedric objevil v místnosti, a už poutal takovou pozornost. Skoro všichni ho zdravili a snažili se s ním prohodit pár slov, ale on většinou jen odpověděl na pozdrav a mírně se usmál. Byl prostě zdvořilý. Ale především mířil k jedné skupině holek u krbu.

„Ségra, můžu s tebou mluvit?“ oslovil přímo jednu z nich a já jsem teprve v tu chvíli mezi nimi rozeznala Alice. Vedle ní seděla Hannah Abbotová, která se náhle zčervenala, když se tu objevil Cedric.

„Jo, jasně. O co jde?“ zeptala se ho.

„Prostě pojď za mnou. Probereme to u mě v pokoji,“ sdělil jí a vydal se pak k jedněm z kulatých dveří, které byly v místnosti. Alice ho následovala a stejně tak i já. Chodba za dveřmi se trochu svažovala z kopce, ale po několika metrech zase začala stoupat. V tu dobu se tam objevovali různé dveře a do jedněch z nich vešel Cedric. Původně zůstal stát u dveří a počkal, až dovnitř vejde Alice. Já jsem proklouzla hned za ní, ale stejně zůstal Cedric stát u těch dveří asi o pět vteřin déle a netušil, že zbytečně. Následně zavřel dveře, zamkl je a pustil Gucciho na zem. Tomu se tady moc nelíbilo. Bylo to cizí prostředí a cizí lidi, protože neviděl mě. Začínal kňučet a snažil se schovat za jednu postel.

„Kate, můžeš se objevit,“ sdělil mi.

Alice nakrčila čelo. „Ke komu to mluvíš?“ zeptala se.

Já jsem váhala. Co to vyvádí? Proč najednou chce, abych se zjevila před Alice?

„Kate, prosím,“ zaprosil Cedric a vysílal prosebný pohled někam do volného prostoru pokoje. Povzdechla jsem si a zviditelnila jsem se. Jen doufám, že ví, co dělá. Nebo spíš co kvůli němu dělám já.

Alice vyjekla, když mě spatřila. Cedric zůstal klidný, jenom se přestal dívat do prázdna a místo toho se díval na mě. Největší radost z mého zjevení měl Gucci, který se ke mně rozběhl a začal mi skákat po nohách. Přidřepla jsem si a pohladila jsem ho po hlavě. „No, neboj se, už jsem tady.“

„Ty… Kate… ty… jak ses tady objevila?“ koktala v první chvíli Alice.

Podívala jsem se po ní a prstem jsem jí naznačila, ať počká. „Chvíli vydrž, musím si promluvit s tvým bráchou.“ Následně jsem se postavila a otočila jsem se čelem k Cedricovi. „Víš, jak jsem tě žádala, abys o tom nikomu neříkal? Tak to neznamená, že mě máš donutit před někým ty schopnosti použít.“

„Já vím a moc se ti omlouvám, ale tohle je taková výjimka a jinak to nešlo. Jsem si jistý, že to nakonec pochopíš.“ Následně se otočil k Alice a v jeho tváři bylo znát nadšení. „Ségra, tohle je ono. Konečně na to přijdeme.“

„Na co přijdeme?“ zeptala se zmateně.

„Na vysvětlení toho, co dokážeš. Jenom o tom pověz i Kate,“ naléhal na ní.

„Co… ale proč? Proč jí? O co tady jde?“ těkala pohledem mezi námi.

Cedric si povzdechl. Ať mu tady šlo o cokoliv, tak to ani jedna z nás pořádně nepobírala. Takže zamířil k jednomu kufru, nejspíš jeho, ve kterém asi minutu něco hledat, než z něj vytáhl nůž. Rozpoznala jsem v něm nůž na krájení lektvarů. Přešel o něco blíž k nám a vrhnul si přitom jeden rukáv. Následně se nožem řízl do ruky.

„Co to děláš?“ vyjekla jsem. Trochu jsem teda přeháněla, přece se jenom trochu řízl. Nebylo to moc hluboké a vytékala z toho jenom trocha krve. Ale i tak normálně se lidi neřežou do ruky. I když vlastně někteří jo, ale ty pak mají psychiatry a psychology.

„Jenom sleduj,“ řekl mi a natočil pak ruku k Alice. „Vyléčíš mě?“

Alice chvíli váhala, přičemž několikrát pohlédla na mě. Následně pohlédla na jeho zraněnou ruku a na jeho zranění položila svoji ruku. Pevně ji tam přitiskla a zavřela oči. Podle nakrčeného čela jsem odhadovala, že se musí hodně soustředit. Trvalo to asi jen půl minutu, než otevřela oči a pustila jeho ruky. K mému překvapení tam nebylo žádné zranění.

Vykulila jsem oči. „Do prkýnka dubovýho… Tam bylo zranění a teď tam není… Ale jak? Jak jsi to udělala A ty…“ Podívala jsem se na Alice. „Ty jsi bilokantka.“ Poslední věta už neměla ani stopu po otázce. Bylo to prosté konstatování faktu.

„Co je bilokant?“ zeptala se zmateně.

„Neříkej mi, že nevíš, co jsi zač,“ pronesla jsem nevěřícně.

„Napřed mi vysvětli, co to znamená,“ řekla mi.

Asi několik vteřin jsem na ní hleděla. Hrozně mi to připomínalo moji situaci před lety, když jsem taky nevěděla, co to znamená. Od té doby se toho vážně hodně změnilo.

„Dobře, takže jsi bilokantka stejně jako já. Jsme prostě čarodějové a čarodějky s určitými schopnostmi, které máme navíc. Normální čarodějové potřebují hůlky na kouzla a my prostě ty hůlky na určité věci nepotřebujeme,“ vysvětlila jsem jí stručně.

„A ty dokážeš to co já?“ zeptala se mě.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Na mě se vykašli, já jsem takový divný druh bilokanta. Normálně se dělí naše schopnosti podle kolejí, protože zakladatelé školy byly taky bilokanti. Takže Zmijozel ovládal mysl, Nebelvír živly, Rowena hýbala s věcmi. No a Helga stejně jako ty dokázala léčit a pak ještě měla někdy nějaké vize… Jak jsi dobrá v jasnovidectví?“

„Já… No, docela mi to jde. Ale spíš mám někdy sny, které se pak vyplní…“ zamumlala.

„Já ti říkal, že jednou na to přijdeme,“ pronesl Cedric s úsměvem na tváři. „A přitom odpověď byla celou dobu tady, jenom ve vedlejší koleji.“

„Hele, já nejsem odpověď. A moc toho nevím.“ Ohradila jsem se, ale vzápětí jsem se zarazila. „Počkat. Tady něco nesedí. Tyhle schopnosti se dědí. Takže když je má Alice, měl bys je mít i ty.“

„No,“ podrbal se Cedric na hlavě. „V tom je takový malý háček…“

„Jsem adoptovaná,“ pronesla klidně Alice.

Překvapeně jsem se na ní podívala. „Ty… Aha. Tak tím se to vysvětluje.“

„Takže moji rodiče byli taky bilokanti?“ zeptala se.

„Minimálně jeden z nich. Takže ty je neznáš?“ ujišťovala jsem se.

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

„Tak vítej v klubu,“ pronesla jsem. Vážně mi silně připomínala moje já před lety, když jsem nic nevěděla.

Náhle se ozvalo zabouchání na dveře. „Cedricu, pusť nás dovnitř.“ Evidentně se jeho spolubydlící rozhodli přerušit naši sešlost.

„Asi odsud budu muset vypadnout,“ pronesla jsem tlumeným hlasem.

„To bys měla. Asi jsi v naší společenské místnosti první po několika staletích,“ informovala mě.

„Páni. Jaká čest pro mě… Ale asi budu potřebovat pomoc jednoho z vás, abych se odsud dostala. Já se sice zneviditelnit dokážu, ale tady Gucci s tím má trochu problém.“

„Já se o to postarám,“ pronesl Cedric a vzal znovu Gucciho do náruče. Vzápětí odemkl hůlkou dveře.

„Co ti tak dlouho trvalo?“ utrousil jeho spolubydlící, jehož jméno jsem neznala a který právě vcházel dovnitř.

„Promiň, Jacku,“ pokrčil Cedric omluvně rameny a vyšel pryč. Alice ho následovala a stejně tak i já. Alice se od nás ve společenské místnosti oddělila, takže jsem neměla možnost se s ní nějak rozloučit.

Alespoň že s Cedricem jsem tu možnost měla. Jakmile jsem za ním prolezla tím sudem ven, tak jsem se zviditelnila, tak mi předal Gucciho.

„Takže co myslíš? Odpustíš mi, že jsem tě takhle prozradil?“ pozvedl jedno obočí.

„No, nevím. Já takové zrady jen tak neodpouštím,“ zaváhala jsem naoko a přitom jsem se usmívala. „Možná, když mě odprosíš na kolenou, tak ti to odpustím.“

Trochu nakrčil čelo a pohlédl na zem, jako kdyby to zvažoval. Nakonec pokrčil rameny a k mému překvapení si opravdu na tu zem klekl. „Prosím, prosím, odpustíš mi to?“

„Já to klečení nemyslela vážně,“ zasmála jsem se.

„Ale aspoň jsem se tím rozesmál. Takže výhra pro mě,“ usmál se a opět se postavil. „Ale vážně, ani nevíš, jak moc ti jsem teď vděčný a ségra taky. Roky se snažíme na to přijít, co to má znamenat a pak přijdeš ty.“

„A to jsme spolu ještě neprobrali všechno,“ pokrčila jsem rameny. „I když už toho není moc, co bych ještě věděla.“

„I tak je to víc, než víme my,“ ujistil mě Cedric.

„Možná vám na to seženu lepšího odborníka,“ pokrčila jsem rameny. „Ale teď už bych asi měla jít.“

Cedric se rozhlédl po chodbě. „A zvládneš to zpátky sama? Nechceš, abych tě doprovodil? Stejně bych měl jako prefekt držet hlídku.“

„To je dobrý, když mě někdo chytí, tak se vymluvím na Gucciho,“ pokrčila jsem rameny. „Přece nepůjdeš všechny ty patra zase nahoru a dolů.“

„Mně by to nevadilo,“ pousmál se.

Zastrčila jsem si pramen vlasů za ucho. „To je dobrý. Jen tady zůstaň.“

„Tak tedy dobrou noc,“ rozloučil se se mnou a usmál se přitom na mě.

„Dobrou,“ řekla jsem mu a jeho úsměv jsem mu opětovala, než jsem se obrátila a vydala jsem se temnou chodbou.

Jak se Kate skamarádí s nově objevenou bilokantkou?

Přijme Alice dobře fakt, že je bilokantka?

Co si o tom všem myslí Cedric?

Kdo jsou rodiče Alice? A kdo jsou rodiče Kate?

 

Reklamy