36. kapitola – Kate na třetí

kapitola36Draco

Stupidní mudlovští šmejdi. Kam se podívám, tak tam je nějaká špína. A všichni se smějí a baví a jenom Rebeka nemůže. Alespoň se ti šmejdi bojí. Bojí se toho, že budou další na řadě, že taky zkamení a že se stanou dalším cílem útoku od Zmijozelova dědice. Po tom, co se stalo mojí sestře, už si nemůžeme být jistí svým bezpečím ani my z čistokrevných rodů.

Párkrát jsem i zaslechl, jak se někdo snažil zpochybnit sestřin původ a celý rod Malfoyů. Taková blbost. Moje sestra má nejčistší krev z celého svého ročníku. Raději jsem o tomhle nepsal domů otci. Už tak je hrozně rozzuřený z toho, co se stalo sestře. Momentálně útočí na školu a správní radu. Myslím, že se chce pokusit sesadit Brumbála. Matka z toho byla na druhou stranu vystrašená a chtěla po mně, abych opustil školu a odjel domů. Vysvětlil jsem jí, že radši budu tady s Rebekou než doma v bezpečí bez ní. Nechci ji tu nechat samotnou. Už tak je to moje chyba. Měl jsem ji ochránit.

Ten mrzimorský otravný Macmillan si pořád myslí, že za to může Potter. Pochybuju, že by toho byl schopný. Možná umí mluvit s hady a nějakým záhadným způsobem porazil kdysi Pána zla, ale on není v Nebelvíru jediný s podivnými schopnostmi. To spíš Beckerová by mohla být Zmijozelův dědic. Na ní je něco divného. Navíc ji přece nalezli u Pottera po tom, co byl zničen Pán zla. Možná v tom hrála tehdy nějakou roli.

„Pro dnešek můžete jít,“ oznámila nám McGonagallová. Vzal jsem si svoje věci a vyšel jsem ven z učebny.

„Pottere, co tu vyvádíš?“ řekl jsem Potterovi, který se právě plazil na chodbě po čtyřech a sbíral věci ze země.

Co tam vyvádí, mi došlo skoro ihned potom. Plazil se po zemi a sbíral svoje věci, zatímco kolem něj pobíhal jeden z těch růžových valentýnských trpaslíků zpívajících valentýnská přáníčka. To je jedna z dalších příšerností od Lockharta, která postihla tuhle školu. Už od začátku roku se snažím přesvědčit otce, aby zařídil Lockhartův odchod ze školy, jenže otec se teď zbývá spíš těmi útoky.

Jedna věc ale teď upoutala mojí pozornost. Nebyl to Potter plazící se u mých nohou nebo jedna z těch básniček, kterou poslala malá Weasleyová Potterovi. Místo toho jsem si všimnul na zemi jedné knížky. Byla malá, černá a mně povědomá. Už jsem ji předtím viděl, Rebeka ji měla ve vlaku a už tam do něj něco psala. Když jsem se jí ptal, co to je, tak mi řekla, že deník. Nikdy mi ale neřekla, komu patří. Akorát pak vím, že tuhle knížku jsem pak několikrát zahlédl u Beckerové a Rebeka říkala něco o nějakém Tomovi.

Sehnul jsem se a vzal jsem ten deník do ruky. Krátce jsem se rozhlédl. Beckerová tu nikde nebyla a ten deník byl u Potterových věcí. „Ví Beckerová o tom, že tohle máš?“ zeptal jsem se ho.

Potter se podíval nejprve na mě a potom na deník v mé ruce. „Vrať mi to,“ vyštěkl.

„Dej mu to, Malfoyi,“ vyzval mě ten prefekt Weasley. Jasně, tebe tak budu poslouchat. Ani jsem si nevšiml, že se tu taky objevil.

„Jenom se na to pořádně podívám,“ řekl jsem Weasleyovi. Řekl bych mu toho víc, jenže vzápětí mě zasáhlo kouzlo a vyrazilo mi deník z ruky. Ten potom chytil Potter, který na mě chvíli předtím seslal to kouzlo. Aspoň že z toho bude mít on problém, protože kouzlil na chodbách a Weasley ho určitě práskne. Jenže raději bych měl ten deník a konečně vyřešil tu záhadu kolem Beckerové.
Možná kdybych teď sledoval Pottera a jeho partu, tak se od nich něco dozvím. Teď by se mi tu hodil ten jeho neviditelný plášť. Je škoda, že už ho nemám. Kromě toho je záhada, jak se mi ztratil nebo spíš jak mi ho někdo ukradl.

Takže když Potter zašel za roh, vydal jsem se pomalu za ním. Šel jsem v dostatečné vzdálenosti, aby mě neviděl. Podařilo se mi ztratit se za skupinou z šestého ročníku, kteří šli za nimi. Po chvíli se přidal k Weasleyovi a Grangerové. Bavili se dostatečně hlasitě, abych slyšel i já za nimi, o čem se baví.

„Dohnal tě ten trpaslík?“ zeptal se ho Weasley výsměšným hlasem.

„Jo,“ přiznal Potter. „A zrovna u Malfoye.“

Weasley vyprskl smíchy.

„Rone, to není pěkný takhle se smát, když tvoje ségra sebrala odvahu a poslala Harrymu přáníčko,“ vynadala mu Grangerová.

„Navíc se mi přitom vysypaly věci z tašky před Malfoyem,“ dodal Potter.

„No a?“ pokrčil Weasley rameny. „Tak sis je sesbíral. Horší je, že jsem neslyšel tu básničku pro tebe.“

„Jenže v té tašce mám i Katein deník,“ vysvětlil mu Potter.

„A Malfoy ho viděl?“ ujišťovala se Grangerová. „Jestli jo, tak jí to možná řekne. Nevíte, kde vůbec byla celé dopoledne?“

„Levandule říkala, že si zašla na ošetřovnu. Ráno ji prý nebylo dobře,“ řekl jí Weasley.

„Ráno jsem s ní mluvila a byla v pohodě. A i kdyby jí bylo špatně, tak by byla na ošetřovně jenom jednu hodinu, a ne tři. Zas tak dlouho ten Životabudič netrvá vypít.“

„Přece by nešla za školu,“ namítnul Ron.

Vzápětí všichni tři zabočili do třídy, takže už jsem je nemohl dál odposlouchávat. Ale stejně jsem se dozvěděl docela zajímavé informace. Beckerová nešla na vyučování a někde se ulejvá… Jenže kde? Podíval jsem se na hodinky. Teď mám hodinu volna, takže se zajdu kouknout na ošetřovnu, jestli tam náhodou není. Kdyby tam náhodou byla, tak bych ji alespoň mohl říct něco o tom, co proti ní kují její přátelé.

——————–

Kate

Otevřela jsem oči. Dívala jsem se do bílého stropu. Proč je mi támhle ta čára na něm povědomá? Počkat, vždyť tenhle strop znám. Posadila jsem se na posteli a rozhlédla jsem se kolem sebe. Jo, tohle je můj pokoj, ale nemyslím tím naší nebelvírskou ložnici. Tohle je můj pokoj v dětském domově v Londýně.

Ale jak jsem se sem dostala? Já chtěla cestovat časem do roku 1981 do Godrikova dolu, a ne do našeho dětského domova. Ale možná ty cesty fungují jenom časem a ne prostorem. Ne, to je blbost. To bych byla v Bradavicích.

Vstala jsem ze svojí postele a zamířila jsem ke dveřím. Vzala jsem za kliku a otevřela je. Cože jsem to před chvílí říkala o Bradavicích? Čekala jsem, že za nimi bude náš dětský domov, jenže tam místo nich byla bradavická chodba. Takže kde to vlastně jsem?

Pokračovala jsem chodbou dál. Zvláštní na ní bylo, že tam nikde nebyly žádné dveře kromě těch, kterými jsme sem vešla. Tohle nemůže být v Bradavicích. Tam bych neušla takovou dálku chodbou a nenarazila na… prostě něco. Navíc jsem vůbec nepoznávala, ve které části hradu se právě nacházím. Počkat, támhle jsou nějaké dveře. Zkusím jimi projít.

Prošla jsem jimi a ocitla jsem opět někde úplně někde jinde. Tady jsme to už vůbec nepoznávala. Byl to dětský pokoj, ale nevěděla jsem čí. Byla tu dětská postýlka v zelené barvě a o tu se někdo opíral. Nepoznávala jsem, kdo to je, protože ten někdo měl na sobě plášť s kápí a navíc stál zády ke mně.

„Halo?“ zavolala jsem na toho někoho.

Ten někdo otočil hlavu a podíval se na mě. „Ty?“ oslovil mě. Pak se rozhlédnul kolem sebe. „Sakra, už jsem tady zase.“

„Ehm… jak zase? A kdo jsi?“

„To neřeš. Jednou pochopíš to zase.“ Na chvíli zatajil dech a narovnal se. Všimla jsem si přitom jedné velké boule na břiše.

„Ty… ty jsi těhotná?“

„Jo, ale to teď neřeš. Potřebuju od tebe jednu věc. Nebo spíš někdo jiný potřebuje anebo ty potřebuješ? Nebo my potřebujeme… To je jedno. Teď se vydej támhle těmi dveřmi dál a pak jdi pořád dál. Až narazíš na jednu holku, tak ji sem přiveď. Došla bych pro ni sama, ale než tam stihnu dojít, tak ona stihne umřít.“

„Umřít? Ale… já to nechápu. Kdo jsi ty?“

„Hele, teď není čas na vysvětlování. Prostě pro ni dojdi, pak ti to všechno vysvětlím.“

„Ale…“ chtěla jsem něco namítnout.

„Prostě pro ni dojdi!“ okřikla mě. „Jsem těhotná, náladová, plná hormonů a můj termín porodu se blíží, tak mě neštvi a dojdi už pro ni!“

Nejspíš to bylo tím zvýšením hlasu nebo tou její autoritou, ale já jsem jí poslechla. Prošla jsem dalšími dveřmi a přidala jsem do kroku. Musela jsem takhle projít několik místností. Většinou to byly bradavické učebny.

Až jsem se nakonec dostala do místnosti, která mi na první pohled připomněla bradavické sklepení. Jenže když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že taková místnost u nás na hradě nikde není. Nebo alespoň doufám, že není, protože tahle místnost působila děsivě. Nebyla to moc velká místnost, celá byla tmavá a vlhká. Hlavně jsem si všimla masivních mříží, za kterými se ukrývalo několik hadrů. Při pohledu na ty mříže mi přejel mráz po zádech. Není tohle vězení? Ještě jednou jsem se rozhlédla. Na zdech byly řetězy, takže tohle bude v tom lepším případě vězení nebo středověká hladomorna. V tom horším případě by to mohla být mučírna a možná kdybych tu víc pátrala, tak někde objevím mučící nástroje. Ne, radši se tu nebudu v té hrůze déle zdržovat.

Už bych i pokračovala dál, ale naštěstí jsem se zarazila. Všimla jsem si pohybu. Ta hromádka hadrů za mřížemi se pohnula. Možná to byly krysy, ale rozhodla jsme se kouknout se na to pořádně. Instinkt mi říkal, že tam je něco důležitého. Ale přísahám, že jestli se můj instinkt plete a bude tam jenom krysa, tak… zaječím, zpanikařím, uteču nebo něco takového, protože krysy nemám ráda.

Nakonec jsem otevřela mřížovité dveře a vešla jsem dovnitř. Tady na druhé straně to působilo ještě děsivěji než venku. Byla jsem už asi krok od té hromady hadrů, když se to znova pohnulo. Jeden červený hadr se sesunul o kousek níž a já jsem si uvědomila pravdu. To není žádný hadr, to jsou vlasy. A celá ta hromádka hadrů je člověk. Člověk, který leží na studené zemi. Třásl se a nejspíš to bylo zimou, protože měl na sobě jen potrhané oblečení.

Poklekla jsem vedle té osoby. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se trochu zbytečně, protože na první pohled bylo vidět, že není v pořádku. Odpovědí mi bylo nějaké zamručení. Natáhla jsem ruku a opatrně jsem otočila neznámého čelem k sobě, abych se podívala, jestli nemá nějaké zranění.

Vzápětí jsem zalapala po dechu. Poznala jsem, kdo je ten neznámý nebo spíš neznámá. Byla starší a vyspělejší, než jak ji znám ze svojí doby, ale jinak se nezměnila. V mojí době ji znám jako malou holku, ale tady vypadala už na dívku nebo už mladou ženu na hranici dospělosti.

Potom ji ještě vídávám většinou ve školní uniformě, ale tady byla oblečená mudlovsky, ačkoliv to oblečení už bylo hodně zničené. Modré džíny byly roztrhané, špinavé a sotva zakrývaly, co měly. Podobně na tom bylo i bílé tričko, ačkoliv přes něj měla oblečenou černou košili. Ta košile vypadala jako jediná docela zachovale, draze a čistě, přestože na ní už nějaké známky poškozenosti byly znát.

Jinak se až na tu špinavost, mastné vlasy a tváře od špíny nezměnila, vypadala stejně jako v mé době. Stejné tvář, stejné zelené oči a stejné tmavě rudé vlasy. Tohle vidím každé ráno v zrcadle. Ta holka přede mnou vypadala přesně jako já.

——————-

Ron

„Neměli bychom s tím počkat na Hermionu?“ zeptal se mě Harry.

Zavrtěl jsem hlavou. „Už šla spát. Celý den zkoušela najít Kate a na Hermionu se mi nechce čekat do zítřka.“

„Pořád se neobjevila?“

„Ne. Podle mě, dokud nebude chtít, abychom ji našli, tak se tu prostě neobjeví.“

Harry si povzdechl. „Fajn, zkusím to.“ Následně vzal pero a napsal do deníku krátkou zprávu: Jmenuji se Harry Potter.

„Teď musíme čekat na-?“ Chtěl jsem se zeptat Harryho, co čeká, že se objeví. Jenže jsem se zarazil v půlce věty, když se tam objevila odpověď:

Ahoj, Harry Pottere. Já se jmenuji Tom Raddle. Jak jsi získal můj deník? Co se stalo s předchozím majitelem?
„Páni,“ žasl jsem nad tím. „Myslíš, že ví, že jsme ten deník ukradli?“

Harry pokrčil rameny. „Radši mu to nebudu psát. Ale co mu mám jinak napsat?“

„Napiš, že jsi ten deník našel a že ho někdo ztratil.“

Harry na chvíli zaváhal, ale pak udělal, co jsem navrhnul. Napsal tam: Deník jsem našel na chodbě, musel někomu vypadnout. Ty víš, komu patří nebo patřil?

Patřil Katherine.

„Hele, třeba bude o ní vědět něco víc,“ navrhnul jsem.

„Pochybuju, že by svěřila taková svoje tajemství takové knížce. Ale zkusit to můžu.“

Ty znáš Kate?

Trochu. Občas sem něco napíše.

„Co?“ vyhrknul jsem.

A co například?

To ti nemohu prozradit. Na to se bude muset zeptat jí. Podle jejích slov jsem pochopil, že jste přátelé.

Poslední dobou už ne.

To je mi líto.

„Myslíš, že to myslí vážně nebo to říká ze zdvořilosti?“ zeptal jsem se.

Harry pokrčil rameny. „Možná jo, možná ne. Na papír můžeš napsat všechno a vyzní to stejně. Neměl bych napsat, že jsi tu taky?“

„Nech to takhle,“ mávnul jsem rukou. „Spíš z něj zkus dostat něco o Kate nebo o něm.“

Ty jsi co? Deník, někdo zakletý v deníku nebo jak to je? Proč si tu s tebou můžu psát?

Jsem vzpomínka v deníku. V pátém ročníku jsem vytvořil tenhle deník ve snaze zachovat vzpomínky na tehdejší události.

Harry ihned napsal otázku: Jaké události?

Najednou mě něco napadlo. „Počkej, není to náhodou deník z doby před padesáti lety?“

„Jo, je. Proč?“

„A Dobby přece říkal, že Tajemná komnata byla otevřená před padesáti lety. Třeba myslí tohle.“

Harry se rozzářil. „A jo,“ plácnul se do čela. Potom připsal do deníku další odpověď dřív, než Tom odpověděl: Myslíš tím něco o Tajemné komnatě? Mohl bys mi o ní něco prozradit?

Mohl, ale spíš ti to ukáži, než povím. Jaké je dnes datum?

Napřed se naše tváře zamračily a pak jsme se na sebe s Harrym nechápavě podívali.

„Proč chce vědět datum?“ zeptal jsem se.

Harry pokrčil rameny a začal psát odpověď: 14. února 1993. Dnes je Valentýn.

V tom případě se budeme muset přesunout. Tady odsud ti to ukázat nemohu. Musíš jít do sedmého patra a tam ti to ukážu.

„Proč zrovna do sedmého patra?“ zeptal jsem se.

„Nevím,“ pokrčil Harry rameny a začal se zvedat. Obrátil se k podobizně Buclaté dámy, ale pak se zarazil. „Sakra. Percy.“

Otočil jsem hlavu a podíval jsem se na svého staršího bratra. Momentálně si zabral místo u východu ze společenské místnosti, takže kolem něj nepůjde projít. Je už po večerce a Percy je na tohle hodně přísný. Rozhlédl jsem se. „Kde jsou Fred a George, když je člověk potřebuje? Takhle ho musím zabavit sám.“

„Ty nepůjdeš?“ zeptal se Harry.

„Stejně se baví s tebou,“ pokrčil jsem rameny a zamířil jsem k Percymu. Začal jsem se s ním bavit o povinně volitelných předmětech, které si brzo budeme vybírat. O tom se dokáže rozpovídat tak, že si nevšimne Harryho procházejícího kolem něj.

———————-

Kate

Podívala jsem se na těhotnou ženu před sebou. Teď už nebyla schovaná pod pláštěm a na sobě měla jenom jednoduché šaty. Už jsem jí viděla do tváře a tak jsem konečně mohla vidět, komu se podobá. Jindy by mě překvapilo, kdybych viděla někoho, kdo vypadá stejně jako já, ale dnes už mě nic nepřekvapuje. I když vidět sebe jako dospělou a těhotnou je zajímavé.

„Kam ji mám položit?“ zeptala jsem se jí udýchaně. Ta holka, kterou jsem sem pracně celou cestu podpírala, byla pořádně těžká, přestože byla docela podvyživená.

Ta těhotná ukázala na postel. Jasně, to mě mohlo napadnout samotnou. Těhotná podepřela podvyživenou z druhé strany a společně jsme ji dostali do postele. Podvyživené bylo jedno, že ji právě podpíraly dvě osoby, které vypadají jako její klonové. Byla příliš mimo na to, aby se tomu divila.

Když jsme ji položili do postele, začala se o ni ta těhotná starat. Na stolku už byly vyskládané nějaké lektvary, které do ní začala hned lít. Podvyživená byla příliš netečná na to, aby nějak odporovala. I kdyby do ní právě lila jedy, tak si toho nevšimne.

Posadila jsem se na postel vedle. Zatímco těhotná ošetřovala podvyživenou, já jsem si všimla, že se místnost změnila. Teď spíš připomínala něco podobné ošetřovně akorát v menším vydání.

„Tak,“ pronesla skoro po půl hodině těhotná. Posadila se na postel z druhé strany a oddechla si. „Za deset minut by mohla začít trochu fungovat. Teď potřebují ty lektvary chvíli čas, aby začaly účinkovat. A jí pobyt v teplé pohodlné posteli neuškodí. Zatopila bys prosím v krbu? Polena a křesadlo jsou hned vedle něho.“

„Jo, klidně,“ řekla jsem jí a zamířila jsem ke krbu. Vypadala dost zmoženě z toho pobíhání kolem podvyživené. Rozhodla jsem se proto, dát ji trochu oddech, když je těhotná. Navíc bude nejspíš někde na konci těhotenství, kdyby se měla spíš šetřit. Zapálila jsem krb a přitom jsem v hlavě uvažovala, proč mi nešly použít schopnosti. Otočila jsem se s úmyslem zeptat se na to těhotné, ale když jsem ji uviděla, zarazila jsem se. Křečovitě se držela hrany postele a tvář měla zkřivenou bolestí.

„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se jí.

„Jo,“ vydechla namáhavě. Párkrát se zhluboka nadechla a pak promluvila: „Je to dobrý. Teď se můžeš ptát.“

Vrátila jsem se zpátky a posadila jsem se znovu na postel, na které jsem seděla předtím. „Kdo jsi?“ vypálila jsem hned. „Proč vypadáme stejně?“

„Jako první tě napadlo, jestli nejsme příbuzné, že jo?“ zeptala se mě a já jsem přikývla. Vlastně mě i v jednu chvíli napadlo, jestli není Harryho máma. „V podstatě příbuzné jsme a zároveň nejsme. To záleží, jestli někdo může být příbuzný sám se sebou.“

Vyvalila jsem oči. „Ty jsi já?“ zeptala jsem se jí.

„Jo,“ přikývla. „Jmenuju se Katherine jako ty, akorát příjmení už mám jiné. Jsem z roku 2003 a ona,“ kývla hlavu směrem k podvyživené „je z roku 1998″

„Páni,“ žasla jsem. „A já doufala, že se jenom podívám do minulosti a zjistím, kdo jsou moji rodiče. Asi jsem si spletla směr a šla jsem do budoucnosti.“

Moje těhotné já pokrčilo rameny. „Cesty času jsou komplikované.“

Podívala jsem se na její břicho a potom na její levou ruku. „Asi bych se teď neměla ptát na nic z budoucnosti, že ne?“ zeptala jsem se.

„Co by tě zajímalo?“ zeptala se.

„Docela mi vrtá hlavou, kdo je otcem toho dítěte. Navíc nemáš žádný prsten a přitom jsi říkala, že máš jiné příjmení. Tak uvažuju nad tím, jak to ve skutečnosti je. Kdyby ses stihla už rozvést, tak s kým bys pak to dítě měla?“

Zasmála se mým úvahám. „Je to hodně komplikované, ale kdybys věděla, kdo je otcem, tak mi to ani neuvěříš. Budeš si muset počkat deset let.“

Chtěla jsem se vyptávat dál, ale přerušilo mě moje podvyživené já, které se probralo. Nejprve jenom otevřela oči a posadila se na posteli. Promnula si oči a slabým hlasem se zeptala: „Co se děje? Kde to jsem?“

Seskočila jsem z postele a postavila jsem se vedle ní. „Neboj se, nic se neděje. Všechno je v pořádku,“ pokoušela jsem se jí uklidnit. V duchu jsem přitom uvažovala o tom, co se jí vlastně stalo. Vlastně bych měla spíš říct, co se stane mě. Co se bude dít tak hrozného, že budu na tamtom místě a že budu vypadat takhle? Sice už vypadala o něco líp díky péči mého těhotného já, ale pořád vypadala hrozně.

Její oči se upřely na mě. „Co… kdo jsi?“ zavrčela na mě, když si všimla, jak vypadám. Veškerá slabost hlasu byla pryč. Teď spíš připomínala šelmu, která se chystá zaútočit.

„Tohle by ti měla spíš vysvětlit ona,“ odpověděla jsem a podívala jsem se na své těhotné já. Už zase se držela za rám postele a zhluboka dýchala. Tvář měla opět zkřivenou bolestí.

„Hej, jsi v pohodě?“ zeptala jsem se jí znovu, protože nevypadala, že je v pořádku, jak předtím tvrdila.

Těhotná zavřela oči a ještě se několikrát zhluboka nadechla, než se vrátila do normálního stavu. Postavila se a přesunula se z druhé strany k podvyživené. „Neboj se nás. Jsme ty, jenom ona je z minulosti a já z budoucnosti. Pamatuješ? Už se nám to jednou stalo.“

Podvyživená chvíli těkala pohledem mezi námi a viděla jsem jí ve tváři, jak o tom přemýšlí a srovnává si to v hlavě. Nakonec mě přejela pohledem od hlavy k patě a zeptala se: „Tobě je dvanáct?“

„Je mi třináct,“ opravila jsem ji.

Podvyživená se potom podívala na těhotnou. „To je z toho roku, jak se tam dělo to s V… s Tomem?“

„Jo, mám jeho deník,“ odpověděla jsem.

„A opovaž se jí něco prozradit,“ varovala ji těhotná.

„Počkat. Co vy víte a já ne?“ zeptala jsem se jich.

„Spoustu věcí,“ odpověděla mi podvyživená stroze a pak se obrátila na těhotnou. „Neměli bychom ji varovat? Vždyť se takhle jenom vrhá do jedné velké pasti! Navíc ty blonďatý vlasy vypadají hrozně.“

„Jaké pasti? A… hele, co máš proti mým… teda našim vlasům?“

„A změnit tak minulost?“ zeptala se jí těhotná a mě ignorovala. „Mohlo by se tím všechno pokazit a dopadlo by to mnohem hůř.“

„V mojí situaci to nevypadá, že bych na tom mohla být ještě hůř,“ odsekla ji podvyživená. Pak se zamračila a podívala se na její břicho. „Ale jestli ty jsi tady, tak to znamená, že to přežiju. Takže mám naději.“

„Myslím, že ti můžu prozradit, že válka brzo skončí.“

„Haló? Může mi někdo věnovat trochu pozornosti?“ ozvala jsem se a bezděčně jsem rozhodila rukama. „Jaká válka? Jaká past?“

„Týká se to Toma,“ vysvětlilo mi moje podvyživené já.

„Pšt,“ zasyčela těhotná na podvyživenou. „Copak si nepamatuješ, co se pak stalo na konci roku a co jsi tam získala? Myslíš, že bys bez toho v tvojí době vydržela to, co se ti tam děje teď?“

Podvyživená se na chvíli zamračila a pak pokrčila rameny. „Fajn, tak ať si klidně pokračuje v tom, co tam dělá teď.“

„Ale zase máš pravdu, že by nebylo dobré nechat ji do toho spadnout úplně,“ začala uvažovat moje těhotná já.

Mohly by laskavě přestat o mně mluvit, jako kdybych tam nebyla? Už mě začínalo pěkně štvát, jak mluví o věcech, o kterých já nic nevím.

„Co chceš dělat?“ zeptala se podvyživená, když těhotná začala hledat něco ve skříni.

„Tohle,“ odpověděla po chvíli, když ze skříně vytáhla pergamen a mudlovskou propisku. Nejspíš nenašla kalamář a brk. „Napíšu ti takový vzkaz,“ vysvětlila mi.

„A to mi to nemůžeš říct rovnou?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Tenkrát mi to taky nikdo neřekl rovnou.“ Zatímco začínala psát na nočním stolku vzkaz, tak se zeptala podvyživené: „Náhodou si nepamatuješ, co nám tehdy řekla o tom, kdy to máme otevřít?“

„Myslím, že říkala něco o pochybnostech,“ odpověděla a potom mi řekla: „Prostě to otevři, až budeš mít pochybnosti. Mělo by to nějak souviset s Dracem.“

„Ta past je od Malfoye?“ zeptala jsem se, protože tohle by mě vůbec nepřekvapilo. Nebylo by to poprvé.

„Náhodou zrovna ne. V tomhle je Draco nevinně. Spíš ti pomůže odhalit toho, kdo za to může.“

„Kate!“ zaslechla jsem vzdálený hlas.

„Co to bylo?“ vyhrkla jsem.

„Co mělo být co?“ zeptala se mě podvyživená.

„Nějaký hlas. Volal mě… teda nás.“

Těhotná zvedla hlavu od psaní. „Sakra. Už to začíná.“

„Co začíná?“ zeptala jsem se.

„Kate!“

„Někdo tě volá v tvojí realitě. Budeš se muset vrátit,“ vysvětlila mi podvyživená.

„Co… ale já jsem se ještě pořádně nic nedozvěděla,“ namítla jsem.

„Časem to všechno zjistíš,“ uklidnila mě podvyživená, zatímco těhotná odložila propisku a začala skládat pergamen.

„Kate!“ slyšela jsem znovu.

„Máš čas na pár posledních otázek,“ řekla mi, když mi podávala složený pergamen.

„Víte… víme už něco o rodičích?“ zeptala jsem se a pergamen jsem si

„Kate!“ Hlas začínal už nabírat na síle.

„Jo,“ odpověděla podvyživená.

„A kdo to teda je?“ vyhrkla jsem dychtivě.

„Kate!“
„To ti ani jedna z nás neprozradí,“ zarazila mě těhotná. „Ten vzkaz hlavně neztrať.“

„Kate!“ Skoro jako kdyby to někdo říkal a stál tu přitom s námi.

„Dozvíš se to na konci čtvrťáku. Sice bych ti přála, aby ses to dozvěděla jinak, ale ten způsob zjištění je dost důležitý,“ oznámila mi podvyživená.

„Kate!“ Hlas už byl slyšet opravdu hlasitě.

„Ale-.“ Chtěla jsem pokračovat ve svých námitkách, ale moje těhotné já mě zarazilo.

„Neztrať ten papír a neotvírej ho dřív, než budeš mít pochybnosti.“

„Kate!“

Místnost se začínala pomalu rozplývat. To poslední, co jsem slyšela, než se všechno rozplynulo, byla rada od podvyživené: „A užívej si života, dokud to jde!“

Otevřela jsem oči. Ležela jsem ve velké pohodlné posteli, která byla plná polštářů. V takhle pohodlné a luxusní posteli bych mohla spát pořád. Ale zpátky do reality, teď nemám čas rozplývat se nad postelí.

Vylezla jsem z postele a rozhlédla jsem se po místnosti. Vypadala stejně jako předtím. Celkově byla zařízená v modré a bílé barvě, což je dobře, protože mě docela uklidňují. Už dřív jsem si všimla, že právě z pomocí těchto barev se dostávám v astrální rovině dál. Ale jinak v místnosti až na spoustu uklidňujících svíček nic moc důležitého nebylo.

Hlavou mi vrtalo, co to bylo za hlas. Trochu mi to připomnělo Příčnou ulici. Vlastně to byl docela určitě Tomův hlas. Jenže to by znamenalo, že je někde poblíž. Rozhlédla jsem se po místnosti. Ne, tady není. Popadla jsem svůj batoh s věcmi a vyběhla jsem ven na chodbu. Sotva jsem tam vešla, tak jsem do někoho vrazila.

„Promiň…“ začala jsem se omlouvat, ale pak jsem si všimla, kdo to je. „Harry?“ oslovila jsem ho.
„Kate!“ vyhrkl poplašeně. „Tady jsi. Hermiona tě celý den hledala a ani na ošetřovně jsi nebyla.“

„Na ošetřovně jsem byla, jenže pak jsem místo na hodinu si šla ještě odpočinout k nám do ložnice a pak jsem si udělala zdravotní procházku,“ lhala jsem.

„Takhle večer po večerce?“ zeptal se.

„Jo a… to už je večerka?“ Podívala jsem se okny ven. Opravdu už byla tma. Zamračila jsem se na Harryho. „Co jsi tu potom dělal ty?“ zeptala jsem se.

„Já… jenom jsem… ehm… no…“

Pořádně jsem se na něj podívala. Co tu mohl dělat? Hledat mě? Ne, nemohl vědět, že budu zrovna tady. Pak jsem si všimla jeho ruky.

„Zdá se mi to nebo něco schováváš za zády?“ zeptala jsem se ho.
„Já… nic. To nic není. To by tě nezajímalo,“ vymlouval se.

„Když to takhle schováváš, tak mě to zajímá. Co to je?“ zeptala jsem se.

„Kate.“ Ten hlas jsem zaslechla znovu a tentokrát mi už bylo jasné, odkud pochází. Všechno to do sebe zapadá. Bleskově jsem k Harrymu přiskočila a natáhla jsem ruku za jeho záda. Uchopila jsem jednu věc a vytrhla jsem mu jí z ruky.

Nevěřícně jsem hleděla na Tomův deník v mojí ruce. Tohle přece neudělal. Zamračila jsem se na Harryho. „Ty jsi mi vzal deník?“

„Jo, ale bylo to pro dobro věci,“ vymlouval se. „Zeptal jsem se ho na Tajemnou komnatu, protože byla otevřená v době, kdy chodil do školy, a nevěřila bys, koho tenkrát obvinili.“

„Je mi jedno, kdo je podle tebe dědic!“ vyhrkla jsem. „Hrabal si se v mých věcech a ukradl si mi Tomův deník!“

„To jsem nebyl já!“ namítnul Harry.

„A kdo teda?“ zeptala jsem se ho pohrdavě. Harry neodpovídal, ale ani nemusel. Odpověděla jsem si sama. „Hermiona. Takže Ron v tom jede taky.“

„Děláme to kvůli tobě. Ten Tom tě mění. Tohle už nejsi ty.“

„Představ si, že lidi někdy dospívají. Stýkají se s novými lidmi a občas se přestanou stýkat s těmi starými. Obzvlášť když je zradí.“

„Myslíš to vážně? Chceš se s námi přestat stýkat?“

„Nejspíš chci. Nechci se bavit s lidmi, co mě zradili. Takže můžeš vyřídit i ostatním, že už nejsme kamarádi.“

Odešla jsem od něj naštvaná a nechala jsem ho tam stát samotného. A stejně naštvaná jsem i dorazila do ložnice. Zamračila jsem se na postel, kde ležela Hermiona. Většina holek už spala a hlavně Hermiona taky. Přikročila jsem k její posteli a cestou jsem vytáhla z kapsy hůlku. Namířila jsem jí nad spící Hermionu a pronesla jsem: „Aquamenti!“

Jakmile na Hermionu dopadla voda, vypískla. Začala se sbírat z postele a přitom se snažila dostat vodu z očí. Jakmile se jí vrátil zrak, tak se na mě zamračila. „Co to vyvádíš?“

„Zaprvé to máš za to probuzení vodou před několika měsíci a zadruhé to je za to, že saháš na věci, které ti nepatří.“

Pořád naštvaná jsem skopla boty z nohou a zatáhla jsem závěsy u svojí postele. Takhle jsem se skryla před zraky ostatních. Parvati s Levandulí naprosto nechápaly, co se děje, ale Hermioně už to nejspíš došlo a pokud je rozumná, tak mě teď nechá být. Teď jsem potřebovala mluvit s někým jiným.

O půl hodiny později už jsem byla v astrální podobě společně s Tomem a procházeli jsme se po hradě.

„Jak to mohli udělat?“ zeptala jsme se ho. „Vždyť jsme byli kamarádi.“

„Kamarádi vždycky zradí, proto jsem nikdy žádné moc neměl.“

Podívala jsem se na něj. „Jak zradili tebe?“ zeptala jsem se.

„To je dlouhý příběh,“ mávnul rukou.

Jenže já jsem se nenechala odbýt. „Chci ten příběh slyšet.“

„Dobře,“ povzdechl si. „Souvisí to s tím, že jsem bilokant. Kdysi jsem se s tím svěřil pár kamarádům a to byla chyba. Rozšířili to dál a to nebylo dobré.“

„Proč? Co se stalo?“

„Existují lidi, kteří jsou proti bilokantům. Doufej, že se s nimi nesetkáš.“

„Ale…“ Na chvíli jsem nemohla najít ta správná slova. „Proto nechceš, aby o tom někdo věděl.“

„Ano,“ přikývl a zastavil se. „Nikdo jiný nedokáže pochopit, jaké to je být bilokant. Nikdy to nepochopí, ať se budeš snažit sebevíc. Nejsou jako my.“ Vzal můj obličej do dlaní a podíval se mi do očí. „Slib mi, že na sebe dáš pozor. Že nikomu dalšímu neprozradíš svoje tajemství.“

Zadívala jsem se mu do očí. V tuhle chvíli, kdy měsíc osvětloval polovinu jeho tváře, vypadal úžasně. Postavila jsem se na špičky, abychom měly oči ve stejné úrovni a abych mu byla blíž. Kvůli tomu jsem mu musela položit ruce na hruď a opřít se o něj, abych udržela rovnováhu. „Slibuju,“ řekla jsem potichu a mírně jsem se k němu naklonila. Potom udělal to, co jsem si už pár týdnů tajně představovala.

Sklonil se ke mně a políbil mě. Ve chvíli, kdy se naše rty spojily, se mi zrychlil dech a rozbušilo se mi srdce. Zavřela jsem oči a vychutnávala jsem si jeho hebké rty. Jako kdyby se zastavil čas, všechno ze světa zmizelo a zbyli jsme tam jenom my dva. Myslím, že jsem právě poznala, co znamená být zamilovaná a prvně políbená.

Nakonec tu úžasnou chvíli přerušil Tom, když se odtáhnul. Otevřela jsem oči a podívala jsem se na něj.

„Vypadáš nádherně,“ usmál se na mě.

Jenže já jsem ještě ten polibek nechtěla ukončit. Tentokrát jsem to byla já, kdo začal polibek. Rukama jsem ho objala kolem krku a pravačkou jsem zajela do jeho havraních vlasů. Stydlivost z prvního polibku už byla pryč. Naklonila jsem se k němu a bez ostychu jsem přitiskla svoje rty na jeho. Chvíli jsme tak setrvali jako dvě křehké sochy vytesané do kamene. Tom a já k sobě patříme, oba dva jsme sirotci a bilokanti. Takhle to má být.

Potom Tom pustil moji tvář a rukama přejel přes moje ramena, paže až k mým bokům. S nečekanou naléhavostí mě obejmul kolem pasu a těsně si mě k sobě přitisknul.

Těžko říct, jak dlouho jsme tam takhle stáli a líbali se. Dvě průhledné postavy bilokantů, kteří se v noci objímají a líbají v jedné z tmavých chodeb bradavického hradu. Možná jsme tam stáli jenom pár minut nebo možná celé hodiny. Mně to připadalo jako věčnost.

Ale nakonec to byl znovu Tom, kdo to přerušil.

„Už budeš muset jít,“ pošeptal mi. „Tvoje mysl potřebuje trochu odpočinout od astrální podoby. Už tak budeš zítra hodně vyčerpaná z cestování časem. Tvoje moc byla cítit až do nebelvírské společenské místnosti.“

„Ale já ještě nechci,“ namítla jsem.

Usmál se a rukou mě pohladil po vlasech. Krátce mě políbil na rty. „Zítra budeš říkat něco jiného, až budeš mít zase ty příšerné bolesti hlavy.“

„To je mi teď jedno,“ usmála jsem se. Potom jsme pokračovali v tom, co jsme dělali před chvílí.