2. kapitola – Pomoc, já žiju!

I tremble
They’re gonna eat me alive
If I stumble
They’re gonna eat me alive

Can you hear my heart’s beating like a hammer? 
Beating like a hammer

Help, I’m alive,
My heart keeps beating like a hammer
Hard to be soft,
Tough to be tender
Come take my pulse,
The pace is on a runaway train

Help, I’m alive,
My heart keeps beating like a hammer,
Beating like a hammer
Beating like a hammer
Beating like a hammer

°~~~~~~~~° 

Třesu se
Sežerou mě zaživa
Jestli zakopnu
Sežerou mě zaživa

Slyšíš, jak mé srdce buší jako kladivo?
Buší jako kladivo

Pomoc, jsem živá
Moje srdce pořád buší jako kladivo
Je těžké být laskavá
Je těžké být něžná
Přijď si změřit můj puls
Je rychlý jako splašený vlak

Pomoc, jsem naživu
Moje srdce pořád buší jako kladivo
Buší jako kladivo
Buší jako kladivo
Buší jako kladivo

°~~~~~~~~° 

„Kde je Kate?“ zeptal se Lupin.

Se svou odpovědí jsem zaváhal. Kate se často ráda v noci prochází ve své astrální podobě po okolí, zatímco tělo nechávala v našem pokoji. Nevím, co kde dělá, ale možná chce být jen sama.

Problém je, když v takové situaci nám mezitím vtrhne do domu banda kouzelníků, kteří nás chtějí odvést. Hlavně nevím, co všechno ví o Kate a jejích schopnostech. Jsou to lidi od Brumbála, takže asi ví, že má Kate nějaké schopnosti. Ale nejspíš nebudou znát detaily a já jim nechci prozradit něco, co nemají vědět. Takže jak jim mám teď vysvětlit, že nahoře v pokoji sice leží tělo mé sestry, ale že ona tu ve skutečnosti není?

„Dojdu si jen nahoru pro tělo,“ ozval se za mnou její hlas. Ohlédl jsem se a uviděl jsem jí za sebou u dveří, jak tam stojí jako trochu průhledná. Právě jsem jediný v místnosti, kdo ji může vidět. Kdyby chtěla, mohla by se snadno zjevit ve své astrální podobě i ostatním, ale patrně nechce.

Rychle jsem proto přejel pohledem na ostatní, než někomu bude divné, že jen zírám na místo, kde nikoho nevidí. „Hned tu bude,“ odpověděl jsem Lupinovi. Koutkem oka jsem přitom viděl, jak Kate prochází rychle nahoru.

„Tak už jen zabalit, počkat na znamení a můžeme vyrazit. Ale až přijde první znamení, už musíme být připravení,“ řekl Moody, který právě trochu šťouchl do svého oka ve sklenici s vodou.

„Prý oba dobře lítáte podle Lupina,“ promluvil Kingsley Pastorek.

„Létají výborně,“ opravil ho Lupin a přejel na mě pohledem. „Oba máte svoje košťata, že ano?“

Přikývl jsem.

„A kam že poletíme?“ ozvala se Kate, ale tentokrát jsem už nebyl jediný, kdo ji mohl slyšet. Všichni se po ní podívali.

„Celá Lily,“ pronesl Kingsley Pastorek, který prvně okomentoval i to, jak jsem podobný mému otci. „Nechápu, Remusi, že vás to netrklo dřív.“

„My si toho všimli, ale celé je to o dost složitější“ ohradil se Lupin. „Rád tě vidím, Kate.“

Ačkoliv se Lupin na Kate široce a přivětivě usmál, stejně jako na mě, jí jen cukly koutky v náznaku úsměvu. „Takže kam že poletíme?“

„Na bezpečnější místo, kde si o všem promluvíme,“ ujistil ji Moody. „Brzo dostaneme první znamení a vyrazíme.“

„Asi by bylo lepší jít si zabalit,“ navrhl Lupin.

Chystal jsem se zamířit ke dveřím a Kate už se taky obracela, když ji zarazil Moody. „Počkat, ještě ji musíme prověřit. On sice Smrtijed není,“ kývl hlavou ke mně. „Ale ještě se mohli přestrojit za ní. Remusi, vymysli nějakou otázkou, na kterou by mohla znát odpověď jen ona.“

„Harry, pojď, já ti pomůžu sbalit vám oběma,“ navrhla Tonks a kývla hlavou ke dveřím, zatímco Lupin vymýšlel otázku.

„U nás to měl snazší, s námi strávil víc času,“ řekl jsem si v duchu. Kate znal především z hodin, se mnou i soukromě cvičil Patronovo zaklínadlo. Sice tam se mnou u toho pokaždé byla Kate, ale to Lupin nemohl vědět.

Když jsem odcházel z kuchyně, jednu otázku nakonec vymyslel. „V co se proměnil tvůj bubák na první hodině obrany?“ zeptal se jí.

Balení šlo docela rychle. Já jsem si sice začátkem léta vybalil, ale Kate měla většinu věcí ještě v kufru. Vytažené měla jen oblečení ve skříni a pár knížek na nočním stolku.

„Nechápu, jak jste se sem oba vešli,“ okomentovala velikost pokoje v jednu chvíli Tonsknová. Pokoj působil docela stísněně. Ale za to mohla hlavně ta druhá matrace uprostřed pokoje, která zabírala většinu zbývajícího prostoru. Teď se dalo kolem dalo jen těžko procházet. Ale teď po chvilce balení a pár máchnutí hůlkou, na ní byly připravené dva zabalené kufry, i když ne zrovna extra srovnané.

„Hotovo,“ prohlásila nakonec a dalším mávnutím hůlky levitovala dva kufry ven ze dveří. Málem přitom srazila Lupina, který se náhle objevil ve dveřích. „Ou, promiň Remusi, neviděla jsem tě.“

„To je v pořádku,“ mávl nad tím rukou a na odpočívadle uhnul, aby mohla i s kufry vyjít ven. Mírně se na sebe přitom usmáli a Tonks pokračovala po schodech dolů. Šel jsem za ní, přičemž jsem nesl v ruce svoje i Katino koště. „Počkej, Harry, chtěl bych s tebou o něčem mluvit.“

„O čem?“ zeptal jsem se a ve dveřích jsem se zastavil.

Lupin se podíval směrem k hale a pak kývl k mému pokoji. Oba jsme se tam vrátili a jakmile za námi Lupin zavřel dveře, tak mi teprve odpověděl. „O Kate. Slyšel jsem, že chodila se Cedricem než umřeli a pak ještě to s ní, jak…“ trochu se mu vytratila slova.

„Umřela a zase ožila,“ dokončil jsem za něj větu.

„Ano, přesně to. I když to pořád nechápu, Brumbál nám o tom neřekl moc detailů. Jak to všechno zvládá? Zatím se mi zdá, že je v pořádku.“

„Já ani nevím. Nemluví o tom. Je uzavřená víc než dřív, dokonce i přede mnou. Říkám si, že možná jen potřebuje čas, aby se s tím srovnala,“ pokrčil jsem rameny.

„Možná ano,“ připustil Lupin. „Hlavní je, abys tu pro ni byl.“

Když jsem jí poprvé uviděl na ošetřovně živou, v první chvíli jsem ztuhl. Nebyl jsem si jistý, jestli to není jen halucinace. Nezbláznil jsem se už? Není sen? Ale že tam opravdu stojí, mě ujistil až Ron vedle mě, když ji oslovil. Vidí ji taky.

Byl jsem první z naší trojice, kdo se pohnul, a udělal jsem krok k ní. Chtěl jsem se jí dotknout, chtěl jsem se ujistit, že tam vážně je. I když částečně jsem se bál, že pokud to udělám, tak se rozplyne. Ale než jsem se ohledně toho stihl pořádně rozhodnout a odhodlat, tak začala ztrácet rovnováhu a padat. Sotva jsem ji stihl zachytit, aby nespadla na zem. Ale nerozplynula se. Držel jsem ji pevně v náruči.

„Je to v pořádku. Jsem tady, držím tě,“ ujišťoval jsem ji. Na krátkou chvilku si o mě opřela hlavu, než mi Ron pomohl položit ji na postel. Hermiona zatím rychle šla pro madam Pomfreyovou.

„Co tady dělám? Jak jsem se sem dostala?“ zeptala se nás Kate. Její hlas zněl přitom hrozně slabě, sotva jsem ji slyšel.

„Umřela jsi, ale nějak skrz to naše pouto jsi se vrátila. Ožila jsi,“ vysvětlil jsem jí.

Několik vteřin na mě hleděla s prázdným pohledem, než si položila hlavu na polštář a zadívala se do stropu. Vzápětí přivedla Hermiona překvapenou madame Pomfreyovou. Odehnala Rona stranou, aby se dostala ke Kate, a začínala s nějaký diagnostickými kouzly. Ptala se přitom Kate, jak se cítí a jestli ji něco nebolí.

„Nic, cítím se v pořádku. Jen jsem trochu unavená,“ odpovídala ji klidně.

O chvilku později dorazil i Brumbál. Jestli byl překvapený, tak to na sobě nedával moc znát. Klidně přišel a pohlédl na Kate. „Jsem rád, že jsi naživu,“ usmál se na ní. Kate mu na to nijak neodpovídala, a tak přejel pohledem na vás tři. „Myslím, že vy tři mi máte co vysvětlit. Za půl hodiny u mě v ředitelně,“ sdělil jim. Dopřál nám pak chvíli klidu.

„Kate, musím ti něco říct,“ začal jsem. „Vlastně je to docela dobrá zpráva, ono…“

Podívala se na mě. „Já vím, že jsme sourozenci,“ sdělila mi naprosto klidně.

Zarazil jsem se a zůstal jsem na ní překvapeně zírat.

„Jak to víš?“ zeptala se Hermiona.

„Nevím,“ zavrtěla hlavou. „Prostě to vím,“ pokrčila rameny.

„Pamatuješ si něco? Myslím… no, z toho… po smrti?“ snažil se Ron dát dohromady otázku.

„Ne,“ zavrtěla znovu hlavou.

„Co si teda pamatuješ?“ optala se Hermiona.

„Hřbitov. S Harrym jsme utíkali, ale pohár mi vyklouzl a já jsem tam zůstal. Snažila jsem se udržet ten štít, ale sesílali pořád smrtíci kletby… sedmou když ten štít selhal… a pak jsem se probrala tady,“ popsala nám Kate svoje vzpomínky. „Ale teď jsem unavená.“

„Prospi se. Musíš nabrat síly,“ navrhl jsem jí.

Obrátila se lehce na bok čelem ke mně. „Budeš mě držet za ruku, dokud neusnu?“

„Jo, jasně,“ bez váhání jsem ji chytil za pravou ruku. Pohlédl jsem přitom na její prázdné zápěstí.

„Takhle to má být,“ pousmála se a zavřela oči dřív, než jsem stihl něco poznamenat. Nechtěl jsem ji rušit od spánku a tak jsem už nic neřekl. Smutné na tom je ale to, že tohle bylo naposled, co jsem ji viděl se nějak usmívat. Po zbytek léta ani jednou.

Kate se zatím stihla dole seznámit se zbytkem osazenstva našeho záchranného týmu. Nevím, co všechno slyšela v astrální podobě a co ne, ale teď jí to alespoň dovysvětlili. Vyřešili přitom i problém, jak přepravit na koštěti Gucciho. Zatím tady zůstane a Kate se pak pro něj astrálně přemístí. Jen netuším, jak jim to vysvětlila.

Podal jsem jí její koště Zameták 5. Mám trochu blbý pocit z toho, že já mám Kulový blesk a ona jen Zameták. Už čtyři roky mám přístup k našemu přeplněnému trezoru a Kate živoří z příspěvku.

„Ale Kulový blesk si stejně dostal od Siriuse, nekupoval sis ho sám.“ připomněl mi můj hlas.

Ano, dostal jsem koště od svého kmotra. Jenže Kate nemá žádného kmotra či kmotru. Možná bych ji mohl koupit lepší koště.

„I ten Zameták 5 jsi z většiny platil ty. A nebýt dárku od Siriuse, možná bys taky skončil se Zameták,“ řekl jsem si v duchu.

Moje další úvahy už pak přerušilo znamení a pak už bylo na čase vyrazit. Já a Kate jsme letěli za Tonks. Let jsem si alespoň ze začátku užíval. Normálně v létě nemám moc příležitostí létat na koštěti. Maximálně když jsem u Weasleyů, ale u Dursleyů nikdy. Po chvíli už ten let nebyl až tam, v těch výškách byla hrozná zima a cesta trvala moc dlouho. K tomu koštěti jsem začínal přimrzat.

S úlevou jsme přistáli na zemi a já jsem se těšil, až budeme někde v teple. Jen jsme si napřed museli s Kate přečíst nějaký papírek. Najednou se pak před námi objevil nějaký barák. Hlavně že v něm bylo teplo a když nás přišla přivítat paní Weasleyová, už mi bylo jasné, že jsme na místě.

„Harry, ráda tě vidím,“ přivítala mě a prohlédla si mě. „Potřebuješ vykrmit,“ konstatovala a hned se obrátila na ostatní. „Právě začalo setkání.“

Netušil jsem, o jakém setkání mluví, ale všichni dospělí kolem mě začali procházet a mířili dál. Paní Weasleyová tak spatřila Kate, která stála až vzadu. „Ach, Kate,“ objala ji mateřsky. „Jsem tak ráda, že tě vidím, že jsi v pořádku.“

„Také vás zdravím,“ pozdravila ji Kate zdvořile. Možná na první pohled mohla působit, že je všechno v pořádku, jak říkal předtím Lupin, ale já jsem viděl, že je trochu odtažitá.

Paní Weasleyová ji pustila. „Ty bys taky potřebovala vykrmit. Jsi kost a kůže.“ Obrátila se pak i na mě. „Teď probíhá setkání, to je jen pro členy štábu. Večeře bude hned potom. Zatím můžete počkat s ostatními nahoře. Ron a Hermiona jsou hned na první odpočívadle, dveře napravo,“ instruovala nás a počkala, než jsme se vydali po schodech nahoru.

Šel jsem první, a jelikož jsem jako první otevřel i dveře, hned se na mě vrhla Hermiona. Hned začala chrlit otázky, až ji musel Ron uklidnit, aby mě nechala se nadechnout.

Doufal jsem, že se od nich konečně něco dozvím. Třeba co je vlastně ten Fénixův řád, ale ani mi nedokázali pořádně odpovědět. Věděli jen málo. Ale i tak mi to málo nemohli napsat do dopisů a celý měsíc mě udržovali v nevědomosti. Netrvalo to dlouho a vypěnil jsem.

„Jen jim to pěkně od plic řekni! Zaslouží si to. Měli být upřímní už předtím,“ povzbuzoval jsem se v hlavě. Vůbec mě nezastavovaly ani jejich omluvy a ani Hermioniny slzy. Vlastně pořádně jsem se uklidnil až teprve, když se mezi k nám do ložnice přemístila dvojčata.

„Harry, nedus to v sobě, asi padesát mil odsud se možná ještě najde někdo, kdo tě neslyšel,“ upozornil mě Fred.

„Hlavně nám rušíš příjem u našich uší,“ ukázal George na něco, co držel v ruce a vypadalo to jakési prodloužené ucho.

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla další zrzavá hlava.

„Ahoj, Harry,“ pozdravila mě, sotva vešla. „Říkala jsem si, že asi slyším tvůj hlas. Ale vy dva máte dneska s těma ušima smůlu,“ upozornila bratra.

„Proč myslíš?“ zeptal se Fred.

„Tonks mi říkala, že Brumbál začaroval dveře. Nedá se jimi proklouznout. Už jsem to testovala a házela na dveře bomby hnojůvky. Ani se dveří nedotkly a jen se odrážely,“ pokrčila rameny.

„Ale ještě to můžu zkusit já,“ ozvala se skoro poprvé Kate. Předtím se sotva pozdravila s Ronem a Hermionou. Od té doby seděla v rohu na židli a byla potichu. Na jednu stranu jsem jí ani já nenechal moc prostoru, když jsem se začal vztekat. Ale dvojčata a Ginny si jí všimli až teď a šokovaně na ní zírali.

„Řekl jim někdo, že žije, že jo?“ zeptal jsem se sám sebe v duchu.

„Jak… jak to myslíš, že to zkusíš?“ promluvil jako první Fred.

„Půjdu tam v astrální podobě,“ odpověděla mu naprosto klidně a popošla blíž. „Jen si tu na chvíli nechám tělo.“

Sledoval jsem ji, jak opouští své tělo. Začala se dívat do prázdna a mít trochu zastřený pohled. Na rozdíl od ostatních jsem přitom i viděl její astrální podobu, jak vystoupila ze svého těla. Udělala jen jeden krok dopředu a zviditelnila se. „Vidíte? Takhle nějak to vypadá,“ vysvětlila jim. „Ale dolů už půjdu neviditelná.“ Zamířila ke dveřím a cestou se pro ostatní zneviditelnila. Pak už jen prošla zavřenými dveřmi na chodby a ztratil jsem ji z dohledu i já.

S Ronem a Hermionou jsem si vyměnil trochu znepokojené pohledy, než jsem se podíval na reakci Ginny a dvojčat.

„To.. to ona právě… to…“ koktal George a ukazoval na ní.

„Tohle jsou ty její speciální schopnosti. Už od prváku občas, hlavně v noci, opouští tělo a chodí na procházky. Zvyknete si,“ objasnil jim to Ron.

„A takhle přivolala tu Smrt?“ zeptala se Ginny.

Hermiona nakrčila čelo a podívala se na Rona. „Tys jim to řekl?“

„Jenom části. Neřekl jsem jim o všech, kdo tam byli, co jsou zač a jak to dopadlo,“ hájil se Ron. „Stejně to ví už i Brumbál.“

„I když ani jemu jsme to nemuseli říkat. Moc toho teď ví,“ řekl jsem si v duchu.

Jakmile Kate na ošetřovně usnula, vydali jsme se do ředitelny. Heslo jsem si naštěstí pořád pamatoval. Pro Hermionu tohle bylo poprvé, kdy byla u něj v ředitelně. Viděl jsem na ní tu zvědavost, jak by nejraději prozkoumala a vyptala se na všechny zvláštní věcičky, které měl Brumbál v pracovně. Ale byli jsme tu od toho, abychom se bavili o Kate.

„Inu, tuším asi správně, že vy tři máte něco dočinění s oživením Kate,“ spojil prsty a pátravě si nás prohlížel.

První promluvila Hermiona. „Napadlo mě, že by to mohlo jít skrz Harryho a Katino pouto. Podle toho, co nám Harry říkal, tohle byl důvod, proč vůbec byla na tomhle světě. Mohlo by to fungovat znovu.“

„Byl to spíš takový zoufalý pokus,“ zmínil jsem. „Ale fungoval.“

„A jak jsi to tedy provedl?“ vyptával se mě Brumbál. „Podrobně mi to popiš, prosím.“

„Napřed jsem ji vzal za ruku a mluvil jsem na ní. Doufal jsem, že se probere, ale nezabralo to.“

„Pak Rona napadlo, že by měl jít víc přes pouto,“ podívala se Hermiona na Rona a následně i Brumbál.

„No, mě napadlo, že by to měl udělat instinktivně, jako když ji vytahoval z jednoho víru,“ podrbal se Ron na hlavě. „Tak jsem řekl Harrymu, ať se soustředí na jejich pouto.“

„Z víru?“ pozvedl Brumbál obočí.

Ron se zarazil, jelikož mu došlo, co právě prozradil. Nejistě se na nás podíval.

„Před měsícem jsme se pokusili vyvolat Smrt,“ ujal jsem se slova a podíval jsem se na Brumbála. „Jedna bilokantka měla vidinu, že někdo zemře. Kate pak napadl šílený nápad, že bychom mohli vyvolat Smrt. Záhadně pak našla návod, jak na to, tak jsme to o poslední návštěvě v Prasinkách provedli. Jenom to nedopadlo tak dobře, jak jsme doufali.“

„Co se stalo?“

„Když si Smrt všimla Kate, naštvala se. Říkala něco o tom, že tam nepatří,“ vysvětlil jsem mu.

„Patrně poznala, že se nikdy nenarodila. Co s tím udělala?“

„Vytvořila nějaký vír a snažila se Kate vtáhnout. Všichni jsme se ji snažili udržet, ale proklouzla mi,“ přiznal Ron. „Nakonec to zachránil Harry. V poslední chvíli, když už byla napůl v tom divném víru, ji zachytil. Byl jediný, kdo ji dokázal udržet a dokonce ji odtamtud i vytáhl.“

„Takže to dopadlo dobře,“ poznamenal Brumbál.

„Ne, úplně,“ zavrtěla Hermiona hlavou. „Smrt to ještě víc naštvalo a označila si všechny, kdo ten kruh vyvolávali. Takže všechny bilokanty. Jen Katino znamení už možná zmizelo.“

„Zmizelo, všiml jsem si, že už ho nemá,“ pronesl jsem. „Vyplnilo se, když umřela, protože Smrt nám řekla, že si pro nás do devíti let přijde,“ dodal jsem a podíval jsem se na své pravé zápěstí. Ten symbol tam pořád byl. Brumbál si mého pohledu všiml a důkladněji se na něj podíval. Chvíli ho beze slova zkoumal a pak se po nás všech podíval.

„To, o co jste se pokusili, bylo velmi nebezpečné. Hrátky se Smrtí nedopadají nikdy dobře. I když chápu, že jste chtěli někoho zachránit,“ pokáral nás mírně. Možná, kdyby nebyl už konec školního roku, tak by nám ještě sebral pár bodů. Anebo je přidělil za statečnost jako v prvním školním roce. Jenže body se mi teď stejně zdály už bezpředmětné. „Jen by mě ještě zajímalo, koho všech se to znamení týká. Hádám nejspíš správně, že havraspárské schopnosti zastupovala Elizabeth Reed.“

Přikývl jsem. „Já a Kate jsme zastupovali Nebelvír. Neměli jsme nikoho… nebo mysleli jsme si, že nemáme žádného nebelvírského bilokanta. V tom návodu bylo napsáno, jak to udělat, abychom ve dvou ty nebelvírské schopnosti spolu zastoupili. Možná ten návod ještě někde má.“

„Je to zvláštní náhoda, že jste to byli zrovna vy dva,“ podotkl Brumbál.

„Cedric mě navrhl,“ připustil jsem.

„Je to zajímavé. Kdo tam tedy byl dál?“

Tady už jsem trochu zaváhal. O ostatních asi věděl, ale teď dojde na prozravování ostatních. „Alice Diggory má mrzimorské schopnosti.“

„Tušil jsem to,“ kývl Brumbál. „Znal jsem její matku.“

„Biologickou?“ zarazil jsem se. „Alice nám říkala, že je adoptovaná.“

„Ano, ale svou biologickou matku už zná. Možná vám o tom někdy poví. Zbývá nám tedy poslední Zmijozel.“

„James Hutson,“ sdělila mu Hermiona jméno.

Nyní už bylo na Brumbálovi znát trochu překvapení. Nepřekvapuje mě, že se James snažil utajit svoji identitu. Alespoň Kate něco o tom zmínila, že nechtěl, aby o něm věděl Brumbál. Pokud se dozví, že jsme ho takhle prozradili, naštve se na nás.

„Neměli jsme mu nic říkat,“ promluvil ke mně hlas v duchu.

Jenže když se Ron prokecl, nebylo už moc na výběr a museli jsme s pravdou ven.

Nakonec, když už jsme to řekli Brumbálovi, tak asi nevadí, že ví o vyvolávání i Weasleyovi. Je to dobré vysvětlení, proč je Kate naživu.

„A kdo tam byl? Co jsou zač? Jak to dopadlo?“ vyptávali se dvojčata.

„Na to se zeptejte Kate. Je to především její tajemství,“ zarazil jsem je.

„Jak jí je?“ zeptala se mě Hermiona a pomohla mi změnit téma. „Chybí ji Cedric?“

„Netuším,“ pokrčil jsem rameny. „Ani jednou se o něm nezmínila.“

„Zkoušel si s ní o něm mluvit?“ ptala se Hermiona.

„Říkal jsem jí, že jsem tady pro ní. Když si bude chtít promluvit, pobrečet, cokoliv,“ krčil jsem dál rameny. „Ale ona je… Připomíná mi robota.“

„Co je robot?“ zeptal se Ron, ale Hermiona jen mávla rukou.

„Dursleyovi po ní stejně jako po mě chtěli zase domácí práce. Nikdy nic nenamítala, všechno udělala, ani slůvkem si nestěžovala a pak šla spát. Někdy mi připadala, že je ráda, že je zaměstnaná, že pak nemusí na nic jiného myslet. Moc toho nenamluvila a když už, tak o nějakých praktických věcech. Třeba kde je smetáček a lopatka. Prostě byla taková…“

„… apatická,“ dodala Hermiona.

Kývl jsem. „Prostě jakoby to nebyla ona.“

„Tak potřebuje čas. Musí to vybrečet a pak bude v pohodě,“ zmínil Fred. „Až to přebolí, už to bude zase ona.“

„To je ten problém. Za celý měsíc jsem ji nejen neviděl ani jednou se usmát, ale ani jednou nebrečela,“ vysvětlil jsem.

„To není dobrý,“ zavrtěl Ron hlavou.

„To není,“ souhlasila s ním Hermiona. „Jestli to drží všechno v sobě, nepomůže si tím.“

„Nakonec z ní nejvíc emocí dokázal dostat Dudley,“ pronesl jsem. „Bylo to nedávno, ten večer, jak mě napadli mozkomorové. Potkal jsem Dudleyho a on se po chvíli začal navážet do Cedrica. Prý slyšel, jak o něm mluvím ze spaní. Najednou se tam objevila Kate. Nějak věděla, co Dudley říkal a běsnila. Musel jsem jí klidnit, aby mu něco neprovedla. A pak se objevili ti mozkomoři, pak zmizeli. Nakonec přišla naše sousedka, která je moták, jak jsem zjistil, a celý roky mě pro Brumbála hlídá.“

„Vykládáš o mozkomorech?“ objevila se vedle mě náhle Kate, až jsem se lekl. A nebyl jsem sám, všichni se lekli, Hermiona i dokonce leknutím naskočila.

„Snad neslyšela, že se o ní bavíme,“ pomyslel jsem si.

Ale nezahlídl jsem ji doteď, tak snad se tu vážně objevila až teď. Minimálně to nijak nekomentovala a prostě položila Gucciho, kterého držela v náruči na zem.

„Brumbál ty dveře začaroval i přede mnou. Nejspíš ta samá bariéra, kterou použil i loni na jaře, když mě chytl v ředitelně. Ale vzpomněla jsem si pak na Gucciho, tak jsem se pro něj stavila v Kvikálkově,“ vysvětlila nám a vrátila se do svého těla.

„Počkat!“ vyhrkl George. „Tos byla ty tentokrát to vloupání v ředitelně?“

„Já a Elizabeth,“ pokrčila rameny tentokrát už ve svém těle. „Chtěli jsme zjistit, kdo jsou naši rodiče. Mě se to nepovedlo, protože v Knize studentů nejsem vůbec napsaná, ale Eliz tam svýho tátu našla.“

„Kate, ty jsi bohyně. Tohle je mistrovský záškolácký kousek,“ pronesl Fred obdivně.

„Nepovedlo se to, takže nejsem,“ odmítla to Kate a posadila se na postel. „Hermiono, pamatuješ jak jsi zkoumala, to jak jsem v jiné fyzické rovině, stejně jako mozkomoři, bubáci a patroni?“

„Jo, jasně, že si to pamatuju,“ kývla.

„Když jsem v astrální, tak jsem v jaké?“ zeptala se jí. „Protože evidentně v astrální podobě se můžu bavit s mozkomorama.“

„Oni mluví?“ vyjekla překvapeně Ginny.

„Jo, ale nemají mě rádi. Stvořila je Smrt a ví, že mě nemá ráda,“ vysvětlila nám.

„Proto tam na ně tak zírala. Ona s nimi mluvila!“ uvědomil jsem si.

„Jen co budeme v Bradavicích, zajdu se tam podívat,“ sdělila jí Hermiona.

„A když už mluvíš o té Smrti, tak tu padlo pár otázek… Kdo jsi anebo co jsi?“ zeptal se Fred.

Kate se na něj klidně podívala. „Jsem bilokantka. Většinou astrální bilokantka, proto můžu opustit svoje tělo, a když se soustředím. Stejně jako byl můj otec a stejně jako by měl být Harry, jenže jeho schopnosti jsou utlumené, protože já existuju. Vzniklo mezi námi pouto. Harry tak nemá aktivní schopnosti, jinak by měl nebelvírské. Já jsem nebelvírské taky nemívala, ale jak jsem umřela a zase ožila, tak už je mám.“

„Proč jsi mi to neřekla?“ namítl jsem.

Neodpověděla mi, jen před sebe natáhla dlaň. Mírně přimhouřila oči a nad dlaní se jí objevilo několik plamínku. Ani nehnula brvou a dál na něj usilovně zírala. Viděl jsem na ní, jak se usilovně soustředí, až ji na čele vyrašilo několik kapek potu. Po chvíli to vzdala. „Mám je teprve krátce. Musím je víc trénovat.“

„Ale je to úžasný. Můžeš čarovat bez hůlky,“ obdivoval to Fred.

„Porazit Voldemorta bude takhle hračka,“ rozplýval se George.

„V tom je právě ten problém. Voldemort je taky bilokant,“ zarazila je Hermiona.

„Má zmijozelské schopnosti, což zahrnuje ovládání cizí mysli. Pak má asi taky něco s těmi astrálními, protože mě na hřbitově snadno odhalil…“ popisovala je Kate. „A možná má i nějaké další, já nevím.“

„Kvůli tomu se moji rodiče rozhodli moje schopnosti ukrýt a vymazat paměť všem, kdo o tom věděli. Třeba Siriusovi nebo Lupinovi,“ vysvětlit jsem jim. „Nechtěli, aby se to dozvěděl Voldemort a někomu je sebral.“

„Nakonec jsem mu je zvládla sebrat já ve druháku. Teda aspoň jeho vzpomínce,“ přiznala Kate.

Po vysvětlení bilokantích schopnostech nám na oplátku ostatní stihli ještě povědět, co všechno tady o štábu vědí, než byl čas sejít dolů na večeři. Cestou jsem byl příjemně překvapen, když jsem narazil na Siriuse a portrét jeho matky. Bylo příjemné ho zase vidět. Vypadal nejlíp za tu dobu, co ho znám.

„To bude tím, že už se neschovává po jeskyních, ale žije normálně v domě,“ řekl jsem si.

V kuchyni se mi povedlo málem zahlédnout i něco z plánů nějaké budovy, ale k mojí smůle si toho paní Weasleyová všimla a nechala Billa, ať je uklidí.

„Pokud chcete jíst brzo, hodila by se mi nějaká pomoc,“ pronesla paní Weasleyová. Hned jsem se začal zvedat, ale paní Weasleyová to opět viděla a zarazila. „Ne, Harry, jen si odpočiň po té cestě.“

„Mně to nevadí,“ zvedla se Kate. „Ráda vám pomůžu.“

Paní Weasleyová chtěla nejspíš něco namítnout i jí. Ale možná to bylo tím, čím jsi prošla, a prostě ji nechala. „Dobře, tak může krájet zeleninu.“ Vzápětí ji rozptýlila podobně horlivá Tonksnová, která převrhla příborník. Brzy většina něco dělala. Jeden nůž pod dohledeme pana Weasleyho krájely maso, paní Weasleyová míchala něco v kotlíku a ostatní připravovali talíře. Jen já, Sirius a Mundungus jsme zůstali sedět u stolu. Bavil jsem se se Siriusem o prázdninách a občas jsem se starostlivě podíval po Kate. Byla stejná jako u Dursleyových, vrhala se do práce, jen aby mohla něco dělat. Ale najednou vzhlédla a podívala se na mě.

„To jsou výčitky v jejím pohledu?“ všiml jsem si. Chtěl jsem uhnout pohledem a začít zase vnímat Siriuse, ale ona uhnula pohledem dřív. Zadívala se na něco za mnou a přitom dál krájela. Ohlédl jsem se, ale nic tam nebylo. Dívala se do prázdna. Otočil jsem se znovu na ní. Strnule tam zírala dál a krájela dál. Asi ani nevnímala, co se dělo okolo. Ale já jsem ji vnímal, a proto jsem moc dobře viděl, jak jí zajel nůž do prstu.

„Kate!“ vyjekl jsem a vyskočil jsem k ní. Přerušil jsem překvapeného Siriuse, který mi něco povídal. Tonksnová se tak lekla, že upustila talíř, který právě držela a ten s roztříštěním dopadl na zem. Mundungus leknutím zase spadl ze židle a paní Weasleyová málem převrhla kotlík. Ale Kate to ani nevnímala.

Zírala dál na to místo, dokud jsem se před ní nezastavil. Několikrát překvapeně zamrkala.

„Co vyvádíš?“ bral jsem jí za ruku. abych se lépe podíval. I ostatní si tak začali uvědomovat, co se vlastně děje.

S překvapením sjela pohledem dolů na svůj ukazováček, ve kterém právě měla hluboko zaseklý nůž a silně krvácela. „Au,“ vyhrkla, když si to všechno začala uvědomovat.

„Ukaž mi to,“ přistoupila paní Weasleová a vzala její ruku. „Och, to není pěkné. Je to dost hluboko,“ okomentovala to.

„Neměla bych se na to podívat spíš já?“ ozvala se nově příchozí ode dveří. Pár vteřin mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jde o bývalou profesorku léčitelství. Na její hodiny jsem nechodil a spíš ji zná lépe Kate, protože je havraspárská bilokantka a máma Elizabeth.

„Samantha se myslím jmenovala,“ vzpomněl jsem si.

Přišla blíž a podívala se na to. Vytáhla hůlku a mávla hůlkou. „Blbý je, že došlo k neurotmezi nervu. Tím je to složité. Teď to zabolí,“ mávla hůlkou znovu a nůž se vyndal.

Viděl jsem přitom bolestný výraz u Kate ve tváři a jak se kousla do rtu, aby nevyjekla. Vzal jsem ji za ruku, abych ji podpořil a podíval jsem se na její ránu. Nebyl to pěkný pohled, protože část prstu už se odchlypovala. Další kouzlo už zastavilo to masivní krvácení a dalším ji pak prst odvázala.

„Pojď se mnou nahoru. Tady před večeří není vhodný místo pro spravování prstu,“ navrhla a Kate se za ní vydala do haly a po schodech nahoru.

Paní Weasleyová mezitím začala uklízet krev na prkýnku a pan Weasley dostal za úkol nakrájet novou zeleninu. Posadil jsem se znovu ke stolu. Ještě naposled jsem se podíval na místo, kam se předtím Kate dívala, ale pořád tam nic nebylo.

„Harry, je Kate v pořádku?“ zeptal se mě Sirius.

Podíval jsem se na něj. Tohle bylo již potřetí za tenhle den, co mi někdo pokládá tuhle otázku. Všichni si o ní děláme starosti.

„Není,“ zavrtěl jsem hlavou. „Za celý měsíc se ani jednou neusmála, ani jsem ji neviděl brečet. Je uzavřená do sebe a všechno to potlačuje. Nechce o tom mluvit.“ Všiml jsem si, že ačkoliv jsme nemluvili moc nahlas, všichni ostatní v místnosti ztichli a naslouchali.

„Vlastně jsem dostala jeden nápad. Napadl mě někdo, kdo by ji možná dokázal pomoct,“ ozvala se Hermiona a začala nám, především tedy Siriusovi popisovat, co ji napadlo.

Hermiona nám stihla sotva povědět, co ji napadlo, a Kate už se vrátila s vyléčeným prstem. Mezitím už byla večeře hotová. Po ní se mi konečně povedlo dostat nějaké odpovědi na otázky o Voldemortovi.

Další pár dnů jsme pomáhali s uklízením domu a dáváním ho do pořádku. Trochu mě to rozptylovalo od obav ze soudu, který se měl brzy konat.

Toho rána jsem se vzbudil časně a pak už jsem nemohl usnout. Vidina disciplinárního řízení a obava vyloučení z Bradavic mě držela dost dobře při vědomí. Proto jsem i brzo vstal, oblíkl si vyžehlené džíny a tričko a potichu jsem zamířil do koupelny. Nevím, co tam kdo vyváděl, ale bylo tam moc mokro, že jsem uklouzl a při pádu se bouchl do lokte.

„To nám ten den pěkně začíná,“ okomentoval jsem to v duchu, když jsem se sbíral ze země. O jedno vyčištění zubů později jsem scházel už dolů do kuchyně.

„Dobré ráno,“ zazívala Tonks, která tam už seděla spolu s panem a paním Weasleyovými, Siriusem, Lupinem a Reed. „Spal jsi dobře?“

„Ano,“ zalhal jsem. „Kecáš!“

O chvíli později mi právě paní Weasleyová dávala na talíř hromadu topinek, když sešla dolů i Kate.

„Dobré,“ pozdravila zdvořile a posadila se vedle mě, zatímco okolo probíhala konverzace o někom, jehož jméno mi nic neříkalo. Byl jsem rád, že se nemusím do konverzace zapojovat a raději jsem předstíral, že tam nejsem. To mi ale neprošlo, když vedle seděla Kate. „Ty ses praštil před chvílí ruku?“

„Jo, v koupelně bylo mokro a uklouzl jsem. Proč?“ odpověděl jsem jí.

„Jenom mě to vzbudilo.“ Vzala si z mého talíře jednu topinku.

„Já myslel, že jsem byl potichu.“ Nezdálo se mi, že bych natropil moc hluku. Prostě jsem jen žuchnul na zem.

„Ne, nevzbudil mě hluk, ale bolest. Budeme tam mít oba modřinu,“ natočila ruku a ukázala mi svůj loket. Stejně jako na mém se tam začala vybarvovat pěkná modřina.

Několikrát jsem zamrkal, abych se ujistil, že ji tam vážně vidím. „To… co se stane mě, přenese se na tebe? Jako teď už takhle víc?“

„Tak nějak,“ pokrčila lhostejně rameny. „Stejně jako všechno, co cítíš. Například tvůj současný strach z toho disciplinárního řízení. Ale neboj, budu tam s tebou.“

„Proto se na mě včera tak výčitavě podívala, když jsem si o ní dělala starosti? Ona to cítila?“ Napadlo mě.

„Ehm, Kate,“ oslovil jí pan Weasley. V tu chvíli jsem si všiml, že ostatní ztichli a trochu zmateně nás pozorují a poslouchají náš rozhovor. „Nemyslím, že tě tam pustí.“

„To je v pohodě, já tam nebudu fyzicky. Tělo nechám nahoře v pokoji a tam půjdu astrálně, takže o mě nebudou vědět,“ vysvětlila mu Kate, jako by o nic nešlo.

„Jo, tak to mě uklidnilo,“ kývl pan Weasley, i když se pak zmateně podíval po ostatních.

„Asi si na to potřebují trochu zvyknout,“ řekl jsem si v duchu.

Po snídani mě všichni povzbudili a popřáli mi hodně štěstí, zatímco já a pan Weasley jsme odešli. Kate tam zatím zůstávala. Podle toho, co mi pan Weasley říkal, tam budeme stejně o pár hodin dřív. Bylo by zbytečné, aby Kate trávila zbytečně o pár hodin déle v astrální podobě. Pamatuju si, jak strávila při druhém úkolu asi čtrnáct hodin v astrální podobě a bylo to pro ni příšerně vyčerpávající a způsobovalo ji to navíc hrozné bolesti hlavy. Bohužel nevím, jak dlouho bude moje disciplinární řízení trvat. Za mnou na ministerstvo se může snadno přemístit těsně předtím, než to začne.

Ale tenhle celý plán se nám začal kazit na ministerstvu, když jeden kolega pana Weasleyho za ním přiběhl do kanceláře a řekl mu, že se čas mého disciplánárního řízení změnil a právě začíná.

„Co je horší? Že jdu pozdě anebo že tam nebude Kate?“ položil jsem si otázku. Ale když mi pan Weasley sdělil, že tam se mnou nemůže a musím tam jít sám, měl jsem jasno. Čelit tomu sám je horší. „Kate, kde jsi? Teď by ses tu hodila.“

Snažil jsem se omluvit, že jsem přišel pozdě, a přitom nepanikařit, že je jich tolik. Bylo jich snad padesát, všichni na mě zírali a já tam seděl sám. Popletal se už netvářil tak přívětivě jako dřív, když se mnou mluvil. Ani Percy nedal nějak najevo, že by mě poznal. Jedinou povzbudivou chvíli bylo, když se halou rozlehl Brumbálův hlas, který se hlásil jako moje obhajoba.

„Já jsem tady,“ ozvalo se vzápětí vedle mě a já jsem prudce otočil hlavu. Vedle mě stála průhledná Kate. „Cítila jsem, jak panikaříš, tak jsem honem přišla.“

Povzbudivě mi stiskla rameno a já jsem se pousmál. Už tomu nečelím sám.

„Proč jsme tady už teď?“ zeptala se mě. Jenže já jsem ji nebyl schopen nenápadně odpovědět. Podíval jsem se namísto toho na Brumbála, který se s Popletalem právě bavil o změnách a sově, kterou propásl. „Aha, už chápu.“

Po těhle počátečních ujasnění moje slyšení konečně začalo. Zpočátku to byly jednoduché otázky, jak se jmenuju, ale pak rychle přešli ke všem mým obviněním. Ale otázky mi pokládali tak rychle, že jsem neměl možnost se nějak hájit, ani zmínit ty mozkomory, dokud jsem to na ně najednou nevyhrkl. Předtím jsem očekával, že tohle všechno vyřeší. Všichni mi i říkali, že právo je na mé straně. Použití kouzel se přece ve výjimečných případech v ohrožení povoluje. Ale oni nevypadali, že mi věří.

„Jsou to idioti. Proč bychom si tohle vymýšleli?“ zaklel jsem v duchu.

„Ale mudlové mozkomory vidět nemůžou a žádný jiný kouzelník v okolí nežije, takže žádné jiné svědky nemáma -“ odmítal moje vysvětlení Popletal.

„A co Kate? Ta tam taky žije,“ zarazil jsem si. Pak jsem si ale uvědomil, že o ní možná nevědí. Co jim o ní Brumbál vůbec řekl. Koutkem oka jsem se na ní podíval. Mračila se a pevně zatínala pěsti. Podobně se tvářila těsně předtím, než vybouchla na Dudleyho.

„Ve skutečnosti máme ještě dva svědky, pokud tedy nebudu počítat Dudleyho Dursleyho,“ upozornil ho Brumbál.

Tímhle Popletala překvapil. Snažil se vymlouvat, že to chce vyřídit rychle, ale k jeho smůlě za dveřmi čekala paní Figgová. Uklidnilo mě, že předvolal zrovna jí. Druhým svědkem je rozhodně Kate, ale ji předvolat by bylo o dost složitější, když tu stojí vedle mě.

V jednu chvíli jsem se obával, když začala mozkomory pochybovat. Nejprve je popisovala, jako by je viděla jen na obrázovku. Až když začala mluvit o tom, jak se ochladilo a ze světa zmizela radost, znělo to už více jako přítomnost mozkomora.

Po jejím odchodu se ji pokoušel Popletal zpochybnit, ale madam Bonesová vypadala přesvědčenější. Hned si získala moje sympatie. Celé to začínalo vypadat o trochu lépe, tedy dokud Popletal nezačal zpochybňovat, proč tam vlastně byli.

„Nebyli tam náhodou,“ uslyšel jsem hlas Kate a podle toho, jak zareagovali i ostatní v síni, jsem ji teď neslyšel sám.

„Co.. kde se tady bere? Tohle je narušení řízení!“ ohrazoval se Popletal.

„Tohle je ta druhá svědkyně, o které se zmiňovala už před chvílí paní Figgová,“ objasnil Brumbál. „Patrně je na čase předvolat i jí.“ Pokynul Kate, aby se posadila do křesla po paní Figgové.

„Určitě musel vědět, že tady Kate bude. Počítal s tím, že se takhle zjeví?“ zajímalo mě.

Kate vůbec nevypadala nervózně nebo vystrašeně jako paní Figgová. Naopak působila velmi klidně a vyrovnaně.

„Celé jméno?“ zeptal se jí Popletal. „A kdo jste?“

„Katherine Potter,“ odpověděla mu a ni přitom nehnula brvou. „Jsem Harryho sestra. Stejně jako on jsem byla v Kvikálkově na prázdninách u svých příbuzných.“

„Nemáme žádné záznamy o dalším dítěti Lily a Jamese Potterových. Ani o přítomnosti dalšího nezletilého kouzelníka v Kvikálkově,“ namítla Bonesová. Popletal se zatím vedle ní mračil a těkal pohledem mezi Brumbálem a Kate. Vypadal trochu zmateně.

„To bude tím, že Kate byla donedávna známa ještě jako Katherine Becker a vyrůstala v dětském domově. Totožnost jejích rodičů byla odhalena koncem června,“ vysvětlit to Brumbál.

„Ale ona umřela!“ ozval se konečně Popletal a vyčítavě hleděl na Brumbála. „Sám jste mi tvrdil, že umřela. Umřela v Bradavicích a vy jste mi tvrdil, že se dostala na hřbitov a tam zahynula spolu s… tím…“

„Se Cedricem Diggorym,“ dokončila chladně Kate a znovu začínala svírat ruce v pěst. Ale zatím zůstávala klidná. „A je pravda, že jsem umřela. Dokážu opustit svoje tělo a nechat ho například v Bradavicích. Proto jsem byla s Harrym na hřbitově a stejně jako on jsem viděla, jak se Voldemort vrátil. Dokonce jsem zvládla s pomocí Harryho vytvořit štít, který může zadržet smrtelnou kletbu. Ale při útěku mi vyklouzlo Přenášedlo z ruky a já jsem tam zůstala. Snažila jsem se ten štít držet dál, ale selhal těsně předtím, než mě zasáhla sedmá smrtící kletba. Pak jsem se probrala až o několik dní na ošetřovně, když mě pouto s Harrym vrátilo zpátky do života.“

Po jejím proslovu zůstalo v sále absolutní ticho a všichni na ní zírali, někteří s otevřenou pusou. Ale o pár vteřin později už se začínali vzpamatovávat, šeptat si mezi sebou a nesouhlasně vrtit hlavou. Nevěřili tomu.

„To je nemožné,“ pronesl Popletal a pohlédl na Brumbála. „Tohle už překračuje všechny meze! Přece nemůžete čekat, že takovéhle historce uvěříme…“

„Všechno, co vám pověděla, je naprostá pravda,“ přisvědčil Brumbál.

Než stihl Popletal něco dalšího namítnout, přerušila ho madam Bonesová. „Nejsme tady od toho, abychom rozebírali, jestli umřela nebo neumřela. Účelem tohoto disciplinárního řízení je posoudit případ pana Pottera. Jak už nám dosvědčila paní Figgová, v Kvikálkově opravdu byla a to nám postačí.“ připomněla a dál pokračovala ve výslechu Kate. „Viděla jste mozkomory?“

„Ano. Můžu vám je klidně taky popsat, ale zajímavější je spíš to, co říkali,“ pronesla Kate.

„Mozkomoři nemluví,“ upozornil ji Popletal. „Kdyby ano, ministerstvo by to vědělo.“

„Ke mně ale mluví. Ptala jsem se jich, co tam dělají, a jeden z nich zmínil ministerstvo. Poslala je nějaká ženská z ministerstva,“ pokračovala dál Kate.

„Tohle je absurdní,“ prohlásil Popletal.

Bonesová jeho poznámku ignorovala a pokračovala dál ve výslechu Kate. „Nezmínil její jméno nebo jak vypadala?“

„Mozkomoři nemají oči a jména je nezajímají.“ upozornila ji Kate. „A i kdyby ano, patrně by mi to neřekli, protože mě nemají rádi. I to s ministerstvem byla zmínka, která jednomu z nich uklouzlo.“

„Dobře, to nám stačí,“ pronesla madam Bonesová. „Můžete jít.“

Stejně jako předtím paní Figgová se zvedla ze židle, ale na rozdíl od ní nezamířila ke dveřím ale ke mně. Přitom se zneviditelnila a několik lidí za ní zůstalo překvapeně hledět. Byla to dobrá demonstrativní ukázka jejích schopností, ale patrně nezabere na Popletala. Nejspíš by to odůvodnil nějakým neviditelným pláštěm anebo podobným zastíracím kouzlem, pod kterým jsem cestoval před několika dny na koštěti.

„Tohle je směšné, všechny ty její historky jsou smyšlené, tomu se nedá věřit,“ namítal Popletal. Nepřipouštěl si, že ho Kate může dál slyšet, a tak teď vedle mě vztekle zatínala pěst.

„Buď v klidu, neobjevuj se znovu,“ šeptal jsem skoro neslyšně směrem k ní. Bál jsem se přitom, že by mě někdo z ostatních mohl slyšet, ale musel jsem to risknout, abych ji uklidnil. Natočil jsem přitom ruku tak, aby mě za ní nenápadně mohla chytit. Udělala to a pevně mi jí stiskla.

„Nesnáším Popletala,“ pronesla.

I přes všechna svědectví se Popletal snažil dál zpochybňovat přítomnost mozkomorů. Bonesová připouštěla, že Katino svědectví je dost pochybné, ale svědectví paní Figgová ji o přítomnosti mozkomorů dost přesvědčilo. Nakonec došlo na hlasování. Hlásili se jak pro usvědčení, tak i pro zproštění všech obvinění, až byl nakonec vyřčen rozsudek.

„Zproštěn všech obvinění!“ pronesl s nelibostí Popletal.

Sotva to dořekl, Brumbál se omluvil a náhle odešel. Překvapilo mě, že tak náhle zmizel, doufal jsem, že bych si s ním mohl ještě promluvit.

„Nejdeme taky?“ zeptala se Kate a já si uvědomil, že pořád sedím na místě, když i ostatní se už zvedají a odcházejí. Postavil jsem se a nejistě zamířil ke dveřím. Nikdo mě nevolal zpátky, tak asi můžu odejít. Za dveřmi jsem se málem srazil s panem Weasleym.

„Tak jak to dopadlo?“ vyptával se.

„Zproštěn všech obvinění!“ vyhrkl jsem.

„To je fantastické!“ rozzářil se. „Jistě, nemohli tě odsoudit při všech těch důkazech, ale… Kate, kde jsi se tam vzala i ty?“

Ohlédl jsem se. Kate teď byla pro všechny viditelná. „Říkala jsem, že tam budu astrálně,“ připomněla jsem. „I jsem tam svědčila, ale nevěřili mi, že mozkomoři mluví.“

Než se ji stihl pan Weasley zeptat, co tím myslí, začali vycházet z místnosti i všichni ostatní a pan Weasley byl překvapený, že mě soudil celý tribunál. Někteří z nich ho pozdravili a někteří, například Percy, předstírali, že ho nevidí.

„Vezmu vás hned domů, ať to můžete povědět ostatním,“ začal pan Weasley s plánem a vydal se chodbou dál, ale Kate ho hned přerušila.

„To není nutné, dokážu nás tam dostat hned mrknutím oka,“ sdělila mu.

„Ale tady na ministerstvu přemisťování není možné,“ upozornil ji pan Weasley.

„To v Bradavicích klasické také ne, ale astrální mi tam funguje,“ vysvětlila mu a obrátila se ke mě. „Můžeme…“

Uprostřed věty se zarazila. Právě jsme došli na konec chodby a několik metrů před sebou jsme spatřili ministra kouzel, jak se baví s Luciusem Malfoyem. Ten, sotva nás zaslechl, se otočil. Jako první si všiml mě.

„Patron Potter,“ utrousil ledově, přejel po nás pohled, když v tom najednou ztuhl. To spatřil Kate.

„Překvapen, že jsem tady? Živá a zdravá?“ pronesla podobně ledovým tónem jako on a sevřela ruce v pěst. Pohled pak zabodla do Korneliuse Popletala. „Je ironické, jak jste před chvíli popřel, že jsem umřela a zase ožila, ale přitom se tady klidně bavíte s člověkem, u kterého je dost možné, že právě on mě zabil.“

„Takováhle obvinění si vyprošuju!“ ohradil se. „Vy dva sice můžete být Brumbálovi oblíbenci, ale to neznamená, že můžete podobnou shovívavost čekat i od nás ostatních… Pane ministře, nepůjdeme raději do vaší kanceláře? Nehodlám tady poslouchat taková obvinění.“

„Jistě, Luciusi,“ přikývl a stihl po nás střelit ještě jeden káravý pohled. Jako bychom byli jenom drzá děcka, která si dovolují na starší. Chápu, že tohle Kate vytočilo. Naposled jsem viděl Malfoye na hřbitov, když nás mučil lord Voldemort. Ale doteď mě nenapadlo, že to mohl být třeba on, kdo zabil Kate. Vážně je možné, že se ministr kouzel právě klidně vybavuje s vrahem mojí sestry.

„Pojď, Harry,“ vzala mě vztekle za ruku. I když spíš mi ji dost silně zmáčkla, jak byla naštvaná na Malfoye.

Jen malinko jsem zkřivil tvář bolestí, ale Kate si toho ani nevšimla. Už zavírala oči a krčila čelo. O pár vteřin později se začínalo okolí kolem nás a i pan Weasley rozplývat. Raději jsem se pevně chytil Kate. Měl jsem strach, že když mě pustí, tak se propadnu do temnoty kolem nás a už mě nikdo nenajde. Až když jsem pod nohami ucítil pevnou zem, tak se mi ulevilo. Kolem sebe jsem začínal i pozorovat, že jsme v hale v Siriusově domě.

Kate mě pustila a podívala se na mě, když jsem ještě malinko zavrávoral. „V pohodě?“ zeptala se.

Přikývl jsem, ale raději jsem se chytil zábradlí.

„Už jsou tady,“ ozvalo se v kuchyni, jakmile jsme tam vešli. Byli tam skoro všichni Weasleyovi, Sirius, Remus, Tonks, Hermiona a všichni čekali na nás.

„Jak to dopadlo?“ ptali se.

„Zproštěn všech obvinění,“ sdělil jsem jim s radostí a s úsměvem na tváři.

Spustila se vlna radosti. Ron zajásal, Hermiona konstatovala, že to je dost očividné, paní Wesleyová si otírala slzy zástěrou, Sirius si s Remusem plácl, dvojčata a Ginny začali tancovat jakýsi oslavný tanec a bylo tam tolik hluku, až jsem čekal, že se každou chvílí probere portrét Siriusovi matky. Hned na to jsme si sedli ke stolu a celý dům se mi rázem zdál mnohem veselejší. Paní Weasleyová toho hned zneužila a začala nám nakládat na talíř jídlo. Prý jsem u snídaně moc nesnědl.

„Kate, ty se tváříš, jako kdyby to prohrál,“ poznamenal Fred, když se vedle ní posadil a snažil se ji rozveselit. Nebyl jediný, kdo si všiml, že se vůbec neusmála. Ale buď jsem si zvykl, že se neusmívá, anebo jsem to omlouval setkáním s Malfoyem.

„Tak se trochu usměj,“ povzbuzoval ji George.

„Proč?“ odsekla ostře. „Harryho sice nevyloučili, ale jinak to není žádná výhra. Popletal je pořád stejně zabedněnej a odmítá si připustit, co je přímo před ním. Celý jsem mu to tam odvykládala, jak jsem umřela i ožila, i jsem se před ním astrálně zjevila, ale on to popíral. Kdyby mě Harry nechytl za ruku a neuklidnil, tak bych mu tam vyčarovala oheň přímo před nosem“

„Promiň, já…“ chtěl se omluvit Fred, ale Kate ho nenechala. Rozčilovala se dál.

„A pak si klidně po skončení řízení jde a na chodbě si povídá s Malfoyem!“ bouchla naštvaně do stolu a na tom místě, kde se dotkla ubrusu, se propálila do ubrusu díra o velikosti lidské ruky. Ale Kate nevypadala, že by si toho všímala. „Zrovna on, který byl na tom hřbitově. Byl tam, když nás Voldemort mučil a klidně se na to díval. A nejlepší na tom je, že možná právě on seslal tu kletbu, co mě zabila!“

„Kate, my to chápeme…“ snažila se ji uklidnit Hermiona.

„Ne, nechápeš!“ sevřela ruku pevně v pěst, až kolem ní vyšlehl plamen. „Jak bys mohla? Nebylas tam, byla jsi v bezpečí v Bradavicích. Neprožila jsi to. Neznáš ten pocit, být někde lapená bez možnosti útoku a vědět, že se z toho nedostaneš! Těch několik desítek vteřin, kdy víš, že tě nikdo nezachrání, že tam umřeš sama! Ale nejhorší na tom je, že je ti to jedno, protože někdo, koho jsi milovala, umřel už chvíli před tebou!“

Povolila ruce a plameny zmizely. Už se nesoustředila na Hermionu. Sklopila zrak a zadívala se do stolu. „Popletal si ani nepamatuje jeho jméno,“ zamumlala. Zahlédl jsem slzu, jak jí stéká po tváři. Byla to první slza, kterou uronila od doby, co znovu ožila, a další následovaly. „Všechno mělo být jinak. Měla jsem být na prázdniny v Doupěti a chodit s ním po okolích a trávit spolu prázdniny,“ vypadlo z ní chvíli předtím, než se zhroutila a schovala obličej do dlaní. Ve stejnou chvíli začala voda přetékat ze skleniček na stole.

„Mám pocit, že vztek se rovná ohni a smutek zase vodě,“ okomentoval to v hlavě můj hlas, než jsem ho zažehnal. Teď není čas na spekulace o schopnostech, nyní je potřeba podpořit Kate.

Ale nebyl jsem první, kdo to udělal. Nevšiml jsem si, že stojí už nějakou dobu ve dveřích kuchyně, dokud nepřišla blíž. Ani jsem netušil, že už dorazila. Neviděl jsem ji od loňského léta a kdyby tohle setkání probíhalo za jiných okolností, rád bych se s ní pozdravil. Ale teď si všímala jen Kate, ke které přišla a klekla si vedle ní. Blonďaté vlasy jí přitom přepadly přes rameno. Vzala ji za ruku a donutila ji, aby se na ni s uslzenýma očima podívala.

„Mrzí mě to, že tu s tebou není. Ale jsem si jistá, že kdyby ti teď mohl něco říct, tak že to všechno zvládneš, protože jsi silná,“ řekla jí Annie.

Reklamy
%d bloggers like this: