59. kapitola – Hledá se anonym

kapitola59Siriuse Blacka sice nechytili, ale zato jsme všichni zažili velmi rušnou noc. Učitelé znovu prohledávali hrad a my jsme zůstali zavření v naší společenské místnosti, ani do ložnic jsme nesměli. Zajímalo by mě, jaké to bylo na ostatních kolejích. Možná je taky zburcovali anebo je možná nechali spát.

Další záhadou bylo, proč Sirius Black byl u Ronovy postele. Měl by být u Harryho, toho by se měl snažit zabít. Ne, že bych Harrymu přála, aby po něm šel nějaký šílenec, ale takhle to nedává smysl. Proč by šel po Ronovi? Je pro něj jenom obyčejný kluk. Jediné možné vysvětlení podle mě je, že si prostě spletl postel. Harry má postel hned vedle, tak nebylo těžké jednu maličkost poplést. Další možností je, že se rozhodl napřed vyvraždit všechny okolo, ale to by nebylo chytré.

Ale jinak se nic moc nestalo, kromě zpřísnění bezpečnosti pravidel, zvýšení oblíbenosti Rona a hromadě trestů pro Neville. Chudák Neville se nyní nepodívá do Prasinek, dostal školní trest a ještě dostal Huláka od babičky, ze kterého jsem zaslechla něco o tom, jak pošpinil rod. Nechápu, proč kolem toho tolik vyváděj. Sice umožnil masovému vrahovi dostat se do ložnic dětí, ale neudělal to úmyslně. Prostě ztratil jeden papírek. Jsme lidi, neustále něco ztrácíme. Já třeba teď nemůžu najít jeden lesk na rty. Ne, že bych ho nějak extra používala.

Většina studentů se ještě asi dva týdny radovala z nebelvírské výhry famfrpálového poháru. Ta radost by nám nejspíš vydržela až do konce roku, kdyby letos zase někdo zrušil zkoušky. Jenže to se bohužel nestalo a já jsem se na ně musela začít připravovat. Vážně jsem doufala, že to k něčemu bude, protože se kdykoliv mohlo stát, že nakonec budu vyloučena z Bradavic a všechno učení by bylo zbytečné. Je to šílené, ale můj nynější osud závisí na tom, co Malfoy řekne či neřekne. Což znamená, že ho nemůžu provokovat, aby se nenaštval, a neprovokovat ho znamená nemluvit s ním. Jsem vážně ráda, že s ním mám jenom lektvary a pak už stačí jenom se mu vyhýbat na chodbách.

Lektvary byly v poslední době asi jednou z mála příležitostí, kde jsem se dokázala dostatečně rozptýlit. Ono přemýšlet nad přísadami, jejich správnou kombinací a následnými účinky na lektvar mi dokázalo dostatečně zaměstnat mozek, že mi v hlavě nezbylo místo na další myšlenky. Na klasických hodinách lektvarů jsem nad kombinacemi ale jen uvažovala, tam jsem ještě neměla možnost si je vyzkoušet, protože na hodinách se dodržoval přesný postup přípravy od Snapea. Experimenty nastávaly až mimo hodinu ve víceméně soukromých hodinách se Snapem. Navštěvovala je jenom hrstka studentů, přičemž převážná část byla ze Zmijozelu a Havraspáru. Z Mrzimoru a Nebelvíru se neodvážilo moc studentů trávit dobrovolně nějaké hodiny se Snapem. Já jsem byla taková výjimka, ale to bylo nejspíš tím, že jsem jediný student z Nebelvíru, ke kterému se kdy choval dobře. Je to zvláštní a nevím, proč se tak ke mně chová, ale vážně mi nikdy nesebral žádný bod a nevyhledává na mých lektvarech sebemenší chybičku ke zkritizování. Tedy až do dneška.

Dnešní den byl už od rána špatný. Každý má někdy den, kdy vstane z postele levou nohou a celý den mu pak padá všechno na hlavu. Tenhle den jsem měla zrovna dneska. Ráno se mi povedlo zaspat, protože mě zradil můj budík a nezazvonil. Levandule a Parvati se mě pokoušely vzbudit, ale nakonec to vzdaly a budila mě až Hermiona, když se divila, kde jsem. Bylo to asi deset minut před začátkem hodiny, takže jakmile se ujistila, že jsem vzhůru, tak odešla na hodinu formulí. Já jsem se mezitím v rychlosti oblékla, koupelnou jsem prakticky jenom proběhla, přičemž jsem si pročísla vlasy hřeben a zároveň jsem spolkla trochu zubní pasty pro svěží dech. Čištění zubů klasickým kartáčkem jsem nestíhala. Litovala jsem přitom, že si jako Hermiona nepřipravuji učebnice už den dopředu. Takhle jsem si je musela ještě naházet do svojí brašny a pak jsem běžela na hodinu. Stejně jsem ale přišla o pět minut pozdě, zadýchána a červená ve tváři, za což následně Nebelvír přišel o pět bodu.

Zároveň jsem prošvihla i snídani, takže mi celé dopoledne kručelo v břiše a moje nálada byla u bodu mrazu. Lektvary jsme pak měli právě chvíli před obědem, kdy můj žaludek volal po jakémkoliv soustu. Byla jsem proto poněkud roztěkaná a myšlenkami mimo. Při míchání lektvaru jsem přemýšlela nad tím, jaký lektvar chci uvařit večer a byla jsem tak zamyšlená, že jsem pak přidala špatnou přísadu a tím jsem lektvar totálně pokazila. Svou chybu jsem si uvědomila až několik minut poté a nedokázala jsem si vybavit ani žádný způsob, jakým by to šlo napravit. Častokrát můžete udělat nějakou podobnou blbost při přípravě lektvaru, ale dá se to napravit, pokud znáte přísady a jejich možné kombinace, jenže ne vždy to pomůže. Zrovna jsem začínala zvažovat, jestli bych stihla nový lektvar, když se ozval Snape.

„Nyní byste už měli být hotoví, takže odložte vařečky, dojdu si zkontrolovat vaše lektvary,“ zvolal na celou třídu a já jsem pochopila, že nový lektvar nejspíš připravit nestihnu. Tohle bude asi můj nejhůře připravený lektvar v životě. Jakou mám šanci se to pokusit napravit? Čas ovládat neumím. Dokážu přelézt pouze do astrální podoby a tam vyvádět věci, jenže to mi je k ničemu, protože to nestihnu. Podívala jsem se na Snapea. Byl ode mě asi pět stolů. No, možná bych to mohla stihnout.

Rychle jsem se rozhlédla okolo, zda mi někdo nevěnuje pozornost. Naštěstí se všichni stresovali s vlastním lektvarem, než aby věnovali pozornost mě. Zadívala jsem se proto do svojí učebnice a v několika vteřinách jsem přešla do své astrální podoby. Vystoupila jsem ze svého těla, které zůstalo strnule bez pohnutí stát a zírat na lektvar. Musím být rychlá, než si toho někdo všimne. Zadívala jsem se proto na lektvar a soustředila jsem se. Potřebuji, aby se změnil v Unavující lektvar, který by měl být ve výsledku hořčicově žlutou barvu, jenže momentálně měl spíš šeříkově fialovou. Zavřela jsem oči a představila jsem si, jak se mění na hořčicově žlutou. Každá buňka v mém mozku myslela na ty dvě barvy a v hlavě jsem prakticky viděla, jak fialová napřed přechází od fialové k červené a poté od červené přes oranžovou po hořčicově žlutou.

Zhruba po minutě jsem otevřela oči. Sláva, lektvar měl opravdu tu správnou barva. Snape byl v tu chvíli jen několik kroků od mého stolu a díval se přímo na moje tělo, které stálo pořád bez pohnutí učebnice. Raději jsem se do svého těla plynulým pohybem ihned přesunula. Následně jsem už ve svém fyzickém těle k němu zvedla oči spokojená s tím, že mám lektvar hotový.

Snapeovi byla ale evidentně moje radost ukradená, protože se tvářil stejně chladně jako vždy. Jen pohlédl na lektvar s jeho nicneříkajícím výrazem. Očekávala jsem, že každou chvíli dostanu pochvalu za svůj výtvor, nějaké body nebo prostě nějakou dobrou známku.

„Odebírám Nebelvíru deset bodů,“ prohlásil, když zvedl hlavu. Zarazila jsem se. Nemám něco s ušima? Ráno jsem si je nestihla umýt, ale neubral mi náhodou právě body?

„Pane pr-“ Chtěla jsem něco namítnout nebo se zeptat, proč to udělal, ale než jsem stihla něco pořádně říct, tak mávnutím hůlky nechal můj lektvar zmizet.

Chladně se na mě podíval. „Po hodině tu zůstaňte, chci si s vámi promluvit.“ Následně od našeho stolu odešel a já jsem tam zůstala zaraženě stát. Vážně mi právě sebral body? Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle se stalo poprvé za poslední tři roky. Očima jsem se rozhlédla po třídě, přičemž jsem si povšimla několika udivených pohledů, ale já jsem vyhledávala pouze Harryho tvář u vedlejšího stolu. Ten se právě díval mým směrem, a jakmile se naše pohledy setkaly, tak jsem poznala, že byl stejně překvapený jako já. Jen pokrčil rameny na znamení, že také neví, co se děje.

Evidentně to zjistím za chvíli, protože se ozval zvonek. Všichni se začali balit a někteří ještě narychlo po sobě uklízeli svoje stoly. V tu chvíli mě štvali, protože mi překáželi a já už jsem vážně chtěla vědět, co se děje.

„Nečekejte na mě,“ řekla jsem Hermioně, když odcházela. Byla jsem si stoprocentně jistá, že tohle pak budeme moct probrat na obědě. Po ní pak už odešlo jenom pár studentů a učebna byla prázdná. Vydala jsem se pomalým krokem ke Snapeovi, který mi nevěnoval ani jediný pohled od doby, co odešel od mého lektvaru.

„Pane profesore?“ oslovila jsem ho trochu opatrně, když jsem došla až k jeho katedře, kde až doteď v klidu procházel nějaké eseje a mě ignoroval.

Po mém oslovení odložil pergamen a pozvedl ke mně zrak.

„Co bylo na mém lektvaru špatně?“ zeptala jsem se.

„Opravdu se musíte ptát?“ probodl mě pohledem. On poznal, že se mi nepovedl? Jak to poznal? „Měla byste být ráda, že se jedná jenom o pár bodů. Při vašem podmínečném vyloučení si pokus o podvod nemůžete dovolit.“

„Cože?“ vyhrkla jsem překvapeně, což asi nebyla adekvátní reakce soudě podle jeho následného pohledu.

„Nejste první student, který se pokoušel iluzí zamaskovat svůj neúspěch a nahradit tak vyrobený lektvar,“ ujistil mě. Sakra. On bude vážně mistr lektvarů, že to poznal.

„Já- Je mi to líto,“ pověděla jsem mu upřímně. „Měla jsem dneska hrozně špatné ráno, zaspala jsem a při přípravě lektvaru jsem byla roztěkaná, tak jsem trochu zamotala postup a lektvar pak už nešel zachránit.“

„Vaše výmluvy mě nezajímají,“ prohlásil chladně a zadíval se na mě. „Kate, nevím, co se to s tebou letos děje, ale měla by ses nad sebou zamyslet.“

Tohle poučování jsem nečekala. Pravděpodobnější bylo, že mu začnou metat z očí blesky, než že mi bude domlouvat. „Nic se se mnou neděje. Jsem v pohodě.“

„Ano, proto máš podmínečné vyloučení,“ připomněl mi.

„To byla chyba a já to ho lituju, ale lidé chybují pořád,“ namítla jsem.

„Pokud vím, tak jsi začala s těmi chybami, co ses začala kamarádit s Elizabeth Reed,“ navrhl. „Nejsem si jistý, jestli je pro tebe zrovna dobrou společností.“

Nakrčila jsem čelo. „Proč? Co by s ní mělo být v nepořádku?“

„Nic, kromě toho, že evidentně má ve svých genech sklony dostat ostatní do potíží. Radím ti, měla by ses od ní držet dál,“ doporučil.

„V genech?“ zopakovala jsem po něm zmateně. Takže to souvisí s jejími rodiči? Myslí tím její máma? To asi těžko, je to profesorka a nemohl by si dovolit takhle něco naznačovat o ostatních profesorech. „Vy myslíte, že je po jejím otci, Blackovi, že ano?“

Moje otázka ho asi vyvedla z míry, protože nakrčil čelo. „Raději běž na oběd,“ doporučil mi.

„Elizabeth nemá žádné sklony k vraždění ani ke zrazování svých přátel,“ ujistila jsem ho ještě předtím, než jsem se obrátila k odchodu. Jeho snaha domluvit mi mě naštvala tak, že jsem ho při odchodu ani nepozdravila. On tomu nerozumí. Ani nemůže, když nepatří mezi lidi s bilokantími schopnostmi. Nemůže znát ten pocit, jaké to je, když konečně narazí člověk na někoho stejného druhu.

Nasupeně jsem dorazila do Velké síně a posadila jsem se vedle Harryho. „Odteď se se Snapem oficiálně nebavím.“

„Kvůli deseti bodům?“ zeptal se Harry.

„Ne, snaží se mi promlouvat do duše,“ otráveně jsem protočil oči a natahovala jsem se po svých oblíbených hranolcích. Snad mi dokážou zlepšit náladu. „Prý jsem letos jiná, a že bych se sebou měla něco udělat. Vzpamatovat se nebo tak něco, což podle něj znamená přestat se bavit s Elizabeth.“

„To ale není až takové překvapení, ne?“ poznamenala Hermiona. „Vždyť předtím, než se tady objevila, jsi neměla tolik problémů. Jasně, občas tě nachytaly po večerce venku, ale to je normální. S ní se posunuly problémy na novou úroveň. Aspoň tak to vidí všichni ostatní.“

„Takže všichni si myslí, že mě kazí?“ ujistila jsem se.

„Všichni ne,“ zavrtěl hlavou Ron, který ve vzácné situaci zrovna nejedl. „Všechny studenty asi nezajímáš. Všichni nejspíš ani neznají tvoje jméno.“

„No, v posledních dvou letech jsme se přichomýtli k omráčení horského trolla, záchraně Kamene Mudrců a v Tajemné komnatě k další záchraně školy. Možná že moje jméno znají,“ pokrčila jsem rameny a snědla jsem jednu hranolku.

„Taky patříš k nejlepším kamarádům slavného Harryho Pottera,“ připomněla Hermiona.

„Fajn, tak asi všichni třikrát její jméno slyšeli a je tu šance, že si ho zapamatovali,“ rezignoval Ron a věnoval se dál už svému jídlu.

„Slečna Beckerová?“ ozvalo se za mnou. Pomalu jsem se otočila a spatřila jsem za mnou stát profesorku McGonagallovou.

„Ano, paní profesorko?“ Prosím, ať ji Snape neřekl, o co jsem se dneska pokusila.

„Až dojíte, tak zajděte do ředitelny za profesorem Brumbálem. Pamatujete si stále heslo?“ ujistila se ještě.

Poněkud překvapená z téhle situace jsem přikývla. „Ale po obědě mám hodinu dějin.“

Profesorka přelétla pohledem moje kamarády. „Jsem si jistá, že vaši spolužáci vás omluví. Kdyby měl profesor Kratiknot nějaké námitky, tak mu to můžu potvrdit poté já nebo profesor Brumbál. Přeji vám dobrou chuť.“

Otočila jsem se opět ke svým přátelům a mírně jsem ztlumila hlas. „Jaká je pravděpodobnost, že Snape mu stihl říct o mém dnešním podvodu?“

„Podvodu?“ zamračila se Hermiona.

„Nějak se mi nepovedl lektvar a tak jsem v astrální podobě ho pozměnila, aby vypadal jako ten správný. Ale Snape to poznal,“ pokrčila jsem rameny a vysloužila jsem si její káravý pohled. Od Harryho zase ujištění, že to bude určitě něco jiného. Nevím, jestli měl pravdu nebo ne, ale zbytek oběda jsem strávila v nejistotě, takže moje oblíbené hranolky jsem si pořádně ani nevychutnala.

Po obědě jsem se rozloučila se svými přáteli a vydala jsem se do prvního patra, odkud byl vstup do ředitelovy pracovny, kde jsem před kamenným chrličem vyřkla heslo: „Dýňová šťáva.“ Následně se chrlič začal otáčet a mě byl umožněn vstup ke schodům. Po jejich vyšlápnutí už následovaly dveře vedoucí do profesorovy pracovny, jenže tam jsem se zarazila. Asi minutu jsem se odhodlávala zaklepat na dveře, než jsem to konečně udělala a vydala jsem se tak svému osudu napospas. Nebo spíš svojí blbosti, pokud mě opravdu vyloučí pro ten pitomý lektvar. Pak si budu až do smrti nadávat, jaká jsem byla blbá.

„Dále!“ ozvalo se a já jsem prošla dveřmi.

Pomalu jsem se vydala k profesoru Brumbálovi, který seděl za svým stolem. „Dobrý den,“ pozdravila jsem zdvořile.

„Dobrý den,“ přikývl na pozdrav a pokynul mi, ať se posadím naproti němu. Myslím, že musel na mě vidět, že jsem docela nervózní.

„Můžu se zeptat, proč jsem tady?“ zeptala jsem se.

„Můžete,“ přikývl. „Ale myslím, že jako odpověď by vám mohl postačit tento pergamen.“ Nějaký pergamen před ním ležel, když jsem si sedala, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Ať teď, když mi ho podal, tak jsem začala uvažovat nad tím, jak je důležitý.

 Ať teď, když mi ho podal, tak jsem začala uvažovat nad tím, jak je důležitý

S překvapením jsem se dívala na pergamen. Začínám mít pocit, že za dnešní den jsem vyplýtvala všechny překvapení na celý zbytek roku. Moje úvahy ohledně Snapea byly tedy špatné. Evidentně mám mnohem horší problém. Nevyloučí mě kvůli podvodu, ale kvůli vloupání do ředitelny. Pomalu jsem zvedla zrak od pergamenu a pohlédla jsem na ředitele.

„Takže teď si myslíte, že to já jsem se vloupala do ředitelny?“ zeptala jsem se opatrně. Dávala jsem si přitom pozor, aby nebylo poznat, že to potvrzuji. Zároveň jsem to ale nechtěla hned popírat, protože by to bylo podezřelé a mohl by poznat, že lžu.

„Tahle zpráva je anonymní, takže ji nemůžeme brát vážně. Tudíž neexistuje žádný důkaz, že by ses do ředitelny vloupala,“ uklidnil mě.

Sbohem, kameni, který jsi mi právě spadl ze srdce. Teď mi může jenom vrtat hlavou, kdo poslal ten vzkaz.

„Popravdě je docela zvláštní, že se sem někdo vloupal. Nic tady totiž neukradl, ani neprovedl žádný studentský žertík. Jakoby se sem šel jenom podívat. Nenapadá tě náhodou nějaký důvod, jaký mohli mít?“ zeptal se mě a bedlivě mě pozoroval.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Nejspíš to záleží na tom, jaké tady máte poklady. Mohl si přijít třeba jen pokecat s Moudrým kloboukem.“

„Nebo se podívat do Knihy studentů,“ poznamenal.

Krve by se ve mě v tu chvíli nikdo nedořezal. Až po pár vteřinách jsem si uvědomila, že on to ví. Zná náš důvod. Nejspíš mě jen podezřívá a nemůže to potvrdit. Proto to teď vytáhl. Musím předstírat, že o ničem nevím. „Kniha studentů? Co to je?“

„Je to kniha, ve které jsou zapsaní všichni studenti. Zvláštní na ní ale je, že se tam zapisují studenti sami, jakmile se narodí. Takhle se tam objeví i jména studentů z mudlovských rodin. Vždy se tam objeví jméno, datum a místo narození a jména rodičů,“ vysvětlil mi, jako kdybych to nevěděla.

„Jména rodičů?“ Napřímila jsem se na židli. Alespoň to bych nejspíš udělala, kdybych neznala pravdu. Pokusila jsem se o co nejnadšenější a nejrozzářenější pohled. „Takže tam budou i jména mých rodičů?“

„Bohužel, tvoje jméno nikde v knize není,“ informoval mě.

Moje nadšení značně ochablo. Mírně jsem sklopila pohled a pokusila jsem se o zklamaný pohled. Ale když se mnou Brumbál hraje tuhle hru, tak mohu alespoň využít situace a zjistit o tom něco víc. Opět jsem pozvedla oči a pohlédla na profesora. „Proč tam nejsem? To jsem jediná studentka, která tam chybí?“

Moje zvědavé otázky mu nejspíš připadaly zábavné, protože se pousmál. Buď to, anebo zná celou dobu pravdu a jen si tu ze mě utahuje. Pravděpodobnější bude asi to první. Aspoň doufám. „Bohužel ti na tvoji první otázku nedokážu odpovědět. Ale můžu ti říct, že jsi zcela ojedinělý případ.“

„Jak jsem se tedy dostala do Bradavic, když tam nejsem zapsaná? Jak jste mě objevili?“ Jestli moje otázky začínaly být už otravné, tak to na sobě nedal nijak znát.

„Nezapomeň, že tě Hagrid našel vedle Harryho. Už tehdy bylo jasné, že nebudeš obyčejné mudlovské dítě. Proto ses dostala do dětského domova, kde pracovala slečna Lopezová. Celá léta tě hlídala, a jakmile jsi poprvé projevila známky magie, tak mě o tom informovala. Tuším, že ses tehdy rozčílila a nějakou dívku jsi odhodila svoji magií přes celou místnost.“

„Ano, Valerii. My dvě se nemáme rády doteď,“ přiznala jsem a sklopila jsem pohled k pergamenu s anonymní zprávou, kterou jsem doteď držela v ruce. Zajímalo by mě, kdo tohle napsal. „Mohla bych si tu zprávu nechat nebo ji potřebujete?“

„Můžeš si ji nechat,“ přikývl. „A pokud už nemáš žádné další otázky, tak soudím, že se budeš chtít odebrat na svoji hodinu.“

„Ano, nejspíš bych měla,“ přikývla jsem a začala jsem se zvedat ze židle.

„Ale ještě než odejdeš… Není tu něco, co bys mi chtěla říct?“ S touto otázkou se na mě upřímně podíval.

Co bych mu asi tak mohla říct? Mohla bych mu říct pravdu o tom vloupání do ředitelny, aby mě pak mohli vyloučit. Potom mu můžu i zároveň povědět, jak jsem se odsud dostala pomocí svých podivných schopností, aby mě pak mohli někde zkoumat. Anebo mu přitom rovnou povím, že mám část Voldemortovi moci, aby mě mohli zavřít do Azkabanu. „Ne, pane profesore,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Tak potom bys měla jít na svou hodinu,“ připomněl mi.

„Na shledanou,“ rozloučila jsem se s ním a vydala jsem se ke dveřím svírajíc jednu anonymní zprávu.

Učebna kouzelných formulí naštěstí není moc daleko od ředitelny, takže jsem o výuku ani tolik nepřišlo. Profesorovi jsem se ani omlouvat nemusela, protože o to už se postaral Harry. Dokonce mi i drželi místo v lavici vedle sebe. Správně vytušili, že u Brumbála nebudu celou hodinu. Bohužel měl na nás ale Kratiknot až moc dobrý výhled, takže jsem jim nemohla v klidu vypovědět, o čem ten rozhovor byl. Pouze jsem jim poslala pergamen s anonymním vzkazem. Snad jim z toho došlo něco bližšího o mém rozhovoru s Brumbálem. Ale probírat jsem to s nimi mohla až při cestě na další hodinu. Schválně jsme se trochu zdrželi a tak jsme šli pozadu, kde jsme spolu mohli v klidu mluvit.

„Takže přišli na to, že jsi to byla ty?“ zeptal se Harry.

„Slovy Brumbála tenhle vzkaz nemůžou brát vážně, protože je anonymní. Takže se prakticky nic neděje, jenom jsem asi nejhlavnější podezřelá,“ pokrčila jsem rameny.

„Máš tušení, kdo to napsal?“ zeptala se Hermiona.

„Vlastně to přímo vím,“ pronesla jsem. „Malfoy. Jemu jedinému došlo, že jsem to byla já. Maximálně ještě to mohla být jeho ségra.“

„Hajzl,“ zaklel Ron.

„Moje slova,“ souhlasila jsem. „Ale asi bych mu měla poděkovat za to, že se nepodepsal.“

„Kdyby se podepsal, tak by pak musel prozradit, jak ví o tvých schopnostech. A víš, to by znamenalo přiznat se k těm událostem v prváku,“ poznamenala Hermiona.

„Tohle mě nenapadlo,“ podotkla jsem. „Dobrý postřeh.“

„Ale měla by sis stejně dávat pozor. Dneska dvakrát stačilo tak málo k tomu, abys byla vyloučená,“ naléhala na mě Hermiona a náhle se zarazila. Najednou začala hledat ve své tašce. „Sakra, asi jsem tam nechala učebnici.“

„Jsi si jistá?“ optal se Harry. „Já mám pocit, že sis všechny brala.“

„Ano. Prostě běžte napřed, já vás pak doženu.“ Sotva to dořekla, tak už rychlým krokem mířila zpátky k učebně. Radši jsme jí tedy nechali jít a pomalejším krokem pokračovali do učebny.

„Harry, půjčil bys mi Pobertův plánek?“ zeptala jsem se ho, jakmile byla Hermiona z dohledu.

„Co ti to právě říkala Hermiona?“ připomněl Ron.

Protočila jsem oči. „Jenom chci někdy odchytnout Malfoye samotného. Chci se mu pěkně vysmát do obličeje o jeho neúspěšném pokusu nechat mě vyhodit ze školy.“

„Tak to můžeš,“ přikývl Ron a já jsem se podívala tázavě na Harryho.

„Tady ho nemám. Půjčím ti ho pak na koleji,“ sdělil mi Harry.

„Díky,“ usmála jsem se. Navzdory všem dnešním událostem, jsem byla docela spokojená. Sice to bylo jen o kousek, ale zvládla jsem to, a navíc jsem zjistila, že Malfoy mi prakticky nemůže nic udělat, aby tím nepotopil sám sebe. Jen musím ještě počkat na správnou příležitost, kdy bude někde sám.

Tahle situace nastala asi o dva dny později, když byl víkend. V průběhu posledních dnů jsem častokrát kontrolovala Pobertův plánek, abych si ověřila, zda bude Malfoye někde o samotě. Jenže až moc času trávil ve zmijozelské společenské místnosti. Nakonec se mi ale ta příležitost naskytla, když jsem šla kolem knihovny, nahlížela jsem do plánku a zjistila jsem, že Malfoy je jen o patro nade mnou. Tou dobou většina studentů trávila čas venku u jezera anebo studovali v knihovně na zkoušky, takže chodby byly víceméně prázdné. Jen Malfoy kráčel sám chodbou.

Přidala jsem do kroku, až jsem skoro běžela, abych se co nejrychleji ocitla poblíž něho, než přijdu o svou příležitost. Jakmile jsme byly na stejném patře, tak jsem ho následovala chodbami, přičemž on byl vždycky za rohem a já jsem mohla na plánku vidět, že nikdo není nikde v dosahu.

„Neplecha ukončena,“ zamumlala jsem a schovala jsem plánek do kapsy. Následně jsem vykročil potichu zpoza rohu a namířila jsem hůlku na Malfoye. „Stricta Murum!“ Než se stihl ohlédnout, tak ho jakási neviditelná síla přitiskla ke zdi a on se nemohl hýbat. Ironií je, že tohle je právě to kouzlo, které na mě už dvakrát použil a které znám prakticky díky němu.

Trvalo mu jen pár vteřin, než si mě všiml. „Ty…“ zavrčel.

„Je nepříjemné ochutnat vlastní medicínu, co?“ ušklíbla jsem se a pomalým krokem jsem kráčela přímo k němu. „Ale už oceňuju účinky toho kouzla. Můžeme si v klidu promluvit a ty nemůžeš nic dělat.“

„O co ti jde?“ probodl mě pohledem.

Z kapsy jsem vytáhla pergamen, na kterém byl napsaný anonymní vzkaz o mě. „No, vlastně jde o tohle.“ Vzkaz jsem rozložila a podržela jsem mu ho před obličejem, aby si ho mohl přečíst. „Není ti to povědomé?“

Nakrčil čelo, když si četl zprávu a pak se se zamračeným pohledem podíval na mě. „Jestli si myslíš, že jsem to psal já, tak se pleteš.“

„Jasně, jako kdybych ti to věřila,“ opáčila jsem.

„Já nelžu!“ namítl.

„No, tak, vzdej to. Jsi jediný, kdo ví o ředitelně a o mých schopnostech. Jdi jediný, kdo to mohl napsat,“ podívala jsem se na něj klidně. „Ale stejně se ti to nepovedlo. Aby to totiž mělo nějakou váhu, tak by ses musela podepsat. Takhle to Brumbál jen odmávl a já tu zůstanu.“

„Pleteš se. A teď mě konečně pusť, protože já nevím, kdo to byl, a tohle nikam nevede.“

„Expelliarmus!“ ozvalo se a má hůlka mi vylétla z ruky. Otočila jsem hlavu, abych akorát spatřila na konci chodby Rebeku Malfoyovou, jak míří hůlkou na svého bratra a říká kouzlo: „Dimittere.“

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Malfoy odlepil od stěny. Rychle jsem se natáhla pro svojí hůlku, která ležela o kus dál na zemi, ale Malfoy odhadl moji reakci a udělal to samé. Vrhli jsme se pro ni prakticky ve stejnou chvíli, oba dva vycvičení svými reflexy z famfrpálu, ale bohužel on jako chytač měl asi svoje reflexy vytříbenější. Nejspíš bych byla schopná snadněji někomu něco přihrát, ale on byl zase schopnější něco polapit dřív než já. To ale neznamenalo, že jsem se o to nepokusila. Prakticky jsme do sebe přitom narazily a oba dva jsme skončili na zemi. Ačkoliv Malfoy se mým nárazem částečně překulil, takže spíš než na zemi jsem přistála na něm. Byla jsem u něj blíž, než bych chtěla. Nikdy nechci vidět Malfyoův obličej takhle zblízka. Celou tohle situací jsem byla tak překvapená, že mi trvalo několik vteřin, než jsem zareagovala. Až teď jsem postřehla, že jeho oči jsou vlastně šedé. Ale jeho oči nebyly typicky šedé. Z téhle blízkosti jsem postřehla i modré tečky v jeho očích. Tahle šedomodrá kombinace ve výsledku působila docela pěkně…Sakra, z té blízkosti mi hrabe.

Malfoy byl evidentně taky z toho vykolejený, protože právě po těch několik vteřinách, kdy zíral do mého obličeje, mě ze sebe shodil a sám sebe i s mojí hůlkou se ode mě snažil dostat, co nejdál to šlo, a zároveň se zvednout ze země. K tomu všemu se nad námi ozval nad námi ještě dívčí smích.

„Škoda, že jsem teď neměla sebou foťák,“ zasmála se a popošla k nám o něco blíž.

Podrážděně jsem se na ní podívala. Mně do smíchu až tak nebylo, protože jsem byla bez hůlky a než jsem se zvedla, tak Malfoy už na mě mířil tou svojí.

„Situace se poněkud obrátila,“ ušklíbl se zlomyslně Malfoy.

„Díky mně, takže od tebe později očekávám děkovné dopisy,“ připomněla mu Rebeka. Svoji hůlku už sklonila, dokonce ji i uklidila. Asi usoudila, že její brácha si se mnou zvládne poradit. Což byla pravda, bez hůlky jsem nemohla nic dělat. Tedy skoro nic, ale svoje schopnosti s ovlivňováním mysli jsem zkoušet nechtěla, protože je až tak moc dobře neovládám.

Zarážející ale bylo, že ke mně Rebeka natáhla ruku, aby mi pomohla vstát. To bych od ní nečekala. Byla jsem v pokušení, její ruku odstrčit. Ale vzhledem k tomu, co se jí stalo loňský rok a mému podílu na tom, jsem se rozhodla k ní zkusit být trochu milá. Tedy v rámci možností téhle situace. Proto jsem přijala aspoň tu ruku a s její pomocí se zvedla.

„Takže proč se hádáte tentokrát?“ přejela nás pohledem.

„Někdo ji anonymně práskl, že se dokáže vloupat do té ředitelny. Prý jsem to byl já,“ upozornil jí.

„Taky že byl!“ ohradila jsem se.

„Nebyl!“ namítl.

„Ale byl!“ odporovala jsem mu.

„Ne!“

„Jo!“

„Můžete přestat dřív, než mi z vás praskne hlava?“ přerušila nás Rebeka hlasitě. Byla o dobrých deset centimetrů menší než my dva, ale to ji nebránilo v tom, aby nás sjela káravým pohledem. Není příbuzná s McGonagallovou. Následně se podívala na ten vzkaz na zemi, který mi před chvíli vypadl z ruky při honbě za hůlkou. Zvedla ho ze země a přejela ho pohledem, zatímco já a Malfoy jsme po sobě metali vražedné pohledy. „Nechci ti kazit náladu, ale on to vážně nebyl.“

„Co?“ podívala jsem se po ní. Nepřekvapilo mě ani tak to, že ho bránila, ale tón jejího hlasu. Říkala to, jakoby si tím byla stoprocentně jistá, ale především to říkala bez jakéhokoliv opovržení v hlase tak typického pro Malfoye.

„Tohle není jeho písmo,“ ujistila mě.

„Tak v tom případě zbýváš jenom ty jako viník,“ navrhla jsem a pátravě jsem se po ní podívala.

„A proč bych to měla dělat? Respektive proč bych se měla připravit o vaše hašteření? Protože já si hodlám s foťákem počkat, až se zase budete válet po sobě na zemi,“ usmála se nad tím, jako kdyby to byla ohromně směšná představa.

„Hej!“ ohradil se její brácha. Jen nad tím mávla rukou.

„Možná protože by ses mohla chtít pomstít za loňský rok,“ prohlásila jsem a ignorovala její zmínku o našem válení na zemi.

Zmateně se na mě podívala. „Vždyť jsi mi loni nic neudělala.“

Teď jsem byla zmatená zase já. Měla být ublížená. Přeci se mě loňský rok neustále bála.

„To byl Voldemort, ne ty,“ dodala, jakmile viděla můj zmatený pohled.

„Ale tvůj brácha je o tom přesvědčený,“ poznamenala jsem.

Její zachmuřený pohled se nyní obrátil na Malfoye. „Přestaň se do toho plést, jasné? Nejsem žádná chudinka, abys mě musel pomstít. A i kdyby jo, tak bys mě musel pomstít u samotného Voldemorta, protože on za ten loňský rok může.“

„Ale… ona…“ začal něco namítat, přičemž mu chvíli trvalo, než našel správná slova. „Měla na tom svůj podíl.“

„Jo, ale to já taky, protože jsem jí dala ten deník, ve kterém byl Voldemort. Přestaň mě využívat, abyste se mohli hádat. Vy dva jste ohromně tvrdohlaví. V prváku se pohádáte kvůli jedné blbosti, kterou byste mohli jak dávno vyřešit, kdybyste si normálně sedli a promluvili si. Ne, místo toho mě budeš používat jako výmluvu, abyste se mohli hádat dál,“ protočila oči. „Vážně, byste si spolu měli normálně promluvit a vyřešit to.“

Vyjeveně jsem na ni koukala. Ona se nás právě snažila usmířit? Mě a Malfoye? Žije ve stejném vesmíru jako my?

„Já se s ní bavit nebudu,“ prohlásil Malfoy.

„Já s ním taky ne,“ přidala jsem se rychle.

„Vy dva jste beznadějní,“ zavrtěla hlavou. Pak se zarazila a následně se otočila na mě. „Co kdybych ti řekla, že to byl on, kdo-„

Cokoliv my chtěla doříct, tak to nedořekla, protože vzápětí u ní byl Malfoy a připlácl ji ruku na pusu. „Jestli jí něco řekneš, tak já pak řeknu otci o tom, s kým se kamarádíš.“

Nikdy bych nečekala, že se stanu svědkem jejich sourozenecké hádky, ale právě teď jsem na ně překvapené zírala. Divné bylo to, že částečně se hádali kvůli mě. Co mi Malfoy provedl? Před čím se mě snažila varovat? Začínala jsem zvažovat, že prostě přistoupím a odstrčím ho od ní, aby mi to mohla v klidu říct, když jsem si všimla svojí hůlky v jeho ruce. Byl tak zaneprázdněný, že si asi tohle neuvědomila. Takže jsem pro ní prostě chňapla a uloupila si ji zpátky. Probodl mě za to pohledem a následně pustil svoji sestru, aby na mě mohl zase namířit hůlku. Já jsem mu to oplatila a mířila jsem hůlkou zase na něj.

„Než po sobě začnete vrhat kletby, přičemž v téhle blízkosti pravděpodobně jedna z nich trefí mě, co kdybychom to tady rozpustili?“ navrhla Rebeka a těkala mezi námi pohledy.

„Napřed musí sklonit hůlku,“ oponovala jsem.

„Ne, napřed ty,“ vyprskl Malfoy.

„U Merlinových kalhot, já se z vás vážně zblázním,“ protočila oči a nakonec se mezi nás nečekaně postavila. „Tak a teď ani jeden z vás nemůže pořádně trefit toho druhého. Snad.“

Na několik vteřin jsme se na sebe s Malfoyem podívali. Byla malá, takže by nám nedělalo až takové problémy ji minout a zamířit na toho druhého. Byla o tolik menší než my, že jsme si i přes její hlavu dokázaly vidět do tváře. Viděla jsem na něm, že stejně jaká já zvažuje spustit hůlku dolů, jenom se mu nechce. Ale byla to jedna ze vzácných chvílí, kdy jsme v jeho šedých očí neviděla žádnou z nepřátelských emocí, pouze trochu nejistoty. Což jsem v tu chvíli cítila také. Nebyla jsem si jistá, jestli to proti mě neobrátí. V prvním ročníku nastala jednou situace, kdy jsme se nehádali a chovali jsme se tak trochu jako přátelé. Jenže pak se mi to vymstilo a dostala jsem se z toho jen díky Hermioně. Jenže teď tu není žádné falešné blbnutí, teď si jen navzájem nevěříme, že ten druhý nic neudělá. Ne, budu mu teď věřit a risknu to. Proto jsem sklopila hůlku jako první. Čirou náhodou on udělal v tu danou chvíli to samé.

„Tak, to bychom měli,“ poznamenala Rebeka a otočila se pak ke svému bratrovi. „Mohl bys mi teď dát mámin dopis a jít, než se po sobě zase vrhnete?“

Malfoy sáhl do své kapsy, ale pak zaváhal.

„Neboj, nic jí o tom neřeknu,“ dodala, když viděla jeho zaváhání. „Slibuji.“

To mu asi stačilo, protože následně jí podal dopis a pohlédl pak na mě. „Dneska jsi měla štěstí.“

„To ty taky,“ připomněla jsem mu.

Ignoroval moji připomínku a podíval se po sestře. „Měla bys jít na kolej.“

„A nechat vás tu samotné, abyste se v nejlepším jenom přizabili? Ne, to tu radši zůstanu,“ zavrtěla hlavou. „Nedělej si starosti. Postarám se o sebe.“

Věnoval ji jeden starostlivý pohled, pak jen vraždící daroval mě a pak konečně odkráčel chodbou pryč.

Přejela jsem pak pohledem z jeho zad na Rebeku. „Říkáš tedy, že jsi to ty a ani tvůj brácha neudělali. Jak ti můžu věřit?“

„Nemůžeš,“ pokrčila rameny. „Ale uvědom si, že sice jsem z rodiny Malfoyů, ale zároveň jsem asi první po pěti generacích, kdo nebyl zařazen do Zmijozelu. Nemělo by to trochu vypovídat o mojí povaze?“

„Když ono výchova dělá svoje,“ podotkla jsem.

„Jo, výchova dělá svoje. Ale i tak jeden mámin bratranec byl vychovávaný v čistokrevné rodině a jako jediný z nich nešel do Zmijozelu, ale do Nebelvíru. Ale on asi nebude dobrý příklad… To je jedno,“ mávla nad tím rukou. „Prostě jsme to nebyli. Uškodili bychom sami sobě. Brácha by se neměl s nikým hádat a zároveň by přišla škola o drby o vašich hádkách.“

Teď jsem pro změnu protočila oči já. „Co kdyby sis získala moji důvěru tím, že mi řekneš o tom, co mi provedl nebo provádí tvůj brácha?“

Ušklíbla se. „Ne, to nepůjde, protože jsem mu právě slíbila, že mu to neřeknu. A já jsem v tomhle čestná a svoje sliby dodržuji, takže promiň. Ale můžu ti říct, že to není nic hrozného. Vlastně spíše pěkného.“

„V tuhle chvíli lituju, že nejsi víc jako Zmijozel,“ zamumlala jsem.

„Možná zkusím vykoumat, jak ti to říct, ale neporušit přitom ten slib. Ale do té doby… Co kdybych ti dokázala svoji pravdomluvnost tím, že najdu pravého pisatele toho vzkazu?“ navrhla.

Pozvedla jsem obočí. „Ty si myslíš, že bys to dokázala.“

„Když bys mi půjčila ten vzkaz, tak to můžu zkusit,“ zmínila se.

Trochu jsem se zarazila. Ten vzkaz byl takovým důkazem. Nechtělo se mi jí ho jen tak dát. Mohla ho zničit, padělat, předělat či cokoliv jiného.

„Pokud se nepletu, tak v prváku jsi vytvořila bráchův falešný dopis a hodila na něj zaneřádění Velké síně. Myslím, že kopii tohohle anonymního vzkazu bys teď zvládla levou zadní,“ připomněla mi.

„Dobře, tak si ho nech,“ pokrčila jsem rameny.

„Díky,“ pousmála se. „Jenom pro ujasnění. O tvých schopnostech ví tvoji přátele z Nebelvíru, že jo? Tedy myslím Harryho Pottera, Hermionu Grangerovou a Ronalda Weasleyho. Nejsem si jistá, jestli o tom neví i ostatní Weasleyovi.“

„Neví,“ ujistila jsem ji.

„Dobře, takže potom už zbývá jenom ta nová páťačka od nás,“ poznamenala.

„Jak to víš?“ vyhrkla jsem. Jak ji sakra napadlo, že Elizabeth ví o mých schopnostech? Ví snad i o ní.

„Jsem přece Havraspár. Máme sklony vědět různé věci. Jenom to nevyužíváme tolik jako Zmijozel.“ Usmála se nad tím. Možná jsem se zbláznila nebo teď právě lezu do její pasti, ale já jsem ji začínala i docela věřit. Působila upřímně a mile a měla vážně dobré postřehy. Buď pochytala hodně manipulativního malfoyismu anebo vůbec není taková, jak jsem si ze začátku myslela.

Odhalí Rebeka pravého pisatele anonymního vzkazu?

Kdo ten vzkaz napsal? Jak se s tím Kate vyrovná?

Zjistí Sirius, že je otcem pubertální dcery?

Potká se Elizabeth se Siriusem?

 

Reklamy