Archiv pro rubriku: Rok 1991

Jeden malý človíček

Už několik dnů jsme schovaní na hradě. Ala se Say nás přesunuli z lesa do jedné tajné mísntosti na hradě. Chvála jim, protože v lese plném příšer se dít vychovává blbě. V téhle místnosti jsme se kdysi dávno ukrývali před červenokabátníkama. Vlastně je tohle asi ta místnost, kde jsem se kdysi dozvěděla, že se John (se kterým jsem tou dobou chodila) líbal s Alicí. Zvláštní, jak ten čas letí….
Ale zpátky do současnosti. Poslední dobou to tu bylo takové jednotvárné. Ala se Say se tu občas stavily přinesly nám nějaké jídlo. Párkrát se tu ukázala i Amelie a James. Taky jsme se dozvěděli, že je Gina taky na hradě. Co tu dělá? No, to je jedno.
Prostě tenhle den byl stejný jako vždycky. Sam ještě spal, tak jsem vstala, najedla se, napila se….a chytila jsem se za břicho. Nejdříve jsem si myslela, že to jsou takzvaní poslíčci. Jsou to jenom takové bolesti před porodem, které do hodiny odezní.
Tyhle neodezněly. A když mi pak odtekla plodová voda, už mi bylo jasné, že to je naostro. Je to tady. Rodím.
Sam mi pomohl na postel a potom ihned běžel pro Say. Zůstala jsem tu sama. Zachvátila mě panika. Co když je něco špatně? Co když se stane něco hrozného? Co když dítě není v pořádku? Co když já nejsem v pořádku? Co když někdo Sama uvidí nebo ho rovnou chytí? Co když nedorazí a já tu zůstanu sama? Co když sama ten porod nezvládnu? Co když přijdu o dítě i o Sama.
Hlavou se mi míhaly všelijaké strašné scénáře a tělem mi zmítala každou chvíli něaé bolest, ale všechny moje myšlenky se přerušily, když se Sam vrátil. Udýchany, ale celý. Postavil se vedle mě a uklidnil mě. Všechno bude v pořádku. Musí být. Všechno bude v pořádku, my dva zvládneme všechno.
Pak dorazila i Say a Ala. Say sebou táhla brašnu, vekterý měla připravené věci. Ala jí jenom asistovala a občas ji něco podala. Jinak celý porod řídila Say. Dala mi jeden lektvar, po kterém se bolesti zmírnily. Polevily, ale pořád jsem je dost cítila. A někdy mez těmi bolestmi, ze mě vypadla směrem k Say jedna otázka. Vzpomněla jsem si na něco, nad čím jsme se Samem uvažovali před pár měsíci a pak jsme na to zapomněli. Tak jsem se ji teď zeptala, jestli bude našemu dítěti kmotrou. Asi souhlasila, nejsem si jistá, protože přišla další vlna bolesti.
Už se to blížilo ke konci. Něco jsme celou dobu mačkala (později jsem zjistila, že Samovu ruku). Tlačila jsem a tlačila a myslela jsem, že ze sebe vytlačím duši. Bolest byla příšerná. Už jsem myslela, že to dýl nevydržím. A pak to skončilo.
Slyšela jsem ten nejkrásnější křik. Bylo to jako ráj pro moje uši. Say něco zabalila do ručníku a omyla to. Úlevou jsem vydechla. Už je konec.
Na chvíli jsem se zarazila, když nám Say řekla, že je něco v nepořádku. Pak mi předala dítě do náruče a já jsem pochopila, co tím myslela. Všechno je v pořádku jenom v jiném, než jsem čekala. Narodil se nám syn.
Ala se mě zeptala na jméno. Pro holku jsme se nemohli rozhodnout, jaké jméno ji dáme, ale u kluka jsem měla jasno. Dostane jméno, které jsem už jako malá považovala, za to nejlepší na světě. Jméno, které jsem se dozvěděla od babičky, že patřilo mému neznámému otci.
Bude to Caleb Humming.
Reklamy

Starosti budoucí matky

Těžko tomu uvěřit. Je to už pár měsíců, co se tu stavila Say a oznámila mi tu radostnou zprávu. Tenkrát to bylo na konci jara nebo začátku léta, oteplovalo se. Nyní už se ochlazuje. A není to jenom počasí, na kterém je vidět čas. I moje břicho postupně roste. Vlastně si začínám připadat jako… no jako někdo obrovský. Například Hagrid. Teď mi stačí jenom si sehnat vousy a nerozeznají nás od sebe. A to nemluvím o té bolesti zad, nohou a všeho možného. Navíc mají teď můj žaludek a močový měchýř společnou jednu věc – velikost vlašského ořechu. A to ještě to malé stvoření ve mně nevyrostlo úplně.
Je to zvláštní pomyšlení, že už to jsou čtyři měsíce, co se připravuju na myšlenku, že budu matkou. Před třemi lety nás vyhodili ze školy a teď to budu já, kdo se bude trápit, co naše dítě provede. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme se to dozvěděla.
Bylo to pár dní potom, co jsme se přesunuli do Bradavic. Už od té doby, co jsme sem dorazili, mi hlavou vrtala jedna myšlenka – co když jsem těhotná? Zvracení, divné chutě, únava a měsíčky jsem měla, kdo ví kdy… Tohle všechno jsou příznaky těhotenství. Uvažovala jsem o tom, že to řeknu Samovi nebo že zajdu za Say. Say byla zdravotnice a pracuje tady v Bradavicích, takže by mi s tím pomohla. Sam ten by mi jen pomohl se za ní dostat. Ale jak by na to dítě reagoval? Pokusila jsem se na téma děti zavést téma, ale Sam pořád mluvil ve smyslu, že na rodinný život máme ještě hodně času. Děti plánoval až za několik let, až nebudeme na útěku a budeme mít střechu nad hlavou.
A toto naše plánování přetušila Say, která právě dorazila. Sam i přes můj zákaz a vysvětlování, že jsem zdravá, ji k nám pozval. Asi bych na něj jindy byla naštvaná, ale v tuhle chvíli se to hodilo. Sam odešel na chvíli ven a nechal nás tam samotné. Svěřila jsem se Say se svými starostmi. Say to nepřekvapilo. Těžko říct, jestli něco takového čekala. Mohla získat podezření už jen z toho, co jí řekl Sam. Anebo ji to překvapilo a zachovala si profesionální tvář. Posadila jsem se na stoličku a pomocí jednoho kouzla zjistila pravdu.
Jsem těhotná. Čtvrtý měsíc.
Asi jsem měla být šokovaná, překvapená, hysterická, ale to ne. Vlastně jsem byla docela klidná. Buď si to moje podvědomí ještě nepřipustilo nebo to už jak dávno vědělo a zapomnělo mi to říct.
Nakonec se vrátil Sam a Say odešla. Nejvyšší čas mu to říct. Řekla jsem mu ať se posadí a zavře oči. Vzala jsem jeho ruku a položila jsem si ji na svoje břicho. Sam to nechápal, a když už mu to začalo docházet, tak jsem mu to řekla.
„Tady pod tím je právě teď tvoje dcera,“ řekla jsem mu.
Byl z toho dost překvapený. Ten rodinný život dorazil trochu dřív, než jsme čekali. Ale přesně jak jsem od něj čekala, nakonec to skousnul. To je slabé slovo. Spíš byl nadšený. Šokovaný a nadšený.
Nakonec ten večer skončil tak, že jsem seděla Samovi na klíně a on mluvil k naší dcerce. Trošku jsme nostalgicky vzpomínali na minulost. Jak jsem tehdy byla na návštěvě v Prasinkách a tenkrát jsem se do Sama zamilovala. A přesto mi trvalo dva roky, než jsem sebrala odvahu, abych ho sbalila. Tenkrát v létě potom, jak se se mnou rozešel John (měla bych být na něj možná naštvaná, ale vlastně mu jsem vděčná, protože teprve potom jsem získala odvahu promluvit se Samem).
Slíbila jse, si, že letos už se o něco musím pokusit. Vždyť do té doby jsem pro něj byla jenom tvář, kterou vídal na školních chodbách. Tehdy byla ta aféra s tím, jak Nomos ztratil paměť a Sam se mu ji snažil vrátit. Měl nějaký vzorek lektvaru, který chtěl dát na prozkoumání svojí tetě, která bydlela v Godrikově dole. Zeptal se v Kotli, kdo chce jít taky. Přihlásila jsem se já a ještě někdo, asi Daisy nebo Gina. Nevím, proč se tenkrát přihlásily ty ostatní, možná chtěli pomoct Nomosovi, možná prostě chtěli zažít dobrodružství. Já jsem to udělala, protože jsem chtěla být v Samovo blízkosti, upozornit na sebe. Jeho teta nám tenkrát rozdala koláče (které byly buď spálené nebo syrové), a když jsme pak odcházeli, odchytila si Sama. Zeptala se ho, která z těch holek (byly jsme asi tři) se mu líbí.
Páni, jak já jsem se tenkrát bála, co odpoví. Bála jsme se, že řekne nějakou jinout. A Sam z toho nakonec šikovně vybruslil a otázka zůstala nezodpovědná. Pamatuju si, že jsem se podívala na jednu z nich, myslím, že to byla Gina. Měla minisuni a vypadala dobře, zatímco já vedle ní (nepamatuju si, co jsem měla na sobě) jsem si připadala jako šmudla.
A o pár týdnů později, jsem se procházela po Příčné a narazila jsme na Sama. Prodával tam v jednom stánku, který měl pronajmutý a my jsme si tam povídalihodně dlouho. I když potom zavřel, tak jsme se přesunuli do Kotle. Ani nevím, jak se to stalo, ale někde mezitím, ze mě vypadlo, že se mi líbí. Nedokážu si ani představit, kde bych byla teď, kdybych to tehdy neudělala. Kdybych tehdy nesebrala odvahu a nezačala s ním mluvit.
Pak mě pozval na rande. A pak na další. Někdy tam proběhla první pusa. Zhruba po měsíci společném chození nastalo první milování. Někdy si říkám, jestli jsme na to nešli moc brzo. Chodili jsme spolu jenom měsíc, ale na druhou stranu, i kdybychom spolu chodili půl roku, tak by to bylo stejně krásné.
A nyní po tom všem jsem v osmém měsíci. Se Samem plánujeme budoucnost. Zatím jsme na útěku, ale ani jeden z nás se nevzdává optimismu. Jednou to skončí. Vždyť i Bena očistili, tak i Sama jednou očistí, červení přestanou se svýma intrikama a vše budo dobré. A jestli ne, tak si tam na někoho došlápnu a pořádně mu to vysvětlím.
Jen se bojím toho, do čeho se Sam chystá. Brumbál se před ním zmínil o jedné organizaci, o Fénixově řádu. A Sam jako pravý Nebelvírčan by do toho šel. Jenže se bojím, že se mu něco přitom stane a já zůstanu s naší malou dcerkou sama. Zatím se o tom nebavili a já doufám, že na to zapomněli. Nechci zůstat ovdovělou matkou.
Ale to mě teď moc netrápí. Když nepočítám ty bolavá záda a pocit, že jsem obrovský valící se balvan, je otázka, kam se přesunume. Ne že by se mi tady nelíbilo, ale skrýš v Zapovězeném lese není moc dobré místo pro výchovu dítěte. Mě by se líbilo, kdybychom se dostali do nějaké místnosti na hradě. Nemusí být velká. Stačí mi, když tam bude dětský postýlka.
A kromě toho je tu ještě ten výběr jména. Jsem si docela jistá, že to bude holka. V Samově rodině se rodí kluci i holky, tam je to vyvážené. Jenže moje rodina má takový zvyk, aby se u nás rodily samé holky. Babička tomu vždycky říkala, že to je náš dar, že jsme holky Alkenské, ačkoliv některé z nás mají už jiné příjmení. Mám kupu sestřenic, i když jsou vzdálené a nikdy v životě jsem je neviděla. Mám kupu sestřenic, na které mi nestačí ani prsty na ruce, ale mám jenom jednoho jediného bratrance. Za několik desetiletí, možná i za celé století, se narodil v naší rodině kluk. Moje sestřenice Beautylinnky tak získaly svého vytouženého bratříčka. Asi je to moje ženská intuice, která mi říká, že i já budu mít holčičku.
Ovšem musíme vybrat to jméno. Uvažovala jsem o jmenu Samantha, ale to se nelíbí Samovi. Mě se zase moc nelíbilo jeho Eve. Uvažovala jsem, že by se jmenovala po babičce Annabell. To se dá krásně zkrátit na Annie. Když už jsem už těch zkratek, ještě se mi líbí jméno Elizabeth. To se dá zkrátit různě, třeba Eliz, Lizzie, Beth, Bethie, ale Lízu zamítám. Sam zase navrhnul Sophii. Tohle jméno se mi líbí, to je pěkně. Stejně zní dobře i Lilliana a ta se dá zkrátit na pěkně Lily. Já jsem ještě navhrla jméno Angela, kterou lze zkrátit na Angie.
Takže máme měsíc a půl, abychom z těchto jmen vybrali to správné pro naši dceru.
Poznámka hráčky: Nika nemá přístup k významům jmen, ale já znám takový krásný způsob, jak je najít – Google. Z nějakýho důvodu se nám tam často objevuje něco s Bohem. Tak třeba Elizabeth znamená „Bůj je přísaha“ a Samantha znamená „posluchač“ nebo „jméno Boha“- A u Angely není překvapení, že její význam je „Posel Boha“. Annabell má více významů „krásná“, „milostivá“, „elegantní“ a „zábavná“. Sophie zase znamená „moudrost“, Lillana „čistota“ „nevinnost“ a Eve znamená „život“. Ještě jedno jméno, které nepadlo ve hře, ale uvažovala jsem o něm a to je Katherina, tedy „čistota“. Stejně tak ještě na Skypu mi Ametten navrhla (nebo spíš mluvila o svojí povídce, když já mluvila o jménech) Victorie. Tady je zajímavé, že Nika znamená „nositelka vítězství“ a Victorie znamená „vítězství“.

Změna je život

Někdy je zvláštní, jak se život mění. Když mi bylo skoro patnáct let, vydala jsem se na návštěvu do Prasinek. Koho by napadlo, že se tam tenkrát zamiluju do svojí osudové lásky? Nejspíš nikoho. A stejně se mi Sama povedlo, po půl druhém roku dodávání odvahy, sbalit. A pak už to jelo.
Chození, první milování, nástup do školy, toulání se po večerce, problémy s profesory, návštěva prefektské koupelny, ilegální výlet do Prasinek, podmínečné vyloučení, NKÚ, útěk z domova, seznámení se Samovými rodiči, nástup do školy, kapitánství, Silvestr, vyhazov ze školy, život na vlastních nohách, zásnuby v Benátkách a svatba.
Svatba byla velkolepá. Všechno bylo připravené, kostel byl možná trochu malý ale všichni se vešli. Zato hostina byla obrovská. A vyzdobená v bílé a červené barvě stejně jako moje svatební šaty. Dárky jsme dostali opravdu hodně. Proslovy pronesl Junit a Ala. Pak se slavilo a nakonec byl únos nevěsty. V podstatě jsem se jenom podívala, kde Junit bydlí a asi po půl hodině se pro mě zastavil Sam. Aspoň si to pořádně užil. Svatební noc nemusím popisovat.
V podstatě jsem po celou svatbu nemohla uvěřit, že se to opravdu děje. Někdy mi připadá, jako bych tomu ani teď nevěřila. V tu chvíli jsem byla naprosto šťastná. Všechno bylo jak má být. I moje mamka se smířila se Samem.
A jak to tak bývá, každé štěstí jednou končí. Sam měl práci na ministerstvu. To bylo dobře, plat měl dobrý a práce nebyla strašná. A najednou, vlastně ani nevím, jak se to tak rychle seběhlo. Byli nějaké problémy na ministerstvu, něco s bankou, nějaká krádež. Sam jel do Bradavic vyslýchat studenty. Jenže se jen tak nevrátil. Než jsme se nadáli, byl na Sama vydaný zatykač a schovával se v Bradavicích. Pochopitelně v tom měli prsty červenokabátníci. Já jsem se mezitím schovávala u Aly. Samovi jsem poslal dopis, ve kterém jsem mu zašifrovaně sdělila, kde se ukrývám.
Moje pocity v tu chvíli se nedají popsat. Ten, kdo to nezažil, nepochopí ten strach. Jako kdyby vám někdo vyrval srdce z těla a odmítal vám ho vrátit. Jako kdyby vám chyběla půlka z vás. Jako kdyby by se vám bez jeho vlízkosti zastavilo srdce. Ta představa, že by se Samovi něco stalo, byla strašná. Jenom na to pomyslím, tak se mi špatně dýchá.
Právě proto se mi moje štěstí vrátilo, když se Sam objevil u Aly v domě. Špinavý, smradlavý, zarostlý, že by ho člověk nepoznal, ale přes tu vrstvu špíny to byl pořád můj Samík. Ten večer, když jsem usínala v jeho náruči, jsem měla pocit, že všechno špatné je za námi. Když jsme spolu, tak bude všechno dobré. I kdybysme měli být zbytek života zalezlý u Aly a vyžírat ji ledničku. Když mám Sama u sebe, tak prostě všechno musí být v pořádku.
A vlastně i bylo všechno v pořádku. I když to bylo trochu hektičtější. Tu pohodu u Aly v domě jsme si neužili moc dlouho. Za pár dnů nás přišel Nomos varovat, že bystrozorové jsou na cestě k nám. Moc jsme toho nestihli pobrat. Dokonce jsem tam zapomněla svoji brašnu. Jenom jsem na sobě v rychlosti hodila nějaké oblečení – legíny, zimní boty, košile, vesta (a upozorňuji že byl začátek unora) – a už jsme se přemistovali na místo, které nám Nomos doporučil. Nestihli jsme si ani vzít sebou stan, ve kterém byli všechny naše věci i se zvířaty (a že jich máme docela dost).
Ukrývali jsme se v jeskyni. Můžu jen říct, že je tam velká nuda a velká zima. Když nepočítám náš odchod odtamtud, ta byl nejzajímavější ten den, kdy za náma přišel Brumbál. Bylo to asi tak pár dnů potom, co jsme se tam přemístili. Dostali jsme od něj sáček s ovocem, kupu lahví čokolády, jeden spacák, deky a polštáře. Pověděl nám nejnovější novinky ze světa. No a když odešel, tak mi byla docela zima. Zabalila jsem se do deky, ale pořád to nebylo ono. Tak mě Sam zahřál…
Čas pak běžel jednotvárně. Vstát, najíst se, hlídkovat, spát, najíst se, hlídkovat. Aspoň jsem ten čas využila k menšímu trénování kouzel. Člověk přitom všem zapomene sledovat čas. Pak už ani nevíte, jestli jste tam dva týdny nebo dva měsíce. Až teď si uvědomuju, že to muselo být asi tak měsíc po našem příchodu do jeskyně. Prostě mi najednou začalo být špatně. Zvracela jsem, cítila jsem se taová unavená a neměla jsem ani chuť na nějaká jídlo. Ačkoliv jsem se to snažila nějak před Samem zatajit, nepodařilo se mi to. Dělal si o mě starosti, přestože jsem ho neustále ujišťovala, že jsem v pohodě. Jednou nás přišla navštívit manželka profesora, který učí v Bradavicích obranu. Oba pracují pro Brumbála. Aniž bych o tom věděla, Sam ji poprosil o nějaý lektvar pro mě. Protestovala jsem, když mi ho dával, ale nakonec jsem ho vypila. Stejně to nezabralo, špatně mi bylo pořád dál. Možná se to ješt zhoršilo. A jednou jsem se Samovi zmínila o něčem, na co bych měla chuť. Docela ho to udivilo.
Zlom nastal až při přesunu do Bradavic. Při přesunu z kabinetu profesora Coldwella do lesa, nastal trochu problém, když mi u skleníku před jednou studentkou selhal zastírák. Naštěstí to nejspíš nijak nešířila dál. Coldwellová nás zavedla do jedné tajmé místnosti v lese. Není to tak strašné. Je to jedna malá místnůstka, dvě postele, dva stolky, dvě stoličky, dvě skřínky. Od jeskyně je to velké zlepšení.
Sam se alespoň konečně po všem tom hlídkování usnul. Já jsem pod tíhou svých otázek nějak nemohla usnout.
Je to možné? Jak by se to mohlo stát? Ovšemže ano, přece jsem na tom měla svůj podíl. Všechno tomu nasvědčuje, zvracení, únava, divné chutě a zpoždění. Ale… já přece nemůžu být těhotná.