17. kapitola – Vánoční přichází čas

kapitola17Během několika týdnů se počasí o hodně zhoršilo. Jednou, když jsem si šla ráno zaběhat, jsem objevila překvapení v podobě sněhové nadílky. Běhat se moc nedalo, proto jsem to do jara odložila. Nebo alespoň do doby, dokud nebude méně sněhu. Místo toho mi teď vrtá hlavou jedna věc: zůstat nebo nezůstat na Vánoce v Bradavicích? Annie se na mě už těší v Londýně, ale takhle bych tu musela nechat Harryho samotného. Hermiona i Ron odjedou na Vánoce domů, ale Harry se odmítá vrátit ke svým příbuzným. Třeba by šlo vzít ho sebou? Když jsem se mu to pokusila navrhnout, tak to odmítl. Nechce se vnucovat a raději si užije klidné Vánoce v Bradavicích. Když profesorka McGonagallová minulý týden obcházela všechny žáky a dělala si seznam, kdo v Bradavicích zůstane, Harry se okamžitě zapsal. Já jsem se s ní domluvila, že ji dám vědět do konce týdne, jak se rozhodnu. A ten týden končí dnes. 

Vycházeli jsme zrovna z učebny lektvarů, když nám zahradil chodbu jeden obrovský jehličnan. 

“Co se děje? Já myslela, že les je venku.” 

Odpovědí mi byl Hagrid, který vykoukl zpod větví. “Jé, nazdar děcka. Jenom nesu tady tohle do Velký síně. Je to tam moc pěkně vyzdobený.” 

“Hele, my bychom rádi prošli,” ozval se za námi jedovatý hlas Draca Malfoye. Grrr, jak já ho nesnáším. Když Malfoy kolem mě procházel, tak prostě musel prohodit nějakou poznámku, “Beckerová, nepůjdeš si zaplavat?” 

“Drž hubu, Malfoy!” okřikla jsem ho. 

“Copak, ty nemáš ráda vodu? A nebylas to ty, kdo před měsícem říkal, ať se nebojím vody,” rýpal do mě dál Malfoy. 

“Řekla ti, abys byl zticha,” podpořil mě Harry. 

“Ale Pottere, jak se těšíš na Vánoce v Bradavicích? Uděláš si tady s Beckerovou vánoční mejdan? Jaký to je pocit vědět, že o vás nikde nikdo nestojí?” 

“To nám řekni ty,” oplatila jsem mu to. 

“Trochu to tady zklidníme, ano?” pokusil se Hagrid zmírnit situaci, ale marně. 

Malfoy ho ignoroval. “Beckerová, já mám rodinu, ale ty ne. Pořád mám někoho, ke komu můžu zajet na Vánoce.” 

“Malfoy, já mám přátele, ale ty ne. Sice nemám rodinu, ke které pojedu na Vánoce, ale mám kamarády tady a mám i kamarádku v Londýně. Já mám hned dvě místa, kde můžu trávit Vánoce.”
“Trávit Vánoce tady s tou svojí ubohou partičkou nebo se špinavou mudlou? Těžká volba.” 

Strčila jsem do něj, až narazil do zdi. Chytila jsem ho za límec hábitu. Koukal na mě překvapeně a trochu vyděšeně. Pravděpodobně by mě od něj Crabbe a Goyle odtrhli, kdyby “Takhle o Annie nemluv. Je mnohem lepší než ty.” 

“Nějaká mudlovská špína? Jak by ta mohla být lepší? Určitě tvoji rodiče byla stejná mudlovská špína a když zjistili, že se jim narodila zrůda, tak tě radši někde nechali.” 

Chytila jsem ho za náprsenku hábitu a pokusila jsem se ho praštit pěstí do obličeje. Byla by to pořádná rána, kdyby neuhnul a já nenarazila místo toho rukou do zdi. Něco křuplo. “Au!” vyjekla jsem. Bolelo to. Blbý Malfoy! Chtěl mě vyprovokovat a pak uhnul. Štěstí, že tu nejsem sama. Zatímco jsem se držela za ruku, Ron se vrhnul na Malfoye. 

“WEASLEY!” rozkřikl se Snape sklepením. “Za to může Malfoy, pane profesore. To on provokoval.” vykoukl Hagridův obličej zpoza stromu. 

“Tak to sice mohlo být, ale je zakázáno prát se.” 

“Beckerová se začala prát první,” obvinil mě Malfoy. 

Snapův pohled spočinul na mě. “Ukažte tu ruku,” rozkázal mi, když viděl, jak si stále držím ruku. 

Pustila jsem si ruku a natáhla jsem ji. Několik prstů bylo v nepřirozeném úhlu. Snape mě opatrně chytnul za ruku, takže jsem pocítila dotyk jeho ledových prstů, a vytáhnul hůlku. Něco zamumlal a mávnul nad mojí rukou hůlkou. 

“Běžte si všichni po svých,” rozehnal nás. Malfoy, Crabbe a Goyle se protlačili kolem stromu a na Malfoyově tváři jsem zahlédla škodolibý úškleb. 

“Přísahám, já tomu Malfoyovi ten jeho úsměv jednou rozbiju,” zavrčela jsem skrz zaťatý zuby, když jsme šli nahoru do Vstupní síně. Za námi šel Hagrid a nesl ten obrovský strom. 

“Neměla by ses prát,” kázala mi Hermiona. “Můžeš být jenom ráda, že ti Snape nevzal body.” 

“Vždyť je to Snapeova oblíbenkyně. Té nikdy nevezme body,” prohlásil Ron. 

Zastavila jsem se a zamračila na Rona. “Jak to myslíš?” 

“No, tobě nikdy neubere body. Vždycky když za něco můžeš ty, tak ti to promine.” 

“Vždyť se ke mně chová úplně normálně,” oponovala jsem mu. 

Hermiona zavrtěla hlavou. “Kdy naposledy ti vzal nějaké body?” zeptala se mě. 

“No…“ zaváhala jsem a snažila jsem si vzpomenout. 

Ron se ušklíbnul. “Tak vidíš.” 

“Někdy nedávno mi body určitě sebral. Tak před měsícem. Nebo možná před dvěma. Ale to nic neznamená. Prostě mi docela jdou lektvary, tak asi nemá moc důvodů mi je brát,” snažila jsem se to racionálně vysvětlit. 

“Takže protože jsme mi ostatní v lektvarech tak strašný, tak nám bere body?” zeptal se mě Ron. 

“Tak jsem to nemyslela.” 

“I kdybych byl v lektvarech nejlepší na světě, tak si vždycky najde důvod mi ubrat body,” prohlásil Harry. “Prostě mě nesnáší.” 

“To je hloupost!” zamítl to Hagrid, který šel celou dobu za námi i se stromem a poslouchal nás. “Proč by tě nesnášel?” 

Harry pokrčil rameny. “Proč si zrovna Kate oblíbil?” 

Hagrid se na chvíli tvářil, jako kdyby ho něco napadlo, ale pak zavrtěl hlavou. Toho zvláštního výrazu si všimnul jenom Harry a já. Navíc bylo docela nápadné, jak se Hagrid najednou pokusil o změnu tématu. 

“Tak co, Kate? Kam pojedeš na Vánoce? Do Londýna nebo zůstaneš tady?” zeptal se mě. 

“Pořád jsem se ještě nerozhodla. Mám být s Harrym, který by tu byl jinak sám, nebo mám jet do Londýna za Annie, kterou jsem neviděla skoro půl roku?” 

“Ale vždyť Harry tu přece nebude sám,” namítl Hagrid. “Budu tu já!” 

“A já,” přidal se Ron. 

“Cože?” zeptala jsem se překvapeně Rona. Měl přece jet na Vánoce domů k rodičům. 

“No jo, tys vlastně ráno u toho nebyla, když si zaspala. Rodiče nám napsali, že jedou navštívit Charlieho do Rumunska, takže s bráchy zůstávám na Vánoce v Bradavicích,” vysvětlil mi Ron. 

“Takže klidně můžeš jet za Annie,” dodal Harry. 

“Myslíš?” ujistila jsem se. 

Harry přikývl. “Já se tu s Ronem a dvojčaty rozhodně nudit nebudu. Přece nebudeme stát mezi tebou a tvojí nejlepší kamarádkou? Určitě si máte co říct a neviděli jste se tak dlouho. Tak jeď za ní.”
Na chvíli jsem se zamyslela, ale pak jsem přikývla. Harry má pravdu. Pojedu za Annie. “Asi to svoje rozhodnutí zajdu říct McGonagallce.” 

“Profesorce McGonagallové,” opravil mě Hagrid. 

“No jo. Uvidíme se v knihovně?” zeptala jsem se ostatních. 

“V knihovně?” vyhrkl překvapeně Hagrid. “Vždyť vám začínají za chvíli prázdniny.”

“To není do školy,” vysvětloval Harry. “Snažíme se najít Nicolase Flamela.” 

“Cože?” vyhrkl nahlas Hagrid, až se po nás několik studentů ohlédlo. Potom ztlumil hlas. “Hele, já už jsem vám povídal, ať se do toho nepletete.” 

“Chceme jenom vědět, kdo je Nicolas Flamel,” pokusil se ho uklidnit Ron. “Ale jestli chceš, můžeš nám to usnadnit.” 

Hagrid zavrtěl hlavou. “Tak na to rovnou zapomeňte. Mějte se dobře a Kate s Hermionou, ještě než odjedete, tak se u mě stavte pro dárky.” 

V den začátku prázdnin jsem seděla s Hermionou ve vlaku do Londýna. Vlak nebyl úplně plný, takže jsme si s Hermionou zabraly jedno volné kupé samy pro sebe. Sebou jsem měla kufr, který byl z poloviny plný oblečením a z druhé poloviny dárky. Ve společenské místnosti byla velká truhla, kam jsem dala dárky pro Harryho a Rona. Na Boží hod se jim mají objevit u postelí. Hermioně jsem dala dárek rovnou, ale rozbalí si ho až na Boží hod. Harry, Ron I Hermiona ode mě dostanou ten samý dárek. Ze zbytků peněz, které mi zbyly z fondu na nákup školních potřeb, jsem jim koupila pořádnou dávku kouzelnického cukroví. 

Většinu cesty jsem byla potichu a koukala jsem z okna. Byla jsem nervózní z příjezdu zpátky do dětského domova. Jak se ke mně budou chovat? Co všechno jim mezitím stihla Valerie o mně navykládat za lži? Třeba jim řekla, že mě zavřeli do nějakého blázince, protože jsem psychopat a sériový vrah. 

“Kate, posloucháš mě vůbec?” zeptala se mě Hermiona. 

Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na ní. “Co?” zeptala jsem se nechápavě. Vůbec jsem nevnímala, že mi něco říká. 

“Kate, nedělej si hlavu s tím návratem. Prostě se chovej přirozeně. Buď sama sebou. Tak jako se chováš v Bradavicích. Všichni v Bradavicích si tě oblíbili, tak si poradíš s několika děckama.” Potom jsme změnili téma a já už jsem Hermionu vnímala. 

Na nádraží čekali na Hermionu rodiče, kteří se ji nemohli dočkat. Pozdravila jsem je a rozloučila jsem se s Hermionou. Moje oči hledaly Annie. Nádraží bylo plné lidi, kteří někam pospíchali, ale Annie nikde. 

“Kate!” vypískl někdo za mnou. Otočila jsem se a uviděla smějící se blonďatou hlavu v modrobílé zimní bundě, která běží ke mně. Vzápětí na mě skočila, div jsem se nesvalila na zem. 

Tohle její přivítání pro mě nebylo žádné překvapení. Vždycky byla dost hlučná a temperamentní. Když mě pustila, mohla jsem si ji konečně trochu prohlédnout. 

“Páni, máš sestříhaný vlasy,” poznamenala jsem. 

“Jo, chtěla jsem trochu změnu. Ale ty si zase vyrostla. Přestaň už růst, cítím se pak vedle tebe jako prcek.” To byla pravda. Teď jsem se na Annie koukala z větší výšky. Přestože je Annie starší než já, tak je malé postavy. 

“Ty budeš prcek vždycky. A taky si mi chyběla, Annie.” 

“Ty mně taky,” usmála se. “A teď mi všechno pověz. Jaký to tam je, co všechno už umíš, jaký jsou ostatní a prostě všechno.” 

Kousek od nás mi zamávala Hermiona, která právě odcházela s rodiči z nádraží, tak jsem jí zamávala také. 

“Tohle byla například jedna moje spolužačka. Hermiona, psala jsem ti o ní,” vysvětlila jsem Annie, která koukala, komu mávám. Také jsme vyšli z nádraží a zamířili jsme do dětského domova. 

“Jo, to byla ta událost s tím trollem. To muselo být hustý.” 

“Když se tě snaží zabít několikametrový troll, tak je to ohromně hustý,” potvrdila jsem její poznámku s ironií v hlase. 

“No, já myslela, že je hustý, jak si vymyslela ten plán. Jak se praštil sám do hlavy.” 

“Jenom trocha improvizace,” pokrčila jsem rameny. 

“A co ten blonďatý kluk, Draco?” Annie byla o rok starší než já a už měla jistý zájem o kluky. “Byl docela hezký, ale na mě moc mladý. Možná někdy v dospělosti, kdy už ty věkový rozdíly nebudou tak velký a důležitý.” 

Odpovědí jí bylo probodnutí pohledem. 

“Co je?” zeptala se nechápavě. 

“Malfoy je hajzl. Je to slizkej parchant a slizkej parchant bude vždycky.” 

“Chápu správně, že jste se nějak pohádali?” 

Protočila jsem oči v sloup. “Vzpomínáš, jak jsem ti napsala v tom prvním dopise o něm? Jak jsme se pohádali ve vlaku, pak ta facka. Potom ten sen, kde se pokusil na mě hodit ten vtípek Weasleyů. Už si vzpomínáš?” 

“Jo, jasně. Ono mi to tak nějak vypadlo kvůli těm tvým divným snům. Hele, to je v tom vašem světě normální nebo ne?” zeptala se mě. 

Zavrtěla jsem hlavou. 

“A ví o tom někdo jiný kromě mě?” zeptala se mě. 

Znovu jsem zavrtěla hlavou. 

“Jak myslíš, já se ti do těch tvých magických věcí plést nebudu,” pokrčila rameny. “A co ten Harry? Řekla si mu něco o těch snech?” 

Opět jsem zavrtěla hlavou. 

“Hele,” šťouchla mě do ramene ”…tebe neučili mluvit?” 

Tentokrát jsem pro změnu protočila oči v sloup. 

Annie pokrčila rameny. “Třeba jsou ty sny nějaký znamení. Třeba je to tvůj budoucí manžel,” navrhla Annie. 

Probodla jsem ji pohledem. 

“Jak vůbec vypadá? Říkala si, že má černý vlasy?” zeptala se mě. 

“Černý vlasy, zelený oči stejné jako já, kulaté brýle, na čele jizva ve tvaru blesku, hubený a kromě školní uniformy nosí většinou vytahané oblečení po bratranci,” popsala jsem ji Harryho. 

“Hmm, takže dokonalý typ pro tebe,” poznamenala Annie. 

Znovu jsem ji probodla pohledem. “Annie, víš, že tyhle tvoje otravný poznámky mi docela chyběly?” zeptala jsem se jí. 

“Vážně?” ujišťovala se. 

“Ne.” 

“Pche,” na oko se urazila. 

Tohle dělávala dřív často, že se jako urazila. Nikdy to ale nebylo moc na moc dlouho, průměrem to bylo tak na deset vteřin. Proto se mě hned vyptávala dál na Bradavice. Přestože jsem jí většinu popsala v dopise, tak to chtěla slyšet ode mě. Takže jsem ji celý zbytek cesty vykládala o hradu, hodinách čar a kouzel, potrhlých profesorech a o všem co mě ještě napadlo. Zdaleka jsem ji nestihla povědět všechno, co jsem chtěla. 

Nakonec jsem se objevila před starým velkým domem, kde jsme vyrůstala. Možná bych tomu měla říkat domov, ale já to vždycky brala jenom jako přechodné bydlení. Můžu teď brát Bradavice jako můj domov? Rozhodně si tam připadám víc doma než tady. Ne že bych to tady přímo nenáviděla, ale v Bradavicích je mi příjemněji. Tam mám kamarády a tady mám jen Annie. Podívala jsem se na ní. Kdybych si měla vybrat mezi Bradavicemi a Annie, koho bych si vybrala? Doufám, že si nikdy nebudu muset vybírat, protože opravdu netuším, jak bych se rozhodla. 

Otevřela jsem dveře a vlezla jsem I s kufrem dovnitř. 

“Tys nám tady chyběla,” řekla otráveně jedna holka na schodech, jakmile mě spatřila. 

“Taky tě zdravím, Val! Hrozně jsi mi chyběla,” oznámila jsem jí. Pravděpodobně jsem do toho dala málo ironie, protože na chvíli zaváhala, jestli to náhodou nemyslím vážně. Nakonec zavrtěla hlavou a zamířila do klubovny. Kufr jsem nechala stát na chodbě a šla jsem se taky podívat do klubovny. Opřela jsem se o rám dveří a prohlížela si klubovnu. 

Momentálně běžela v televizi jedna z vánočních pohádek, takže televize byla v obležení těch nejmladších. Ti starší seděli u stolu po skupinkách a o něčem se bavili. Zahlédla jsem Toma s Valerií, jak se o něčem baví. Podle toho, jak pokukovali po mně, mi došlo o čem. O kousek dál seděl Alex Johnson, který si pročítal nějaký časopis, a několik holek po něm pokukovalo. 

V jednom rohu stál umělý jehličnan stejný jako každý rok. Pravé stromky jsou drahé a nevyplatí se kupovat každý rok nový. Tenhle už byl docela starý a oškubaný. Každý rok se to proto snažíme – nyní už jenom oni snaží – zakrýt ozdobami. V Bradavicích byly větší a hezčí. 

“Hej, lidi! Hádejte, kdo se vrátil!” zavolala na ně Annie. 

Všechny zraky v místnosti se stočily k nám. 

“Stavte slavobrány, jsem zpátky,” ušklíbla jsem se. Byla jsme u toho trochu nervózní. S většinou lidí tady jsem moc nevycházela a držela jsem se od nich dál. Jak mě přijmou teď? Většina jenom na mě rozpačitě koukala, jako kdybych byla mimozemšťan nebo čarodějnice. Vzpomněla jsme si na radu Hermionu. Buď sama sebou! Tady jsem vyrůstala. Možná to nepovažuju za svůj úplný domov, ale pořád se cítím tady víc doma než jinde, když teda nepočítám Bradavice. 

“Tak co zajímavého se tu stalo, když jsem tu nebyla?” pokusila jsem se zahájit konverzaci a snažila jsem se, aby se mi z hlasu vytratila všechna nejistota. “Kdo přibyl, kdo ubyl?” Nečekala jsem, že se mi hned všichni vrhnou kolem krku, ale aspoň někdo něco může říct. 

“Jedna rodina adoptovala Elizabeth,” řekl Anthony, což byl desetiletý kluk, který zbožňoval pokemony. Super, už se mnou někdo 

“To byla ta malá černovlasá s tou červenou mašlí?” ujišťovala jsem se. Potvrdila mi to Michelle přikývnutím.Posadila jsem se do jednoho volného křesla. 

“A kde ty jsi vlastně celou tu dobu byla?” zeptal se zvědavě Michael. Byl to sedmiletý kluk, který naprosto zbožňoval našeho fotbalistu Alexe. 

“Internátní škola někde na severu. Jede se tam docela dlouho vlakem.” 

“A tu cestu tam ti zaplatí škola nebo si to musíš platit sama? Protože jestli si to platíš sama, tak by to bylo pěkně drahý.” zeptala se Alberta, jedna ze takzvaných trojčat. Michelle, Alberta a Mary byly tři nejlepší kamarádky, které pořád chodily spolu, až se jim začalo říkat trojčata. Původně byly společně na pokoji jenom dvě z nich a třetí spala jinde. Ale často se stalo, že dvě spaly v jedné posteli a třetí v té druhé. Nakonec jim proto vychovatelky daly do pokoje třetí postel a od té doby spí oficiálně všechny tři v jednom pokoje. 

Zavrtěla jsem hlavou. “Na nádraží je jeden takový vlak, který je jenom pro naši školu. Vejde se tam všech sedm ročníků.” 

“Sedm? Snad osm ne?” zeptal se Tom a měl pravdu. Jestli jim chci vykládat o Bradavicích, tak budu muset pár informací zkreslit. Mudlovská škola má osm tříd, ale Bradavice mají jenom sedm nejspíš kvůli tomu, že kouzelník nebo čarodějka se stanou zletilými už v sedmnácti. V mudlovském světě bych se stala zletilou až v osmnácti. Navíc škola jenom se sedmi ročníky by neprošla u mudlovského ministerstva školství. 

“Přeřek. Jasně, že máme osm tříd,” opravila jsem se. 

“A ten vlak vás odveze rovnou do školy nebo musíte jít kousek pěšky?” 

“Vlastně nás odveze do vesnice u školy. Starší ročníky odvezou do školy kočáry, což je sice staromódní ale i pěkný a navíc ekologický. První ročník ten se do školy plaví poprvé přes jezero a ten pohled, když poprvé spatříš hrad, je naprosto kouzelný. Ten pocit se nedá popsat.” 

“Počkat, vy máte školu na hradě?” 

Přikývla jsem. “Je to docela stará škola. Ani nevím, kdy přesně ji založili. Ale hrad je obrovský a má několik věží. Naše kolej má společenskou místnost v severní věži. A taky máme obrovské pozemky. Těším se na léto, až bude pěkný počasí a my si sedneme u jezera.” 

“Jů, to bych chtěla vidět,” prohlásila Michelle. 

“Ještě jim pověz o školním poháru,” navrhla Annie, která seděla celou dobu v křesle vedle mě a poslouchala, jak vypravuju o škole. 

“No, máme tam čtyři koleje. Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Na začátku jsme vyplnili takový test, podle kterého nás rozřadili do kolejí. Podle pověsti se do každé koleje řadí podle několika vlastností. U Nebelvíru je to odvaha a rytířskost. Havraspár bere ty chytré a důvtipné a Zmijozel…” Zarazila jsem se. Čím by se dala nahradit čistá krev? Jednoduše, stačí si vzpomenout na Malfoyež. “Ty jsou pyšní na svůj původ a namyšlení. Patří tam většinou bohatí lidi, kteří se štítí těch obyčejných a chudých. A jenom do Mrzimoru berou všechny. Tam chtějí hlavně kamarádskost.” 

“Takže ty chodíš do Mrzimoru,” poznamenala jízlivě Valerie. “Na nějakýho havrana seš moc hloupá, na nebosíru moc zbabělá a na zmijílez moc chudá. I když možná ani to kamarádství nepatří mezi tvoje silné stránky, když máš jenom jednu kámošku.” 

“Nesuď všechny podle sebe. Pro tvoji informaci chodím do Nebelvíru a představ si, že mám víc než jednu kamarádku. To ty máš jenom Toma, kterýho si nejspíš podplatila, aby s tebou pořád chodil.” 

“Tak proč jsi nezůstala na té tvé dokonalý a báječný škole, když tam máš tolik kamarádu? Teda pokud sis je nevymyslela.” 

“Přemýšlej. Není to tak těžký. Skoro půl roku jsem neviděla svojí nejlepší kamarádku a tak jsem za ní přijela.” 

Očividně Valerii došly argumenty, proto si jen odfrkla a uraženě odešla. Tom chvíli váhal, ale pak ji následoval. 

Pokrčila jsem rameny. “Fajn, tak kde sem skončila?” otočila jsem se na ostatní. “Jo, u těch kolejí. Mimochodem jsem v Nebelvíru. No a všechny koleje soupeří o školní pohár. Ten získá na konci roku kolej s největším počtem bodů. Ty získáváme za úkoly, správně zodpovězené otázky na hodinách a podobně. Porušením školního řádu naopak o body přijdeme.” 

A tak jsem jim vyprávěla o Bradavicích. Vyprávěla jsem jim, co všechno je na hradě. Pochopitelně jsem vynechala všechno magické například pohyblivé obrazy, duchy, Protivu. Když jsem jim řekla všechno o hradě, pověděla jsem jim I o profesorech. Zatajila jsem, co doopravdy učí. Z kouzelných formulí jsem udělala hodiny matematiky, z přeměňování angličtinu, z bylinkářství přírodopis, z dějin dějepis, z astronomie zeměpis, z lektvarů chemii. U obrany jsem si nebyla poněkud jistá, co z ní udělám. Nakonec jsem z ní udělala hodiny sebeobrany. Kéž po mně nikdo nebude chtít, abych jim předvedla něco z toho, co jsem se tam údajně naučila. Alexe zase zaujalo, když jsem vyprávěla o sportování na škole. Akorát jsem z famfrpálu udělala fotbal. Alexovi se líbilo, že tam každá kolej soupeří o famfrpálovo-fotbalový pohár. 

Nakonec to všechno skončilo, když přišla vychovatelka, která chvíli předtím zakopla o můj kufr na chodbě, a poslala mě si ho odnést do pokoje. Takže jsem si ho chtěla vzít a odnést si ho za pomoci Annie do pokoje, ale Alex mě zarazil. Sám od sebe mi vzal mu kufr a nesl mi ho nahoru do pokoje. S Annie jsme šli pár kroků za ním a já jsem se jí potichu zeptala: “Nevíš, co ho to napadlo?”
“Nahoře ti to vysvětlím,” odpověděla mi také potichu. Když mi Alex odnesl kufr do pokoje, tak jsem mu poděkovala a on odešel. 

“Tak vysvětluj,” pobídla jsem Annie, když jsem zavírala za Alexem dveře. 

“Změnila ses.” Když uviděla můj zmatený výraz, tak pokračovala ve vysvětlování. “Před rokem by si před nimi tak otevřeně nemluvila. Byla jsi uzavřenější a míň přátelská.” 

“Před rokem by mě tak ochotně neposlouchali. Vždyť mě celý roky odstrkovali.” 

“Už léta se ti snažím vysvětlit, že si to jen namlouváš. Nevím, kde se to vzalo. Možná jak si tenkrát odhodila Valerii, tak si dostala strach sama ze sebe a uzavřela ses do sebe nebo tak něco. Nejsem psycholog a tomuhle nerozumím. Ale znám tě už několik let a si to ty, kdo se před nimi uzavřel.” 

“To není pravda,” namítla jsem. 

“Je to pravda. Věř mi, já jsem to všechno sledovala. Chovali se k tobě stejně jako ke mně. Možná až na Valerii, ale ta s tou ses hádala vždycky. No a teď už jsi jiná. Změnila ses. Víc se usmíváš, vypadáš šťastněji a jsi víc otevřená lidem. Tak nerozebírej, jaká jsi byla dřív, ale zajímej se o to, jaká jsi teď. 

“Annie, kdy se s tebe stal filozof?” Tohle mi k ní nějak nesedělo. Znala jsem ji spíš jako Annie puberťačku než jako Annie velkou myslitelku. 

Pokrčila rameny. “Asi dospívám.” 

“Ty a dospět? Nechtěj mě rozesmát.” 

“Pche,” jako se urazila. Tohle je ta stará Annie, kterou znám. Ale zvláštní je, že možná měla pravdu. Možná jsem to byla já, kdo se uzavřel do sebe. Jenom jsem si nepřipadala, že bych se nějak změnila, jak mi tvrdila. 

Tu mojí změnu jsem si uvědomila až o několik dnů později. Během toho týdne už jsem nebyla zavřená ve svém pokoji stranou od ostatních. Většinu času jsem strávila s ostatními v klubovně, přestože tam nebyla se mnou Annie. Nejprve jsem se s nimi moc nebavila, jen jsem sledovala televizi. Bylo to zvláštní sledovat seriály a filmy po několika měsících. Když se mě pak Alberta zeptala, jak se jim povedlo zavést na tak starém hradě elektřinu, tak jsem přiznala, že elektřina v Bradavicích vůbec není. Po tomto zjištění mě pustili dopředu před obrazovku, abych si to podle jejich slov patřičně užila, než odjedu zpátky. 

A potom nastal Boží hod. Všichni se pěkně oblékli a vychovatelky zvlášť dohlížely na ty nejmenší, aby byli důkladně umytí. U nás ostatních jim už to bylo jedno. Já jsem si oblékla trochu poupravenou školní uniformu. Hábit jsem úplně vynechala a oblékla jsem si jenom košili a černou sukni. Stála jsem před zrcadlem v umývárně a v jedné ruce jsem držela kravatu. Uvažovala jsem, že bych si oblékla I červeno-žlutou nebelvírskou kravatu. Faktem je, že ta červená zdůrazňuje mojí barvu vlasy, ale po pravdě zrzavé vlasy jsou samy o sobě dost výrazné. Co by se mi hodilo víc, by byla zelená zmijozelská kravata, která by mi zvýraznila zelené oči, ale tu nemám. A když o tom tak přemýšlím, kravata se moc na slavnostní vánoční hostinu nehodí. Lepší by byl řetízek. Zavřela jsem oči a představila jsem si. Řetízek se smaragdem, který by byl nějak ozdobený. Nějakým zvířetem. Zlatý lev? Ne, lev patří k nebelvírské červené a navíc zlatá se ke stříbrné nehodí. Ke zmijozelské zelené patří stříbrný had. 

Otevřela jsem oči. V odrazu zrcadlu jsem viděla sebe. Pohled mi sjel na kravatu. Začala se zkracovat a měnit barvu. I materiál se měnil. Už to nebyla látka ale stříbro. V ruce jsem držela stříbrný řetízek se smaragdem a stříbrným hadem. Usmála jsem se, protože přesně tohle jsem měla v plánu. Ta přeměna mě ani nepřekvapila a ani nevyděsila. S chladným výrazem v obličeji jsem si zapnul řetízek kolem krku. 

„Jak si to udělala?“ ozvalo se ode dveří. Otočila jsem hlavu a podívala jsem se za hlasem. V otevřených dveřích stála Valerie. Vyděšeně na mě zírala a těkala očima mezi mým obličejem a řetízkem. 

„Valerie, uklidni se. Vysvětlím ti to.“ 

„Ne,“ vrtěla hlavou a pomalu couvala k otevřeným dveřím. „Já jsem vždycky věděla, že jsi divná. Že jsi zrůda!“ Valerie se rozběhla ke dveřím. Mávla jsem rukou a dveře se jí zavřeli před nosem. Otočila se a zírala na mě. Šla jsem pomalým krokem k ní. 

„Já nejsem zrůda,“ řekla jsem jí chladně. „Jsem čarodějka. To ty jsi zrůda, protože neumíš ovládat magii. Ne, ty nejsi ani zrůda. Ty nejsi ani špína. Ty jsi nic.“ Při posledním slově jsem ji šťouchla prstem do hrudi. Vzápětí se z toho místa, začala vytrácet. Prostě začala mizet. Bylo to, jako když vyleju inkoust na papír a on se postupně rozlévá a vsakuje. Stejně tak to bylo u Valerie. Mizela a nemohla s tím nic dělat. 

Přesto jsem neviděla Valeriino zmizení neviděla celé. Bylo to dost pomalé a nudné, tak jsem přešla zpátky k zrcadlu. Valerie mi byla lhostejná. Bylo mi jedno, co se s ní stane. Důležitější pro mě byl odraz v zrcadle. Až na to, že nebyl můj. Jediné, v čem se mi podobal, byly oči. Měly přesně stejný tvar a barvu, byly dokonalou kopií mých, tedy kromě toho, že byly schované za kulatými brýlemi. Zbytek odrazu byl jiný. Především v tom, že v odrazu byl kluk a měl černé, krátké a rozčepýřené vlasy. Ve tváři měl smutný výraz. 

„Co jsi to provedla, Kate? Jak si nám to mohla udělat?“ zeptal se mě. Vypadal, jako kdyby hodně trpěl. 

„Musela jsem ji odstranit. Viděla mě čarovat. Řekla by to ostatním v domě. To jsem nemohla dopustit,“ obhajovala jsem se. 

Harryho nálada se najednou změnila. „Ty moc dobře víš, o čem mluvím!“ rozzuřil se na mě. 

„Já to ale nevím, Harry,“ snažila jsem se ho uklidnit. 

Někdo mi položil ruku na rameno. Otočila jsem hlavu. Vedle mě stál Draco Malfoy a usmíval se na mě úsměvem, který mě měl utěšit a uklidnit. 

„To je v pořádku, Kate. Nemusíš už tajit, kdo jsi.“ 

„Ale já nevím, kdo jsem,“ namítla jsem. 

„Ale víš, Kate,“ vymlouval mi to. „Vždycky jsi věděla, že patříš k nám. Tušila jsi, že to my jsme tvoje rodina. A nemůžeš za to, že tě klobouk špatně zařadil. Vybrala sis svojí stranu. Vybrala sis tu správnou, vítěznou.“ Otočil mě směrem k zrcadlu. Nyní jsem viděla, že jsem celá oblečená do zmijozelského hábitu. Více mně ale zaujal Harryho smutný výraz. „Už se nemusíš zahazovat s nimi. Svůj úkol jsi splnila. Získala si od nich, co jsme potřebovali. Teď je odstraň. Stačí, když rozbiješ zrcadlo a skončíš to navždy.“ 

„Kate, nedělej to. Mysli na to, co jsme spolu všechno prožili. Mysli na naše přátelství,“ přemlouval mě Harry. 

Natáhla jsem prsty a dotkla jsem se zrcadla. Dotkla jsem se místa, kde byla Harryho tvář. Draco má pravdu. Vždycky jsem věděla, že patřím do Zmjozelu. Dala jsem ruku k tělu a odstoupila jsem krok od zrcadla. Představila jsem si, jak do zrcadla udeří velká neviditelná palice a rozbije ho. Vzápětí se ozvala rána a zrcadlo popraskalo. Ihned potom se zrcadlo vysypalo a střepy popadaly všude kolem. Přistoupila jsem o krok blíž a podívala jsem se na střepy. Usmála jsem se, protože mě potěšilo, co tam vidím. V každém střepu jsem viděla zelené oči s brýlemi. Ani jedno z nich se nehýbalo, byl v nich mrtvý výraz. 

„Ne! Harry!“ vyjekla jsem a posadila jsem se. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem v dětském domově ve svém pokoji a ve své posteli. Byla jsem vyděšená tím, co se stalo před chvílí. Srdce mi bylo jako splašené a zrychleně jsem dýchala. Nejhorší na tom bylo, že jsem necítila žádnou lítost, když jsem to prováděla. Dokonce jsem i cítila radost, když jsem viděla Harryho oči mrtvé. 

Zhluboka jsem se nadechla a pokusila uklidnit. Klid, Kate. Patříš do Nebelvíru, zařadil tě tam klobouk a ten se neplete. Kromě toho bych svoje kamarády nikdy nezradila a rozhodně bych nezabila Harryho. Všechno to byl jen sen. Boží Hod ještě nebyl, ten je až…už zítra! Zítra budou dárky! 

Nechtěla jsem myslet na sen, proto jsem se zaměřila na nadšení z Vánoc a vyskočila jsem z postele. Přitom jsem něco z postele shodila. Sebrala jsem to a položila na noční stolek, aniž bych se na to podívala. Došla jsem od umýváren a zastala jsem se ve dveřích. Bylo tam několik vychovatelek a něco řešily. Všude na podlaze byla spousta střepů. 

„Co se stalo?“ zeptala jsem se. Odpověď jsem dostala hned, jakmile jsem se podívala na zrcadlo. 

Bylo rozbité. Sklonila jsem hlavu a podívala jsem se střepy. Viděla jsem v nich svůj odraz, své zelené oči. Jenže když jsem je viděla naposled, byly mrtvé. 

„Katherine?“ zeptala se mě opatrně vychovatelka Lopezová. Asi už se snažila upoutat moji pozornost delší dobu. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na ni. „Kate, běž prosím tě dnes do jiné umývárny, než se to tady uklidí a přijdeme na to, kdo to udělal.“ Přikývla jsem a odešla jsem na chodbu. Moje ranní nadšení pro Vánoce vyprchalo stejně rychle, jako se objevilo. Bylo mi jasné, kdo rozbil to zrcadlo. Byla jsem to já. Čarovala jsem ve snu. Ale jestli jsem ve snu rozbila zrcadlo a potom se rozbilo i ve skutečnosti, tak se možná splnilo i to ostatní. A co jsem tam všechno provedla? Vyvalila jsem oči. Nechala jsem tam zmizet Valerii! 

Rozběhla jsem se k jejímu pokoji. Zběsile jsem klepala na dveře. Prosím, ať otevře ona. Sice ji nemam ráda, ale ne až tak moc. Dveře se otevřely a na prahu stála Valerie. V tu chvíli jsem udělala něco opravdu nečekaného. Objala jsem ji. Byla natolik překvapená, že mě ani neodstrčila. Díkybohu, že jsem ji nevymazala. Pustila jsem ji a nechala jsem ji tam překvapenou stát. 

Odešla jsem do svého pokoje a zavřela jsem za sebou dveře. Opřela jsem se o dveře a zavřela jsem oči. Ty sny už mě vážně štvou. Otevřela jsem oči a první, co sem spatřila, byl řetízek na nočním stolku. Zamračila jsem se a popošla jsem několik kroků k němu. Vzala jsem ho do ruky a prohlédla jsem si ho. Stříbrný řetízek se zeleným smaragdem, kolem kterého je stříbrný had. Ten z mého snu. Ten, kterým to všechno začalo. Je to zmijozelský náhrdelník. Vztekle jsem ho hodila na dno kufru. Nechci ho vidět. Na ten sen chci zapomenout. Ten sen se mi nikdy nezdál. Jenže co když se mi bude zdát něco takového znova a tentokrát to dopadne hůř? 

Oblékla jsem se a umyla jsem se, jako kdyby to byl normální den. Chvíli potom dorazila Annie. Vyměnily jsme s dárky s tím, že si je rozbalíme až zítra. Hned poté Annie odešla, protože Boží hod den má v plánu strávit celý se svými adoptivním rodiči. Na Štědrý den bylo v tomto domě tradicí, že dopoledne jsme sledovali s malými pohádky. Přestože ti nejstarší říkali, že to je jenom pro ty malý a že už jsou na to moc velcí, tak se k nám vždycky nějak nenápadně přidali. Odpoledne jsme se pak koulovali na dvoře a společnými silami stavěli velkého sněhuláka, kterému jsme říkali Frost. Během toho dne ještě někteří bleskově dobalovali dárky a diskutovalo se o tom, kdo rozbil zrcadlo. Večer jsme pak všichni ulehli do svých postelí a těšili se na další den. 

Ráno mě probudil dupot za dveřmi. Otevřela jsem oči a posadila jsem se. Ospale jsem se rozhlédla po místnosti. Proč sakra tak dupou? Copak hoří? Moment. Dnes je Boží hod a jsou dárky. Vyskočila jsem z postele a přehodila jsem přes sebe župan. Otevřela jsem dveře a sešla jsem dolů. Klubovna byla nacpaná a všichni hladově koukali po dárcích pod stromkem. Posadila jsem se na jednu volnou židli u dveří. Nikdo se nesměl přiblížit ke stromku, vždycky jsme čekali, až vychovatelky řeknou naše jméno. Kdybychom se vrhli všichni na dárky, tak by nakonec ze stromku nezbylo nic. 

Několikrát bylo vysloveno moje jméno a u mé židle se nakupila hromádka dárků. V měkkém balíčku od Annie jsem nalezla zelené tričko s nápisem Malá čarodějka. Když tohle triko vyráběli, tak je asi nenapadlo, že ho někdy bude nosit opravdová čarodějka. Od Hagrida jsem dostala dávku griliážových hrudek. Harry mi dal velkého plyšového lva a od Rona jsem dostala malou sošku lva. Nevím, kde v Bradavicích se jim tohle podařilo sehnat, ale tipuju to na dvojčata Weasleyovi. To, že jsem dostala od Hermiony, mě nepřekvapilo. Překvapilo mě spíš její výběr. Čekala bych od ní nějakou učebnici nebo něco, co se mi hodí do školy. Místo toho mi darovala knihu Schopnosti, o kterých jste netušili. Po prohlédnutí jsem zjistila, že to je encyklopedie úplně všech schopností známých, neznámých i dávno zapomenutých. Na první stránce byl navíc lístek od Hermiony: Všimla jsem si, jak si poslední měsíce čteš knihy o schopnostech. Netuším, co tam hledáš, ale snad ti tahle kniha pomůže. Má hodně dobrou recenzi a mají tam být úplně všechny schopnosti, co existují. Já osobně si myslím, že tam jsou i nějaké schopnosti, které neexistují a oni si je přimysleli. Snad jich tam ale není moc. Kdyby tu Hermiona byla, tak bych ji radostí objala. Tady snad najdu konečně něco o té projekci. 

Potom, co jsme si všichni dostatečně prohlédli dárky, nás vychovatelky vyhnaly nahoru do pokojů, abychom se důkladně připravili na vánoční hostinu. Na tomhle jim hodně záleží. Trvají na tom, abychom se svátečně ustrojili. Při oblékání jsem si vzpomněla na svůj sen a právě proto jsem zamítla nápad, obléknout si věci ze školní uniformy. Místo toho jsem si oblékla to, co každý rok, což jsou tmavě modré šaty. V podstatě to jsou jediné pořádné šaty, které mám. Jako vánoční hostinu jsme měli pár pečených krocanů. Většinou to sotva stačí pro všechny. Ale vychovatelky dělají, co mohou. Musely by mít víc rukou a troub na to, aby toho bylo víc. Za to máme ale víc brambor a vánočního pudinku. Po hostině nastal klid, kdy si každý dělal, co chtěl. Někteří sledovali v televizi vánoční pořady, ale většina si užívala svoje dárky. Já jsem si vlezla do svého oblíbeného křesla v klubovně a četla jsem si v encyklopedii schopností. Bohužel to nebylo seřazené podle abecedy, takže si ji musím přečíst opravdu celou. 

„Šťastné a veselé,“ přisedla si vedle mě Alberta. „Tak, co všechno jsi dostala?“ zeptala se mě. 

„Tričko, griliášové hrudky, plyšového lva, malou sošku lva a tuhle knihu,“ vyjmenovala jsem ji všechny svoje dárky. 

„Proč jsi dostala tolik lvů?“ zeptala se mě znovu. 

„Přemýšlej. Chodím do Nebelvíru. Nebe-lvír. Chápeš?“ 

„Jasně. Protože máte lva v názvu.“ 

„A taky ve znaku. Lev je symbol Nebelvíru. Symbolem Mrzimoru je jezevec, Havraspáru orel a Zmjozelu had.“ 

„Aha. A do jaké koleje bych asi patřila já?“ vyptávala se mě dál. 

„No,“ zamyslela jsem se a pořádně jsem si ji prohlédla. „Tebe tipuju tak na Mrzimor nebo Havraspár. Možná Nebelvír.“ 

„Jak si můžu podat přihlášku?“ Tahle otázka mě zaskočila. Jak ji to teď vysvětlit? 

„No, ono už bude asi pozdě. Na tuhle školu musíš poslat přihlášku pár let předem, protože je o ni velký zájem. To víš, ta stará škola už má svoji pověst vybudovanou.“ 

„Škoda,“ zamumlala zklamaně a nechala mě o samotě. Nyní jsem si mohla v klidu číst dál. 

Večer jsem si vzala plyšového lva do postele. Myslela jsem díky němu na Nebelvír a potom na Bradavice. Jsem pryč teprve chvíli a už mi chybí. Nemluvě o Harrym, Ronovi a Hermioně. Dali mi pěkné dárky k Vánocům. Při vzpomínce na Harryho jsem obejmula lva a moje poslední myšlenka před usnutím byla právě o Harrym. 

Ocitla jsem se na chodbě, kde byly brnění. „Jsem v Bradavicích,“ zaradovala jsem se v duchu. Podívala jsem se na svoje tělo. Bylo průhledné jako vždy v mých nočních procházkách. Rozhlédla jsem se, abych zjistila, kde přesně v Bradavicích jsem. Kvůli tmě jsem ale chodbu nepoznala. Vzápětí jsem zaslechla kroky. Instinktivně jsem se schovala za brnění, ale pak jsem si uvědomila, že já se schovávat nemusím. Vždyť tu v podstatě nejsem. Nebo možná jsem, ale jsem neviditelná. Dříve jsem měla teorii, jestli moje sny nejsou opravdu jenom moje sny a akorát se některé věci ze snu dostanou do skutečného. Jenže tuhle teorii mi vyvrátil Malfoy, když mi o mých narozeninách prozradil, že opravdu byl tenkrát ve Velké síni. 

Kolem sebe jsem pocítila závan vzduchu. Zamrkala jsem a snažila jsem se něco uvidět, ale byla příliš velká tma. Stejně jsem ale cítila něčí přítomnost, jenže se ten někdo ode mě vzdaloval, tak jsem vyrazila za ním. Vlastně jsem mohla jít úplně klidně se zavřenýma očima, protože by to vyšlo na stejno. Jednu ruku jsem měla položenou na stěně a jela jsem podél ní, zatímco druhou jsem natáhla přes sebe, abych do něčeho nenarazila. Bylo to ale zbytečně. Kdykoliv ten někdo zahnul nebo se zastavil, tak jsem to pocítila také. Nebylo to, jako kdybych šla podél zvuků kroků nebo bych šla za jeho smradem či vůní. Cítila jsem to v srdci a díky tomu můj mozek mohl přesně říct, kde stojí. 

Nakonec jsme se někde zastavili a ten někdo otevřel dveře. Za sebou hned zavřel, takže jsem nestihla proklouznout. Naštěstí vím už z dřívějška, že dokážu v tomto stavu projít dveřmi. Za dveřmi mezitím ten někdo rozsvítil lucerny. Nejspíš se doteď bál, aby někdo nezahlédl světlo. Každopádně nyní si můžu já toho neznámého prohlédnout. 

Přistoupila jsem k němu blíž. Byl to kluk nebo holka s krátkými vlasy ale spíš kluk. Přes sebe měl něco přehozeného. Zajímavé na tom bylo, že to bylo průhledné. Možná se mi to zdálo, ale i ten kluk pod tím vypadal trochu průhledně. Jenže ruka, která držela lucernu a která nebyla zakrytá, vypadala naprosto normálně. Přiblížila jsem obličej těsně před ten jeho, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Kdyby mě teď uviděl, tak by se parádně vyděsil. 

Jestli je stejně starý jako já, tak nejspíš chodí k nám do ročníku. Že by to byl Malfoy? Tomu by bylo podobné courat se v noci po chodbách a chystat nějakou past. Ale ne, Malfoy to není, ten kluk má tmavé vlasy. Zamžourala jsem a snažila se rozeznat jeho rysy. Zaměřila jsem se na jeho oči. Tyhle oči jsem znala. Ovšem, teď mi to konečně dávalo smysl. Zelené oči, černé vlasy, a kdybych ho zkoumala dál, tak rozpoznám i jizvu ve tvaru blesku. 

Co tu ale Harry dělá? Kde to vlastně jsme? Teprve teď jsem se rozhlédla kolem. Školní knihovna. Harry jde pátrat po Flamelovi? Harry se vydal některou z uliček regálů a já jsem se vydala za ním. Nic jiného mi nezbylo, pokud tam teda nechci zůstat stát ve tmě. Harry došel až k oddělení s omezeným přístupem, kde jsme ještě nehledali a právě tam Harry vešel. Chvíli si tam četl názvy knih, až nakonec nějakou vyndal a otevřel ji. Očekávala jsem, že bude nuda, když budu Harryho jenom pozorovat, jak čte. Nuda ale nenastala, protože se kniha hodně nahlas rozkřičela, až jsem si zacpala uši. Kromě toho jsem se příšerné lekla. Harry rychle knihu zaklapl a uklidil ji, jenže když pak couval, podařilo se mu převrhnout lucernu, takže jsme tu byli potmě. Venku na chodbě se ozvaly kroky. 

„Kruci,“ zaklela jsem. „Harry, uteč, než tě chytí!“ zavolala jsem na něj, ale stejně mě v téhle podobě neslyšel. Najednou jsem si vzpomněla na jezero, kde jsem nemohla pod vodou říct formuli kouzla. 

Přestože mě Harry neslyšel, tak se dal na útěk. Vlastně, i kdyby tam zůstal a Filch ani jeho kočka do něj náhodou nevrazili, tak by ho nikdo neobjevil. Harry vyběhl ze dveří ven a já jsem se hnala za ním. Přitom se mi povedlo vrazit do Filche, ale spíš jsem jím jenom prošla jako duchové. V té rychlost jsem ani nestihla zjistit, jestli to cítil nebo necítil. 

Harry uháněl chodbami poslepu a měl velké štěstí, že do žádné zdi nenarazil. Smůlu jsem měla ten den já, protože když Harry seběhnul jedno schodiště, tak já jsem na tom schodišti zakopla a skutálela jsem se dolu. Pěkně jsem se přitom potloukla. Než jsem se vyškrábala znovu na nohy, Harry už byl pryč. Sice jsem ho neviděla ani předtím, ale teď jsem necítila jeho přítomnost. Sakra, teď jsem tu zůstala trčet sama ve tmě. Hlavně ať se teď neprobudím. Momentálně Harry utíká před Filchem a kdybych se teď probudila, tak se nedozvím, jak to dopadlo. Ze stejného důvodu nesnáším, když v televizi dají doprostřed závěrečného boje reklamu. 

Tak klid, Kate. Co děláš, když se ti něco v tvém snu nelíbí? Vzpomenu si, že je to můj sen a že tady můžu všechno. Ironií je, že je to podle všeho zároveň i skutečný svět. Co by se stalo, kdybych si teď představila konec světa? Opravdu by nastal? Vyzkoušela bych to, ale bojím se, že uspěju. Takže zpátky k Harrymu. Co kdybych si představila, že jsem u něj? Na to bych si asi musela představit i prostředí, ve kterém je teď on, a právě to nevím. Jinak riskuju, že spíš přivolám jeho sem k sobě nebo v horším případě pošlu nás oba, kdo ví kam. Takže na to musím jinak. Co takhle to s tou Harryho přítomností? Cítila jsem, kde je, tak se na to hodně soustředím a najdu ho. 

Posadila jsem se do tureckého sedu, jako to dělají při meditaci, a zavřela jsem oči. Tahle poslední měsíc zkouším ve snu své schopnosti. Medituju a zkouším přitom kouzla, která se učíme na hodinách. Přišla jsem přitom na to, že ta meditace opravdu pomáhá. Takže jsem zklidnila svůj dech a soustředila jsem se. Zaměřila jsem svoji mysl na Harryho. Po pár minutách mě začalo brnět tělo a v uších jsem slyšela šum. To jsou takové typické příznaky toho, že to zabírá. Čekala jsem, že každou chvíli ucítím z nějakého směru Harryho přítomnost. Jenže nic takového jsem necítila. Že by to nezabíralo? Ale všechny příznaky se stupňovaly a dokonce jsem i uvnitř sebe cítila nějakou sílu. 

A pak to najednou přestalo. Harryho přítomnost jsem ucítila jasně a zřetelně, jako kdyby stál vedle mě. Otevřela jsem oči. Harry stál opravdu vedle mě. Rychle jsem se postavila. Já ho přenesla k sobě? Rozhlédla jsem se kolem. Ne, tohle nebyla chodba, kde jsem byla. Tady je víc světla díky měsíci, který dovnitř svítí okny. Tohle vypadalo spíš jako nepoužívaná učebna s velkým zrcadlem uprostřed. Že bych Harryho i sebe přenesla někam úplně jinam? Nebo jsem možná přenesla sebe k Harrymu. Nejspíš to byla ta třetí možnost, protože Harry se netvářil nijak vyděšeně nebo překvapeně. 

V jeho tváři se objevila spíš zvědavost. Se zájmem si prohlížel to velké zrcadlo. Co na něm má? Vždyť je to jenom zrcadlo. No, vlastně dost obrovské a drahé zrcadlo. Někdo si s ním musel dát hodně práce. Harry přistoupil k zrcadlu blíž. Zůstala jsem stát o kousek za ním a najednou se Harry prudce otočil ke mně. Lekla jsem se, že mě v tom zrcadle vidí. Vždyť já jsem předtím viděla sebe v zrcadle, i když jsem byla průhledná. Co když mě ostatní dokážou vidět v zrcadle? Panebože, pak by na to všechno mohl přijít. 

Ale Harry se pak otočil zpátky k zrcadlu a díval se dál do něj. Byla jsem zvědavá, co tam vidí, a ta jsme přišla blíž k němu, až jsem stála vedle něho. 

V zrcadle byli celkem čtyři lidé. Přímo naproti mně stála žena, která mi byla až neuvěřitelně podobná. Byla už dospělá, ale jinak vypadala přesně stejně jako já. Měla jasně zelené oči a stejné tvarované jako já nebo Harry. My tři jsme měli naprosto stejné oči. Kromě stejných očí měla ta žena i stejně rudě vlasy jako já a na koncích se jí také vlnily. A nebyly jsme si podobné jen v tom. Také měla stejný nos, tvar obličeje, obočí a dokonce i úsměv. Usmívala se na Harryho, což bylo pochopitelné, mě nemohla vidět, když tu ve skutečnosti nejsem. 

Naproti Harrymu stál dospělý muž. Stejně jako žena byla mou kopií, tak ten muž byl kopií Harryho. Měli stejně rozčepýřené vlasy, stejné nosy, stejnou tvář a…Ne, oči nebyly stejné. Ten muž měl oříškově hnědé oči. I ten muž se na Harryho usmíval a mě si nevšímal. 

A zbylí lidé, kteří byli v zrcadle, byli dvě děti. Jeden z nich byl chlapec, kterému bylo kolem dvou let. Držel ho ten muž a chlapec se mu spokojeně opíral o hrudník. Měl stejně jako jeho otec, což byl pravděpodobně ten muž, černé rozčepýřené vlasy a byl otci celkově podobný. Jenom do očí mu nebylo vidět, protože zkoumal knoflík na tátově košili. 

Čtvrtým a zároveň posledním člověkem bylo malé miminko, které držela matka, což byla nejspíš ta žena. Miminko bylo malé, pravděpodobně nedávno narozené. Nevšímalo si ničeho, protože klidně spalo. Bylo zabalené do bílé dečky a koukal jenom obličej. Nebylo pořádně ještě poznat, po kom je. Ani vlásky ještě nebyly vidět, a jestli ano, tak byli schované pod dečkou. 

Harry přistoupil o krok blíž k nim, jako kdyby chtěl projít zrcadlem k nim. Natáhnul ruku a dotkl se zrcadla, jako kdyby čekal, že tam bude brána k nim. Nic se nestalo, bylo pevné jako obyčejné zrcadlo. 

„Mami? Tati?“ oslovil je potichu. Mami a tati? Tohle jsou jeho rodiče? To potom vysvětluje, proč je jim tak podobný. Ačkoliv to nevysvětluje, proč jsem já tolik podobná jeho matce. 

Ani jeden z jeho rodičů nijak neodpověděli na jeho oslovení. Jen tam dál stáli a usmívali se. Jeho mamince dokonce stela slza po tváři. Jediný, kdo nějak viditelně zareagoval, byl malý chlapec. Přestal si hrát s tátovou košilí a otočil hlavu k nám nebo spíš k Harrymu. Podíval se na něj svýma očima, které byly stejné jako Harryho maminky, Harryho a moje. Ten malý chlapec byl Harry. A to miminko bude nejspíš Harryho sourozence. Sourozenec, který se nikdy nenarodil. 

Nyní jsem si tu připadala přebytečná. Je jedno, jak moc jsem podobná jeho mamince, protože tohle byla Harryho chvilka s rodinou. V tuhle chvíli jsem si přála zmizet odsud, už se konečně probudit. Nepatřím sem a Harry si zaslouží soukromí. Právě v tu chvíli jsem se začala vytrácet. Tělo, které jsem měla průhledné, nyní úplně mizelo. Stejně jako mizela Valerie.

Reklamy