20. kapitola – Strážný anděl

kapitola20Než jsme se nadáli, tak nám začaly zkoušky. Hermionu jsme pořádně neviděli, protože neustále byla schovaná za nějakou učebnicí. Já jsem si začala opakovat až ten poslední měsíc před zkouškami. Dokonce jsem i otevřela učebnici Dějin a opsala jsem si od Hermiony její poznámky z hodin za celý rok. Opisováním jsem strávila celý den a slíbila jsem si, že příští rok si je budu opisovat průběžně po celý rok.

A pak začaly ty nenáviděné zkoušky. Všude byla nervozita, jestli se dostaneme do dalšího ročníku. Ale to se nedá porovnat s tím, jak byli nervózní studenti z pátého a sedmého ročníku.

Písemné zkoušky jsem více méně zvládla. Nebo alespoň jsem si to myslela. Nenapsala jsem to nějak hodně skvěle, ale na propadnutí to taky nebylo. Praktické části zkoušek jsem se obávala víc. Formulí jsem se ani tak moc nebála, přes moje problémy na začátku, jsem nakonec ty kouzla zvládla. Z lektvarů jsem si také nedělala moc starosti, což se nedalo říct o ostatních. Jenom jsme dělali lektvar zapomnění.

Víc jsem se bála přeměňování. McGonagallovou jsem si moc neoblíbila a ona mě také ne. Bylo to poznat z té její věty, že „ode mě ani nic jiného očekávala“. Vždyť jsem jí nic neprovedla. Annie by prohlásila, že za to může efekt primarity, kterému se taky jinak říká první dojem. Tehdy před zařazováním, jak jsem se vyptávala Hermiony na Nevilla a vyrušila jsem tak McGonagallovou v jejím proslovu, si o mě udělala špatný obrázek a už se ho jen tak nezbavím. Nakonec se ukázalo, že možná mě nemá ráda, ale je spravedlivá. Na rozdíl od Snapea, který si svých neoblíbených žáků vždycky najde důvod, proč jim ubrat body.

Jako poslední zkoušku jsme měli dějiny. Prostě jsme jenom seděli v učebně a snažili se vzpomenout si na všechna divná jména skřetů, a co který udělal. Nechápu, k čemu nám to někdy bude. Po zkoušce jsme se posadili u jezera.

„Sláva, konečně je to za námi,“ prohlásila jsem a položila jsem si hlavu do trávy. Dívala jsem se nahoru na oblohu, ale slunce mi svítilo do očí, tak jsem zavřela oči.

„Myslím, že jsem v patnácté otázce udělala chybu. Ta vzpoura určitě byla v roce 1456 a ne v roce 1465,“ mumlala si Hermiona a následně jsem zaslechla šustění stránek.

Vzápětí někdo zaklapl knihu. „Hermiono, kašli na to. Zkoušky máme za sebou. Teď máme týden klid. Jediné, co nás čeká, je Harryho zápas proti Havraspáru.“

Tenhle zápas byl velmi očekávaný, protože měl rozhodnout o letošním vítězi famfrpálového poháru. Jestliže vyhrajeme nad Havraspárem, který je momentálně na třetím místě, tak se posuneme na první a vyhrajeme pohár. Jestli ale s Havraspárem pohraje, tak vítězem bude Zmijozel, protože Havraspár už předtím s ním prohrál a Havraspár se posune pouze na druhé místo.

Otevřela jsem oči a podívala jsem se na ně. Ron držel učebnici Hermiony, která se k ní snažila marně dostat. Harry si promnul čelo. Tohle dělal poslední dobou často a taky si od toho školního trestu a setkání s Voldemortem často stěžoval, jak ho bolí. Nemluvě o nočních můrách, o kterých se párkrát zmínil.

„Harry, s tou jizvou už by si měl něco udělat,“ řekla jsem mu.

Hermiona vzdala boj o svoji učebnici a obrátila se na Harryho. „Zajdi si na ošetřovnu,“ poradila mu.

„To není nemoc,“ zavrtěl Harry hlavou. „Je to spíš varování. Blíží se nějaké nebezpečí.“

„A souvisí to nebezpečí s…“ rozhlédla jsem se kolem a ztišila jsem hlas „…s Voldemortem a Kamenem?“

Harry pokrčil rameny. „Je to jenom takové tušení, že se něco stane.“

„Tak mi dejte vědět, až se to stane,“ řekla jsem a položila jsem se znovu do trávy. Zavřela jsem oči a odpočívala jsem. V tomhle horku se mi nechtělo nic dělat, jenom ležet a spát.

„Ale Kámen nemůže ukrást. Je tu Brumbál a chrání ho svými kouzly. Navíc tajemství, jak projít kolem Chloupka, zná jenom Hagrid a Brumbál. Snapeovi to ani jeden z nic neprozradí.“

Hermiona se pak pokusila zavést znovu řeč na zkoušky, ale v půlce její věty se zarazila a na mě dopadl velký stín.

„Zdar, bando!“ ozval se mohutný hlas. Otevřela jsem oči a spatřila jsem Hagrida, jak nad námi stojí. „Tak co, už máte po zkouškách?“

„Hagride, ohledně toho chlápka, jak si nad ním vyhrál Norberta, tak o čem jste se bavili?“ zeptal se ho Harry.

„No, řekl jsem mu, že dělam hajnýho a potom se mě vyptával na zvířata. Taky jsem mu řekl vo tom, že si už vodmalička přeju mít draka. No a von se pak zmínil, že zrovna má jedno v kapse.“

„A když si ho nad ním vyhrál, tak ti ho je tak dal?“ zeptal se Harry.

„Napřed se mě zeptal, jestli si s nim vůbec poradim. No a řekl jsem mu o Chloupkovi. S těma velkýma zvířatama člověk musí vědět, jak je uklidnit. Třeba Chloupovi stačí něco zahrát a on usne.“ Hagrid se zarazil. „To jsem vám neměl říkat. Zapomeňte na to.“

Jenže to už jsme Hagrida nevnímali. Hned jsme byli na nohou a běželi jsme zpátky do hradu. Doběhli jsme ke kabinetu profesorky McGonagallové.

„Paní profesorko, musíme mluvit s profesorem Brumbálem,“ oznámil jí Harry.

„Nevím, co je tak naléhavé, že s ním musíte ihned mluvit, ale musím vás zklamat. Profesor Brumbál před chvílí odletěl.

„Cože?“ vyhrkla jsem. „Nemůže tu teď nebýt!“

„Myslím, že ministerstvo je důležitější než nějaký váš problém.“

„Ale jde o Kámen mudrců!“ vyhrkla jsme bez rozmyšlení. „Někdo ho chce ukrást!“

Profesorka se na mě překvapeně podívala. „Netuším, odkud víte o Kameni mudrců, ale ujišťuju vás, že je v naprostém bezpečí. Chrání ho hodně mocných kouzel.“

„Ale-“ namítla jsem.

„Nechci slyšet žádné ale. Nechci už o tomhle tématu slyšet ani slovo. Vy čtyři o tom nemáte vůbec vědět. Takže teď si běžte ven užívat slunečné odpoledne.“

Chtěl jsem odejít, ale ve dveřích se Harry zastavil a otočil se. „Ještě jedna věc. Kdy by se měl profesor Brumbál vrátit?“

„Zítra večer, pravděpodobně,“ odpověděla mu.

Odešli jsme chodbou, ale za rohem jsme se zastavili.

„Udělá to dnes večer,“ prohlásil Harry. „Má jenom jednu noc na to, aby se o to pokusil, tak nepromarní šanci.“

„Ale co chceš dělat?“ zeptala se ho Hermiona.

„Zabráníme mu v tom,“ řekl rozhodně Harry. „Půjdeme za ním a překazíme mu to.“

„Ty ses zbláznil!“ vyhrkl Ron.

„Jestli tě chytí, tak tě vyloučí!“ přidala se k němu Hermiona.

„Jenže když mu v tom nikdo nezabrání, tak Snape získá Kámen a potom ho bude mít Voldemort,“ namítla jsem. „A jestli se Voldemort vrátí, tak to bude mnohem horší, než kdyby nás vyloučili.“

„Nás?“ zeptal se Harry.

„Myslíš, že tě tam nechám jít samotného? Když jdeš ty, jdu taky.“

„A já taky,“ přidal se Ron.

„Já jdu taky,“ ozvala se Hermiona. „Když půjde jeden z nás, tak jdou i ostatní. Jeden za všechny, všichni za jednoho.“

„Co?“ zeptal se nechápavě Ron.

„To je jenom z jednoho mudlovského příběhu,“ mávla nad tím rukou Hermiona. „Ale aby bylo jasno, s tím chozením po večerce pořád nesouhlasím.“

Večer jsme vyčkávali, dokud nebude prázdná společenská místnost. Když odešel spát i Lee Jordan, tak jsme se zvedli a zamířili jsme k portrétu.

„Kam jdete?“ zeptal se Nevill, kterého jsme si nevšimli. Seděl celou dobu v křesle a nyní se postavil.

„Nikam,“ zalhala jsem.

„Vy chcete jít zase ven, co?“ zeptal se nás, když se podíval na naše provinilé obličeje.

„Ne,“ popřela to Hermiona.

„Já vás nenechám,“ namítl Nevill. „Chytnou vás a přijdeme zase o body.“

„Neville,“ oslovila jsem ho „ty to nechápeš, ale my dneska v noci opravdu musíme jít ven.“

„Ne! Já se s vámi budu klidně i prát.“ Aby svoje slova potvrdil, tak zdvihl pěsti.

„Neville,“ řekla Hermiona a sáhla přitom do kapsy. „Je mi to líto.“

Zdvihla hůlku. „Pertrificus totalus!“ Nevill ztuhnul a spadnul na zem.

„Chudák Nevill,“ zamumlala jsem.

A tak jsme všichni čtyři vyšli ven ze společenské místnosti. Plížili jsme se tmou dolů po schodech. Museli jsme celkově sejít o čtyři poschodí níž. Protože jsme díky mně neměli plášť, tak jsem se celou cestu modlila, abychom na nikoho nenarazili. Trochu by nám to narušilo plány. Bůh je ale dneska buď hluchý, nebo mě naprosto ignoruje, protože ve čtvrtém patře se přímo před námi objevila Filch. Naštěstí jsme si jí všimli dřív než ona nás a stihli jsme schovat za roh. Bohužel byla tohle jediná cesta, jak se dostat do třetího patra.

„Sakra,“ zamumlala jsem.

„Co tady dělá?“ zeptal se Ron potichu. „Myslíte, že ho tu nechal hlídat Snape?“

„Těžko říct,“ pokrčil Harry rameny „Může to být jenom náhoda.“

„Jak se ho ale zbavíme?“ zeptala se Hermiona.

Opatrně jsem vykoukla ven. Filch tam pořád stál.

„Ten tam bude stát ještě dlouho,“ oznámila jsem jim. „Takhle mezitím stihne Snape získat pro Voldemorta Kámen.“

„Co ho nějak odlákat?“ navrhnul Ron.

„Jak?“ zeptal se Harry.

Nemuseli jsme nad tím přemýšlet dlouho, protože vzápětí se u nás objevila paní Norrisová a dívala se na nás. Zamňoukala.

„Je tam někdo, zlatíčko?“ zeptal se Filch a slyšeli jsme jeho kroky, jak se k nám blíží.

„Pryč!“ vyhrkl Harry a rozběhli jsme se chodbou pryč. Utíkali jsme před Filchem stejně jako tenkrát v listopadu. Filche jsme se nemohli vůbec zbavit, pořád jsme za sebou slyšeli jeho kroky. Seběhli jsme až do třetího patra, jenže na jednom místě jsme špatně odbočili. Vběhli jsme do slepé chodby.

„Kruci,“ zaklel Ron. „Jsme v háji.“

„Ještě ne,“ řekl Harry a odkryl závěs. Byl za ním malý výklenek a závěs šel ve tmě špatně rozeznat. Vypadal jako zeď, takže to byl dokonalý úkryt.

„Rychle!“ zavolal na nás Harry.

Ron a Hermiona vlezli hned dovnitř. Pak jsem tam chtěla zalézt i já, ale těsně předtím jsem ztuhla. Podívala jsem se na Harryho, který stále držel závěs. I on se na mě podíval. Oba jsme si uvědomili pravdu. Ten výklenek nebyl dostatečně velký pro všechny. Vejdou se tam tak maximálně tři a už tak tam budou namačkaní.

„Dělej, schovej se,“ řekl mi Harry.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Kate!“ řekl podrážděně Harry. Filchovi kroky byly slyšet čím dál blíž.

„Ne,“ odmítla jsem znovu. „To s Nimbusem si vyhrál, ale teď je řada na mně. Navíc jsem to byla já, kvůli komu nemáme plášť, takže já jsem nás dostala do téhle situace. Zabavím ho. Běžte do té chodby a projděte kolem Chloupka. Až se ho zbavím, tak vás doženu.“

Filchovy kroky už byly opravdu blízko, nejspíš byl už za rohem. Otočila jsem se a rozběhla jsem se chodbou zpátky. Harry se mě ještě pokusil zadržet, ale nestihl to a jenom mávnul rukou do vzduchu.

„Kate!“ zavolal na mě Harry. Doufám, že se pak už schoval. Za běhu jsem si ještě přetáhla přes hlavu kapuci. Sotva jsem si schovala hlavu, už jsem spatřila Filche, jak běží k nám. V ruce držel lucernu a kousek před ním běžela jeho kočka. Hned si mě všiml a zavolal na mě „Hej ty! Stůj!

Nezastavila jsem, ale naopak jsem zrychlila. Teď se ukázal ten rok ranního běhání jako užitečný. Proběhla jsem těsně kolem Filche. Stejně jako Harry se mě také pokusil zachytit, ale také jen sáhnul do prázdna. Byla jsem na něj moc rychlá.

Filch se otočil a znovu se rozběhnul za mnou. Běžela jsem, co nejdál od nich. Doběhla jsem až do přízemí a až tam jsem usoudila, že jsem dostatečně daleko. Proběhla jsem vstupní síní a doběhla jsem do jedné chodby. Tahle chodba byla velká, ale křížila se s jednou malou chodbou, která byla dost nenápadná. Filch ten byl někde vzadu za rohem a neviděl na mě. Tak jsem se do té malé chodbičky schovala. Byla úzká, že by tudy Hagrid neprošel. Mně na druhu stranu zbývalo ještě půl metru místa. Přitiskla jsem se ke stěně a počkala jsem, dokud kolem neproběhnul Filch. Téhle chodbičky si nevšimnul.

Oddechla jsem si. Stála jsem tam ještě pár minut, dokud jsem si nebyla definitivně jistá, že je Filch pryč. Vystrčila jsem hlavu ven a rozhlédla jsem se. Vzduch byl čistý. Vylezla jsem ven a šla jsem pomalu a potichu zpátky nahoru. Těžko říct, jak daleko se mezitím dostali oni. Možná už jsou někde u Snapea a hádají se o Kámen. Jak se asi Snape bude tvářit, až je tam uvidí?

Dorazila jsem ke dveřím. Kouzlem jsem je odemknula a zavřela jsem za sebou. Vrčely na mě tři velké hlavy. V koutě stála velká harfa. Na harfu moc hrát neumím, vlastně vůbec. Ale všimla jsem si, že u nohou mu leží dřevěná flétna. To bude ta Harryho, kterou si bral dneska sebou. Ale tady pomůže stejně jako harfa, když na ní neumím hrát. Nejdůležitější pro mě ale bylo, že padací dveře byly otevřené a byly přímo mezi předními tlapami Chloupka.

Jak jsem tam tak stála, tak po mně jedna z hlav vyjela a chtěla mě kousnout. Rozeběhla jsem se a zuby cvakly na prázdno. Vzápětí se mě pokusila kousnout další hlava. Přikrčila jsem se a její uslintaná tlama mě minula sotva o pár centimetrů. Třetí hlava se mě pokusila kousnout do nohou. Vyskočila a skočila jsem šipku do padacích dveří. Třetí hlava se mi otřela o botu, ale minula mě.

Padala jsem tmou. Natáhla jsem ruce před sebe, abych zmírnila pád. Naštěstí jsem dopadla do něčeho měkkého a vlhkého. Rozplácla jsem se na tom a zůstala jsem ležet na břiše. Přetočila jsem se na záda. Vzápětí se mi něco otřelo o nohu. Ucukla jsem nohou, jenže se mi to otřelo o nohu znovu a tentokrát mi to začalo nohu rovnou i obmotávat. Pokusila jsem se postavit, ale bez kotníku to šlo těžko, takže jsem znovu upadla. Rukou jsem zajela do kapsy a vyndala jsem hůlku.

„Lumos,“ vykřikla jsem. Hůlka se rozsvítila a ozářila rostlinu, která byla všude. Právě na ní jsem ležela a právě ona mi držela svými popínavými úponkami kotník. Právě se pokoušela obmotat mi i druhou nohu a ruce.

„Diffindo!“ vykřikla jsem a namířila jsem na úponky, které mi držely nohu. Přeseklo to rostlinu, jenže tu byli další. Vyskočila jsem a snažila jsem se dostat co nejdál od té rostliny. Mířila jsem ke stěně, protože tam bylo té rostliny málo. A právě kousek před zdí mě jeden úponek chytil za nohu a podrazil mi nohu. Rozplácla jsem se na zemi, která už nebyla tak měkká, když tu nebylo tolik rostliny.

Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se nahoru. Na zdi bylo něco napsáno. A bylo to Hermiony písmo.

INCENDIO

Asi o pět vteřin později mi to došlo. Je to vzkaz od Hermiony, jak se zbavit té rostliny.

Otočila jsem se a namířila jsem hůlkou na rostlinu „Incendio!“

Rostlina začala hořet. Zmítala se a uhýbala. Dokonce mě i pustila. Zvedla jsem se a utíkala jsem pryč.
Běžela jsem chodbou, která se svažovala dolů. Naonec jsem doběhla do místnosti, která byla ohromně vysoká a poletovala tam spousta divných věcí. Mělo to křídla, ale nevypadaly jako ptáci. Na druhé straně místnosti byli dveře. Naštěstí byl v zámku klíč. Byl ale dost zvláštní. Klíč vypadal dost staře a navíc měl křídla. Snažil se dostat z toho zámku pryč, ale možná tam byl až ta moc zaražený, že to nešlo, nebo to udělala Hermiona kouzlem. Otočila jsem klíčem a následně jsem otevřela i dveře.

Ocitla jsem se v obrovské místnosti, ve které byl zároveň i dost velký nepořádek. Všude po zemi byli různé úlomky nějakých soch. Vzápětí jsme si uvědomila, že to jsou obrovské šachové figurky a celou místnost zabírá šachovnice. Jenže dvě figurky na šachovnici byly lidi.

„Harry! Hermiono!“ zavolala jsem na ně, když jsem je poznala. Kde je ale Ron?

Oba dva se ohlédli.

„Kate, vydrž tam chvíli!“ zavolal na mě Harry. Potom postoupil o tři pole doprava. Podíval se na jednu vysokou bílou figurku a řekl: „Šach mat!“ Odpovědí mu bylo, když mu ta figurka položila korunu k nohám. Všechny bílé figurky pak ustoupily a nechali nám volný přístup ke dveřím.

Vzápětí se Harry i Hermiona rozběhli k okraji šachovnice. Teprve teď jsem si všimla, že tam leží Ron.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se s obavami, když jsem k nim přiběhla. Hermiona se právě skláněla nad Ronem a zjišťovala mu tep.

„Obětoval se a nechal se sejmout královnou, abych mohl dát šach mat,“ vysvětlil mi Harry.

Hermiona zvedla hlavu od Rona a podívala se na nás. „Je v pořádku. Je jenom omráčený,“ oznámila nám. Všem se nám ulevilo.

Hermiona se zvedla a zamířili jsme všichni tři ke dveřím. Přede dveřmi se Hermiona zastavila. „Dál běžte sami,“ řekla nám.

Nechápavě jsem se na ni podívala. „Hermiono, proč nechceš jít taky?“ zeptal se jí Harry.

„Zůstanu tady s Ronem. Nechci ho tu nechat samotného. A navíc teď už nás čeká jenom něco s obranou a lektvary. V obraně jsme na tom podobně a v lektvarech si Kate dokonce lepší než já. Už mě nepotřebujete.“

„Nemůžeš vědět, kdy tě budeme potřebovat,“ namítla jsem.

„Navíc se můžeš kdykoliv otočit a jít zpátky,“ dodal Harry.

„A mimochodem děkuju vám za pomoc při procházení tamtěmi místnostmi předtím.“

Hermiona nakonec souhlasila, že s námi půjde dál. Prošli jsme dveřmi a vzápětí nás zasáhnul opravdu silný smrad. Všichni jsme si zacpali nosy. Původcem toho zápachu byl mrtvý troll před námi. Vypadá to, že toho místo nás už rovnou vyřídil Snape, takže jsme jenom prošli dál.

Otevřeli jsme další dveře a vešli jsme do místnosti. Sotva jsme vešli, na prahu za námi se objevily nachové plameny. Podobné plameny se objevily podobné i u druhých dveří, ale ty byly černé. Uprostřed místnosti stál stůl, na kterém bylo sedm lahviček a ještě jeden list papíru. Všichni jsme si ten list papíru.

„To je geniální!“ prohlásila Hermiona, když ho dočetla. „Spousta nadaných čarodějů by se dostala až sem, ale kdyby neměla v hlavě ani trochu logiky, tak by tu uvízli navěky.“

„Hermiono, prosím, že ty v hlavě tu logiku máš?“ zeptala jsem se ji.

„Dejte mi chvilku,“ řekla nám. Následujících deset minut se koukala do papíru, koukala na lahvičky s lektvary, ukazovala na nějaké a něco si mumlala. Nakonec ukázala na jednu lahvičku. „Ta nás provede fialovým ohněm zpátky,“ řekla nám. Poté ukázala na jinou lahvičku. „Tahle nás dostane dál.“

„Myslím, že je dobře, že si tam nezůstala s Ronem,“ řekl jí Harry.

„Jo, ale máme tu malý problém,“ řekla Hermiona. „Toho lektvaru, který nás má dostat dál, je dost málo. To samé u toho lektvaru, který nás dostane zpátky.“

„Takže jeden z nás tu bude muset zůstat,“ prohlásil Harry. „Půjdu za Snapem a pokusím se ho zastavit. Jedna z vás se vrátí pro Rona a vydá se s ním zpátky. Na košťatech proletí kolem Chloupka. V sovinci pak pošle po Hedvice dopis Brumbálovi.“

„Ale Harry, co když tam bude Voldemort?“ namítla Hermiona.

„Postavil jsem se mu už jednou, tak budu mít třeba štěstí znovu.“

„Ale která z nás se vrátí?“ zeptala se Hermiona.

„Běž ty,“ řekla jsem jí. „Já tu počkám, dokud nepřijde Brumbál.“

„Ale-“ chtěla něco namítnout.

„Hermiono, prostě vypij ten lektvar a jdi. Čím dřív pošleš pro Brumbála, tím to bude lepší.“

Hermiona přikývla. „Harry, dávej na sebe pozor,“ řekla mu a objala ho. „Jsi ohromně statečný.“ Potom vypila lektvar a prošla plameny zpět.

Obrátila jsem se na Harryho. „Udělej pro mě něco. Nenech se zabít.“ Stejně jako Hermiona jsem ho objala.

„Kate, ještě ti chci něco říct,“ začal Harry.

„Řekneš mi to pak,“ přerušila jsem ho. „Teď jdi a pozdravuj ode mě Snape.“

Harry se usmál a vypil lektvar v jedné z lahviček. Prošel plameny dál a já jsem tam zůstala sama.

To čekání bylo hrozné. Už skoro půl hodiny sedím opřená o zeď vedle dveří s černými plameny. Možná právě kousek ode mě Voldemort vraždí. Ne, nesmím to vidět ta pesimisticky. Harry si vždycky dokáže poradit. Navíc jsem doteď pořád slyšela nějaké hlasy, přestože jsem jim nerozuměla. A kdyby se Harrymu něco stalo, tak to poznám.

„NE!“ zaslechla jsem křičet Harryho.

Hned jsem byla na nohou u plamenů „Harry!“ zavolala jsem. Bylo to to jediné, co jsem mohla dělat. Kdybych aspoň měla ty svoje schopnosti, mohla bych tam promítnout alespoň své astrální já. Ten pocit bezmoci byl hrozný.

PRÁSK

Ozvala se velká rána a něco mě odmrštilo dozadu. Hlavou jsem tvrdě narazila do zdi a pocítila jsem tupou bolest. Před očima se mi udělalo černo a já jsem ztratila vědomí.

Otevřela jsem oči. Vzadu na temeni hlavy jsem cítila hroznou bolest. Ležela jsem na zemi, přestože jsem nechápala, kde jsem se tu vzala. Posadila jsem se a následně jsem se i postavila, přičemž se mi značně motala hlava. Všude byla spousta prachu, kouře a kusy stěn. Stěna, u které jsem ještě před chvílí stála, byla zbořená. Dobrou zprávou bylo, že jsem nyní mohla projít dál i bez lektvaru. Ty byli beztak rozbité, jak na ně dopadl velký kus stěny. Překročila jsem ruiny, přičemž jsem se o ně musela na chvíli opřít, protože mě kromě bolesti hlavy se mi také motala, a vešla jsem do místnosti.

Byla to obrovská místnost, ve které už nebyli žádné další dveře. Tohle je ta poslední místnost, kde je schovaný Kámen Mudrců. Jenže ten tu nikde nebyl. Bylo tu jen obrovské zrcadlo a já jsem si uvědomila, že je to Zrcadlo z Erisedu. U zrcadla stál jeden člověk a o kus dál stál Harry. Čekala jsem, že ten u zrcadla bude Snape. Jenže to byl Quirell.

Nejhorší na tom bylo, že Quirell neměl svůj turban na hlavě. To by nebylo až ta strašné, jenže v té části hlavy, která jinak byla zakrytá, byl ještě jeden obličej.

„Vidíš, Harry Pottere, jak snadné je pro mě zabít tvé přátele?“ řekl mu syčivým hlasem.

„Ne! Kate není mrtvá!“ zakřičel na něj Harry, což mojí bolesti hlavy moc nepomohlo.

„Vždyť jsem tady,“ ozvala jsem se. Nikdo mě neslyšel. Tohle jsem už párkrát zažila. Zvedla jsem svojí ruku a podívala jsem se na ni. Byla průhledná. Jak to? Vždyť jsem ty schopnosti potlačila. Navíc nespím, tak proč jsem v astrální dimenzi? Tvář se mi zkřivila hrůzou. Co když jsem doopravdy mrtvá? Budu navěky bloudit v astrální dimenzi? Sáhla jsem si rukou na své temeno hlavy. Ucítila jsem něco lepkavého. Podívala jsem se na svou ruku. Byla to červená krev.

„Dej mi ten Kámen!“ rozkázal Harrymu Voldemort. Správně jsem si už domyslela, kdo je ta druhá tvář. Také mi došlo, že Harry nějak získal Kámen.

„Nikdy!“ zakřičel na něj Harry a rozběhl se směrem k rozbořené stěně.

„CHYŤ HO!“ zařval Voldemort a Quirrell luskl prsty a kolem se objevila ohnivá hradba. Harry neměl, kam utéct.

„Prostě ho zabij,“ rozkázal Voldemort Quirrellovi. Ten ho poslechnul a vytáhnul hůlku. Zcela instinktivně jsem k Harrymu přiběhla a postavila jsem se před něj.

„Avada kedavra!“ zakřičel Quirrell a z jeho hůlky vyrazil zelený paprsek. Nemusela jsem se ani na Harryho dívat a věděla jsem, jak se cítí. Cítil, že zklamal, když nedokázal ochránit Kámen. Smrti se nebál, protože pro Harryho to byla možnost konečně se setkat s rodiči. Těch několik vteřin, kdy paprsek letěl k nám, se zdály jako věčnost.

Paprsek byl několik centimetrů přede mnou a já jsem toužila Harryho ochránit. Nechtěla jsem, aby umřel. Paprsek mířil přímo mně do hrudi. Správně by měl proletět mnou a zasáhnout Harryho. Jenže tak se to nestalo.

Vzedmula se ve mně ohromná vlna moci. Na chvíli jsem zapomněla i na tu hroznou bolest hlavy.Všechna ta moc, ta síla se zaměřily do mé hrudi. Bylo to, jako kdyby tam vytvořili ohromné neproniknutelné brnění. A právě do toho brnění narazil ten paprsek. Když prolétal mou hrudí, tak se paprsek zastavil. Cítila jsem sílu toho kouzla v sobě a cítila jsem, jak slábne. I paprsek postupně slábnul, jak se do mě vsakoval, až nakonec zmizel. Ve stejné chvíli, kdy zmizel paprsek, se mi vrátila i moje bolest hlavy, jenže tentokrát mnohem intenzivnější. Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Jako kdyby byl můj mozek moc velký na tuhle hlavu.

Quirrell a Harry zírali na místo, kde jsem stála já a kde byl ještě před chvílí smrtící paprsek. Nakonec se Quirrell rozzuřil a vyběhnul k Harrymu. Proběhnul mnou a já jsem pocítila nenávist. Uskočila jsem před tím a podívala jsem se na ně. Možná jsem Harryho zachránila před smrtícím kouzlem, ale to bylo k ničemu, jestli ho teď Quirrell uškrtí.

Naštěstí ho ale neuškrtil. Zatímco držel ruce na Harryho hrdle a Voldemort vřeštěl, tak se Harry pokusil odstrčit jeho ruce. Sice něměl moc síly, ale v místech, kde se dotknul Quirrella se začaly objevovat obrovské popáleniny. Quirrell ho pustil a potom Harry využil příležitosti a sáhnul mu na obličej. Quirrell ječel bolestí a Harry ten se dál dotýkal jeho holé kůže, dokud se doslova nerozpadnul.

Jenže část Voldemorta nezničil, protože se ze zbytků těla sbíral duch a mířil k Harrymu. Chtěla jsem přiběhnout před Harryho a zabránit tak Voldemortově duchu, aby se Harryho jen dotknul. Nebyla jsem ale dost rychlá, protože kvůli té bolesti jsem měla zpomalené reflexy. Proletěl Harrym pryč a Harry se pak skácel na podlahu. Ležel na zemi a zíral do stropu.

„Harry,“ zamumlala jsem. Poklekla jsem vedle něj, což bylo dobře, protože s tou bolestí hlavy, bych se už na nohou moc dlouho neudržela. Zrak mi slábnul a místy jsem viděla i černé skrvny.

„Kate,“ oslovil mě také a usmál se na mě.

Černé skvrny se rozšířily a pak všechno zčernalo úplně.

Otevřela jsem oči. Hrozně mě bolela hlava. Vedle mojí postele někdo seděl.

„Už se probrala!“ vyhrkla ta osoba a naklonila se nade mě.

„Kate,“ oslovila mě. Nedávalo mi to smysl.

„Kdo je Kate?“ zeptala jsem se jí.

Potom všechno znovu zčernalo.

Když jsem znovu otevřela oči, tak jsem se chvíli dívala do stropu. Pořád mě hrozně bolela hlava. Až pak jsem se posadila, přičemž se mi zamotala hlava. Pak jsem se pořádně rozhlédla. Byla jsem na ošetřovně a vedle mě někdo seděl, ale nebyl otočený ke mně. Seděl směrem k někomu, kdo ležel ve vedlejší posteli a o něčem se s ním bavila. Ani jeden z nich si nevšiml, že jsem vzhůru. Promnula jsem si oči a pak už jsem je poznala. V posteli ležel Harry a právě se bavil s profesorem Brumbálem. Znovu jsem si lehla a poslouchala jsem, o čem se baví. Vůbec jsem nechápala, proč jsem na ošetřovně. Nic jsem si nepamatovala.

„Proč se mě Quirrell nemohl dotknout?“ zeptal se Harry.

„Protože se tvoje matka za tebe obětovala. Zemřela kvůli tobě a tím ti dala nejvyšší ochranu před Voldemortem. Quirrell ten spojil svou duši s Voldemortem a proto se tě také nemohl dotknout,“ vysvětlil mu Brumbál.

„Ještě jedna věc se tam stala. Voldemort rozkázal Quirrelovi, aby mě zabil. Ten na mě vyslal nějaký zelený paprsek a řekl formuli Avada Kedavra, ale ten ke mně nedorazil. Asi půl metru přede mnou se sám zastavil a prostě se vypařil. Může za to ta ochrana?“

„Je to možné, ale zatím jsem o tom ještě nikdy neslyšel. Ta kletba byla vražedná a je o ní známé, že proti ní není žádná ochrana. Možná se ale dá před ní ochránit právě ochrana od tvé matky.“

V hlavě se mi začala objevovat jedna vzpomínka. Byla jsem v místnosti se zrcadlem a mířil ke mně zelený paprsek. Zastavil se ve mně a pak zmizel.

„Quirrell mi tam, řekl, že se mě Sn – profesor Snape tenkrát na famfrpálu pokusil zachránit. A taky řekl, že mě nenávidí, protože nenáviděl mého tátu. Proč mě potom zachránil?“

„Protože před lety tvůj otec zachránil profesoru Snapeovi život,“ odpověděl mu profesor. „A nyní už dost otázek Harry. Máš tu hromadu sladkostí od svých obdivovatelů, které se musí zlikvidovat před koncem školního roku.“

Profesor Brumbál se zvednul a odešel.

Otočila jsem se na bok a pořádně jsem se podívala na Harryho. Harry se momentálně zabýval krabicí Bertíkových fazolek.

„Harry?“ ozvala jsem se.

Harry se na mě podíval. „Nevěděl jsem, že jsi vzhůru.“

„Co se stalo?“ zeptala jsem se ho a posadila jsem se. Všimla jsem si, že naše stolky jsou zaplněné různými sladkostmi.

„Kámen Mudrců. Mysleli jsme, že ho chce ukrást Snape, ale nakonec to byl Quirrell,“ vysvětlil mi Harry. Už se mi všechno vybavilo. Jenom jednu věc jsem nechápala.

„A jak jsem se sem dostala?“ zeptala jsem se.

„Jak si tam na mě zavolala, tak tě uslyšel Quirrell a vyslat tam k tobě nějaké kouzlo. Rozbilo to celou zeď.“ Vzpomněla jsem si na velkou ránu a vzápětí jsem letěla vzduchem. Pak si pamatuju tupou ránu a velkou bolest. Sáhla jsem si rukou na hlavu a nahmatala jsem obvaz.

Dovnitř vešla madame Pomfreyová a zamířila k nám. Oba dva nás prohlédla, jestli jsme v pořádku. Potom nám dala značnou dávku léčivých lektvarů, které mi trochu pomohly od bolesti hlavy. Potom k nám pustila Rona a Hermionu.

„Harry! Kate!“ vypískla Hermiona a rozběhla se k nám. Nejprve objala Harryho a potom i mě. „Panebože, jsem tak ráda, že jste v pořádku. Když jsem vás viděla předtím, jak vás sem přinesl na nosítkách Brumbrál, Kate vypadala hrozně. Byla jsi celá od krve. A ještě ty zlomeniny a jedna byla otevřená. A Harry ty si se vůbec nehýbal. Bála jsem se, že se ani jeden z vás už neprobere.“

„Hermiono, klid,“ uklidňoval ji Ron. „Sama vidíš, že jsou oba dva v pořádku.“

„Kdy se stalo to u zrcadla?“ zeptala jsem se.

„Před třemi dny,“ odpověděla mi Hermiona. „Harry se probral až dneska, ale ty už ses probrala včera.“
„Jo, a pěkně si Hermionu vyděsila,“ řekl Ron.

„Jak vyděsila?“ zeptal se nechápavě Harry.

„Oslovila jsem ji Kate a ona se zeptala, kdo je Kate,“ odpověděla mu.

„Páni,“ řekl Harry. „Ty sis vážně nic nepamatovala?“ zeptal se mě.

Pokrčila jsem rameny. „Byla jsem trochu zmatená. Vlastně jsem ráda, že už mám zkoušky za sebou. Přijde mi, jako by mi tou ránou do hlavy všechno z hlavy vypadlo.“

„Madame Pomfreyová říkala, že to byl hodně těžký otřes mozku. Kdyby ta rána byla jenom o trochu větší, tak tě mohla i zabít. Máš štěstí, že to nemá nějaké vážné následky.“

„A co se tam kromě té velké rány, která málem zabila Kate, vlastně stalo?“ zeptal se Ron.

Harry nám postupně odvyprávěl všechno, co se tam stalo. Hermiona při tom vyprávění několikrát zalapala po dechu a Ron překvapeně koukal na Harryho. Ani jednoho z nich nenapadlo, že by se Quirrell snažil získat Kámen. Nemluvě o tom, že měl vzadu na hlavě Voldemorta. V podstatě mi Harry neřekl nic moc nového. Novinkou pro mě bylo akorát, jak Harry získal Kámen a že bude zničen.

„A jak to bylo s vámi?“ zeptal se Harry, když skončil s vyprávěním.

„Nemuseli jsme Brumbálovi ani posílat sovu, protože jsme na něj narazili ve vstupní síni. Bleskově jsme mu vysvětlili, co se stalo a on hned zamířil do třetího patra. Řekl nám, ať čekáme přede dveřmi a tak jsme tam čekali. Našel nás tam Filch a nechtěl nám věřit, že tam máme nařízené od Brumbála čekat. Marně jsme mu to vysvětlovali, ale pak přišel Brumbál a na za ním dvě lehátka, na kterých jste byli vy dva. Odvedl vás na ošetřovnu a pak jsme mu museli podrobně popsat, co všechno se tam dole stalo.“

„Jak dlouho tady ještě budete?“ zeptal se Ron. „Protože pozítří už je závěrečná hostina. Ten zápas s Havraspárem jsme bez Harryho úplně projeli. Teď vede ve školním poháru Zmijozel. Jo a Harry, všichni vědí, o tom, co se tam dole stalo. Jsi teď tak trochu hrdina, že jsi zachránil Kámen Mudrců před Voldemortem.“

„Super,“ poznamenal ironicky Harry. „Už tak jsem přitahoval předtím dost pozornosti, tak teď to bude ještě lepší.“

„Ber to z té lepší stránky,“ řekla Hermiona. „Teď už nám nikdo nebude vyčítat ty ztracené body kvůli Norbertovi.“

„Jo, teď jste všichni hrdinové,“ prohlásila jsem. ¨

„Jsme,“ opravila mě Hermiona. „Byla si tam s námi taky.“

„Ale nijak jsem vám nepomohla. Ty jsi vyřešila lektvary, Ron se obětoval u šachovnice a Harry zastavil Voldemorta. Já jsem se jenom trochu proběhla s Filchem po hradu.“

„Tak a už běžte pryč,“ vyháněla je madame Pomfreyová, která právě přicházela dovnitř a tím narušila náš rozhovor. „Už jste si určitě stihli všechno říct a ti dva teď potřebují klid.“

Madame Pomfreyová k nám už Hermionu a Rona nepustila. Jediného, koho k nám pustila, byl Hagrid. Ten se posadil mezi naše postele a rozvzlykal se.

„Můžu za to já. To já jsem mu řekl, jak obejít Chloupka. Málem jste kvůli mojí pitomý chybě oba dva umřeli.“ Hagrid se vysmrkal do jednoho obrovského kapesníku velikosti ubrusu.

„Hagride, všechno je v pořádku,“ uklidňoval ho Harry. „Voldemort by se dřív nebo později kolem Chloupka dostal. A všechno dobře dopadlo. Kámen bude zničený a my jsme naživu.“

Hagrid si naposled otřel kapesníkem oči a pak už nebrečel.

„Abych nezapomněl, Harry, něco pro tebe mám,“ řekl Hagrid Harrymu. Z kapsy vyndal v kůži vázanou knihu a podal ji Harrymu.

„Uvědomil jsem si, že nemáš žádné jejich fotky a tak jsem rozeslal sovy jejich starým známým. Nakonec z toho vzniklo tohle.“

Harry úžasem oněměl. Hagrid se zvednul a rozloučil se s námi. Odpověděla jsem mu jenom já, protože Harry se díval do té knížky.

Po zbytek dne toho už Harry moc neřekl. Nezmínil se o tom, co je v té knížce, a ani mi to neukázal. Sama jsem vytušila, co by tam mohlo být.

Probudila jsem se v noci, aniž bych věděla proč. Posadila jsem se a promnula jsem si oči. Lampička u vedlejší postele byla rozsvícená a Harry listoval v knížce od Hagrida.

„Harry,“ oslovila jsem ho potichu.

Harry otočil hlavu a podíval se na mě. Otřel si slzy. „Co je? Proč nespíš?“

Vylezla jsem ze svojí postele a postavila jsem se bosýma nohama na studenou podlahu. Přešla jsem několik kroků, přičemž se mi lehce zamotala hlava, a posadila jsem se na okraj Harryho postele.
„To je dobrý, Harry. Klidně můžeš brečet. Nemusíš se stydět za to, že ti chybí rodiče,“ povzbudivě jsem se na něj usmála.

„Představuju si, jaké by to bylo, vyrůstat s nimi. Možná bych měl další sourozence.“

„Nemůžeme vědět, jaké by to bylo. Taky si někdy představuju, jaké to je, kdybych měla rodiče.“

„Třeba je někde máš.“

Pokrčila jsem rameny. „Možná jo. A možná také už umřeli, jako ti tvoji.“

Harry se mi podíval do očí. „Víš, něco jsem ti neřekl. Pamatuješ, jak jsem o Vánocích viděl v zrcadle svoje rodiče?“

Přikývla jsem. Tehdy jsem tam přece stála vedle něj ve své astrální podobě.

„Moje maminka má tmavě rudé vlasy a zelené oči stejně jako ty. Máte i stejný tvar obličeje a jste si prostě ohromně podobné. Vypadáš jako její mladší verze.“

Dívala jsem se na Harryho a až pak mi došlo, že mám být překvapená. Tak jsem trochu zahrála překvapení.

„Další den mě něco napadlo. Když jsi tak podobná mojí mamince a jsi ve stejném věku jako já, tak bys mohla být-“

„- tvoje sestra.“ Dokončila jsem za něj. „A?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem věděla, co mi řekne.

„Nejsi,“ zavrtěl hlavou Harry. „Ptal jsem se na to Brumbála. Řekl, že moje mamina nikdy nebyla znovu těhotná a narodil jsem se jí jenom já.“ Pokusila jsem se o předstírání zklamání. ¨

„Proč nejsi překvapená?“ zeptal se mě.

„Co? Jasně, že jsem překvapená.“

„Nejsi,“ zavrtěl hlavou. „Jsi dobrá lhářka, ale teď poznám, že lžeš. Nejsi překvapená teď a ani jsi nebyla překvapená, když jsem vyprávěl o tom, co se stalo tam dole.“

„Jsem překvapená!“ namítla jsem. „A předtím jsem byla taky.“

„Ne, nebyla“ zavrtěl Harry. „Nadzdvihla si obočí. Kromě toho si ještě pořád pamatuji, co o tobě řekl Malfoy v lese.“ Kruci, zradil mě můj vlastní obličej a Harry poznal, že lžu.

„Můžeme to tak nějak přejít a neřešit to?“ poprosila jsem ho a nevinně jsem se na něj podívala.

Harry nakonec podlehl mému pohledu a pokrčil rameny. „Ale jednou se k tomu vrátím,“ namítnul.

„Já vím,“ souhlasila jsem. Byla mi zima na ruce, tak jsem si je třela o sebe.

Harry si toho všimnul a dotknul se mojí ruky. „Máš ledový ruce,“ řekl a pokusil se mi je zahřát svými.

„Je tu jenom trochu zima,“ řekla jsem mu.

„Počkej,“ řekl mi a odhrnul deku. „Schovej si nohy.“

Poslechla jsem ho a lehla jsem si vedle něj do teplé vyhřáté postele. Harry mě pak přikryl dekou.

„Chceš vidět to fotoalbum od Hagrida?“ zeptal se mě a já jsem přikývla. Harry vzal fotoalbum vázané v kůži a rozevřel ho na první stránce. Jednou rukou mě obejmul a druhou postupně otáčel stránky, zatímco já jsem se dívala na jeho rodiče, jak se na nás smějí. Jenže někdy v polovině mi klesla hlava na Harryho rameno. Po chvilce se mi začaly zavírat oči.

„Víš, že chvíli předtím, než jsem omdlel, jsem viděl tebe? Nebyla jsi tam zbytečná. Byla jsi jako můj strážný anděl,“ pošeptal mi potichu, když si myslel, že už spím. Usnula jsem asi dvě vteřiny poté, co to dořekl.

Další den už nás madame Pomfreyová propustila na hostinu. Ještě předtím než nás ale pustila, tak ještě jednou překontrolovala náš zdravotní stav. Mně přitom konečně sundala obvaz z hlavy a dostala jsem od ní dávku léčivých lektvarů, které mám ještě pít o prázdninách. Na hostinu jsem dorazila společně s Harrym. Sotva jsme vešli do zelenobílé velké síně se zmijozelskou vlajkou za profesorským stolem, všichni se na nás podívali a všichni si začali něco šeptat. Něco mi říká, že celá škola ví, co se stalo. Posadili jsme se k Ronovi a Hermioně. O chvíli později dorazil Brumbál a veškerý šepot utichnul.

„Tak už je to všechno za námi!“ začal Brumbál s proslovem. „Snad jste se za tenhle rok tady něco naučili a pevně věřím, že jste všichni zvládli zkoušky. Nyní přejdeme k tomu, co netrpělivě všichni očekáváte. Tedy ke školnímu poháru.

Na čtvrtém místě se umístil Nebelvír a získal 262 bodů. Třetí místo získal Mrzimor s 352 bodů a Havraspár má 426 bodů. První místo získal Zmijozel, který má 472 bodů.“

Od stolů na druhé straně síně se ozval bouřlivý jásot, profesor Brumbál je ale uklidnil, ale pokračoval ve svém proslovu.

„Momentálně to vypadá, že vyhraje Zmijozel, jenže bych rád rozdělil na poslední chvíli ještě nějaké body.“

Zmijozelu zmrzl úsměv na tváři, když Brumbál začal rozdávat Nebelvíru body. Padesát bodů získal Ron za to, jak vyhrál šachy a padesát bodů pro Hermionu za její logiku.

„A slečně Beckerové uděluji padesát bodů za ochotu obětovat se za kamarády, aby mohli pokračovat dál.“ Rozpačitě jsem se rozhlédla. Nebelvírský stůl jásal a tleskal mi. Profesor Brumbál pak pokračoval a udělaloval body dál. Harrymu udělil šedesát bodů za odvahu. Nedůležitější na tom ale bylo, že tím jsme se dělili se Zmijozelem o první místo. Stačil by jeden bod a vyhráli jsme, ale Brumbál nám jich dal hned deset. Udělil je Nevillovi za odvahu postavit se svým přátelům – tedy nám.

„A nyní bychom měli změnit výzdobu,“ řekl profesor a sotva to dořekl, barvy se začali měnit. Ze zelené se stala červená a z bílé zlatá. I vlajka za stolem se změnila na nebelvírskou.

Nastala velká oslava. Výhru ve školním poháru neoslavoval jenom Nebelvír ale i Mrzimor a Havraspár, kterým šlo o to, aby Zmijozel znovu nevyhrál. Byl to fantastický večer.

A právě poté, co skončila oslava, která trvala v naší společenské místnosti dlouho do noci, jsem konečně měla příležitost si něco ověřit. Otevřela jsem svoji knihu schopností a nalistovala jsem poslední kapitolu, kde byl lektvar Antiskill.

Efekt: Potlačí schopnosti nastálo. Schopnosti lze pak získat nazpátky pouze lektvarem pro obnovení.

Až nyní jsem si všimla, že pod tím bylo ještě něco malým písmem napsané.

Po rozvinutí schopností, už lektvar nepotlačuje natrvalo a musí se pít pravidelně. 

Nemohli to napsat větším písmem? Teď musím vydržet celé prázdniny se svými schopnostmi. Lektvar si budu moct udělat až v září ve škole.

Když jsem se později dozvěděla výsledky zkoušek, byla jsem ráda. Prošla jsem s docela dobrými známky. Nejhůře jsem dopadla v dějinách, ale ty stejně nejsou důležité. Ve všech předmětech excelovala Hermiona a byla nejlepší ze třídy. Teda kromě lektvarů, protože tam jsem byla nejlepší já, i když Hermiona byla těsně za mnou.

Potom už nás čekala cesta vlakem zpátky do Londýna. Kufry byly v zavazadlovém prostoru a my jsme seděli ve svých kupé. V našem kupé seděla naše čtveřice a v polovině cesty se k nám přidala i dvojčata, kteří mě celý zbytek cesty škádlili, a já jsem jim to oplácela.

Nakonec všechno jednou musí skončit a i tahle cesta skončila. Stejně jako skončil můj první rok v Bradavicích.