32. kapitola – Spojené a propojené

 kapitola32„Kdo je Ufňukaná Uršula?“ zeptala jsem se. „A kde vzala vlastní umývárnu? Má bohaté rodiče, kteří jí koupili vlastní záchodky?“

„To bych si radši na jejím místě vyprosil vlastní ložnici s koupelnou. Je to výhodnější,“ prohlásil Ron.

Hermiona nás oba dva zpražila pohledem. „Uršula je duch,“ vysvětlila mi. „A věděla bys to, kdyby jsi byla na Oslavě úmrtí,“ dodala vyčítavě.

Protočila jsem oči. „Takže celý čas tráví na záchodech? To musí mít vážně zábavný posmrtný život.“

„Vlastně je hrozně hysterická,“ pokračoval Ron. „A nesmíš skoro nic říct, aby se z toho nerozbulela.“

„Páni,“ žasla jsem. „Tak tu musím poznat. Tu si nastěhuju k nám na záchody.“

„To radši ne,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Má ve zvyku brečet a vytopit vodou celou koupelnu.“

„Tak to ať radši zůstane, kde je,“ prohlásila jsem. Ale pak jsem se zarazila. Uvědomila jsem si totiž, kde to právě teď jsme. Před chvílí jsme prošli kolem Filche, který si nás podezřívavě měřil, ale to ostatně každého, kdo se ocitl v blízkosti haloweenského místa činu. A právě tam jsme se právě nacházeli. Stačilo otočit hlavu doleva a viděli jsme nápis, kde právě chyběla nožička u písmena R.

„Co je?“ zeptal se mě Harry.

„Teď to dává smysl,“ oznámila jsem jim. Dřív, než se někdo z nich stihl zeptat, co tím myslím, jsem pokračovala: „Tenkrát tady byla kaluž vody. A dneska dopoledne zase. Musela to být Uršula.“

„Jo,“ souhlasil Ron „Byla na té oslavě úmrtí a Protiva ji urazil, tak si pak nejspíš vylévala zlost na kohoutcích umyvadel.“

„Třeba něco viděla,“ napadlo Harryho.

„Tak se jí zeptáme,“ navrhla jsem a vešla jsem dovnitř do umývárny. Na první pohled bylo znát, že se tady o to nikdo nestará. Otlučená umyvadla, poškrábané dveře od kabinek, polorozbitá zrcadla a to všechno bylo doplněné mokrou podlahou. Vypadá to, že Uršula dnes nemá zrovna moc dobrou náladu.

„To bude báječné,“ prohlásil Ron sarkasticky. „Zatímco tu budeme pracovat na lektvaru, tak se můžeme vyptávat Uršuly, co všechno ví. Kolik nám toho asi poví?“

Hermiona ho ignorovala a místo toho začala u jednoho umyvadla rozmisťovat kotlík a další věci nezbytné na přípravu lektvar. Ještě dnes jsme se chtěli pustit do přípravy Mnoholičného lektvaru. Bohužel jsme po prozkoumání receptu zjistili, že to bude trvat minimálně měsíc.

Rozhlédla jsem se kolem a pak jsem pokrčila rameny. „Stejně tu nikde není. Ale mohla by si tu občas uklidit,“ utrousila jsem poznámku.

Harry se podíval někam za mě. „Ehm… Kate…“

Ignorovala jsem ho. „Proč si vůbec vybrala zrovna záchody? Nemohla si vybrat nějakou učebnu? Tam aspoň není tolik vody.“

Ron si odkašlal, ale už to bylo zbytečné, protože vzápětí jsem pochopila, co se mi snaží naznačit. Za mnou se totiž ozvalo kvílení: „Není ti to tu snad dost dobré?“

Bleskově jsem se otočila. Přímo za mnou se vznášela Ufňukaná Uršula. Její vzhled docela seděl k této umývárně. Měla zplihlé vlasy a tlusté brýle, nemluvě o její rozšířenější postavě, ale to nebylo nic v porovnání s jejím výrazem a křikem.

„Nikdo tě nenutí sem chodit! Víš, pro mě tohle znamená domov! A není moje vina, že se tu o to nikdo nestará! Kdybych mohla, tak to tu dám do pořádku, jenže nemůžu, protože jsem…“

„Průhledná,“ doplnil Ron její úpění.

Uršula velmi hlasitě vzlykla a začala zběsile poletovat po místnosti. Z jejího hrdla se přitom dralo hysterické kvílení.

„Oni to tak nemysleli, Uršulo,“ pokoušel se ji uklidnit Harry. „Víš, my jsme se tě jen chtěli zeptat, jestli jsi náhodou tady něco nezahlédla tehdy v Předvečer všech svatých. Určitě jsi už něco slyšela o tom, co se stalo venku na chodbě. A protože jsi odešla z Oslavy dřív, tak jsme si mysleli, že jsi možná něco důležitého zahlédla.“

Uršula se zastavila a pozorně poslouchala Harryho. Nakonec přestala úplně se vzlykáním a zeptala se ho: „Takže si myslíš, že jsem důležitá?“ Přitom se podívala do země a přísahala bych, že jsem zahlédla, jak se pousmála.

„Rozhodně ano,“ potvrdil Harry její domněnku.

„No, ten večer jsem něco zahlédla,“ začala s vyprávěním. „Na chodbě jsem proletěla kolem dvou postav.“

„A všimla sis, co dělali? Nebo jak vypadali?“ ptala jsem se jí.

Uršula se přestala dívat na Harryho a místo toho se zamračila na mě.

„Já jsem měla na práci jiné věci, než zkoumat, kdo co dělá,“ odsekla mi.

Ron se k nám naklonil. „Překlad: Měla příliš práce se zápasením s kohoutky, protože vytopení koupelny je důležitá činnost.“

Zasmála jsem se. Bohužel si toho Uršula všimla a probodla mě pohledem.

„Nepřeji si, abyste o mně mluvili za mými zády!“ zakvílela. „Aby to bylo jasné, i já mám své city. I když jsem už mrtvá!“

„To my víme,“ uklidňoval ji Harry. „A také ti moc děkujeme za to, cos nám řekla. Moc jsi nám tím pomohla.“

Uršula se znovu na Harryho usmála. „Kdybych ti mohla ještě s něčím pomoct, tak se zase někdy stav.“ A potom vletěla do jednoho záchodu. Fuj. Jestli ze mě někdy bude duch, tak se budu držet dál od odpadních trubek.

„Tak už je to skoro jasné,“ pokrčila jsem rameny. „Ty dvě osoby byly Malfoy a Malfoyová.“ Ale jak pak do toho zapadám já?

„Nechci vás rušit,“ ozvala se Hermiona „Ale budeme muset někde získat pár přísad.“

„Tak si to vezmeme ve skladu přísad pro studenty,“ prohlásil Ron lhostejně.

„Tam právě nebudou,“ řekla mu Hermiona. „Jedná se o kůži hřímala a roh lidožravého dvojrožce. To bude mít jenom Snape ve svých zásobách.“

„Výborně,“ prohlásila jsem. „Tak jenom okrademe našeho učitele lektvarů.“

„Nejjednodušší by bylo,“ navrhl Ron, „kdybyste prostě zítra na hřišti toho Malfoye z koště shodili.“

Zarazila jsme se. „Díky Rone,“ prohlásila jsem ironicky. „Dneska se celé dopoledne nervuju ze zítřejšího zápasu a před chvílí se mi na to podařilo na to dočasně zapomenout. A ty jsi mi to právě připomněl.“

„Hups. Promiň,“ omluvil se mi.

Opřela jsem se zády o zeď a podívala jsem se na strop. Povzdechla jsem si. Kdykoliv si vzpomenu na svůj zítřejší zápas, pocítím v sobě úzkost. Mám chuť panikařit. Utéct, schovat se, schoulit se do klubíčka, skočit do jezera… Prostě cokoliv.

Někdo mi položil ruku na rameno. Otočila jsem hlavu doleva a podívala jsem se na Harryho. „Kate, to bude dobrý,“ uklidňoval mě. „Znám tenhle pocit. Cítil jsem se stejně před prvním zápasem. A nakonec jsme vyhráli.“

„Ale tenkrát tě málem Quirrell shodil z koštěte,“ namítla jsem.

„Pochybuju, že by si Lockhart přál tvojí smrt,“ řekla Hermiona.

Podívala jsem se na ni. „I kdyby jo, tak by to nezvládnul.“

„Tak vidíš,“ pověděl mi Harry. „Všechno se zvládne.“

„Ale nemám koště.“

„Tobě stačí školní,“ mávnul Ron rukou. „I na něm zvládneš zaletět rekord.“

„Na koštěti jsem naposled seděla na konkurzu. Vyšla jsem ze cviku.“

Harry pokrčil rameny. „Tak si to procvičíš. Na večeři se domluvíš s Woodem a potom ještě stihneš trochu tréninku.“

„Co mám s váma dělat?“ Pokrčila jsem rameny. „Za jak dlouho je večeře?“

„Vlastně už teď,“ pronesl Ron, který má vždy přehled o jídle.

„Tak běžte. Já to tu zatím dodělám,“ řekla nám Hermiona.

„Nechceš pomoct?“ zeptala jsem se jí spíše ze zdvořilosti.

„Běž trénovat,“ pověděla mi Hermiona. „Lektvar má ještě času dost, ale tobě do zítřka moc času nezbývá.“
„Fajn,“ přikývla jsem. „Tak jdeme.“

Když jsme dorazili do síně, už byla z většiny plná. Stoly byly plné jídla, ale neměla jsem moc hlad. Žaludek jsem měla stažený nervozitou, a to je ten zápas teprve zítra. Jediné, co jsem do sebe dostala, byl krajíc chleba.

„Támhle je Oliver,“ ukázal Ron někam za mě.

„Tak já zajdu pro košťata,“ řekl mi Harry. „Vezmu i tobě.“

„Jo, díky,“ poděkovala jsem mu.

Harry odešel, ale já jsem se přesto k ničemu neměla. Při pomyšlení, že bych měla jít za Oliverem, mě zachvátila úzkost. Ron na mě zůstal koukat. „Co je?“ zeptala jsem se ho, když už jsem to nemohla dál vydržet.

„Na co čekáš? Máš jít za Oliverem.“

„Jo, ale…“ Krátce jsem pohlédla na Olivera. Pak jsem se obrátila zpátky na Rona. „Nebude působit blbě, když tam přijdu a zeptám se? Nepřipadá ti to jako dolejzání?“

„Holky,“ zamumlal si pro sebe Ron a protočil oči. „Prostě za ním běž a zeptej se ho.“

„Copak, Ronánku? Snad už si nám nezačal randit?“ ozvalo se od osoby, která si právě sedala napravo ode mě.

„No, věk už na to brzo budeš mít…“ začal nad tím přemítat jeho bratr, který se posadil nalevo ode mě. „Otázkou je, která by tě chtěla…“ Odpovědí mu byl chleba, který po něm jeho mladší bratr hodil.

„Takže která dáma zlomila tvé srdce?“ zeptal se Fred, který seděl napravo ode mě.

„Žádná,“ odsekl Ron.

„A co ti tedy to něžné pohlaví provedlo?“ zeptal se George.

„Mně nic. Ale právě jedna členka něžného pohlaví není schopná vstát a jít se zeptat Olivera, jak to bude zítra.“

„Jo,“ George se podrbal na hlavě. „Taky jsme na to zvědaví, jak to zítra bude.“

„A proč vlastně nechceš, Kate, jít za Oliverem?“ zeptal se mě Fred.

Zamračila jsem se na něj. „Proč myslíš, že mluvil o mně?“

„A nemluvil snad o tobě?“

„Mluvil,“ odpověděla jsem mu po pravdě.

Fred se vítězoslavně usmál.

„Nechci dolejzat. A co když už má nějakou jinou náhradu, já tam přijdu, zeptám se ho a nakonec z toho bude jeden velký trapas?“

„Moc to řešíš,“ řekl mi Ron. „Prostě tam jdi.“

„Neboj, Rone,“ uklidnil ho George. „Tohle zařídíme.“

A než jsem si stihla uvědomit, co tím vlastně myslel, už to provedli. Oba dva se zavěsili z každé strany za moje ruce a vytáhli mě na nohy. Vzápětí už naše trojice mířila k Oliverovi.

„Kluci,“ oslovila jsem je. „Nechcete změnit strategii? Takhle mě někam táhnete proti mojí vůli už potřetí během pár měsíců.“

„A proč?“ zeptal se mě George. „Vždyť to funguje.“

„A navíc jsme tě takhle dostali do týmu. Kde bys teď byla bez nás?“

„V klidu bych teď večeřela bez stresu ze zítřejšího zápasu.“

„Hej, Olivere!“ zavolal George. Oliver otočil hlavu a podíval se na nás. To už jsme byli jenom pár kroků od něj.

„Však ty nám jednou poděkuješ,“ pověděl mi Fred. Přitom mě kluci konečně pustili, jenže zároveň mě postrčili dopředu. Asi to dostatečně neodhadli, protože jsem následně vrazila do Olivera. Ocitli jsme se tak až v přespříliš velké blízkosti.

„Promiň,“ omlouvala jsme se mu hned a o krok jsem poodstoupila. „To kluci,“ pokusila jsem se o nevinný úsměv, ale spíš jsem se jenom nevinně ušklíbla.

„V pohodě,“ uklidnil mě.

Pak jsem chtěla začít s tím tématem, se kterým mám právě teď tolik problémů, jenže jsme nebyla jediná, začal mluvit.

„Víš, jak jsi říkal, že jsem náhradnice? A když se teď stalo tamto Daisy a navíc zítra je ten zápas a ty ho asi nebudeš chtít odvolat, tak jsem se tě chtěla zeptat na ten zítřek,“ vyhrkla jsme ze sebe možná až příliš rychle.

„Vlastně jsem tě zrovna hledal a chtěl jsem s tebou mluvit o tom samém,“ odpověděl mi.

„Vážně?“ Ze srdce mi spadl kámen. Tímto je ten možný trapas zažehnán.

„Vážně. Ale bohužel asi budeš muset hrát na školním koštěti.“

„Lepší něco než nic,“ pousmála jsem se.

„Trošku bych tě vyzkoušel, jak ti to jde a trochu to s tebou potrénoval, ale teď opravdu nemám čas. Musím… to je vedlejší. Asi by sis to měla na koštěti ozkoušet sama.“

„To je v pohodě,“ mávla jsem nad tím rukou. Pak jsem se rozhlédla a moje oči spatřily Harryho vcházejícího do síně s dvěma košťaty v každé ruce. „Vlastně jsme teď chtěli zkusit takový narychlo trénink s Harrym,“ řekla jsem Oliverovi a kývla jsme hlavou směrem k Harrymu.

Oliver se krátce podíval na Harryho a potom se otočil zpátky na mě. „Výborně. Aspoň se částečně sladíš s někým z týmu. Takže hodně štěstí.“ A s těmi slovy odešel.

Zamířila jsem přímo k Harrymu. „Všechno vyřízeno?“ zeptal se mě.

„Jo,“ přikývla jsem. „Teď mi můžeš říkat slečno spoluhráčko.“

Venku jsme ještě měli světlo, což bylo ideální pro pozdní trénink. Harry sebou vzal Camrál, se kterým jsme trénovali přihrávky, a zároveň jsem trénovala rychlost. Celkově to ani tak nepřipomínalo trénink, jako spíš naše hraní famfrpálu v létě. Obzvlášť když se pak ještě přidala dvojčata, kterým předtím v síni došlo, co chystáme, a tak si kluci došli pro košťata. Tenhle trénink jsme si všichni užívali, a dokonce nám ani nevadilo, když se nakonec setmělo. Na to měli kluci pár šikovných věciček, které nám zvládly osvítit hřiště a míč.

Nakonec jsme skončili až kolem osmé hodiny, kdy jsme začali přimrzat ke košťatům a když už se nám blížila večer. Nevím, jestli to bylo tím přátelským prostředím nebo endorfiny ze cvičení, ale měla jsem z toho dobrý pocit. Byla to zábava. Připomněla jsem si, proč mám ráda to létání. Pro tu rychlost, svobodu. Letět prázdnotou mi připomíná astrální svět, kde si můžu dělat, co chci. Podařilo se mi tak zahnat ten strach ze zítřejšího zápasu. V tu chvíli jsem měla pocit, že to zvládnu.

Harrymu pak trochu zkazil náladu ten mrňavý prvák, který za ním pořád chodí a snaží se ho fotit. Harry se nakonec neudržel a před velkou skupinou lidí ho poslal pryč. Ani jsem se mu nedivila. Mě by také štvalo, kdyby se mě snažil někdo vyfotit ve chvíli, kdy jsem upocená a promrzlá. Což jsem v tu chvíli byla také, ale díky té dávce optimismu mi to ani tak moc nevadilo.

Ovšem když jsem vyšla všechny schody nahoru do věže, už jsem tak nadšená nebyla. Ne že bych se zase vyloženě bála zápasu, protože na ten jsem v tu chvíli neměla ani pomyšlení. Byla jsem vyčerpaná. Na koštěti jsem neseděla pár měsíců a moje tělo mi to nyní připomínalo. A stejně tak si stěžovalo na moje ranní běhání, ačkoliv nyní už je to neběhání. Naposled jsme si ráno byla zaběhat někdy v září a od té doby jsem si po ránu spíš psala s Tomem.

Nyní jsem ale neměla ani sílu napsat mu, co se mi stalo. Jediné, co jsme dokázala, bylo převléknutí do pyžama a rychlé vyčištění zubů. Pak už jsem jen padla do postele a ihned jsem usnula.

Když jsem se pak probrala, byla ještě tma. Krátce jsem se podívala na budík. Byly teprve tři hodiny ráno. Za deset hodin budu na hřišti poletovat před celou školu. Ach jo. Veškerý včerejší optimismus byl kdovíkde. Měla jsem chuť schovat hlavu pod polštář a nevylézt. A přesně to jsem nyní udělala.

Jenže mě vyrušovalo odkašlání.

„Hodláš nyní vstát?“

Klidně ať si mě Hermiona budí, jak chce, ale já stejně nevylezu. Ale… Počkat. Proč by v tuhle dobu byla Hermiona vzhůru?

Vzápětí už jsem seděla na posteli a mžourala do tmy marně se snažíc něco spatřit. Zrovna dneska musí mraky zahalit měsíc. Rukou jsem vzala z nočního stolku hůlku a tichým „Lumos,“ jsem si rozsvítila. Světlo hůlky osvítilo postavu Toma v rohu, a když jsem si pak povšimla své průhledné ruky, už mi všechno došlo.

„Aha,“ zamumlala jsem a vylezla jsem z postele.

Jenže místo toho, aby si Tom všimnul mě a mého rozkošného pyžama se zelenou žirafou, tak ho zaujalo koště v rohu. Přešel k němu a začal si ho prohlížet.

„To je…“

„…školní. Ale dočasně jsem si ho půjčila já.“

Tom se zamračil. „Říkala jsi, že tě nevzali do týmu.“

„Taky nevzali. Teda vlastně vzali.“

„Takže jsi mi lhala?“ Tom se na mě podíval vyčítavým pohledem.

„Ne,“ odpověděla jsem mu rázně. „V tom týmu jsem zhruba tak od dnešního rána. Včera v noci napadli další dvě studentky a jedna z nich byla nebelvírské střelkyně. Zítra, vlastně dneska, je zápas a já jsem za ní náhradnice.“

„Už jsem ti říkal, že famfrpál jenom zbytečně zabírá čas a energii.“

„Jo, to jsi říkal. Jenže teď těžko půjdu za Oliverem s tím, že nebudu hrát, protože se to nelíbí jednomu klukovi z deníku.“

„Já jsem jenom kluk z deníku?“

„Ne, já… já to tak nemyslela. Ale pro ostatní tak jsi. Ledaže bych všem prozradila, co jsme ve skutečnosti zač.“

„To nesmíš!“ zamítl to rázně Tom.

„Tak vidíš“ pokrčil jsem rameny. „Budeš si muset zvyknout, že pro ostatní jsi jen kluk z deníku, který si občas z něho vyskočí. A…“ Zarazila jsem se, protože v tu chvíli mě napadla jedna maličkosti. „Počkat. Ty si můžeš z toho deníku vyskočit kdykoliv chceš?“

„Vlastně ne,“ přiznal Tom. „Dostanu se z něj, když je ještě blízko někdo v astrální rovině. To jsi v těchto případech ty. Sám to nezvládnu. Musel bych napřed najít sebe v současnosti a sloučit se s ním.“

„Teď můžeš jít, kam chceš?“

„To také ne,“ zavrtěl hlavou. „Musím se držet v tvé blízkosti. Navíc musíš být minimálně na začátku poblíž deníku.“

„A to tě nenapadlo, říct mi to dřív?“ vyhrkla jsem.

Pokrčil rameny. „Asi jsem zapomněl. Nepřipadalo mi to důležité.“

„Nepřipadalo ti to důležité? Vždyť je to jeden z mála způsobů, jak spolu můžeme mluvit. Co kdyby se tvůj deník někam ztratil? Pak už bychom spolu nikdy nemluvili a já bych ani nevěděla proč.“

„Když ti jako omluvu pomůžu vyčarovat nějaký nejnovější model koštěte, tak mi to promineš?“

„To bych…“ Zarazila jsem se uprostřed věty a užasle jsem se na něj podívala. „Ty bys dokázal vyčarovat Nimbus Dva tisíce jedna?“

„Já ano. Ale to není důležité, protože to musíš udělat ty.“

„Proč já?“ zeptala jsem se ho.

„Kdybych to udělal já, tak koště zmizí. Možná ne hned, ale mohlo by třeba při zápase zmizet a ty bys spadla. To by nebylo dobré.“

„Proč by zmizelo?“

„Ze stejného důvodu jako se tu nemůžu volně procházet. Moje tělo je kdovíkde. Za to ty dokážeš vytvářet věci, které nezmizí. Zmizí jedině v případě, že se tvoje mysl ztratí nebo vyčerpá.“

„A to se mi nestane při zápase, že ne?“ zeptala jsem se s obavami.

Usmál se. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Pokud teda při zápase neusneš, nepřejdeš do astrální roviny a nezačneš tam vyvádět nebezpečné věci. Anebo pokud opět nespoutáš své schopnosti.“ Hlavou mi probleskla vzpomínka. Moje sázka s Malfoyem o pět galeonů. Jenže ty jsem tehdy vyčarovala pomocí projekce a on si pak později stěžoval, že se vypařily. Myslela jsem si, že si to vymýšlí, ale možná měl pravdu.

„Tak tohle zrovna teď nehrozí. Takže co musím udělat?“

O značnou chvíli později a spoustu snahy později, kdy jsem musela dopilovat detaily, před námi stál Nimbus Dva tisíce jedna. Stejně rychlý, stejně naleštěný a snad i stejně ovladatelný. Prostě stejný jako má Malfoy. Ten bude koukat, že ho mám i já. A ostatní taky.

„Sakra,“ zaklela jsem.

„Děje se něco?“ optal se mě Tom.

„Jenom trochu problémy s tím, kde jsem ho vzala. Nešlo by to udělat, aby vypadalo jako obyčejné školní?“

„Šlo,“ odpověděl mi.

„Budu to muset zase předělávat?“

Bohužel přikývl.

„Myslím, že už chápu, proč tohle nedělám častěji,“ prohlásila jsem později, když jsem se vyčerpaně posadila na postel. „Je to moc vyčerpávající.“

„Když to děláš častěji, tak ani ne.“

„Díky Merlinovi, že moje tělo klidně spí a nebude tak vyčerpané jako jsem teď já.“

Tom se podíval na hodiny. „Máš asi tak tři nebo čtyři hodiny, než bude muset vstát.“

„Výborně,“ pronesla jsem a zvedla jsem i se svým novým koštětem. „Čas na trénink.“

Překvapeně se na mě podíval. „Teď v té tmě chceš jít trénovat? Nebojíš se, že do něčeho narazíš?“

„A kdy jindy mám trénovat?“ pokrčila jsem rameny. „Mám teď nové koště, které si musím vyzkoušet. Ráno na to nebude čas.“

„Dobře, jak myslíš. Jenom se v té tmě venku neztrať.“

„Neboj,“ odpověděla jsem mu. U dveří jsem se pak zarazila. „Nepůjdeš taky?“ zeptala jsem se ho.

„Myslím, že si zalezu zpátky do deníku. Hodně štěstí při zápase.“

Tom měl pravdu ohledně té tmy venku, což se potvrdilo, jakmile jsem vylezla ven. Nebylo vidět na krok. Ale před chvílí jsem zvládla vytvořit jen tak z ničeho nejlepší závodní koště, tak proč bych nezvládla pár světýlek? Párkrát jsem luskla prsty a bylo to.

Stejně tak jsem se přesvědčila i o rychlosti koštěte. S tím školním se to nedalo porovnávat. Kromě toho to noční létání je úžasné. Všude okolo temnota a jen několik malých světýlek. Někdo by možná měl z té tmy strach, ale já jsem neměla. Možná bych se ve fyzickém světě také bála, ale v astrální rovině jsem se cítila sebejistější. Kdybych tak mohla hrát i ten zápas v astrální podobě. Jenže nechci riskovat, že se uprostřed zápasu rozplynu. Raději to udělám po staru.

Říká se, že když se člověk dobře baví, tak čas utíká hrozně rychle. Právě tohle se nyní uplatnilo v praxi. Zapomněla jsem na čas a vzpomněla jsme si na něj, až když se začalo rozednívat.

„Sakra,“ zaklela jsem a rychle jsem zamířila k zemi. O půl hodiny později už jsem vcházela do svého pokoje. Na hodinách bylo šest ráno. Koště jsem uklidila, kam patří a to pravé, pomalé jsem schovala pod postel. Budu ho muset někdy vrátit.

A pak jsem udělala něco, co normálně nedělám. Nebo alespoň ne v astrální rovině. Lehla jsem si do postele a odpočívala jsem. Jindy nejsem tak unavená, ale poslední dobou se cítím víc vyčerpaná.

„Kate!“ ozvalo se mi vedle ucha. Ve stejnou chvíli mi nějaký piditrpaslík v mojí hlavě bouchl zevnitř lebky do hlavy. Tak mi to aspoň připadalo, protože mě příšerně bolela hlava. Něco jsem zamručela a otočila jsem hlavu na druhou stranu.

„No tak, dneska nesmíš zaspat. Dneska máš zápas. Oliver by tě zabil, kdybys přišla pozdě.“

„Tak ať si to odzápasuje sám,“ zamumlala jsem.

„Jestli hned teď nevstaneš, tak budu donucena udělat něco, co se ti nebude líbit.“

„Hmm…“ zamručela jsem. Proč prostě nezmlkne?

„Jak chceš. Aquamenti!“

Pocítila jsem až příliš mokra a studena. Na hlavu mi dopadla vlna vody, jako kdyby na mě někdo vylil kýbl. Bleskově jsem vyskočila z postele, ale musela jsem se chytit za sloupek postele, protože se mi zamotala hlava. Zároveň se mi i zatmělo před očima, ale to nebylo až tak podstatné, protože jsem si v tu chvíli stejně protírala oči.

„Co to do háje vyvádíš?“ vyjela jsem na Hermionu, která držela v ruce hůlku.

„Zachraňuju ti život před Oliverem běsnícím kvůli tomu, že jsi nedorazila na zápas. A tohle mi na tebe doporučil Ron.“

„Toho taky zabiju za blbý nápady.“ Začala jsem si ždímat z vlasů vodu a schválně nad Hermiony postelí. Hlava mě mimochodem pořád bolela.

„Hej!“ vykřikla. „Co děláš?“

„Mstím se,“ odpověděla jsem jí. „A jestli bude ta postel jenom trochu mokrá, až půjdu spát, tak se připrav, že spíš v jezeře.“

Otevřely se dveře a do pokoje vešla Levandule.

„Páni,“ prohlásila, když se na mě podívala. „Vypadáš jako kříženec mezi zmoklou slepicí a chodící mrtvolou.“

„Díky,“ zamručela jsem a přitiskla jsem si ruku ke spánku. Copak si ti trpaslíci v mojí hlavě nikdy nedají pauzu na svačinu?

„Vážně tak vypadáš,“ prohlásila Hermiona. „Máš hrozný kruhy pod očima. Co jsi dělala v noci?“

„Spala.“ A lítala na svém novém koštěti.

„Zkus si dát sprchu,“ doporučila mi Levandule.

Vlastně to nebyl až tak špatný nápad. To jsem si říkala, když jsem z té sprchy vylézala. Dokázala mě pořádně probrat, ačkoliv těm kruhům pod očima to moc nepomohlo. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, tak jsem musela přiznat, že Levandule měla pravdu. Vážně jsem vypadala jako chodící mrtvola. A hlava mě stále bolela.

Schody dolů jsem ani nevnímala. Sebou jsem si nesla koště, které jsem si u nebelvírského stolu položila vedle sebe.

„Dobré ráno,“ zamumlala jsem směrem k Hermioně, Ronovi a Harrymu.

„Vypadáš hrozně,“ řekl mi Ron.

„Díky. Jsi třetí během jedné půl hodiny, kdo mi tohle řekl. Čtvrtý, když počítám i zrcadlo.“ Podepřela jsem si hlavu rukou a položila jsem na talíř před sebe jeden toust.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě Harry.

„Hrozně,“ odpověděla jsem mu a snažila jsem se udržet svoje oči otevřené. „Bolí mě hlava a myslím, že to nezvládnu. Nemůže si Oliver najít někoho jinýho?“

„Kam se poděla ta osoba, co létala včera na hřišti a sršela optimismem?“

Vzdala jsem svůj boj a zavřela jsem oči. „Leží nahoře v posteli a spí. Hermiona ji zapomněla vzbudit.“

„Nespi!“ Hermiona do mě šťouchla. Na chvíli jsem otevřela oči a podívala jsem se na ni.

„Vždyť já nespím,“ zamumlala jsem, ale to už jsem opět zavírala oči.

O pár vteřin později, tak mi to aspoň připadalo, do mě znovu někdo šťouchl. Otevřela jsem oči.

„Já nespím!“ vyhrkla jsem.

„To vidím,“ odpověděl mi Harry a vtisknul do ruky hrnek.

„Co?“ zeptala jsem se ho zmateně.

„Vypij to,“ rozkázal mi.

Zkusila jsem si usrknout. Chutnalo to hnusně. „Fuj.“ Zašklebila jsem se. „Co je to?“

„Kafe. Extra silný. Ještě si ho nepila?“

„Ne. A věděla jsem proč.“

„Já ho taky nepil. Tak pij.“

„Vždyť to chutná hrozně,“ namítla jsem.

„Ale pomůže ti neusnout.“

„Harry,“ oslovila ho Hermiona. „A dal jsi jí do toho aspoň cukr?“

„Netlumí účinky toho kafe?“ zeptal se jí nejistě Harry.

„Cukr dodává energii. Proto ho mají malé děti tak rádi.“

„Aha.“ Harry se natáhnul pro cukřenku. „Kolik chceš lžiček?“

„Tohle by potřebovalo minimálně deset, aby se to vůbec dalo pít,“ odpověděla jsem mu. „Počkej, já to nemyslela až tak vážně!“ vyhrkla jsem, když mi tam sypal pátou lžičku. Zkusila jsem se trochu napít. „Fuj. Teď je to sladký jako cecek.“

„Máš to, co si chtěla,“ prohlásil Ron. „Ale už aspoň neusínáš.“

„Co mám s vámi dělat?“ zamumlala jsem pro sebe. Nadechla jsem se a pokusila jsem se vypít hrnek najednou. Nepodařilo se, potřebovala jsem ještě dva pokusy.

„Tak a tohle už nikdy nechci vidět,“ oznámila jsem ostatním, když jsem ten hnus konečně dopila a položila jsem hrnek na stůl.

„Teď ještě do tebe dostaneme snídani a můžeme jít na hřiště,“ prohlásil Ron.

Harry vzal jeden toust namazaný máslem do ruky. „Takže otevřít hangár, éro letí.“

Rozesmála jsem se. Harry, jak předstírá, že toust je letadlo a šermuje s ním ve vzduchu, vypadá takhle neuvěřitelně směšně. A docela to i splnilo účel, protože jakmile jsem se rozesmála a otevřela jsem tak pusu, vrazil mi do pusy toust a donutil mě kousek ukousnout.

„Takže za Hermionku,“ pokračoval ve své hře.

„Harry, – víš, – že – jsi – někdy – vážně – šílenej?“ Moje pokusy o sdělení jedné věty byly pravidelně přerušovány Harryho pokusy mě nakrmit. Přitom se mu podařilo vyjmenovat všechny naše spolužáky a profesorský sbor a spotřeboval na to celkem tři tousty. Ale celá ta jeho kampaň se snídaní dokázala rozptýlit mojí bolest hlavy. Sice nezmizela, ale dokázala jsem ji už zčásti potlačit.

„Jo, teta se strýcem to o mně pravidelně prohlašujou,“ pokrčil Harry rameny. „Tak pojď,“ řekl mi a strčil mi do ruky moje koště. Sám vzal svoje a vytáhl mě na nohy. Společně jsme mířili na hřiště a předtím, než jsme vyšli na hřiště, nám ještě popřáli Hermiona a Ron hodně štěstí.

„Vítej v té nejlepší šatně na světě,“ pronesl Harry, když jsme vešli do šatny nebelvírského družstva.

„Stavitelé prestižních špičkových famfrpálových hřišť a jejich šaten se právě nyní cítí uraženi, že jsou obyčejné školní šatny lepší než jejich,“ reagoval Fred na Harryho poznámku.

Než na to stihl nějak zareagovat Harry, tak se ozval Oliver.

„Takže když už jsme tu všichni, tak bych vám rád řekl pár slov. Tentokrát je znovu porazíme. Sice mají lepší košťata, ale to neznamená, že jsou lepší hráči. My jsme letos trénovali mnohem tvrději-„

„Jo, já jsem teda rozhodně velmi pilně trénovala,“ skočila jsem mu do jeho proslovu, zatímco jsem si oblékala jasně rudý hábit.

„-a ačkoliv jsme teď trochu v nevýhodě kvůli nečekaným událostem, tak jim ukážeme, že si poradíme za každé situace.“

Nevypadalo to, že by někdo z ostatních si bral jeho slova extra k srdci. Holky a Harry ho sice poslouchali, ale přitom se převlékali do hábitů a jinak na něj moc nereagovali. Zato Fred a George na něj reagovali až moc, protože kdykoliv se na ně nedíval, tak ho parodovali. Jenže při jedné takové parodii se George rozmáchl až moc, protože mě přitom praštil do hlavy.

„Jau,“ vyjekla jsem. Jako kdyby tou ránou probral ty piditrpaslíky v mojí hlavě, kteří si po tom blbnutí u snídaně konečně šli dát svačinu. Nyní opět ustavičně bušili do mojí lebky zevnitř.

„Promiň,“ omlouval se mi George, když viděl, jak si mnu spánky.

„To je dobrý. Ty za to nemůžeš. Mě jenom dneska od rána hrozně bolí hlava. Půjdu na chvíli na vzduch.“

Vylezla jsem ven na čerstvý vzduch a tam jsem se zhluboka nadechla. Mohla jsem klidně zůstat uvnitř, protože čerstvý vzduch mi od bolesti moc nepomohl. Spíš se to tady zhoršilo, když jsem zaslechla jeden hlas.

„Beckerová, co tady sakra děláš v tomhle?“ řekl mi Malfoy, když mě zahlédl. Pravděpodobně právě mířil do svých šaten a přitom si mě všimnul. Nikdo jiný tu zrovna nebyl, ani z jeho týmu a ani z mého. A diváci sem nechodili vůbec, protože na tribuny se šlo jinudy.

„Tys mi tady chyběl,“ zamumlala jsem. Nedomluvil se s těmi trpaslíky v mojí hlavě?

„Neříkej mi, že tě vzali do týmu.“

„Představ si, že vzali,“ ušklíbla jsem se a přitom jsem si promnula znovu spánky.

„Jasně, vždyť vám přece zkameněla jedna střelkyně. A ty jsi nebyla schopná dostat se do týmu rovnou, musíš tam být jenom jako náhradnice.“

„To víš, já jsem to chtěla zkusit staromódně přes konkurz a otestovat svoje schopnosti. Ale kdybych věděla, že stačí jenom koupit pár košťat, tak to tak udělám rovnou.“

„To bys na ty košťata musela mít. Nemáš ani na jedno mizerné koště a musíš si půjčovat školní,“ prohlásil, když se podíval na koště v mojí ruce. Neměl ani potuchy, že je stejné jako jeho, jenom jinak vypadá.

„A přesto na něm dokážu letět rychleji než ty na té své super novince.“

„Tomu ani ty nevěříš.“

„Představ si, že věřím. Vsadila bych se s tebou, jak míváme ve zvyku, ale zrovna teď nějak nemám čas.“

Chtěla jsem ho obejít a konečně se ho zbavit, jenže mě zarazil. Jeho ruka vystřelila a chytil mě za zápěstí.
„Pusť mě,“ zavrčela jsem na něj a pokusila jsem se mu vytrhnout. Místo toho mi stisknul ruku ještě pevněji. Druhou rukou mě chytil loket druhé ruky a zabránil mi tak vytáhnout hůlku.

„Cos provedla mojí sestře?“ zasyčel na mě a zatlačil ke mně ke zdi. Znemožnil mi tak jakýkoliv pokus o útěk.

Překvapeně jsme se na něj podívala. „Já? Snad ty.“

„Nelži,“ zavrčel a zmáčkl mi zápěstí. „Vidím, jak se ti vyhýbá. Schválně chodí později na hodiny jenom proto, aby tě nemusela potkat na chodbách.“

„Já jsem jí nic neudělala. To ty jsi proradný Zmijozel.“

„Vlastní sestře bych neublížil. Zmijozel svoji rodinu chrání. A já svoji sestru ochráním obzvlášť před jednou mrňavou Nebelvírkou, která pořád něco tají.“ Naráží tak na to, co jsem mu vymazala z hlavy? Ale to jsem mu přece vymazala. Na to si nemůže pamatovat.

„Nebelvír nemá potřebu ubližovat malým prvačkám.“

„Lžeš!“ vyhrkl na mě. „Něco si jí udělala a já zjistím co.“ Aby potvrdil svoji výhružku, stisknul mi ještě víc zápěstí. Mám pocit, že jestli to udělá ještě jednou, tak mi tu kost rozdrtí. Zkusila jsem se mu vytrhnout.

„Hej!“ ozvalo se kousek od nás. Oba dva jsme otočili hlavu za tím hlasem. Harry k nám mířil a už jsme viděli, jak za cesty vytahuje hůlku. Stačilo to, aby Malfoy svoje sevření pustil a než k nám Harry dorazil, už mě pustil úplně.

„Nech ji být!“ zavrčel Harry na Malfoye a mířil na něj hůlkou.

„Je v pohodě,“ vysvětloval mu. „Jen jsme se o něčem bavili.“

Poodstoupila jsem od Malfoye a udělala jsem několik kroků směrem k Harrym. Zastavila jsem se u něj a položila jsem mu ruku na rameno. „Kašli na něj, Harry. Byly by z toho jenom problémy.“

Harry pootočil hlavu a podíval se mi do očí. Uvažoval nad tím, co navrhuji.

„Kašli na něj,“ sdělila jsem mu.

Nakonec sklonil hůlku.

„Pojď pryč,“ řekla jsem mu a vedla jsem ho k šatnám. Cestou jsem si mnula ruku.

Před dveřmi do šatny se zastavil. Všimnul si, co dělám.

„To ti udělal on?“ zeptal se mě, kdy viděl rudý obtisk na mém zápěstí.

„Harry, říkám ti, kašli na to. Já se o sebe postarám. Víc mě teď trápí ten zápas.“

Ignoroval, co říkám a vzal mě za ruku. Opatrně přejel prsty po červeném pruhu na mém zápěstí. Nakonec zvednul hlavu a podíval se mi do očí.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě starostlivě.

„Docela v pohodě. Jenom mi třeští hlava, jako kdyby mi do ní zevnitř bušila armáda piditrpaslíků. Navíc mám pocit, že účinky té břečky, co jsi mě ráno nutil pít, začínají vyprchávat. A pak je tu ještě ten zápas, na který když si vzpomenu, tak mám chuť někam se schovat a nevylézt. Ale jinak jsem v pohodě.“

„Kate,“ oslovil mě Harry a vzal mojí tvář do dlaní. „Na koštěti létáš rychleji, než jsem kdy někoho viděl letět. A za chvíli vyjdeš na hřiště a všem ukážeš, jak jsi dobrá. Uvidíš, jak Malfoy a zbytek Zmijozelských bude koukat, až jim tam hodíš dvacátý gól.“

Usmála jsem se a objala jsem Harryho. V tuhle chvíli jsem pocítila k Harrymu vlnu náklonosti. Je jedno, jak divné sny a jak divné schopnosti mám, Harry bude vždycky můj kamarád. Můžu se mu se vším svěřit, protože věřím, že mě Harry pochopí.

„Harry,“ oslovila jsem ho a trochu jsem se od něj odtáhla, abych se mu mohla podívat do očí.

„No?“

„Já ti chci něco říct.“ Chtěla jsem mu říct pravdu. Pravdu o tom, kdo jsem, a o tom, co umím. „Já-„

„Tady jste,“ ozval se Oliver, který právě vylezl z šatny. Za ním vylezl z šaten zbytek týmu. „Už je čas.“

„Řekneš mi to po zápase,“ řekl mi Harry a zamířil s ostatním na hřiště.

Ve chvíli, kdy jsme vešli na hřiště, nás přivítal bouřlivý potlesk. Stejně jako vždy si přály Mrzimor a Havraspár porážku Zmijozelu, a proto nám fandily. Pískot a bučení Zmijozelu tak zaniklo mezi potleskem ostatních kolejí.

Náš tým i zmijozelský tým se rozmístil uprostřed hřiště, každý tým na jedné polovině. O chvíli později už jsme se všichni vznesli do vzduchu společně s míči. Aniž bych se nad tím na chvíli pozastavila nebo aniž bych se stihla nadechnout, jsem vyrazila kupředu. Díky koštěti jsem byla rychlejší než ostatní naše střelkyně a pravděpodobně díky svým schopnostem jsem byla rychlejší než střelci ze zmijozelského družstva. Proto jsem byla u Camrálu první.

„Camrálu se zmocňuje Beckerová! Nejnovější přírůstek do v nebelvírském týmu. V týmu je teprve od včera, kdy byla nalezená zkamenělá nebelvírské střelkyně. A Beckerová teď letí ke zmijozelským brankám jako střela – kdo by do ní řekl, že bude takhle rychlá – obratně kličkuje mezi zmijozelskými hráči – teď ji zablokoval cestu Flint – přihrává Angelině – GÓL! Angelina Johnsonová dává gól!“

Ve chvíli, kdy jsem usedla na koště a držela jsem v ruce Camrál, ze mě veškerá nervozita odpadla. Nemyslela jsem, prostě jsem letěla. Adrenalin sice dokázal potlačit pocit vyčerpanosti, ale bolest hlavy nepolevila. Navíc tomu svištící vítr a hluk od diváků ještě více pomohli.

Snažila jsem se co nejvíc tu bolest ignorovat a soustředit se na hru. Vypnula jsem myšlení, jenom občas jsem se podívala, kolik to je. Zápas byl dost vyrovnaný, Zmijozel byl na nás příliš rychlý a moje koště to nedokázalo zachránit. Přesto jsme dokázali s nimi držet krok a nikdy nezískali moc velký náskok.

„Pomalejší koště neměli?“ křikl na mě Malfoy, když jsem kolem něj prolétla s Camrálem. A jestli se mě tak snažil rozptýlit, abych udělala nějakou chybu, tak se mu to nepovedlo, protože jsem o chvíli později prohodila Camrál obručí.

„GÓL! Dalších deset bodů pro Nebelvír! A Nebelvír tak dohání Zmijozel a je to šedesát ku šedesáti! Na to, že létá Beckerová na obyčejném školním koštěti, je sakra rychlá!“

Na čelo mi dopadlo několik kapek. Krátce jsem se zastavila a podívala jsem se nahoru na nebe. Výborně, prší. To nám tu ještě chybělo. Následně jsem se už zadívala na hřiště a našla jsem očima Camrál. Držela ho Angelina a chystala se vhodit další gól, ale – sakra! Potlouk ji zabránil prohodit Camrál obručí. Kde je sakra Fred a George?

Našla jsem je hned, protože oba dva byli kousek od Angeliny. Něco tam vyváděli s tím druhým Potloukem. Snažili se ho odpálit, ale pořád se vracel. To je divné. Přimhouřila jsem oči a snažila se rozpoznat, koho se ten Potlouk neustále snaží srazit. Černé krátké vlasy, červený hábit – do háje! Toho Harryho člověk nemůže nechat chvíli bez dozoru.

„Olivere!“ křikla jsem na našeho kapitána, když jsem si všimla, jak na něj Fred mává. Oliver se na mě podíval a já jsme mávla směrem k těm třem skvrnám a jednomu Potlouku. Do minuty pak následovalo písknutí Hoochové a oddechový čas.

„Co se tam sakra děje?“ obrátila jsem se na Freda, George a Harryho, jakmile se naše mužstvo shluklo.
Harry pokrčil rameny. „Nevím. Z nějakýho důvodu se mě ten pitomej Potlouk snaží shodit z koštěte.“
„Někdo s ním musel něco provést,“ prohlásil George. „Snažíme se ho držet od Harryho, ale vždycky se vrací.“

„A mezitím je zbytek týmu nechráněný před druhým Potloukem,“ řekla Angelina.

„Kromě toho takhle nemám vůbec šanci chytit Zlatonku,“ ozval se Harry a obrátil se na dvojčata. „Budete ten zákeřný Potlouk muset nechat na mě a starat se o ostatní.“

„Zbláznil ses?“ vyjela jsem na něj. „Vždyť ti urazí hlavu.“

„Musíme to říct Hoochový, musí se to prošetřit,“ přidala se ke mně Alice.

„Jenže to bychom museli vzdát zápas,“ namítl Harry.

„Olivere,“ oslovila kapitána Angelina „Jestli to Harrymu odsouhlasíš, tak si budeš muset hledat nového chytače, protože jednoho ti zabije zmatenej Potlouk.“

„Jste připraveni pokračovat ve hře?“ zeptala se nás Hoochová, která k nám právě dorazila.

Oliver se podíval na náš tým. Zvažoval Harryho návrh. „Dobře. Frede, Georgi, nechte to na něm.“
„Harry,“ oslovila jsem ho ještě, ve snaze ho přemluvit k jeho praštěnýmu návrhu.

„Kate, musíš to nechat na mě. Taková je prostě hra. Co tvoje hlava?“

„Příšerně bolí, ale nesnaž se odvést řeč jinam. Ty za chvíli nebudeš mít žádnou hlavu, protože ti jí ten pitomý potlouk urazí.“

Harry na to už nijak nestihl zareagovat, protože se ozvalo zapískání píšťalky a museli jsme se vznést do vzduchu. Déšť byl nyní ještě hustější než předtím, stejně jako se bolest mojí hlavy stupňovala.

Koutkem oka jsem zahlédla nějaký záblesk. Otočila jsem se za tím, protože to klidně mohl být Potlouk mířící na mě, ale nic tam nebylo. Otočila jsem se zpátky a podívala jsem se na Camrál. Sakra, už mě kvůli té bolesti hlavy bolí i oči.

Jenže místo toho, abych našla Camrál a zaměřila se na něj, jsem se zaměřila na Harryho. Už vzdal svoje přemety, vývrtky a cokoliv, co mu pomohlo uniknout zákeřnému Potlouku, a jenom poletoval po okrajích hřiště nahoru a dolů. Právě proletěl kolem Malfoye.

„Kate!“ křikl na mě Oliver. „Přestaň zírat na Harryho a snaž se hrát!“

Kývla jsem, ale stejně už mi nevěnoval pozornost. Zamířila jsem k zemi, kde se právě nacházel Camrál. Byla jsem zrovna několik metrů nad zemí, když těsně kolem mé levé ruky prolétl ten nezmatený Potlouk. Bylo to těsné, ale minul mě.

Jenže ve chvíli, kdy kolem mě proletěl, jsem pocítila ostrou bolest v pravé ruce. Byla to ostrá, řezavá bolest. Ale neměla jsem čas se tím zaobírat, protože se následně stalo něco dalšího. Pod sebou jsem pocítila prázdnotu. Na ničem jsem neseděla, prostě jsem jen padala. A vzápětí jsem se rozplácla na blátivé zemi. Přetočila jsem se na záda a přitiskla jsem si pravou ruku těsně k sobě v marné snaze ztlumit tak bolest. Do tváře mi dopadaly studené kapky deště a šedivé nebe bylo poslední, co jsem viděla předtím, než jsem ztratila vědomí.

„Kate! Prober se!“ volal na mě někdo.

Otevřela jsem oči. Někdo se nade mnou skláněl, někdo v zářivě červeném hábitu.

„Co…?“ ptala jsem se zmateně.

„Spadla jsi z koštěte, Potlouk tě shodil,“ vysvětlil mi Fred.

Ale… to nebyl Potlouk. Ten mě minul. A ta bolest také nemohla pocházet od něj. Letěl z levé strany a bolí mě pravá ruka.

„Co tě bolí?“ ptal se mě Fred.

„Ruka a hlava,“ odpověděla jsem mu. Přitom jsem se na něj podívala. Před očima se mi začali vznášet stíny a hlava mě bolela ještě víc než před tím pádem. Jako kdyby mi v hlavě rostla další hlava a už tu vnější hlavu přerostla. „Sakra,“ zaklela jsem a promnula jsem si čelo.

„Můžeš chodit?“ zeptal se mě.

Přikývla jsem a pokusila jsem se vstát. S pomocí Freda se mi podařilo postavit na nohy. Vzápětí se mi hned hlava zamotala, a já jsem málem spadla na zem znovu. Zatřásla jsem hlavou ve snaze zbavit se těch stínů před očima. Nezabralo to. Nakonec mě Fred musel podpírat, abych byla schopná jít. Nechala jsem se jím vést, protože můj zrak selhával. Navíc se při té chůzi moje bolest ruky stupňovala a šly na mě znovu mdloby.

„Vedeš ji na ošetřovnu?“ zeptal se George, když přistál kousek od nás. „Tamhle k Harrymu míří nějaký profesor, tak ji vezmi tam.“

„Co je s Harrym?“ zeptala jsem se.

„Chytil Zlatonku a zlomil si ruku,“ odpověděl mi George.

Ruka… Zavrtěla jsem hlavou. Nad tím budu uvažovat později. Teď se musím zbavit těch bolestí hlavy i ruky.

Kolem Harryho už se shromáždil dav lidí, ale profesor nebyl zatím nikde. Georgovi se podařilo pár lidí odehnat. Mohla jsem tak mezi nimi a stíny poletujícími před mýma očima zahlédnout Harryho tvář. Vlastně to bylo to jediné, co jsem dokázala vidět, viděla jsem jen Harryho s nepřirozeně zkroucenou rukou. Jenom jsem se na něj podívala a už se moje bolest ruky zvýšila.

„Harry,“ zamumlala jsem. Vyprostila jsem se z Fredova držení a sama jsem udělala krok k Harrymu. Vzápětí jsem se také poroučela k zemi. Kolena se mi podlomila a já jsem si klekla vedle něho.
„Kate, co…“ Harry se chtěl začít vyptávat, ale zavrtěla jsem hlavou. Místo toho jsem k němu natáhla zdravou ruku. Nevím, proč jsem to udělala, bylo to čistě instinktivní. Prostě jsem k němu natáhla ruku a dotkla jsem se jeho zraněně ruky.

Znovu jsem pocítila to, co před několika dny v knihovně. Cítila jsem Harryho mysl a věděla jsem, že i on cítí tu mou. Jako kdybychom byli na světě jenom my dva. Mezi námi bylo spojení, pouto. Jako kdybychom byli dva kousky zapadající do sebe. Dvě rozdělené části, které se konečně našly.

Ale nebylo to úplně stejné jako v té knihovně. Tentokrát to nebylo jenom navázání spojení, tentokrát mezi námi něco proudilo. To něco se dostávalo od Harryho ke mně. Nebo spíš z Harryho do mě. Nasávala jsem to do sebe, ať to bylo cokoliv. A s tím vším se i stupňovala bolest ruky. Možná jsem nasávala právě tu bolest, protože se právě zdvojnásobila.

Ucukla jsem od Harryho. Už se to nedalo vydržet. Bolest byla příliš velká. Málem jsem znovu spadla, ale zdravou rukou jsem se opřela o zem. Ze všech sil jsem se snažila neomdlít.

„Ustupte, já se o to postarám,“ ozval se přesládlý hlas. Otočila jsem hlavu a zahlédla jsem, jak se k nám blíží zlatá skvrna.

„Ne, vy ne,“ slyšela jsem říkat Harryho hlas, ale to už jsem znovu zírala do země.

„Měl by si spíš zajít na ošetřovnu, pane profesore,“ navrhnul někdo. Jejich rozhovor jsem slyšela jakoby z velké dálky.

„Oba dva by měli jít na ošetřovnu,“ řekl Fredův hlas.

„Mají pravdu, raději si dojdu na ošetřovnu,“ snažil se mu Harry něco vymluvit. „Už to ani nebolí.“

„Ale tohle musí strašně bolet,“ zamítl jeho poznámku Lockhart. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na Lockharta. Mířil hůlkou na Harryho ruku a něco mumlal. Harry se nedíval na to, co se mu děje s tělem. Místo toho se díval na mě. Podívala jsem se mu do očí. Mezi těmi černými stíny byla jeho tvář jedna z mála věcí, které jsem dokázala jasně vidět. Bylo to jako malé světlo v temnotě.

Když pak začali lidé vřeštět, ze zvědavosti se Harry podíval na svou ruku. Jenže to neměl dělat, protože potom jeho hlava padla do bahna a on ztratil vědomí. Když jsem pak dokázala zaostřit pohled a spatřila jsem, jak mu z rukávu kouká gumová ruka, udělala jsem to samé.

**********

Otevřela jsem oči. Nade mnou se rozprostíral strop ošetřovny, ale sotva jsem otevřela oči, už jsem zase viděla tmavé stíny. Ve stejnou chvíli jsem si i uvědomila neskutečnou bolest v pravé ruce.

„Tahle noc pro vás bude velmi ošklivá. Dorůstání kostí není nikdy příjemné.“

„A co je Kate?“ slyšela jsem Harryho hlas.

„Technicky vzato jí nic není.“

„Tak proč se ještě neprobrala?“ vyptávala se Hermiona.

„To nemohu říct, ale pro jistotu tu zůstane přes noc. Zítra uvidíme.“

„Já jsem v pohodě!“ vyhrkla jsem a posadila jsem se na posteli. Vzápětí se mi zamotala hlava. „Tak asi ne,“ zamumlala jsem a spadla jsem zpátky na polštář.

„Kate!“ vyhrkl Harry.

„Vy zůstaňte v posteli,“ rozkázala mu madame Pomfreyová, zatímco mířila ke mně. Postel jsem měla hned vedle Harryho, takže byla u mě hned.

„Co vás bolí?“ vyptávala se mě madame Pomfreyová, zatímco se nade mnou skláněla s hůlkou v ruce a kroužila s ní podél mého těla.

„Ruka a hlava,“ odpověděla jsem jí a promnula jsem si čelo. „A vidím takové divné stíny před očima.“
„To by sedělo na obyčejnou migrénu. Ty stíny jsou aury, občas je vidí lidé s migrénou,“ diagnostikovala mě.

„Hlava ji bolí už od rána,“ prohlásil Ron, který se společně s Hermionou přesunuli k mojí posteli.

„To vysvětluje, proč vás bolí hlava a přitom nemáte otřes mozku, jak jsem zprvu předpokládala. Ale ta ruka…“ Chvíli nad něčím přemýšlela, ale nakonec promluvila: „Dostanete nějaké lektvary proti té bolesti.“

„Hlavně když ta bolest zmizí,“ zamumlala jsem.

Madame Pomfreyová provedla několik kouzel, které částečně utlumili mou bolest. „Donesu vám ještě ty lektvary,“ řekla mi, když odcházela pryč.

„Hermiono, zašla bys mi na pokoj a donesla bys mi jednu černou knížečku, prosím?“ požádala jsem ji.

„Tu do které pořád něco píšeš?“ zeptal se Ron.

„Já do ní…“ Zavrtěla jsem hlavou. „To je jedno. Doneseš mi ji teda?“

„Donesu,“ přikývla Hermiona. Otevřela jsem pusu a chtěla jsem ji popsat, kde ji najde, ale Hermiona mě přerušila. „Já vím, máš jí pod polštářem.“

„Ty s ní i spíš?“ zeptal se překvapeně Ron

„Já s ní nespím!“ namítla jsem.

„Tak kde teda je?“ zeptala se Hermiona.

„Pod polštářem,“ přiznala jsem.

Ron se rozesmál a z nějakého důvodu se mu podařilo rozesmát i nás ostatní. Na chvíli jsem tak zapomněla i na tu bolest. A do toho všeho tam přišel zbytek nebelvírského týmu se spoustou zákusků, cukrovinek a pitím. Všichni byli veselí z vyhraného zápasu a chrlili optimismem. Usadili se mezi naše postele.

„Všichni ven!“ vtrhla dovnitř Pomfreyová s kupou lektvarů. „Ty děti potřebují klid! Jednomu musí narůst třiatřicet kostí a ta druhá se potřebuje zbavit migrény! VEN!“

A tak jsme tam zůstali jenom Harry, já a část z té hromady jídla a pití, co nám tady nechali. Sice jsme to museli zkombinovat s hnusnými lektvary, které jsme museli vypít. Díky jednomu z těch lektvarů jsem měla zdřevěnělou pravou ruku a nedalo se s ní skoro nic dělat.

Madame Pomfreyová navíc počkala pár hodin, dokud jsme nesnědli většinu té hromady a až potom nám dala lektvar pro klidný spánek. Vzhledem k tomu, že se mezitím Hermioně podařilo propašovat mi na ošetřovnu Tomův deník, jsem spánek vítala.

Posadila jsem se na posteli a zamžourala jsem do tmy.

„Tome?“ zkusila jsem to.

„Ano?“ ozvalo se ze tmy. Oddechla jsem si a luskla jsem prsty. Svíčka na nočním stolku se zapálila a světlo tak ozářilo postavu vedle mě.

Tom se rozhlížel kolem. „Proč jsme na ošetřovně?“ ptal se mě.

„Na to bych se ráda zeptala tebe,“ řekla jsem mu a vylezla jsem z postele. Ono sedět ve vlastním těle není zrovna příjemné. Krátce jsem se podívala na svou ruku. Byla jsem průhledná, takže mě Harry nemůže slyšet ani vidět.

„Co se stalo?“ zeptal se mě Tom.

„Kromě toho, že jsem měla od rána hroznou bolest hlavy, jsem se taky cítila hrozně vyčerpaná. Ale jinak jsem normálně nastoupila a začali jsme hrát. Akorát během zápasu se jeden Potlouk pomátl a šel támhle po Harrym.“ Kývla jsem hlavou k vedlejší posteli. „Mimochodem zápas jsme vyhráli, ale to je vedlejší. Těsně před koncem zápasu jsem pocítila ohromnou bolest v ruce. Jako kdyby byla zlomená. A mimochodem úplnou náhodou ve stejnou chvíli si Harry doopravdy zlomil ruku.“

„Jenže jak-“ Tom chtěl něco říct, ale přerušila jsem ho.

„To ještě není všechno. V tu chvíli, kdy jsem pocítila tu šílenou bolest v ruce, jsem spadla na zem. Koště se pode mnou rozplynulo.“

„Ale-“ Tom chtěl znovu něco říct, ale opět jsem ho nenechala.

„Pořád jsem neskončila. Pak jsem teda omdlela a pak jsem se probrala. Pomocí Freda jsem se dostala k Harrymu. A když jsem se pak dotkla Harryho, tak jsem cítila… něco jako spojení. Jako bychom byli nějak propojení. Jak to vysvětlíš?“

„Nijak,“ pokrčil rameny.

„To je všechno, co k tomu řekneš?“ zeptala jsem se ho.

„S tímhle jsem se nikdy nesetkal. Akorát… jak dlouho jsi včera trénovala v astrální podobě?“

„Zhruba do šesti do rána,“ odpověděla jsem mu.

„To vysvětluje tu bolest hlavy a vyčerpanost. Byla jsi příliš dlouho v astrální rovině a psychicky si to na tobě vzalo svou daň.“

„Ale nikdy dřív se mi to nestávalo.“

„Tvoje moc roste a zároveň tě i víc vyčerpává,“ vysvětlil mi.

„Výborně. Takže ten pobyt tady budu muset omezit,“ řekla jsem pro sebe. „A proto se pak rozplynulo to vyčarované koště? Kvůli tomu, že jsem byla vyčerpaná?“

„Ano,“ přikývl.

„To všechno, co vyčaruju, bude se mnou nějak propojené? Když něco vyčaruju teď a za deset let se někde nějak vyčerpám, tak o tu věc přijdu?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Časem to získá svou vlastní podstatu. S tebou je to propojené ze začátku.“

„Aspoň že tak. A o tom s Harrym vážně nic nevíš?“

„Bohužel, ne,“ pokrčil rameny. „Nenapadá tě ještě něco, co by nám mohlo pomoct?“

Na chvíli jsem se zamyslela. „Když jsem se dotkla Harryho, tak jsme byli propojení. Něco mezi námi proudilo. Přitom se bolest mojí ruky zdvojnásobila a slyšela jsem pak Harryho říkat, že ho to už nebolí. Je možné, že jsem absorbovala jeho bolest?“

„Je to možné a pravděpodobně se to mezi vámi stalo. Jenom je divné, že se ti to podařilo, aniž bys do něj vlezla. Jindy, když se ho dotkneš, se nic neděje?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Vlastně… před pár dny jsem se ho dotkla. Ale to bylo, když jsme šli pro ten recept a já byla v astrální podobě. Vlastně to bylo poprvé, co jsem se ho kdy dotkla v astrální podobě. To bylo někdy v době, kdy ses ztratil.“

Tom se zamračil. Nad něčím uvažoval a v jednu chvíli, jako kdybych v jeho tváři zahlédla pochopení.

„Na něco jsi přišel?“

Tom se na mě podíval. „Ne,“ odpověděl mi klidně.

PRÁSK!
Otočila jsem se za tou ránou.

„Co to je?“ ptala jsem se zmateně.

„To nic není,“ odpověděl mi Tom. „Jen domácí skřítek. Koukni,“ ukázal na drobné stvoření, které mi připadalo povědomé.

„Vždyť je to Dobby,“ řekla jsem nahlas.

„Kdo?“ ptal se mě zmateně Tom.

„Varoval Harryho o prázdninách předtím, že se letos mají stát v Bradavicích hrozný věci. A měl pravdu. Už zkameněly dvě holky a jedna kočka.“

Společně s Tomem jsme sledovali, jak se Dobby snaží vzbudit Harryho. Byl to zvláštní způsob buzení, protože mu otíral čelo mokrou houbou. Ani se nedivím, že Harry vykřiknul.

„Dobby!“ vyjekl překvapeně. „Co tady děláš?“

„Pan Potter se neměl vrátit do Bradavic,“ mumlal si. „Dobby ho varoval. Měl se vrátit domů, když mu ujel vlak.“

„Jak víš, že mi ujel vlak?“ Harry se zamračil. „To jsi byl ty!“ vyhrkl.

„Dobbymu je to moc líto. Dobby myslel, že se pak pán do školy nedostane jiným způsobem.“

„Jo, ukrást auto je mnohem lepší způsob než obyčejná cesta vlakem,“ pošeptala jsem směrem k Tomovi. Proč vlastně šeptám? Stejně nás nemůžou slyšet.

„Harry Potter musí odjet z Bradavic!“ stál si Dobby dál za svým. „Dobby myslel, že jeho Potlouk bude stačit, aby– „

„Tvůj Potlouk?“ vyhrkl Harry. „To byl tvůj Potlouk, co se mě pokusil zabít?“

„Napřed zavřená přepážka na nástupišti, potom vražedný Potlouk… Co přijde příště? Otrávená snídaně?“ řekla jsem tentokrát už nahlas.

Harry otočil hlavu a podíval se na mě.

„Kate?“ oslovil mě.

„Co?“ zeptala jsem se zmateně. Vyvalila jsem oči překvapením. „Počkat. Ty mě vidíš?“ Podívala jsem se na svoji ruku. Byla jsem normálně průhledná, tak proč mě vidí?

„Jo,“ přikývl Harry. „Proč bych tě neměl vidět?“ zeptal se mě.

„Pán mluví s někým, kdo tu není?“ zeptal se Dobby. „Pán vidí přízraky? To je dobrá zpráva. Mohli by pána poslat do nemocnice svatého Munga.“

„Cože?“ ptal se tentokrát zmateně Harry Dobbyho. „Ty ji nevidíš?“

Dobby se ohlédl na místo, kde jsem stála. „Nikdo kromě pána a Dobbyho tu není. Jen spící dívka na vedlejší posteli.“

„Spící? Na vedlejší posteli?“ Harry spěšně vylezl z postele a přešel k mojí posteli, kde leželo moje tělo. Potom se otočil na mě a podíval se mi do očí.

„Jak je to možné?“ zeptal se mě.

„Já…“ Neměla jsem slov. Nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit. Nevěděla jsem, co mu mám říct.

Místo mě začal něco blábolit Dobby: „Pan Potter nesmí zůstat v Bradavicích. V Bradavicích se budou dít strašlivé věci. Pán nesmí zůstat v Bradavicích, když je Tajemná komnata znovu otevřená…“
„Takže už někdy byla otevřená,“ řekl Harry, ale nespouštěl ze mě oči.

Na chodbě jsme zaslechli kroky a všichni jsme při tom zvuku strnuli.

„Dobby musí jít,“ vykvikl vylekaně skřítek a luskl prsty. Vzápětí tu nebyl.

„Kate,“ oslovil mě. „Jak…?“

„Zalez do postele!“ rozkázala jsem mu. „Hned! Za chvíli ti to vysvětlím. Ale teď zalez do postele!“

Harry mě poslechnul a rozběhl se ke svojí posteli. Zalezl pod deku. „A co ty?“ zeptal se mě.

„Za chvíli ti to vysvětlím,“ řekla jsem mu. Luskla jsem prsty stejně jako Dobby před chvílí, jenže tentokrát jenom zhasnula svíce.

V příštím okamžiku do místnosti vstoupil profesor Brumbál v županu a noční čepičce společně s profesorkou McGonagallovou, která byla také v županu. Společně nesli nějakou sochu, kterou následně složil na nejbližší postel.

„Dojdu pro Poppy,“ zašeptala McGonagallová a odešla. O pár minut později se vrátila společně s madame Pomfreyovou.

„Co se stalo?“ zeptala se potichu.

„Další oběť,“ odpověděl ji profesor Brumbrál.

„Je to Colin Creevey,“ vysvětlovala McGonagallová. „Celý dnešní den ho hledali jeho spolužáci, až ho nakonec dnes nalezlo několik duchů v jedné méně používané chodbě.“

„Zkameněl?“ ptala se ošetřovatelka.

„Ano,“ odpověděl ji Brumbál. Zahlédla jsem, jak bere z jeho rukou fotoaparát.

„Myslíte, že útočníka vyfotografoval?“ ptala se dychtivě McGonagallová.

„To uvidíme,“ odpověděl.

Moc toho ale neviděli, protože ve chvíli, kdy otevřel zadní kryt fotoaparátu, se vyvalila jenom trocha smradlavé a syčící páry.

„Roztavený,“ řekl Brumbál. „Takže Tajemná komnata je znovu otevřená…“

Harry se v posteli zavrtěl. Brumbál to postřehl a otočil k němu hlavu.

„Pojďte,“ řekl svým kolegyním. „Probereme to někde jinde.“ A poté, co roztáhli kolem Colina závěsy, všichni odešli z ošetřovny.

Jakmile jsem už neslyšela jejich kroky na chodbě, tak jsme luskla prsty a svíčka se rozsvítila. Ozářila tak už sedícího Harryho na posteli.

„Jak jsi to bez hůlky udělala?“ zeptal se mě.

„Já… Tohle bude na dlouho.“ Otočila jsem se na Toma, který celou dobu stál mlčky vedle mě a všechno tiše pozoroval. Pak jsem se obrátila zpátky na Harryho, protože jsem si něco uvědomila.

„Ty tady vidíš jenom mě?“ zeptala jsem se ho.

„V tuhle chvíli jo,“ přikývl.

„Neměl by vidět ani tebe,“ prohlásil Tom. „Byla jsi někdy předtím před ním v astrální podobě?“

„Harry, dej mi minutku,“ požádala jsem ho. „Slibuji, že ti pak všechno vysvětlím, ale teď si to potřebuju urovnat v hlavě.“

Poodešla jsem společně s Tomem kousek od Harryho tak, aby mě nemohl slyšet.

„Jednou už jo. Když u něj byl o prázdninách Dobby, mnou párkrát prošel a nějak mě pocítil. A když jsem jím pak proběhla a chytla jsem pudink, tak mě i oslovil. O pár dní později jsem se pak zjevila u něho a normálně jsem s ním mluvila.“

„A když jsi s ním mluvila, sama sebe jsi viděla jako průhlednou?“

„Myslím, že jo,“ přikývla jsem.

„Tak v tom případě tě neměl vidět tehdy a ani teď. Bude to něco, co souvisí s tím vaším spojením.“

„Takže zase nic nevíme,“ zamumlala jsem. „Co mám teď dělat?“ zeptala jsem se Toma.

Pokrčil rameny. „Tohle je na tobě. Nechám vám trochu soukromí a zalezu do deníku. Alespoň si budeš moct přelézt zpět do těla.“

„Já si neumím vlézt sama zpátky do těla,“ namítla jsem. „Vždycky musím počkat, než mě něco vzbudí.“

„Ne?“ zeptal se překvapeně. „Vždyť je to snadné. Jako když jsi lezla do Malfoyovy mysli. Hodně štěstí s vysvětlováním.“ A s těmi slovy zmizel dřív, než jsem mu stihla něco říct.

Povzdechla jsem si. Z toho už se nevykroutím. Nakonec jsem zamířila zpátky k Harrymu. Tohle bude dlouhá noc plná vysvětlování.

„Teď chci to vysvětlení,“ řekl mi, když jsem k němu přišla.

„Harry,“ oslovila jsem ho. „Jsem bilokantka.“