58. kapitola – Elizabeth Reed

kapitola58Pohled Elizabeth

Podívala jsem se z okna. Z naší ložnice jsem měla výhled přímo na jezero. Je už večer, ale venku se ještě procházelo několik studentů ze školy, ve které trávím už svůj devátý měsíc života. Nastoupila jsem do téhle školy v září kvůli svojí mámě, která tu získala místo profesorky léčitelství. Je docela otravné mít svojí mámu jako učitelku ve škole, proto jsem se odmítla na ten předmět zapsat. To už si raději jednu hodinu pospím na Jasnovidectví. Ale mámina práce byla jen částečný důvod, proč jsem se dostala na tuhle školu. Poslední čtyři roky jsem studovala ve Francii v Krásnohůlkách, ale v průběhu let jsem tam začala mít trochu problémy.

Mohl za to hlavně jeden profesor, který učil předmět Lektvary a jejich magické účinky. Neshody jsem s ním měla prakticky od prvního ročníku a přitom jsem v tom byla nevinně. Nebo alespoň na začátku ano. Jenom jsem se ptala holky, která seděla vedle mě na hodině, jestli by mi nepůjčila něco na psaní, protože jsem si zapomněla brk a inkoust na pokoji. K mojí smůle ale profesor Jean Bulet zaslechl, jak se někdo baví, a hned na to upozornil. Ptal se mě, proč ruším, řekla jsem mu o tom peru na psaní, a on mě vzápětí zkritizoval, že jsem přišla nepřipravená. Od té doby jsem věděla, že s ním prostě nebudu nikdy vycházet.

Ze začátku jsem se to snažila napravit a být dobrou a pilnou studentkou. Jenže on si stejně našel pokaždé nějaký důvod, proč do mě rýpnout, takže nakonec jsem se přestala snažit. Dokonce jsem mu to začala i oplácet. Začala jsem být prostě drzá, ale většinou jenom na ty jeho rýpavé poznámky. Někdy jsem se i spojila s pár staršími studenti, který mi pomohli na něj nastražit nějaký ten žertík. Nyní toho lituji, protože jedna taková lest mi nakonec přinesla víc smůly než užitku. To, že nás občas chytil, a že mě začal kvůli tomu nesnášet ještě víc, bych i překonala. Jenže jednou kvůli tomu napsal mojí mamce. Tím navázali kontakt. Nevím, jak to mezi nimi přesně probíhalo, kdy se poprvé sešli, ale než jsem se nadála, tak jednou jsem o Velikonočních prázdninách přišla domů o něco dřív a načapala ho u nás doma. Podle máminy rozestlané postele jsem si domyslela, co tam prováděli. Poté to bylo horší. Ten slizký parchant si před mámou začal hrát, jak moc mě zbožňuje. Chvíli jsem s ním tu jeho hru hrála, než jsme se dostali opět do školy, kde nebyla máma. Tam už nebyl tolik milý, protože se nemusel přetvařovat. Zároveň jsem i já získala výhody, protože mě nehlídala máma a mohla jsem se mu pomstít. Naše válka se dostala na další úroveň.

Jednou jsem to ale přehnala. Ne, že by si to nezasloužil, ale mělo to pro něj lehce trvalé následky. Konkrétně kvůli tomu žertíku nakonec skončil na pár dní v nemocnici. Tenhle incident se stal u lektvarové laboratoře. Lektvary se jakousi záhadou smíchaly a on s nimi přišel do styku. Jenže nikdo nemohl přímo prokázat, že jsem za to mohla já, protože v tu chvíli měl moji hůlku, kterou mi krátce předtím zabavil. Přesto pak došlo k nehodě a jenom mámě došlo, že jsem ji způsobila já. Jemu to vrtalo hlavou, ale nemohl na to přijít. Nevěděl o tom, co já a máma dokážeme, protože mu to neřekla. Ale on poznal, že máma něco o té nehodě ví. Nakonec to skončilo tak, že ti dva se rozešli. Máma potřebovala nový začátek a usoudila, že já také. Nechtěla, abych studovala na stejné škole, jako byl on, takže mě odhlásila. Jako zázrakem se v tu chvíli objevilo učitelské místo v Bradavicích, které máma využila a zároveň domluvila můj přestup.

Zpočátku jsem nebyla vůbec nadšená celým tímhle přesunem na jinou školu. V Krásnohůlkách jsem měla kamarády. Vážně, hodně kamarádů. Byla jsem tam prostě oblíbená, všichni mě znali jako tu veselou holku, se kterou je pořád sranda. Jasně, našlo se pár holek, se kterými jsem se nesnesla. Asi na mě žárlily nebo mi prostě záviděly mojí oblíbenost. Každopádně mě zkoušely pomlouvat za zády, ale měly smůlu, že se to ke mně doneslo a já jsem provedla takovou mírnou pomstu. Jenže s tímhle vším měl být konec a to zrovna na začátku pátého ročníku. Teď ho musím trávit na jiné škole a kromě toho, že se budu seznamovat s novou školou, se zároveň musím připravovat na zkoušky.

Ale nová škola přineslo i nějaká pozitiva a tím nemyslím jenom nové loviště kluků. Hned ve vlaku jsem narazila na skupinku mladších studentů, kteří mi blokovali cestu, a já jsem se kolem nich snažila protáhnout. To by nebylo až tak neobvyklé, kdybych o tu jednu holku nezavadila rukou a nepocítila vibrace. To bylo zvláštní, protože přesně takové vibrace jsem cítila, jenom když jsem se dotkla svojí mámy. Bylo to něco, co bylo jenom mezi bilokanty a mezi bilokanty se stejnými schopnostmi. Bylo to podivné a také naším večerním tématem rozhovoru. Napřed jsem se jenom musela vyplížit večer ze společenské místnosti a vydat se k mamky kabinetu. Ještěže mi včas řekla, v jakém je patře. Zaklepala jsem a po necelé minutě se dveře otevřely.

„Elizabeth, co tady děláš? Měla bys být už v posteli,“ připomněli mi rovnou.

„Já vím, ale potřebuju si s tebou v klidu promluvit a po zařazování jsem to nestihla,“ pokrčila jsem rameny a vešla dovnitř. Zavřela jsem za sebou dveře.

„Gratuluju k Havraspáru mimochodem,“ podotkla a usadila se za svůj pracovní stůl. „Tak povídej. Doufám, že ses do ničeho nezapletla hned zezačátku.“

„Maximálně jsem jednomu klukovi podrazila nohy,“ pokrčila jsem rameny a sedla jsem si na židli naproti. „Ale byl to nějaký arogantní spratek a použila jsem schopnosti, takže to nemůže nijak dokázat. Nejspíš si prostě myslí, že uklouzl na blátě. Kvůli tomu jsem ale nepřišla.“

„Tak kvůli čemu jsi tady?“ zeptala se mě.

„Pamatuješ si, jak jsi mluvila, že jsi v Příčné ulici asi narazila na další bilokantku? Měla zrzavé, dlouhé vlasy, věkem tak nějak kolem třinácti nebo čtrnácti let? Vypadala tak?“

„Ano, vypadala,“ souhlasila. „Chodí sem do Bradavic, že jo? Měla jsem pocit, že jsem ji zahlédla mezi studenty.“

Přikývla jsem. „Narazila jsem na ní ve vlaku, a když se kolem ní snažila protlačit v uličce, tak jsem se na chvíli dotkla její ruky. Cítila jsem to. Musí být jedna z nás.“

„Ale nemusí to vědět,“ upozornila mě. „Nic o ní nevíme, dokonce ani její jméno.“

„Viděla jsem ji u nebelvírského stolu, takže evidentně bude chodit do Nebelvíru. Taky jsem zjistila, že nejspíš bude kamarádit s tím slavným Harry Potterem, protože seděla s ním u stolu.“ Sice jsem na tu dálku nedokázala rozpoznat jeho jizvu, ale moji spolužáci mi ho už stihli ukázat. Nevím, jestli je vážně ten vyvolený, ale co jsem slyšela, tak loni zabil baziliška a předloni zachránil Kámen mudrců. Jestli zachraňuje školu každý rok, tak jsem zvědavá, co udělá letos.

„Harryho Pottera?“ Nevím proč, ale mámu na tomhle tvrzení něco zaujalo, protože najednou vypadala, jak nad něčím usilovně přemýšlí.

„Kam se ubírají tvoje myšlenky?“ zeptala jsem se jí, když se nijak neměla k tomu, aby se se mnou o své myšlenky podělila.

„Vypadá přesně jako Lily Evansová, což byla Harryho máma. Chodili jsme spolu do ročníku,“ informovala mě. „Napadlo mě, že by s ním mohla být příbuzná nebo by rovnou mohli být sourozenci. Ale o tom by byla někdy zmínka v novinách.“

Další den se ukázaly naše úvahy jako špatné. Měly jsme totiž to štěstí, že se zapsala na máminy hodiny. Takhle jsme snadno zjistily její jméno a zároveň i máma zjistila něco o jejím původu, když se jí zeptala na původ jména. Nalezená na ulici a rodiče neznámý. Takže tohle nám bylo k ničemu.

Dokonce ani moje past nezabrala. Hned první den jsem se zpozdila na lektvary, což asi není ten správný první dojem, ale bylo to nutné. Měla jsem to štěstí, že jsem na ni narazila na chodbě. Nevšimla si mě. Stačilo ji pak jenom potichu sledovat a ve chvíli, kdy byla sama, na ní shodit sochu. Nemusela jsem používat hůlku a zdržovat se nějakou formulí a pohyby, takže to bylo opravdu nečekané. Jenže ji zasáhla.

„Proč sakra nepoužila schopnosti?“ zeptala jsem se sama sebe.

Večer jsem se o tom bavila znovu s mamkou. Ona mi pověděla, co se od ní ten dozvěděla, a já ji zase na oplátku řekla, co jsem provedla. Nebyla z toho nadšená a schytala jsem přednášku o tom, že musím dávat větší pozor, aby se neopakovala nehoda z Krásnohůlek. Během její přednášky jsem poslušně přikyvovala, i když jsem ji naprosto ignorovala. V tu chvíli mi spíš vrtalo hlavou, co je ta holka zač. Určitě byla bilokantkou. Nejspíš jenom neuměla používat svoje schopnosti. Začínala jsem zvažovat, že bych ji prostě oslovila.

Proto jsem na ní čekala ve Vstupní síni. Věděla jsem z rozvrhu třetího ročníku, že předtím měla lektvary, takže jsem se celou dobu dívala na dveře vedoucí do sklepení. Sledovala jsem hordu třináctiletých děcek, kteří se odtamtud vyhrnuly, ale ona pořád nešla. Nakonec jsem to nevydržela a šla jsem se tam podívat. Jaké bylo pro mě překvapení, když jsem ji nakonec našla s tím blonďatým spratkem, jak ho hypnotizuje. Tohle jsem poznala hned, byli to zmijozelské bilokantské schopnosti, které jsem vídala i u Jamese. V tu chvíli jsem vzdala svoje pokusy o rozhovor, protože jsem si napřed potřebovala promyslet, co jsem viděla, a rychle jsem odtamtud odešla. Tímhle nám naprosto rozhodila naší teorii. Rozhodně byla bilokantka, ale s nějaký šílenými schopnostmi. Shodovala se s našimi schopnostmi, což bylo poznat podle těch vibrací, ale zároveň je neměla a ovládala mysl. Jakmile jsem to pověděla mámě, tak padlo rozhodnutí, že si s ní o tom v klidu promluvíme. Využily jsme proto příští návštěvy Prasinek.

Jenže po tom rozhovoru se objevila asi víc otázek než odpovědí, ale nejenom z naší strany. Ta holka byla svými schopnostmi vážně divná. Ale zároveň jsem jí i tak trochu chápala. Znala jsem tu nejistotu o svém původu, i když já jsem na tom byla lépe. Já jsem neznala jenom svého otce.

Ale i tak, jak jsem ji poznávala víc, tím víc jsem si ji oblíbila. Začínala jsem ji brát jako takovou mladší sestru. V jistém úhlu pohledu i prakticky byla mojí mladší sestrou. Bilokanti se vždycky brali jako rodiny, i když jsme všichni hodně vzdálení. Všechny nás ale pojí naše společné tajemství. Jedině k sobě můžeme být ohledně svých schopností zcela upřímní. Jenom další bilokant může skutečně pochopit, jak se bilokant cítí. Je nás tak málo, že se musíme navzájem chránit a pomáhat si. Proto se mamka rozhodla pomoct jí s jejím problémem s Voldemortem, což nakonec zafungovalo. Mě potom zase napadlo, že by s námi mohla jet na dovolenou. Mamka nebyla proti a já jsem ji chtěla představit Jamesovi.

Jenže ten výlet se nakonec nezdařil až tak úplně podle našich představ. Především se málem neuskutečnil, protože se nakonec ukázalo, že James tou dobou nebude mít volno ze školy. Člověk by nevěřil, jakou dá práci sladit, aby se tři lidi ze dvou škol v jiných státech nakonec sešli v úplně jiném státě. Ale věděla jsem, že bez Jamese to nebude ono, takže bez něj by to ani nemělo smysl. Jenže když měl volno on, tak jsme zase neměli prázdniny my, a máma by to nikdy nedovolila. Nakonec James přišel s brilantním nápadem moji mámu a všechny ostatní učitele prostě obejít a odejít na víkend ze školy.

Trochu jsme měla obavy z toho, jestli na to přistoupí Kate. Přeci jen v tom bylo riziko a viděla jsem, jak dlouho ji trvalo rozhodnout se, jestli vůbec do té Itálie s námi pojede. Nakonec mě napadlo prostě ji to říct až na poslední chvíli. S Jamesem jsme to měli už vymyšlené, zajistil nám přenášedlo a poslal nám ho sovou, která dorazila den předtím. Pak už jsem jen vyčkala na pátek odpoledne a zašla jsem jí to říct. Moje taktika byla evidentně správná, protože se do toho rozhodla jít.

Někdy mi připomíná moji mladší verzi. Taky jsem dřív o něco víc váhala. Ale stejně na to nakonec kývla, jako bych to udělala já. Nebojí se užívat si života a má svoje tajemství před ostatními. I když na druhou stranu na rozdíl ode mě o svých schopnostech řekla svým přátelům. Možná bych to udělala taky, kdybych neměla mámu. Stejně si ale nemyslím, že to jejich přátelství vydrží do budoucna. Dřív nebo později mezi nimi budou neshody. Schopnosti ji budou víc a víc lákat, až se nakonec od nich odcizí. Sama znám, jak můžou být ty schopnosti lákavé. Někdy si představuju, jak se nemusíme skrývat a jak by všichni koukali, kdybychom najednou dokázali čarovat bez hůlky. A Kate má ještě mnohem víc schopností než má obyčejný bilokant.

Byla jsem zvědavá, co na ní řekne James, až se s ní seznámí. Psala jsem mu o ní a o tom, že nemá obvyklé bilokantské dovednosti už v dopisech, ale to prostě není takové setkání naživo. Docela mě překvapilo, že už se znali. A trochu mě to zamrzelo. Já myslela, že jsem ji objevila jako první. Ale tím jsem si nehodlala kazit den. Tenhle víkend jsem si chtěla užívat. V Itálii jsem nikdy nebyla a chtěla jsem poznat její krásu. I když k té kráse byly jako nechtěný bonus přidáni nějací pobudové z uličky. Jako by proti třem bilokantům něco zmohli.

Těšila jsem se na to, jak večer v hotelu si užijeme pořádnou párty. Nemusí k tomu být ani potřeba hromada vrstevníků, my bychom si vystačili i ve třech. Tři bilokanti vydají totiž za třicet puberťáků. Jenže Kate se nějak moc nechtělo slavit. Nejspíš jsem neměla hned ze začátku zmínit ten vybavený bar. Na popíjení alkoholu bude možná ještě moc mladá. Ne, že bych teda já byla nějaký velký ochlasta, zatím jsem se jenom trochu napila na pár mejdanech v Krásnohůlkách, ale v Bradavicích se nikdy na žádné oslavě žádný alkohol neobjevil. Učitelé to asi hlídají moc přísně. Dnes se to ale mělo změnit.

Že se toho nezúčastní Kate, mě trochu zamrzelo, ale v koutku duše mi to ani tak nevadilo. Znamenalo to totiž, že budu mít Jamese sama pro sebe. Takže tady budeme dnešní večer sami sedět, k tomu otevřená láhev vína a možná by konečně mohlo k něčemu dojít. Vždycky jsem měla pocit, že mezi námi něco je a James to musel určitě vnímat taky. Známe se už léta, oba dva o sobě víme první poslední a právě podle Jamesových rad jsem se řídila, když jsem loni vedla válku s tím nabubřelým parchantem Butlerem. Kate bych klidně brala jako mladší sestru, ale Jamese bych jako staršího bráchu rozhodně nechtěla, protože nemám zájem o incest.

Vím, že je tohle nefér k Oliverovi. Už několikrát jsem si s ním vyšla na rande a párkrát jsme se líbali. On je hodný kluk, dobře vypadá a chová se ke mně mile. Jenže prostě není James. Kdybych si musela mezi nimi vybrat, tak bych si jednoznačně vybrala Jamese. On je sice o rok mladší než Oliver, ale přesto se mi zdá mužnější. Možná je to tím Kruvalem, kde studuje. Anebo je to tím, že je také bilokant. Možná mě na něj přitahuje jeho tajemnost, protože i když se známe hrozně dlouho, nevím nic o jeho rodině, o které moc nechce mluvit.

Z toho důvodu se mi dnešní večerní situace líbila a tak jsem nic nenamítala proti tomu, aby si Kate šla lehnout. V klidu jsem ji popřála dobrou noc a následně jsem zamířila k baru prozkoumat jeho obsah. Žádná ohnivá whiskey tu není, ale bylo tu pár lahví vína, vodka, rum a bourbon. Prakticky nic z toho jsem ještě nikdy nepila a tak jsem neměla ponětí, co bych měla vybrat. Proto jsem nakonec sáhla po klasice, tedy vínu, a vzala jsem rovnou i dvě skleničky. Všechno jsem postavila na stolek a pak už přišel James.

„Konečně je všechno zařízené. Nechápu, proč lidem připadá tolik divný, když si tři teenageři pronajmou apartmán,“ zavrtěl nad tím hlavou a usadil se na gauč. V tu chvíli si asi uvědomil, že tam jsem jenom já. „Kde je Kate?“

„Šla si lehnout. Byla unavená,“ pokrčila jsem rameny. „A opovaž se říct, že si půjdeš taky lehnout. Jinak bych se mohla urazit, že se ti nezdá moje společnost.“

„To bych se nikdy neodvážil,“ zasmál se a podíval se na stolek, kde už jsem připravila láhev vína a skleničky. „Takže dnešní večer začneme vínem?“

„Buď tím anebo rumem, vodkou, bourbonem a to je asi všechno, co tenhle pokojový bar nabízí. Šampaňské bychom si asi museli objednat.“

„Což by mě stále další ovládání mysli,“ podotkl. „Byli v tom baru nějaké oříšky, brambůrky nebo něco takového? Hodilo by se to k tomu.“

„Ne, nebylo,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale můžeme si to objednat telefonem. Pokojová služba by nám to mohla donést. Jenom si nejsem jistá, jestli dodávají i tohle na pokoje. Nikdy jsem v takovém hotelu nebydlela a v televizi asi nikdo tuhle objednávku v žádném filmu nezkoušel.“

Mírně přimhouřil oči. „Vážně bys už měla přestat s těmi narážkami na mudlovské vynálezy. Víš, že se v nich moc nevyznám.“

„A právě proto je pořád zmiňuju,“ usmála jsem se na něj.

„Hele, abych si náhodou nepohrál s tvojí myslí, abys s tím přestala,“ poznamenal a šťouchnul mě přitom do boku.

„To by sis nikdy nedovolil. Přece bys nechtěl, aby to ohrozilo ten náš báječný vztah, jaký spolu máme,“ podotkla jsem.

„No…“ Předstíral, že váhá, ale následné ďoubnutí do ramene, ho rychle přesvědčila. „Dobře, neudělám to. Ale pořád tu máme problém s tím jídlem.“

„Víš, na co jsem zase dostala chuť já? Na pizzu. Jsme v Itálii, v domově toho slavného jídla, tak si přece musíme jednu pizzu dát.“

„Dole byla jedna pizzerie,“ zmínil se James.

„Donesli by nám jí sem?“ zeptala jsem se.

„To nevím. Ale kdyby ano, tak by to určitě trvalo moc dlouho, a mě se teď tak nechce sejít zase až dolů…“ Na náznak svojí lenosti se zároveň protáhl.

„Že ty se mě snažíš přesvědčit, abych tam došla sama?“ přimhouřila jsem jedno oko.

„Ne, vůbec,“ zavrtěl hlavou, přičemž mi bylo hned jasné, že tím naznačuje opak. „Ale je fajn, že ses teď nabídla.“

„Ty seš nemožný,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale dobře, dojdu tam a rovnou vezmu i nějaké ty brambůrky nebo oříšky. Ale ne, že začneš pít beze mě.“

„Můžeš se spolehnout,“ pozvedl dva prsty na náznak svého slibu. Snad na mě v tomhle počká. Sice se tím náš společný večer o samotě trochu posouvá, ale budu ho mít pro sebe po celý zbytek večera, tak si tohle můžu dovolit. Z věšáku u dveří jsem si vzala svoji bundu a vydala jsem se chodbou k výtahu. Zatímco jsem čekala, než přijede, tak jsem se do svojí bundu oblékla, ale vzápětí mě něco zarazilo. Byla nějak až moc lehká. Sáhla jsem do kapes. Byly prázdné a přitom tam měla být peněženka. Jasně, přece jsem si ji dávala dneska do batohu. Jenom já můžu vyrazit do obchodu bez peněženky. Musela jsem se vrátit, a to mi zrovna přijel výtah.

Čekala jsem, že James na moji zapomětlivost nejspíš utrousí nějakou poznámku, ale překvapilo mě, že nebyl v pokoji. Gauč byl prázdný a všechny dveře od pokojů byly zavřené, tedy až na jedny. Ty měli vést do pokoje, který si zabrala Kate, a právě z něho se ozývaly tlumené hlasy. Možná jí chtěl James popřát dobrou noc. Něco se mi na tom nezdálo, ale v tu chvíli jsem to neřešila. Zamířila jsem ke gauči, vedle kterého jsem měla opřený svůj batoh. Sehnula jsem se, abych ho prohrabala. Naštěstí jsem svoji peněženku rychle našla. Ale když jsem se pak zvedala, tak jsem si všimla něčeho na stolku. Přibyla tam malinká červená lahvička na lektvary. Kde se tam vzala? Ze zvědavosti jsem ji vzala do ruky a prohlédla si ji blíže. Naštěstí na ní byl štítek, na kterém stálo: Lektvar přitažlivosti.

Nakrčila jsem čelo. Co to má znamenat? O takových lektvarech jsem četla. Jsou ideální pro nějaké Don Juany aneb jak rychle sbalit holku. Stačilo se napít, pak se usmát a pro druhý protějškem byli alespoň na pár hodin neodolatelní. Protějšek to zpravidla ani nepoznal. Proč ho ale James vyndal? Na mě by ho asi ani nepotřeboval, ale na někoho jiného asi ano. V tu chvíli jsem se zarazila, protože jsem si uvědomila, že z pokoje Kate nejsou slyšet žádné hlasy a James odtamtud stále nevyšel. Potichu jsem přešla ke dveřím a škvírkou mezi dveřmi dovnitř nakoukla.

Při tom, co jsem tam pak spatřila, jsem ztuhla. James a Kate se líbali. Proč? Proč používal lektvar, aby ji sváděl? Vždyť je jí sakra teprve čtrnáct. Cítila jsem nutkání zasáhnout, ale zároveň jsem cítila v hrudi něco mnohem bolestivější. Vybral si ji. Mě se líbil, měla jsem ho mít jenom já a stejně chtěl z nějakého důvodu ji a nebál se použít na to ani podvodné lektvary. Podívala jsem se na tu zrádnou lahvičku. Počkat. Když může podvádět on, tak já taky. Měl by zakusit vlastní medicínu. S touhle vidinou jsem otevřela lahvičku a pořádně jsem si z ní lokla. Jenom doufám, že James nepozná, že z ní něco ubylo. Potichu jsem přešla zpátky ke stolku, kam jsem postavila lahvičku s lektvarem zpátky na své místo, a přešla jsem pak k vnějším dveřím.

„Jamesi?“ zvolala jsem hlasitě a následně už jsem zamířila k jednomu z prázdných pokojů. Nedbala jsem přitom už na to, jestli budou moje kroky slyšet nebo ne. Spíš se mi hodilo, že byly slyšet, ale zase jsem nechtěla nápadně dupat. V pokoji jsem odpočítala asi třicet vteřin, než jsem se vrátila zpátky. James už tam opět byl a lahvička s lektvarem ne.

„Nezapomněla jsi na to jídlo?“ pozvedl obočí.

„Ani tak ne. Spíš jsem zapomněla na peněženku a uvědomila jsem si to až dole v hale,“ pronesla jsem a na důkaz svých slov, jsem z kapsy vyndala peněženku.

„Někdo by měl vynalézt kouzlo na spravení paměti. Začínáš ho potřebovat,“ rýpl si do mě.

„Ne, tolik jako ty,“ usmála jsem na něj jedním ze svých nejzářivějších úsměvu. Viděla jsem pak ten jeho pohled. Bylo mi hned jasné, že lektvar účinkuje a on se chytil. „Zpátky budu za chvíli.“

„Počkej, co kdybych tam zašel s tebou?“ navrhl.

„Už jsi překonal svoji lenost?“ pozvedla jsem obočí.

„Asi mě vyléčil tvůj úsměv. Máš nějaké zázračné schopnosti,“ pousmál se. Páni, on se tak báječně usmívala. Začínala jsem mít pocit, že pod tím jeho pohledem taju.

Nevím, jestli to bylo tím lektvarem nebo alkoholem, ale ten večer jsem si báječně užila. Zezačátku jsem sice předváděla ještě fantastický herecký výkon, když jsem tajila, co vím o lahvičce a co prováděl s Kate, ale v průběhu večera se to změnilo. Možná za to mohl ten alkohol anebo to, že James je můj dlouholetý kamarád a příjemná společnost, ale nakonec jsem se uvolnila a užívala jsem si to. James určitě taky, podle toho, jak se na mě usmíval.

Nakonec jsem se i dočkala svého vytouženého polibku. Začalo to znenadání. V jednu chvíli jsme si povídali, já jsem se usmála, on také a pak jsme byli chvíli potichu. Seděli jsme těsně u sebe a dívala jsme se sobě navzájem do očí. Vpíjela jsem se pohledem do jeho tmavých očích. Jednu ruku už měl položenou na okraji gauče. Stačilo mu s ní pouze pohnout a už mě objímal kolem ramen. Jednou rukou mě pohladil vzadu po krku, zabořil mi prsty do vlasu a zaklonil mi tím hlavu. Sklonil se k polibku, ale naše rty se o sebe sotva otřely.

Polkla jsem a zeptala se: „Myslíš, že jsem hezká?“

Pozoroval mě temným a hladovým pohledem. „Myslím, že jsi krásná.“

Přiblížil ke mně rty, nejprve něžné a pak tvrdě a hladově. Jeho polibek mě úplně pohlcoval. Cítila jsem každou část jeho těla, jak se tak ke mně tiskla, ale pořád jsme u sebe nebyli dost blízko. Nestačilo mi to. Chtěla jsem, aby se mě dotýkal, ani jsem si neuvědomovala, jak moc to chci. Polibky byly čím dál žhavější a zběsilejší, jako bychom jen rty mohli překonat tu vzdálenost mezi námi. Znovu jsem ho chytla za ruku a tentokrát jsem mu ji vedla tak, aby mi zboku vyhrnul sukni. Žádná racionální stránka u mě v tu chvíli nefungovala. Myslela jsem jenom na to, že chci cítit jeho polibky a doteky všude na mém těle. Hladil mě po hebké kůži na stehně a pak už bez dalšího pobízení přejel dlaní na vnitřní stranu. Přisunula jsem se k němu pánví a málem jsem se začala svíjet rozkoší.

Ani jeden z nás se ani jednou nezastavil, nezpomalil. Nebylo nic, co by nás brzdilo. Navzájem jsme se přitahovali, ale já jsem si v tu chvíli na lektvar ani nevzpomněla. Naše polibky se prohlubovaly, doteky jsme zacházely stále dál a oblečení začalo ubývat. Nevím, jestli v tom byla nějaká láska a nevím, jestli by to s ní bylo nějak jiné. Byla v tom hlavně vášeň a syrový chtíč. Oba dva jsme chtěli toho druhého víc než cokoliv na světě. Nemám ani ponětí, kdy přesně jsme se přesunuli do postele, ale nakonec jsme v ní skončili. Byli jsme jako dvě zběsile propletená nahá těla, která se od sebe nemohou odtrhnout. Ani jsem nebyla nervózní. Převážně jsem se nechávala vést já jím, i když občas jsem se vedení také ujala. Když bylo po všem, tak jsem si lehla vedle něj a hlavu si opřela o jeho hrudník. Bylo mi překrásně, cítila jsem se šťastně a spokojeně a s tímhle pocitem jsem i usínala.

Ráno poté už ale nebylo tak extra příjemné. Spalo se mi dobře, ale probuzení bylo hrozné. Najednou se mnou někdo začal třást. Rozespale jsem otevřela oči a snažila jsem se zaostřit pohled na osobu nad sebou.

„Co jsi to udělala?“ ozval se hromový hlas. Nevím, proč mluvil tak hlasitě. Bolela mě z toho hlava.

„Co?“ zamumlala jsem zmateně a podívala jsem se na Jamese. Snažila jsem se posadit, ale to nešlo, protože byl nade mnou on. Skoro na mě ležel, což bylo zvláštní, protože byl skoro nahý a já úplně nahá… Počkat, nahá? Já a James nazí v posteli?

„Napila ses mého lektvaru. Přiznej se,“ naléhal na mě, zatímco jsem se snažila vzpomenout si na včerejší večer. Lektvar. Napila jsem se jeho lektvaru přitažlivosti, abych ho odlákala od Kate a trochu se mu pomstila. Jenže pak se to nějak semlelo a alkohol měl na tom určitě svůj podíl, protože mě teď bolí hlava. Takže jsme spolu popíjeli, líbali se a… Do háje! Já jsem se s ním vyspala!

„My jsme se spolu vyspali,“ konstatovala jsem. „A nemluv tak hlasitě, bolí mě hlava.“

„Tvoje chyba,“ odsekl. Nebyl extra příjemný.

I když měl pravdu, za tu kocovinu si můžu sama. A vlastně můžu i za ten sex. Proč jsem jenom byla tak blbá a neuvědomila si, že se toho nemůžeme napít oba. Oba dva jsme se navzájem přitahovali a nebyl nikdo, kdo by to zbrzdil. Byli jsme jako dva nezastavitelné magnety mířící k sobě.

„Řekni mi o tom lektvaru,“ naléhal na mě.

„Jakém?“ Každé moje slovo, kdy jsem mu neodpovídala na jeho dotazy, ho evidentně rozčilovala stále víc.

„Nezkoušej moji trpělivost,“ zavrčel na mě. „Mluvím o lektvaru přitažlivosti, který jsem nechal na stole, když jsi odešla. Musela sis ho všimnout, protože si pamatuju, co jsem si o tobě myslel včera a co si o tobě myslím teď, když se na tebe podívám. Jak ses mohla opovážit?“ Jeho pohled a tón hlasu mi stačil k tomu, abych si domyslela, co si teď o mě myslí.

„Já? To ty jsi ho použil, abys mohl oblbovat malou holku. Do prkýnka, vždyť je jí čtrnáct. O co ti vůbec jde?“ vyjela jsem na něm. Nevím, co mě teď štvalo víc. Jestli to, jak se mnou mluvil, anebo jak se choval ke Kate, která o tom neměla ani ponětí.

„Do toho ti nic není,“ křikl na mě, ale vzápětí zase ztlumil hlas. Zřejmě nechtěl vyrušit Kate a upozornit ji na tuhle situaci, protože pochybuji, že by bral takhle ohled na moji kocovinu. Sakra, to mě ta hlava vážně nepřestane bolet?

„Nic mi není? To já jsem ji vytáhla ze školy. Merlin ví, co by se stalo, kdybych vás nevyrušila. Od kdy máš zájem o malý holky?“ obořila jsem se na něj.

„Už jsem ti jednou řekl, ať se do toho nepleteš,“ zavrčel. Aby zdůraznil svoje slova, tak mě bolestivě chytil za obě zápěstí. Následně se mi podíval do očí a než jsem tomu stihla nějak zabránit, už se mi dostával do hlavy. „Zapomeneš na ten lektvar. Teď se oblíkneš, seženeš něco na kocovinu a včerejší noc zůstane jenom mezi námi. Prostě jsme se opili a nechali se unést danou situací. Jinak se budeš muset smířit s tím, že prostě o tebe nemám zájem, že Kate je zajímavější a lepší než ty.“

Následně mě pustil a odvalil se ode mě. Zvedl se z postele, a zatímco se oblékal, tak jsem tam zmateně ležela a dávala si dohromady včerejší večer. Přehnala jsem to s tím pitím. James se mi líbil, ale nikdy bych to nenechala zajít tak daleko. Ale zase nebýt toho pití, asi by o mě zájem neprojevil. Ani netuší, že jsem ho zahlédla líbat se s Kate. Proč ho zaujala víc ona než já? Jasně, má přece ty svoje záhadné schopnosti, ale nic víc. I mamka si začala všímat víc než mě. Proč je pro všechny ostatní tak zajímavá, když nemá nic moc, co by nabídla? Je to jenom malá holka se záhadnými schopnostmi, pro kterou se můžou všichni přetrhnout. Ale já ne. Já se oblbnout nenechám. Pěkně si budu hrát na její kamarádku a až to nebude čekat, tak jí to pěkně zavařím. Pak konečně všichni a i James uvidí, že není tak dokonalá, jak si myslí.

Co přesně napíše Elizabeth Brumbálovi? 

Jak se s tím popere Kate?

Co má sakra James v plánu s Kate?

A nezapomeňte na dnešní poučení: Nikdy nepijte lektvar přitažlivosti se svým partnerem či partnerkou, pokud si nejste jistí, kam až spolu chcete zajít.