60. kapitola – Náhlé zvraty, spadlá brada a domácí mazlíčci

kapitola60Záhada anonymního pisatele vzkazu zůstávala ještě nějakou dobu nevyřešena, přestože mi stále vrtala hlavou. Nevím, jak moc aktivně se Rebeka snažila o jeho nalezení, ale každopádně ji to trvalo. Chvílemi jsem se začínala vracet k teorii, že za to může jeden z Malfoyů. Byla to ta nejlogičtější možnost, protože bylo jen málo lidí, kdo o mých schopnostech věděli. Kromě mých přátel, kterým věřím, pak zbývali jenom Malfoyovi. Jak dny pokračovaly, tak jsem přestávala věřit, že by opravdu někoho dalšího odhalila. Ale i když jsem byla čím dál víc přesvědčenější, že to byl jeden z nich, tak to nic neměnilo. Ať to provedl kdokoliv, tak byl neúspěšný, a především jsem teď neměla čas vymýšlet nějakou pomstu.

Začaly zkoušky. Nejhorší období z celého roku. Čas, kdy se rozhodne, zda postoupíme do dalšího ročníku. Jak mi najednou začal chybět loňský rok, kdy byly zkoušky zrušené. Ale loni byla poněkud jiná situace. Po celý rok řádil na hradě bazilišek, hodně studentů bylo zkamenělých, takže prošvihli hodně z výuky. Zkoušky byly zrušeny nejspíš z ohledu k nim, protože vůči nim by to nebylo neférové. To ale nastalo loni, letos jsem nějak nestihla půjčit svoje tělo zlému černokněžníkovi a nechat ho vypustit na škole velkého hada. Teď se kvůli tomu musím naučit celou látku dějin za celý rok. Proč jen jsem se neučila průběžně? Naštěstí mi aspoň Hermiona půjčuje zápisky, takže se mám z čeho učit. Ale, světě, div se, víceméně jsem sekala dobrotu. Pilně jsem se učila. Ono, když se i Fred s Georgem začnou učit na svoje NKÚ, tak je se světem něco špatně a musíte se začít učit taky.

Zkouškový týden byl pro všechny značně stresující. Pro Hermionu byl stresující na tolik, že si spletla časy zkoušek a měla jich mít několik ve stejný čas, ale nijak ji to nevadilo, i když jsme ji na to upozornili. Nám, ostatním pozemšťanům, stačily jenom ty jedny zkoušky v čase, abychom se stresovali. Začínali jsme zkouškami z Přeměňování a z Kouzelných formulí v jeden den. V Kouzelných formulích jsem si o něco jistější, což bude asi tím, že Kratiknot je prostě lepší profesor. Alespoň z mého pohledu. McGonagallová pravděpodobně dokáže naučit, ale je ohromně přísná. Kdykoliv si dovolím prohodit potichu nějaké slovo při hodině, tak mám pocit, že z jejích očích začnou vycházet plameny, kterými mě sežehne. Je to trochu ironie, ale jsem asi jedinou studentkou na škole, kdo má v tomhle raději profesora Snapea. I on mě méně děsí, i když tehdy s těmi radami do života, mě pořádně naštval.

Veškeré zkoušky jsem nějak překonala, přičemž dějinami si opravdu nejsem jistá. Ale u všech ostatních předmětů jsem přesvědčená o tom, že jsem dosáhla alespoň nějaké dostatečné známky. Z Lektvarů bych si troufla říct, že jsem získala dokonce i nějakou nadprůměrnou známku. Ale veškeré výsledky se dozvíme nejdříve až za týden, takže nyní nás měl čekat víkend plný nejistotu ale zároveň úlevy. Ten jsem začala tím, že odpoledne jsem se rozvalila na trávě u jezera. Svítilo sluníčko a většina studentů po zkouškách opouštěla hrad. Zatím jsem tu ale byla sama, protože moji přátelé byli zaneprázdněni. Hermiona měla plno zkoušek, takže ještě neskončila a Ron s Harrym měli dnešní odpoledne ještě Jasnovidectví. Já jsem si naštěstí svoji zkoušku z léčitelství odbyla už dopoledne. O nich jsem věděla, že teď nemají čas, ale mohla jsem najít Elizabeth a popovídat si s ní na čerstvé vzduchu. Jenže ona je zase zaneprázdněná zkouškami NKÚ, takže jsem tu seděla sama.

Ale ne na dlouho. Muselo uběhnout sotva pět minut, co jsem si lehla do trávy, pod hlavu jsem si dala svůj srolovaný plášť a se zavřenýma očima jsem se vyhřívala na sluníčku, když na mě najednou dopadl stín. Otevřela jsem oči a podívala jsem se, kdo mi stíní svým postojem. Až na to, že když jsem se na tu osobu zaměřila, tak si Rebeka sedala vedle mě.

„Vybrala sis dobré místo. Je odtud vážně dobrý výhled,“ poznamenala a zadívala se na jezero. „Ahoj, mimochodem.“

„Ahoj,“ odpověděla jsem jí po několika vteřinách, jakmile jsem se dostala přes počáteční zmatení. Přisedla si ke mně, jako kdybychom byly nějaké kamarádky, což jsme nebyly. Jenom mi pomáhá s pátráním po záhadném udavači, čímž zároveň očisťovala sebe i svého bratra. „Doufám, že mi neseš dobré zprávy.“

„Ano i ne. Moje pátrání totiž bylo úspěšné,“ odpověděla mi.

„A? Kdo to je?“ vyptávala jsem se nedočkavě.

„Tady se to poněkud komplikuje, protože když ti to teď řeknu, tak mi nebudeš věřit. Ale jsem zajistit ti takový důkaz.“

„Tak mi to řekni a pak mi ukážeš ten důkaz,“ navrhla jsem.

„Ne, takhle to nepůjde. Vážně, věř mi. Bude lepší, když to uděláme po mém. Jinak hrozí, že se teď hned rozběhneš za tou osobou, budeš zuřit a ona by se pak mohla dozvědět, kdo tě na ten nápad přivedl, a pak by zjistila o mě. Anebo bys mi nevěřila, ale stejně by ses pak té osoby vyptávala a zase by padlo podezření na mě,“ pokrčila rameny.

„Grr,“ zavrčela jsem a následně jsem protočila oči. „Začínám tě za to nesnášet. Ale furt jsi na tom líp jak tvůj brácha.“

„Víš, že můj brácha není tak zlý?“ podotkla. „Má i svou dobrou stránku.“

„Víš, že to i vlastně vím?“ odvětila jsem. „Minulý rok jsem měla náhodou možnost vidět ho krátce poté, co se dozvěděl zprávu o tobě, že jsi zkamenělá. Nevěděl o mě, byla jsem neviditelná, takže nic neskrýval a já jsem viděla, jak byl zdrcený. Ale k tobě se možná chová dobře, jenom ke zbytku světa se chová jako idiot.“

„S tím souhlasím. Vážně se někdy chová jako idiot,“ zasmála se.

„Kdyby mi někdy někdo v průběhu posledních let řekl, že se s tebou budu klidně bavit o dobrých stránkách tvýho bráchy, tak bych mu nevěřila. Tenhle svět je absurdní,“ zavrtěla jsem nad tím hlavou a ušklíbla se.

„No, lidi se mění a i vztahy mezi nimi,“ pousmála se. „Třeba nakonec z tebe bude moje švagrová.“

Můj úšklebek vystřídal zděšený pohled. „Neděs mě. Teď z toho budu mít noční můry.“

Rozesmála se. „V tom případě mi ty noční můry pak popiš, ať se zasměju.“ Najednou se zvedla a poupravila si sukni. Následně na mě už s mírnějším úsměvem a s vážnější tváří pohlédla. „Ale vážně. Buď tady na tomhle místě tak kolem deváté hodiny. Sejdeme se tady kvůli tomu důkazu.“

Další chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala s představy Malfoye a mě. Byla to otřesná představa, že bych s ním někdy něco měla. Ne, když se chová jako takový idiot. To bych si raději něco znovu začala s Jamesem, i když teď už vím, jaký je a že v tomhle bude hajzl. Ale jak jsem nad tím v poslední dobou přemýšlela, tak jsem si ujasnila jednu věc. Je hodně velký rozdíl mezi tím, co jsem cítila s Jamesem a co cítím, když jsem s Harrym. Když jsem se líbala s Jamesem, tak jsem cítila vzrušení, motýlí šimrání v břiše a celkově jsem cítila příjemné pocity i několik dní potom, než jsem si tedy ujasnila, co je to za hajzla. To jsem s Harrym nikdy necítila. S ním to je spíš něco jako hodně velké přátelství. Nejspíš na tom má svůj podíl i naše podivné spojení, ale Harry je jinak jako moje spřízněná duše. Je mi s ním příjemně ale jinak. Žádné vzrušení a motýlci v břiše. Prostě jen příjemný hřejivý pocit. Jen jsem doufala, že Harry si to vykládá stejně a že s ním nebudu muset mít nikdy ten trapný rozhovor o tom, jak bychom měli být přátelé a o nic víc se nepokoušet.

Ať to mezi námi ale bylo jakkoliv, tak dnešní den se začal zdát jako mnohem větší dobrodružství, než se zprvu zdálo. Harry totiž přišel z hodiny jasnovidectví s tím, že mu Trelawneyová pověděla nějakou šílenou věštbu. Ve stejnou chvíli se ale objevil Ron s tím, že Hagrid prohrál odvolávací řízení s Klofanem, takže bude poprava a to hned dnes večer. Všichni jsme se ihned rozhodli, že dnešní večer musíme zajít za Hagridem. Hermiona proto šla pro neviditelný plášť do chodby Jednooké čarodějnice, kde nedávno nechal Harry plášť kvůli jistému incidentu s Malfoyem u Chroptící chýše a následnému výslechu u Snapea. Nakonec jsme se všichni tři plížili z hradu za Hagridem. Bylo to po večeři, takže jsem ještě měla takové dvě hodiny na to, než se potkám s Rebekou kvůli jejímu důkazu.

Chtěli jsme podpořit Hagrida a nějak ho utěšit, ale nemyslím si, že bychom měli nějaký velký úspěch. I když pozitivní je, že chvíli před naším odchodem se nám povedlo nalézt schovanou Prašivku. Z té nadcházející popravy byl zdrcený. I když je Hagrid tak obrovský, silný a snadno by někoho dokázal vyděsit, tak přes to všechno je uvnitř hrozně citlivý. Jasně, někdy je i naivní a ohromně šílený do chovu svých nebezpečných zvířátek. Právě proto je pro něj ztráta Klofana taky těžká. Stačilo před pár lety, když jsme mu odebírali draka a posílali ho za Charliem do Rumunska. Nyní přišel i o Klofana. Popravu jsme neviděli, museli jsme odtamtud včas utéct, než se tam objeví ministr a úředníci. Přeci jen jsme takhle večer neměli být vůbec na pozemcích. Jenom jsme slyšely tupý dopad sekery a věděli jsme, co to znamenalo. Následně jsme společně pomalu vydali k hradu, přičemž nikdo z nás nemluvil, jak jsme z toho byli zdrcení. Tedy až do doby, než jsem pohlédla na hodinky.

„Sakra,“ zamumlala jsem a pomalu jsem poodstoupila od ostatních. Vylezla jsem tak zpod pláště.

„Kate, co to vyvádíš? Můžou tudy jít zpátky k hradu,“ sykla na mě Hermiona.

„Běžte beze mě. Mám něco domluvené u jezera a při tom všem, co se děje, jsem vám to úplně zapomněla říct… Pak vám to všechno povím.“ Než někdo z nich stihl něco namítnout, tak jsem se rozběhla k jezeru. Naštěstí od hájovny ani od brány hradu není k té straně jezera vidět. Navíc bylo poblíž docela husté křoví ideální pro schování se. Právě poblíž něho jsem začala postupně rozeznávat obrysy osoby malé postavy.

„Máš zpoždění,“ upozornila mě hned Rebeka, jakmile jsem se dostatečně přiblížila.

„Jo, promiň. Klofan měl popravu, Hagrid je z toho zdrcený a na vině je mimochodem tvoje rodina,“ zmínila jsem, zatímco jsem se snažila vydýchat z náhlého běhu.

Sice už bylo dost velké šero, jak se stmívalo, ale stejně jsem dokázala zahlédnout její protočení očí. „Já říkala, že se brácha někdy chová jako idiot a po někom to prostě podědit musel.“

„Takže máš ten důkaz?“ zeptala jsem se rovnou.

Přikývla a zpoza hábitu vytáhla malou knížečku, kterou mi podala. „Deník té tvojí zrádkyně. Stránku, kde popisuje, co provedla, máš založenou tím anonymním vzkazem. Rovnou můžeš porovnat i písmo.“

„Ona?“ zopakovala jsem po ní.

Jen se nad mým překvapením uchechtla. „Vyřídit si to s ní můžeš brzo. Rovnou máš s ní i dohodnutý sraz tady za deset minut u Zapovězeného lesa.“

„Nechtěla jsi, aby o tobě nic nezjistil… teda nezjistila, ať je to kdokoliv?“ zeptala jsem se zmateně.

„Taky o mně neví. Dostala ode mě jeden anonymní vzkaz. Takže mi to nepokaz. Nechci mít za nepřítele někoho, kdo je starší a v kouzlech mnohem schopnější než já. Takže dobrou noc,“ rozloučila se se mnou nakonec a odebrala se pak směrem k hradu.

Zalezla jsem si proto ke křoví, abych byla co nejvíce schovaná, rozsvítila jsem si hůlku a začala jsem číst.

28. května 1994

Já z těch zkoušek snad zešílím! Každou chvílí začnou a já mám pocit, že nic neumím. Párkrát se mi z toho stresu udělalo tak blbě, až jsem se potkala znovu se svojí snídaní, ale v ne příliš pěkném stavu. Ještě ke všemu mám mámu prakticky pořád za zadkem, jak se mi snaží radit, povzbudit mě a především zjistit, jak moc se učím. Je to otravné. Hlavně protože jsem takhle neměla pořádně klid pomstít se Kate. Napsat ten anonymní vzkaz nebylo až tak složité, na koleji mě naštěstí nesleduje, ale podstrčit ho do ředitelovi pracovny dalo práci. Ale zvládla jsem to. Příští rok se v Bradavicích už neukáže.

Máma za zadkem. Kolik lidí asi tak na tomhle hradě má mámu a zároveň ví o mých schopnostech? Napadala mě jenom jedna jediná osoba, jen jsem tomu nemohla uvěřit. Elizabeth je přece moje kamarádka. Pomáhala mi, byly jsme spolu v Itálii, tak co je špatně? Je to vůbec pravé? Ale písmo sedělo a na první straně bylo napsáno, že se jedná o její deník. Jestli je ale ten deník pravý, zjistím za chvíli. Neměla jsem čas ho pročítat celý, takže se nedozvím její skryté důvody. Na ně se rovnou zeptám sama a rovnou si ověřím tak i pravost deníku. Zhasla jsem hůlku a vydala jsem se pomalu k Zapovězenému lesu. Čekala jsem tam sotva pár minut, když jsem zaslechla blížící se kroky. Podívala jsem se tím směrem a spatřila jsem siluetu postavy pomalu se blížící ke mně. Jakmile nás dělilo jen pár metrů, rozsvítila hůlku.

„Kate? To ty ses tady se mnou chtěla sejít?“ zeptala se mě překvapeně.

„Víceméně,“ pokrčila jsem rameny. Ne, sice jsem jí nenapsala ten vzkaz, ale účelem stejně bylo se tady sejít. Vzteky jsem pomalu skřípala zuby, jak jsem se snažila na ní hned nevylítnout.

„Proč?“

„Měla bych ti vrátit tohle.“ Hodila jsem jí její deník.

Pár vteřin ticha, než rozpoznala ve svých rukách svůj deník. Následně se na mě obořila: „Tys mi ukradla deník?“

„Technicky jsem to nebyla já. Jen se mi dostal před chvílí do rukou. Mimochodem je v něm založený i tvůj vzkaz,“ zavrčela jsem.

Ve světle její hůlky jsem mohla spatřit, jak náhle nasadila kamenný a chladný výraz. „Takže už to víš.“

„Vím. Právě jsi mi to i potvrdila. Teď mě zajímá jenom proč.“

„Ty se ptáš proč?“ vyjela na mě.

„Jo, chci vědět, co jsem ti udělala tak hrozného, že se mě snažíš vyšoupnout ze školy,“ opáčila jsem.

„Ano, protože to by nespadalo do tvého dokonalého života, že jo?“ zasyčela na mě.

„Ty si myslíš, že mám dokonalý život? Sakra, vždyť jsem vyrůstala v děcáku, nemám ponětí, kdo jsou moji rodiče a mám totálně šílený schopnosti!“

„Zase tvoje schopnosti. Umíš pár věcí navíc a hned jsi ta důležitá,“ protočila oči. „Musíš si všechno uzurpovat pro sebe!“

„Copak jsem ti snad něco ukradla? Řekni mi jednu jedinou věc,“ vyprskla jsem na ní.

„Jamese!“

Po tomhle prohlášení nastala chvíle ticha, kdy jsem několik vteřin na ní zírala s otevřenou pusou. O tom to celé bylo? Že jsem se líbala s Jamesem? Ona snad k němu něco cítila? Takže na mě prostě žárlila. „Kvůli jednomu klukovi jsi mě chtěla vyhodit ze školy? Napadlo tě vůbec, jak bych pak byla v háji?“

„Ty by sis dokázala poradit. Máš svoje schopnosti. Nejspíš bys i mohla normálně kouzlit, protože jsi v té jinačí rovině,“ odvětila.

„Ano, to je naprosto perfektní vysvětlení,“ pronesla jsem ironicky, přičemž při vydechnutí mi šel od pusy malý obláček. Na to, že je červen, tu bylo nějak moc chladno. Něco tu nehrálo. I Elizabeth si toho začala všímat, protože se přestala hádat a namísto toho se rozhlížela kolem sebe. Respektive se dívala někam za mě.

„Mozkomoři,“ vydechla s obláčkem dýmu s pohledem upřený za mě.

Otočila jsem se směrem k lesu a spatřila jsem, jak se k nám hrne doslova asi stovka mozkomorů. Chybělo jim asi jen pár metrů.

„Musíme zpátky do hradu,“ vyhrkla Elizabeth a nejspíš už by se tam i rozběhla, kdybych ji nechytla za ruku.

„Nemáme šanci to tam stihnout,“ zavrtěla jsem hlavou. Sice jsme se před chvíli hádaly, ale to teď šlo stranou. „Musíme použít patronovo zaklínadlo.“

„Copak ho snad umíš?“ opáčila jízlivě. „Je to látka ze sedmého ročníku.“

„Musíme to zkusit,“ zavrtěla jsem hlavou. „Formule je Expecto Patronum a mysli přitom na nějakou šťastnou vzpomínku.“

Otočila jsem se opět čelem k mozkomorům a namířila na ně hůlku. Vedle sebe jsem zaslechla různé mumlání formule, ale ani jeden obláček stříbřité mlhy. Nešlo jí to. Musím teď fofrem vyhrabat nějakou šťastnou vzpomínku. První vyhraný zápas, první let na koštěti, zjištění, že jsem čarodějka, různé vtipně situace tady na hradě, líbání s Jamesem…

Ne, nic z toho nebylo dost silné. Co by mě udělalo maximálně šťastnou? Najít svoji rodinu, ale to nebyla žádná vzpomínka. Nikdy jsem neměla žádnou rodinu. Nejblíž jsem k tomu asi byla, když se Harry díval do Zrcadla z Erisedu, byla tam jeho máma, která vypadala přesně jako já. Tehdy jsem si myslela, že bych mohla být s Harrym nějak spřízněná, než to Brumbál pár dní na to vyvrátil. Tehdy jsem zažila ten příjemný, hřejivý pocit v hrudi a…

Počkat, to je ta vzpomínka! Zavřela jsem oči a představila jsem si ji v duchu. Následně jsem si představila, jak se všechny ty příjemné pocity ohledně té vzpomínky soustředí a postupně se mění ve světlo, které odpuzuje mozkomory stejně jako Harryho stříbřitý oblak. Otevřela jsem oči s představou té mlhy a s tím, že vyslovím formuli, ale neudělala jsem to. Jakmile jsem totiž otevřela oči, tak jsem opravdu spatřila to světlo. Ale nevycházela z hůlky Elizabeth, jak by se dalo čekat. Vycházela totiž ze mě. Byla to jako slabá záře z mého těla, která postupně sílila, až se stávala oslepující. Doslova jsem zářila. Každou chvíli navíc ze mě vyšla světelná vlna, která odpuzovala mozkomory stále dál. Couvali před tou září. Prakticky rovnou prchali. Nevím, co se to dělo, ale měla jsem pocit, jako bych měla v žilách místo krve rovnou nějaké tekuté štěstí. Cítila jsem se silná. Mozkomoři postupně ubývali, až už jsem neviděla žádného.

Ohlédla jsem se po Elizabeth, která na mě překvapeně zírala a pomalu si sundala ruku z očí. Nejspíš ta záře pro ni byla až moc oslepující. Byla na tom stejně jako já, ale na rozdíl od ní jsem usmívala. Ale můj úsměv postupně ochaboval, jak mě opouštěla ta dávka štěstí. Zároveň jsem se začínala cítit poněkud slabší a ten pocit každou chvíli sílil. Nakonec jsem se ani neudržela na nohách, ale vědomí mě stihlo opustit dřív, než jsem dopadla na zem.

*******

Pohled Elizabeth

Nemám ponětí, jestli jsem v tu chvíli byla naštvaná anebo vyděšená. Ty dva pocity se ve mě míchaly. V jednu chvíli jsem byla naštvaná za to, že četla můj deník. Už tak jsem na ní naštvaná od té doby, co se líbala s Jamesem, a teď to všechno vyvrcholilo a já jsem vybouchla. Kdybychom se hádaly ještě chvilku, nejspíš bych to nevydržela a sáhla bych po svých schopnostech. Jenže místo toho se objevily mozkomoři a já jsem se začala cítit totálně mizerně. Jako bych upadla do obrovské deprese. V tu chvíli jsem byla přesvědčená o tom, že mě vyhodí z další školy, že se na mě máma naštve a vykašle se na mě, stejně jako se na mě vykašlal James a já skončím sama a bezmocná. Nedokázala jsem vymyslet žádnou šťastnou vzpomínku. Už jsem se pomalu začínala vidět jako tělo bez duše vysátá mozkomorem.

A pak se tam najednou objevilo to světlo. Neslyšela jsem žádné vyřčení patronova zaklínadla, takže mě zprvu napadlo, že někdo vyčaroval neverbální zaklínadlo. Ale pak jsem si všimla, že to světlo pochází od Kate, a ona neverbální kouzla ještě umět nemůže. Pak jsem postřehla, že to není vůbec žádný patron. To světlo vycházelo z ní a sílilo, až jsme si musela přikrýt oči. Dokonce jsem udělala i krok dozadu. Koutkem oka jsem zahlédla taktéž couvající mozkomory. Až když byly pryč, tak ta záře začala slábnout, až jsem znovu dokázala spustit si ruku z očí a spatřit usmívající se Kate. Jenže její úsměv hodně rychle ochabl a následně i její tělo.

Padala na zem a já jsem v poslední chvíli mávnutím ruky zajistila, aby si hlavu nerobila o kámen, na který by jinak málem spadla. Vážně jsem na ní v tu chvíli chtěla být naštvaná za to, co provedla. Mohla bych teď odejít a prostě ji tam nechat. Byla by to dobrá pomsta, byly jsme kus od lesa, dalo by se to svést na nějakou lesní potvoru. Ale zkuste se takhle vykašlat na někoho, kdo vás právě zachránil. Kdyby tím aspoň zachraňovala i sebe, jenže jí mozkomoři nic nedělají. Mohla každou chvílí odejít a nechat mě tu s mozkomory. Nechápala jsem, proč to neudělala. Namísto toho způsobila nevysvětlitelný zázrak. Ať už to ale bylo jakkoliv, nechat ji tady nemůžu. Mávnutím ruky jsem ji zvedla do vzduchu a s rozsvícenou hůlkou v ruce jsem se vydala k hradu.

Nedostala jsem se ale ani k hradu, protože když jsem šla kolem jezera, tak se ukázala, že tam někdo je. Vlastně tam bylo hodně lidí, ale jenom jeden z nich byl při vědomí. Sotva jsem se přiblížila, tak na mě mířil hůlkou. Kvůli mojí rozsvícené hůlce mě musel vidět už z dálky.

„Reedová? Co tady děláte?“ zeptal se mě chladně, jakmile jsem se přiblížila dostatečně blízko.

„Mozkomoři,“ vysvětlila jsem stručně. „Kate vyčarovala patrona, který je odehnal, ale asi ji to stálo moc sil, protože omdlela.“

Jeho pohled padl na Kate levitující ve vzduchu vedle mě a ve světle hůlky jsem spatřila, jak se mírně zamračil. V tom špatném světle to i skoro vypadalo, jako bych v jeho tváři zahlédla nějaké obavy. Mávl hůlkou a objevilo se další lehátko, na které Kate umístil. Mezitím jsem měla možnost podívat se po ostatních tělech. Doufala jsem, že jsou všichni jen omráčení. Rozpoznala jsem přátele Kate a pak jednoho muže, u kterého jsem si nebyla jistá. Udělala jsem krok blíž k lehátku, na kterém ležel, abych si byla jistější. Ležel tam Sirius Black, můj otec. Byl sice ve špinavém a otrhaném oblečení, ale jinak nevypadal jako vrah. Vypadal docela normálně. Nikdy jsem nečekala, že se poprvé se svým otcem potkám takhle, když on bude v bezvědomí. Ani nevím, jestli o něm chci přemýšlet jako o svém otci. Sakra, co tady dělá? Když se někde schovával a byl na útěku, tak to bylo mnohem snazší.

„Pojďte,“ rozkázal mi chladně Snape, když už byly všichni naložení na lehátkách. Vykročil s nimi směrem k hradu, přičemž všechna lehátka levitovala před ním. Já jsem kráčela několik kroků za ním. Oceňovala jsem, že se mě Snape na nic dalšího neptal, třeba co jsme dělali u lesa. Stejně to budu muset vysvětlovat později. Znovu na mě promluvil, až když jsme prošli vstupní bránou hradu. „Běžte rychle napřed na ošetřovnu a proberte madame Pomfreyovou.“

Jen jsem přikývla a rychlým krokem jsem se vydala o patro výš. Zabušila jsem na dveře, a jakmile se otevřely dveře, tak jsem bez pozdravu na ní vychrlila: „Profesor Snape sem právě míří s pěti lidmi v bezvědomí, kteří se dnešní večer setkali asi se stovkou mozkomorů. Já jsem šestá mimochodem, ale jako jediná jsem náhodou při vědomí.“

„Jéminkote,“ vyhrkla a jen v županu se hnala něco připravovat. Nemám ponětí, co připravovala, protože jsem vždycky ignorovala všechno, co mamka o léčitelství říkala. Navíc jsem v tu chvíli prakticky nic nevnímala. Jen jsem otupěle poslechla její příkaz, ať se posadím na židli. Za pár minut se tam objevil už i Snape s pěti oběťmi. Připadala jsem si tam tak nějak navíc, protože za chvíli se objevil i profesor Brumbál, který se o něčem bavil s profesorem Snapem. Madame Pomfreyová se mezitím věnovala všem pěti, tedy dokud tam ještě Sirius Black byl, než ho odvedli pryč. V jednu chvíli mi i ošetřovatelka vtiskla do ruky čokoládu, abych ji snědla, což byla asi jediná chvíle, kdy si mě někdo všiml. Ne, že bych si stěžovala. To setkání s mozkomory byl dost otřesný zážitek a já jsem ráda, že jsem dokázala fungovat natolik, abych vzala Kate ke Snapeovi a pak jsem došla sem.

Snad až po půl hodině ke mě přišel profesor Brumbál. „Elizabeth, jak se cítíš?“

„Jde to,“ přikývla jsem.

„Dobře, protože bych se tě rád zeptal na dnešní večer. Co jsi viděla?“ zeptal se mě.

„Já toho moc nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Dostala jsem anonymní vzkaz, abych se s někým setkala kousek od lesa. Byla jsem zvědavá, tak jsem tam přišla a byla tam Kate. Bavili jsme se a pak se tam objevili mozkomoři. Neměli jsme čas před nimi utéct, dělo se toho hodně najednou, ale Kate se pak podařilo vyčarovat patrona, který je zahnal. Jenže pak omdlela, chtěla jsem ji vzít do hradu, ale u jezera jsem našla na profesora Snapea.“

„O tom, kde se tam vzal Sirius Black, tedy nic nevíš?“ otázal se.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Elizabeth?“ ozval se matčin hlas ode dveří. „Lizzie!“ Nedbala na syknutí od madame Pomfreyové za její hlasité vyjeknutí a vydala se ke mně.

„Mami.“ Oslovila jsem ji a prakticky jsem jí vpadla do náruče. Bylo mi jedno, že tam je ředitel mojí školy a zároveň i mámy zaměstnavatel. V tu chvíli jsem chtěla mámino objetí a to mi stačilo jako útěcha.

„Ach, zlato, co se ti stalo?“ zašeptala, když mě objímalo.

„Mozkomoři,“ zamumlala jsem.

„Zase?“ Sice jsem neviděla mámin pohled, ale tipuji, že v tu chvíli propalovala pohledem Brumbála. „Jak se opovážili znovu vstoupit na pozemky školy?“

„Nastala zcela výjimečná situace, když se na pozemcích objevil Sirius Black. Rád bych to ale probral s vámi na chodbě,“ kývl hlavou ke dveřím.

Ne moc ochotně jsem se mámy pustila a oni odešli na chodbu. Nevím, co se tam na chodbě tak dlouho probíralo, ale madame Pomfreyová se mě mezitím snažila přesvědčit, že bych si měla lehnout a aspoň na chvíli si odpočinout. Byla jsem sice přesvědčená, že se mi ještě nepodaří usnout, ale na tu postel jsem si lehla.

Netrvalo to dlouho a probral se Harry a Hermiona. Stalo se to ve chvíli, kdy se ošetřovatelka skláněla nad Ronem, takže si jich brzy všimla. Nerozuměla jsem tomu, o čem se s nimi bavila, protože jejich postele byly moc daleko ode mě.

„COŽE?“ Tak tohle už jsem nepřeslechla. Bylo to tak hlasité, že to asi bylo slyšet až na chodbu, protože dveřmi dovnitř vtrhli Snape, moje mamka a ministr kouzel, který se tu najednou odněkud objevil. Harry a Hermiona vyskočili z postele a najednou začali obhajovat Siriuse Blacka a říkat, že je nevinný. Stejně jako všichni ostatní, jsem z toho byla poněkud zmatená. Proč ho sakra obhajují? Harry ale evidentně hodně zuřil a nenechal se uklidnit. Všichni se ho snažili uklidnit, tedy kromě mají mamky. Ta měla podobnou reakci jako já, jen nechápavě koukala. I když já jsem navíc slezla z postele a postavila se, přičemž mamka následně přešla zezadu ke mě a položila mi ruce na ramena. Nakonec to všechno přerušil Brumbál, který tam vešel s tím, že právě mluvil se Siriusem Blackem a požádal madame Pomfreyovou, Popletala a Snapea, aby odešli. Následně se podíval na mě a mamku.

Jestli se ale chystal něco říct, tak ho předběhla mamka. „Jestli má být Sirius Black z nějakého důvodu nevinný, tak si ten příběh chci poslechnout.“

Profesor nad tím chápavě přikývl.

„Lizzie, co kdybys na mě počkala v mém kabinetu?“ navrhla pak mamka.

Pootočila jsem hlavu a podívala jsem se na ní. „Mami, já bych taky ráda věděla, jestli je můj biologický otec nevinný nebo ne.“

Překvapeně pozvedla obočí. „Ty… Ty to víš?“

„Už pár měsíců. A vzhledem k tomu, že to věděla i Kate, tak to nejspíš vědí všichni v místnosti.“ Pohledem jsem přejela na Harryho a Hermionu. Jejich rozpačité pohledy byly dostatečnou odpovědí, že to také věděli. „Takže jak je to s tou nevinnou?“

Následoval stručný příběh z minulosti o tom, jak ve skutečnosti Potterovi nezradil můj otec, ale nějaký Peter Pettigrew, jehož jméno mi nic neříkalo. Ale podle mamčiny poznámky „Mně vždycky připadal divný.“ soudím, že ona ho asi znala. Nejpřekvapivější ale bylo zjištění, že Sirius Black byl celou dobu pes Kate. On se sakra dobře uměl schovat. I když to ten Pettigrew taky, protože on byl zase domácím mazlíčkem Rona.

„Dobře, takže jak se dá zachránit?“ pohlédla jsem na ředitele.

„No, Sirius je zavřený v pracovně profesora Kratiknota, což je třinácté okno zprava v západní věži. Pravidla znáte, slečno Grangerová. Myslím, že tři obrátky by měli stačit. S trochou štěstí se vám dnes podaří zachránit víc než jeden nevinný život. A slečno Reedová, myslím, že tohle bychom měli nechat na mládeži. Oficiálně s tím přeci nemůžeme mít nic společného,“ pousmál se a pomalu zamířil ke dveřím.

„Mami?“ podívala jsem se na ní zmateně.

„Brzy to pochopíš. Ale teď si musíte pospíšit,“ usmála se na mě povzbudivě, než také opustila s Brumbálem místnost.

„O čem to mluví?“ zeptal se Harry, který byl stejně zmatený jako já. Jediná Hermiona si byla jistá.

„Pojďte ke mě,“ pronesla rozhodně a začala něco hledat pod svým oblečením u krku. Po pár vteřinách se objevil na jejím krku zlatý řetěz s přesýpacími hodinkami a já jsem všechno pochopila.

„Co…“ Harry byl evidentně dál zmatený, tak jsem ho prostě vzala za paži a přitáhla jsem ho k Hermioně, aby mohla přes nás všechny přehodit zlatý řetěz a třikrát s hodinami zatočit. Nikdy jsem časem necestovala, ale byl to zvláštní pocit. Trochu mi to připomínalo cestování přenášedlem. Stejně přitom hučí v uších a všechno se najednou rozplynulo. Potemnělá ošetřovna zmizela a vzápětí jsme byli v prázdné vstupní síni, kam dopadali otevřenou hlavní branou sluneční paprsky.

„Ty máš obraceč času! Jak jsi k němu přišla?“ vyhrkla jsem na Hermionu.

„Nabrala jsem si všechny možné předměty a takhle mi to zařídila profesorka McGonagallová,“ vysvětlila mi to.

„Už chápu, jaké mají výhody ti dobří studenti,“ zamumlala jsem, zatímco Hermiona ještě Harrymu narychlo vysvětlovala, co je to obraceč času.

„Takže jak to myslel Brumbál s tou záchranou? Jak máme zachránit mého… S… Prostě víte, koho myslím.“ Nemám ponětí, jak o něm mám mluvit, takže jsem se tomu raději vyhnula.

„Klofan! To bude ten druhý nevinný život,“ navrhl Harry a já jsem neměla ponětí, o čem mluví. Bylo to tím, že Kate se mi nikdy nezmínila o Hagridových problémech a já sama jsem se péči o kouzelné tvory vyhnula, takže mi letošní drama uniklo. Maximálně jsem zaslechla nějaké drby, ale ty jsme pouštěla hned druhým uchem ven. Cestou k hájovně mi tedy shrnuli následující situaci s Klofanem. Jeho záchranu jsem nechala víceméně na nich, protože znali podrobnosti a skoro byly u té popravy. Pouze jsem na dálku pomohla Harrymu s rozvázáním provazu Klofana, ale přesvědčit ho, aby odtamtud odešel, ho musel sám. Nakonec to bylo velmi těsné. Sotva jsme zmizeli i s Klofanem v lese, tak se otevíraly dveře hájovny.

Myslím, že moc velkým přínosem jsem pro tuhle záchrannou akci nebyla. Hlavně jsme totiž museli vyčkávat a kopírovat program jejich večera, o kterém jsem toho moc nevěděla. Většinu času jsme prakticky čekali ukrytí v lese, když oni byli v Chroptící chýši. Dostalo se mi alespoň mezitím od nich podrobnějšího popisu dnešních událostí. Byla jsem také zvědavá. Potkali se s mým tátou, takže jsem přirozeně chtěla vědět, jaký byl. Harry se dokonce zmínil o tom, že mu nabídl, aby se k němu nastěhoval. Jak by se zachoval, kdyby věděl o mě? S trochou štěstí se to dozvím za pár hodin. V jednu chvíli se náš hovor stočil k tomu, kdo je zachránil u jezera. Harry sázel na svého otce, čemuž jsme já a Hermiona moc nevěřili. Nakonec se zcela překvapivě ukázalo, že to byl Harry, který se tam původně jen šel podívat. Musím uznat, že tahle časová smyčka je naprosto dokonalá a perfektně do sebe zapadá. Tímhle jsme si prakticky ověřili, že všechno jsme měli prakticky předem určené, že se stane a nemohli jsme to nijak změnit. Jenže účelem tohohle cestování časem bylo zachránit Siriuse a to už bylo nejistější. V tom čase ještě nikdo nebyl.

Nakonec nás čekal ten závěrečný let na Klofanovi. Harry byl z nás nejzkušenější, takže měl sedět vepředu a řídit. Za něj se posadila Hermiona, která byla asi nejvystrašenější z nás, a tak nechtěla sedět na kraji. Mě bylo na druhou stranu úplně jedno, že jsem seděla až úplně vzadu. Hermiona přede mnou šílela, ale mě se to létání ve vzduchu líbilo.

„Tamhle je!“ vyjekla jsem, když jsem spatřila to okno, ke kterému Klofan mířil. Můj otec si nás hned všiml a přiběhl k oknu, ale nešlo mu otevřít. Jednou rukou jsem se přidržela Hermiony a druhou jsem máchla, až se okno rozlétlo dokořán.

„Jak…“ mumlal zmateně.

„Rychle, nemáme moc času,“ informoval ho Harry spěšně a Sirius pak už na nic nečekal, proklouzl oknem ven a dosedla za mě. Naštěstí je Klofan dostatečně velký, ale pátý člověk už by se sem asi nevešel.

„Kdo jsi ty?“ zeptal se mě Sirius, když se mě chytl za ramena.

„Jsem Elizabeth,“ stihla jsem syknout, než Harry pobídl Klofana.

Vyletěl s ním nahoru na věž, kde přistál na cimbuří, a všichni jsme slezli z Klofana. S velkým překvapením jsme zjistili, že na té věži nejsme sami.

„Tušila jsem, že přistanete tady,“ pronesla mamka, jakmile vystoupila zpoza dveří. Sjela nás tři pohledem. „Všechno šlo dobře?“

„Ano,“ přikývl Harry.

„Sam?“ oslovil moji mámu poněkud překvapený Sirius Black.

„Ráda tě vidím po těch letech,“ pousmála se.

„Co tady děláš?“ zeptal se jí.

„Posledně jsem odjela bez rozloučení já. Tentokrát bychom to neměli opakovat s prohozenými stranami. Navíc ti musím něco říct. Zasloužíš si vědět pravdu.“ Koutkem oka se na mě podívala.

„Myslím, že my raději půjdeme,“ navrhla Hermiona a šťouchla do Harryho, který zíral na naši trapnou, rodinnou situaci.

„Ale raději si pospěšte,“ dodal ještě Harry, když ho Hermiona táhla ke dveřím.

Upoutala to Sirusovu pozornost, který na ně pohlédl. „Počkat, než odejdete, chci vám poděkovat. Nevím, jak se vám kdy odvděčím.“

„Na tom až tak nezáleží,“ mávl nad tím Harry rukou.

Sirius na něj upřeně pohlédl. „Harry, ty jsi pravým synem svého otce.“

Harry se pousmál a pak už zmizel ve dveřích. Na cimbuří jsem zbyla už jenom já a moji rodiče.

„Siriusi, tehdy před lety, když jsem odjížděla, jsem ti něco zatajila,“ podotkla a pomalu přistoupila ke mně. „Nechtěla jsem ti to říct, abys kvůli tomu neměnil svoje rozhodnutí a pak se to celé semlelo, ty ses dostal do Azkabanu… Ale tehdy jsem byla těhotná.“

Překvapením pootevřel ústa. Následně už mu to začalo docházet, protože začal těkat pohledem mezi mnou a mojí mámou.

Zastavil se pohledem u mě. „Ty…“ Podíval se na mojí mámu. „Ona… Ona je moje dcera?“

„Ano. Jsem tvoje dcera,“ odpověděla jsem místo mámy a podívala jsem se mu přímo do očí. Snažila jsem se rozpoznat jeho reakci. Byl překvapený, to rozhodně. Ale zároveň jsem v jeho tváři začínala vidět i ten rodičovský pohled a především, byl rád. Nevím, jak moc měl daleko k slzám, ale mě už začínaly oči vlhnout. Protože tohle bylo to, co jsem si přála. Dívala jsem se na svého tátu. Nikdy bych si tohle shledání nepředstavovala zrovna za téhle situace, ale stalo se to. Měla jsem tátu, který právě teď udělal pár pomalých kroků ke mě, přičemž ze mě nespustil oči, a nakonec mě objal. Bylo mi naprosto ukradené, že tak trochu smrděl a byl špinavý, a pevně jsem se ho držela. Našla jsem svého tátu. Co víc stačí holce ke štěstí?

Po dlouhé chvíli mě pustil a podíval se mi do obličeje. „Nikdy bych nečekal, že budu mít tak nádhernou dceru.“

O kus dál se ozvalo vzlyknutí. Pootočila jsem hlavu a podívala jsem se na mámu, která tam už brečela zcela otevřeně. „Vždycky jsem doufala, že tahle situace nastane. Kdybych věděla, že za to všechno mohl Pettigrew…“

Upřímně si myslím, že bychom tam dál stáli a všichni tři brečeli z tohohle setkání, kdyby Klofan nezačal být nespokojený. Bylo to znamení, že musí odletět. Měli jsme pouhých pár minut na naši dojemnou rodinnou chvilku, ale všichni jsme věděli, že musí odletět, než ho tu najdou.

„Očekávej ode mě hromadu dopisů. Budu chtít vědět všechno o tvém životě,“ sdělil mi, když nasedal na Klofana.

„Už si brousím pero,“ usmála jsem se.

Poodstoupila jsem trochu stranou k mamce, která mi dala ruku kolem ramen. Společně jsme sledovali, jak Klofan vzlétl a jak postupně mizeli v dálce.

Tu noc mě čekal asi nejupřímnější rozhovor s mamkou, jaký jsem kdy vedla. Ve světle těchto nových událostí jsem nechtěla nic tajit. Nakonec i ona si získala moji důvěru tím, že se sama rozhodla říct mému tátovi o mě. K tomu mi večer řekla o jejich minulosti, o tehdejší době a proč nakonec spolu zůstali. Byl to pěkně složitý příběh. Na oplátku jsem jí zase pověděla svůj příběh za posledních pár měsíců. Bála jsem se, že se na mě za to bude zlobit nebo že nějak klesnu v jejich očích, ale ujistila mě, že to tak není. Svedla to na blbosti, které dělají mladí. I ona se zmínila, že sama něco podobného prováděla. Nakonec jsem tak nějak vznikla já. Řekla, že nezáleží na tom, jak velkou blbost nějaký puberťák udělá, hlavně za to musí převzít zodpovědnost a napravit to.

Právě proto jsem následující den vyhledala ředitele. Požádala jsem mámu, aby mi řekla heslo. Navrhla, že by tam mohla jít se mnou, ale odmítla jsem to. Tohle si musím vyžehlit sama. Nadechla jsem se a zaklepala jsem na dveře pracovny. Nebyla jsem si jistá, jestli tam ředitel vůbec jde, dokud se neozvala výzvu, ať jdu dál.

„Dobrý den, pane řediteli,“ pozdravila jsem zdvořile, když jsme vkročila dopředu.

„Dobrý den, Elizabeth. Co tě ke mně přivádí?“ zeptal se zájmem a pokynul mi, ať se posadím naproti němu.

„Pravda,“ odpověděla jsem mu stručně. „Jsem to já, kdo se před pár měsíci vloupal sem do kabinetu. A taky jsem se to nedávno pokusila hodit přes jeden anonymní vzkaz na Kate.“

Tohle měla být překvapující zpráva, ale on se netvářil vůbec překvapeně. Ani známka překvapení.

„Proč vás to vůbec nepřekvapuje?“ nakrčila jsem čelo.

„Protože celou dobu vím, že jste to byly vy dvě,“ sdělil mi klidně. Překvapeně jsem pozvedla obočí. „Tady v pracovně jsou obrazy každého ředitele, který tu kdy byl. Tihle ředitelé v obrazech jsou povinni poslouchat každý příkaz současného ředitele. Zároveň vidí všechno, co se tady stane, takže jsou nejlepším možným zabezpečením proti případným zlodějům.“

„Tak proč jste nic neudělal? Proč jste čekal?“ ptala jsem se zmateně.

„Doufal jsem, že některá z vás přijde sama. Hlavně jsem doufal, že mi pak některá z vás vyjasní, co se tu přesně stalo. Konkrétně jak jedna z vás unikla odsud před jednu bariéru,“ ujasnil mi.

„Tak tohle vám nebudu schopná vysvětlit, protože to není moje tajemství,“ pokrčila jsem rameny. „Můžu vám jenom říct, že Kate má dost šílené schopnosti, které asi nikdo nedokáže vysvětlit. Ale nedoporučuju vám, abyste se snažil zjistit podrobnosti. Slyšela jsem historku, jak jí trvalo asi dva roky, než to pověděla svým nejlepším přátelům. Teď ke všemu zažila Kate ode mě zradu, takže bude nějakou dobu trvat, než někomu něco poví. Já jsem to zjistila jenom díky tomu, že jsem bilokantka.“

„Bilokantka?“ zopakoval po mě ředitel.

„Nepochybuju o tom, že o nás víte,“ shrnula jsem svoji myšlenku. „Prostě vám radím na Kate v tomhle nenaléhat a počkat, až vám to poví sama.“

„V tom případě ti děkuji za radu,“ pokývl.

Nejistě jsem kousla do rtu. „Takže nás vyloučíte?“ zeptala jsem se opatrně. „Protože pokud ano, potom vyhoďte jenom mě. Kate si to nezaslouží, stejně jsem ji do všech problémů zatáhla já, takže bych za to měla pykat i já.“

„Myslím, že jsi byla zařazena do špatné koleje. Brát na sebe dobrovolně něčí trest si zaslouží odvahu,“ poznamenal. „Ale ne, nehodlám vyloučit ani jednu z vás. I když vzhledem k vašim prohřeškům byste si to zasloužili.“

„Se vší úctou tohle není žádná odvaha. Tohle je spíš racionální uvažování.“ Polkla jsem. Teď přijde ta nejhorší část. „Stejně budu muset ze školy odejít. Dnešní ráno jsem zjistila, že jsem těhotná.“

Tohle bylo to moje poslední tajemství, které jsem mámě neřekla. Nebyla jsem si tím tou dobou ještě jistá, jen jsem měla posledních pár dnů podezření. Svoje ranní nevolnosti jsem původně sváděla na stres z NKÚ, což nebylo nikterak nenormální, ale zkoušky už skončili. Takže jsem dnes ráno použila kouzlo, kterým jsem si to ověřila.

Konečně se v jeho tváři objevilo překvapení. I když asi bych byla raději, kdyby to bylo za jiné situace. „Tak to mění situaci.“

„Já vím. Takže pro Kate to nebude mít žádné následky?“ ujistila jsem se.

„Ne, pouze ji příští rok zůstane podmínečné vyloučení. Ale víc by ses teď měla soustředit na sebe. Máš už rozmyšlené, co budeš do budoucna dělat?“ vyptával se mě. Kéž bych mu tak dokázala jasně odpovědět, jenže já sama si nejsem ještě jistá.

„Zatím si nejsem jistá. Ale měla bych získat aspoň nějaké NKÚ. Nejspíš budu pracovat, vychovávat dítě a někdy si pak dodělám OVCE,“ pokrčila jsem rameny. „Především to budu muset říct mámě, což teď bude nejdůležitější. Pokud je to ale všechno, mohla bych už jít?“

„Ano, můžeš. Ale možná s tebou ještě budu chtít mluvit o tvé situaci. S trochou štěstí najdeme způsob, jak by ti mohla škola pomoct,“ ujistil mě.

„To bych byla opravdu moc ráda. Děkuji, pane řediteli,“ poděkovala jsem a vydala jsem se pryč z pracovny. Teď mě čeká říct to mámě, ale předtím jsem zamířila na pozemky školy. Chtěla jsem se napřed projít a trochu si ujasnit myšlenky. Moc se mi to ale nedařilo, protože brzy mi začaly stékat po tváři slzy. Možná za to můžeš ta těhotenská náladovost, ale najednou jsem se cítila hrozně nejistě. Co sakra budu dělat? Proč jsem byla tak blbá a spala jsem s Jamesem? Nemohla jsem pít méně? Nejraději bych si nafackovala, ale to mi v téhle situaci moc nepomůže.

„Eliz!“ ozvalo se za mnou a vzápětí ke mě blížily nějaké rychlé kroky.

Spěšně jsem si otřela slzy a otočila jsem se na Olivera.

Přicházel ke mně celý radostný, nejspíš z konce zkoušek, ale jakmile viděl moji tvář, tak jeho úsměv ochabl. „Eliz, děje se něco?“

„Ne, nic se neděje,“ mávla jsem nad tím rukou a pokusila jsem se o úsměv. Asi se mi nepovedl.

„Něco se děje, když brečíš. Co se stalo? Ať je to cokoliv, mě to můžeš říct.“ Ruce mi položil na ramena.

Snahy o úsměvy jsem se vzdala. „Olivere, měl bys mě nechat být. Ty jsi hodný a milý kluk, ale já jsem plná problémů. A teď mám jeden velký problém, který nemám jak vyřešit, a dostala jsem se do něj sama. Ale nejhorší na tom je, že jsem se přitom nezachovala dobře k tobě, takže proto bys mě měl nechat být.“

„Eliz, ať je to cokoliv, tak já se z toho oklepu. Takže o co jde?“ přimhouřil oči.

Povzdechla jsem si. „Jsem těhotná.“

Zarazil se. Cítila jsem v jeho dlaních, jak ztuhl. Muselo mu to dojít. Nikdy jsem s ním přeci nespala, jen jsme se líbali a mazlili. Nikdy na mě nenaléhal, i když byl v tomhle patrně zkušenější než já. Jenže já jsem teď těhotná, takže mu musí dojít, že jsem s někým spala. „S kým?“ zeptal se prostě.

„Neznáš ho, není odsud ze školy. Byla to prostě jedna blbá noc, kdy jsme se oba opili.“ zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem připravená na to, že teď odsud odejde a vykašle se na mě. Přeci jsem mu ublížila.

Namísto toho se mě zeptal: „Co budeš dělat?“

„Nemám ponětí?“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale tady nezůstanu. Budu se muset postavit na vlastní nohy.“

Nastala chvíle ticha. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale stále jsem čekala, že každou chvíli odejde. „Co kdybys byla se mnou?“

„Cože?“ zmateně jsem na něj pohlédla.

„Dostal jsem už nabídku, abych hrál za Pýchu Portree. Zatím to tedy není jisté, ale pokud by mi to vyšlo, tak bych měl nějaký solidní plat.“

Zmateně jsem na něj zírala. „Počkat. Já jsem tě podvedla. Vyspala jsem se s jiným a teď jsem s ním těhotná. Ty se přesto chceš o mě postarat?“

„Když to poddáš takhle, tak to zní docela hnusně, ale jinak ano,“ kývl. „Vím, že stejným stylem jsem přišel na svět já. Můj otec je hajzl, který o mě nikdy nestál, takže máma pak na mě zůstala sama. Celý život jsem sledoval, jak to má těžké a nechtěl bych, aby sis tím procházela i ty, protože tě mám docela rád. I když jsi provedla jednu blbost, ale nakonec jsme spolu nikdy oficiálně nechodili.“

„Olivere, ty jsi ten nejhodnější kluk na celém světě a já jsem zároveň tou nejblbější holkou na celém světě. Já si tě nezasloužím,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Tohle neřeš. Hlavně protože ani já nejsem v tomhle úplně bez viny, i když nakonec z toho nic nebylo.“ Mávl nad tím rukou. „Chci ti pomoct a chci být s tebou. Takže co na to říkáš?“

Namísto odpovědi jsem ho políbila.

*******

Pohled Kate

Stalo se vám někdy, že jste všechno zajímavého prospali? Protože právě tohle se mi stalo. Poslední, co jsem si pamatovala, byly mozkomoři, obrovská záře a pak jsem omdlela. Probrala jsem až na ošetřovně, když už oknem dovnitř dopadaly sluneční paprsky. Pomalu jsem se posadila na posteli. Připadala jsem si hrozně zesláblá a navíc jsem měla hlad a žízeň. Nikde nikdo nebyl, tedy až na madame Pomfreyovou, která ke mě hned zamířila, jakmile si všimla, že jsem vzhůru.

„Nevstávejte,“ řekla mi ihned rozhodně a podávala mi do ruky nějakou lahvičku s lektvarem. „Potřebujete si ještě odpočinout, takže tohle vypijte.“ Měla pravdu, cítila jsem se hodně unavená.

„Co se stalo?“ vyhrkla jsem, než mě donutila se napít.

„Mozkomoři se dostali na pozemky,“ sdělila mi, zatímco jsem pila ten nepříliš chutný lektvar. „Jak jsem pochopila, tak jste vyčarovala Patrona, který vás a slečnu Reedovou ochránil, jenže vás to stálo příliš sil a vaše tělo potřebovalo nějakou chvíli, než se z toho vzpamatovalo. Takže musíte ještě odpočívat, než naberete znovu všechny síly.“

„Patrona?“ zopakovala jsem po ní.

„Velmi impozantní na někoho ze třetího ročníku. Ale ta noc byla na podobné zázraky hodně náchylná, protože panu Potterovi se povedlo to samé.“

„Harrymu? On tam byl taky? Co se stalo?“ vychrlila jsem na ní palbu otázek.

„Vydržte,“ snažila se mě uklidnit. „Teď si musíte odpočinout. A předpokládám, že každou chvíli se vaši přátelé vrátí z oběda, takže vám to podrobně poví.“

Až tahle informace mě uklidnila. Myšlenka, že se tu každou chvíli objeví ti tři, mě potěšila, a nakonec jsem si na posteli znovu lehla. Cítila jsem se hrozně slabá a jsem si jistá, že bych teď nikam moc daleko nedošla. Přesto jsem se schválně natočila tak, abych viděla na dveře.

V jednu chvíli se otevřeli a dovnitř vešel Harry, Ron a Hermiona. Usmála jsem se a hned jsem se snažila posadit.

„Kate! Konečně jsi vzhůru,“ usmál se Harry, stejně tak i Hermiona a Ron. Všichni tři se usadili kolem mojí postele, Ron na vedlejší postel, Hermiona na židli a Harry se usadil na mojí postel někde u mých nohou.

„Už asi tak deset minut tu na vás čekám,“ protočila jsem oči, jakoby to byla hrozná otrava. „Chci vědět podrobně, co se stalo. Harry, prý jsi vyčaroval patrona. Jaktože jsi vůbec narazil na ty mozkomory? Šli jste přece k hradu.“

„No, nějak se to zkomplikovalo,“ pokrčil Harry rameny.

„Objevila se Křivonožka a Prašivka se dala na útěk,“ začal vyprávět Ron. „Běžel jsem za ní, a když jsem ji konečně objevil, tak se tam objevil Blake.“

„Blake? Je v pořádku?“ I přes svoji únavu se mi oči rozzářily. Bála jsem se, že se Blake nějak zaběhl do lesa a něco se mu tam stalo. Jak ráda jsem slyšela, že je v pořádku.

„Vydrž, všechno je totiž úplně jinak. Blake totiž byl docela agresivní, shodil Harryho a hlavně šel po Ronovi. Chytl se ho zuby a odtáhl ho do jedné díry v kmeni Vrba mlátičky. Stáhl ho do chodby a potom až do Chroptící chýše.“

„No, tam už mě technicky netáhl, protože v chodbě se proměnil na člověka,“ opravil ji Ron.

„Na člověka? Blake?“

Hermiona se nadechl. „Blake je totiž Sirius Black.“

Spadla mi brada. Doslova. Zírala jsem na ně. „Blake je Sirius Black?“ opakovala jsem po ní pomalu.

Přikývli.

„Takže jsem celou dobu měla za domácího mazlíčka uprchlého vraha?“ dedukovala jsem.

„Ne, tak docela,“ zavrtěl Harry hlavou. „Sirius je totiž nevinný.“

Asi bych si měla bradu odmontovat a položit na zem, aby dostatečně vyjádřila svoje překvapení. „Cože? Teď už naprosto nic nechápu.“

„My to tak nechápali. Ale pak se tam objevil Lupin a my se dozvěděli jednu starou historku. Lupin je vlkodlak. Ve škole to tehdy musel tajit, proměňoval se vždycky v Chroptící chýše a Vrba mlátička byla u vstupu do té chodby vystavěna proto, aby se za ním nikdo nedostal. Ale nakonec to můj táta, Sirius a Pettigrew zjistili a rozhodli se stát neregistrovanými zvěromágy, aby mu s tím pomohli. Jo a mimochodem, to oni vytvořili Pobertův plánek. Taky se tam v jednu chvíli objevil i Snape, který byl pod Harryho neviditelným pláštěm.“ Harry se zamračil. „Chtěl zajmout Sirius a Lupina, ale my jsme chtěli slyšet celou tu historku, takže jsme ho omráčili.“

„Pěkná historka, ale nevysvětluje to, proč je Sirius Black nevinný,“ podotkla jsem. „Počkat, ty jsi řekla, že Lupin je vlkodlak?“ Tu bradu bych měla raději rovnou odnést do sklepení.

„Jo, ale bere si pravidelně jeden lektvar, takže je pro ostatní neškodný,“ shrnula to Hermiona.

„Tak proto je pořád tak bledý,“ poznamenala jsem. „Dobře a proč je tedy Sirius Black nevinný?“

„Tehdy to nebyl on, koho moji rodiče udělali Strážcem tajemství. Tím byl Peter Pettigrew,“ vysvětlil mi to Harry

„Takže to on zradil tvoje rodiče a Black ho pak za to zabil? Proč ale k tomu musel vzít ještě ty lidi okolo?“ ptala jsem se zmateně.

„To neudělal on, ale Pettigrew,“ opravil mě Ron. „Zabil je, uřízl si prst, aby vypadal jako mrtvý, a proměnil se v krysu. Prašivku.“

Vyvalila jsem oči na Rona a zároveň jsem imaginárně posílala svoji bradu někam na druhou stranu světa do Tichého oceánu. „Takže to ty jsi měl celá léta za mazlíčka vraha? Tak aspoň někdo to zažil. Teď mi ještě někdo řekněte, jak do toho spadají mozkomoři.“

„Když Sirius s Lupinem proměnili Pettigrewa kouzlem v člověka, tak ho chtěli zabít, ale já jsem je zarazil. Chtěl jsem ho odvést na hrad, aby Sirius mohl být volný. Jenže v tu chvíli se začal Lupin měnit ve vlkodlaka. Tu noc si nevzal svůj lektvar,“ sdělila mi Hermiona.

„Sakra,“ zamumlala jsem.

„Sirius se proměnil a snažil se ho zarazit. Mezitím Pettigrew popadl hůlku, omráčil Rona a dal se na útěk. Lupin pak utekl do lesa, Sirius byl zraněný a dostal se až k jezeru. Chtěli jsme mu pomoct, ale v tu chvíli se tam začala hrnout hromada mozkomorů, které odehnal od nás jeden záhadný patron.“

„A co se stalo pak? Sirius je někde zavřený?“ vyptávala jsem se dál.

„Už ne. Ono je to totiž mnohem komplikovanější,“ shrnul to Harry a pohlédl na Hermionu.

„Snape se tam objevil, zatímco jsme byli všichni v bezvědomí a vzal nás do hrady. I tebe, protože se tam nějak objevila Elizabeth s tebou v bezvědomí,“ zmínila Hermiona. „Siriuse zavřeli v kabinetě Kratiknota, mozkomoři se mu chystali dát polibek a nikdo nám nevěřil. Jenom Brumbál a naznačil nám, jak ho můžeme zachránit. Takže jsem pomocí tohohle vrátila čas.“ Ukázala si na krk, kde měla malé přesýpací hodiny. „Mám je celý rok. Díky nim jsem stíhala ty hodiny.“

Moje brada se někde v Tichém oceánu rozhodla, že to není dostatečně hluboko a daleko, tak odcestovala na Mars. Snad mi pošle pohled. „Ty jsi vracela čas a nic jsi nám neřekla?“

„Má to spoustu pravidel, takže jsem je nemohla nijak zneužít. Narušilo by se časoprostorové kontinuum,“ ujistila mě Hermiona. „Už tak jsme hodně riskovali. Ale nakonec jsem já, Harry a Elizabeth odcestovali do minulosti.“

„Já jsem byl pořád mimo,“ konstatoval Ron.

„Zachránili jsme Klofana, na kterém pak odletěl zachráněný Sirius pryč,“ podotkl Harry. „A navíc se ještě ukázalo, že to já jsem vyčaroval toho patrona, který zahnal stovku mozkomorů na útěk.“

„Páni, Harry, to muselo být parádní. To má být myslím až v látce sedmého ročníku,“ ocenila jsem jeho kouzlo.

„Bylo to senzační, ale na tebe asi nemám. Já jsem ho trénoval, ty jsi ho zvládla z fleku,“ pokrčil Harry skromně rameny.

„Jo, no, já jsem ho nevyčarovala,“ zavrtěla jsem hlavou. Konečně jsem nebyla jediná, kdo se díval překvapeně. Naštěstí tam nebyla Pomfreyová, takže jsem mohla v klidu pokračovat. „Já jsem se spíš tím patronem na chvíli stala. Nevím, jak to vysvětlit. Snažila jsem se vyčarovat patrona, myslela jsem na tu šťastnou vzpomínku, ale než jsem stihla říct tu formuli, tak jsem nějak začala zářit. Pro Elizabeth to bylo oslepující a mozkomory to odhánělo. Ale pak když zmizeli a já jsem nějak vybledla, tak jsem omdlela. Nemám vůbec ponětí, co to mělo znamenat.“

„Já možná jo,“ poznamenala Hermiona, která měla ve tváři zamyšlený výraz. „Mám jednu teorii, která souvisí s tím, jak jsi v jiné rovině než my. Tvoje astrální já by mohlo být ve stejné, jako jsou patroni. Potom bys pro mozkomory mohla být něco jako slabý patron jako ty slabé štíty, které čaroval Harry ze začátku. Ale tou šťastnou vzpomínkou ses aktivovala a udělala jsi ze sebe silného patrona.“

„Jo, akorát já byla v té fyzické podobě,“ opravila jsem ji.

„Vážně?“ pozvedla obočí. „Potom mě napadá, že by tvoje fyzické tělo a astrální podoba mohly být také v jiných rovinách. Ale to by znamenalo, že by ses dokázala sama pohybovat mezi rovinami… Budu muset zajít do knihovny.“

„Dělej si, co chceš. Já mám pocit, že tohle je nad moje síly i kdybych nebyla tak pekelně unavená,“ položila jsem si hlavu na polštář a zavřela jsem na pár vteřin oči.

„Jak můžeš být unavená po tom, co jsi prospala asi čtyřicet hodin?“ zeptal se mě užasle Ron.

Pozvedla jsem hlavu a podívala jsem se na něj. „Čtyřicet hodin? Ona není sobota?“

„Není,“ zavrtěl hlavou Ron.

„Ou,“ uniklo mi. „Já jsem toho musela sakra hodně zaspat.“

„Zaspala jsi i Lupinův odjezd,“ informoval mě Harry. „Snapeovi vadilo, že Sirius unikl, tak se zmínil o jeho malém chlupatém tajemství před zmijozelskými. Teď už to ví celá škola a rodiče také, takže si raději dobrovolně sbalil kufry a odjel. Pozdravuje tě mimochodem a přeje ti, aby ses rychle zotavila.“

„A odjela i Elizabeth,“ dodala Hermiona.

„Tak to mě až tak mrzet nebude, vzhledem k tomu, že ona je ten práskač,“ naštvaně jsem se zamračila. „Proč vlastně odjela?“

„Buď odchází ze školy dobrovolně anebo ji vyhodili. Ale po škole už začínají kolovat drby, že to ona se vloupala do té ředitelny,“ pokrčil Ron rameny.

„A protože ses nestihla včas probrat, tak ti tu nechala dopis,“ podala mi Hermiona z mého nočního stolku dopis.

Nebyla jsem si jistá, jestli chci číst, co tam napsala. Byla to zrádkyně. Zradila mě. Proto jsem na chvíli zaváhala, než jsem nakonec dopis otevřela. Alespoň se dozvím, proč opouští školu.

Kate,

jestli tohle čteš, tak už jsi určitě vzhůru, což je fajn. Řekla bych ti to osobně, ale chtěla jsem odjet ze školy dřív, než se začnou trousit drby. Ono tomu slizkému bastardovi (čti Snape) neuniklo jenom tajemství o Lupinovi, ale i o mojí rodině. Naznačil, že je něco mezi mamkou a mým tátou (mimochodem on už o mě ví!), takže raději opustím školu o týden dřív. Bylo by jen otázkou času, než by si to lidi spojili se mnou. Nejspíš bych zůstala a čelila těm drbům, jenže se stejně neplánuji v září vracet do Bradavic.

Byla jsem za Brumbálem a přiznala jsem se. Řekla jsem mu, že to já jsem se vloupala do té ředitelny a vzala jsem to na sebe. Asi to bylo k ničemu, protože se ukázalo, že on celé měsíce ví, že jsme to byly mi dvě. Co tím sledoval, asi nikdy nepochopím. Ale hlavní pro tebe je, že pro tebe to nebude mít žádné následky. Jenom příští rok asi budeš mít pořád podmínečné vyloučení, tak doporučuju nic nevyvádět. Nebudu tam já, tak snad tě nebude nic pokoušet. Pokud bys mi někdy v budoucnu chtěla napsat nějakou zprávu o tom, že jsem to neměla brát na sebe podobné bláboly, tak to rovnou vzdej. Mám ještě nějaké svoje důvody, proč musím opustit školu.

Dlužím ti ještě jednu velkou omluvu za to, jak jsem se zachovala. Mělas pravdu, byla to malichernost. Žárlila jsem kvůli klukovi a chtěla tě dostat ze školy. Ale i přesto jsi mě tam před těmi mozkomory zachránila (jak jsi to vůbec udělala?), i když tobě by nic neudělali. Děkuju ti za to. Nevím, co by se mnou jinak bylo. Až poté jsem pochopila, jak velkou blbost jsem vyváděla. Ironií je, že můj táta byl dvanáct let nespravedlivě vězněný a já jsem pak provedla tohle. Tak jsem to vzala zpátky a napravila jsem to. Nežádám tě o odpuštění, tohle je jen na tobě.

Jenom na sebe dávej pozor.

Elizabeth

P. S. Nevěř moc Jamesovi. Tohle není žádná moje žárlivost. Prostě z něj mám teď blbý pocit a nedokážu to vysvětlit.

Neodpustila jsem jí. Na to jeden dopis nestačí. Zradila mě, ale napravila to a omluvila se. Ne, teď ji to ještě neodpustím, ale časem možná. Nechtěla jsem už ale na to myslet, chtěla jsem si užívat prvních dnů léta. Akorát mě napřed musela madame Pomfreyová pustit z ošetřovny, což trvalo ještě pár dnů. Nakonec jsem měla jenom pár dnů před koncem školního roku. Byly to zároveň i poslední dny před tím, než jsme se dozvěděli výsledky zkoušet. Světe, div se, já jsem postoupila do dalšího ročníku. Dokonce i z dějin čar a kouzel. Navíc jsem měla ještě lepší známku než v prvním ročníku. Asi mě ozářil duch svatý nebo něco takového. I přes odchod profesora Lupina, což vážně hodně studentů zamrzelo, panovala optimistická nálada. Alespoň v naší partě. Sirius i Klofan byly na svobodě. Malfoy zuřil kvůli Klofanovi, Snape zuřil kvůli Siriusovi a po škole panovaly drby o útěku Siriuse a Lupinovi. Povídaly se teorie o tom, že v tom útěku měl prsty právě Lupin a Samantha s Elizabeth. Smutnou zprávou je, že nejspíš právě vlivem těchto zpráv se i Samantha rozhodla opustit školu. Takže zase budu jediným bilokantem na škole. Nakonec jsme ještě vyhráli letošní školní pohár. Měli na tom svůj podíl naše body za famfrpál.

Den na to nás čekalo menší překvapení ve vlaku. Hermiona nám právě sdělovala svoje plány o tom, jak se vzdá obraceče času a zruší si dva předměty, jasnovidectví a studia mudlů. Ron pak začal plánovat dnešní léto, protože se má konat mistrovství ve famfrpálu. V tu chvíli jsme ale byli přerušeni malou sovičkou, která se snažila dostat dovnitř i s jedním velkým dopisem. Ten byl určený Harrymu a byl od Siriuse. Sirius se tam přiznal, že to on dal Harrymu Kulový blesk. Usoudili jsme z toho, že i ty moje letošní záhadné dárky byly asi od něj. Nakonec se ještě ukázalo, že ta malá sovička je dárek pro Rona. V dopise byla i zmínka o mě. Na mě prý bude čekat jedno překvapení až v dětském domově, protože by šlo jen těžko poslat sovou.

Byla jsem zvědavá, a proto jsem od nádraží rychle pospíchala s kufrem do domova. Sotva jsem vpadla dovnitř, tak jsem málem ani nepozdravila, a rovnou jsem se ptala ostatních dětí, jestli tu na mě něco nečeká. Prý jsem měla zajít za slečnou Lopezovou. Kufr jsem nechala na chodbě a vydala jsem se rychle za ní.

„Kate, ráda tě vidím zpátky ze školy,“ pozdravila mě.

„Dobrý den,“ kývla jsem. „Prý by tu na mě mělo něco čekat.“

Pousmála se a pokynula hlavou k velkému košíku, který stal v rohu. Na něm byl položený dopis nadepsaný mým jménem. Jako první jsem otevřela dopis.

Milá Kate,

je docela škoda, že ty jsi jediná, se kterou jsem neměl možnost opravdu si promluvit. Přitom ses o mě prakticky celý rok starala. Děkuju, že jsi mi nikdy necpala žádné psí granule, protože ty bych vážně nejedl. Ale ta masa propašovaná z Velké síně, to bylo něco jiného. Bez takového vykrmování by teď ze mě asi byla vyhublá kostra.

Ostatní ti už určitě řekli celý můj příběh. Teď ti chci jen poděkovat, že jsi mě nenechala na ulici. Abych byl upřímný, tak v první chvíli (hned po tom šíleném přesunu z Kvikálkova domů k Hermioně) jsem v tom viděl jenom možnost, jak se dostat blízko k Červíčkovi. No, nakonec to nebylo tak snadné, ale alespoň jsem měl lepší možnost vás čtyři lépe poznat. Harry je celý jako jeho otec a ty jsi zase celá, jako Lily (Harryho matka), i když ona neměla takové štěstí na průšvihy jako ty (zato naše partička ano). Trvalo mi nějakou dobu, než jsem pochopil, jak to vlastně s tebou je. Kdybych mohl, tak bych ti pomohl v pátrání po tvých rodičích. Zatím ti mohu ale jen slíbit, že tajemství o tvých schopnostech nikdy nikomu neprozradím, pokud si to nebudeš sama přát.

Na závěr jsem ti přenechal ještě malý dárek. Zdálo se mi férové, abys taky něco dostala, když Ronovi jsem ztrátu mazlíčka vykompenzoval Papušíkem. Na tebe čeká v košík jedna malá chlupatá koule, která by prý měla být rasou šeltie a jmenuje se Gucci. Možná mu můžeš zkusit dát jiné jméno, ale tohle měl od těch chovatelů a mám pocit, že na něj už i slyší.

Hodně štěstí!

Tichošlápek

S nadšením jsem odložila dopis a vrhla jsem se ke košíku. Odhrnula jsem deku, pod kterou se pak objevilo malé, černobílé štěně. Můj nový pes.