22. kapitola – Rodina Weasleyových

kapitola22

Odpověď od Rona mi přišla o pár dnů později. Měl pro mě přijít společně se svým tátou. Vychovatelky proti tomu nic neměly, jenom paní Lopezová chtěla vědět, ke komu to přesně jedu. Když jsem jí řekla, že budu u Weasleyových, tak se uklidnila, ačkoliv jí to jméno nic neříkalo. Annie z mého odjezdu nebyla moc nadšená

Nevěděla jsem nic o kouzelnických dopravních prostředcích, ale snad jejich příchod nebude moc nápadný. Takže jsem v domluvený čas čekala dole v přízemí domova. Věci jsem měla sbalené v jedné menší cestovní tašce, ačkoliv nechápu, jak se mi to podařilo tam všechno nacpat. Asi pět minut po našem domluveném čase, někdo zaklepal na dveře a úplně ignoroval zvonek. Otevřela jsem dveře a přede mnou stál usmívající se Ron.

„Ahoj Kate,“ pozdravil mě a vešel dovnitř.

Za ním vešel dovnitř hubený muž středního věku se zrzavými ale už ustupujícími vlasy a byl oblečený do mudlovského oblečení.

„Ahoj, ty jsi určitě Kate,“ řekl, přičemž se na mě usmál a natáhl ke mně ruku.

„Ano. A vy musíte být pan Weasley. Ráda vás poznávám,“ potřásla jsem si s ním rukou.

Potom zvedl hlavu a kývl na pozdrav někomu za mnou. Otočila jsme hlavu a uviděla jsem vychovatelku Lopezovou.

„Dobrý den,“ pozdravila pana Weasleyho.

„Tak my převezmeme Kate a půjdeme,“ prohlásil pan Weasley a vzal moji tašku. Možná se mi to zdálo, ale připadalo mi, že ve vzduchu cítím napětí. Skoro jako kdyby ten rozhovor měl ještě jiný význam, než jsem si myslela.

„Tak dobře dojeďte,“ řekla nám, když jsme vycházeli.

Ve dveřích jsem se ještě otočila „Tak se tu mějte,“ rozloučila jsem se všemi, kteří se přišli podívat, co se tady děje, a vyšla jsem ven.

Šli jsme ulicemi Londýna ke stanici metra. Koupili jsme si lístky a potom jsme jeli metrem. Dozvěděla jsem se od nich, že dnes už metrem cestovali, když jeli za mnou. Jenže nevěděli, že si musí koupit lístky a tak jeli na černo. Měli štěstí, že je nechytil žádný revizor. Cestou se mě vyptával pan Weasley na mudly, jaké to je u nich žít a na některé věci, které vymysleli, například prodlužovací kabel. Nakonec jsme dorazili do Příčné ulice a postavili jsme se do jedné obrovské fronty u dvou krbů.

„Cože tady přesně děláme?“ zeptala jsem se jich a snažila jsem se zahlédnout, co je tam vepředu. Lidé stále postupovali dopředu, ale kam mizeli, když tam nejsou žádné dveře?

„Přesuneme se domů letaxem,“ vysvětlil mi pan Weasley.

„Letaxová síť je jeden z kouzelnických dopravních prostředků,“ pokračoval ve vysvětlování Ron. „Prostě vlezeš dovnitř do krbu, pustíš hrstku letaxového prášku na zem a řekneš, kam se chceš dostat. V našem případě řekneš Doupě.“

Nyní už jsem viděla vepředu, jak lidé vcházejí do krbu do zelených plamenů. Chvíli předtím, než jsme se dostali my tři na řadu, nám pan Weasley každému nasypal do dlaně hrst prášku. Jako první šel Ron. Nejprve vhodil do ohně špetku prášku, který vzápětí zezelenal. Potom tam vešel i on. V jednu chvíli jsem čekala, že začne hořet. Jenže plameny si ho vůbec nevšímaly.

„Doupě!“ řekl nahlas a zřetelně. Plameny se zvedly do výše, až Rona celého zakryly. Když se o pár vteřin později vrátily do své původní podoby, už tam nebyly.

„Tak teď můžeš ty,“ pobídnul mě pan Weasley. Popošla jsem o krok blíž ke krbu. Udělala jsem to samé, co udělal Ron přede mnou. Hodila jsem do ohně špetku zeleného prášku. Oheň zezelenal a já jsem vešla do plamenů. V jednu chvíli jsem čekala, že začnu hořet. V duchu už jsem viděla, jak hořím, ale včas jsem své představy zarazila. Bez lektvaru na potlačení schopností si nejsem jistá, co vyvedu. Potlačila jsem proto představy a zbytek prášku jsem pustila na zem.

„Doupě!“ křikla jsem. Vzápětí se se mnou všechno roztočilo. Už jsem neviděla pana Weasleyho ale spoustu krbů, které kolem mě vířily. Byla jsem v obrovském víru krbů plných zelených plamenů a popela, který mě nutil do pořádného záchvatu kašle, a zároveň mi z něj slzely oči. Točila jsem se tak asi jednu minutu, dokud jsem se nezatočila naposled. Otočila jsem se a loktem jsem narazila do něčeho pevného. Vyvedlo mě to z rovnováhy a ve snaze získat ji zpátky jsem udělala krok dopředu. To byla chyba. Šlápla jsem na něco nerovného a vzápětí jsem už letěla k zemi.

Zachytily mě něčí ruce dřív, než jsem dopadla na zem. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se, kdo mě to zachránil. Zrzavá hlava, ale starší než Ronova.

„Ahoj Frede,“ pozdravila jsem.

„Vítej v Doupěti,“ ušklíbl se a pomohl mi postavit. „Mimochodem jsem George.“

Pořádně jsem se na něj podívala. „Tak proč máš na tričku F?“ zeptala jsem se ho.

„Dostala tě, brácha,“ dloubl ho loktem zrzek s velkým G na tričku. „Čau lady žabáková.“

„Ahoj, Georgi. A neříkej mi tak, kolikrát ti to mám ještě opakovat?“

George pokrčil rameny, ale už jsem se jimi dál nezabývala. Nyní jsem se mohla konečně rozhlédnout po místnosti. To, na co jsem předtím šlápla, bylo několik cihel oddělující krb od podlahy. Vedle Freda a George seděl v jednom křesle Ron, ale jinak už v místnosti nikdo nebyl. Místnost nebyla úplně uklizená, ale nebyl tu ani vysloveně bordel. Nikde se neválelo nic nechutného, jenom tu a tam byla pohozená knížka, rozevřený časopis, svetr přehozený přes křeslo, nějaké pergameny…Místnost byla jen lehce neuspořádaná ale zároveň i útulná.

„Jo, Kate, mamka je v kuchyni a je na tebe zvědavá,“ řekl mi Ron.

„Takže jdeme, milady,“ řekl mi Fred a nabídnul mi rámě.

„Jistě, sire,“ prohlásila jsem a zavěsila jsem se do něj. Fred mě vedl do kuchyně a za námi šel George a Ron. Kuchyň byla menší než obývací pokoj a vypadala uklizeněji. Tedy až na jeden stůl, na kterém několik nožů samo krájelo zeleninu, vařečka sama míchala něco v míse a po celém stole byla spousta jídla. Fred mě pustil hned, jakmile jsme se dostali na dohled paní Weasleyové, která stála vedle toho velkého stolu plného jídla. Viděla jsem ji už na konci roku na nádraží, ale to jsme ji s Harrym jenom pozdravili, rozloučili se s Ronem a šli jsme dál. Paní Weasleyová byla baculatá žena, která měla stejné vlasy jako její manžel a její děti. Oproti všem Weasleyům jsem měla vlasy trochu tmavší. Celá rodina měla spíš odstín dooranžova podobný mrkvi, zatímco já měla tmavě rudé jako krev. Nebo jako červená růže, což byla náhodou zároveň i moje nejoblíbenější květina.

Z mých úvah o vlasech mě vytrhla paní Weasleyová. „Tak tě u nás vítám, Kate,“ přivítala mě s úsměvem na rtech.

„Dobrý den. Doufám, že nevadí nijak, že tady jsem.“

Paní Weasleyová mávla rukou. „Ale prosím tě. Tenhle barák už je tak nacpaný našimi dětmi, že jedna nebo dvě hlavy navíc se tu ztratí. Cesta sem proběhla v pořádku?“ zeptala se starostlivě.

„Skoro,“ zamumlal Ron, ale paní Weasleyová ho slyšela, protože se na něj tázavě podívala.

„Trošku horší přistání,“ vysvětlovat George.

„Jo, málem skončila u nás na zemi,“ dodal Fred.

„No, co?“ ohradila jsem se na ně. „Byla to moje první cesta letaxem, tak mějte trochu ohledy.“

A pro jistotu jsem Freda, který stál ke mně nejblíž, šťouchla loktem. Fred si to nenechal líbit, protože mě potom šťouchl prstem do žeber. To jsem si zase nenechala líbit já a znovu jsem ho šťouchla. Takhle bychom se asi chvíli škádlili, kdyby nás nepřerušil pan Weasley, který právě vešel do dveří kuchyně.

„Hele, trochu to tu zklidníme,“ řekl a podal Georgovi mojí cestovní tašku. „Tak ukažte Kate, kde bude spát.“

„Rozkaz, kapitáne,“ zasalutoval George.

„A nezapomeňte, že za chvíli bude večeře,“ oznámila nám paní Weasleyová.

„Prosím, milady,“ nabídnul mi Fred znovu rámě. Zavěsila jsem se do něj a nechala jsem se jím vést po schodech nahoru. Když jsme vycházeli z místnosti, zaslechla jsem paní Weasleyovou, jak říká „Šašci…“

Vystoupali jsme o pár pater nahoru po velmi zvláštních schodech, které vedly asi po celém domě. Zastavili jsme se u otevřených dveřích a Fred pustil mou ruku. Zaťukal na dveře a potom jsme všichni vešli dovnitř. Uvnitř ležela na posteli holka s Weasleyovským odstínem vlasů a něco si četla.

„Ginny, vedeme ti nájemníka,“ oznámil jí George a položil moji tašku na zem. Ginny odložila knihu a podívala se na nás.

„Ahoj Ginny,“ pozdravila jsem ji. „Jsem Kate.“

Ginny se zvedla z postele a přešla ke mně. „Ahoj,“ přivítala mě trochu nesměle. Byla jen o pár centimetrů menší než já a velmi se podobala svým bratrům.

„Jo, tak si tu pěkně pokecejte. My půjdeme dělat něco užitečného,“ prohlásil George.

„Odkdy jsou ty vaše pokusy užitečný?“ zeptal se Ron.

„To brzo zjistíš, brácha. Zrovna sháníme pokusného králíka.“ Dvojčata vzala Rona každý za jedno rameno a táhli ho ven z pokoje.

„No, tak vítej v mém pidipokoji.“

Rozhlédla jsem se. Stěny byly vymalované světle hnědou barvou a stejně tak i strop. Postel byla tmavě hnědá s béžovým povlečením. Vedle ní bylo něco mezi postelí a gaučem, kde pravděpodobně budu spát já.

„Není to tu až tak malé. Můj pokoj v děcáku je menší a to jsme tam jeden čas bydlely dvě.“

Ginny se rozhlédla po svém pokoji. „No, tady taky jeden čas budeme bydlet dvě.“ Ginny se posadila na svou postel a já jsem se posadila na pohovko-postel.

„Jaké je to vyrůstat v tak velké rodině? Mít tolik bratrů?“ zeptala jsem se jí.

„Je to docela fajn. Jenom mě všichni hodně opečovávaní, chrání a prakticky nic mi nedovolí. Letos ale nastoupím do Bradavic a tam budu mít konečně trochu svobody.“

„Klidně bych to s tebou někdy vyměnila.“

„Jestli chceš, jednoho z bráchů ti půjčím. Třeba Rona. S tím už stejně chodíš do třídy.“

„Jo a taky s Harrym,“ zamumlala jsem.

Ginny se rozzářily oči. „Harry? Harry Potter? Ten Harry Potter?“

„Jestli myslíš toho brýlatého kluka s černými vlasy a jizvou na čele, tak ano, ten Harry Potter.“

„Jaký je?“ ptala se mě zvědavě.

Zamyslela jsem se. „Je kamarádský, milý, sympatický a tak dále. V Bradavicích ho budeš moct poznat osobně.“

„A tenkrát tam dole, když bojoval s Voldemortem?“ vyzvídala dychtivě.

„Přímo u toho boje jsem nebyla.“ Byla. „A to předtím ti už určitě převyprávěl Ron.“

„Jo, mamka šílela, když to zjistila. Ronovi vynadala, že se do toho vůbec pouštěl. Ale ty ses dostala dál než Ron.“

„Jenom o dvě místnosti,“ namítla jsem.

„Ale stejně.“

Protočila jsem oči. „Tak fajn. Harry, Hermiona a já jsme prošli místností za šachovnicí. Byl tam mrtvý troll a pěně smrděl. V místnosti za ním byla taková logická hádanka na lektvary. Jeden z lektvarů tě dostal místností dál, jeden tě dostal zpátky a pak v těch zbylých byl jen jed a svařené víno myslím. Tak se Hermiona vydala za Ronem zpátky a šli pro Brumbála. Harry pokračoval dál. Já tam zůstala čekat, dokud jsem nezaslechla, jak Harry něco zakřičel. Zavolala jsem na něj taky a potom byla obrovská rána, která mě odhodila dozadu. Pak už si nic nepamatuju.“ Pamatuju, ale to je jedno.

„Páni,“ řekla užasle Ginny, ačkoliv jsem nechápala proč. Nic tak úžasného jsem neřekla. Víc mě trápilo, že se Harry zatím neozval.

Ozvalo se zaklepání na dveře a vzápětí se otevřeli. „Večere,“ oznámil nám Percy. „Ahoj Kate,“ řekl mi stroze. S Percym není nikdy moc velká zábava. S Ginny jsme sešly schody dolů a posadily jsme se k obrovskému stolu. Celkově i se mnou u něj sedělo deset lidí. Večeře byla dobrá, takovou jsem nikdy v domově nezažila. Byla spíš podobná těm bradavickým jenom v menším provedení.

Po večeři nás jejich rodiče poslali ven s tím, aby mi ukázali okolí. Percy ten s námi nešel, zavřel se ve svém pokoji, a kdo ví, co tam dělal. Povahově je podobný Hermioně, takže nejspíš domácí úkoly. Ven jsme tedy vyrazili jenom já, Ginny, Ron a dvojčata. Šli jsme do vesnice a celou cestu mi vykládali jejich zážitky z dětství. Co všechno dvojčata provedla Percymu, jací jsou Charlie a Bill a spoustu dalších historek. V tak velké rodině se toho stalo tolik, že by mi to mohli vyprávět do konce mého studia v Bradavicích. Ginny se mi zprvu zdála trochu nesmělá, ale ukázalo se, že je ze stejného těsta jako dvojčata. Kromě historek mi také ukázali vesnici. Byla to obyčejná mudlovská vesnice, na které nebylo nic moc zajímavého.

Cestou zpátky ve chvíli, kdy Ginny honila dvojčata za jejich narážky na její náklonost k Harrymu, jsem se zeptala Rona na Harryho. „Už ti napsal?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Všimla sis, že dneska má narozeniny?“

„Jo, ale radši se o tom nezmiňuj před Ginny,“ kývla jsem hlavou směrem, kde právě Ginny šermovala klackem s dvojčaty. „Zkusila jsem mu napsat mudlovskou poštou, ale nevím, jestli se to k němu přes jeho příbuzné dostalo.“

„Naši si už taky dělají starosti,“ poznamenal Ron. Potom jsme už dorazili k nim domů. Z kůlny se ozýval rachot a ostatní mi vysvětlili, že to tam jenom jejich táta něco kutí. Nedávno se mu podařilo sehnat starý Ford Anglia a tak zkoumal, jak funguje.

Ještě jsme trávili chvíli čas v obývacím pokoji, dokud nás nezahnala paní Weasleyová do pokojů. Nebylo až tak pozdě, ale nejspíš to bylo kvůli Ginny, která byla nejmladší. Kdyby poslala spát dřív Ginny než mě, tak by to bylo neférové, když spolu máme stejný pokoj. Takže musela poslat spát i Rona, který je stejně starý jako já, a když už u toho byla, tak poslala do pokojů i dvojčata. Mě to až tak nevadilo, protože jsem byla po dnešku docela unavená, ale ostatní se snažili marně protestovat. Stejně dvojčata ještě nebudou spát a Ron si nejspíš najde něco, čím se ve svém pokoji zabaví.

V pokoji jsem si z tašky, kterou jsem si ještě nevybalila, vyndala noční košili a plyšového lva od Harryho. Nejprve jsem si myslela, že jsem ho zapomněla v Bradavicích, ale včera, když jsem si balila věci, jsem ho našla.

„Pěkný lev,“ pochválila mi ho Ginny.

„Díky,“ řekla jsem. „Dostala jsem ho k Vánocům od Harryho.“ Ginny se trochu žárlivě podívala na toho lva, ale hned ten pohled nahradila veselým a milým. Ještě chvíli jsme si povídaly, ale pak jsme se rozhodly pro spaní. Před spaním jsem ještě přemýšlela nad Harrym. Trochu jsem se o něj bála. Co když se mu něco stalo? Ne, určitě bude v pořádku. Musí být. Kdybych se tak jenom dokázala dostat ve snu za ním. Pevně jsem objala plyšového lva a překulila jsem se na druhý bok.

Když jsem znovu otevřela oči, byla jsem v malém pokoji. Nejprve jsem si myslela, že jsem v astrální podobě v Ginnině pokoji. Pak jsem si povšimla, že ten pokoj je větší. Navíc tu chyběla moje pohovko-postel. Kromě toho tu svítila lampička a u Ginny v pokoji byla tma. A právě tahle lampička osvětlovala další dvě postavy v místnosti.

Jedním z nich byl Harry. Srdce mi poskočila radostí, že ho vidím a že je v pořádku. Pak jsem se zaměřila na tu druhou postavu. Nebyl to člověk, bylo to malé stvoření s obrovskými netopýřími uši a s velkýma zelenýma očima. Právě to stvoření stálo na Harryho stole, ječelo a mlátilo se lampou. Harry se pokoušel od lampy odtrhnout. Na chodbě jsme oba dva zaslechli kroky, jak se sem někdo blížil. Harry popadl to stvoření, kterému leknutím vypadla lampička z ruky a zůstala ležet na stole. Harry se rozběhl ke skříni, nacpal stvoření dovnitř a přibouchl za ním dveře.

Potom se otočil k posteli a rozběhl se k ní. Přitom proběhl mnou. V podstatě to bylo stejné, jako když projde člověk duchem. Nestalo se mi to poprvé, párkrát mnou už někdo prošel. Byl to nepříjemný pocit, protože v tu chvíli si připadám, jako kdybych vůbec nebyla na světě a mohla bych se každou chvíli rozplynout. Člověk, který mnou projde, si toho vůbec nevšimne.

Tentokrát to ale bylo jinak. Otočila jsem se čelem k Harrymu a zjistila jsem, že se ohlédl. Díval se přímo do místa, kde jsem byla já. Díval se mi do očí, jako kdyby mě viděl. Musela jsem si v duchu připomenout, že jsem v astrální podobě a tudíž jsem pro něj neviditelná.

V tu chvíli se otevřeli dveře. Nečekala jsem to a tak jsem se trochu lekla.

„Co tady proboha děláš?“ zavrčel na něho rozzuřeně jeden tlusťoch, který byl pravděpodobně Harryho strýc Vernon. „Ještě jednou dneska večer něco provedeš, tak si rovnou můžeš balit věci,“ řekl a vztekle za sebou zavřel dveře.

Harry přešel ke skříni a vypustil to stvoření ven. „Už vidíš, proč musím do Bradavic. Sem nepatřím, patřím do Bradavic. Tam mám aspoň kamarády.“

„Kteří Harrymu Potterovi ani nenapíšou?“ zeptalo se ho stvoření. Vida, takže to umí mluvit. Ale nedávalo to smysl. Vždyť jsme mu všichni psali.

„Možná, že jenom…ale…moment. Jak ty to víš?“

„No…nezlobte se pane na Dobbyho. Dobby to dělal jenom pro dobro Harryho Pottera…“

„Takže to ty si mi schovával dopisy od nich,“ vyhrkl Harry naštvaně, ale vzápětí ztlumil kvůli strýci hlas.
Stvoření, které se asi jmenovalo Dobby, neochotně vyndal svazek dopisů z povlaku na polštář, který měl na sobě místo oblečení. Na vrchu toho svazku jsem zahlédla dopis s adresou napsanou mým písmem.
„Harry Potter se nesmí zlobit na Dobbyho. Dobby doufal, že když si bude pan Potter myslet, že na něj všichni zapomněli, tak se nebude chtít do školy vrátit.“ Jasně. Harry je chlapec, který přežil a zná ho celý kouzelnický svět, ale všichni by na něj zapomněli.

Harry chňapl rukou po tom svazu, ale Dobby uskočil.

„Dobby to vrátí panu Potterovi, když pan Potter slíbí, že už se do Bradavic nevrátí.“

„Ne! Bradavice jsou můj domov!“ Jo, Harry, nevzdávej se!

Dobby pokrčil rameny. „Potom nemá Dobby na vybranou,“ řekl a rozběhl se ke dveřím. Otevřel je a rozběhl se po schodech dolů. Harry se rozběhl, přičemž se mi tentokrát vyhnul. Když jsem si uvědomila, co se děje, rozběhla jsem se za nimi.

Našla jsem je v kuchyni. Dobby v koutě, Harry ve dveřích a obrovský pudinky, který vypadal chutně, se vznášel u stropu. Zůstala jsem stát na chodbě za Harrym a sledovala jsem, co se děje.

„Dobby, prosím nedělej to.“

„Jedině, když se Harry Potter nevrátí do Bradavic.“

„Ale já musím,“ namítl Harry.

„V tom případě to musím udělat. Pro vaše dobro,“ prohlásil a lusknul prsty. Už ve chvíli, kdy pohnul jedním prstem, jsem se pohnula a rozběhla jsem se dopředu. Proběhla jsem Harrym, ale nějak jsem neměla čas cítit ten divný pocit rozplynutí. Skočila jsem dopředu a zachytila jsem mísu těsně nad zemí.
Postavila jsem se opatrně, aby mi ta mísa nevypadla z rukou. Byla neuvěřitelné těžká, až to bylo velmi prapodivné. Připadalo mi to, jako kdybych držela v rukou spíš Hermionin školní batoh s učením než mísu s pudinkem. Už tak bylo dost neuvěřitelné, že ji vůbec držím. Držet papírek v astrální podobě je jedna věc, ale chytit velkou mísu pudinku je něco jiného.

Otočila jsem se a podívala jsem se na Harryho. Opět se díval přímo na mě a dokonce popošel o krok blíž. Pochopila bych, kdyby se díval na tu mísu levitující ve vzduchu, ale on se díval mě do očí. Přece mě nemohl vidět nebo ano?

„Kate?“ oslovil mě opatrně.

Otevřela jsem oči, ale vzápětí jsem je zavřela, protože mi něco svítilo do očí. Zastínila jsem si rukou oči a podívala jsem po příčině toho světla. Byla to škvíra mezi závěsy, kterou na mě dopadalo sluneční světlo. Posadila jsem se a zjistila jsem, že postel Ginny je prázdná. Ginny zrovna stála u skříně a oblékala si tričko.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ji.

„Dobré ráno,“ odpověděla mi Ginny. „Za chvíli je snídaně.“

Během snídaně jsem pak myslela na svůj sen. Už jsem si zvykla na svoje divné sny, ale tenhle byl extra divný. Harry mě neměl vidět. Nikdy dřív se mi nestalo, že by mě někdo viděl. Vzpomněla jsem si na jednu větu ze schopností. V některých případech bilokantovo astrální podobu dokonce ze začátku nevidí, ale po zdokonalení této schopnosti se stane astrální podoba také viditelná. Jestli je tohle pravda, tak se moje schopnosti zlepšují. To se mi nelíbí. Jestli se moje schopnosti zlepšují a rozrůstají se, tak jsou zároveň i víc nebezpečné. Další divnou věcí bylo chycení mísy. Ale možná to souvisí s tím zviditelňováním. Jestli se zviditelňuji, tak tím tak trochu možná získávám i druhé hmotné tělo.

Poslední neobvyklostí je to probuzení. Když jsem byla u Harryho, tak byl večer. Muselo být tak devět nebo deset hodin, ale když mě probudilo sluneční světlo, bylo ráno. Vždycky, když se vzbudím z astrálního sna, tak se vzbudím hned a není tam mezera deseti hodin. Tak co se sakra tu noc dělo? A nejhorší na tom všem je, že nemůžu najít lva od Harryho.

Po snídani jsme si šli všichni, teda až na Percyho a jejich rodiče, zahrát famfrpál. Měli jsme jen trochu problém s košťaty. Pět lidí se na tři košťata opravdu nevejde. Navíc kluci odmítali půjčit koště Ginny, protože podle jejich slov na to byla moc malá. Nakonec jsme to s Ginny vyřešily po svém. Když byli kluci nějak zaměstnaní domácími pracemi, vloupaly jsme se k nim do kůlny na košťata a dočasně jsme si je „půjčily“. Ono totiž ani mě pořádně nechtěli žádné koště půjčit. Půjčovali mi Ronovo koště, ale to se snad ani nedá nazývat koštětem. Když viděli, že mi to na tom jeho „koštěti“ jde, tak mi i párkrát Fred půjčil svoje. Stejně ale bylo lepší, když jsem se proletěla na koštěti s Ginny.

Tak to chodilo na mém pobytu u Weasleyových. Párkrát, když bylo opravdu horko, jsme se zašli vykoupat do rybníka za vesnicí. Jinak jsme buď hráli famfrpál, nebo jsme dělali nějaké domácí práce. Paní Weasleyová se mi to ze začátku snažila rozmluvit, ale nedala jsem se. Už tak mě teď budou asi dva nebo tři týdny živit, tak jim trochu pomůžu. A paní Weasleyová si nějak vzala do hlavy, že nám v domově nedali najíst, tak se mě pokoušela vykrmit. Nakládala mi na talíř obrovské porce, které můj malý žaludek neměl vůbec šanci pozřít.

Třetí den svého pobytu zde jsem našla konečně svého plyšového lvíčka. Podařilo se mi ho najít při hledání mého trička, protože tak to u mě chodí. Vždycky, když něco najdu, tak je to za prvé pár dnů potom, co jsem to hledala, a za druhé je to při hledání něčeho úplně jiného. Takže ten svetr najdu nejdřív pozítří.

Ginny byla zrovna v kuchyni a pomáhala s prostřením stolu. Chtěla jsem pomoct taky, ale ten večer bylo docela chladno a já na sobě měla jenom lehké tílko, tak jsem se vydala pro svůj lehký letní svetřík, který jsem měla na sobě ráno. Ten svetr jsem nakonec našla přehozený přes hlavu postele Ginny. Tam jsem ho dopoledne ve spěchu odhodila.

Když jsem si ten svetr brala, tak jsem si všimla něčeho, co koukala z pod polštáře Ginny. To něco bylo hnědé a bylo mi to povědomé. Odsunula jsem polštář a podívala se, co to je. To hnědé byl ocas od mého lva. Vzala jsem ho a přesunula jsem ho na svoje místo na spaní. Jak se pro Merlina dostal do její postele?

Přesně na to jsem se jí pak zeptala, když jsem sešla schody dolů. „Ginny, proč byl můj plyšák pod tvým polštářem?“

Ginny se zarazila uprostřed pokládání posledního talíře na stůl. „Já…jenom jsem si ho půjčila.“

„A proč pro Merlina?“

Pokrčila rameny. „Je od Harryho.“

Plácla jsem se do čela. „U Merlinovy brady. Já snad řeknu Harrymu, ať ti dá k Vánocům taky lva.“

Večer jsem proto už usínala se svým lvíčkem. Ten večer jsme šly spát později, protože jsme se s Ginny trochu zapovídaly. Usnula jsem proto až někdy kolem půlnoci. Chvíli před usnutím jsem pevně obejmula svého plyšáka a vzpomněla jsem si na Harryho.

Ve snu jsem ho znovu navštívila. Co jsem u Weasleyových, tak se mi ty moje sny zdají mnohem míň. To je dobře, protože při tom mém zviditelňování bych těžko někomu vysvětlovala, proč chodím uprostřed noci po domě. Harry naštěstí ležel v posteli a spal, takže jsem to nemusela vysvětlovat ani jemu. Spíš mě udivilo, kde se vzaly na jeho okně mříže. Posledně tu nebyly, to bych si všimla. Předpokládám, že i dveře budou zamčené.

Posadila jsem se na okraj Harryho postele a prohlížela jsem si ho. Chudáček. Je tu tak zavřený. Bylo mi ho líto. Natáhla jsem k němu ruku a pohladila jsem ho po vlasech. V tu chvíli otevřel oči.

„Mami?“ zamumlal rozespale, když se na mě podíval.

„Skoro,“ odpověděla jsem mu a podala jsem mu z nočního stolku jeho brýle. Harry si je nasadil a posadil se.

„Kate?“ zeptal se. „Co tady děláš?“

„Vím, já? Je to tvůj sen.“ Těžko mu nějak vysvětlím, co tu dělám, tak jsem zvolila tuhle variantu.

„Ty už si vážně všude,“ řekl mi Harry trochu otráveně.

„To ti teda pěkně děkuju. Probuď se a zbavíš se mě.“

„Tak jsem to nemyslel. Jenom jsem měl pocit před pár dny, že tě vidím.“

„Sen?“ zkusila jsem to.

„Vím určitě, že jsem byl vzhůru,“ zamítl to Harry. „V mém pokoji se objevil domácí skřítek Dobby a říkal, že se nesmím vrátit do Bradavic.“

„Páni,“ prohlásila jsem s předstíraným úžasem.

„A někdy v tu chvíli jsem tě zahlédl poprvé. Najednou jsem měl pocit, jako kdybys tu byla se mnou. Tak jsem se otočil a něco jsem viděl. Mlhavá silueta dívky s tmavě rudými vlasy. Netrvalo to ani vteřinu…“

Pozorně jsem ho poslouchala, ačkoliv jsem moc dobře věděla, o čem mluví.

„…Potom ta silueta se otočila na mě a už jsem ji poznal. Viděl jsem tvoje oči. Když jsem tě oslovil, tak si zmizela a pudink spadl na zem. Potom ještě dorazila sova z ministerstva s varováním, abych už nečaroval. To byla poslední kapka pro strýce Vernona, protože tu měl návštěvu a všechny ty události mu překazily hodně důležitou zákazku.“

„A nevyloučí tě za to čarování?“ zeptala jsem se.

„Já jsem nečaroval!“ ohradil se. „To byl Dobby.“

„Jasně, takže nevyloučí tě za to Dobbyho čarování, které ministerstvo svedlo na tebe?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. Oddechla jsem si. Vzápětí se z Harryho žaludku ozval divný a hlasitý zvuk.

„Máš hlad?“ zeptala jsem se ho.

„Trochu,“ přiznal Harry.

„Dávají ti najíst:?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Jo, něco dostávám.“

„Musíš se odsud dostat,“ prohlásila jsem a začala jsem zkoumat zámek u dveří.

„Vzdej to. Stejně je tohle jenom sen.“ No jo vlastně, teď Harrymu nepomůžu.

„Harry, prosím, pokus se znova usnout,“ požádala jsem ho.

„Vždyť spím,“ namítl Harry.

„Tak běž spát, aby se probudil. Za chvíli bude ráno.“

„Je to můj sen. Neměl bych dělat, co chci já?“

Založila jsem si ruce v bok a pořádně jsem se zamračila na Harryho. Tenhle postoj jsem odkoukala od paní Weasleyové. Ta ho používá vždycky, když dvojčata něco provedou, takže skoro pořád. Na Harryho tenhle postoj zabral, protože odložil brýle a znovu zalehl.

„Dobré probouzení,“ popřála jsem mu náhražku za dobrou noc.

„Tobě taky,“ odpověděl mi. Kéž by se mi povedlo probudit se. Posadila jsem se uprostřed místnosti do tureckého sedu.

„Co to děláš?“ zeptal se mě Harry z postele.

„Je to tvůj sen, já to neovlivňuju. A už zavři oči a pokoušej se probudit,“ odpověděla jsem mu a začala jsem meditovat. Zhluboka jsem dýchala a zklidnila jsem si myšlenky. V hlavě jsem měla jenom jednu myšlenku. Probudit se. Vím, že na koupališti mi to nešlo, ale teď se těžko nějak dostanu“ k Ginny, aby mě probudila. Navíc bych jí to ještě musela složitě vysvětlovat. Představila jsem si svoje tělo, jak se probouzí. Posledně jsem soustředila na to, abych se probudila, a to nefungovalo. Možná to byla chyba. Tentokrát jsem se soustředila na to, probudit svoje tělo a ne sebe. Soustředila jsem se na to, aby se moje tělo pohnulo. Překulení na bok, posazení, otevření očí, pohnutí prstem. Prostě cokoliv.

Bum! Dopadla jsem bokem na něco tvdého. Leknutím jsem otevřela oči. Byla tma a já jsem ležela na zemi.

„Co se děje?“ ozval se něčí hlas. Nejprve jsem si myslela, že to je Harry. Vlastně ten hlas přicházel z míst, kde Harry předtím ležel. Jenže tenhle hlas byl mnohem jemnější. Byl dívčí.

„Ginny?“ zeptala jsem se.

„No?“ ozvalo se ze tmy.

„Nic, spi dál,“ odpověděla jsem jí. Ve skutečnosti jsem spadla předtím z postele, což byl dobrý způsob, jak se probudit. Lehla jsem si znovu do postele a ležela jsem, dokud jsem si nebyla jistá, že Ginny spí. Asi po pěti minutách jsem se odvážila vstát. Nazula jsem si boty a přehodila jsem přes sebe svetr. Vyšla jsem z pokoje a zamířila jsem po schodech nahoru k jednomu pokoji. Zaklepala jsem na dveře. Nic se neozývalo, protože nejspíš spal. Otevřela jsem dveře a vešla jsem dovnitř. Zamířila jsem k posteli, kde ležela zrzavá hlava.

„Rone, prober se,“ třásla jsem s ním.

„Ještě pět minut, mami,“ zamumlal ze spaní.

Protočila jsem oči a potom jsem pleskla Rona přes tváře. „Vstávej!“ řekla jsem mu rázně ale zároveň i potichu.

Ron otevřel oči a rozespale se na mě podíval. „Kate? Co tu vyvádíš?“

„Vstávej. Musíme pro Harryho.“

„Co?“ ptal se mě nechápavě.

„Prostě vstávej,“ rozkázala jsem mu. Ron neochotně vylezl z postele, nazul s boty a oblékl si bundu.

„Co máš v plánu?“ zeptal se mě.

„Zachránit Harryho,“ odpověděla jsem mu. „Půjčíme si auto tvého táty.“

„A umíš řídit?“ zeptal se mě Ron.

„Doufala jsem, že ty jo,“ pokrčila jsem rameny.

„Radši sebou vezme Freda a George,“ navrhl Ron. „Jejich triky se nám budou hodit.“

Cestou dolů jsme se proto zastavili v jejich pokoji a vytáhli jsme je z postelí. Krátce jsme jim vysvětlili, co se děje. Všichni čtyři jsme se vyplížili dolů do garáže. Dvojčata se posadila na přední sedadla a Ron dozadu. Ještě než jsem vlezla také do auta, vzpomněla jsem si na mříže na Harryho okně. Rozhlédla jsem se po garáži, dokud jsem nenašla to, co jsem hledala. Zamířila jsem k jednomu pultu, odkud jsem sebrala provaz a až potom jsem i s ním vlezla do auta.

„Na co tohle?“ zeptal se George.

„Nikdy nevíš, kdy se ti hodí. Myslíš, že je dostatečně pevný?“

„Mělo by,“ řekl George, který startoval auto. Vyjel s autem ven z garáže. „Hele, vy dva vzadu, víte vy vůbec, co všechno s tím autem táta provedl?“

Zavrtěli jsme hlavou.

„Tak sleduje,“ řekl George. Zatáhnul za jednu páku a šlápnul na plyn. Auto, místo aby se zrychlilo, se zvednulo do vzduchu. Výborně, to se jenom hodí do mého plánu.

„Paráda,“ okomentoval to Ron, když se koukal dolů z okna. Během pár minut jsme vystoupali do výšky těsně pod mraky. Lidé na zemi si teď mohli jenom myslet, že auto je nějaký podivný pták. V takové výšce byla také pořádná zima, takže mi po chvíli začaly drkotat zimou zuby. Na rozdíl od ostatních jsem nebyla až tak úplně oblečená na cestování. Kluci měli na sobě aspoň pyžama, boty a bundy. Jenže já jsem měla jenom tenisky, noční košili a svetr.

Toho, že je mi zima, si jako první všiml Fred, když zaslechl mě drkotání zubů. George se soustředil na řízení auta, Ron fascinovaně sledoval světla dole a Fred do té chvíle studoval mapu. Najednou prostě zvedl hlavu a otočil se na mě. Viděl, jak se třesu zimou.

„Není ti zima?“ zeptal se mě. Fakt inteligentní otázka, když mám parádní třesavku, ale byl milý.

„T-trochu,“ odpověděla jsem mu potichu. Fred si sundal bundu a podal mi ji.

„Díky,“ poděkovala jsem mu s úsměvem, když jsem si ji od něj brala.

„Jak vás dva vůbec napadlo, že se teď v noci vydáme zachránit Harryho?“ zeptal se Fred. Předtím u nich v pokoji jsme jim jenom stručně vysvětlila, co máme v plánu, ale nevysvětlila jsem jim proč.

„To se zeptej Kate,“ ukázal na mě Ron.

„No, co?“ pokrčila jsem rameny, když se na mě všichni podívali. „Zdál se mi zlý sen o Harrym a prostě mám takové tušení, že musíme Harryho odtamtud dostat. Nejspíš ženská intuice.“

S tímhle vysvětlením se všichni spokojili. Trochu jsem poslední měsíc nacvičovala před zrcadlem a před Annie lhaní, aby se mi nezvedalo obočí. Dvojčata o tom nejspíš nevěděla ale Ron určitě jo. Nejspíš jsem se v tom lhaní zlepšila, když Ron ani Harry na mém obličeji nic nepoznali.

Zhruba po hodině jsme začali postupně klesat. Pod námi už bylo hodně světel. Byli jsme nad Kvikálkovem.

„Vyzná se tady někdo?“ zeptal se George.

„Hledej nápis Zobí ulice,“ řekla jsem mu.

„To budeme moc nápadní,“ namítnul Ron.

„V tom případě dovol, abych ti představil jedno další taťkovo vylepšením,“ řekl George a zmáčknul tlačítko na palubní desce.

To, co následovalo, mi lehce připomnělo moji astrální podobu. Barva auta bledla, až úplně vymizela. Auto zprůhlednělo a to samé se stalo i nám všem, co jsme seděli uvnitř.

„To je fantastický,“ vyhrkl Ron a prohlížel si své průhledné ruce.

„Proč jste to nezapnuli už předtím?“ zeptala jsem se jich.

„Když to je zapnutý delší dobu, tak potom blbne motor.“

George s autem klesl na úroveň ulic. Byli jsme asi dva nebo tři metry nad zemí. Projížděli jsme ulicemi a pátrali jsme po nápisu Zobí ulice. Ten nápis našel Fred a auto zamířilo do té ulice. Najít pak dům číslo 4 už bylo snadné. Na jednom z oken byli mříže. Nemusela jsem ani Georgeovi říkat, aby tam zamířil, protože tam letěl s autem sám. Oknem jsme vevnitř zahlédli postel se spícím Harrym. Marně jsme se ho pokoušeli vzbudit. Volání na něj nezabralo, stejně tak ani lomcování s mřížemi a dokonce ho ani nevzbudilo, když jsem po něm hodila botu.

„Tak to uděláme jinak. Kate, podej mi ten provaz,“ řekl mi Fred a já jsem to udělala. Jeden konec přivázal za mříže a druhý konec za část auta. Ani jsem mu nemusela nic říkat, poznal, co jsem měla s tím provazem v plánu. George šlápnul na plyn a provaz se napjal. Stáli jsme ve vzduchu a motor vrčel, čím dal víc. Ozvalo se hlasité rupnutí a mříž povolila. Konečně se urvala ze zdi. Jestli tohle nevzbudí Harryho, tak už snad nic.

„Georgi, vypni neviditelnost,“ rozkázala jsem řidiči. George poslechnul a zmáčknul tlačítko. Všichni i s autem jsme znovu začali získávat barvu. Podívala jsem se k oknu. Stál u něj Harry a zmateně na nás koukal.
„Rone!“ vyhrkl překvapeně, když rozpoznal svého nejlepšího kamaráda. „Kate!“ vyhrkl, když rozpoznal i mě. „Co tady děláte?“

„To neuhodneš,“ řekla jsem ironicky.

„Tak honem, bal kufr a zdrháme,“ řekl mu Ron.

„Ale moje věci…kufr…koště…“

„Kde jsou?“ zeptal se Fred.

„Dole v přístěnku pod schody,“ odpověděl mu Harry.

George couvl s autem co nejblíže k Harryho oknu. Mezitím Ron pomocí provazu pomalu spouštěl mříž na zem. Fred s Georgem opatrně přelezli do Harryho pokoje a zamířili ke dveřím.

„Je zamčeno,“ oznámil jim Harry.

„Nevadí,“ mávl nad tím rukou George a něco vytáhl z kapsy. Chvíli dělali něco se zámkem, až nakonec byly dveře odemčené a otevřené dokořán. Dvojčata potom zmizela v tmavé chodbě. Harry mezitím chodil po pokoji, sbíral věci a podával nám je do auta. Po chvilce se tak vedle Rona kupila pěkná hromádka oblečení. Za chvíli se také vrátili i dvojčata s Harryho věcmi, které jsme společnými silami přesunuli do kufru auta. Celkově ale bylo auto dost malé, takže tam nakonec bylo pěkně narváno. Do kufru auta se vešel akorát Harryho školní kufr, takže zbytek musel být uvnitř v autě. Dvojčata vepředu měla pohodlí, ale my vzadu jsme se mačkali. Jedno celé prostřední sedadlo zabrala Hedvičina klec, koště a zbytky věcí, co nebyly v kufru. Tyhle věci byly mezi mnou a Ronem. Ron to měl proto pohodlnější, protože on se nemačkal na jednom sedadle s Harrym.

Když už jsme měli konečně klid, tak Harry nám začal vysvětlovat, proč ho vůbec zavřeli do toho pokoje. V podstatě nám jenom opakoval tu událost s tím skřítkem. Byla to nuda, když už jsem to jednou slyšela. Navíc jsem u jedné části i byla. Zívla jsem a opřela jsem si hlavu o sedačku. Jenom na chvíli zavřu oči…

Někdo se dotkl mého ramena a lehce se mnou zatřásl. Jen jsem se zavrtěla, ale oči jsem neotevřela.
„Vstávat, Šípková Růženko,“ řekl někdo, jehož hlas mi byl povědomý.

„Co?“ ozval se jiný také povědomý hlas.

„Ale jenom taková mudlovská pohádka,“ odpověděl první hlas. Potom se jeho tón hlasu změnil, když začal mluvit na mě. Mluvil na mě klidným a konejšivým hlasem. „Probuď se,“ přesvědčoval mě.

„Takhle ji spíš uspíš,“ ozval se třetí hlas a měl pravdu. Takhle se mi opravdu chtělo jenom dál spát. „Musíš takhle,“ řekl třetí hlas, který byl teď o něco blíž. Ten někdo mě šťouchnul do žeber.

Vymrštila jsem ruku, a aniž bych otevřela oči, bouchla jsem toho někoho do hrudi. „Zkus to ještě jednou a bude tě to bolet ještě víc.“

„Sláva je vzhůru,“ zaradoval se druhý hlas.

„To se ti jenom zdá,“ zamumlala jsem ze spaní. Nechtělo se mi vstávat obzvlášť, když tady to bylo ta pohodlné. Toho krásného pohodlného a teplého polštáře jsem se nechtěla vzdát. Jenom kdyby se tolik nehýbal a zůstal chvíli v klidu.

„To ji máme do té postele odnést?“ zeptal se čtvrtý hlas. Kolik lidí tu proboha u mojí postele bylo? Ale proč někdo říkal něco o nesení mě do postele? Copak v ní už nejsem?

Otevřela jsem jedno oko. Kolem mě byli tři tváře se zrzavými vlasy. Ron, Fred a George.

„Harry, dobrá zpráva, už to otevřelo oči,“ oznámil Harrymu Ron.

„Hele, to tvoje ,to‘ má jméno,“ ohradila jsem se. Narovnala jsem se a protáhla jsem si svůj ztuhlý krk. Není divu, že je tak ztuhlý, když jsem celou dobu spala opřená o nějaké rameno. Otočila jsem hlavu doleva a spatřila jsem černovlasou hlavu, která patřila Harrymu. Takže jsem usnula jemu na rameni.

„To už jsme tam?“ zeptala jsem se ostatních, když jsem se rozhlédla. Už jsme nebyli ve vzduchu ale v garáži.

„Už asi pět minut. A celou tu dobu se tě snažíme probudit,“ oznámil mi George.

„Tebe probudit je vážně umění. Neprobudilo tě ani Georgovo přistání,“ prohlásil Ron, čímž si vysloužil šťouchanec od svého staršího bratra.

„No, co?“ Pokrčila jsem rameny. „Aspoň víte, že mě máte nechat spát.“

Všichni jsme vylezli z auta a vešli jsme do domu. Zrovna svítalo, takže ještě nebylo moc světla, ale stačilo nám, abychom viděli na cestu. Potichu jsme se plížili všichni po schodech nahoru. Kluci zamířili do svého pokoje a Harry vešel do Ronova pokoje. Vlastně jsme měli v plánu vysvětlit jeho příchod tak, že v noci přiletěl na koštěti do Ronova pokoje. Paní Weasleyová by se rozhodně netvářila moc nadšeně, kdyby věděla pravdu.

Když kluci odešli po schodech nahoru ke svým pokojům, tak jsem vešla do pokoje Ginny. Ta klidně spala, aniž by věděla, co všechno se tuhle noc odehrálo. Lehla jsem si na svoji pohovko-postel a zavřela jsem oči. Pořád jsem na sobě měla Fredovu bundu, kterou jsem mu zapomněla vrátit.

Nějak se mi ale nechtělo spát. Zhruba po půl hodině ležení jsem tu snahu o usnutí vzdala. Teď se mi prostě nedaří usnout. To zdřímnutí na Harryho rameni mi dodalo energii a teď se mi nechtělo spát. Takže jsem nakonec vstala z postele. Možná je na čase obnovit můj zvyk ranního běhání. Od té doby, co jsem dorazila do Londýna, jsem neběhala. Londýnské ulice nejsou tak lákavé jako bradavické pozemky. Do bradavických pozemků má zdejší okolí daleko, ale stejně tu bylo hezky.

O deset minut později jsem už byla venku před domem. Už bylo světlo, slunce stoupalo na obloze, ale pořád bylo časně ráno.

„Není trochu brzo na běhání?“

Leknutím jsem nadskočila. „Harry, tohle mi nedělej.“

„Promiň,“ pokrčil omluvně rameny.

„Jak tě napadlo, že jdu běhat?“ zeptala jsem se ho.

„Proč bys jinak měla na sobě tepláky?“ odpověděl mi na mou otázku otázkou. No, jo, měl pravdu. Na sobě jsem měla Fredovu bundu a svoje fialové tepláky. Tohle není oblečení, které jindy nosím.

„A proč jsi tu ty?“ zeptala jsem se ho.

„U Rona je jenom jedna postel a tam se roztáhnul on.“

„A vedle něj se ti ležet nechce?“

Harry se zasmál. „Ne, to vážně ne.“

„No, nabídla bych ti mojí postel, ve které teď stejně nejsem, ale Ginny by z toho mohla mít trochu šok. Má postel hned vedle, a kdyby se probudila a vedle ní bys byl ty, tak by začala bláznit. Původně jsem vedle ní v noci usínala já a těžko bych se nějakým zázrakem přeměnila v noci na tebe.“ Trochu jsem vynechala tu část, jak je Ginny do Harryho zamilovaná.

„Tak mi nezbývá nic jiného, než čekat do rána.“

„Možná máš i jinou možnost,“ prohlásila jsem tajemně. Harry se na mě podíval tázavým pohledem, takže jsem mu to hned vysvětlila. „Můžeš jít se mnou běhat.“

Harry chvíli váhal, ale nakonec souhlasil. O chvíli později jsme běhali po okolí. Trochu jsem zvolnila tempo, aby mi Harry stačil. Přece jen já jsem měla už za sebou roční trénink v běhání a Harry měl trénink na koštěti, takže zase v tom by mě porazil. Zhruba po hodině běhání po okolí jsme udýchání doběhli zpátky před dům. Když jsme vešli do kuchyně, čekalo nás menší překvapení v podobě paní Weasleyové dělající snídani.

„Dobré ráno,“ pozdravili jsme zdvořile. Nemělo smysl Harryho nějak schovávat.

„Dobré r-“ Paní Weasleyová se zarazila, když uviděla Harryho.

„Harry dorazil někdy v noci na koštěti a teď jsme si byli zaběhat,“ vysvětlila jsem jí.

„Ach tak,“ povzdechla paní Weasleyová a pak se na Harryho přívětivě usmála. „Jsem ráda, že tě tady vidím Harry. Už jsme si s Arturem začínali dělat starosti, že nikomu neodepisuješ na dopisy. Takže vítej v Doupěti.“

Reklamy