63. kapitola – Naposledy v dětském domově

kapitola63Po zbytek noci se mi nepodařilo zamhouřit oka. Jen jsem se dívala na vrchní plachtu stanu a přemítala nad nočními událostmi. Chvílemi jsem ani nevěděla, čeho se obávat víc. Harryho bolí jizva, náhle se objevují Smrtijedi a Znamení zla a když si vzpomenu na tu divnou věštbu od Trelawneyový, kterou loni řekla Harrymu, tak se nemůžu zbavit pocitu, že se Voldemort nějak vrací. Oproti tomuhle se zdály moje problémy s tím, že Cedric znal moje tajemství, poněkud malicherné. Ale i tak by mi to dokázalo v životě nadělat velkou neplechu, kdyby se to zvrtlo. Právě proto teď sama sebe přesvědčuji o tom, že Cedric to nikomu nepoví. Hluboce jsem doufala, že není žádná drbna. Zároveň jsem se děsila toho, jak mu to vysvětlím. Povím mu všechnu pravdu? Že jsem bilokantka a co to obnáší? Vyděsí se? Zděsí se? Uteče? Řekne to někomu? Mám se za ním hned ráno vydat a vysvětlit mu to?

I když jsem ale tuhle možnost zvažovala, tak jsem ráno neměla moc možností. Všichni kouzelníci spěšně opouštěli kempy a my jsme se ráno taktéž sbalili a odjeli. Ani snídani jsme si nedali. Ani jsem se nezkoušela odpojit od naší skupiny a jít hledat někam Cedrica, který mohl být už dávno pryč. Začínala jsem proto plánovat, že jakmile se vrátíme, tak pošlu sovu Cedricovi a znovu ho požádám, ať nikomu nic neříká a že mu vše vysvětlím v Bradavicích. Ale napřed nás čekala u Weasleyů snídaně, jakmile jsme k nim dorazili a paní Weasleyová nás srdečně přivítala. Následovala snídaně, při které se četly noční události popsané v Denním věštci, a rozebíralo se to. Já jsem ale většinu snídaně nemohla dočkat chvíle, kdy budu mít čas si v klidu sednout se svými přáteli a povědět jim, co se v noci stalo.

Příležitost jsem dostala po té, co Harry přišel s výmluvou, že si dá věci k Ronovi do pokoje a my jsme je následovaly. Harry se hned ujal slova a řekl Ronovi a Hermioně o své jizvě. Já jsem nebyla překvapená, protože jsem to už věděla. Ale nikdo nedokázal přijít s žádným racionálním vysvětlením a i když to nikdo nevyslovil, tak jsme všichni tušili, že se něco chystá.

Tenhle moment pak přerušil Ron, když navrhl, že si půjdeme zahrát famfrpál. V ten moment jsem se ozvala, ačkoliv do té chvíle jsem toho moc nenamluvila. „Počkejte, v noci se stalo ještě něco.“

Pozornost všech tří se upřela na mě.

„Co se stalo?“ ptala se Hermiona

„Střetla ses se Smrtijedama?“ zeptal se Ron

„Jsi v pořádku?“ strachoval se o mě Harry

„Jo, jsem v pořádku. Vlastně to se Smtijedama šlo dobře a ani jsem se pořádně s nimi nestřetla. Ale podařilo se mi ochránit ty mudly před nimi pomocí svých schopnosti. Bez hůlky. Zatímco vedle mě stál Cedric Diggory,“ vysvětlila jsem jim

Hermiona zalapala po dechu.

„Počkat… Jakože on viděl tvoje schopnosti?“ zeptal se Ron.

Přikývla jsem. „Teď už rozhodně ví, že nejsem klasická čarodějka.“

„Takže co všechno ví?“ ptal se Harry.

„Nic moc,“ pokrčila jsem rameny. „Sotva jsme zachránili ty mudly, tak k nám zamířili lidi z ministerstva a já jsem musela zmizet. Prostě jsem ho požádala, ať mě kryje a nic o mě neříká a zmizela jsem odtamtud. Teď jenom doufám, že nic neprozradil.“

„Minimálně jsme tam v lese o tom nikoho neslyšeli mluvit,“ ujistila mě Hermiona.

„Ale pořád to může někomu vyklopit. Moc mu nevěřím,“ pronesl Ron.

„Co uděláš dál? Povíš mu pravdu o sobě?“ vyptával se mě Harry.

„Mám takový pocit, že budu muset. Jenom nevím, co všechno mu mám říct. Když mu povím, že jsem mu bilokantka, tak bude nutné mu vysvětlit, co to vlastně znamená. Přitom se dostanu k tomu, kdo další je ještě bilokant a budu tak prozrazovat i tajemství ostatních, potom budu vykládat, co všechno se ohledně mých schopností událo. A tohle všechno se bude dít jenom kvůli tomu, že jsem si nedala pozor a zachránila ty mudly.“

„Počkat,“ zarazil mě Harry. „Ani se neopovažuj vyčítat si, že jsi je zachránila.“

„Tak jsem to nemyslela. Nijak mě nemrzí, že jsem je zachránila. Spíš lituju toho, že u toho byl Cedric a já mu teď budu muset tohle všechno vyklopit,“ opravila jsem se.

„Navíc mám pocit, že takhle mu spíš do hlavy vykecáš díru,“ podotkl Ron.

„Možná bys mu neměla říkat všechno,“ navrhla Hermiona. „Hlavně ne to o ostatních. Můžeš mu stručně říct, že jsi bilokantka a co to zhruba znamená. Hlavně mu musíš vysvětlit, proč to nesmí nikomu vykládat.“

„Asi máš pravdu,“ uznala jsem. „Ale pro začátek mu budu muset poslat sovu, že mu to všechno vysvětlím, až budu mít možnost.“

„Takže až v Bradavicích?“ zeptal se Ron.

„Jo,“ kývla jsem a pak jsem se malinko zarazila. „Nebo bych mu to měla říct ještě předtím? Jako se někde sejít a tam si s ním promluvit?“

„Já myslím, že ten jeden týden do začátku školy vydrží,“ poznamenal Harry.

„Jo, asi máš pravdu,“ pronesla jsem zadumaně. „Rone, půjčíš mi Papušíka?“

„Ano, klidně si ho půjč.“

„Fajn, takže teď si můžeme zajít zahrát famfrpál. Běžte napřed. Já jenom napíšu zprávu Cedricovi.“

Ron a Harry se zvedli, následování hned Hermionou a ponechali mě tam samotnou. Z Harryho kufru jsem si vypůjčila věci na psaní. Jenže když jsem vzala do ruky brk a měla jsem začít psát zprávu Cedricovi, tak se moje myšlenky začaly ubírat k jiné osobě. Stát se mi tohle tak před půl rokem, tak bych požádala o radu Elizabeth. V bilokantských záležitostech se vyznala a tohle rozhodně byla bilokantská záležitost. Jenže teď jsme spolu nemluvili a prakticky z mého rozhodnutí. Doteď jsem jí neodepsala na její dopis, který mi před dvěma měsíci nechala. Teď jsem zalitovala, že nemám po ruce její dopis. Znova bych si ho přečetla, ale bohužel zůstal někde v Londýně. Za což by mohla být ráda, protože to znamená, že jsem ho nezahodila hned v Bradavicích. Ale v tuhle chvíli jsem usoudila, že už jsem s ní nemluvila dost času a obzvlášť teď by se mi hodila její rada. A tak se stala adresátem tohoto dopisu.

Ahoj Eliz,

Kdyby se nestalo to, co jsi provedla v červnu, tak bych ti teď nejspíš psala o tom, jak se omlouvám, že jsem ti nenapsala dřív. Ale takhle to můžeš brát jako takový svůj trest. Potřebovala jsem si to celé promyslet. Navíc si ani teď nejsem jistá, jestli jsem ti odpustila.

Pamatuju si, že ve druháku jsem měla podobný pocit zrady i od Harryho, Hermiony a Rona, když mi tehdy ukradli jeden takový deník. Nakonec se teda ukázalo, že pravdu měli oni a já jsem byla zblbnutá Voldemortem, ale jádro je v tom, že víceméně jsem musela málem umřít, abych se s nimi usmířila.

Takový případ se snad s tebou opakovat nebude, i když ten útok mozkomorů k tomu má symbolicky blízko. Akorát tam nehrozila smrt, jenom ztráta duše a navíc jenom tobě, když na mě pořádně nepůsobí. Ironií je, že přesto jsem ze sebe dokázala nějak vytvořit patrona, což mimochodem nechápu. Ale Hermiona to vysvětluje z podobného důvodu. Prostě jsem v nějaké jiné rovině, než mozkomoři a nějak jimi procházím a ty roviny se prolínají a jenom na to začínám myslet, tak se v tom začínám ztrácet. Prostě je to divný.

Ale teď bych se měla dostat k tomu, proč ti vlastně píšu. Objevil se jeden malý problém. Máš ponětí, co se dělo na mistrovství? Jestli ne, tak se zeptej Olivera, který tam byl a zmiňoval se, že teď nějak spolu žijete. Takže ti určitě řekl o těch nepokojích se smrtijedy a co se tam vyvádělo s těmi mudly. No a nebyla bych to já, abych do toho nějak nestrčila prsty. Myslím, že o mně byla zmínka i v novinách. Nějaký záhadný cizinec, který pomohl zachránit mudly a díky tomu se nikomu nic nestalo. Takže ten záhadný cizinec jsem byla já a moje bilokantské schopnosti.

Jenže problém byl v tom, že vedle mě stál Cedric Diggory, když jsem ty schopnosti používala. Já blbá jsem nevytáhla ani hůlku. Ne, že by mi teda nějak pomohla v předstírání něčeho normálního. Takže Cedric teď ví, že je se mnou něco divného a až na něj někdy příště narazím, tak mu to budu muset nějak vysvětlit. Podle přátel bych mu měla povědět, že jsem bilokantka, co to znamená a především mu vysvětlit, proč je důležité, aby to nikomu neprozradil. Jenže nějak se mi nechce svěřovat se mu s tím, že jsem bilokantka. Trvalo mi to dva roky, než jsem to řekla svým nejlepším přátelům a on je prostě jenom jeden známý ze školy. Takže nevím, co mám dělat a jak mu to vysvětlit. A protože je to bilokantská záležitost, tak se obracím k tobě o radu.

Jinak doufám, že se máte s Oliverem dobře.

Zdraví Kate

P.S. Pořád jsem ti neodpustila tu zradu.

Teprve po dopsání dopisu pro Elizabeth jsem napsala ještě jednu krátkou zprávu pro Cedrica. Jen jsem ho tam žádala, aby nikomu nic neříkal a počkal, než mu to všechno vysvětlím v Bradavicích. Raději mu to chci vysvětlit osobně, než abych to psala do dopisu. Jen jsem doufala, že do té doby přijdu na nějaké pěkné a jednoduché vysvětlení, aniž bych musela zmiňovat bilokantství.

Ale přestože jsem měla tyhle starosti, tak se paní Weasleyová v průběhu mého pobytu u nich velmi snažila, abychom přišly na veselé myšlenky. Dala si totiž za úkol, že nás všechny rozveselí po těch katastrofách na mistrovství. Pan Weasley i Percy byli sice neustále v práci, ale my jsme mezitím trávily dny hraní famfrpálu. Tyhle časy ale měly jednu chybu, protože se začala blížit doba návratu do školy. Pro mě to znamenalo, že jsem si musela dojet do Londýna pro věci. V původním plánu bylo, že tam pro ně měl se mnou zajít pan Weasley, jenže ten byl v těchto dnech zaneprázdněný. Paní Weasleyová si proto usmyslela, že tam se mnou pro to zajde sama, ale v tu chvíli se ozvala u snídaně dvojčata.

„Mami, a proč nenecháš jít nás, abychom jí s tím kufrem pomohli?“ zeptal se Fred.

„Ještě nejste plnoletí,“ namítla paní Weasleyová.

„Proto nemůžeme táhnout kufr?“ ptal se George.

„Nesmíte ještě čarovat, a když bude mít někdo z vedení v jejím domově námitky proti tomu, aby trávila celé léto tady u nás, tak vy to s nimi těžko vyřídíte,“ vysvětlila mu nesmlouvavě.

„Já si ale nemyslím, že v tomhle by měl být nějaký problém. Jsem tady skoro polovinu léta, tak v pár dnech navíc asi nebude problém,“ ozvala jsem se teď pro změnu já.

Paní Weasleyová se na mě v tu chvíli podívala a nakonec rezignovaně pokrčila rameny. „Dobře, tak tam můžete jít,“ pronesla a následně se káravě podívala na dvojčata. „Ale ne, že tam něco provedete jako posledně.“

V tu chvíli mi došlo, proč asi nechtěla nechat jít dvojčata. Narážela teď na to, jak Harryho bratránkovi nechali narůst dlouhý jazyk.

„Mamko, můžu jít taky?“ zeptala se Ginny.

„Tolik vás tam nejspíš jít nemůže,“ poznamenala paní Weasleyová.

„Je tam tolik dětí, že pár navíc se tam ztratí,“ pokrčila jsem rameny.

„Tak že bych se taky přidal?“ pronesl žertem Charlie nad svými míchanými vajíčky.

„To bys mohl. Aspoň někdo dohlédne na Freda a George, aby zase něco nevyvedli,“ souhlasila jeho matka. „Ale ty tady Ginny zůstaneš. Pomůžeš mi s obědem.“

„Já to ale nemyslel vážně,“ namítl Charlie.

„Tak teď to vážně myslíš. Zajdeš tam s nimi a dohlédneš na ně,“ rozhodla paní Weasleyová a nikdo už se neodvažoval ji odporovat. Mám takové tušení, že chtěla prostě jen mít od většiny z nás klid a prázdný dům. Tedy když nebudu počítat Billa a Ginny.

Po snídani se tedy vydávala do Londýna menší výprava. Ron, Hermiona a Harry se mnou šli, protože byli prostě zvědaví, jak to vlastně vypadá v domově, kde jsem vyrůstala. Taky to jsou moji nejlepší přátelé a nikdy neviděli můj pokoj. Ne, že by tam tedy bylo něco k vidění. Nakonec největší záhadou byla dvojčata, ale usoudila jsem, že možná chtějí taky jenom vidět, jak jsem to vlastně bydlela. Ale na jejich motiv jsme přišli hned poté, co jsme se letaxem přesunuli do Děravého kotle.

„Takže mamku jsme setřásli, tak my si zajdeme na Příčnou,“ sdělil nám Fred.

„Já nevěděla, že bydlím na Příčné,“ poznamenala jsem.

„Promiň, Kate, ale byla jsi jenom záminka,“ pronesl omluvně George.

„Tak teď se cítím uražená,“ pronesla jsem naoko uraženě.

„Hele, možná ti to někdy vynahradíme a předvedeme ti nějaký žertík,“ navrhl Fred.

„Hlavně když nebudu já ta oběť,“ pokrčila jsem rameny.

„Je docela pěkné, jak už se chystáte pryč, ale nezapomínáte, že my vás mamka dala na starost?“ ozval se Charlie a podíval se na dvojčata.

„No, tak, brácho, jen si zařídíme pár věcí a mamka se to nedozví. Přece nám nebudeš kazit srandu,“ prosil ho George.

Za rok touhle dobou už stejně budeme plnoletí. Jsme už dost staří na to, abychom se dokázali nedostat do průšvihu,“ přidal se Fred.

„Dělejte si, co chcete,“ mávl nad nimi Charlie rukou. „Za hodinku si tu dáme sraz. Kate, kudy se jde k tomu tvému domovu?“

„Díkes, brácha,“ zvolal George a vydali se k Příčné ulice. Naše nyní poněkud menší skupinka se vydala zatím mezi mudly na ulici a já jsme se ujala vedení. Kousek jsme museli ujet mudlovskou dopravou, což byl zase zážitek pro Rona, který snad nikdy městkou hromadnou nejel. Charlie možná jo. Ale ačkoliv se Ron tvářil divně na to, jak se štípali lístky, pořád to bylo méně podivné, než když jsme jeli s Hagridem metrem. Po zhruba dvaceti minutách jsme se dostali k domu, kde jsem vyrůstala. Nikdy jsem to nepovažovala za svůj domov a od té doby, co jsem začala chodit do Bradavic, se pro mě stalo pouze místem na přespání v létě.

„Tak jdeme,“ pronesla jsem a vešla jsem do mnou tolik známých dveřích. V domě bylo ticho. Venku bylo dnes pěkně a tak jen málo dětí zůstávalo přes den uvnitř. To se ale nejspíš brzo změní, neboť brzo bude oběd a tak se začnou trousit nazpátek. Doufala jsem, že odsud stihneme vypadnout dřív, než se sem nahrnou.

Ironií bylo, že to dneska byly přesně tři roky, kdy jsem se v podvečer dívala z okna, a ulicí šla jedna obrovitá postava směrem k našemu domovu. Tou dobou jsem ještě nevěděla, že se jmenuje Hagrid. Je zvláštní, jak moc jsem se od té doby změnila. Dřív jsem se cítila sama, s dětmi v domově jsem si moc nerozuměla a mohla za to především Valerie. Nyní jsem s nimi rozuměla o něco víc, ale především mi to bylo jedno. Měla jsem spoustu přátel v Bradavicích, kde jsem trávila nejvíc času.

„Je tady někdo?“ zvolala jsem v hale, abych zjistila, zda se mi někdo ozve. Krátce nato jsem zaslechla kroky a následně se ve dveřích objevila slečna Lopezová.

„Kate, jsi zpátky?“ oslovila mě, jakmile mě spatřila a následně se rozhlédla po mých společnících. „A vidím, že nejsi sama.“

„Ano, to jsou moji kamarádi, chtěli vidět můj pokoj. Je to docela fér, když já už jsem jejich pokoje viděla. A tady je takový náš dospělý dozor,“ kývla jsem hlavou k Charliemu.

Slečna Lopezová následně pozvedla pohled k Charliemu a na moment se její výraz změnil v lehce překvapený. Následně si ho důkladněji prohlédla a na moment její pohled padl i na spáleninu na ruce.

„Dobrý večer,“ pozdravil klidně Charlie a mírně nakrčil obočí. „Nepotkali jsme se už někdy?“

„Myslím, že ne,“ zavrtěla hlavou a následně obrátila svůj pohled ke mně. „Jsi tu jenom pro věci?“

„Ano,“ přikývla jsem „Asi půjdeme nahoru pro ně.“

„Dobře, ale než odejdeš, tak mi to přijď ještě říct,“ sdělila mi, než nás tam nechala samotné.

„Kate, jak moc máš velký pokoj?“ zeptal se mě Charlie, než jsem se stihla vydat po schodech nahoru.

„Moc ne, proč?“ zeptala jsem se ho.

„Jenom si říkám, že počkám tady dole, ať se tam nemačkáme. Stejně tu nemůžu moc používat kouzla. Kluci, zvládnete ten kufr snést dolů?“ koukl na Harryho a Rona, kteří přikývl. „Kdyby něco, tak mě zavolejte.“

Kývli jsme a vydali jsme se po schodech nahoru. Museli jsme vystoupat až do čtvrtého patra, kde byl můj pokoj. K mojí smůle jsme na chodbě před mým pokojem potkali Valerii následovanou Tomem.

„Ty ses zase vrátila?“ pronesla otráveně.

„Ano, k tvojí smůle jsem zpátky. Ale naštěstí znova zmizím, takže se na tebe nebudu muset koukat po zbytek prázdnin,“ odsekla jsem a obešla jsem jí. Valerii ale až v tuhle chvíli postřehla, že tu nejsem sama a pohledem přejela moje přátele.

„Tohle jsou ti tvoji údajní kamarádi? Další zrůdy jako ty?“ podotkla s opovržením v hlase.

Protočila jsem oči. „Jediná zrůda jsi tu maximálně ty.“

„Já nejsem přesvědčená o tom, že umím čarovat,“ oponovala.

„Valerie, já se tady s tebou teď nebudu dohadovat o něčem, co je pravda,“ odsekla jsem.

„Jasně, protože to nemáš jak dokázat. Jinak bys nám nějaká kouzla už dávno předvedla,“ ušklíbla se.

„To protože nemůžeme čarovat o prázdninách,“ poučila ji Hermiona. „Podle výnosu o přiměřeném omezení čar a kouzel nezletilých kouzelníků můžeme čarovat jen ve výjimečných případech.“

„Hermiono, nesnaž se, u ní to nemá cenu jí něco vysvětlovat. Je zabedněná,“ zavrtěla jsem hlavou.

„To teda nejsem,“ namítla. „Já jsem na rozdíl od tebe normální.“

„No a?“ pozvedla jsem obočí. „Tak prostě nejsem normální. Nejsem mudla. Jsem čarodějka a mám svoje podivné schopnosti. Ale co na tom záleží? Aspoň jsem něčím výjimečná.“

„Spíš jsi divná,“ odsekla a podívala se po ostatních. „Zeptala bych se, čím vás uplatila, abyste se s ní bavili, ale nemá žádné peníze, takže nejspíš budete stejně divní jako ona.“

„A co kdybys už konečně zmlkla?“ ozval se Ron a udělal krok dopředu. „Díky tobě už začínám chápat, proč Kate raději tráví léto u nás, než aby byla tady, kde ty akorát otravuješ vzduch.“

„Hele, ty se do toho nepleť!“ okřikl ho Tom, který pro změnu udělal taky krok dopředu a postavil se vedle Valerie. „Tohle není tvoje věc.“

„Je to naše věc,“ vkročil do toho pro změnu Harry a postavil se vedle Rona. „Kate je naše kamarádka, a jestli se něco týká jí, tak se to týká taky nás.“

„Takže radši vycouvej,“ dodal Ron.

„Ne, dokud se budete navážet do Valerie,“ odmítl Tom.

„Tak se ona nemá navážet do Kate,“ oponoval Harry.

„Kluci, tohle nemá cenu,“ snažila jsem se je zabrzdit. „Ona nám za to nestojí.“

„Říká ta, o kterou nestála vlastní rodina,“ ušklíbla se Valerie. „Jaké to je vědět, že o takovou zrůdu, jako jsi ty, nikdo nestojí?“

Následně se semlelo hned několik věcí naráz. Valerii se totiž povedlo vytočit mě natolik, že jsem do ní strčila. Ona zavrávorala a spadla dozadu na schody. Měla štěstí, že jsme nestáli opačně, protože to by pak spadla ze schodů. Vteřinu poté vykročil Tom kupředu ve snaze oplatit mi to, jenže se mě sotva stihl dotknout a vrhl se na něj Ron a Harry, aby ho ode mě odstrčili. Nakonec se tam ti dva začali prát. Tom byl trochu v nevýhodě, protože na něj byli dva, ale o to byl zuřivější. Naneštěstí o chvíli později na chodbu vyšel Alex a ihned vykročil k té mele, která se tu strhla.

„Jsi v pořádku?“ Jeho starostlivá otázka byla mířená na Valerii, která se sbírala ze země. „Co se tu stalo?“ ptal se, přičemž ti tři ho spolehlivě ignorovali a Hermiona volala na Rona a Harryho, ať toho nechají.

„Asi jsem v pořádku. Katherine mě napadla a Tom mě chtěl bránit, ale ti její dva kamarádi se na něj vrhli,“ vysvětlila mu v rychlosti Valerie, zatímco se za jeho pomoci postavila na nohy.

„To není pravda!“ ohradila jsem se.

Alex následně vrhl jeden zlostný pohled směrem ke mě. „Ty nech moji holku na pokoji!“

„Vždyť jsem jí nenapadla!“ Byla to víceméně pravda, já jsem ji jenom strčila a to mě navíc vyprovokovala.

„Já tě varuju, nech ji na pokoji nebo tě přede mnou neochrání, ani kdybys začala chodit na nějakou školu na Antarktidě,“ zavrčel na mě.

„A ty nech Kate být!“ zvolal na něj Harry, který se na chvíli odpoutal od rvačky s Tomem. Ten se momentálně svíjel na zemi pod Ronem.

Alexova pozornost se teď obrátila na Harryho. „Takový skrček jako ty mi nebude rozkazovat,“ odsekl a strčil do Harry. Ten byl nejspíš ještě napumpovaný adrenalinem od rvačky s Tomem a tak byl teď odhodlaný obrátit svůj hněv proti Alexovi, protože vystartoval i po něm. To bylo docela odvážně, protože narozdíl od Toma byl o tři roky starší než my. Takže teď se tu prali dva čtrnáctiletý kluci podobné postavy a pak vyhublý čtrnáctiletý Harry se sedmnáctiletým svalnatým fotbalistou. I když si nejsem jistá, jestli Alex pořád hraje ten fotbal.

„Kluci, nechte toho!“ snažila se je zarazit Hermiona.

Chtěla jsem se k ní přidat a snažit se je nějak zarazit, ale rozptýlila mě Valerie. „Měla bys být ráda, že o tebe aspoň někdo trochu stojí. Takže který z nich, že je ten tvůj Ital? Nebo to byl jenom nějaký najatý herec, abys nevypadala jako taková chudinka?“

„Víš co, Valerie? Už sklapni!“ okřikla jsem ji, protože už mi vážně začínala lézt na nervy.

„CO SE TO TADY DĚJE?“ ozval se chodbou křik mířící od schodů. Slečna Lopezová přišla a vypadala pořádně naštvaně. Hned za ní jí byl v patách Charlie. „Hned běžte od sebe!“

Tom a Ron se hned přestali prát, ale Harry a Alex ještě pořád byli v sobě. Nakonec je od sebe odtrhl Charlie.

„Díky, Charlie,“ utrousila jeho směrem slečna Lopezová a následně nás všechny sjela káravým pohledem. Nedělalo ji problémy káravě se dívat i na ty, které neměla v péči. „Takže co se tady dělo?“

„Za to může ona,“ ukázala hned na mě prstem Valerie. „Napadla mě a Tom s Alexem mě jenom bránili, tak se na ně vrhli ti její kamarádi.“

„To není pravda!“ ohradila jsem se. „Může za to ona. Provokovala mě a…“

„Nezajímá mě, kdo za to může a kdo to začal, protože já to končím! Kate a spol půjdou do jejího pokoje pro věci a zbytek jde dolů a už o tomhle nechci nic slyšet!“ pronesla panovačně a dohlédla na to, aby Alex, Tom a Valerie se odebrali po schodech dolů. Následně se i ona vydala za nimi a my jsme zůstali na chodbě sami.

„Příště vás radši nebudu nechávat samotný,“ pronesl Charlie.

„Že to neřekneš mamce?“ zaprosil Ron.

„Klidně jí to neřeknu, protože jí to řekne tvoje oko. Začíná ti natékat,“ upozornil ho jeho bratr.

„Sakra,“ zaklel Ron a přiložil si na oko ruku. „Ten idiot.“

„Takže tohle byla Valerie?“ podíval se na mě Harry. „Už chápu, proč ji nemáš ráda.“

„Jo, ale naštěstí na sebe většinou nenarážíme,“ pokrčila jsem rameny. „Tamhle je můj pokoj,“ kývla jsem k jedněm dveřím a zamířila jsem k nim. Jakmile jsem otevřela dveře, tak bylo jasně vidět, že jedna půlka pokoje je uklizená a druhá moc ne.

„Která část pokoje je tvoje?“ zeptal se Ron, který vkročil dovnitř hned za mnou.

„Ta uklizená,“ odpověděla jsem mu popravdě a zamířila jsem ke své ustlané posteli.

„Vážně?“ pozvedl obočí a usadil se k posteli naproti. Ta sice nebyla ustlaná, ale to mu moc nevadilo.

„Vážně,“ zopakovala jsem po něm a zamířila jsem ke své posteli, pod kterou jsem měla schovaný kufr. „Je docela snadné mít uklizený pokoj, když v něm většinu roku nejsem.“

„Tím se to vysvětluje,“ podotkl Charlie a zavřel za námi dveře, zatímco Harry mi pomohl vytáhnout kufr zpod postele. Následně jsem ho otevřela a bylo poznat, že je víceméně skoro plný.

„Ty sis předem sbalila?“ optal se Harry.

„Nemáš náhodou nějaké zrcadlo?“ zeptal se Ron.

„Ne, jenom jsem si ještě nevybalila,“ pokrčila jsem rameny a z kufru jsem vyndala malé zrcátko, které jsem podala Ronovi.

„Díky,“ kývl, když si ho ode mě bral.

Já jsem následně pokračovala v debatě o mém balení. „Kvůli svojí spolubydlící jsem ani pořádně nemohla. Jak bych vysvětlila kotlík?“

„Tvoje spolubydlící netuší nic o Bradavicích?“ zeptal se Charlie.

„Možná něco tuší z nějakých drbů, co kolem rozkecala Valerie. Ale já si ani nejsem jistá, koho mám vlastně za spolubydlící. Buď Emily, nebo Lauru,“ zamyslela jsem se. „Nebo možná Selenu.“

„Je vidět, že tu netrávíš moc času,“ podotkla Hermiona a usadila se na mojí postel.

„Náhodou jsem tady letos strávila dokonce i pět týdnů,“ podotkla jsem a otevřela jsem skříň, ve které jsem měla vybalené zbylé mudlovské oblečení.

„Páni, to je docela dost. Pět týdnů v roce z celých dvaapadesáti spát ve svém pokoji to je slušný,“ pronesl Harry s hraným údivem.

„Hele, nedělejte si ze mě srandu. Víte, že většinu roku jsem v Bradavicích a část prázdnin u vás,“ ohradila jsem se, když jsem dávala hromádku svých zbylých triček do kufru.

„Tak proč u nás nezůstáváš celé prázdniny?“ navrhl Charlie.

„Protože… To by nešlo, ne?“ Můj hlas zněl trochu nejistě. Sice to znělo fajn, ale nemůžu je takhle otravovat.

„Mamce by to určitě nevadilo a ani taťkovi,“ poznamenal Ron.

„Jo, ale i tak je to takový blbý. Je vás dostat a přece se k vám nemůžu nastěhovat ještě já,“ prohlásila jsem.

„Když se podívám po tvém pokoji, tak nastěhovat je docela silné slovo,“ pronesl Harry. „Nevypadá to, že by tady na tvé polovině někdo bydlel.“

„To protože většinu roku jsem v Bradavicích,“ zmínila jsem.

„No, právě. Takže u nás bys byla prakticky jenom dva měsíce v létě,“ pokrčil Ron rameny.

„A co po škole?“ zeptala jsem se.

„Po škole by ses stejně už nevrátila, ne? To už budeš plnoletá,“ připomněla Hermiona.

„No, jo,“ připustila jsem. „Nemám ponětí, kde budu bydlet po škole. Ani sem už bych se nemohla vrátit, protože budu plnoletá.“

„Tak budeme bydlet spolu,“ navrhl Harry. „Stejně chci vypadnout od Dursleyů, jakmile to půjde. Tak si nejspíš pronajmeme nějaký byt.“

Musela jsem si připustit, že tohle zní docela rozumně. Takhle by to šlo. „Ale co úřady? Mudlovské, kouzelnické, prostě někdo bude muset být mým opatrovníkem nebo tak něco, dokud nebudu plnoletá.“

„Já myslím, že tohle nějak zařídit půjde,“ zmínil Charlie. „A v nejhorším stačí požádat Brumbála, jestli by nepomohl on se svým vlivem.“

„Stejně to byl on, kdo tě dostal do tohohle domova,“ podotkl Harry.

„To je pravda. Ale stejně tu zbývá ještě jeden poslední problém.“ Všichni se po mně podívali. „Annie.“

„To je kdo?“ zeptal se zmateně Charlie.

„Její nejlepší kamarádka od dětství,“ vysvětlila mu stručně Hermiona. „Asi jediná pořádná kamarádka z tohohle domova.“

„I když tu už prakticky nebývá,“ dodala jsem. „Což mi připomíná, že jí pak musím poslat dopis.“

„Tak k ní stejně můžeš chodit o prázdninách na návštěvy,“ pokrčil Ron rameny. „Anebo spolu můžete zase brigádničit v té cukrárně.“

„Jo, peníze, ty by ještě mohli být problém. Přece nebudu vaše rodiče zbytečně navíc vyžírat i finančně,“ vzpomněla jsem si ještě.

„Nechci ti kazit náladu, ale ta jedna porce jídla navíc v létě nás finančně nezruinuje,“ podotkl Charlie. „A víc toho stejně nepotřebuje, ne? Na pomůcky máš ty finanční fondy, a jestli máš brigádu, tak si zvládneš vydělívat trochu i sama.“

„Jo, to se moc nezmění,“ podotkl Harry.

„Dobře, vzdávám to,“ pokrčila jsem rameny. „Až tohle zabalím, tak se na to schválně zeptám slečny Lopezový, jestli by to šlo.“

„A my se večer zeptáme mamky,“ přidal Ron.

Trvalo my asi už jen deset minut, než jsem zvládla dobalit zbytek. To byli víceméně jenom mudlovské věci, protože zbytek jsem měla už v kufru. Nakonec vzal ten kufr Charlie a my jsme se vydali po schodech dolů. Zrovna v tu chvíli se ale už začali trousit do domova ostatní děti na oběd.

„Jé, Kate, ty jsi zpátky!“ vypískla Michelle, když mě spatřila v hale.

„Radši si ale moc nezvykej, protože jsem tu byla jenom pro věci,“ uklidnila jsem ji, ale to už věnovala pozornost mým společníkům. Především Charliemu.

„Škoda,“ pronesla zklamaně Alberta. „Takže se uvidíme až za rok?“

„No, možná. A možná ne,“ připustila jsem.

„Jak to myslíš?“ zeptala se mě.

„No, nevím, jak to bude a napřed se musím zajít na něco zeptat slečny Lopezový, takže pak ti to možná povím.“

„Aha,“ kývla Alberta.

Následně se ke mně naklonila Michelle. „Tohle je ten tvůj Ital?“ zeptala se mě a podle toho, jak pošilhávala po Charliem, mi bylo jasné, o kom mluví.

„Ne!“ opravila jsem ji spěšně, než z toho udělá nějaké další drby. „To je starší brácha mého kamaráda. A tamto není Ital. A není ani můj.“

„Jasně,“ mrkla na mě Michelle. Nevypadala, že bych ji nějak přesvědčila. „Tak my půjdeme. Dyštak se uvidíme za rok,“ mávla na mě.

Protočila jsem nad tím oči. „Hned budu zpátky,“ řekla jsem svým přátelům a vydala jsem se ke kanceláři.

Zaklepala jsem na rám dveří, než jsem vstoupila dovnitř. Chtěla jsem napřed zjistit, jakou má náladu a jestli už se zklidnila poté, co roztrhla tu rvačku nahoře.

„Pojď dál,“ pokynula mi, aniž by vzhlédla od stolu.

„Jen jsem vám chtěla říct, že už mám teda sbaleno a že teda už můžu jít,“ sdělila jsem jí.

„Dobře,“ pokývla. Když jsem se ale i tak neměla k odchodu a stále jsem váhavě stála mezi dveřmi, tak ke mně vzhlédla. „Ještě něco?“

„No, jenom nás tak napadlo… Vlastně…“ Pomalými kroky jsem vešla do kanceláře a snažila se přitom najít vhodná slova. „No… Je nezbytně nutné, abych se sem vracela každé léto?“

„Jak to myslíš?“ pozvedla obočí.

„No… Takhle nás napadlo, že bych vlastně mohla před léto zůstat u Weasleyových, jak jsem u nich teď,“ vysvětlila jsem jí.

„Jako přes celé příští léto?“ optala se.

„Spíš přes všechna příští léta,“ dodala jsem.

„Aha,“ pokývla. „Takže tam u nich být nastálo.“

„Ano, přesně tak. Když jsem většinu času ve škole, tak by v tom stejně nebyla žádná velká změna,“ podotkla jsem. „Jenom jestli by nebyl kvůli tomu nějaký problém s úřady a tak. Něco s opatrovnictvím.“

„To by nebyl tak velký problém,“ uklidnila mě.

„Takže by to šlo?“ zeptala jsem se.

„Pokud by Weasleyovi nic nenamítali tak ne,“ přikývla. „Aspoň bychom tady měli více klidu, protože by ses nepotkávala s Valerií. Ale teď už bys asi měla jít za Charliem a ostatními, ať na tebe nečekají.“

Mírně jsem se ušklíbla. „Asi ano. Tak teda na shledanou.“

„Na shledanou. Anebo možná už sbohem,“ pousmála se.

Taktéž jsem se mírně pousmála a následně jsem se vydala za ostatními do haly. „Takže dobrá zpráva, prý by to šlo.“

„Mohla bys u nás být napořád?“ zeptal se Ron.

S úsměvem na tváři jsem přikývla.

„To je super!“ zajásal Ron.

„Jenom s tím ještě musí souhlasit vaši rodiče,“ připomněla jsem.

„To nebude takový problém,“ mávl nad tím Charlie rukou. „Ale už pojďme, ať Fred s Georgem nečekají zbytečně,“ popohnal nás a sám se vydal dveřmi na ulici. Ostatní ho brzy následovali a já jsem šla poslední. Jen jsem se ještě rozhlédla po hale, protože to bylo možná naposled, co tady jsem.

Venku na ulici jsem je dohnala a šla vedle nich s úsměvem na tváři. Docela se mi ulevilo, že už se do toho domova nebudu muset vracet. Ani mi nebylo moc líto, že spoustu z nich odtamtud nejspíš už nikdy neuvidím. Nevadilo mi to. Jedině Annie by mi chyběla, ale my si stejně najdeme vždycky nějaký způsob, jak se vídat.

Když jsme dorazili do Děravého kotle, měli jsme oproti naší hodinové domluvě deset minut zpoždění. Ale Fred s Georgem tam stejně ještě nebyli. Ti dorazili až asi pět minut po nás.

„Jdete pozdě,“ poznamenal Charlie, jakmile k nám zamířili.

„Pardon,“ pokrčil George rameny.

„Velké fronty,“ dodal Fred a podíval se na Rona. „Co máš s okem?“

„Popral se,“ vysvětlila pohotově Hermiona. „Stejně jako Harry.“

„A s kým? Proč?“ vyptával se George.

„Se dvěma klukama z mého domova,“ pronesla jsem a ani jsem si v tu chvíli neuvědomila, že ještě říkám můj domov. Ale možná to bylo dobře. Ještě bych to zakřikla.

„A kvůli Kate,“ dodala Hermiona.

„Spíš kvůli Valerii,“ opravila jsem ji. „I když taky trochu kvůli mě. Ale vyprovokovala to Valerie.“

„Kdo je Valerie?“ zeptal se Fred.

„Jedna holka, se kterou se hádám víceméně celý svůj život,“ vysvětlila jsem mu stručně. „Zase mě vyprovokovala a já jsem do ní strčila. To se nelíbilo Tomovi, ale s ním se pak začal prát Ron a Harry. Pak tam přišel ještě Alex, který je starý jako vy a chodí s Valerií, a ona mu nakukala, že jsem kluky poštvala na ní a Tom ji brání. Takže se pak pro změnu Alex pral s Harrym. Než tam přišla vychovatelka a Charlie.“

„Sakra, tak to vypadá, že jsme přišli o pěknou melu,“ podotkl George. „Škoda, že nám mamka zabavila všechny Jazyky jako jelito.“

„Jo, na ní by se to uplatnilo,“ ušklíbla jsem se.

„Ještě něco jsme prošvihli?“ zeptal se Fred.

„Kate možná bude nastálo u nás už každé léto, aby se nemusela vracet do domova,“ sdělil mu Ron.

„A já jsem byl označen za Itala, i když nevím proč,“ pronesl Charlie.

„To raději nechtěj vědět,“ řekla mu Hermiona a podívala se po mě. Můj pohled jasně říkal, ať je zticha a nijak dál to nerozvádí. Jinak si ze mě budou dělat dvojčata ještě větší srandu.

„A Charlie se seznámil s naší vychovatelkou,“ odvedla jsem raději téma.

„Neseznámil,“ opravil mě.

Podívala jsem se na něj. „Vždyť znala tvoje jméno.“

„Ale já jí ho neřekl,“ sdělil mi.

„Já taky ne, ale stejně tě tak oslovila,“ připomněla jsem mu.

„To je fakt,“ zarazil se Charlie a nakrčil čelo. „Že bych ji odněkud znal?“

„To záleží na tom, jak je stará,“ poznamenal Fred.

„Je jí něco kolem čtyřiceti,“ řekla jsem.

„Teda Charlie, to jsem si myslel, že máš lepší vkus,“ poplácal ho George po rameni.

„Přestaňte, takhle ji neznám,“ ohradil se Charlie. „Spíš mám pocit, že jsem ji kdysi někdy potkal nebo tak nějak.“

„Vlastně mi loni řekla, že studovala v Bradavicích, takže asi chodila s vašimi rodiči do školy,“ pokrčila jsem rameny.

„Počkat, takže ona je čarodějka?“ vyhrkl Ron a stejně jako on i ostatní po mně střelily překvapené pohledy.

„Jo, nejspíš jo. Mudly jsem v Bradavicích ještě nepotkala,“ utrousila jsem. „Ale je to divný. Znám ji jenom celý svůj život a v domově je od doby, co pamatuju, ale stejně jsem jí nikdy nezaslechla nějak mluvit o Bradavic. I když musela už nějaká léta vědět, že jsem čarodějka. Ani jsem jí nikdy neviděla použít kouzlo.“

„Tak to je fakt divný,“ připustil Fred.

„Ale nejspíš už se s ní vídat nebudeš,“ podotkl Harry. „Když se tam teda už nebudeš vracet.“

„Jo, jak jste to vlastně mysleli s tím, že u nás bude Kate natrvalo?“ zeptal se George.

„To se dozvíte, až doma. Teď už bychom měli jít,“ rozhodl Charlie.

Všichni jsme se pak nahrnuli ke krbu. Jako první poslal Charlie dvojčata s kufrem a poté jsme se vydali my čtyři. Ron se svým nabíhajícím monoklem chtěl jít jako poslední, ale Charlie ho poslal ještě před sebou. Takhle jsme měli z první ruky reakci paní Weasleyové, protože tou dobou už jsme byli skoro všichni u Weasleyů. Fred a George se dokonce stihli odebrat už s mým kufrem do schodů. Přišli jsme akorát včas na oběd, protože kuchyní se rozléhala omamná vůně jídla. Z toho důvodu byla i paní Weasleyová v ten moment v kuchyni, když se tam objevil Ron.

„Ahoj, mamko,“ pozdravil ji.

Paní Weasleová se na něj původně jenom lehce obrátila a nejspíš mu chtěla jenom odpovědět na pozdrav, ale když už se nadechovala, tak si všimla jeho oka. Zarazila se a obrátila se k němu čelem. „Ronalde Weasleyi! Co jsi to zase prováděl?!“ zahřměla.

„On za to nemůže, paní Weasleyová,“ skočila jsem Ronovi do řeči dřív, než stihl promluvit. „Za to můžu já. V domově je jedna taková holka, Valerie, se kterou se už léta hádám, a my jsme na ní narazili. Vyprovokovala mě, já jsem do ní strčila a byl tam i její kamarád, který mi to chtěl oplatit, ale Ron a Harry mě bránili. A pak se tam k tomu ještě připletl Valeriin kluk.“

Bylo vidět, že jsem paní Weasleyovou překvapila, protože už začínala nabírat na nějaké kázání, které by udělila Ronovi. Jenže on za to opravdu nemohl. Jen mě bránil. Bylo by nefér, kdyby ho za to paní Weasleová nějak potrestala. Ta se nyní rozhlédla po ostatních a její pohled se zastavil u Charlieho. „Takhle to opravdu bylo?“

„Já nevím, já byl dole pod schody. Přišel jsem tam až potom,“ pokrčil rameny.

„Je to pravda,“ přidala se Hermiona.

„A ta Valerie byla na Kate opravdu zlá,“ dodal Harry.

„Kate i nás všechny označila za zrůdy a nakonec dorážela na Kate s tím, že ji vlastní rodina nechtěla,“ přitakal Ron.

Pohled paní Weasleyové se nyní upřel na mě. V jednu chvíli jsem čekala, že mě pokárá za to, že jsem se nechala vyprovokovat. Jenže touhle dobou už přešla z kázacího módu do mateřského módu a tak mě namísto toho objala. „Ach, zlatíčko, nesmíš si to tak brát.“

Byla jsem trochu nesvá z toho objetí. Znělo to až příliš mateřsky. To bylo prostě něco, co jsem neznala. I když se paní Weasleyová ke mně a k Harrymu vždycky chovala hezky, tohle byl prostě takový nezvyk.

„To je dobrý, já už jsem si na to u Valerie zvykla,“ připustila jsem, když mě pustila.

„Kdybych byl na jejím místě já, tak bych stejně dostal kázání,“ utrousil mezitím Ron potichu jednu poznámku, ale paní Weasleyová dělala, že ho přeslechla.

„Vlastně jsme tady dostali takový nápad…“ začal Charlie.

Jejich matka se už evidentně chystala pokračovat v přípravě v obědě, ale nyní zůstala stát a podívala se po nás. „Jaký nápad?“

„No, vzhledem k tomu, jak jsme viděli poměry domova, kde Kate vyrůstala, a kde stejně nebývá moc času, nás napadlo, že by u nás mohla zůstávat přes léto pořád,“ navrhl Charlie.

„Aby se nemusela vůbec vracet do toho domova,“ dodal Ron.

„Jenom na léta, když nejsem ve škole. Až dostuduju, tak si něco najdu společně s Harrym,“ přidala jsem se ještě, aby to nepůsobilo, že je až moc otravuju.

„Ale, Kate, u nás můžeš zůstat kdykoliv budeš chtít. Náhodou je to výborný nápad. I Harry by tady mohl zůstat, kdyby tedy Brumbál netrval tolik na tom, že se musí vracet ke svým příbuzným. Ale u tebe by takový problém být neměl. Jen se to bude muset domluvit v tom tvém domově…“

„Tam už jsem mluvila se slečnou Lopezovou a prý by to neměl být problém,“ vysvětlila jsem ještě narychlo.

„Tak výborně,“ rozzářila se paní Weasleyová. „Ale teď už si běžte všichni umýt ruce. Už bude oběd.“

Byla jsem spokojená s tímhle vývojem událostí a s úsměvem na tváři jsem mířila ke schodům, když mě ještě zarazila Charlieho otázka. „Jo, mami, ještě jsem se chtěl zeptat… Neznáš náhodou tu slečnu Lopezovou?“

Paní Weasleyová se zarazila. „Nevím, nějak mi to nic neříká,“ odpověděla mu. „Proč bych ji měla znát?“

„Jenom, že nejspíš chodila do Bradavic ve stejnou dobu jako ty s tátou. A hlavně z nějakého podivného důvodu znala moje jméno, i když jí ho nikdo neřekl,“ vysvětlil jí.

„No, možná jsem s ní chodila do Bradavic, ale nějak si na ní nevzpomínám,“ připustila paní Weasleová.

„Aha. Tak nic,“ mávl nad tím rukou Charlie. Bylo to divné. Ale pro jednou to byla alespoň záhada, která neměla nic dočinění s mými schopnostmi. Tohle působilo spíš jako soukromá záležitost mojí nyní už bývalé vychovatelky a Weasleyů.

Jak to Kate vysvětlí Cedricovi? 

Co odpoví Eliz Kate? Poví ji o svém těhotenství?

Vrátí se někdy Kate do domova? 

Kdo je slečna Lopezová? Odkud zná Charlieho?

Reklamy