52. kapitola – Záhada s bubákem

kapitola52Než jsem se nadála tak začala škola a vánoční nálada někam odešla. Jako bonus si sebou vzala i přátelství mých přátel. Kupodivu to letos nejsem já, kdo se tak odcizuje, tentokrát je znesvářená Hermiona s ostatními. Nastal menší problém s Harryho koštětem. Protože měla Hermiona podezření, aby ho náhodou nedostal od Siriuse Blacka, tudíž by mohlo být prokleté, tak o tom informovala profesorku McGonagalovou. Tu následně nenapadlo nic lepšího, než Harrymu koště zabavit a nechat ho důkladně prozkoumat. Zatím nevíme, jak dlouho to bude trvat, ale zápas s Havraspárem se nám začíná blížit, a jestli Harry nebude mít tou dobou svoje koště, tak to nedopadne dobře. Měli jsme trumf v podobě nejlepšího koštěte na světě a přišli jsme o něj.

Trochu jsem kvůli tomu byla na Hermionu naštvaná, ale zase ne tolik jako kluci, kteří s ní vůbec nemluvili. My jsme spolu aspoň trochu mluvily, už jen z toho důvodu, že máme v ložnici postele vedle sebe. Taky jsem si s Hermionou musela udržovat dobré vztahy, protože bez ní a jejích zápisků zkoušku z dějin nezvládnu. Nemůžu se spoléhat na to, že letos opět zruší zkoušky. Ačkoliv vzhledem k tomu, že se pravděpodobně během roku opět dostaneme minimálně pětkrát do smrtelného nebezpečí, tak s těmi zkouškami to pak může být všelijaký.

Ale aspoň něco pozitivního vánoční prázdniny přinesly. Konečně jsem nějak pokročila se schopnostmi a jsem ušetřena spacích lektvarů. Navíc zamyšlenost se dá zamaskovat líp, než když najednou usnu, takže to můžu využívat častěji. Jakmile se vrátili studenti z prázdnin, tak jsem toho často využívala a dělala jsem si z nich legraci. Jednou nastala situace, že jsem seděla v nebelvírské společenské místnosti a svoji zamyšlenost jsem maskovala čtením knihy, ačkoliv jsem už asi deset minut byla na té samé stránce. Ve skutečnosti jsem byla mimo svoje tělo a dělala jsem schválnosti dvojčatům Weasleyových. Akorát zkoušeli některé ze svých vynálezů a zkoušeli je nabízet ostatním, tak jsem jim je neustále schovávala. Chudáci z toho byli pěkně zmatení a já jsem se tím bavila, dokud jsem si neuvědomila jednu věc, že bych už měla být někde jinde.

Dneska má mít Harry svoji první lekci s mozkomorem a to jsem nechtěla propásnout. Stejně jsem to Harrymu slíbila, že tam s ním budu jako morální podpora. Radši jsem proto rychlým krokem vyrazila za ním, protože do kabinetu profesora Lupina mi zbývalo ještě pár pater.

Ale stejně jsem přišla pozdě. Alespoň jsem promeškala původní nudné povídání. Vešla jsem tam akorát ve chvíli, kdy Lupin Harrymu vykládal něco o tom, že si musí vybavit nějakou šťastnou vzpomínku a říct jednu formuli. To nezní tak těžce. Usadila jsem se zatím na jedné truhle, která byla za Harrym.

„Nelekni se, až se otočíš,“ oznámila jsem Harrymu, aby pak nebyl překvapený. Trochu sebou trhl, když mě zaslechl, ale nepodíval se na mě. Bylo by to moc podezřelé. Místo toho kývl na Lupina, že už je připravený.

Lupin otevřel nějakou krabici, ze které vzápětí vyletěl mozkomor. Cítila jsem trochu chladu, zdálo se mi, že tentokrát o trochu více než jindy. Ale možná jsem už stihla zapomenout, jak moc chladno u toho bylo.

„Expecto patronum!“ zavolal Harry a párkrát to ještě zopakoval. Jenže ať to říkal, kolikrát chtěl, nic se nedělo. Nevyšel žádný stříbrný obláček jako předtím, když si to zkoušel při mém příchodu. Místo toho se mozkomor přibližoval, až z toho Harry nakonec omdlel. Když jsem viděla, jak padá, každá buňka mého těla řvala, ať mu jdu pomoct. Poslechla jsem je, zvedla jsem se a přesunula jsem se k Harrymu. Klekla jsem si vedle něj a dotkla jsem se jeho ruky, zatímco Lupin zaháněl mozkomora zpátky do krabice pomocí světelného štítu, který vyčaroval.

Jakmile s tím skončil, skláněl se s hůlkou k Harrymu a pravděpodobně ho chtěl nějakým kouzlem probrat. Nestihl to, Harry se probral sám. Nastalo to pár vteřin poté, co jsem se ho dotkla. Najednou otevřel oči a několikrát zamrkal.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho a jeho pohled padl na mě.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho vzápětí Lupin a Harryho přejel pohledem na něj.

„Ano,“ přikývl Harry a začal pomalu vstávat. Vzápětí schytal od Lupina do ruky čokoládovou žabku, aby ho trochu povzbudila. Harry ji kousal a přitom začal mluvit o tom, co se stalo. „Tentokrát jsem slyšel ty hlasy zřetelněji. Matčin i Voldemortův…“

„Jestli nechceš pokračovat, tak nemusíme,“ navrhl Lupin. „Nebudu tě do ničeho nutit.“

Harry se najednou narovnal a podíval se zpříma na Lupina. „Já chci pokračovat. Musím pokračovat.“

„Dobře, ale vyber si jinou vzpomínku. Šťastnější,“ upozornil ho Lupin a přešel opět ke krabici. Harry mezitím už stihl dojíst žabku a stál s připravenou hůlkou v ruce.

„Neboj se, zvládneš to,“ povzbudila jsem ho a pak jsem ustoupila stranou, abych ho nerozptylovala.

Lupin opět zvedl víko krabice a z ní vyletěla postava zahalená v černém hávu blížící se přímo k Harrymu. Slyšela jsem Harryho, jak mumlal: „Expecto patronum.“ Jenže to nemělo žádný účinek, nic se nedělo až do doby, než Harry znovu omdlel. Zajímalo by mě, jaké vzpomínky to používá, že mu nezabírají. Kéž bych mu s tím tak mohla pomoct, ale nenapadalo mě jak. Ledaže budu stát vedle něj a držet ho za ruku.

Znovu jsem poklekla vedle Harryho a najednou jsem si uvědomila, že ten chlad někam zmizel. Zvedla jsem hlavu a koukla jsem se na Lupina. Zatím stále zaháněl mozkomora, který tu byl pořád. Tak proč necítím chlad? Bylo to zvláštní, a když jsem nad tím tak přemýšlela, tak to vlastně nastalo i v tom předchozím případě. Ale proč, to netuším.

Raději jsem místo toho natáhla ruku a dotkla jsem se Harryho. Lupin zatím mozkomora konečně zahnal a pár vteřin nato otevřel Harry oči. Lupin se akorát otočil, a jestli se mu zdálo divné, že se Harry probral tak rychle, tak to nedal nijak najevo. Místo toho zamířil k Harrymu a Harry se zatím posadil na podlaze.

„Slyšel jsem tátu… tohle bylo vůbec poprvé, co jsem ho slyšel,“ vyhrkl Harry dřív, než se ho kdokoliv z nás stihl zeptat, jestli je v pořádku.

Lupin se viditelně zarazil. „Ty jsi slyšel Jamese?“

„Ano,“ kývl Harry a pak si něco uvědomil. Podíval se pozorně na Lupina. „Vy jste znal mého tátu?“

„Popravdě ano. Tady v Bradavicích jsme byli ve stejném ročníku,“ vysvětlil mu Lupin a podal Harrymu další žabku. Vlastně to dává smysl. Znamená to, že on, Sirius Black, Harryho rodiče a profesorka Reedová chodili spolu do Bradavic a určitě se všichni znají. Začínám si říkat, jestli si letos neplánují udělat někde sraz, když je o nich teď tolik vědět.

„Harry, asi bychom toho měli už nechat,“ navrhl mu Lupin, ale Harry se na něj poplašeně podíval.

„Ne!“ vyhrkl. „Aspoň ještě jednou to zkusím.“ Docela rychle se postavil, přičemž urychleně jedl žabku, jako kdyby chtěl mozkomora porazit hltáním jídla. To by možná mohl zkusit Ron.

„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Lupin, ale podle jeho výrazu bylo vidět, co si o tom myslí. Přesto přešel opět ke krabici a připravil se.

„Tentokrát tě budu držet za ruku. Budu tvoje podpora,“ řekla jsem Harrymu. Nepatrně kývl, jakože mě slyší a připravil se s hůlkou v ruce na mozkomora. Svůj pohled upřel na krabici, zatímco levou ruku nechával volně viset vedle sebe. Udělala jsem krok blíž k němu a vzala jsem ho za ruku. Trochu jsem si přitom kroutila ruku, aby to vypadalo, že Harry nic nedrží a nijak jsem mu ji nenatočila, ale dalo se to snést.

Vzápětí už Lupin nechal vyjít mozkomora a nás zasáhla vlna chladu ve stejnou chvíli, jako se ozval vzdálený ženský a mužský křik.

„EXPECTO PATRONUM!“ zaburácel Harry. Myslím, že ho slyšel celý bradavický hrad. Chudák moje ušní bubínky. Přesto jsem držela Harryho za ruku dál.

Z Harryho hůlky najednou vystřelila stříbřitý oblak přímo proti mozkomorovi. Povzbudivě jsem stiskla Harryho ruku, aby to vydržel, protože stále vypadal, že se každou chvílí zhroutí.

„Ridikulus!“ přidal se Lupin. Nechápala jsem, proč vytahuje kouzlo na bubáka a ne na mozkomora. Přesto to na něj zabralo a mozkomor zacouval zpátky. Teprve až když byl zalezlý v krabici, tak jsem pustila Harryho ruku.

„To bylo báječné, Harry,“ začal mu hned gratulovat Lupin s úsměvem. „Na začátečníka to bylo vynikající. Ani jsem nečekal, že se ti něco takového podaří hned první lekci.“

„Zkusíme to ještě?“ zeptal se Harry. Malinko mi připomněl nedočkavou Hermionu, když před ní dá někdo knihu a ona dychtí si ji přečíst.

„Dnes už ne, Harry. Na dnešek už toho bylo dost,“ zamítl jeho návrh a podal mu další čokoládovou žabku. Začíná mi trochu s těmi žabkami připomínat dealera. Pořád něco nabízí. K Harryho nelibosti ale tohle byl vážně poslední pokus a už se mu ho nepodařilo přesvědčit k dalšímu. Harry mu proto poděkoval za tuhle lekci a pak se rozloučil. Vydal se pryč a já jsem ho hned následovala. Nepotřebuju vědět, co Lupin dělá ve svém volném čase. Ještě bych zjistila, že opravdu dává drogy do čokoládových žabek.

Na chodbě jsem dohnala Harryho a srovnala svůj krok s jeho. „Mám se zjevit nebo ti nebude vadit, když to bude vypadat, že trpíš samomluvou?“

„Radši se zjev,“ odpověděl mi Harry, který asi nechce vypadat jako blázen. Rozhlédla jsem se proto okolo, jestli náhodou někdo někde není, pak jsem zavřela oči a krátce jsem se soustředila. Pak už jsem se tam objevila i pro ostatní.

„Takže jak moc jsi nadšený ze svojí první lekce?“ zeptala jsem se ho.

„Hodně,“ usmál se Harry zářivým úsměvem. „Konečně se mám jak bránit proti mozkomorům, i když je to jen stříbřitý mráček.“

„I když je to jen stříbřitý mráček, tak to dokázalo udělat štít mezi tebou a tím mozkomorem,“ poznamenala jsem a jeho úsměv jsem mu opětovala.

„No, byl to jenom bubák,“ přiznal popravdě.

„Vážně?“ pozvedla jsem překvapeně obočí. „A já jsem si celou dobu myslela, že to je pravý mozkomor.“

„Ahoj,“ ozvalo se zprava, jakmile jsme došli na konec chodby, kde se chodba protínala s jinou. Otočila jsem hlavu a uviděla jsem Elizabeth, jak kráčí naším směrem a vzápětí se k nám připojuje.

„Ahoj Eliz,“ pozdravila jsem ji.

Harry ji taky kývl na pozdrav. „Ahoj,“ zamrmlal ne příliš moc zřetelně.

„Kate, můžu s tebou o něčem mluvit?“ obrátila se na mě. „Zrovna jsem chtěla jít za tebou k vaší spolce, jestli tam náhodou nejsi.“

„Vlastně tam náhodou jsem,“ přiznala jsem popravdě. „Což mi připomíná, že bych si tam měla dojít vyzvednout tělo.“

„Astrální podoba?“ zeptala se jenom. Víc slov nebylo potřeba.

Přikývla jsem. „Počkáš na mě před naší společenskou místností? Jenom vyzvednu tělo a vrátím se ven.“

Eliz přikývla a o chvíli později už jsme už byli skoro před naší společenskou místností. Ještě za rohem jsem se v rychlosti zneviditelnila, protože před naší společenskou je hodně obrazů a mezi nimi i Buclatá dáma, která je pěkná drbna. S Harrym jsem prolezla dovnitř a Eliz zatím zůstala stát venku. Vevnitř jsem zamířila rovnou ke svému tělu a vlezla jsem do něj. Krátce na to jsem párkrát zamrkala a rozhlédla jsem se okolo. Nikdo si mého zamyšlení nevšiml anebo aspoň v téhle chvíli mě nikdo nezkoumal. Knížku jsem odložila stranou a zvedla jsem se z křesla. Prošla jsem kolem nově příchozího Harryho a vyšla jsem ven. Na chodbě jsem se znovu shledala s Eliz.

„Víš, co mě tady zatím napadlo?“ začala hned, zatímco jsme se pomalu vydaly chodbou někam pryč. Ani jsme nikam konkrétně nemířily, prostě jsme šly. „Co by se stalo, kdybych někoho od vás požádala, ať tam pro tebe dojde a ty bys zatím byla někde jinde v astrální podobě?“

„No, tak to bych si pak musela vymyslet dobrou výmluvu,“ podotkla jsem. „Vlastně když nad tím tak přemýšlím, asi nebude dobré nechávat takhle svoje tělo bez dozoru na veřejnosti. Příště ho někam odklidím.“

„Anebo choď s Harrym na romantické procházky ve fyzickém těle,“ ušklíbla se na mě.

„To nebyla romantická procházka!“ ohradila jsem se. „Harry měl lekci v tom, jak se ubránit mozkomorovi. Já jsem tam byla jako morální podpora. Zabralo to, protože nějakou stříbrnou mlhu vyčaroval, až když jsem stála vedle něho a držela za ruku.“

„Harry zvládl vyčarovat patronovou mlhu už ve třeťáku? To je šikovnej,“ uznala. „A to jste šli na hranice pozemků bojovat s mozkomory?“ pozvedla obočí.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Byli jsme v Lupinově kabinetu. A ani to nebylo proti skutečnému mozkomorovi. Byl tam jenom bubák, který měl podobu mozkomora, protože takovou podobu bere před Harrym.“

„A nebylo Lupinovi divný, když pak změnil ten bubák podobu?“ znovu se ušklíbla.

„Proč by měnil podobu?“ zeptala jsem se jí trochu zmateně.

„Jak jsi tam stála vedle Harryho a držela ho za ruku,“ uculila se při té větě. Má to být snad další narážka na můj údajný vztah s Harrym? Raději jsem to ale nekomentovala.

„Bubák se nezměnil,“ zavrtěla jsem hlavou. „Byla jsem tam v astrální podobě. Změnil by se, kdybych tam byla ve fyzické.“

„Ale na tom nezáleží,“ namítla Elizabeth. „Bubák se nemění podle toho, jestli před sebou vidí někoho nebo ne. Mění se podle toho, co cítí před sebou. Když před sebou cítí někoho, tak se změní. Je to podobné jako s mozkomory, protože nemají oči a spíš cítí tvoji energii. Tu jsi tam musela mít i v astrální podobě. Ale kdybychom tam před něj dali tvoji fyzickou podobu, když ty jsi někde jinde, tak potom by se nic nestalo.“

„Jenže ono se vážně nic nestalo,“ řekla jsem jí.

„Tak to je divný. Něco se stát mělo,“ podívala se na mě zmateně.

„To slovo divný poslední dobou využívám až moc často,“ poznamenala jsem. „Kolem mě je spousta záhad. Asi si je začnu někam psát. Snad mi bude stačit papír.“

„Tak si tam tohle nepiš a rovnou si to ujasníme. Pojď za mnou,“ rozkázala mi. Ani na mě nečekala a najednou změnila směr. Vydala se jiným směrem a přidala do kroku. Neměla jsem se na výběr a musela jsem ji následovat.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se jí cestou.

„K Lupinově kabinetu. Doufám, že toho bubáka ještě nezničil,“ vyslovila nahlas svoji myšlenku.

„Nejspíš ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Bude ho potřebovat na další lekce s Harrym.“

„Tak to se nám hodí,“ poznamenala a zbytek cesty jsem přemýšlela, co přesně plánuje. Vejít tam a zeptat se Lupina, jestli by nám na chvíli půjčil bubáka? To těžko.

Odpověď jsem dostala o chvíli později, když jsme zastavili před jeho kabinetem. Elizabeth se tam zastavila a rozhlédla se po liduprázdné chodbě. Pak se podívala na mě.

„Fajn, tak teď přeskoč do astrální podoby a vlez dovnitř, jestli tam náhodou není Lupin,“ vysvětlila mi a mně vzápětí mi došlo, co plánuje. Vloupáme se profesorovi do kabinetu. Proč taky ne? Vždyť je to jenom proti školnímu řádu.

Nahlas jsem to ale nijak nekomentovala a zavřela jsem oči. Soustředila jsem se a pár vteřin na to jsem vylezla ze svého těla. Ničím jsem se nezdržovala a rovnou jsem vešla přímo do zavřených dveří. Jiní lidé by dostali pořádnou ránu do hlavy, ale já jsem si klidně prošla skrz a ocitla jsem se už podruhé za dnešní večer v Lupinově kabinetu. Jeho jsem tu ale nikde neviděla. Pokračovala jsem dál, jestli není někde za rohem a během minuty jsem zběžně prohlídla celý jeho kabinet. Nikde nebyl, tak jsem se vrátila zpět na chodbu do svého těla.

Vzápětí jsem otevřela oči a podívala jsem se na Elizabeth, která mě netrpělivě pozorovala. „Není tam,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nejspíš někam šel.“

„Tak snad tam dlouho vydrží,“ podotkla a otočila se čelem ke dveřím. Položila ruku na kliku, trochu přimhouřila oči a zkusila za ní vzít. V zámku cvaklo a dveře se otevřely.

„Nevykrademe někdy banku?“ zeptala jsem se jí ze srandy, když jsme vcházely dovnitř.

„Možná v létě,“ ušklíbla se a zavřela za námi dveře. „Kde je ten bubák?“

„Tamhle v té krabici,“ ukázala jsem na jednu kartonovou krabici, ve které jsem ho předtím viděla.

„Tak běž blíž. Já ho pustím ven,“ sdělila mi. Poslechla jsem ji a postoupila jsem blíž ke krabici. Zastavila jsem se až zhruba metr před ní a koukla jsem na Elizabeth. Kývla jsem na ní na znamení, že může začít, a pak už jsem otočila hlavu dopředu. Krabice se převrhla a víko se odklopilo.

Teď se mohlo stát spousta věcí. Mohla se vyvalit černá mlha, mozkomor, ta děsivá holčička z horroru, která se objevila na naší první letošní hodině obrany proti černé magii, anebo spousta jiných věcí. Jenže se nestalo vůbec nic. Nic se neobjevilo.

„Lupin ho asi už zničil,“ poznamenala jsem a otočila hlavu na Elizabeth. Ta už kráčela blíž. „Máme smůlu.“

„Stihl to nějak rychle,“ řekla a postavila se vedle mě, přičemž pohled nespouštěla z krabice. Podívala jsem se tam taky v domnění, že tam nic nebude, ale najednou se něco dít začalo.

Z krabice jako kdyby začala vylézat nějaká osoba. Ačkoliv ta krabice nebyla moc pohodlná a elegantní, ta postava někde nějakou eleganci našla, protože z ní vylézala pomalým a plynulým pohybem s grácií a elegancí. Teprve až když se napřímila, mohla jsem si ji pořádně prohlédnout a zjistit, co je vlastně zač. Buď to byla žena, nebo muž s dlouhými vlasy, nedalo se to přesně rozpoznat. Na obličeji to mělo černou masku, která zakrývala celý obličej a nedaly se proto najít žádné ženské nebo mužské rysy ve tváři. Šlo poznat až podle oblečení a postavy, že to je žena, neboť měla na sobě dlouhý, černý háv. Byl trochu podobný kouzelnickým hábitům ale malinko jiného střihu a navíc byl přes břicho a pas přepásán modrou látkou, kterou obepínala těsně tělo, a na hrudi kvůli ní jasně vystupovaly ňadra. Na nich na levé straně v místě srdce tkvěla brož ve tvaru modré hvězdy.

Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na Elizabeth, která zaraženě zírala přímo před sebe na tu danou osobu. Rukou šmátrala v kapse a po chvíli vytáhla hůlku, aniž by z té ženy spustila oči. Pozvedla hůlku a namířila ji přímo na ní.

„Ridikulus!“ vyjekla a osoba najednou uklouzla a rozplácla se na zemi. Ode mě i od Elizabeth si za to vysloužila uchechtnutí. Vzápětí se krabice pohnula a přesunula se nad ženu. Krabice se položila přímo na ní a pohltila ji. Bylo mi jasné, že za to může Elizabeth, která tímhle způsobem právě vrátila bubáka do bedny a bednu pak postavila telekinezí zpátky na své místo. Teprve pak se otočila na mě.

„Takže bubák nikam nezmizel,“ podotkla.

„Ne, nezmizel,“ souhlasila jsem s ní. „Akorát mě ignoruje.“

„Víš, jak jsme se bavili o tom, ať si to s bubákem nepíšeš na seznam divných věcí? Radši si to tam napiš.“

„To udělám,“ přikývla jsem. „Ale teď už půjdu zpátky do naší společenské místnosti.“

„Já možná taky,“ přitakala a obě dvě jsme se vydali ven. Elizabeth nám zase otevřela a zase za námi pak zamkla. Lupin nic nepozná, naše dvojka po sobě dokáže zamést stopy. Teda pokud nenapadne Lupina náhodou snímat otisky prstů na klice.

„Tak ahoj,“ řekla jsem jí a chystala jsem se už odejít chodbou směrem k naší společenské místnosti, ale pak jsme se zarazila. Vzpomněla jsem si na jednu věc. „Ty jsi vlastně předtím se mnou chtěla mluvit. Co jsi chtěla probrat?“

„No, jo, na to jsem úplně zapomněla,“ přiznala. „Chtěla jsem se tě zeptat, co děláš o velikonočních prázdninách.“

„Nejspíš budu tady v Bradavicích. Proč?“ zeptala jsem se jí.

„No, pamatuješ, jak jsem se zmiňovala o tom dalším bilokantovi, kterého znám? Tak o našich velikonočních prázdninách bude v Itálii. Napadlo mě, že bychom se tam za ním stavili. Šla bys do toho?“

Trochu mě to zaskočilo. Já, která jsem pendlovala maximálně mezi Londýnem a Bradavicemi, bych měla jet do Itálie? Byla to docela lákavá nabídka. Jenže na druhou stranu by to znamenalo nechat tu své kamarády samotné a velikonoční prázdniny jsme vždycky trávili spolu.

„Já nevím,“ zamumlala jsem. „Ještě si to rozmyslím.“

„Nevadí, času máš dost. Klidně si to promysli. Zatím ahoj,“ usmála se na mě a pak se odebrala chodbou doleva, zatímco já jsem se vydala chodbou doprava. Teď mám pořádně o čem přemýšlet. Napřed ta záležitost s bubákem a teď k tomu ještě můžu řešit, jak strávit prázdniny.

Reklamy