19. kapitola – Dohoda s Malfoyem

kapitola19Harryho propustila madame Pomfreyová z ošetřovny hned druhý den. Byl poněkud zklamaný, že se mu nepodařilo chytit Zlatonku, ale nebyla to jeho chyba. Mohl za to ten odrážeč, který na něj poslal ten zpropadený potlouk. Tím jsme se ho všichni snažili povzbudit. Stejně neměl na nějaké trucování moc času, protože se nám kvapem blížily zkoušky. Hermiona z toho šílela, v jednom kuse si opakovala a nejhorší na tom bylo, že k tomu nutila i nás. Harry, Ron a já jsme se začali na zkoušky připravovat až po Velikonocích.

Přesto jsme si jeden večer vyhradili pro návštěvu Hagrida. Odpoledne předtím jsme ho potkali v knihovně. Už to bylo samo o sobě dost neobvyklé, protože Hagrida ještě nikdy nikdo z nás neviděl s knihou v ruce. Přesto byl v knihovně a zrovna v oddělení o dracích. Večer potom jsme si připravili neviditelný plášť a vylezli jsme ven ze společenské místnosti. Měli jsme v plánu obléknout si ho až venku na chodbě, jenže jsme zjistili, že na nás všechny čtyři nestačí. Byly nám vidět nohy od kolen dolů.

„Takhle to nejde,“ prohlásila Hermiona a sundala ze sebe plášť. Vzápětí strhnul Harry plášť i z nás ostatních.

„Co je?“ zeptal se jí Ron.

„Jsou nám vidět nohy, ten plášť není pro čtyři lidi.“

„Ale co s tím chceš dělat? Stát tady na chodbě a čekat, až nás Filch chytí?“ zeptal se ji Ron.

„No, to ne. Spíš bych zašla zpátky do společenské místnosti a počkala bych, až se od Hagrida vrátíte vy tři. Stejně si chci ještě opakovat.“

Protočila jsem oči v sloup. „Hermiono i kdyby tě probudili uprostřed noci, tak bys zvládla udělat zkoušky na nejlepší známku. Tak už se přestaň učit a pojď s námi k Hagridovi. Nebo nejseš zvědavá, co dalšího nám řekne o Kameni?“

Hermiona zaváhala. „I kdybych se rozhodla jít, tak stejně nám pořád koukají nohy. Ještě není úplná tma a Filch není slepý. Toho si všimne.“

„Tak něco vymysli. Ty jsi tady ta chytrá,“ řekl Ron.

„Vlastně,“ ozval se Harry „jeden nápad bych měl.“ Všichni tři jsme se na něj podívali a tak nám začal vykládat svůj plán. „Vy tři půjdete k Hagridovi schovaní pod neviditelným pláštěm. Já tam doletím na koštěti jako Kate, když letěla na ten tajný závod.“

„Ne,“ zamítla jsem to. „Poletím já. Už mám zkušenost s vyskakováním z okna. Vy tři můžete jít v klidu a v bezpečí pod neviditelným pláštěm.“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, poletím já. Ty jsi jenom holka a…“

„A co?“ Harry hlasitě polkl. „Jsem holka a už jsem jednou z okna vyskočila. Kolikrát jsi z něj vyskočil ty?“

„Ještě ani jednou.“

„Tak vidíš. Poletím já a konec tečka.“

Ron, který doteď těkal očima mezi námi dvěma, se ozval „Tak poletím já a nebudete se muset hádat.“

Já i Harry jsme se přestali hádat a probodli jsme ho pohledem.

„Tak nic,“ zamumlal Ron.

„Poletím já,“ oznámila jsem mu znovu a rázně.

„Ne, poletím já,“ oponoval mi Harry.

„Hele, já vás nechci rušit, ale tímhle hádáním se nikam nedostaneme,“ oznámila nám Hermiona. Pravdou je, že jsme během té hádky postupně zapomínali šeptat, ale po Hermioně poznámce jsme zase ztlumili hlas.

Povzdechla jsem si. „Tak už to vzdej, ať můžu letět já.“

„Já to nevzdám,“ zavrtěl hlavou Harry.

„Jako kdybych nic neřekla,“ zamumlala si pro sebe Hermiona.

Ohlédla jsem se, protože se mi zdálo, že jsem zaslechla nějaké kroky. V jednu chvíli jsem skoro zahlédla blonďatou hlavu. Vzápětí ale promluvil Harry, takže jsem to neřešila.

„Hele, koště i plášť je můj, takže rozhoduju já. Teď se vrátím do ložnice pro koště a za chvíli budu ve vzduchu nad pozemkami. Budu na vás čekat před Hagridovou boudou. Jestli tam pod pláštěm nepřijdete, tak si s Hagridem promluvím sám.“

„Ale…“ začala jsem a chtěla jsem něco namítnout, jenže nebylo co říct. Harry mě zahnal do kouta. Jsou to jeho věci a já mu nemůžu mluvit do toho, co s nimi dělá.

„Tak se uvidíme za chvíli,“ řekl Harry a otočil se směrem k naší společenské místnosti.

„Počkej,“ zarazila jsem ho a chytla jsem ho přitom za ruku. Harry otočil hlavu a podíval se mi do očí. „Až budeš ve vzduchu, tak v době, kdy bychom měli být už na pozemcích, třikrát rozsviť a třikrát zhasni hůlku. Ať vím, že…víme, že jsi v pořádku a neležíš dole pod věží rozplácnutý.“

Harry přikývnul a já jsem ho nechala jít. Přehodili jsme přes sebe plášť a sešli jsme dolů na pozemky. Jakmile jsme uviděli oblohu, tak jsem začala sledovat oblohu, až mě musel Ron několikrát popostrčit dopředu. Nikde jsem neviděla žádné světlo kromě hvězd a začínala jsem v duchu panikařit. Nakonec jsem se uklidnila, když nahoře třikrát zablikala Harryho hůlka. Ve tmě jsem pak rozeznala, jak něco míří k Hagridově boudě.

Harry na nás čekal za rohem Hagridovi boudy. Sundali jsme si plášť a zaklepali jsme na dveře, následně se pootevřely dveře a ven vykoukla Hagridova hlava.

„Ach, to jste jenom vy,“ zamumlal si pro sebe. „Tady nemáte, co dělat, už je moc pozdě.“ Což byla pravda, protože už bylo velké šero a za chvíli bude úplná tma. Hagrid nám chtěl zavřít dveře před nosem, ale pak zarazil. „Jak jste se proboha dostali tahle pozdě z hradu?“ zamračil se.

„Pomocí mého koštěte a taky jsem dostal k Vánocům neviditelný plášť, který dřív patřil tátovi,“ odpověděl mu Harry.

„A jestli nás nepustíš dovnitř, tak tu budeme sedět až do rána,“ prohlásila jsem, aby Hagrida náhodou nenapadlo znovu se pokusit zavřít dveře.

Nakonec nás Hagrid neochotně pustil dovnitř. Vevnitř bylo šílené vedro, všechna okna byla zavřená a v krbu hořel oheň, nad kterým byl zavěšený kotlík.

„Hagride, měl by sis tu vyvětrat,“ řekla Hermiona. Všichni čtyři jsme byli nuceni sundat si hábit a rozepnout si několik vrchních knoflíků od košile.

„Už víme o Kameni mudrců,“ oznámil Harry Hagridovi, který právě přikládal poleno do ohně. Hagrid se otočil na Harryho a nevěřícně na něj zíral. Pak přejel pohledem i na nás ostatní.

„A chtěli jsme se tě zeptat,“ promluvila Hermiona „co ještě ten Kámen chrání. Nechat ho hlídat jenom Chloupkem by bylo značně riskantní.

„Pochopitelně, že by to bylo riskantní. Ale co všechno ten kámen chrání, to opravdu netušim. Profesoři se na tom podíleli, nějak to tam začarovali.“

„Kteří profesoři?“ zeptal se trochu až moc dychtivě Ron.

„Hele, k čemu pak to zrovínka vy potřebujete tolik vědět?“ podíval se na nás podezřívavě.

„Sice by se mi ten kámen líbil, ale zlodějka nejsem,“ odpověděla jsem mu trochu uraženě.

„Chceme mít jistotu, že nikdo ten Kámen neukradne,“ vysvětlila mu Hermiona.

„Chceme mít jistotu, že Snape ten Kámen neukradne,“ opravil ji Ron.

„Už zase ten Snape. Copak vy s tím nedáte pokoj? Vždyť Snape patří mezi ty, kteří ten kámen chrání.“
„Takže Chloupek, Snape… Kdo ještě?“ ptala se Hermiona Hagrida.

Hagrid zaváhal. „Skoro každý profesor,“ oznámil nám a začal nám je vyjmenovávat. „Profesorka McGonagallová, Prýtová, profesor Kratiknot, Quirell…“

Hagrid přiložil do ohně další poleno. To už to nevydržel Ron a ozval se „Hagride, nepřikládej už do toho ohně. Vždyť se tu uvaříme.“

„Ne, já…já mám rád poslední dobou hodně tepla,“ vymlouval se Hagrid a popošel o trochu blíž ke krbu a zakryl ho.

„Hagride, ty něco schováváš?“ zeptal se Harry.

Hagrid zavrtěl hlavou, ale v tu chvíli Ron, který mu byl nejblíž vyskočil, a podíval se mu za záda. Následně zalapal po dechu.

„U Merlinova kabátu, vždyť to je dračí vejce!“ vyhrkl.

„Cože?“ zeptala jsem se udiveně. Vzápětí jsme my zbylí tři byli u krbu a koukali do ohně. V kotlíku, který byl v přímém plamenu, leželo velké černé vejce. Hagrid si vzal dvě velké mohutné rukavice, vzal vejce do ruky a přesunul ho na stůl.

„Vlastně se má každou chvíli vylíhnout, přišli jste akorát. Podle těch knížek z knihovny by to měl být norský ostrohřbetý.“

A najednou, jako kdyby malý dráček uvnitř chtěl ta slova potvrdit, se vejce otřáslo. Ozvaly se zevnitř malé duté rány. Po pěti minutách se začala v jednom místě objevovat prasklina. Nejdřív byla malá a pak se postupně zvětšovala. I rány získaly na intenzitě, až nakonec prasklina povolil a objevila se tam díra. Po několika ránách se zvětšila a ven vykoukla malá černá hlavička. Následně vylezlo z vejce i malé černé tělíčko. Celé líhnutí trvalo půl hodiny a nikdo z nás se přitom neodvažoval nic říct.

Dráček na stole se protáhnul a roztáhnul si křídla, která byla o dost větší než on sám. Hagrid se na něho usmál a chtěl ho pohladit, ale dráček po něm seknul drápkem.

Hagrida to povzbudilo a oznámil nám: „Bude se jmenovat Norbert.“ Vzápětí ztuhnul a rozběhnul se v oknu.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry.

„Někdo se sem koukal. Někdo se světlými vlasy,“ řekl Hagrid, zatímco zatahoval rolety.

Harry se najednou rozběhnul ke dveřím a vykouknul ven. Potom se otočil a oznámil nám, koho viděl. „Malfoy.“

„A je to v háji,“ prohlásil Ron a klesnul do jednoho křesla.

„Ještě není,“ prohlásila jsem a s Harryho Nimbusem jsem se rozběhla ke dveřím. Byl to takový náhlý nápad, který jsem si ani pořádně nepromyslela. Moje tělo přeskočilo rozmýšlení a rovnou se dalo do uskutečnění toho nápadu. Odstrčil jsem Harryho stranou od dveří a naskočila jsem na koště. Rozletěla jsem se dopředu směrem ke světlému bodu, což byly Malfoyovi vlasy a ty byli jediné v té černé tmě vidět. Během chvíle jsem ho dostihla a zastavila jsem před ním.

„Malfoyi!“ křikla jsem na něj. Malfoy se zastavil a zíral na mě. Vytáhla jsem hůlku, abychom na sebe pořádně viděli. Když mě poznal, tak se mu na tváři objevil samolibý úsměv. Nevím, jestli jsem to už někdy říkala, ale přísahám, že mu jednou ten jeho úsměv rozbiju.

„Co chceš, Beckerová?“

„Abys o tom drakovi nikomu neřekl.“

„Proč bych měl? Je to vaše chyba. Kdyby ses ty nehádala s tím svým Potříkem tak nahlas, nikdy bych si vás nevšiml a nezjistil, co máte v plánu. Mimochodem ten neviditelný plášť je fakt dobrý.“

„Budeš zticha, jinak tě nahlásím, že se touláš po večerce.“

„Sama se touláš po večerce. Ty i tvoji kamarádi byste z toho měli taky průšvih.“

„Ne, neměli,“ zavrtěla jsem hlavou. „Protože já díky koštěti zaletím ke kabinetu McGonagallové, zaklepu ji na dveře a nechám ji tam anonymní vzkaz. Mezitím oni pod neviditelným pláštěm dorazí nahoru a já tam na koštěti za nimi přiletím. Chytnou akorát tebe a my budeme v bezpečí našich ložnic.“

Malfoyovi došla řeč. „Tak dneska o tom nikomu neřeknu. Ale co mi zabrání, abych to zítra nebo pozítří náhodou někomu neprozradil?“

Pokrčila jsem rameny. „Budu se muset spolehnout na tvoje svědomí. Jsi hajzl, ale taky by ti neublížilo udělat někdy nějaký dobrý skutek.“

„Dobrý skutek…“ Zamyslel se. „Víš, že to nezní tak špatně?“ Vyvalila jsem oči. On opravdu chce udělat dobrý skutek? „Ale něco za to chci.“ Tak už je to starý známý Malfoy.

Povzdechla jsem si. „Co chceš tentokrát?“

„Potterův neviditelný plášť,“ oznámil mi klidně.

„Harryho neviditelná plášť? Vždyť ten není můj.“

Malfoy pokrčil rameny. „Tak mu ho ukradni.“

„Vypadám snad, že kradu?“

„Už podruhé tě vidím s cizím koštětem.“

„Ty chceš, abych svému kamarádovi ukradla něco hodně moc cenného a dala ti to jenom za to, že budeš mlčet?“

Malfoy přikývnul, ale pak se zarazil. „Vlastně to není jenom za to, že budu mlčet. Ještě pořád mi dlužíš těch pět galeonů za sázku. A když k tomu připočítám úroky, které jsou u mě hodně vysoké, tak mi vyjde půlka neviditelného pláště. Druhá půlka pláště je za to mlčení.“

„Co to kecáš za nesmysly? Vždyť těch pět galeonů jsem ti dala hned den po zápase.“

„To je skoro pravda. Ve skutečnosti mi z dlaně zmizeli hned, jak si ty odešla. Já se nenechám oklamat obyčejnou iluzí.“ Kruci. Ty moje schopnosti jsou pěkně nespolehlivý. Štěstí, že už jsem se jich zbavila.

„Někde si je ztratil, tak to nesváděj na mě. Prostě o drakovi nikomu neříkej a nikdo se nedozví o tom toulání po večerce. A na plášť zapomeň, já nekradu!“ A s těmi slovy jsem se otočila a zamířila jsem k Hagridově boudě.

„A co kdybych nemlčel jenom o drakovi? Co kdyby se tvoji kamarádi dozvěděli, že dokážeš vyčarovat věci jen tak ze vzduchu?“ Zastavila jsem se. Kruci! Nesnáším Malfoye!

Otočila jsem se na Malfoye a klidně jsem se mu podívala do tváře. „Jenže oni to vědí,“ zalhala jsem mu. ¨

„Tak proč jsi se na mě na tribuně tak zamračila, když jsem se o tom zmínil?“ zeptal se mě.

„Protože tě nesnáším,“ odsekla jsem mu.

„Takže ti nebude vadit, když teď zajdu za nimi a něco jim o tom řeknu,“ řekl a popošel o několik kroků směrem k boudě.

„Ne!“ zarazila jsem ho.

Malfoy se na m otočil a vítezoslavně se usmíval. „Hmm, že by o tom přece jenom nevěděli?“

„Dobře, zařídím ti ten plášť,“ souhlasila jsem.

„Takže dohodnuto. Potom ti řeknu, kdy a kde mi ho předáš.“ Malfoy se otočil a zamířil do hradu.

„Nox,“ zašeptala jsem a odešla jsem za ostatními dolů do boudy.

„Tak co?“ zeptal se mě hned Ron, jakmile jsem vešla.

„Získala jsem nám trochu času. Malfoy zatím nic neřekne.“

„To nám snad bude stačit. Harry tady zatím vymyslel, co uděláme s Norbertem. Pošleme ho do Rumunska k Charliemu,“ vysvětlila mi Hermiona.

„Ještě jsem se nerozhodl, že ho tam pošlu. Souhlasil jsem jenom, že mu napíšete. A teď běžte zpátky do ložnic. Je hrozně pozdě a vy z toho budete mít akorát malér.“

Popřáli jsme tedy Hagridovi dobrou noc a vyšli jsme ven.

„Mimochodem, Kate,“ řekl mi Harry, když si ode mě bral zpátky své koště „…nechceš mi přestat krást koště?“

Další den napsal Ron Charliemu dopis a o ráno šest dní později se Hedvika objevila mezi sovami, které nesli všem studentům poštu. Charlie nám v dopise odepsal, že si pro Norberta přiletí v sobotu o půlnoci několik jeho známých.

„To bude snadné,“ prohlásil Harry. „Schováme se pod neviditelný plášť a bude to.“

V tu chvíli vešel do síně Hagrid na snídani. Hned jsme k němu zamířili, abychom mu tu novinku řekli. Hagrid se netvářil moc nadšeně. Vlastně nám ani nepotvrdil, že nás nechá Norberta poslat pryč, ale na druhou stranu to ani nevyvrátil. Hagrid zamířil k učitelskému stolu a Ron si zastrčil dopis do kapsy hábitu.

„Myslíte, že nás nechá poslat Norberta pryč?“ zeptal se Ron.

„Nechá, ale bude mu chvíli trvat, než se s tím vyrovná,“ odpověděl mi Harry. „Kdysi mi říkal, jak moc by si přál mít draka. Teď se mu to konečně splnilo a on o něj hned přijde.“

„Pšššt!“ zasyčela na nás Hermiona. Koukala se někam mimo, někam směrem k … zmijozelskému stolu. Kousek od nás stál Malfoy a poslouchal nás. Od té doby, co ví o Norbertovi se až moc často usmívá. To je důvod, proč jsme my čtyři nervózní. Ron, Harry a Hermiona se bojí, že někomu řekne o Norbertovi. Já se bojím, že někomu řekne o Norbertovi, co dokážu – teda dřív jsem dokázala – vyčarovat ze vzduchu a nakonec, že řekne Harrymu o naší dohodě o jeho plášti.

Když jsme potom vycházeli ze síně, tak do Rona někdo vrazil. Byl to Malfoy.

„Dávej bacha, Weasley!“ Potom odešel dřív, než jsme stihli nějak zaregovat.

„Blbej Malfoy,“ zamumlal si pro sebe Ron. ¨

Ten den jsme měli lektvary. Jednou se mi přitom stalo, že jsem měla pocit, jak mi někdo sáhnul do kapsy. Ale v mém okolí byl v tu chvíli jen Snape a…vzdalující se Malfoy. Sáhla jsem si do kapsy a vyndala jsem lístek. Stálo na něm: V sobotu o půlnoci pod astronomickou věží. M.

Takže už vím, kdy mu mám předat ten plášť. Ale ten čas a místo, to se mi zdálo divné. Jak by Malfoy mohl vědět, kdy si mají přiletět pro Norberta? Je to napsaný v dopise a ten má přece Ron. Ten by si nemohl jen tak přečíst. Ledaže by ho Ronovi ukradl.

Otočila jsem se na Rona a zeptala jsem se ho „Máš ten dopis u sebe?“

Ron si sáhnul do kapsy a potom zavrtěl hlavou. „Někam zmizel,“ oznámil mi.

„Weasley!“ okřikl ho Snape. „Nebavte se tam! Ubírám Nebel- “ ¨

„Ale, pane profesore,“ ozvala jsem se a skočila jsem mu tak do řeči „…to já jsem s tím začala.“

„Aha,“ řekl Snape. „Tak se vraťte ke svojí práci.“

Pokrčila jsem rameny a otočila jsem ke svému kotlíku. Vlastně jsem si už docela zvykla na to, že mi toho hodně promine. Nejspíš to dělá proto, že v lektvarech patřím ve třídě k nejlepším. Ale vždyť to není až tak těžké. Stačí dodržovat správný postup a je to. Dokonce si i poslední dobou všímám, jaké přísady většinou spolu jsou. Některé přísady jsou docela silné, a proto se jich do lektvaru dává málo oproti ostatním slabším přísadám.

V sobotu v noci se Harry a Ron vyplížili ven k Hagridově boudě. Já a Hermiona jsme zůstaly ve společenské místnosti ze dvou důvodů. Ten první byl, že bychom se všichni čtyři s Norbertem nevešli pod plášť, a ten druhý byl, že bychom stejně tu bednu s Norbertem neunesly a klukům bychom jenom překážely. Kromě toho já jsem měla tenhle večer jiné plány. Hermiona si chtěla až do noci opakovat. O důvod víc před ní utéct. Chvíli potom, co odešli kluci, jsem zahájila svůj plán. Seděly jsme zrovna s Hermionou v křeslech.

„Sakra, nechala jsem si nahoře učebnici Přeměňování nahoře.“

Hermiona se na mě podívala, potom se zamračila, ale nakonec pokrčila rameny. „Tak si pro ni dojdi.“

Zvedla jsem se a přešla jsem ke schodištím nahoru, ale nevyšla jsem po něm. Mohla jsem vzít zase Harryho koště a vyletět oknem ven, ale ta poslední zkušenost mi docela stačila. Raději se ze společenské místnost vyplížím klasicky po zemi. Zrovna seshora scházelo několik holek z pátého ročníku, tak jsem se za ně schovala. Takhle schovaná před Hermionou jsem přešla společenskou místnost a vylezla otvorem z portrétu. Naštěstí Hermiona ani jednou nezvedla oči od svých poznámek.

Šla jsem potichu k astronomické věži a cestou jsem se modlila, ať nenarazím na Filche. Kdyby se to stalo tak je celý můj plán v háji. Naštěstí jsem cestou na nikoho nenarazila, jenom jsem jednou vyhnula McGonagallové a u astronomické věže jsem se schovala do jednoho výklenku. Tam jsem vyčkala, dokud se neotevřou dveře. To pro mě bylo znamení, že Harry a Ron už jsou tady. Kromě toho byli dost dobře slyšet, protože drak dělal pěkný hluk. Divím se, že si jich doteď nikdo nevšimnul při tom hluku.

Jakmile za nimi zaklaply dveře, podívala jsem se na hodinky. Za deset minut se tu objeví Malfoy. Vylezla jsem z výklenku a šla jsem potichu pomalu po schodech nahoru. Když jsme zaslechla, jak nahoře bouchly dveře, tak jsem přidala do kroku, ale stále jsem byla potichu.

Pootevřela jsem potichu dveře a vykoukla ven. Oba dva už ze sebe sundali plášť a dívali se na oblohu. Za nimi byla velká bedna, ve které Norbert narážel do stěn. Oba byli otočeni zády ke dveřím a vedle dveří ležel pohozený plášť. Prostrčila jsem ruku škvírou mezi dveřmi a vzala jsem plášť. Za chvíli už jsem potichu sbíhala schody dolů.

Dole po schody už čekal Malfoy. Chodba byla naštěstí dobře osvětlená pochodněmi.

„Čekal jsem, že to vzdáš a nepřijdeš.“

„Když se na něčem dohodnu, tak to platí. Na rozdíl od někoho já nepotřebuju na někoho chystat pasti,“ řekla jsem mu jízlivě.

„Tak mi dej plášť, ať můžeme jít,“ natáhla ruku k plášti.

Natáhla jsem taky ruku s pláštěm k němu. Viděla jsem v jeho tváři dychtivý výraz. Jenže těsně předtím, než se jeho ruka dotkla pláště, jsem ucukla.

„Ne,“ odmítla jsem. ¨

„Na něčem jsme se dohodli. Jestli porušíš dohodu, tak i já ji poruším.“ ¨

„Posluž si. Klidně řekni všem, že Hagrid má draka. Akorát že touhle dobou se drak chystá na cestu do Rumunska, takže by to bylo kapku zbytečné.“

Malfoy se zamračil.

„Je to docela divný pocit, když tě někdo doběhne, co?“ ušklíbla jsem se. Tentokrát jsem to byla já, kdo má navrch.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ten plášť bude můj.“ Malfoyova ruka zajela do kapsy a než jsem stihla zareagovat, měl vytaženou hůlku a mířil na mě. Ztuhla jsem.

„Dej mi ten plášť,“ rozkázal mi a opět k tomu plášti natáhnul ruku.

„Nemyslím si,“ ozvalo se za mnou. Ohlédla jsem za tím hlasem. Kráčela k nám nějaká postava a mířila na nás hůlkou. Když k nám přišla blíž a dopadlo na ní světlo pochodně, rozeznala jsem hnědé vlasy. Hermiona mířila hůlkou přímo na Malfoye. I já jsem zajela rukou do kapsy a vytáhla jsem svojí hůlku. Nyní jsme na Malfoye mířily obě.

Malfoy po nás ze vzteku vyslal jedno kouzlo, ale hravě jsme mu uhnuli. Odpovědí mu bylo kouzlo vyslané Hermionou. Ani já jsem nezůstala pozadu, plášť jsem nechala spadnout na zem a vyslala jsem po něm také kouzlo. Naštěstí jsem se už nějaká kouzla pro souboj naučila. Nyní jsme po Malfoyovi metali kouzla a Malfoy měl, co dělat, aby se nám ubránil. Stačilo ještě chvíli vydržet a jedno z našich kouzel by ho určitě zasáhlo.

Nakonec jedno kouzlo proletělo těsně vedle Hermiony a ona zavrávorala. Následně po ní Malfoy vyslal jedno kouzlo, kterému se sice vyhnula, ale rovnováhu už neudržela a spadla na zem. Hůlka ji vypadla z ruky a odkutálela se o kousek dál přesně mezi mě a Malfoye. Oba dva jsme k ní vyběhli. Malfoy byl rychlejší.

Teď jsme proti sobě stáli už jenom my dva. Mezi námi bylo jenom půl metru a mířili jsme na sebe hůlkou.

„Konečně je to vyrovnané,“ ušklíbnul se.

„Foela lingua!“ křikla jsem na něj a vyslala jsem po něm oranžový paprsek.

Malfoy uskočil a na oplátku po mně vyslal modrý paprsek.

„Protego!“ Kouzlo se odrazilo od mého štítu a srazilo jedno brnění u stěny. Nadělalo to trochu hluku, ale už ani jsme to moc nevnímali, protože jsme po sobě vrhali dál kouzla. Ještě chvíli jsme tak kouzlili a uhýbali, dokud se Malfoy nesvalil na zem. Vzápětí jsem zahlédla hnědé vlasy, které visely volně ve vzduchu. Podívala jsem se na místo, kde byla před chvílí Hermiona, jenže tam nikdo nebyl. I místo, kam sem před chvíli hodila plášť, bylo prázdné. Hermiona se nejspíš během našeho souboje schovala pod plášť a skočila na Malfoye zezadu. Teď se s ním pravděpodobně prala o svou hůlku, ale bylo to těžké, když ještě byla z části neviditelná.

„Co se tady děje?“ ozval se přísný hlas. Otočila jsem se a spatřila jsem profesorku McGonagallovou, jak si to k nám míří rázným krokem. Asi jsme nadělali víc hluku, než jsme si mysleli. „Můžete mi říct, jak jedna nebelvírská studentka dokáže dělat tolik hluku? A co tady vůbec děláte v téhle době, kdy máte být už jak dávno ve své ložnici?“

„Napadla mě,“ ozval se Malfoy, který se právě zvedal ze země. Hermionu jsem nikde neviděla, nejspíš byla schovaná pod neviditelným pláštěm.

Profesorka si ho nyní všimla a následně se podívala na hůlku, kterou jsem stále držela v ruce.

„Půjdete se mnou,“ oznámila mi. Pak se podívala i na Malfoye a dodala „Oba dva.“

Sklopila jsem pohled a šla jsem za ní. Jak to Malfoy dělá, že se mu to vždycky podaří svést na mě?
„Takže, teď mi řekněte, co se stalo.“

„My jsme se dnes trochu nepohodli a tak jsme si domluvili na dnešek souboj,“ vysvětlovala jsem. Vlastně jsem spíš lhala a Malfoy to moc dobře věděl.

„To není pravda!“ vyhrkl Malfoy. „Domlouvala se s těmi svými kamarády, že něco na astronomické věži provedou. Zaslechl jsem je těsně před začátkem večerky a tak jsem se vydal hned za nimi. Chtěl jsem zjistit, co provádějí a tak jsem se vydal za nimi. Měl jsem v plánu potom pro někoho dojít.“

„Tak proč jste hned někomu neřekl, co chystají?“ zeptala se ho podezřívavě.

„Nebyl jsem si jistý. Mohli to říct jen tak, aby mě vylákali,“ vysvětloval.

„Proč jste tam potom byli jenom vy dva a nikdo další? Navíc byla večerka před několika hodinami. To jste je opravdu celou tu dobu sledoval?“ Tak teď jsem zvědavá, jak tohle vysvětlí.

„Sledoval jsem je, ale oni se pak vrátili a já jsem se schoval. Na něco tam dlouho čekali a já jsem se neodvážil vylézt. Vylezl jsem, až když ostatní odešli a zůstal jsem tam jenom já.“ Někdy mě fascinuje, jak se dokáže ze všeho vymluvit.

„Co vy mi na to řeknete?“ obrátila se profesorka na mě.

„Já…“ začala jsem. Chtěla jsem jí toho říct hodně. Chtěla jsem říct celou pravdu. Pak jsem se podívala na Malfoye. „Ne, nemám k tomu co říct.“ Stačil mi jeden Malfoyův pohled, abych nic neprozradila. Kdybych se totiž Malfoyovu historku pokusila vyvrátit, on by řekl celou pravdu. A Hagrid, Harry, Ron i Hermiona by měli problémy.

„Takže, teď- “ Přerušilo ji zaklepání na dveře. „Dále,“ zavolala.

Dovnitř vešel Filch a vedl tři lidi. Harry, Ron a Hermiona vešli dovnitř. Harryho plášť držel v ruce Filch. Ví Filch o tom, co všechno ten plášť dovede?

„Našel jsem je pod astronomickou věží, jak se na něčem domlouvají. A tohle se tam u nich válelo,“ oznámil Filch profesorce a položil plášť na stůl. Následně Filch odešel.

„Jsem hluboce zklamaná,“ prohlásila profesorka, když se obrátila na nás. „Čtyři žáci z mojí koleje nejsou v posteli. Nemusíte mi nic vysvětlovat, díky panu Malfoyovi už vím, co se stalo. Netuším, co jste tam na věži měli v plánu a možná to ani nechci vědět, ale vězte, že si ponesete následky. O vás slečno Grangerová jsem měla jiný názor a vy, pane Pottere, jste mě také zklamal. U vás pane Weasley jsem doufala, že nebudete následovat vzoru svých bratrů. U slečny Beckerové mě to ani moc nepřekvapuje. Každému z vás nyní odebírám čtyřicet bodů.“ Zděšeně jsme se na ni podívali, ale ona pak ještě dodala „Za každého.“

Vyvalili jsme oči. „Ale to přece nemůže,“ bránil se Ron.

„Ujišťuji vás, že můžu. A nyní běžte všichni do svých ložnic. Vy všichni – i vy pane Malfoy – si odpykáte školní trest. A ten hadr si můžete vzít.“

Harry zamířil hned ke svému plášti a chtěl si ho vzít, jenže Malfoy byl blíž a měl ho první.

„Nějaké problémy?“ zeptala se profesorka.

„Jo, Pottere. Nějaké problémy? Přece bys nechtěl tenhle obyčejný plášť, že ne?“ zeptal se ho Malfoy.
Harry, který se už natahoval po plášti, stáhnul ruku. Malfoy úplně klidně mohl říct profesorce, co je ten plášť ve skutečnosti zač.

„Tak už běžte,“ řekla nám profesorka a všichni jsme vyšli ven z kabinetu. Malfoy s pláštěm zamířil jedním směrem a my jsme zamířili druhým směrem.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ prohlásil Ron. „Jak jsme mohli přijít o plášť. Kdyby nám ho zabavili, tak to pochopím. Ale proč ho musí mít zrovna Malfoy?“

Byla jsem radši zticha, protože to všechno byla moje vina.

„Kate, proč si nám neřekla o té dohodě s Malfoyem?“ zeptal se Harry.

„Já,“ nadechla jsem se a chtěla jsem mu odpovědět, ale nebylo co. „Prostě nevím,“ pokrčila jsem rameny. Potom jsme se otočila na Hermionu. „Jak dlouho si mě sledovala?“ zeptala jsem se jí.

„Asi tak od doby, co jsi vyšla ze společenské místnosti. Hned jsem poznala, že lžeš. Vždycky, když lžeš, tak nadzdvihneš obočí. Potom jsem tě viděla, jak se plížíš ven ze společenské místnosti, a vydala jsem se za tebou. Sledovala jsem tě a čekala jsem, než něco uděláš. Pak když se objevil Malfoy a já už jsem zjistila všechno, tak jsem vylezla.“

„V nejvyšší čas,“ poznamenala jsem.

Ztráta pláště mezi mě a ostatní zanesla neshody. Sice jsem s nimi seděla u stolu a ani jsme se nehádali, ale bylo ve vzduchu znát napětí. Nakonec jsem se jim trochu začala vyhýbat. Kromě toho jsme my čtyři nyní patřili mezi nejvíc nenáviděné studenty, kvůli té ztrátě sto šedesáti bodů. Harry to měl nejhorší, protože ten byl známý a hrdina jednoho famfrpálového utkání. My ostatní to měli jednoduší, protože jsme byli nevýrazní.

Přesto pro mě bylo nejhorší to napětí mezi mnou a mými kamarády. A nejhorší na tom bylo, že jsem si za to mohla sama. Znala jsem i způsob, jak to s nimi urovnat. Jenže jsem byla blbá a neřekla jsem jim pravdu. Jediné, co jsem dokázala, bylo napsat o tom Annie. Nechtěla jsem si půjčit Harryho sovu, když jsem ho připravila o plášť. Raději jsem si půjčila jednu ze školních sov. Odpověď mi přišla hned za dva dny.

Ahoj Kate! 

Hned na začátku ti musím napsat, že jsem ráda, že už nemáš schopnosti. I když ty sny byly vážně divný. Na druhou stranu vážně nechápu, proč o nich odmítáš mluvit s kamarády. Jsou to tvoji kamarádi, pochopí to. Mají tě rádi takovou, jaká seš. Neznám je, ale podle dopisů co o nich píšeš, by překousli, kdyby se ukázalo, že tvoji rodiče jsou Malfoyovi. Mimochodem, kdyby to byla pravda, tak mi musíš dohodit svého bráchu, až dospěje. Jo, vím, co si myslíš. Je to hazjl, parchant a tak dále, ale musíš uznat, že když se zamiluješ do nepřítele, tak je to…dobrodružné, sexy, vášnivé atd. 

Teď ale zpátky k tvému problému. Ono mě teď tak trochu napadlo, proč jim to všechno odmítáš říct. Celé ty roky v sirotčinci si byla uzavřená do sebe. Potom jsi odjela do Bradavic. Doufala jsem, že tě změní a trošku se otevřeš ostatní. A to se stalo. Jenže zároveň se u tebe vyvinul jeden problém, že musíš vždycky něco před ostatními tajit. Potřebuješ mít svoje tajemství. Nevím, proč to tak je. Možná je tím, že neznáš svoje rodiče. 

Asi jsem ti neporadila, jak by si chtěla. Jenže tady mě toho moc nenapadá. Překonej ten svůj problém a řekni jim to. Zkus léčbu šokem. Nebo to před nimi můžeš tajit dál a urovnat to s nimi nějak jinak. Hlavně to nějak vyřeš, ať s nimi ještě stihneš zažít nějakou zábavu, než vám začnou zkoušky. Zdraví tě 

Tvoje Annie 

Annie se před několika lety rozhodla, že bude psycholožkou. Jejím oblíbeným objektem na zkoumání jsem se stala já. Většinu času mě to štvalo, ale někdy při tom svém zkoumání na něco přišla. Tohle byl ten druhý případ, protože měla pravdu. Potřebuju mít svoje tajemství.

Následně mi přišel dopis, že dnes večer je ten můj školní trest. Takže večer jsem stála ve Vstupní síni společně s ostatními a čekali jsme, až si pro nás přijde Filch. Kromě toho nám ještě chyběl Harry. A mezitím, co jsme čekali, jsem uvažovala nad mým dilema. Říct či neříct?

Zhruba v tu chvíli přišel do síně Harry. Zamířil k Ronovi a Hermioně a mávnul na mě, ať jdu k nim. Tak jsem k nim přišla blíž.

„Neuhodnete, co jsem teď zaslechl,“ vyhrkl nedočkavě. „Když jsem šel sem dolů, tak se Snape bavil s Quirellem. Snape Quirellovi vyhrožoval. Chtěl z něj dostat, jaká kouzla použil na ochranu Kamene. A taky chtěl vědět, jak se dostat kolem Chloupka.“

„Páni,“ užasl Ron.

V tu chvíli přišel Filch, takže už jsme to nemohli dál rozebírat. Navíc jsme si museli dávat pozor na Malfoye, aby nezaslechl něco, co nemá slyšet. Filch nás vyvedl ven z hradu a předal nás Hagridovi.

„Takže bando, teď nás čeká nějáká ta práce v lese,“ oznámil nám Hagrid.

„V lese?“ zeptal se vystrašeně Malfoy. „Ale tam přece nesmíme, je to tam nebezpečné.“

„Copak? Máš strach?“ zeptala jsem se ho.

„Já se nebojím!“ ohradil se.

„No jo, tak se nehádejte a pojďte.“ A tak jsme vyrazili společně s Hagridem do lesa. Šli jsme nějakou dobu po pěšině, až jsme po chvíli sešli z cesty. Nakonec jsme se zastavili u kaluže něčeho stříbrného.

„Takže děcka, tohle je krev jednorožce.“

„Ale jednorožci se přece nemůže ublížit. Je to přísně zakázané,“ namítla Hermiona.

„To vysvětluj zvířatům. Navíc tohle není poprvé. Před pár dny už jsem jednoho mrtvého našel. Tenhle by možná mohl ještě přežít, když ho najdeme včas. Právě to je totiž ta vaše práce na dnešek. Budeme hledat toho jednorožce, kterému patří tahle krev. Máme tu celkem pět směrů, podle kterých vedou kapky krve. Ten jednorožec se nejspíš snažil utéct svému útočníkovi, ale byl z toho trochu zmatený, a tak tady trochu bloudil. Takže se rozdělíme na tři skupiny. Budou dvě dvojice a jeden půjde se mnou. Takže jak chcete být rozdělený?“

My čtyři jsme měli jasno, protože ani jeden z nás nechtěl být s Malfoyem. Takže já a Hermiona jsme byly spolu a Ron byl s Harrym. Na Malfoye zbyl Hagrid. Malfoy z toho nebyl moc nadšený, ale pak si pravděpodobně uvědomil, že s Hagridem mu hrozí nejmenší nebezpečí, takže nic nenamítal.

„Dobře, takže teď vám ještě něco povim. Kdybyste našli jednorožce, tak vystřelte zelený jiskry do vzduchu a kdyby vám hrozilo nebezpečí, tak vystřelte červený. Dobře si hlídejte tu stopu krve, a když skončí, tak se vraťte zpátky sem. Ono je taky možná, že se třeba ten jednorožec najednou otočil a vrátil se sem zpátky. Je to všem jasný?“

Všichni, až na Malfoye, jsme přikývli a každá skupinka vyrazila jiným směrem. S Hermionou jsme toho moc nenamluvily. Vlastně Hermiona jenom sledovala krev, jestli jdeme správně a já jsem spíš sledovala okolí.

„Bojíš se?“ zeptala se mě Hermiona, aby přerušila tu trapnou chvíli ticha.

„Ani ne,“ pokrčila jsem rameny. „Intuice mi říká, že se dneska večer nic nestane. A ty?“

„Radši bych tu byla ve dne,“ přiznala Hermiona.

Potom by pravděpodobně nastala další trapná chvíle ticha, kdyby ovšem se za jedním stromem nevynořil temný stín. Navíc byl vedle něho ještě jeden stín a oba dva se blížili k nám.

„Co je to?“ zeptala jsem se Hermiony. Hermiona se podívala, kam koukám. Připravila jsem si pro jistotu v duchu zaklínadlo na vyslání červených jisker.

Hermiona namířila hůlku směrem k těm stínům a zamumlala „Lumos silia.“

Vzápětí z její hůlky vyletěla malá světelná kulička a zamířila ke stínům. Osvítila je a my jsme k naší úlevě zjistily, že to je Harry a Ron.

„Copak, holky? Snad nemáte strach?“ poškleboval se nám Ron.

„Z tebe? To rozhodně ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„To nebylo pěkný, takhle se tu plížit,“ zamračila se na ně Hermiona. „Kde jste se tu vůbec vzali? Měli jste jít přece jinudy.“

„No, ono to vypadá, že tady se to tak nějak spojuje. Ten jednorožec se tady nejspíš proběhl a vrátil se zpátky k té kaluži.“

„Tak se tam asi vrátíme taky,“ prohlásil Ron.

„Ještě jedna věc,“ zarazila jsem je. „Chtěla bych vám něco říct k tomu, jak jsem vám neřekla o té dohodě s Malfoyem. Jde o to, že z nějakého důvodu prostě potřebuju mít svoje tajemství. Není to tím, že bych vám nevěřila. Je to prostě mnou. A jednou vám to možná povím.“

„A jak to souvisí s Malfoyem?“ zeptala se mě Hermiona.

„Malfoy něco o tom ví. Nechtěla jsem, aby to zjistil, jenže on to zjistil. Neví všechno, je to jenom takový zlomek toho tajemství. Takže vás prosím, abyste na mě ohledně toho netlačili, já vám to jednou povím sama. Jenom to nebude dneska.“

Dívala jsem se jim do tváří a čekala jsem, jak to přijmou. Vlastně z jejích tváří nešlo nic zjistit, prostě jenom stáli a koukali se na mě.

„Dobře,“ řekl Harry. „Jenom až příště budeš něco domlouvat s Malfoyem, tak nám to řekni.“

„Jo, když to tak vezmu, tak tě Malfoy už jednou chytil do sítě a potom tě před ním dvakrát zachraňovala Hermiona.“

„Přitom posledním bych si nějak poradila,“ namítla jsem.

Než někdo z nich na to stačil něco říct, o kousek dál praskla větvička, jak na ní někdo stoupnul. Asi vteřinu potom, jsme na to místo mířili všichni čtyři hůlkami.

„Co je to?“ zeptal se Ron stejně jako já před chvílí.

„Jen klid,“ ozvalo se ze tmy před námi a to něco postoupilo o několik kroků blíž k nám. Jakmile byl dostatečně blízko u svitu našich hůlek, mohli jsme rozeznat jeho siluetu, která byla dost podivná. Část těla měl koňskou, která v pasu přecházela v lidskou.

„Vy jste kentaur,“ vydechla užasle Hermiona.

„Ano, to jsem. Jmenuji se Ronan,“ představil se nám.

„No, já jsem Harry Potter. Tohle je Ron Weasley a tamhle je Kate Beckerová a Hermiona Grangerová,“ představil nás Harry.

„Těší mě. Jen mi vrtá hlavou, co dělají taková mláďata jako vy takhle pozdě sami v lese.“

„Nejsme tu sami,“ namítla jsem. „Jsme tu s Hagridem, který je momentálně někde tam,“ ukázala jsem směrem, odkud jsme přišli.

„Pátráme tu po tom zraněném jednorožci,“ vysvětloval mu Ron.

„Neviděl jste ho náhodou?“ zkusila se zeptat Hermiona.

„Mars je dnes neobyčejně jasný,“ odpověděl nám prostě. Jestli to byla nějaká hádanka nebo šifra, tak ji nechápu.

„Rád jsem vás poznal,“ řekl nám a odešel. Chvíli jsme za ním ještě nechápavě koukali, ale potom jsme se otočili a pokračovali jsme dál.

Hagrid s Malfoyem už tam čekali.

„Tady jste,“ řekl Hagrid, když nás viděl. Malfoy se netvářil moc nadšeně, když nás uviděl.

„Nejspíš jste nic nenašli, co?“ zeptal se nás Hagrid a když jsme zavrtěli hlavou, tak pokračoval. „No, nevadí. Teď už nám zbývají jenom dva směry, takže se rozdělíme na dvě skupinky. Holky ty by tentokrát mohly jít každá zvlášť. Rone, ty bys mohl jít se mnou a Hermionou a Harry s Dracem se přidají ke Kate. Co na to říkáte?“

Ron a Hermiona souhlasili, ale my tři zbylí jsme se tvářili spíš otráveně.

„Chci s sebou Tesáka,“ prohlásil Malfoy.

„Klidně si ho vem,“ pokrčil rameny Hagrid. „Ale je to docela strašpytel.“

A ta jsme se už podruhé za noc rozdělili. Hagrid, Ron a Hermiona šli podle levé stopy krve a my podle pravé. Šli jsme skoro půl hodiny pořád hlouběji do lese, když Malfoy prolomil to ticho.

„Hele, Beckerová, nechceš nám prostě rovnou toho jednorožce vyčarovat jen tak ze vzduchu?“ Probodla jsem ho pohledem. Bála jsem se, že právě tohle téma vytáhne.

Na moje probodnutí pohledem zareagoval jen pokrčením ramen a slovy „Já nejsem ten, kdo porušil dohodu.“

„Kdybych ji neporušila já jako první, tak by si ji nakonec stejně porušil ty.“

„To nemůžeš vědět jistě.“

Najednou se před námi objevila mýtina. Tady už byly stopy krve o hodně větší, místy to byly malé kaluže. A právě uprostřed té mýtiny leželo něco zářivě bílého. Přidala jsem do kroku a předehnala jsem kluky. Kluci byli ještě asi pět metrů za mnou, když jsem k tomu doběhla.

Byl to jednorožec a ležel tam mrtvý. V očích měl mrtvý pohled a vůbec se nehýbal. Kolem byla spousta krve. Hůlku jsem položila vedle sebe a poklekla jsem k jednorožci. Nemohla jsem pochopit, jak tohle něco vůbec mohlo udělat. Vždyť jednorožci jsou tak krásní. Sklonila jsem se k němu a zavřela jsem mu oči, jako jsem to vždycky viděla v mudlovských filmech.

„Kate!“ zakřičel Harry a já jsem se ohlédla. Koukal se směrem ke mně, ale nedíval se na mě. Díval se někam za mě. Otočila jsem hlavu a podívala jsem se tím směrem. Přímo ke mně se plížila černá postava zahalená kápí. Ztuhla jsem strachy. Nedokázala jsem pohnout nohama a vstát. Jenom jsem hmatala rukou po zemi a hledala jsem hůlku. Nespouštěla jsem přitom z toho oči. Přiblížilo se to ke mně, ale pak se tu u jednorožce zastavilo. Sklonilo se to k jeho ráně a já jsem uslyšela zvuky chlemtání.

V tu chvíli našla moje ruka hůlku a já jsem na to namířila hůlkou.

„Rictusempra!“ vykřikla jsem a z mojí hůlky vystřelil paprsek. Mířil přímo na to, jenže tím prošel, jako kdyby to byla jen černá mlha.

Bohužel můj pokus neušel pozornosti té černé bytosti. Zvedla hlavu a podívala se na mě. Myslím, že se podívala, protože nevím, jestli měla vůbec oči. Nyní rozhodně mířila ke mně. Začala jsem couvat pozadu, ale šlo to dost těžko, když jsem stále seděla a vstát bych nestihla. Byla jsem ale moc pomalá, protože to černé už bylo u mě. Černá mlha mě obklopila. Nic jsem neviděla, hůlka mi vypadla z ruky. Nemohla jsem dýchat. Vzduchem něco prolétlo, ale to už jsem upadala do bezvědomí.

Někdo se mnou třásl. Pomalu jsem otevřela oči.

„Už se probírá,“ zavolal někdo nade mnou na někoho.

„Co?“ zeptala jsem se nechápavě. Nyní už jsem se rozeznala, že mě nyní drží za ramena Harry a předtím to byl on, kdo se mnou třásl.

„Jsi v pořádku? Bolí tě něco?“ ptal se mě starostlivě Harry a pomohl mi sednout. ¨

„Jo, všechno je v pohodě. Jenom jsem trochu omdlela z nedostatku vzduchu.“ Podívala jsem se k jednorožci a pak jsem se podívala na Harryho. „Co se stalo? Co to bylo?“

„Hodil jsem po tom kámen, abych to odlákal, ale ty už jsi omdlela. Nechalo tě to být a zaměřilo se to na mě. Blížilo se to ke mně a pak mě hrozně rozbolela jizva. Pak se tu objevil tady Firenze a zachránil nás.“ Vysvětlil Harry a ukázal na jednoho kentaura. Tenhle byl mladší než Ronan a měl světlé vlasy.

„Děkujeme za záchranu,“ poděkovala jsem mu. Pak jsem se rozhlédla a všimla jsem si jedné věci. „Kam zmizel Malfoy?“

„Jakmile se to objevilo, tak vytáhnul neviditelný plášť a přehodil ho přes sebe. Ten parchant ho vzal s sebou do lesa,“ vysvětlil mi Harry a potom se obrátil na Firenzeho. „A co to teda bylo?“ zeptal se ho.

„Raději si oba nasedněte. Vysvětlím vám to cestou. Umíte jezdit?“

Firenze se sklonil, abychom na něj mohli vylézt. Harry měl o mě pořád obavy a tak mě pro jistotu cestou k Firenzemu a potom mi ještě pomohl k němu nahoru. Sám se pak posadil za mě a držel mě kolem pasu.

„Před čím si nás to teda zachránil?“ zeptala jsem se.

„Víte, k čemu slouží krev jednorožce?“ zeptal se nás.

Harry zavrtěl hlavou, ale já jsem přikývla. „Udrží člověka při životě.“

„Ano, ale jen z části. Když někdo zabije něco tak čistého a nevinného,“ v hlavě se mi vybavila vzpomínka na mrtvého jednorožce „tak bude prokletý. Nebude žít úplně.“

„Proč by někdo něco takového provedl? To bych radši umřela.“

„Pokud ovšem tohle není pro toho někoho jenom dočasné řešení. Stálým řešením by byl-“

„-Kámen mudrců,“ dořekl za něj Harry. „Získal by Elixír života.

„A nenapadá vás někdo, kdo by se chtěl vrátit zpátky do života a získat zpátky svou moc.“

Mě nikdo nenapadal. Harry, ten chvíli přemýšlel a potom vyhrkl „Voldemort! To on chce ten Kámen!“
„Harry! Kate!“ zavolal na nás Hagrid. Běžel k nám po cestě a za ním běžela Hermiona, Ron a Malfoy.
A tak jsme poděkovali Firenzemu za záchranu a rozloučili jsme se s ním. Hagridovi jsme oznámili nález těla, i když to mu nejspíš už předtím řekl Malfoy, když k němu přiběhnul. Ten blbec zpanikařil na tolik, že ho vůbec nenapadlo vyslat červené jiskry. Ve společenské místnosti jsme pak probrali s Ronem a Hermionou, co všechno jsme dneska zjistili.

Reklamy