67. kapitola – Tvé okolí tě nemá rádo

kapitola67„Harry Potter!“ přečetl Brumbál z lístků přesně v ten moment, kdy jsem přecházela z astrální podoby do svého těla.

Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na Harryho, stejně jako zbytek síně. Stačil jeden pohled do jeho tváře a bylo mi jasné, že o tom neměl tušení. Jak by taky mohl? Výsledky výběru tady dneska falšuju jenom já. Nebo jsem si to alespoň myslela. Někdo mě zřejmě předběhl a dostal tam i Harryho, který z toho byl teď nejspíš v šoku.

Ale i když se mu nechtělo, tak se musel vydat do vedlejší místnosti za ostatními šampiony. V rychlosti jsem mu ještě stiskla ruku a zašeptala: „Za chvíli se tam k tobě připojím.“ Víc jsem nestihla, protože už musel jít.

Sotva se za ním zavřely dveře, nastalo ticho a nikdo nevěděl, co bude dál. Až Ohnivý pohár na sebe upoutal pozornost. Ale nebyl to nějaký další lístek. Pouze trochu zajiskřil a pak náhle vyhasl.

„Výběr šampionů skončil. Nyní se odeberte do svých kolejí,“ pronesl stručně. I když nezmínil Kruval a Krásnohůlky, vypadá to, že i oni ten nevyslovený rozkaz pro ně vyslyšeli a stejně jako bradavičtí studenti se šourali k východu. To už začínal všeobecný šum.

Jen jsem se narychlo obrátila k Ronovi a Hermioně. „Musím rychle na kolej, ať se zbavím těla. Hermiono, ty mě pak kryj,“ sdělila jsem si a prodírala jsem se ke dveřím. Nečekala jsem ani na jednoho z nich, prostě jsem se drala davem a rychlým krokem mířila k naší koleji. Jakmile se mi podařilo uniknout pohledu ostatním, tak jsem se rozběhla. Zastavila jsem se až u Buclaté dámy po vyběhnutých sedmi patrech. Snažila jsem se jenom popadnout dech, abych jí aspoň řekla heslo, a naprosto jsem ignorovala její podivené dotazy. Protáhla jsem se otvorem a vyběhla do ložnice. Nijak jsem se už ničím neobtěžovala, padla jsem do postele a předstírajíc spánek jsem přešla do své astrální podoby. Ve které mě zase čekalo všech sedm pater seběhnout. Já vím, je to hrozně otravné a v jednu chvíli jsem si říkala, že by bylo mnohem snazší, prostě to seskočit. Akorát bych to nepřežila.

Takže jsem jenom cestou proklínala svoje tělo. Pravděpodobně jsem v tu chvíli zněla jako kupa dalších puberťaček v mém věku, ale jsem si stoprocentně jistá, že žádná z nich to nemyslela stejně jako já. Jim vadí malá prsa, což mě mimochodem taky trochu, nebo brýle, rovnátka, akné, velký zadek, ale mě v ten moment vadilo moje celé moje tělo obecně. Bylo otravné muset se ho takhle zbavovat. Možná jsem ho mohla nechat jenom někde v přístěnku na košťata, jenže zase na druhou stranu v ložnici mám lepší krytí a především tam na něj může dohlédnout Hermiona.

Netuším, co všechno jsem z událostí v té vedlejší místnosti prošvihla, ale když jsem tam přiběhla, tak jsem byla pěkně zadýchaná a šampionům právě říkali nějaké pokyny o prvním úkolu. Harry tam byl taky pořád, takže předpokládám, že soutěžit bude taky. Sakra.

„Promiň, že mi to tak trvalo, ale musela jsem se zbavit těla,“ vydechla jsem, jakmile jsem trochu popadla dech. Moje slova byla míněná jenom k Harrymu, který jako jediný věděl o mé přítomnosti. Sotva jsem tam vpadla, tak na mě upřel zrak. Až po několika vteřinách se podíval na Luda Pytlouna, protože by ostatním mohlo být divné, proč zírá do prázdna.

Sotva jim dopověděli o všech detailech úkolu, kterých tedy nebylo moc, tak se začali rozcházet. Ignorovala jsem nějaké dospělácké dohadování o tom, kdo z nich by tu měl zůstat přes noc, a pohlédla jsem na Harryho. Stačil mi jeden pohled na něj, aby mi došlo, jak se nejspíš cítí. Zmatený. Nervózní. Litovala jsem, že v tu chvíli jsem se s ním nemohla bavit normálně, ale aspoň jsem ho objala kolem ramen. „Tohle zvládneš. Nějak se s tím vypořádáme, jako se vším. Kolik dalších šampiónu už bojovala s trollem, baziliškem, mozkomory a párkrát i s Voldemortem?“

Harry mírně pozvedl hlavu a podíval se mi do očí. Nejspíš mi chtěl něco říct, ale nemohl, když jsme nebyli sami. Poohlédla jsem se po ostatních. Madame Maxime s Fleur už odcházela a Karkarov s Jamesem se taktéž chystali k odchodu. Sakra, já ho potřebovala zatáhnout do toho klubu, kde na nás čeká Alice. Jenže teď jsem se dívala na jeho mizející záda a nestíhala jsem ho zarazit. Podívala jsem se znovu na Harryho. „Vydrž chvíli, hned budu zpátky,“ sykla jsem a rychlým krokem jsem se vydala za kruvalským duem. Jen jsem nevěděla, jak Jamese zarazit. Ale šel pár kroků za Karkarovem, takže jsem tam měla trochu prostor. Mohla bych se na několik vteřin před ním objevit, anebo v dálce a zamávat na něj. Prostě mu nějak dát znamení.

Kupodivu jsem ani nemusela, protože ve Vstupní síni před branou se sám zastavil a oslovil Karkarova: „Ještě se tu na hradě chvíli zdržím.“ Docela mě překvapilo, jak sebejistě mu to oznámil. Jako by to nebyl vůbec jeho ředitel.

Karkarov se pouze na moment ohlédl a podíval se na něj. „Jak myslíš. Ale je ti doufám jasné, že ta soutěž je na tvoje vlastní riziko. Pokud tě někdo odhalí, tak nebudu schopen tě krýt.“

James mu to na to nijak neodpověděl. Neviděla jsem jeho výraz ve tváři, protože stál ke mně zády. Pouze jsem postřehla, jak se k němu otočil zády a ukončil tak veškerý další rozhovor. Karkarov pak prošel bránou ven.

V tu chvíli už jsme byli v síni sama, tak jsem se náhle zjevila před Jamese. „Co by měl někdo odhalit? On ví, že jsi bilokant?“ vyhrkla jsem rovnou.

James sebou nejdřív trhl. Zřejmě mě nečekal. „Neví. Ale nemluvil o ničem, co by stálo za řeč,“ mávl nad tím rukou. „Radši mi řekni, co máš v plánu?“

„Co?“ pozvedla jsem obočí. „Jak to víš?“

Ušklíbl se. „Řekněme, že jsem se trochu snažil zjistit něco o svých soupeřích a trochu jsem se jim povrtal zběžně v hlavě. Cedric na tebe docela často myslí.“ Trochu mi cukl koutek, při tomhle zjištění. „A taky na svojí mladší sestru bilokantku, se kterou se máš dneska setkat. Předpokládám, že to je důvod, proč mě sem pronásleduješ.“

„Jo, ale… Myslím, že by ses neměl hrabat ostatním v hlavě,“ pronesla jsem.

Jen nad tím pokrčil rameny. „Proti pravidlům to určitě nebude. Asi nepočítají s námi.“

„Ale určitě to bude nemorální,“ podotkla jsem.

„Tak pššt. Bude to naše malé tajemství,“ pronesl šeptem a usmál se u toho.

Nemohla jsem si pomoct a úsměv jsem mu opětovala. Vzápětí jsem ale sebou trhla, protože se za mnou otevřely dveře. Lekla jsem se, že to je nějaký profesor a já mu budu muset vysvětlovat svoji přítomnost. Ale když jsem se otočila, naštěstí to byli jenom Harry a Cedric. Oddechla jsem si.

„Ty jsi taky?“ pozvedl Cedric obočí.

„Jo, krátce jsem byla i tam v té místnosti, ale jenom na konec. Musela jsem doběhnout až nahoru k sobě, abych odložila svoje tělo,“ vysvětlila jsem mu stručně.

Cedric se poněkud zarazil při mých posledních slovech a pohlédl na Jamese. „On ví o tobě?“

„Je taky bilokant a dneska jsem ho chtěla vzít do kabinetu v šestém patře,“ shrnula jsem. „Půjdete taky?“ zeptala jsem se obou, Harryho a Cedrica.

Cedric zaváhal. „Asi spíš půjdu na svojí kolej. Pravděpodobně tam na mě všichni čekají, aby mohli oslavovat.“

„Nejspíš jo. A mimochodem gratuluju,“ pousmála jsem se.

„Díky,“ opětoval mi úsměv a vydal se ke schodům vedoucí do sklepení.

Pohlédla jsem pak na Harryho, který zatím nic neřekl. „Já asi půjdu taky na kolej.“

Kousla jsem se do rtu. Cítila jsem se provinile, že teď na něj kašlu, ale měla jsem tu ještě bilokantí setkání. Nedokážu být na dvou místech zároveň a přitom tam mít v obou svoje vědomí. „Hned jak to tam rozpustíme, tak za tebou přijdu.“

„To je dobrý,“ mávl nad tím rukou Harry.

Teď jsem se cítila ještě víc provinile. Nechtěla jsem na něj takhle kašlat. Na moment jsem i zauvažovala, že tohle setkání zruším a půjdu prostě s ním. Jenže pak jsem si vzpomněla na Alice, která tam máš čekat. Takže jsem namísto toho jen řekla Jamesovi, ať jde za mnou a stoupali jsme po schodech několik kroků za Harrym. Celá cesta probíhala mlčky a až v šestém patře jsme se rozdělili. Harry pokračoval po schodech dál a já a James jsme se vydali chodbou.

Vešla jsem s ním do kabinetu, kde už v krbu hřál oheň a na pohovce před ním seděla Alice.

„Ahoj, Alice,“ pronesla jsem, co nejveseleji se mi to dařilo. „Doufám, že nečekáš dlouho.“

„Docela i jo,“ pokrčila rameny. „Ale bavila jsem se s Elizabeth přes letax.“

„Ona se tu stavila?“ pozvedla jsem obočí a usedla jsem na pohovku naproti ní „Proč nepočkala na nás?“

„Nevím,“ pokrčila rameny. „Vyjmenovávala jsem ji šampiony. Pak najednou musela někam jít.“

„Divný,“ zamumlala jsem. Koutkem oka jsem pohlédla na Jamese a mávla jsem na něj, ať jde za námi. Podívala jsem se pak na Alice. „Chci ti představit Jamese. Další bilokant. Ovládá mysl, takže ta zmijozelské část.“

Jakmile jsem vyslovila zmínku o dalším bilokantu, tak Alice vyvalila oči a rozzářila se. „Páni, je nás čím dál víc,“ vyhrkla překvapeně a podívala se na Jamese. „Ahoj, já jsem Alice.“

„Vím, kdo jsi,“ pronesl ne moc přívětivě. Byl trochu chladný. Posadil se vedle mě naproti Alice. V tomhle světle se zdály jeho vlasy o něco tmavší než obvykle. Pamatuji si, že v Itálii jsem postřehla, že na slunečním světle působí spíš tmavě hnědou barvou. Nyní to byla spíš uhlovitě černá. „Ty máš tu nejrůznorodější moc, že ano?“

„No, možná,“ odpověděla a zastrčila si pramen za ucho. I její vlasy se zdály v záři ohně tmavší a dostávaly taktéž tmavou barvu. „Mívám někdy věštecké sny a umím léčit.“

„A o aury?“ zeptal se.

„Cože?“ pozvedla nechápavě obočí.

„O čem to mluvíš?“ přidala jsem se k ní.

„Vy to nevíte? Bilokanti z téhle větve bilokantů dokáží vidět aury,“ pronesl sebejistě.

„Teď ještě vědět, co mají být ty aury,“ podotkla jsem. Koutkem oka jsem postřehla, že se na něj Alice svýma tmavýma očima poněkud zmateně dívala. A nebyla sama.

„Měly by to být nějaké barvy, které obklopují každého člověka, a mělo by z nich jít něco o něm vyčíst… Myslím, že to souvisí s těmi vizemi. Říkala si, že máš vize, že jo?“ pohlédl na Alice.

Zavrtěla hlavou. „Jsou ti spíš sny.“

„Aha, takže budeš teprve na začátku,“ poznamenal. „Jak často trénuješ?“

„Trénuju?“ pozvedla obočí.

„Asi třikrát jsem se tu s ní sešla, kdy jsme si ukazovali, co dokážeme,“ vysvětlila jsem.

Přejel pohledem na mě. „A ty trénuješ jak často?“

„Prakticky teď. Prostě když to potřebuju,“ pokrčila rameny.

Zavrtěl hlavou. „Neuvěřitelné. Ani jedna z vás to nijak dál nerozvíjí,“ vrtěl dál hlavou. „Naše schopnosti jsou dary, které musíme rozvíjet.“

„Ehm, jasně,“ kývla jsem a podívala jsem se na Alice. „Taky máš pocit, že jsme to trochu zanedbali?“

„Ty ani tak ne,“ dodal James směrem ke mně. „Něco jsi za ta léta vyváděla. Ale ty jsi dost pozadu,“ podíval se na Alice.

„Ale já jsem o ničem z toho nevěděla,“ namítla Alice.

„Já vím,“ kývl. „Právě proto máš co dohánět. Musíš meditovat, aby ses naučila lépe soustředit a koncentrovat svoji mysl a především pak zkoušet svoje schopnosti. Neustále znova a znova. Posouvat hranice.“

„Aha,“ pozorovala ho fascinovaně Alice.

Chvíli jsem mezi nimi těkala pohledem. „Víte co? Možná byste měli začít hned teď,“ navrhla jsem. „Já jsem stejně chtěla jít za Harrym.“

„Hned teď?“ pozvedla Alice obočí.

„A proč ne?“ souhlasil se mnou James. „Čím dřív začneš, tím líp.

„Tak si to tu užijte,“ ušklíbla jsem se a zvedla jsem se z pohovky. Zamířila jsem ke dveřím a zanechala jsem je tam samotné. Možná to nebylo moc příjemné pro Alice, protože nezná Jamese, ale musím se stavit taktéž za Harrym.

Naštěstí tentokrát jsem to už na kolej neměla tak daleko a pouze jsem vyšla jedno patro. Jen jsem se napřed musela prodrat společenskou místnosti, kde se stále oslavovalo. Ke svojí smůle jsem zapomněla přejít do neviditelné podoby, tak jsem se drala davem postaru a snažila se zahlédnout Harryho. Tušila jsem, že nejspíš bude u sebe v ložnici, když chtěl být spíš sám, takže mě nepřekvapovalo, když jsem ho nikde neviděla. Nakonec jsem zneviditelnila až na schodech přede dveřmi do ložnice. Musela jsem, Parvati nebo Levanduli by mohlo být divné, proč jsem tam dvakrát. Nakonec to bylo stejně jedno, protože tam nebyly. Nejspíš dole oslavovaly. Byla tam jen Hermiona, která seděla u sebe na posteli a četla si. Nijak jsem ji už ale nedávala najevo, že jsem tady, a rovnou jsem vlezla do svého těla.

Vzápětí jsem se posadila na posteli a tím jsem upoutala Hermiony pozornost. Odložila knížku a podívala se na mě. „Takže jak se to vyřešilo?“

„Harry soutěží a je nějak zamlklý,“ sdělila jsem ji své poznatky. „Moc toho nevím, kvůli svému tělu jsem z jejich rozhovoru dole moc nestihla. Ani jsem si nestihla s Harrym pořádně promluvit, tak za ním chci jít teď. Je u sebe v ložnici, že jo?“

„Nejspíš,“ pokrčila rameny. „Já nevím, dělala jsem ti tu alibi a vyvenčila jsem Gucciho. Ani nevím, kdy Harry přišel.“

„Nevadí,“ mávla jsem nad tím rukou a postavila jsem se. „Ale díky za to alibi.“

„A radši si už na sebe vezmi pyžamo,“ navrhla mi Hermiona. „Oficiálně jsi byla tak unavená, že jsi usnula rovnou ve svém oblečení. Ale působí to divně, protože není důvod, proč bys byla tak moc unavená.“

„Dobrý nápad,“ přikývla jsem a rychle jsem se převlékla do svého modrofialového pyžama s ovečkou vpředu. Připadala jsem si trochu hloupě, když jsem takhle oblečená scházela dolů na oslavu, ale hned jsem zahnula ke schodům ke klukům. Vystoupala jsem nahoru po schodech, zaklepala jsem na dveře. I když se nic neozývalo, tak jsem tam vlezla. Bylo tam šero a u dvou postelí jsem postřehla zatažené závěsy. Byla to Ronova a Harryho postel. Zdálo se mi to trochu zvláštní. Doufala jsem, že ještě nespí, ale neslyšela jsem žádné chrápání. Pro jistotu po špičkách jsem došla k Harryho posteli a opatrně jsem roztáhla závěsy. Vzápětí se na mě upřely zelené oči.

„Tak jsem tady, jak jsem slíbila,“ pronesla jsem a posadila jsem se na okraj postele.

„Nemusela jsi chodit,“ odsekl Harry.

Zarazila jsem se. Čím jsem si zasloužila to nepřátelské chování? Tím, že jsem napřed šla s Jamesem za Alice? „Musela. Jsi můj nejlepší kamarád.“

„Tak jestli tě taky zajímá, jak jsem tam hodil svoje jméno, tak tě zklamu. Já jsem to nebyl,“ pronesl nevraživě a otočil se na druhý bok, zády ke mně.

Znovu jsem se zarazila. „Nic takového mě nezajímá, protože je mi jasné, že jsi to neudělal ty.“

Teď se pro změnu zarazil Harry a ohlédl se po mně. „Vážně? Opravdu mi věříš?“

„Proč bych ti nevěřila?“ zeptala jsem se zmateně.

„Ron mi nevěří,“ vysvětlil mi. „A je naštvaný, že jsem to neřekl i jemu, aby se mohl taky přihlásit.“

Spadla mi brada. Ron? Ron Weasley? Jeho nejlepší kamarád? Zamračila jsem se na zatažené závěsy u vedlejší postele a v duchu jsem si udělala poznámku, že mu zítra něco moc nepěkného řeknu. Ale teď jsem tu byla kvůli Harrymu. Podívala jsem se znovu na něj. „Ron je evidentně idiot, když si to o tobě myslí. Proč bys něco takového dělal? My nepotřebujeme schválně vyhledávat problémy, oni si vyhledávají nás.“

„Ale ty ses tam přihlásila sama a dobrovolně,“ připomněl mi Harry.

Mávla jsem nad tím rukou. „Protože jsem byla blbá a kývla jsem Malfoyovi na tu sázku. Naštěstí jsem z toho vyvázla.“

„Ale nakonec musím soutěžit i já,“ dodal Harry. „Moody si myslí, že mě tam někdo přihlásil schválně, abych v tom turnaji přišel o život.“

Vyvalila jsem oči. „Ty v tom turnaji neumřeš,“ pronesla jsem rozhodně. „Přežili jsme už spoustu věcí. I když jsem byla v těle baziliška, snažila jsem se tě zabít, ty jsi mě probodl mečem a dostal se ti do oběhu bazilščí jed. Stejně tu pořád jsme.“

„Taky jsme tenkrát v tom byli spolu. V turnaji budu sám,“ poznamenal Harry.

„Kdo říká, že tam budeš sám? V každém úkolu mě budeš mít v astrální podobě za zadkem. Nakonec se budeš těšit na to, abys to konečně vyhrál a zbavil se mě.“

Harry se mírně ušklíbl. „Kéž by to tak bylo.“

„Bude,“ řekla jsem. „Spolu překonáme všechno. I zabedněného Rona.“

Harry se nad tím pousmál. „Pojď sem,“ řekl mi a trochu poodhrnul deku, abych tam mohla vlézt také. Znovu. Ale vlastně je mi jedno, jestli nás takhle uvidí kluci a roznesou drby po škole, jak spolu ležíme v posteli. Stejně, jako tomu bylo už několikrát, jsem si vlezla k Harrymu do postele a Harry mě objal kolem ramen. Cítila jsem příjemné hřejivé teplo.

„Všechno bude dobrý,“ zamumlala jsem a brzy na to jsme oba usnuli.

Ráno mě probudila velká žďuchnutí. Zmateně jsem vykoukla skrz závěsy a uviděla jsem Nevilla na zemi. Zřejmě spadl z postele. Jen jsem nechápala, co dělá Neville v naší ložnici a proč u nás spal. Pak mi došlo, že nejsem v dívčí ložnici.

„Co tady děláš?“ zeptal se mě zmateně Neville, když uviděl moji tvář vykukující z Harryho postele.

„Ještě před chvílí jsem spala,“ oznámila jsem mu a vysoukala jsem se z Harryho postele. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Harry rozhrnul úplně závěsy na druhé straně postel a podíval se na Ronovu postel. Ta už ale byla prázdná.

„Pěkná ovečka,“ poznamenal Seamus na konto mého pyžama. Asi jako jediný nepůsobil tolik rozespale jako ostatní. Naopak ležel rozvalený na posteli a v klidu pozoroval ostatní.

„Díky,“ ušklíbla jsem se a zamířila jsem ke dveřím. Sešla jsem schody a pak jsem jedny znovu vyšla, když jsem šla do naší ložnice. Tam už na mě čekal Gucci. Celou noc jsem pryč a teď mi skáče radostí po nohách. A taky chce nejspíš vyvenčit. Jen jsem se rychle převlékla do tepláků a trička, koupelnu jsem vynechala a jen jsem si stáhla vlasy do culíku. Pro jistotu jsem si ale ještě oblékla mikinu a přes hlavu přehodila kapuci. Pak jsem raději uháněla s Guccim ven a to doslova. Na řadě byl můj pravidelný ranní běh. V jednu chvíli jsem zahlédla Cedrica. Mávla jsem na něj, ale vzhledem k tomu, že jsme oba byli dost zadýchaní, nebylo moc příležitostí na rozhovor. K mému překvapení jsem pak zahlédla Harryho a Hermionu u jezera.

„Ahoj,“ vydechla jsem, jakmile jsem k nim doběhla. „Co tady děláte?“

„Vyhýbám se Velké síni. Chci se nasnídat, aniž by mi přitom někdo tleskal,“ utrousil Harry a zakousl se do topinky těsně před tím, než mu po ní skočil Gucci. Nezdá se, ale skáče docela vysoko.

„Tak snídani s potleskem jsem ještě neviděla,“ okomentovala jsem to. „A už jste vymysleli něco ohledně turnaje?“

„Zatím jsme mluvili jenom o Ronovi,“ odpověděl mi Harry.

„O tom jak žárlí,“ dodala Hermiona.

„Já bych ho spíš nazvala, jak se chová jako idiot,“ pokrčila rameny. „A až ho potkám, tak mu řeknu něco, co si jen tak za rámeček nedá. Ale stejně musíme vymyslet, co uděláme s turnajem.“

„Není co dělat. Musím se zúčastnit,“ pokrčil Harry rameny.

„To ale neznamená, že budeš sedět s rukama v klíně a jenom čučet, až přijdou ty úkoly. Ať ses dostal do turnaje jakkoli podivným způsobem, tak se pokusíš vyhrát. Je ti to jasné?“ pohlédla jsem na něj přísně.

„Ale co mám dělat?“ díval se na mě nechápavě Harry.

„Připravovat se. Trénovat. Cvičit. Ostatní mají proti tobě výhodu pár let studia navíc a James i bilokantské schopnosti. Já jsem připravená jít do každého úkolu s tebou, ale musím zůstat nenápadná, takže i ty se musíš snažit. Loni jsi vyčaroval plnohodnotného patrona a všichni říkají, jak je to super, že jsi to dokázal ve třeťáku, takže v sobě prostě něco máš. Jen musíš trénovat.“ Přejela jsem pohledem na Hermionu. „Ty znáš dobře všelijaká kouzla, takže pomůžeš Harrymu se je naučit. Zejména bojovná, ale určitě by využil i nějaká další.“

„Učitelé by mu určitě taky poradili, kdyby se jich zeptal, co se má učit,“ navrhla Hermiona.

„Ale nemůžeme od nich přijímat žádnou pomoc. Je to v pravidlech turnaje,“ připomněl Harry.

„Jenom budou plnit svoji práci učitele. Nebude to úplná pomoc,“ namítla Hermiona.

„Takže učitelé. A Sirius by ti určitě taky poradil,“ podívala jsem se na Harryho.

„Jenže jeho nemůžu požádat o pomoc. Nechci mu říkat o turnaji. Stačilo zmínit jizvu a už se vydával zpátky do Anglie. Když mu napíšu o turnaji, tak rovnou vtrhne do hradu,“ oponoval Harry.

„Turnaj je dost slavný a ty taky. V Denním věštci o tom bude určitě zmínka, takže se to stejně dozví. Lepší to bude od tebe,“ vysvětlovala mu Hermiona. „Dokonce jsem sebou rovnou vzala pergamen a brk, abys mu mohl rovnou napsat.“

„Tak vidíš. Prostě mu napiš,“ přidala jsem se a následně jsem ho sjela pohledem. „A odteď se mnou budeš pravidelně běhat.“

„Co? Proč?“ pozvedl obočí.

„Trénink,“ zopakovala jsem znovu. „Běhání zlepšuje výdrž a určitě to nějak pomůže i při kouzlech… Že jo?“ Při posledních slovech jsem se podívala na Hermionu, jelikož jsem si nebyla jistá, a take jsem u ní hledala oporu.

„Dobrá fyzička pomáhá,“ přikývla rozhodně.

„Tak vidíš,“ dodala jsem a následně jsem ho sjela pohledem. Stále žmoulal v ruce tu jednu nedojedenou topinku. „Měl bys taky víc jíst. Jsi vychrtlý a víc jíst ti pomůže. A když už mluvíme o jídle, tak já docela začínám umírat hlady.“

„Tak si vezmi,“ nabídl mi Harry další topinku.

„Co jsem ti teď právě říkala?“ pozvedla jsem káravě obočí. „Ne, všechny si sněz. Já se půjdu umýt a zajdu si normálně na snídani. Uvidíme se později,“ rozloučila jsem se s nimi a zavolala jsem na Gucciho. Ten na mě chvíli koukal a až po několika vteřinách se za mnou rozběhl.

V ložnici a v koupelně jsem si pospíšila, protože mi už na snídani nezbývalo moc času. Trochu mě zdržel ten rozhovor s Harrym a Hermionou. Takže když jsem přišla do Velké síně, tak byla už jen z poloviny plná. Vzhledem k tomu, že byla neděle, tak moc lidí na sobě nemělo uniformu. Mimo vyučování a povinné akce je nepovinná. Jen někteří kruvalští a krásnohůlští na sobě měli svůj stejnokroj. Možná mají svoje pravidla.

Popravdě mě ale víc než uniformy ostatních zaujala jedna zrzavá hlava u nebelvírského stolu. Zamířila jsem přímo k ní.

„Nazdar, Rone. Zeptám se tě stručně… Proč se chováš jako idiot?“ Už z tónu mého hlasu mohl Ron vyčíst, že jsem rozhodně nepřišla v přívětivé náladě.

„Nestarej se,“ odsekl Ron a podíval do svého už víceméně prázdného talíře.

„Budu se starat, protože tobě z nějakého důvodu teď hráblo!“ Můj zvyšující se hlas začínal poutat pozornost ostatních. „Spadl jsi snad na hlavu nebo co? Celé roky jsi s Harrym nejlepší kamarád a teď mu najednou nevěříš?“

„O tohle nejde,“ zamumlal Ron a rozhlížel se okolo. Jemu možná ta pozornost ostatních teď nebyla moc příjemná, ale mě to bylo jedno.

„A o co teda jde? O nějakou pitomou žárlivost? Sakra, prober se, Ronalde!“ vyštěkla jsem na něj. „Myslíš, že účast v turnaji je něco, o co stát?“

„Tak proč ses tam teda sama hlásila?“ vybuchl Ron.

„Protože jsem byla blbá a jen tak tak jsem z toho vyvázla,“ vyhrkla jsem. „Nehledě na to, jak normálně bývá ten turnaj nebezpečný, tak Harryho tam někdo přihlásil, aby se mu tam něco stalo. Tady už nejde o výhru. Bůh ví, co se mu tam může stát!“

„A opravdu to tak bylo?“ vyhrkl a prudce vstal od stolu, až se pár hrnků převrhlo. „Nebo jsi mu to zařídila ty a teď se to jenom snažíš zamaskovat?“

Překvapeně jsem na něj hleděla s pootevřenými ústy. Tohle si vážně myslí? Proč bych vybírala sakra Harryho?

Na to už Ron nic neřekl, jen kolem mě prošel s pohledem upřeným přímo před sebe a odešel. V síni pak panovalo ticho a většina těkala pohledem mezi mnou a Ronem. Rozhlédla jsem se po ostatních, kteří se teď už dívali víceméně jenom na mě. Zamračila jsem se na něj. „Co je? To nemáte před sebou svoje talíře?“ vyjela jsem na ně a sama jsem se posadila ke stolu. Snídani jsem si už moc nevychutnala.

Jak bude reagovat zbytek školy na Harryho jako šampiona?

Jaké podezření vznikne?

S kým se Kate pohádá?

Jak se připlete Kate k prvnímu úkolu?

Komu pomůže?