25. kapitola – Konkurz

kapitola25Ráno jsem znovu prohledala batoh. Stejně jako včera večer jsem ho prohlížela pořád dokola. Hermiona ani ostatní na pokoji nechápaly moje počínání. Nechápala jsem to ani já. Tohle přece není možný. Přeci nemohl zmizet, nemohla jsem ho ztratit. Teď, když jsem měla konečně naději zjistit něco víc o svých schopnostech. Ani jsem ten deník nestihla pořádně prozkoumat. Plánovala jsem, že s ním tady v Bradavicích zajdu za nějakým profesorem. Copak si ze mě dělá osud srandu?

Právě na to jsem myslela ráno u snídaně. K snídani jsem si dala vajíčka, ale i kdybych jedla obyčejnou trávu, tak si toho nejspíš ani nevšimnu, jak jsem byla duchem mimo. Probrala jsem se ze svého zamyšlení, když mi něco přistálo v talíři.

„Co to?“ rozhlížela jsem se kolem sebe zmateně.

Někde mezi vajíčky a lžící ležel šedivý a opeřený tvor. Rozhlédla jsem se a uviděla jsem Rona a Harryho, jak míří ke mně a Hermioně. Hermiona, kterou sova těsně minula, právě vyndávala sově ze zobáku červenou obálku.

„Poslyš, Rone,“ oslovila jsem ho, když se on a Harry posadili naproti mě. „Mohla by se vaše rodinná sova vyhýbat mojí snídani?“

Ron mi neodpověděl. Místo toho zblednul, když mu Hermiona podávala obálku.

„Co se děje?“ zeptal se Harry. Nikdo z nás čtyř kromě Rona absolutně nechápal, co ta obálka znamená. Ron štítivě držel obálku, jako kdyby uvnitř byla atomová bomba.

„Tohle je Hulák,“ vysvětlil nám Ron. Nebo si alespoň myslel, že nám to vysvětlil, ale my jsme se tvářili ještě nechápavěji.

„A Hulák je…?“

„To uvidíš.“ Ron hlasitě polkl a jedním prudkým pohybem roztrhl obálku. Vzápětí se rozlehl místností křik, který vycházel z obálky. Paní Weasleyová křičela na svého syna, ačkoliv byla kilometry daleko. V podstatě na něj křičela kvůli ukradenému autu. Nejvíc mě na tom zaujala část, kde připomněla jednu naši akci v létě.

„…JAKOBY NESTAČILO, ŽE JSTE UKRADLI AUTO UŽ V LÉTĚ! ANO, JÁ MOC DOBŘE VÍM, JAK SE K NÁM HARRY DOSTAL! PITOMCE ZE MĚ DĚLAT NEBUDETE! TEHDY JSEM TO JEŠTĚ PŘEŠLA, ALE TOHLE UŽ JE MOC! …“

Vypadá to, že nám to neuvěřila. Že by také věděla o tajemství mého obočí? Ne, to určitě ne. Nejspíš se probudila, když jsme se plížili kolem jejich ložnice.

Po konci toho proslovu, který sledovala celá síň, nastalo ticho. Kluci se tvářili ztrápeně. Na chvíli mi jich přišlo líto. Možná jsem na ně neměla včera tak vyjet. Asi měli včera pravdu. Vždyť ty průšvihy dělám většinou já a oni mi to nevyčítají. Spíš mi vyčítají, že jim o tom neřeknu. Prostě jim jenom nechci říct moje malé tajemství. Ta zrádcovská mrcha jménem Annie měla teorii, že mám nějaký psychický blok. Ať je to jakkoliv, tak už je to jedno. V nejbližší době si dojdu do skladu přísad a potom si udělám lektvar na odstranění schopností.

Pozornost ostatních už se upřela někam jinam a síní se znovu rozmohl hluk. Ronův Hulák už nebyl středem pozornosti. Pořád jsem ale z jejich strany cítila ohromnou vlnu viny. Rozhodla jsem se, nějak je rozptýlit.

„Nevím jak vy, ale já jsem ráda, že jsem zase zpátky v Bradavicích,“ prohlásila jsem.

„Jo, Bradavice mi chyběly,“ přitakal Harry.

„Ale Snape mi teda rozhodně nechyběl,“ poznamenal Ron, který si právě všiml našeho profesora vcházející dovnitř. Podívala jsem se na něj. Od loňského roku se moc nezměnil. A to jsme si ještě loni mysleli, že to on se snaží získat Kámen Mudrců.

„Mně až tak nevadí,“ pokrčila jsem rameny.

„Nediv se, když jsi jeho oblíbenec,“ řekl Ron.

„Nejsem!“ namítla jsem.

„Jasně,“ souhlasil se mnou ironicky.

„Tak proč jsi včera přiznala, že toho využíváš?“

Probodla jsem Hermionu pohledem, ale už bylo pozdě. Ron se toho chytil.

„Takže si to přiznala.“

„Kašlu na to,“ pokrčila jsem rameny. „Tak jsem jeho oblíbenec. Nevím proč a jsem líná po tom pátrat. Ale když už mam takovou výhodu, tak proč to nevyužít? Od téhle chvíle dělám všechny průšvihy oficiálně já.“

„To doufám ne,“ ozvalo se za mými zády. „Nebo by to pro vás znamenalo hromadu školních trestů a ztrátu bodů.“ Otočila jsem se a podívala jsem se na mou profesorku přeměňování a ředitelku naší koleje, profesorku McGonagallovou. Zvláštní bylo, že profesor Snape nesnáší všechny studenty kromě mě, když jindy to bývá naopak, a McGonagallová bývá objektivní a jenom mě nemá ráda.

Profesorka nám rozdala rozvrhy a pokračovala dál. Podívala jsem se na rozvrh. Dnes máme jako první hodinu bylinkářství, takže jsme se vydali směrem ke skleníku.

„Poslyš, Harry,“ oslovila ho Hermiona ve vstupní síni. „Půjčil bys mi Hedviku? Ráda bych někomu napsala dopis.“

„Jo, klidně,“ potvrdil její žádost Harry.

„Když chceš napsat rodičům, tak proč to nepošleš po školní sově?“ zeptal se jí Ron.

„Protože třeba nechci napsat rodičům,“ odsekla mu Hermiona. „A kdyby tě to zajímalo, tak Hedvika je rychlejší než školní sovy a nezaškodí ji jednou za čas poslat někam dál. Že jo Harry?“

„Jo, asi jo,“ přitakal Harry.

„Hej, Harry!“ volal na něj někdo od schodů. Ten někdo nás několika dlouhými kroky ihned dohnal.

„Co se děje, Olivere?“ zeptal se ho Harry poté, co jsme se všichni pozdravili.

„Bude konkurz na nového nebelvírského hráče,“ odpověděl mu.

„Počkat,“ zarazila ho Hermiona. „Vždyť už máte v týmu sedm hráčů.“

Oliver zavrtěl hlavou. „Alice přestoupila do Krásnohůlek,“ vysvětlil nám. „Máme teď volné místo střelce.“

„Nebo střelkyně,“ dodala Hermiona. Většina z nás se na ni překvapeně podívala, protože to vyznělo, jako kdyby se chtěla konkurzu zúčastnit. „Já se nechci zúčastnit!“ vyvrátila naše teorie. „Jenom jsem nechtěla, aby nezapomněl, že i ženy jsou dobré střelkyně.“

Oliver mávl rukou. „Prostě buď na tom konkurzu. Bude tuhle sobotu v deset hodin. Letos začneme trénovat co nejvíc. A chci, aby na tom konkurzu byli všichni z týmu, takže se neopovažuj zaspat.“

„Neboj, my ho vzbudíme,“ řekla jsem ještě odcházejícímu Oliverovi. Obrátila jsem se k ostatním.

„Hele, co jsou ty Krásnohůlky?“ zeptala jsem se jich, protože o tom se už zmiňoval James na koupališti.

„Škola ve Francii,“ odpověděly mi ve stejnou chvíli dva hlasy, Rona a Hermiony. Museli jsme se tomu všichni čtyři zasmát, protože to se nestává zrovna často, aby se tihle dva v něčem shodli nebo se stejně trefili. Ranní pochmurná nálada tak byla zažehnána.

V sobotu ráno jsme všichni sešli na snídani. Harry byl už převlečený s koštětem v ruce a připravený na famfrpál. Překvapením pro nás bylo, když i Ron přišel ve sportovním.

„Rone, ty se chceš taky zúčastnit konkurzu?“ zeptala jsem se ho.

„Jo,“ přikývl. „Proč ne?“

„Tvoje koště není nic moc. A navíc ses nikdy nezmínil, že chceš být střelec.“

Ron pokrčil rameny. „Aspoň to zkusím. Je to lepší než čekat pár let než Oliver odejde ze školy a uvolní místo brankáře.“

„Ty máš zájem o brankářství?“ zeptal se Harry.

„No, vždycky jsem doma dělal bráchům brankáře,“ pokrčil rameny Ron.

„Tak ti budeme držet palce,“ povzbuzovala ho Hermiona.

„Ať se ti to povede,“ dodala jsem.

„A ty to nezkusíš?“ zeptal se hlas za mnou. Ohlédla jsem se a podívala se na dvojčata.

„Jak vás to napadlo?“ zeptala jsem se jich.

„O prázdninách ti to docela šlo,“ řekl Fred.

„A když to zkouší i náš brácha,“ podíval se George na Rona, „tak nás napadlo, že to zkusíš taky.“

„To je zbytečný, zkoušet to. Za prvé by mě nevzali a za druhé nemám koště. Tak je zbytečný to zkoušet. Možná někdy příště.“

„Takže to chceš zkusit za… kdy odejde Angelina a Katie?“ zeptal se Harry.

„Společně s námi,“ odpověděl mu George.

„Takže za čtyři roky,“ konstatovala Hermiona fakt.

„Kdo ví, co se do té doby všechno stane.“

„Třeba se do té doby něco stane a ty umřeš.“

„Rone!“ okřikla ho Hermiona. „Co by se asi tak mohlo stát?“

„Nevím,“ pokrčil Ron rameny. „Třeba na celou školu spadne ta mudlovská věc z vesmíru.“

„To je zvláštní, jak je ten Ron dneska optimistický,“ řekla jsem ironicky.

„Takže tvoje konečné slovo je, že to nezkusíš?“ zeptal se mě Fred.

„Ne, nezkusím,“ odpověděla jsem ji a dál jsem se dívala do svého talíře. Nevšimla jsem si proto, že si dvojčata vyměnila významné pohledy.

Po snídani jsme všichni zamířili k famfrpálovému hřišti. Hermiona a já jsme šly na tribuny, zatímco Ron a Harry zůstali dole. V deset hodin už tam byla většina lidí z nebelvírské koleje. Povšimla jsem si, že většinou se jedná spíš o mužskou část koleje.

„Co myslíš, získá Ron ten post?“ zeptala se mě Hermiona.

„Vzhledem k rychlosti jeho koštěte spíš ne,“ odpověděla jsem jí. „S jiným koštětem by měl naději.“

Podívala jsem se dolů. Oliver právě něco vykládal uchazečům o post.

„Hermiono?“ oslovila jsem ji.

„No?“ zeptala se.

„Nepůjdeme dolů? Tady je špatně slyšet.“

„Tam jim budeme překážet,“ namítla.

„Nebudeme,“ odpověděla jsem. Hermiona neměla na výběr, protože jsem už sbíhala schody dolů, a vydala se za mnou. Postavily jsme se vedle Harryho a zbytku starého famfrpálového týmu, což byla už jenom dvojčata. Oliver se právě zabýval zájemci o post střelkyň. Překvapilo mě, že loňské nebelvírské střelkyně stojí také mezi zájemci o post střelce.

„Proč stojí Angelina a Katie tam místo tady?“ zeptala jsem se Harryho.

„Protože Oliver vymyslel, že budou muset svoje posty obhájit. Aby to bylo fér vůči ostatním. Ale podle mě mají to místo jistý.“

Oliver si rozdělil účastníky konkurzu na dvě skupiny po pěti lidech. Právě první skupina nasedala na košťata s úkolem obletět hřiště. Poté, co všichni obletěli bez zranění hřiště, přistáli u Olivera. Ten rovnou poslal pryč tři z nich, kteří byli rychlí asi jako želva po infarktu. Pak nechal odstartovat i další skupinu, ve které byl i Ron a Katie. Stejně jako u skupiny předtím Oliver vyloučil ty nejpomalejší. Bohužel byl mezi nimi i Ron.

„To bude dobrý, Rone,“ snažili jsme se ho povzbudit, když sklesle přišel k nám.

„Stejně si říkal, že bys radši brankáře,“ povzbuzoval ho Harry.

„Jo,“ přikývl Ron.

Poté odstartovala třetí skupina. Ta se skládala především z mladších ročníků. Oliver od nich nakonec většinu lidí poslal pryč, do dalšího kola postoupila jenom Daisy Williams ze třetího ročníku.

„Tak co, Kate? Vážně to nechceš zkusit?“ zeptala se mě dvojčata, která ke mně přistoupila každý z jedné strany.

„Ne. Už jsem to říkala jednou, že je to zbytečný zkoušet.“

Stihla jsem postřehnout, jak na ně Harry mrkl. Vzápětí už mě dvojčata zavěsila mezi sebe stejným způsobem jako o prázdninách u Gringottových.

„Hej, Olivere! Máš tu ještě jednu zájemkyni!“ zavolal na nebelvírského kapitána týmu George.

„Kluci…“ začala jsem, ale byla jsem hned přerušena.

„Hele, ty,“ řekl Fred Seamusovi, který nepostoupil do dalšího kola. „Tohle je školní koště, že jo? Tak my si ho převezmeme.“ A s těmi slovy mu sebral koště a vtisknul mi ho do dlaně. Než jsem stihla pořádně vzpamatovat, seděla jsem na koštěti mezi poslední skupinou, která se skládala už jenom z dalších tří lidí.

„Zlom vaz,“ popřáli mi kluci štěstí, když mě opouštěli.

„Magoři,“ zamumlala jsem a připravila jsem se k odrazu od země. Přimhouřila jsem oči a zaměřila jsem se na neviditelný bod před sebou. Čekala jsem jenom, než nám to Oliver odpočítá.

„Připravit – tři – dva – jedna – TEĎ!“

Prudce jsem se odrazila od země a vyrazila jsem do vzduchu. Vítr mi vál do tváří, stejně jako dříve při mých výletech na koštěti. Tenhle pocit svobody, když letíte na koštěti, mi chyběl. Nahnula jsem se až k násadě koštěte a zrychlila jsem tak ještě víc. U konce hřiště jsem se trochu narovnala a přibrzdila jsem tak akorát, abych zvládla perfektně zatáčku. Když jsem si uvědomila, že před sebou nikoho nevidím, ohlédla jsem se. Angelina ta byla těsně za mnou a její koště právě nabíralo rychlost. Nevím, co za koště měla, ale bylo rozhodně rychlejší než školní. A zbylí dva ze skupiny byli někde v dálce za námi.
Když jsme dorazili k druhému konci hřiště, byli jsme už na stejno. Teď se z toho stal závod mezi námi dvěma. Angelinu to bavilo stejně jako mě. Obě dvě jsme letěli těsně vedle sebe s tělem přitisknutým k násadě. Bohužel přestože jsem se snažila sebevíc, Angelinino koště bylo rychlejší a do konce tratě měla přede mnou náskok půl metru. U Olivera jsme prudce zabrzdily a snesly jsme se na zem.

„Páni!“ pronesla Angelina. „To bylo dobrý. Přiznám se, že ze začátku jsem tě podcenila. Nečekala jsem, že budeš tak rychlá.“

„Jo, díky. Ale nakonec si stejně vyhrála ty, takže jsi lepší.“

Oliver, který doteď vysvětloval zbylým dvěma z naší skupiny, že jsou tu zbyteční, přišel k nám a zbytku lidem, kteří se dostali do druhého kola. Celkově nás zbylo jenom osm, takže pět z nás má smůlu. Všimla jsem si přitom, že z našeho ročníku jsem tu jenom já a Dean.

„Takže vy, co jste tu zbyli, teď vytvořte dvojice. Budete si nahrávat Camrál. Když máte v ruce Camrál, nesmíte se s ním pohybovat. Úkolem bude snažit se prohodit Camrál obručí, dokud vás nestopnu. Přitom to budete mít ztížené vypuštěním jednoho Potlouku.“

Nebylo překvapením, když Angelina s Katie vytvořily společně dvojici. Dean a já jsme vytvořili dvojici, Peter Catleberry ze sedmého ročníku utvořil dvojici společně s Daisy ze třetího a pak byla ještě dvojice dvou kluků z pátého ročníku. Jako první šly na řadu Alice s Angelinou. Ve vzduchu byly jako doma a byly dokonale sehrané. Nebylo divu, když spolu už dva roky hrály. Nestalo se, že by jednou jedinkrát upustily Camrál a vždy se jim dařilo dokonale se vyhnout Potlouku. Poté následovala klučičí dvojice. Těm už to šlo hůř, párkrát jim Camrál vypadl a měli velké problémy trefit se do brány. Jako třetí na řadu přišel Peter a Daisy. Daisy byla viditelně lepší než Peter. Její míření bylo přesné, ačkoliv pohybování na koštěti bylo trochu pomalejší. Jednou zvládla prohodit Camrál obručí od půlky hřiště, zatímco Peterovi se nepodařilo ani jednou trefit do brány.

Nakonec jsem přišla na řadu já s Deanem. Jako první měl Camrál Dean. Vyletěli jsme do výšky obručí a Dean poprvé vyhodil Camrál. Camrál letěl několik metrů ode mě, takže jsem musela popolétnout, abych ho chytila. Počkala jsem, dokud Dean nedolétl dostatečně daleko a teprve pak jsem mu hodila Camrál zpět. Nebyli jsme moc dobře sehraní a bylo to znát. Deanovi párkrát Camrál vyklouzl z rukou, ale naštěstí jsem zvládla k němu přilétnout dostatečně rychle, abych Camrál včas zachytila.

Zhruba po pěti minutách ve vzduchu Oliver zapískal a svolal si nás všechny k sobě. Diváků už moc nebylo, většina odešla hned potom, co je Oliver odmítl.

„No,“ začal. Z části jsem ho nevnímala, protože mi hlavou vrtal hlas z deníku. „Dva posty střelkyň získává Katie a Angelina. Vy tři,“ ukázal na Petera a zbylé dva kluky z páťáku. „můžete jít. A vy zbylí,“ obrátil se k nám. „zatím počkejte. Máte přestávku a my se mezitím poradíme ohledně třetího postu.“

Loňský famfrpálový tým utvořil menší kroužek, kde diskutovali. Byl to zvláštní pocit vědět, že právě rozhodují o mojí budoucí školní sportovní kariéře. Ukázalo se, že nervózní z toho nejsem jenom já ale i Daisy a Dean. Daisy si neustále pohrávala s pramínkem vlasů a Dean si z nervozity hrál s lemem rukávu. Během té chvíle volného času, mě obklopil Ron a Hermiona.

„Kate, tohle bylo vážně dobrý,“ chválil mě Ron. Cítila jsem se trochu provinile, když se Ron nedostal dál ale já jo.

„Nikdy mě nenapadlo, že jsi v tom až ta dobrá,“ řekla Hermiona.

„Jo, myslím, že jsi zvládla na tomhle koštěti zaletět nový rekord.“

Nestihla jsem jim na to už nic dalšího říct, protože nebelvírský tým rozpustil svůj kruh a Oliver zamířil k nám.

„Do třetího kola se dostanou jenom dvě z vás.“ Dean už při slově dvě se zklamaně podíval na Olivera. „Snad někdy příště,“ pokusil se ho povzbudit Oliver, ale Dean už zklamaně odcházel. Oliver se pak obrátil k nám.

„Budete soupeřit o Camrál, snažit se navzájem si ho vzít a prohodit ho obručí. Kromě vás budou ve vzduchu skoro všichni. Já budu bránit branky a Angelina s Katie budou také dělat střelkyně. Kteroukoliv z nich můžete použít jako záchranný body, když před vámi bude nějaká překážka. Přihrajete jim, a jakmile se zbavíte překážky, nahrají vám zpátky. Samy se nebudou snažit získat body. A tentokrát tam budou už oba dva Potlouky ale také oba dva odrážeči.“

Celá naše skupina se vznesla do vzduchu. Zpočátku šlo všechno velmi hladce. Hned na začátku, když Harry vyhodil Camrál do vzduchu, se mi ho podařilo ukořistit. V podstatě než se Daisy nebo kdokoliv jiný stihl vzpamatovat, byla jsem už u obručí a Camrál jsem jednou prohazovala. Následně se pak podařilo získat Camrál Daisy, která na rozdíl ode mě neletěla tak blízko k obručím a podařilo se jí získat bod jedním přesným. Pak už jsme se v podstatě střídaly. Jakmile jsem získala Camrál já, podařilo se mi mezi všemi prokličkovat a doletět až k obručím. Daisy se na druhou stranu tolik nepohybovala a více využívala možnosti nahrát Angelině nebo Katie, aby mě obešla.

Oliver zapískal. „Máte poslední pokus!“ zavolal na nás. Následně pak Harry znovu vyhazoval Camrál do vzduchu, aby to bylo pro obě stejně spravedlivé a měly jsme stejnou šanci. Opět jsem ho jako první ukořistila já. Koutkem oka jsem postřehla, jak ke mně míří další Potlouk. Vyhodila jsem Camrál směrem k Angelině a doufala jsem, že ho chytila. V tu chvíli se kolem mě prohnal Potlouk. Vyvedl mě jenom trochu ze směru a dostala jsem se blíž k tribunám, než jsem chtěla. Na té tribuně někdo zrovna byl, ale nestihla jsem postřehnout kdo. Zastavila jsem těsně před ní.

„Kate…“ zaslechla jsem šepotavý hlas. Otočila jsem hlavu k tribuně. Nepoznala jsem tu blonďatou hlavu, co tam stála, ale poznala jsem ten hlas. Stejný vycházel i o prázdninách z deníku. Nyní jsem ale neměla čas to řešit. Obrátila jsem hlavu zpátky k dění na hřišti akorát včas, abych si všimla, jak kousek ode mě letí Camrál, ale už jsem ho nestihla chytit. To bylo poprvé za dnešní den, co jsem ho nechytila. Bohužel Daisy zareagovala lépe než já a získala Camrál. Pak následovalo několik přihrávek a to jí stačilo na to, aby Camrál proletěl obručí.

Oliver zapískal a zamířil k zemi. Všichni ostatní jsme následovali jeho příkladu a sešli jsme se na zemi.

„Nebudu vás napínat,“ řekl Oliver, když už jsme u něj stáli všichni. „Post střelkyně získává Daisy.“

Daisy se usmála. Získala, co chtěla. Zatímco já jsem měla v tváři nepřítomný výraz. V tuhle chvíli mi až tak nezáleželo na famfrpálu, protože deník bude někde blízko.

„No tak, Kate, nebuď smutná,“ povzbuzoval mě Fred, který si můj výraz vyložil špatně.

„Já nejsem smutná,“ ohradila jsem se. „Vlastně mě momentálně napadá taková pěkná věta ,Já jsem vám to říkala‘.“

„Byly jste vážně hodně vyrovnané.“

„Aspoň mám víc času a nemusím chodit na tréninky,“ prohlásila jsem.

„A navíc je z tebe náhradnice,“ oznámil mi Harry.

„Co?“

„No, když se nějaké střelkyni něco stane, tak ji zastoupíš.“

„Takže když se některá střelkyně při hře zraní, já budu další na řadě? To je potěšující vědět.“

„Tak nebuď tak pesimistická.“

„Za to může Ron,“ řekla Hermiona. „On s tím pesimismem začal.“

Podívali jsme se na Rona. „Dobře, jsem vinen,“ prohlásil.

„Kate!“ zavolal na mě někdo. Otočila jsem se. Zahlédla jsem blonďatou dívku.

„Běžte napřed,“ řekla jsem ostatním a odpojila jsem se od nich. Ostatní pokračovali dál k hradu, ačkoliv netušili, co se děje. Za to mě už to začínalo docházet.

Došla jsem až k Rebece. „To si byla ty!“ vmetla jsem jí do tváře.

„Co jsem byla já?“ zeptala se mě nechápavě.

„Moc dobře víš, o čem mluvím. Ukradla si mi můj deník!“

„Neukradla,“ namítla. „Vypadl ti z batohu. Nejdřív jsem nevěděla, čí je. Bylo tam napsáno úplně jiné jméno.“

„A jak si teda přišla na to, že je můj?“ zeptala jsem se jí.

„Nijak, až teď od tebe.“ Vytáhla z kapsy malou černou knížečku a podala mi ji.. „On jenom chtěl, abych ti ho dala.“

„Kdo to chtěl?“ zeptala jsem se.

„No, on,“ ukázala na deník. „Tom.“

„Ty si ho našla?“

„Ne tak úplně. Jenom jsem si s ním psala.“

„Poslala jsi mu po sově dopis?“

Zavrtěla hlavou. „Psala jsem mu do jeho deníku a on mi odpovídal.“

„Nechápu.“
Pokrčila rameny. „Zkus to taky a uvidíš.“ A s těmi slovy zamířila k hradu. Chvíli jsem tam ještě stála a nechápala jsem. Nakonec jsem deník zastrčila do kapsy a vyrazila jsem do školy. Cestou jsem se ještě stavila v přístěnku na košťata a vrátila jsem tam školní koště. Ostatní jsem dohnala až v nebelvírské společenské místnosti. Vlastně jsem si jich ani tam pořádně nevšimla, protože jsem rovnou šla do ložnice.

V celé místnosti nikdo nebyl, takže jsem měla klid. Deník jsem vytáhla z kapsy a položila jsem ho na jediný stůl, který byl v místnosti. Sama jsem se posadila na židli. Jak to myslela? Prostě napsala do deníku Ahoj? Zvedla jsem se a došla jsem si pro kalamář s inkoustem a pero. Všechno jsem to položila vedle deníku a posadila jsem se na židli. Chvíli jsem tam seděla a dívala se na deník. Říkala, že psala do jeho deníku. Otevřela jsem deník a prolistovala jsem ho. Všechny stránky byly prázdné, nikde ani písmenko. Že by mi lhala? Je to Malfoyová, u ní by mě to nepřekvapilo. Ale možná psala neviditelným inkoustem nebo je to v té knížce, že se to nezobrazuje. Je jenom jedna možnost, jak to zjistit

Vzala jsem pero do ruky a namočila jsem ho do kalamáře. Vzápětí se brk dotknul papíru a já jsem začala psát.

Reklamy