10. kapitola – Nová výzdoba Velké síně

kapitola10

Ráno mě vzbudila Hermiona. „Kate! Dělej, vstávej nebo nestihneš snídani a přijdeš zase pozdě na hodinu.“

Zamžourala jsem očima a podívala jsme se na Hermionu. Stála tam už převlečená v uniformě a koukala na mě. 

„Kolik je?“ zeptala jsem se jí ospale. 

„Čtvrt na osm,“ odpověděla mi. 

„Co máme dneska za hodiny?“ 

„Bylinkářství, přeměny, formule. A přidej.“ 

„No, jo,“ zamumlala jsem a začala jsem vstávat z postele. „Počkej na mě, já hned budu,“ řekla jsem směrem k Hermioně a za pět minut už jsem společně s Hermionou scházela schodiště dolů do vstupní síně. Když jsme se Hermionou vešla do Velké síně, údivem nám spadla čelist. 

V síni byly různě rozmístěny několik metrů vysoké sochy profesorů. Nejvyšší byla socha profesora Brumbála, která stála uprostřed síně. Profesor Brumbál tam byl převlečený za rockera. Na sobě měl černou koženou bundu a černé kožené kalhoty. Měl také několik kovových kroužků v uchu, v obočí, v nose a ve rtu. Jakmile jsem uviděla sochu Brumbála, vyprskla jsme smíchy. Nebýt dlouhých bílých vlasů a vousů, tak bych ho nepoznala. V ruce držel elektrickou kytaru. V několika minutových intervalech se socha pohnula, párkrát zabrnkala na kytaru a zařvala „Rock´n´roll!“ 

Potom jsme se podívaly na další sochy v síni. U nebelvírského stolu byla socha profesorky McGonagallové. Byla tu zpodobněná jako naivní barbína. Vlasy měla rozpuštěné a na sobě měla růžové šaty po kolena. Na nohách měla růžové boty na vysokém podpatku. Obličej měla silně nalíčený tvářenkou a růžovými stíny. Rty, které měla nalíčené křiklavě růžovou rtěnkou, špulila, jako kdyby chtěla všem poslat pusinku. Občas se pohnula a řekla „Mocinky moc vás všechny miluju!“, přičemž jí kolem hlavy kroužily růžové srdíčka. 

U havraspárského stolu byla socha profesora Kratiknota. Byl to malý profesor a právě jeho malá výška byla námětem pro tuto sochu. Vedle něj byl vysoký stojan, na kterém bylo několik knih, a profesor se tam snažil dosáhnout. Každou chvílí jeho socha ožila. Maličký profesor se snažil vyskočit a dosáhnout na knihy nahoře, ale nedařilo se mu to. Několikrát přitom spadl přímo na nos, čímž si vysloužil smích od studentů. U mrzimorského stolu stála socha profesorky Prýtové. V ruce držela několik květináčů a vypadala docela normálně teda až na to, že jí z uší vylézaly kořeny rostliny a místo vlasů měla listy rostliny. Byla to asi zatím jediná socha, která se nehýbala. 

U stolu Zmijozelu byla socha profesora Snape. Tahle socha se mračila na všechny okolo, a kdyby pohledy mohly zabíjet, už je mrtvá celá síň. Kromě toho mu z vlasů kapal sliz a nebylo to tím, že by si neumyl vlasy. Bylo to tím, že měl na hlavě kotlík, ze kterého vytékala tekutina. Občas se pohnul a podíval se na nebelvírský stůl, přičemž řekl: „Odebírám 50 bodů Nebelvíru!“ 

U každé z těchto soch, byly davy lidí, které se jim smály. Kromě toho byly na stěnách barevné fleky a všude možně byl poházený toaletní papír. S Hermionou jsme zamířily k nebelvírskému stolu a posadily jsme se k Harrymu a Ronovi. Hermiona si vyndala z brašny knihu a zatímco jedla snídani, tak u toho i četla. Je vůbec někdy chvíle kdy nečte? 

Ve chvíli, kdy jsme se posadila, jsem si všimla ještě dalších soch. Byly o něco menší, takže jsem si jich nejprve nevšimla. 

„To jsou čí sochy?“ zeptala jsem se Harryho. 

„Nás,“ odpověděl mi. Překvapeně jsem se na něj podívala, takže mi to Harry ještě vysvětlil. „Sochy prvního ročníku. Nebo alespoň těch vtipných a zajímavých. Tamhle je třeba socha Nevilla se žabákem,“ ukázal Harry na sochu kluka, vedle kterého byla obrovská žába. 

„A támhle je Harry,“ ukázal Ron na sochu, která byla o něco větší než ostatní. Byla to socha černovlasého a byla vidět na čele Harryho jizva. „Nebo je tamhle Hermiona,“ ukázal Ron na sochu hnědovlasé dívky, která seděla na hromadě knih a četla knihu. Podívala jsem se na Hermionu, která seděla vedle mě a četla knihu.

„Hermionu docela vystihli,“ řekla jsem. Hermiona, která zaslechla své jméno, zvedla hlavu a teprve teď si všimla soch u stěny. Zamračila se na svou sochu a potom zaklapla knihu. Zbytek snídaně už si nečetla. 

„Copak, Hermiono? Došly ti knížky?“ posmívali se jí Fred a George, kteří právě přišli a viděli ji, jak se mračí na sochu a následně schovává knihu. 

Hermiona je probodla pohledem. „Ohromně vtipné.“ 

„Mimochodem, není tohle všechno vaše práce?“ zeptal se jich Ron. 

„Och, jsem šokován,“ zareagoval na to Fred a tvářil se přitom, jako kdyby mu Ron bodl dýku do zad. „Jak si něco takového můžeš o nás myslet?“ 

„A to jsi náš bratr? Ach, Frede, jak moc jsme se v něm spletli. On si myslí, že bychom udělali něco takového?“ George se tvářil, jako kdyby se měl každou chvílí rozbrečet. 

„Takže jste to nebyli vy?“ zeptala jsem se jich. 

„To bys chtěla vědět, co?“ usmál se Fred tajemně. „No, třeba se to jednou dozvíš.“ 

„Hmm, tak si to nechte pro sebe. Ale kdybyste to byli vy, tak bych vám řekla, že se vám ty sochy povedly.“
Dvojčata se na sebe podívala a potom mi odpověděl George. „Stejně to z nás nedostaneš. Ono podle všeho, už viníka našli.“ 

„Koho?“ zeptal se Harry. 

„To se k nám ještě nedoneslo. Jenom víme, že profesoři a Filch hrozně běsnili,“ odpověděl mu George.
„Jo, měli jsme to štěstí a viděli jsme výraz McGonagallky, když uviděla svoji sochu,“ zasmál se Fred. „Víte, co dělá, když je rozzuřená?“ zeptal se nás, a když jsme zavrtěli hlavou, tak si sám odpověděl. „Promění se v kočku a běhá po pozemcích, dokud se neuklidní. Mám takový tušení, že se ještě doteď nevrátila.“ 

„Ona je zvěromág?“ zeptala se Hermiona. 

„Jo,“ potvrdila jí to dvojčata. „Proměňuje se v kočku. Většinou se proměňuje někdy na začátku roku u prvního ročníku, aby je motivovala.“ 

„Zvěromág je někdo, kdo se může přeměňovat ve zvířata?“ zeptal se Harry. 

„Může se proměnit jenom v jedno zvíře,“ odpověděl George. „Kdysi jsme v prváku přemýšleli, co bychom byli za zvíře, kdybychom byli zvěromágy.“ 

„Tipuju vás na dvě veverky,“ řekla jsem jim. 

Dvojčata se na mě zamračila „Veverky? Nějaký elegantnější zvíře tě nenapadlo?“

„No, co? Veverky jsou malé, všude prolezou, což je pro vás ideální. Mohli byste se proměnit ve veverky, proplížit se o půlnoci do Velké síně a vytvářet tam sochy.“ 

„Nevzdáme to, brácha? Jim prostě nevysvětlíme, že jsme to nebyli my.“ Dvojčata se s námi rozloučila a odešla. My jsme se po chvíli také zvedli a šli jsme do skleníků na hodinu bylinkářství. Byli tam už skoro celý ročník a všichni se bavili o sochách ve Velké síni. Po celém hradě už se rozneslo, že viníka už chytili. Rozpoutala se proto diskuse, kdo je ten viník. Jenom já jsem se moc nezapojila do debaty. Zatímco jsem šla do učebny přeměňování, nevnímala jsem vůbec nic okolo a jen jsem přemýšlela. Hlavou mi vířily myšlenky. Jako kdyby mi něco uniklo, jako kdybych něco zapomněla a nemohla si vzpomenout. 

Diskuze pokračovala i několik minut po zazvonění na hodinu, protože profesorka stále nepřicházela. Dorazila skoro o deset minut později. Když přišla, neřekla ani slovo k sochám v síni. Bylo na ní ale dost vidět, že je kvůli něčemu podrážděná. Na chudáka Nevilla se rozkřikla, když rozbil jeden květináč. Doufám, že taková není i normálně. 

Po hodině jsme všichni byli špinaví od hlíny a šli jsme do hradu. Ještě než jsme vešli do učebny přeměňování na další hodinu, zamířili jsme všichni do umýváren. Zatímco jsme dostávali hlínu ze svých dlaní, do umývárny vešly dvě starší holky. 

„Už jste slyšely, kdo je ten viník?“ vyhrkly obě dvě, čímž získaly pozornost všech. „Jsou to nějací prváci ze Zmijozelu,“ oznámila nám jedna. 

„Jeden z nich je Malfoy,“ dodala druhá. „A potom ještě nějací dva tlustí hromotluci.“ 

Malfoy, dvojčata, Velká síň. Malfoy, dvojčata, Velká síň. Je to povědomé, jako kdyby…jako kdybych to už někdy zažila. Můj dnešní sen. Dvojčata udělala nějaký vtípek s Velkou síní, potom se tam objevil Draco Malfoy a chtěl to hodit na mě. Jenže se mu to nepodařilo, protože jsem mu to překazila. A jako pomstu jsem to chtěla obrátit a hodit to na něj, ale to jsem nestihla. Plánovala jsem to provést pomocí něčeho…sakra, proč musím mí tak děravou paměť? Mysli, mysli! Bylo to něco papírového…že by deník? Ne, ten ne. Sešit? Ne, to taky ne. Bylo to něco tenkého, co dostal každý, něco jako…dopis. Dopis? Dopis! 

„Jak poznali, že to byli oni?“ vyhrkla jsme na ty dvě starší holky. 

Jenom se na mě podívaly a ledabyle mi odpověděly: „Našli tam jejich dopisy o přijetí do školy.“ 

To není možné. Byla jsem celou dobu ve společenské místnosti. Nemohla jsem být zároveň dole. Navíc nejde vyvolat jen tak z ničeho dopisy, vždyť jsem teprve v prvním ročníku. Možná je to ale jenom náhoda. Náhodou se mi zdál sen, ve kterém dvojčata udělala něco v síni, objevil se tam Malfoy, který to chtěl hodit na mě, a já jsem to obrátila proti němu. Náhodou má další den síň novou výzdobu a obviní z toho Malfoye. Dobře, je to blbost. Nemůže to být náhoda. 

„Kate?“ oslovila mě Alice, čímž mě vytrhla z mého přemýšlení. „Jsi v pohodě?“ Rozhlédla jsem se kolem a zjistila jsem, že už se umývárna vyprázdnila a všichni odešli do učebny. 

„Jo, jsem v pohodě,“ odpověděla jsem jí. „Alice, existoval někdy v historii někdo, kdo dokázal nějak opustit svoje tělo a myslí se pohybovat někde jinde?“ 

„Jak to myslíš?“ zeptala se mě. 

„Někdo je na jednom místě, potom opustí svoje tělo a jde si, kam chce. Něco jako když jsi dočasně duch, ale můžeš se zase vrátit zpátky do svého těla,“ vysvětlila jsem jí. 

Alice se na chvíli zamyslela a pak mi odpověděla. „Myslím, že něco takového bylo v jedné pohádce pro děti. Něco takového mi četli, když jsem byla malá. Jak jenom se ta knížka jmenovala? Spojení? Ne, to nebylo ono. Pouto? Jo, to bylo ono. Vyskytovali se tam nějací lidé, kteří si klidně vyskočili z těla kdykoliv se jim to hodilo a šli na procházku.“ 

„Tak děkuju, zkusím se po té knížce podívat v knihovně.“ 

Společně s Alicí jsme odešly do učebny přeměňování. Profesorka McGonagallová tam ještě nebyla, ale místo ní seděla na stole mourovatá kočka, která všechny studenty bedlivě pozorovala. Naštěstí jsem už díky dvojčatům věděla, že je profesorka zvěromág, takže mě hned napadlo, že ta kočka na stole bude ona. Zabrala jsem si jednu volnou lavici vzadu. Doufala jsem, že když se schovám vzadu tak si mě nevšimne a nebude po mně chtít předvést přeměnu zápalky na jehlu. Ve chvíli, kdy zazvonilo, se profesorka proměnila z kočky na člověka a od třídy si za to vysloužila potlesk. Následně nám zadala práci z učebnice, měli jsme si přečíst kapitolu a udělat si z ní výpisky. V duchu se mi ulevilo, protože to znamenalo, že se vyhnu zkoušení z přeměny. Bohužel, vzápětí dodala: „Mezitím budu chodit mezi vámi a po některých budu chtít vidět včerejší přeměnu.“ 

Sakra! Pokusila jsem se být, co nejvíce neviditelná. Naštěstí jsem si sedla až úplně dozadu, takže mě neměla hned na očích. Profesorka se rozhlédla po třídě. Prosím, ať nehledá mě. Nakonec vyzkoušela Levanduli Brownovou. Měla jsme štěstí, že si mě nevšimla. Vzápětí se otevřely dveře a dovnitř vpadli Ron s Harrym. 

„O…omlouváme se, že…že jdeme pozdě, 

…ale my jsme zabloudili,“ říkal Harry udýchaně. 

Profesorka jim za to vynadala a pak je poslala, aby se posadili. Oba dva se posadili vedle mě a díky tomu si profesorka všimla, kde sedím. Sakra! McGonagallová se zvedla a šla ke mně. 

„Tak mi ukažte, jestli jste splnila domácí úkol a cvičila jste kouzlo,“ řekla, když došla ke mně. 

„A co když jsem cvičila a přesto mi to pořád nejde?“ zkusila jsme se zeptat. 

„Tohle je lehké kouzlo. V případě, že jste cvičila, tak vám musí jít,“ odpověděla mi. 

Proč musím pořád takovou smůlu? Profesorka mávla hůlkou a přede mnou se objevila zápalka. Vyndala jsme sovu hůlku z rukávu a namířila na zápalku. Alespoň to zkusím. V nejhorším ji můžou ostatní z Nebelvíru potvrdit, že jsme pilně cvičila celý večer. Vždyť jsem sakra cvičila i ve snu, tak by mi to už mělo jít. Počkat. Sen. Ve snu jsem cvičila a ve snu se mi to kouzlo i povedlo. Co přesně jsem v tom snu udělala? Ve snu jsem se soustředila na zápalku a představila jsem si její proměnu. 

Nyní jsme se zaměřila na zápalku a stejně jako ve snu, jsem se soustředila pouze na ni a její proměnu. V hlavě jsme viděla jak špičatí a získává postupně kovový lesk. V tuhle chvíli se v mém snu kolem zápalky objevila zlatavá záře, jenže teď sen neobjevila, proto jsem si nebyla jistá, jestli kouzlo začíná účinkovat. Přesto jsem ale zkusila udělat hůlkou požadovaný pohyb a vyslovila jsem správnou formuli. Následně se zápalka proměnila v jehlu. 

„Výborně. Je vidět, že jste se neflákala a cvičila jste,“ pochválila mě profesorka a potom odešla zkoušet ostatní. Zbytek hodiny jsem si četla stejně jako ostatní kapitolu, ale přesto jsem to vůbec nevnímala. Myšlenkami jsem byla stále u svého snu. Bylo to tím, že jsem před chvílí při kouzlení dělala to samé, co jsem dělala ve snu, nebo to byla náhoda? Musím si najít v knihovně tu knihu, o které mluvila Alice. 

Reklamy