3. kapitola – Ráno

kapitola3V noci se mi znovu zdálo o tom černovlasém klukovi. Celý sen se odehrával v chatrči někde uprostřed moře. Tentokrát se ale v mém snu objevil i Hagrid. Bylo to poprvé, co se v těch snech o tom klukovi, objevil někdo nový. Hagrid přišel do chatrče ve chvíli, kdy ten černovlasý kluk ležel na podlaze a díval se na hodinky tlustého kluka, který ležel na pohovce nad ním. Hagrid vešel dovnitř a vysvětlil tomu černovlasému klukovi, že je čaroděj, a předal mu stejný dopis, který dal mně.

Bohužel se mi za celý ten sen nepodařilo postřehnout, jak se ten kluk jmenuje. Nikdy ho v mém snu neoslovil. Nejspíš můj mozek není schopný vymyslet pro mojí vymyšlenou postavu dobré jméno.

Ráno, když jsem se probudila, jsem ještě chvíli ležela v posteli. V hlavě jsem si promítala svůj sen a včerejší návštěvu. V tom snu se tomu klukovi stalo přesně to samé, co se stalo včera mně. Bylo pochopitelné, že se včerejší návštěva dostala i do mého podvědomí, a proto se mi zdál ten sen, ale nebylo mi jasné, proč se to odehrávalo zrovna v chatrči uprostřed moře.

Vstala jsem z postele a podívala se z okna. Obloha byla jasná, po bouřce nezbyl ani mráček. Podívala jsem se na hodinky. Bylo skoro osm hodin.

Oblékla jsem si svoje oblíbené džíny a tričko a sešla jsem dolů na snídani. Takhle brzo dole bylo jen málo dětí, většina scházela dolů až po osmé hodině. Většinou takhle brzo vstávaly jenom ti nejmenší děti, které se brzo ráno koukaly v televizi na pohádky.

Prošla jsem klubovnou, kde hrál v televizi Pokémon a vešla jsem do jídelny. Na stole už byly připravené rohlíky, nakrájený chleba, máslo a pomazánka. V jídelně seděla pouze Valerie společně s Tomem. Během posledních několika let se dost spřátelili a trávili společně čas. Jakmile jsem vešla, Valerie se na mě zamračila a raději odešla do klubovny. Už pět let se mnou nevydrží v jedné místnosti a snaží se ode mě dostat co nejdál.

Takže v jídelně zůstal jen Tom a já. Sedla jsem si naproti němu a nevšímala jsem si, že mě sleduje. Místo toho jsem se snažila předstírat, že mě zaujal obrázek, který visel naproti na zdi, a uhýbala jsem mu pohledem. Přemýšlela jsem, kde se asi nakupují věci do Bradavic, když mě z mých úvah vytrhl Tom.

„Dneska ráno máš nějak dobrou náladu“ řekl. Do té doby jsem si neuvědomila, že se celou dobu usmívám. Přestala jsem mu uhýbat pohledem a podívala jsem se na něj.

„Nemůžu mít dobrou náladu?“ zeptala jsem se ho.

„U tebe je to neobvyklé“ odpověděl mi.

„To zní, jako kdybych byla nějaká nepříjemná zlá mrcha, která se pořád mračí. To ti teda pěkně děkuju.“

„Tak jsem to nemyslel. Spíš se jenom málokdy usmíváš. Proč dnes ta změna?“

„Muselo se něco změnit? Prostě jsem se jenom dobře vyspala a je krásné slunečné ráno. Není tohle dostatečný důvod k dobré náladě?“ Začínala jsem si připadat trochu jako u výslechu. Chtěla jsem se jen v klidu nasnídat. Navíc bych mu asi tak těžko mohla začít vykládat o tom, že mě včera navštívil obr, který mi oznámil, že jsem čarodějnice, a že nastoupím do školy čar a kouzel s divným názvem Bradavice. Kdybych mu to řekla, tak bych akorát potvrdila výmysly, které se o mně povídají.

„To by mohl být dostatečný důvod“ odpověděl mi. Oddechla jsem si, že už se mě přestane vyptávat a já se v klidu nasnídám, jenže po chvíli pokračoval. „Nesouvisí ta dobrá nálada náhodou s tím obrovským chlapem, který sem včera přišel? Zrovna před chvíli jsme se bavili s Val o tom, co tady mohl chtít.“

„Ne, nesouvisí. Proč by mělo?“ odpověděla jsem mu a snažila jsem se nedat na sobě znát, jak mě to znepokojilo.

„Ale jen tak mě napadlo, že by to spolu trochu mohlo souviset, když včera byl společně s vychovatelkou u tebe v pokoji. Navíc ty máš od té doby očividně dobrou náladu. Co ti řekl?“ pokračoval dál ve vyslýchání. Mohlo mě napadnout, že si ostatní všimnou, jak Hagrid vešel do mého pokoje.

„Nic zvláštního“ řekla jsem lhostejně, jako kdyby o nic nešlo, a začala jsem se dívat z okna. Snažila jsem se, co nejrychleji dojíst snídani, aby už Tom neměl příležitost, se mě dál vyptávat. Pokoušel se ze mě ještě něco dostat, ale já jsem mu odpovídala většinou tvrzením, že nic nevím.

Nakonec jsem dosnídala v rekordním čase a odešla jsem z jídelny. Když jsem procházela klubovnou, tak jsem si nemohla nevšimnout, jak mě Valerie sleduje a hned potom, co jsem odešla z klubovny, se zvedla a odešla za Tomem do jídelny. Když jsem šla nahoru po schodech do svého pokoje, začínaly už scházet dolů na snídani ostatní děti.

Zůstala jsem ve svém pokoji a vyhlížela oknem Hagrida. Kdyby mi po včerejšku nezůstal v pokoji ten dopis, nejspíš bych si myslela, že to byl jen sen. Zatímco jsem vyhlížela Hagrida z okna, vzala jsem do ruky obálku a znovu si přečetla dopis, kde se píše o mém přijetí. Když jsem pak uklízela dopis zpátky do obálky, všimla jsem si tam dalšího papíru, na který jsem předtím zapomněla. Vytáhla jsem ho a zjistila, že tam je napsaný seznam věcí, které mám mít do školy.

Najednou jsem si uvědomila, že nemám moc peněz a vůbec jsem netušila, kolik ty věci můžou stát. Bylo toho hodně a já netušila, jestli mi bude na něco takového ochotný přispět dětský domov. Včera se o penězích Hagrid a ani vychovatelka nezmínili. Předpokládali snad, že mám na to našetřeno dostatek peněz? Domov nám všem dětem dával trochu peněz jako kapesné, ale nikdy toho nebylo mnoho. Vždy jsme si to šetřila a kupovala jsem za to dárky Annie k narozeninám a Vánocům, ale bude to, co mám našetřeno, stačit na všechny ty věci na seznamu?

Z mých úvah mě vytrhlo až mohutné zaklepání dole na dveře. Hned mi bylo jasné, kdo to je. Když jsem se zamyslela, tak jsem zapomněla sledovat ulici, jestli nejde Hagrid. Ihned jsem se zvedla a vzala jsem si bundu. Obálku se seznamem a peněženku jsem si nacpala do kapsy a běžela jsem dolů.

Chtěla jsem stihnout otevřít dřív, než se dole objeví někdo z ostatních dětí. V hlavě jsem už viděla, jak Tom a Valerie otevírají dveře. Bohužel, když jsem doběhla dolů do přízemí, se to stalo skutečností. Ve chvíli, kdy jsem sbíhala poslední schody, otevíral Tom, vedle kterého stála Valerie. Ve dveřích stál Hagrid, na první pohled děsivý, a usmíval se na Toma a Valerii.

„Nazdar, děti. Nevíte, kde je Kate?“ zeptal se přívětivě těch dvou. Ani jeden z nich se nezmohl na slovo, místo toho jen ustoupili a mně se podařilo zahlédnout v jejich tváři zděšený pohled. Nebylo se čemu divit, Hagrid svojí obrovitostí naháněl strach každému.

„Tady jsem“ ozvala jsem se a Hagrid se na mě podíval.

„Dobré ráno, Kate. Jsi připravená vyrazit na nákupy?“ usmál se na mě a já přikývla.

„Ještě než vyrazíme,“ začal Hagrid „rád bych ti někoho představil.“ Hagrid vešel dovnitř a za ním vešel dovnitř nějaký kluk. Moc jsem si ho nevšímala, spíše jsem sledovala vystrašené pohledy v Alexově a Valeriině tváří. Užívala jsem si ten pohled na ně, protože to se nevidí každý den.

„Ahoj“ řekl kluk „Já jsem Harry Potter.“

Teprve teď jsem se podívala na toho kluka a s překvapením jsem zjistila, že to je ten černovlasý kluk z mých snů.

Reklamy