33. kapitola – Důvěra

kapitola33

Ráno mě probudily paprsky slunce dopadající na mou tvář. Přimhouřila jsem oči a zastínila jsem světlo rukou. Mezi závěsy v okně je malá mezera a právě tou mi musí slunce svítit do očí. Posadila jsem se na posteli a promnula jsem si oči.

To byla teda dlouhá noc. Napřed se tu objevil Tom a snažil se vysvětlit, co se dělo na hřišti. A stejně jako vždy, když se pokoušel o nějaké vysvětlení toho, co je mezi mnou a Harrym, byl v koncích.

Harry… Včera jsem mu řekla to, co jsem mu tajila od doby, kdy jsme se poprvé potkali. Jak by to vypadalo, kdybych mu tehdy rovnou řekla, co mezi námi je? Pak by na to možná Harry reagoval jinak.

Harry se na mě nenaštval ani nic jiného. A já jsem čekala… vlastně ani nevím, co jsem čekala. Že z toho bude nadšený? To těžko. Nemám mu co vyčítat, on neudělal nic špatného. Já jsem tady ta lhářka. Ale přesto všechno jsem čekala něco jiného. Potom mém vysvětlení toho, co znamená bilokant a co všechno dokáže, jsem nečekala , že řekne, že bychom měli jít spát. Ale chápu to tak, že si to všechno potřebuje promyslet.

Teprve teď jsem otočila hlavu doleva a podívala jsem se na Harryho postel. Byla prázdná. Přikrývky byly ustlané a polštáře nadýchané, jako kdyby tam vůbec nebyl. Vzápětí jsem uslyšela kroky z druhé strany. Otočila jsme hlavu a podívala jsem se na přicházející ošetřovatelku.

„Výborně, už jste vzhůru!“ sdělila mi. „Jen vás vyšetřím a budete moct jít na oběd.“

„Oběd? To už je tolik hodin?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Za deset minut je poledne,“ odpověděla mi a pomocí své hůlky zkoumala můj zdravotní stav. „Máte ještě nějaké bolesti?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „A kde… kde je Harry?“

„Pan Potter odešel už ráno po probuzení.“

„A proč jste mě taky nevzbudili?“

„Pan Potter vás chtěl nechat vyspat. A váš zdravotní stav už je v pořádku, takže se můžete obléknout a jít,“ oznámila. „Jenom ještě vypijete před odchodem tyhle lektvary,“ ukázala na můj noční stolek.

Lektvary jsme vypila tak rychle, že jsem ani nestihla postřehnout jejich nechuť. Stejně tak jsem se rychle oblékla a za pět minut už jsem odcházela z ošetřovny. Madame Pomfreyová asi přišlo divné, proč takhle pospíchám. Jenže tohle bych jí těžko vysvětlila.

Nepochopila by, že nechci, aby Harry chodil po hradě s mým tajemstvím v hlavě. Není to tak, že bych mu nevěřila, to bych mu to tajemství ani nesvěřila. Spíš jde o to, komu by to mohl prozradit. Harry není žádná drbna, aby to hned každému vyslepičil, ale Ronovi a Hermioně by to svěřit mohl.

A já jsem nechtěla, aby to věděli i oni. Věřila jsem jim stejně jako Harrymu, jen si nejsem jistá, jestli by to pochopili. Už tak jsem nejistá, jak to chápe Harry a co se mu honí hlavou.

Jako první jsem vběhla do společenské místnosti, ale stačilo mi jedno rozhlédnutí, abych zjistila, že tady nejsou. Vzápětí jsem prolezla otvorem, přičemž jsem minula Ginny, která mi chtěla pogratulovat k zápasu. Neměla jsem čas, právě Harry možná mluví s Ronem a Hermionou, takže jsem ji jenom krátce pozdravila a už jsem běžela dál.

Nejprve jsem mířila přímo do Velké síně. Právě je oběd, takže budou nejspíš tam. Jenže na schodech u druhého patra jsem se zarazila. Možná jsou na záchodech u Uršuly a pracují na lektvaru. Měla jsem pravdu, jak jsem zjistila, když jsem se přiblížila ke dveřím umývárny. Zevnitř se ozývaly hlasy a nebyl to žádný Uršulin ufňukaný a hysterický. Hlasy svých nejlepších přátel poznám.
„Kate!“ vypískla překvapeně Hermiona, když jsem vtrhla dovnitř.

Přelétla jsem je pohledem. Seděli tam na zemi kolem kotlíku. Vypadali normálně. Žádné rozpačité pohledy. Teda až na Harryho, který tam s nimi seděl také. Možná jim to nakonec neřekl.

„Proč jsi tak udýchaná?“ zeptal se mě Ron, když jsem se posadila mezi něj a Harryho.

„Proto-že…“ nemohla jsem popadnout dech. „Protože si… vynahrazuju to svoje… ranní běhání.“
„Jak vynahrazuješ?“ zeptal se Harry. „Ty už neběháš každé ráno?“

„Ne,“ odpověděla místo mě Hermiona. „Každé ráno si místo toho píše do toho deníku.“

„To je ta malá černá knížečka, jak ji sebou teď pořád nosí a jak chtěla, abys ji donesla na ošetřovnu?“ zeptal se Ron.

Jenže to, že si zlepším svoje schopnosti, se mi bude v životě hodit víc než nějaké ranní běhání. Kromě toho mi někdy připadá, že Tom je jediný, kdo mi rozumí. Možná z toho důvodu jsem o něm Harrymu neřekla.

„Hej, já jsem tady taky,“ ozvala jsem se. „Tak se o mně nebavte, jako kdybych tu nebyla.“

„Náhodou jsme se předtím, než jsi dorazila, bavili o Dobbym na ošetřovně,“ změnil Harry téma.

Ztuhla jsem. Naráží tím na to, jak mě Harry viděl? Nebo se opravdu bavili jenom o Dobbym? Podívala jsem se na Harryho ve snaze vyčíst z jeho výrazu, jestli jim to řekl. Stejně tak i Harry se díval na mě a sledoval moji reakci.

Zachovala jsem kamennou tvář a zeptala jsem se jich: „A co na to teda říkáte?“

„Že si s tím lektvarem musíme pospíšit,“ vysvětlil mi Ron.

Spadl mi kámen ze srdce. Takže jim to neřekl. Oddechla jsem si. Jenže ne na dlouho.

„To mi připomíná, Kate,“ oslovil mě Harry. „Možná bys nám mohla říct,“ opět jsem ztuhla „co po tobě Malfoy včera chtěl.“ A následovalo další moje oddechnutí. Jestli mi tohle bude dělat častěji, tak z toho dostanu tak akorát infarkt.

„Malfoy? Kdy? Co? Jak?“ ptal se zmateně.

„Ale,“ mávla jsem rukou. Pak jsem si přejela rukou po zápěstí, kde mám ještě červený pruh. „Nic vážnýho. Ani jsem doteď nepochopila pořádně, co to po mně vlastně chtěl.“

„On to bral docela vážně,“ řekl jim. Vzápětí mě chytil za ruku dřív, než jsem stihla ucuknout. Nestiskl mi ji tak pevně jako Malfoy, ale zároveň to nebylo ani tak něžně jako včera před šatnou. Prostě mě teď vzal za ruku a vyhrnul mi rukáv. Zároveň ji natočil tak, že Hermiona s Ronem mohli vidět rudý pruh na mém zápěstí.

Hermiona zalapala po dechu. „To ti udělal on?“

„Tohle si vypije,“ zamumlal Ron.

„Nic to není,“ odsekla jsem a vytrhla jsem svoji ruku z Harryho dlaně. Rukáv jsem si stáhnula níž. „A s Malfoyem si to vyřídím sama.“

„Neříkalas něco takovýho dřív, a co jsi pak z toho měla? Zraněnou nohu, zápal plic a můj ztracený plášť.“

Probodla jsem Harryho pohledem. Sice měl pravdu, ale stejně mi to vadilo. Navíc tohle bylo poprvé, co se zmínil o svém plášti, který má Malfoy mojí vinou. Přestože si všichni tři uvědomovali, že to je kvůli mně, z pláště se stalo nedomluvené tabu. Tomuhle tématu jsme se prostě vyhýbali.

„A co teda po tobě chtěl?“ vyptával se Ron.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny a odtrhla jsem svůj zamračený pohled od Harryho. „Něco o jeho ségře. Pořád něco mlel o tom, že se mám od ní držet dál. Přitom jsem jí nic neudělala. Naposled jsem ji viděla předevčírem na chodbě a tam vypadala vystrašeně. Ale já jsem jí vážně nic neudělala.“

„Je to divný,“ poznamenal Ron. „Ale tuhle, když jsem šel pozdě na hodinu formulí, jsem ji taky viděl. Najednou se zjevila před dveřmi jedné učebny a něco začala strkat do tašky.“

„Zjevila, jakože rychle přiběhla?“ zeptala se Hermiona a potom ještě dodala: „Protože to by nebylo až tak divné. Prostě šla pozdě na hodinu.“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Zjevila, jakože se prostě objevila. Myslím… myslím, že měla neviditelný plášť.“
„Plášť!“ vyhrkla Hermiona. „Možná takhle schovává Malfoy tu neznámou příšeru. Pomocí přilepovacího kouzla na ni přilepí neviditelný plášť a tak se může pohybovat po škole.“

„Ehm… o čem to teď přesně mluvíte?“ zeptala jsem se.

„Předtím jsme diskutovali o tom,“ začal mi vysvětlovat Ron. „jak tu příšeru z Tajemný komnaty vodí po škole. Musel by si jí někdo všimnout.“

„Možná nepotřebuje plášť,“ ozval se Harry. „Některé bytosti se dokážou zneviditelnit samy. Že jo, Kate?“

Probodla jsem ho pohledem. Musím si s ním při nejbližší příležitosti promluvit o samotě. Takhle by to mohlo někomu dojít z těch narážek.

„To už mě taky napadlo,“ promluvila Hermiona, která byla skloněná nad kotlíkem a nevšimla si tak toho napětí mezi mnou a Harrym. „Ale pak jsem to zamítla. Většina tvorů má jenom přírodní maskování, ale ta by mu tu byla k ničemu, protože stromy jsou něco jiného než kamenné chodby. A… neuniklo mi něco?“ zeptala se, když zvedla hlavu od kotlíku a podívala se na nás. Právě jsme se na sebe s Harrym mračili a Ron nás stejně jako Hermiona zmateně sledoval. Nechápali, co se právě teď děje mezi mnou a Harrym.

A dřív, než jsem stihla Hermioně odpovědět, že se nic neděje, promluvil Harry: „To by ses měla zeptat Kate.“

„Tak a já mám toho dost,“ vyhrkla jsem a ukázala jsem na Harryho. „Ty a já, chodba, teď hned.“ Nemusela jsem ho ani moc nutit, šel sám. Vyšli jsme ven na chodbu a uvnitř umývárny jsme zanechali zmatené a nic nechápající přátele.

„Můžeš mi říct,“ začala jsem, sotva se za námi zavřely dveře, „co to do tebe vjelo? To ti tak vadí pravda?“

„Pravda mi nevadí,“ odsekl Harry. „Štve mě, že nejseš schopná říct těm dvěma pravdu.“

„Nepochopili by to,“ zamumlala jsem.

„A jaký je rozdíl mezi nimi a mnou? Proč by to oni neměli pochopit a já jo?“

„Protože ty seš toho součástí!“ vyhrkla jsem a zvýšila jsem přitom hlas víc, než jsem chtěla. „Tebe se to taky týká! To mezi námi je to divný spojení, který nikdo neumí vysvětlit!“

„A to je ten jediný důvod?“ vyštěkl Harry.

„Ne,“ odsekla jsem. „Navíc si nejsem jistá, jestli to chápeš vůbec ty.“

„Tak proč si mi to teda vůbec říkala?“ zeptal se mě, jenže pak se zarazil. „Ty bys mi to neřekla. Kdybych tě neviděl, tak mi to ani nesvěříš.“

„Řekla!“ vykřikla jsem. „Chystala jsem se ti to říct,“ dodala jsem už trochu klidněji. „Tam na hřišti před zápasem. Jenže nás přerušili.“

„Jasně,“ prohlásil Harry s ironií v hlase.

Ohromeně jsem na něj zírala. „Ty mi nevěříš?“ zeptala jsem se ho.

„A proč bych měl? Celý rok a půl, co tě znám, mi lžeš. Ustavičně. A lžeš dál, i když o tvých lžích víme.“

„A co jsem měla dělat?“ vyhrkla jsem. „Hned ve dveřích, když jsem tě uviděla, jsem měla říct: Hej, o tobě se mi už šest let neustále zdá?“

„To bych zkousnul spíš,“ odpověděl mi Harry tvrdým hlasem. „Hlavně, že Malfoy to ví,“ poznamenal Harry.

„Malfoy nic neví,“ zavrčela jsem na něj. „A nikdy ani nic moc nevěděl.“

„Ale něco věděl. Něco jsi mu řekla.“

„Neřekla!“ vyhrkla jsem. „Nebo řekla, ale to jsem nechtěla. V tu chvíli jsem neměla na výběr. To bylo tehdy u toho jezera. A navíc teď už nic neví. Co věděl, jsem mu z hlavy vymazala.“

„Vymazala? Ty…ty si hraješ s lidskou myslí?“

„Nehraju,“ odsekla jsem. „Lidská mysl není hračka. A je pěkně nebezpečná. Snadno tam zapomeneš, kdo jsi. Ty schopnosti nejsou nic pěkného. Jsou nebezpečné a špatně ovladatelné. Pořád se jich bojím, ale učím se je ovládat. A po tobě jenom chci, abys to neřekl Hermioně a ani Ronovi. Nepochopili by to. Nejsou na to připravení. A já jsem doufala, že ty budeš.“

Harry na chvíli uhnul pohledem a zadíval se na zeď. Nakonec přeci jen promluvil: „Dobře, neřeknu jim to.“

„Díky, Harry,“ poděkovala jsem mu a zároveň jsem mu oddechla.

Harry zamířil ke dveřím umývárny, ale předtím se ještě zastavil a řekl mi: „Měla bys lidem začít důvěřovat.“

Listopad se postupně přesunul v prosinec a já bych ráda řekla, že se od toho rozhovoru můj vztah s Harrym zase vrátil do starých kolejí. Jenže tak to nebylo. Ačkoliv Harry akceptoval, co všechno dokážu, nedařilo se nám chovat se k sobě stejně. Dál jsme se bavili, ale už to bylo nucené. Možná, kdybychom nekamarádili ještě s Ronem a Hermionou, tak bychom se už nebavili vůbec. Bylo mezi námi napětí a nedůvěra a já jsem se bála, že už se naše přátelství nikdy nevrátí zpátky do normálu.

A nebyla jsem jediná, kdo si toho všimnul. Doufám, že tehdy na chodbě neslyšeli, o čem se hádáme. A ačkoliv se nás dva Hermiona snažila neustále zapojovat do rozhovoru, většinou veškeré mluvení museli obstarávat ona a Ron.

Ale hlavní věc, co nás v tuhle chvíli pojila, bylo pátrání po Zmijozelově dědici, což znamenalo přípravu mnoholičného lektvaru. Z toho důvodu jsme se všichni zapsali na Vánoce v Bradavicích. Díky Mnoholičnému lektvaru tu tak nezůstanu s Harrym sama, protože Ron a Hermiona by nejspíš jinak odjeli na prázdniny domů. Navíc Malfoy a jeho kumpáni zůstali na Vánoce v Bradavicích také, což se nám hodí.

Jenže na dokončení lektvaru byly potřeba ještě dvě přísady. Chyběl nám roh z lidožravého jednorožce a kůže z hřímala. Tyhle přísady byly dost vzácné, tudíž nebyly ve skladu pro studenty. Jedině ve Snapeových soukromých zásobách, což znamenalo krádež. Protože Harry a Ron byli podmínečně vyloučení a Hermiona je zásadně proti porušování školní řádu, ujmula jsem se toho já. A kdyby se tohle nepovedlo, tak já z toho budu mít nejmenší problém.

Na hodině lektvarů jsem pracovala u stolku společně s Hermionou a Nevillem. Dřív jsem většinou bývala u stolku s Ronem a Harrym, zatímco Hermiona byla u Nevilla. Schválně jsme si to tak rozdělily, protože zatímco já jsem nenápadně pomáhala klukům, Hermiona pomáhala Nevillovi. Jenže kvůli zhoršení mého vztahu s Harrym jsme už vedle sebe neseděli.

Možná to bylo tím, že jsem tam u nich nebyla, anebo byl Harry dnes příliš roztržitý kvůli tomu, co jsme na dnešní den naplánovali. Byl to právě Harry, kdo měl udělat rozruch, abych se mohla vyplížit pryč. Přes naše neshody bylo pátrání po Zmijozelově dědicovi prakticky jediná věc, o které jsme se dokázali bavit.

Proto jsem ve chvíli, kdy už jsem měla lektvar skoro hotový, dala pokyn Harrymu. Viděla jsem, jak se schovává za kotlíkem a něco tam chystá. Když pak letěla vzduchem raketa, už jsem se nenápadně přesouvala od svého kotlíku ke dveřím a ve chvíli, kdy Goylův lektvar vybouchl, jsem otvírala dveře a proklouzla jsem ven. Během chvíle jsem byla u Snapeova skladu. Pomocí kouzla jsem odemkla dveře a vlezla jsem dovnitř.

————-

Snape

Jako kdyby toho dnes nebylo málo, ještě se musí stát tohle. Nejen že musím být tady s těmi bezmozky a snažit se do jejich hlavy marně něco nacpat, ještě jednomu z nich musí vybuchnout lektvar a postříkat většinu třídy.

Jenže když u mě postupně stáli frontu a já jsem jim dával na to Splaskací lektvar, všiml jsem si něčeho zvláštního. Ten lektvar nebyl špatný. Sice nebyl dobrý, ale nebyl tak katastrofální, aby vybuchnul.

—————

Kate

Sakra, kde to jenom může být?

Chodila jsem kolem dokola a marně jsem se snažila najít jednu z těch přísad. Copak si to nemůže nějak roztřídit? Třeba podle abecedy. Kdo se v tom má vyznat?. Snape je možná pořádkumilovný a má to všechno pečlivě urovnané a schované v lahvičkách, jenže to je k ničemu, když se tu pak nikdo nevyzná.

—————-

Snape

„Zůstaňte stát ve frontě a nikam nechoďte!“ rozkázal jsem postiženým nešťastníkům. Ti, kteří byli zasaženi nejvíce, už dostali lektvar, tudíž tihle mohou ještě chvíli počkat. Navíc byla většina z nich z Nebelvíru.

Přešel jsem ke kotlíku Goyla. Stačil mi jeden pohled na jeho obsah, abych pochopil, co se stalo.

„Pokud se ten, kdo to udělal, teď přizná, má ještě šanci vyhnout se vyloučení!“ Z kotlíku jsem vytáhl pokroucené a zčernalé zbytky rakety. Ten zpropadený ďáblův výtvor tak mohla vidět celá třída. Všichni byli zticha a koukali po svých spolužácích, jako kdyby to měl mít viník napsaný na čele.

Můj zrak jako první padl dozadu k nebelvírským na Pottera. Jakmile si všimnul, že se na něj dívám, začal se tvářit zmateně. Jenže předtím, než si mého pohledu všimnul, se díval ke stolku nalevo.

Můj pohled tam sjel také. Nic zvláštního, Grangerová, Neville a tři kotlíky. Tři… Někdo tam chyběl. Rozhlédl jsem se po třídě. Nikde jsem nezahlédl hřívu tmavě rudých vlasů. A přitom vím, že tu byla, předtím jsem ji viděl, jak vchází do dveří. Kam ta holka zmizela?

—————

Kate

„Auvajs!“ vyhrkla jsem, když jsem se rozplácla na zemi.

Začala jsem se sbírat ze země a přitom jsem se podívala, o co jsme to zakopla. Byl to obyčejný schod. Tohle se může podařit jenom mě. Postavila jsem a znovu jsem se rozhlížela po místnosti. A pak jsem si konečně všimnula špičatého rohu v regálu. Sláva! Uchopila jsem ho a dál jsem se rozhlížela. Už jenom jedna věc.

—————–

Snape

„Pane Pottere!“ zahřměl jsem a několika dlouhými kroky jsem byl během chvíle u něj. „Nevíte o tom něco?“ zeptal jsem se ho a položil jsem raketu před něj.

„Nevím, pane,“ odpověděl mi a přitom se dívala na raketu.

„Takže ani nebudete vědět něco o tom, kde je slečna Beckerová.“

Skoro celá třída se podívala k zadnímu stolu, kde ještě předtím byla Kate. Teprve teď si uvědomili, že chybí.

„Netuším,“ zavrtěl hlavou.

„Takže to bude vyloučení ze školy pro oba dva,“ oznámil jsem mu. „Tedy pokud mi to náhodou nehodláte sdělit.“

„Vždyť Harry nic neprovedl,“ vyhrkl Weasley. „Nemáte pro to žádný důkaz.“

„Odebírám deset bodů Nebelvíru! A dejte si pozor na jazyk. Je možné, že v tom máte prsty i vy, Weasley!“

„To není pravda!“ vyhrkl Potter. „Nemůžete nám nic dokázat. Maximálně víte, že Kate je ve skladu-.“ Sotva to vypustil z úst, tak se plácnul přes pusu. Nebelvír si nikdy neuměl dávat pozor na to, co říká.

„Nikdo se ani nehne!“ rozkázal jsem celé třídě a dveřmi jsem prošel ven na chodbu. Předtím jsem ještě stihl ve dveřích zavolat: „A odebírám padesát bodů Nebelvíru za tu rachejtli!“

————-

Kate

Konečně! Konečně jsem našla i druhou přísadu. Rychle jsem ji vzala a stejně jako roh jsem ji schovala pod hábit. A teď honem do třídy, dokud je tam ještě zmatek. Snad se to tam mezitím neuklidnilo a nikdo si tak nevšimne mého příchodu.

————-

Snape

Rovnou jsem zamířil do mého soukromého skladu. Kdyby potřebovala něco v tom pro studenty, tak by se tam stavila mimo vyučování. Ale co pro Merlina chystá za lektvar, že jí nestačí studentský sklad? Kdyby o něco požádala, tak bych ji i nějakou přísadu dal. Rozhodně by to bylo menší plýtvání přísadami, než na hodinách lektvarů s těmi tupohlavci. Jenže na něco takového je příliš velký Nebelvír.

Naštvaně jsem rozrazil dveře do skladu. Mávnutím hůlky a neverbálním zaklínadlem jsem rozsvítil. Světlo vycházející z mé hůlky ozářilo místnost. Jenže byla prázdná.

————

Kate

Tak tohle bylo hodně těsné. Sotva jsem dorazila ke dveřím, už jsem spatřila, jak někdo otvírá dveře. Měla jsem sotva dvě vteřiny na to, abych se schovala. Tak jsem udělala to první, co mě napadlo. Musela jsem potlačit vyjeknutí, když mě dveře praštily do nosu. Ten, kdo otvíral, si toho nevšimnul.

A když pak popošel o několik kroků dopředu, poznala jsem, kdo to je. Byl to Snape. Co tu sakra dělá? Něco hledá. Mě? To doufám, že ne. Jak se odsud dostanu? No, mám jenom jednu šanci.

Jakmile popošel dopředu, potichu jsem se vyplížila z úkrytu. Měla jsem v plánu obejít dveře a vyjít na chodbu, zatímco bude otočený zády. Jenže se to nepovedlo. Otočil se.

————

Snape

„Co tady děláte v tuhle chvíli, kdy máte být na hodině?“ vyjel jsem na ni naštvaně.

„Myslím, že odpověď už je vám jasná,“ zamumlala a uhnula pohledem.

„Mluvte zřetelně,“ rozkázal jsem jí. „A chci to slyšet od vás. Co jste tu dělala?“

Co si ta holka jenom myslí? Kdysi jsem si myslel, že je podobná Lily. Malá dušička uvnitř mě doufala, že je ona, která se nějak dostala do přítomnosti. Ale bylo to jenom zdání. Možná se Lily, podobala vzhledem, ale tohle by Lily nikdy neudělala.

————

Kate

„Chtěla jsem vyzkoušet jeden lektvar. Chybělo mi pár přísad, které jsem ve studentském skladu nenašla.“

„Takže jste je ukradla,“ dořekl za mě. Jenže nejhorší bylo, jakým tónem to řekl. Bylo v tom slyšet opovržení. V jeho očích jsem musela klesnout hodně hluboko. A to bolelo.

————

Snape

„Takže mě necháte vyloučit?“ zeptala se mě a přitom mi pohlédla do očí. Za tohle by ji čekalo vyloučení a zasloužila by si ho. Kdyby tu byl kdokoliv jiný, tak bych to tak i udělal. Jenže když se na mě podívala těma zelenýma očima, očima Lily, nešlo to udělat. Takhle nadaná studentka na lektvary se tu objeví zhruba jednou za pět let, možná za jedno desetiletí, a to nejde vyplýtvat.

„Ne,“ odpověděl jsem ji. Na chvíli zavřela úlevou oči a pousmála se. Nemusel jsem použít nitrozpyt, abych pochopil, jak velký jí teď spadl kámen ze srdce. „Do Vánoc budete mít každou středu a čtvrtek školní trest. A teď běžte do třídy.“

————-

Kate

„A to ti vážně nesebral ani body?“ ptal se mě nevěřícně Ron.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jen jsem dostala školní trest.“

„Tak to doufám, – ne že bych ti to přál, ale jinak by to bylo takový nespravedlivý a neuvěřitelný – že to je nějaký hnusný trest. Protože jinak vážně nechápu, co tomu Snapeovi je.“

„Asi dostal vánoční náladu,“ pokrčila jsem rameny. „A jako trest s ním vařím lektvary pro ošetřovnu.“
„A opět je tu ta otázka, proč si tě tak oblíbil,“ prohlásila Hermiona.

„Kdo ví, co s ním máš,“ zamumlal Harry. Možná to byla jenom taková poznámka, kterou si řekl sám pro sebe, a třeba ani nechtěl, abych to slyšela. Jenže já to zaslechla.

„Jak to myslíš?“ vyjela jsem na něj.

Harry se podíval napřed na Rona a Hermionu a pak až na mě. „Sama to víš nejlíp.“

„Ne, to teda nevím!“ vyhrkla jsem na něj a šťouchla jsem do něj prstem. „A ty koukej vysvětlit, jak to myslíš.“

„Hele,“ postavila se mezi nás Hermiona „možná byste se měli přestat hádat a podívat se, kdo vede tenhle soubojnický klub.“

Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se nahoru. „To snad ne!“ vyjekla jsem s Harrym současně. Podívali jsme se na sebe a následně jsme oba dva lehce poodstoupili od sebe. Jako kdyby mezi námi tou vyřčenou větou vzniklo nějaké nepatřičné pouto. Vzápětí se na podiu objevil i Snape. My o vlku a Snape na pódiu.

Po ukázce odzbrojovacího kouzla, kdy se Lockhart ztrapnil, jsme začali odzbrojovací kouzla cvičit taky. Bohužel se k nám Snape dostal dřív než Lockhart, a proto jsme skončili rozpárováni se Zmijozelem. Hermiona například skončila s Milicent Bulstrodovou a já s Pansy Parkinsonovou. Vážně netuším, proč nás rozdělil Snape zrovna takhle. Kdybych vážně byla jeho oblíbenkyně, jak všichni tvrdí, tak by mě nechal s Hermionou. Ale pořád jsem na tom lépe než Harry, ten skončil s Malfoyem.

„Připravená?“ zeptala jsem se Parkinsonové a pozvedla jsem hůlku.

„Já vždycky,“ odpověděla mi výhružně a taktéž pozvedla hůlku.

„Připravte se!“ zavolal Lockhart sborově na všechny dvojice. „Tři – dva – jedna – TEĎ!“

„Expel-,“ chtěla jsem použít odzbrojovací kouzlo, ale byla jsem přerušená.

„Pertrificus totalus!“ vykřikla.

Musela jsem se sehnout a její kouzlo prolétlo těsně nad mojí hlavou, ale jinak by mě bylo zasáhlo přímo do prsou. Možná je dobrá v míření, ale já jsem díky trénování famfrpálu lepší v uhýbání.

„Hej“ křikla jsem na ni. „Měli jsme zkoušet jenom odzbrojovací!“

„Jako kdyby ty jsi dodržovala pravidla!“ křikla na mě nazpátek. „Všichni už vědí, že jsi zlodějka!“

Jednala jsem instinktivně v afektu a ve vzteku. Mávla jsem rukou a vyletěl modrý paprsek, který jí zasáhl do prsou. Bylo to tak rychlé, že ani nestihla uhnout. Nečekala to a ani já ne. Paprsek ji odhodil o několik metrů dozadu, až vrazila do další dvojice a svalila se i s nimi na zem.

Nervózně jsem se rozhlédla kolem, jestli to někdo neviděl. Neměla bych být nervózní, protože se jednalo o souboj a ten právě v tuhle chvíli byl všude kolem mě. Jenže problém byl v tom, že jsem mávla levou rukou a hůlku jsem držela v pravé. Nemluvě o tom, že jsem kouzlila neverbálně.

Naštěstí si toho nikdo nevšiml, protože všichni měli dost starostí se svými souboji. Až na jednu osobu. Z místa, kde bojoval Harry a Malfoy, se na mě jeden z nich díval. Dřív jsem měla takovou smůlu, že by to viděl zrovna Malfoy. Jenže ten se válel smíchy na zemi zasažen Lechtacím kouzlem. Byl to Harry, kdo díval na mě a kdo to všechno viděl. A než jsem mu stihla něco říct, tak ho Malfoy zasáhl kouzlem.

„Stop! Přestaňte!“ křičel na všechny Lockhart. A nakonec to byl Severus Snape, kdo to všechno zachránil. Snapea se bojí víc.

Lockhart byl bezradný. Bezradně se rozhlížel kolem a snažil se nějak přijít na to, co dál. Nakonec ho napadlo vybrat dvojici dobrovolníků. Nejprve chtěl vybrat Nevilla a Justina, jenže nakonec to kvůli Snapeovi byli Harry a Malfoy, kdo se se postavili doprostřed síně.

„Tři – dva – jedna – TEĎ!“

Dřív než Harry stihl zareagovat, vykřikl Malfoy nějaké kouzlo a z Malfoyovy hůlky vystřelil had. Obrovský, hnusný, naštvaný černý had.

„Já si s tím poradím,“ řekl Lockhart Snapeovi, který se chtěl o hada postarat. No, Lockhart si s tím neporadil. Jeho pokus hada ještě více rozzuřil. Dobrá zpráva je, že už nešel na Harryho. Špatná je, že tentokrát se plazil k Justinovi.

Harry udělal několik kroků. Co to ten blbec dělá? Teď se má stejně jako ostatní snažit dostat se, co nejdál. Jenže to ne, Harry musí jít hadovi naproti.

Chtěla jsem udělat několik kroků k Harrymu a zarazit ho. Jenže místo toho Harry promluvil.

„Necháš ho!“ řekl hadovi, akorát přitom mluvil nějak divně. S takovým syčivým přízvukem, ale přesto mu bylo rozumět. Jasně, Harry, rozhodně ten had poslechne, když mu rozkážeš, co má dělat. To jsem si v tu chvíli pomyslela, a proto mě překvapilo, když ho had opravdu poslechl.

Rozhlédla jsem se po ostatních. Nebyla jsem jediná, komu to přišlo divné. A všichni se dívali na Harryho zděšeně, což jsem nechápala. Tak náhodou jeden had udělal, co řekl, to je toho. A divný bylo, že na Harryho zíral i Snape jinak, když kouzlem nechal hada zmizet. A ze všech stran se ozývalo mumlání, všichni o něm mluvili. Nakonec to byl Ron a Hermiona, kteří to přerušili, když táhli Harryho pryč ze síně. Vyběhla jsem za nimi.

„Co se děje?“ zeptal se nás Harry.

„Máš hadí jazyk!“ vyhrkl na něj Ron. „Proč jsi nám to neřekl?“

„Cože má?“ zeptala jsem se.

„Umí mluvit s hady,“ vysvětlila mi Hermiona.

„Jenom jsem mu řekl, ať ho nechá. To bylo celý.“

„Neřekl. Jenom jsi něco zasyčel na hada, čemu vůbec nebylo rozumět. A had se pak tak nějak stáhl. Vypadalo to dost děsivě. Jako kdybys Justina štval proti němu.“

„Počkat,“ zarazila jsem je. „Vy jste jenom slyšeli Harryho, jak něco syčí?“

Všichni se na mě podívali. „Prosím, řekni mi, že taky nemáš hadí jazyk.“

„Kde bych k němu přišla? A co si pamatuju, tak přede mnou hadi spíš zdrhali.“

„Ale co je na tom špatného? Tak jsem řekl hadovi, ať nechá Justina na pokoji. V každý partě je občas někdo s nějakými divnými schopnostmi.“

„Jenže tuhle schopnost měl Salazar Zmijozel. Teď si všichni budou myslet, že jsi jeho pra-pra-pra-pra-pravnuk.“

„To by byl ve Zmijozelu, ne?“ zeptala jsem se.

„Kdo ví, jak to ten klobouk zařazuje,“ prohlásil Ron. „Ale zase kdyby byl Harry ve Zmijozelu, tak by nám Snape nesebral ty body za tu rachejtli. A rovnou by si nevybral Harryho na ten výslech, takže by Harry neprokecl, kde je Kate.“

„Neprokecl? To jakože Harry mě prásknul v tom skladě?“

„Jo,“ přikývl Ron. „My ti to neřekli?“

„Ne,“ řekla jsem Ronovi, ale přitom už jsem koukala na Harryho. „A my dva si musíme promluvit o tom, co se hodí říkat a co ne.“ Chytla jsem Harryho za rukáv a táhla jsem Harryho k němu nahoru do pokoje.

„Co chceš ještě probírat?“ vyhrkl Harry. „Nic jsem jim neřekl, tak můžeš být spokojená.“

„Jenže ti neustále ujede nějaká narážka. A jak jsi to myslel s tím Snapem?“

„Copak on není další, komu ses hrabala v hlavě? Jak jinak vysvětlíš, že si tě takhle oblíbil?“

Užasle jsem se na něj dívala. „Ty si myslíš, že jsem mu hrabala v hlavě? Copak si nepamatuješ, jak jsem říkala, že jsem se málem v Malfoyově hlavě ztratila? Mimochodem děkuju za projevenou důvěru v moje lektvarový dovednosti. Ono někdy si učitel oblíbí ty žáky, kteří se jeho předmět rádi učí.“

„A to s Pansy bylo taky kvůli tvým lektvarovým dovednostem?“ vyhrkl.

„To bylo nechtěný,“ odsekla jsem. „Neměla jsem to v plánu. Prostě mě naštvala. Tady vidíš, jak jsou nebezpečný. A taky proč nechci, aby o tom ještě někdo věděl.“

„Nemusí to vědět celá škola, ale Ron s Hermionou by mohli.“

„A jak jim to mám vysvětlovat? Hej, mám schopnosti, se kterými dokážu všechno možný! Sám jsi viděl, jak všichni, i Ron a Hermiona, reagovali na tvůj hadí jazyk. Jak by reagovali na ty moje schopnosti?“

„Přijali by to,“ odpověděl mi Harry chladně.

„Seš si jistej? A nevyděsilo by je to spíš?“

„Trochu jim důveřuj.“

„Jasně,“ zamumlala jsem. „Jako kdyby ty schopnosti neděsily mě samotnou. Jako kdybych kvůli nim neměla být dávno mrtvá.“

„Mrtvá? Proč bys měla být mrtvá?“ vyptával se mě Harry.

„Protože mě zasáhla smrtící kletba,“ vyhrkla jsem. „Tehdy tam dole u zrcadla po tobě Quirell vystřelil smrtící kletbu a ona se před tebou zastavila. To proto, že jsem před tebou stála já. Zasáhla mě sem,“ položila jsem si ruku na hruď. „Absorbovala jsem ji. Stala se součástí mě. A proto bych měla být mrtvá.“

„Jenže nejseš.“

„Jenže nejsem.“

„Tak s tím přestaň,“ navrhnul Harry. „Vzdej se těch schopností. Předtím jsi mluvila o nějakém lektvaru. Tak si ho udělej znova.“

„Ne!“ zamítla jsem jeho návrh rázně. Přijít o schopnosti a už nikdy nevidět Toma? „Tohle po mě nechtěj.“

„Proč?“ zeptal se mě. „Když tě ty schopnosti tolik ničí, tak se jich vzdej. Všechno bude normální.“

„Harry,“ oslovila jsem ho. „Tohle nemůžu.“

„Proč ne? Řekni mi jeden rozumnej důvod.“

„Já…“ Snažila jsem se nějaký důvod vymyslet, ale nešlo to.

„Tak vidíš. Ty schopnosti se jenom staví mezi tebe a nás. Ničí tohle přátelství. Tak si vyber.“

Nevěřícně jsem se na něj podívala. „Ty mi dáváš ultimátum?“

„To si dáváš sama. Musíš si vybrat mezi mnou a tvými schopnostmi.“

„Fajn, když to chceš takhle.“ Přešla jsem ke dveřím a před nimi jsem se zastavila. Ohlédla jsem se na Harryho a sdělila jsem mu: „Nemůžu se vzdát něčeho, co je mou součástí. Proto si vybírám schopnosti.“

Reklamy