80. kapitola – Oběti smrti

kapitola80

Bradavická škola je zvláštním místem. Za poslední tisíciletí tu prošlo bezpočet studentů různých povah. Někteří se přidali na dobrou stranu a všem pomáhali. Jiní se soustředili jen na své cíle a potřeby a také si spokojeně žili. Horší to bylo s těmi, kteří se rozhodli pro to udělat cokoliv a přidali se na temnou stranu. Ale nejhorší bylo, když se nějaký student nedožil konce školy.

Nestalo se to už dlouhou řádku let a Bradavice se jevili jako bezpečné místo. Dokonce se opět uspořádal turnaj tří kouzelníků, ačkoliv při jeho posledním konání právě jeden student zemřel. Byl to risk obnovit tuto tradici. Ale i přes počáteční problémy se čtvrtým šampionem bylo vše v pořádku. Až do dneška.

V samotném závěru posledního úkolu přinesl Pohár, který byl Přenášedlem a měl přinést právě šampiona před bludiště, hned dvě osoby. Jednu živou a jednu mrtvou.

Harry Potter dopadl na zem. V levé ruce svíral zápěstí Cedrica Diggoryho a zároveň Pohár tří kouzelníků, zatímco druhou rukou měl volnou. Jenže ji neměl mít volnou.

Otevřel oči ve stejnou chvíli, kdy se všude ozvala směsice vzduchů. Všude byly hlasy, kroky a křik, ale on se nezvedal. Jen otočil hlavu a podíval se na místo, kde měla být třetí osoba. Ale Katherine Beckerová tam nebyla. Uvědomil si, že mu musela její ruka v poslední chvíli vyklouznout. Ale věděl, že se dokáže dostat zpátky i bez Přenášedla. Nepochyboval o tom, že se každou chvíli objeví poblíž.

Někdo se nad Harryho náhle naklonil a Harry spatřil Albuse Brumbála. Kolem něj se tlačily další stíny postav.

„Vrátil se,“ řekl Harry potichu Brumbálovi. „Voldemort se vrátil.“

Než však mohl ředitel nějak začít jednat, Kornelius Popletal odhalil, že je Cedric Diggory mrtvý. Tato zpráva se rychle nesla dál davem a s ní i panika. Profesor Brumbál se snažil Harryho přesvědčit, aby pustil Cedricovo tělo. Ve stejnou chvíli už k nim mířili i Cedricova rodina. Ale jeho adoptivní sestra s nimi nebyla.

Ta sešla z tribun hned poté, kdy sdělila Ronovi a Hermioně, že Kate má dnes v noci zemřít. Ron a Hermiona byli touhle informací zmatení a následovali ji. Chtěli vědět víc a taky to vypadalo, že jejich kamarádka je v ohrožení.

Kate nalezli brzo, stačilo zamířit ke škole a za tribunama zajít za roh. Jenže nebyli první, kdo tam byli. Draco Malfoy, se kterým se už dlouhá léta navzájem nesnášeli.

„Co tady děláš?“ vyštěkl Ron, zatímco Alice se soustředila na Kate. Snažila se s ní zatřást a probrat ji.

„Je pozdě,“ upozornil je Malfoy a ignoroval Ronovu otázku. „Už je někde s Potterem.“

„Musíme ji nějak probrat,“ prohlásila Alice, která na jeho upozornění nijak nedbala. Přiložila ruce ke spánkům Kate a zavřela oči. Vyvolala k sobě své schopnosti, ale zcela zbytečně. Nebylo zde co léčit. Její tělo bylo zdravé a mysl tu nebyla.

Nedbala přitom na přítomnost Malfoye. Ten ani nijak na používání schopností nedbal. V klidu se sehnul a sebral ze země náramky, které tam Kate předtím zahodila.

Alice se snažila přijít na způsob, jak probrat Kate. Odmítala vzdát zbytečnou snahu, i když se jí to snažila Hermiona vymluvit. Ta naopak začínala zvažovat, že by zašli za někým dospělým. Jenže i kdyby sem přivedli samotného Brumbála a všechno mu vysvětli, nic by s Kate nesvedl. Nezbývalo jim než čekat.

Nebyla to dlouhá chvíle. Nastala v době, kdy se Harry přenesl na kraj bludiště. Slyšeli hluk a hned věděli, že se něco děje.

„Zajdu se tam podívat,“ navrhl Ron. „Aspoň zjistím, co a jak se děje.“

Ale než odtamtud stihl odejít, stalo se něco s Kate. Byl to jakýsi zelený záblesk, který zahlédl koutkem oka a který ho přinutil zastavit.

„Co to bylo?“ zeptal se.

Alice, která to viděla, mu chtěla povědět, že to byl zelený záblesk, který vyšel z ní. Skor jako kdyby zeleně problikla. Ale říct to nestihla, protože náhle Kate začala padat na zem. Alice jí chtěla zachytit, ale byla moc pomalá a ostatní moc daleko. Kate dopadla tvrdě na zem.

Alice i Hermiona k ní ihned poklekli, zatímco Ron je zaraženě pozoroval a nedokázal přijít na to, co se děje. Hermiona se snažila Kate nahmatat nějaký tep, ale Alice ani nečekala na to, co jí poví o jejím zdravotním stavu. Rovnou se jí pokoušela léčit.

Harry mezitím neměl o ničem takovém ponětí. Byl odveden z hřiště někým, koho považoval za Alastora Moodyho. Brzy v jeho kabinetu zjistil, že to není vůbec pravda. Nejprve odhalil, že to on vhodil jeho jméno do poháru a pomáhal mu vyhrát. Dnes nahlížel skrz živé ploty a kouzly mu odstraňoval z cesty řadu překážek. Imperiem očaroval i Fleur Delacour. Jen mu unikalo, jak se dařilo Harryho nejlepší kamarádce, aby mu celou dobu nepozorovaně pomáhala. Nakonec chtěl Harryho zabít, ale vtrhl tam včas Brumbál společně s profesorem Snapem a profesorkou McGonagallovou. Utajený Smrtijed byl odhalen a dozvěděli se i všechno, co věděl. Ale Harrymu pořád zbývala v hlavě spousta nevyřčených otázek.

Myslel na ně cestou do Brumbálovi pracovny, kde ho měli čekat Sirius. Měl v hlavě spoustu čerstvých vzpomínek, které se mu honili hlavou. Přestrojený Barty Skrk, bezruký Červíček, znovuzrozený Voldemort, mrtvý Cedric, trpící Kate… U Kate se jeho myšlenky zastavily. Jestlipak je už někd v pořádku? Vzpamatovala se ze vší té bolesti? Už ví o Cedricovi? Jak to zvládá?

V Brumbálově pracovně Harry rád spatřil Siriuse, i když byl ještě bledší a vychrtlejší, než když ho viděl naposled. Přesto to byl právě Sirius, který byl v tu chvíli silnější a pomohl Harrymu do křesla. Sám zůstal opřený o jeho opěradlo, zatímco mu Brumbál stručně vysvětloval, co všechno se před chvílí dozvěděli od mladého Skrka. S vyprávěním pak byla na řadě s Harrym, i když se mu do toho moc nechtělo. Sirius ho v tomto bránil a chtěl ho nechat vyspat. Přesto Brumbál trval stále na tom, že tomu všemu bude muset odvážně čelit znovu, když mu to bude celé vyprávět, protože čím dřív tomu bude čelit, tím to bude pro něj snazší. A tak mu začala Harry vyprávět o tom, co se stalo od doby, kdy se chytil Poháru.

Vyprávěl jim o tom, jak se ocitl na hřbitově a o smrti Cedrica. Pokračoval rituálem a všemi jeho součástmi, přičemž si Brumbál chtěl prohlédnout i jeho ruku. Harry se pak pokusil zopakovat, co nejvíce si pamatoval z jeho řeči ke Smrtijedům. Popsal jim i to, jak ho Voldemort nechal pustit a usmyslel si kouzelnický soubor. O kletbě Cruciatus se přitom jen zmínil a cítil, jak při těch slovech mu Sirius sevřel pevněji rameno. Kate pak z toho úmyslně vynechal a přeskočil k tomu, jak proti se střetly jeho hůlky. Pak už se mu ale zadrhl hlas, protože jeho mysl zaplavily vzpomínky na všechny mrtvé, jeho rodiče, a to co mu pověděli…

„Jak se mohly vaše hůlky spojit?“ zeptal se Sirius a přerušil tak ticho.

„Priori incantatem,“ zamumlal Brumbál a následně jim i vysvětlit, co to obnáší. Správně i odhadl, že se tam objevil znovu Cedric.

„Taky nějaký stařec,“ pokračoval Harry dál. „Berta Jorkinsonová. A…“ Harrymu se znovu zadrhl hlas.

„Tvoje rodiče,“ dokončil Brumbál tiše.

Harr přikývl a pocítil, jak mu Sirius znovu stiskl rameno.

„Poslední vraždy, které hůlka spáchala. Jen v opačněm pořadí,“ pronesl Brumbál. „A tihle odrazy, stíny… co dělaly?“

„Chodili okolo a asi děsily Voldemorta. Pomohli mi pak dostat se bezpečně k Poháru, ale ještě předtím se mnou mluvili rodiče a…“

Již poněkolikáté v průběhu vypravování se mu zadrhl hlas. Jen se tentokrát nejednalo o až tak traumatizující věc, jako spíš o nejasnou. Nedokázal si to racionálně vysvětlit, i když podvědomě nejspíš vždycky tušil, že je to pravda.

„…a řekli mi, že je Kate moje sestra,“ dokončil svou větu.

Zaslechl, jak Sirius zalapal po dechu. Ale Brumbál svoje překvapení dobře zakryl anebo snad nebyl vůbec překvapený.

„Jak je to možné? Před lety jsme mi přece řekl, že rodiče neměli žádné další dítě.“ ptal se Harry Brumbála.

Ten vypadal, že nad tím hluboce přemýšlí. „Na tom, co jsem řekl před lety, stále trvám. Tvým rodičům se opravdu další dítě nikdy nenarodilo. Ověřoval jsem si to z mnoha zdrojů a jeden z nich je i Sirius, který ti to může potvrdit.“

Harry se podíval na Siriuse.

„Tvoje rodiče jsem navštěvoval alespoň jednou za měsíc a další dítě bych postřehl,“ ujistil ho Sirius. Pohledem pak přejel na Brumbála. „Ale také by mě zajímalo, jak potom Kate může být jejich dcera.“

„Možná protože se nemusela narodit,“ vyslovil Brumbál nahlas myšlenku, se kterou si v hlavě už nějakou dobu pohrával.

„Jak by tu potom mohla být?“ nechápal Harry.

„Harry, já vím, že má Kate nějaké tajemství, které sdílí jen se svými opravdu nejbližšími a nikdy bych tě nežádal, abys porušil její důvěru. Ale pokud máme nějak odhalit pravdu jejího původu, tak teď potřebuju, abys ke mně byl ohledně ní upřímný,“ vysvětlil Harrymu. „Je Kate bilokantka?“

Harry na něj překvapeně pohlédl a přikývl. „Má svoje schopnosti, ale jiné než ostatní. Nejdou jinam zařadit.“

„Mohl bys mi je Harry prosím popsat?“ požádal ho Brumbál.

„Když usnula, tak se nějak dostala do astrální podoby, zatímco její tělo dál spalo. Mohla si zatím chodit kam chtěla. Zezačátku bývala neviditelná, ale pak jsem ji začal vidět já. Od té doby ji vidím vždycky, i když ostatní ne,“ vysvětloval Harry. „Pro ostatní se už taky umí zviditelnit, když chce.“

V tu chvíli si Harry vzpomněl na hřbitov, kdy tam Kate vedle něj byla neviditelná, ale i tak ji Voldemort našel. Dokonce její astrální podobu udělal hmotnou. Zvažoval, že by to Brumbálovi také prozradil, ale on prozatím nevěděl, že tam byla Kate s ním.

„Když je v astrální podobě, dokáže toho hodně. Vyčarovat věci, které jinak vyčarovat nejdou. Někdy i dokonce ovládat něčí mysl a přinutit ho, aby na něco zapomněl. Ale především dokáže vyčarovat štít, který zarazí i vražednou kletbu. Nějak to souvisí se mnou, protože mě zatím přitom pokaždé držela za ruku.“

„Ochrana tvojí matky,“ vydechl Brumbál, kterému to konečně celé došlo. „Měl jsem podezření, že tvá matka byla tehdy těhotná, nejspíš teprve v prvních měsících, kdy to možná ani ona sama nevěděla. Ale když se za tebe obětovala, poskytla ti velkou ochranu před Voldemortem, která se projevila právě v tvé nenarozené sestře. Ona je tvoje ochrana, tvůj štít.“

Harry překvapeně pozvedl obočí. „Takže proto dokáže tyhle věci…“

„…a proto je tak podobná Lily,“ pokračoval Sirius.

„…a proto je mezi ní a mnou to spojení,“ dodal Harry. „Zdály se jí o mě sny dřív, než mě potkala. Jednou v prvním ročníku se dokázala dostat i do mé mysli. Ve druhém jsem ji pak začala vídat v astrální podobě. A někdy tou dobou dokázala cítit i mou bolest, když to bylo nějak velké. Pak jí dokázala i přetáhnout do sebe.“ I když ne vždy o to stál. Kolikrát by to raději vydržel sám, ale Kate si nedala říct a pomohla mu. I dnes by byl raději, kdyby od něj jeho bolest nepřebírala. Mnohem raději by se svíjel pod deseti Cruciaty, než aby viděl Kate, jak trpí po jednom z nich.

„Nepochybně proto se Kate neobjevila jako novorozeně, ale jako jednoletá. Převzala to od tebe. Dokáže žít jen díky tobě,“ promluvil Brumbál.

„Tohle všechno dokáže stará magie?“ pronesl nevěřícně Harry.

„Možná ano, ale tady to nejspíš způsobila ještě jedna skutečnost,“ pronesl Brumbál. Zvedl se z křesla a přešel k jedné ze skříněk. Vytáhl z ní jednu obrovskou knihu, kterou pak položil před Harryho na stůl. Působila velmi staře, jako by byla stará už minimálně pár století. Přesto držela pořád pohromadě především díky pevným tmavorudým deskám se zlatým lemem, na kterých byli na vrchu vyobrazené čtyři přírodní živly. Harrymu se hned vybavil Nebelvír. „Poslední rok jsem shromažďoval co nejvíce informací o bilokantech, a přitom jsem nalezl i toto. Kronika bilokantů založená samorným Godrikem Nebelvírem. Co jsem pochopil, tak se dědila mezi jeho potomky napříč stoletími. Přesto jsem ji našel v jednom utajeném trezoru u Gringottových, kde mě stálo hodně úsilí a přesvědčování, abych se k ní dostal.“

„Jak to souvisí s Kate? Nebelvírské schopnosti nikdy neměla,“ nechápal Harry souvislost.

„Neměla, ale měla by mít. Stejně jako ty. Ten trezor patřil tvým rodičům,“ řekl Brumbál.

„Já?“ pronesl užasle Harry. „Ale ani já jsem nikdy neměl žádné bilokatnské…“ Svoji větu nedokončil, protože si uvědomil, že to možná není pravdu. Sám nad tím neměl čas ještě přemýšlet, protože kvůli hřbitovu a Voldemortovi měl pak mnohem důležitější starosti. „Myslím, že jsem dneska vyčaroval vítr a odfoukl pavouka v bludišti,“ přiznal. „Ale myslel jsem, že za to mohl jeden lektvar, který nedávno připravila Kate a… nějak to souviselo se schopnostmi. Mohlo to s tím nějak souviset?“

Harry chvíli zvažoval, že Siriusovi a Brumbálovi poví i o jejich nedávném vyvolávání Smrti, ale zarazil se kvůli dalším bilokantům. Brumbál sice věděl o jejich existenci a Kate, ale tohle bylo tajemství ostatních, které mu museli říct sami. Nevěděl, že právě od Elizabeth se loni o existenci bilokantů vůbec dozvěděl.

„Mohlo, ale může to být jen dočasné,“ připustil Brumbál.

„Ani James ale neměl schopnosti. Na nic takového si nevzpomínám, a to jsem ho znal dobře,“ ozval se Sirius, kterému tato informace vrtala hlavou. Vybavoval si všechny jejich dobrodružství, ale James nikdy neprojevil ani náznak takových schopností. Navíc věřil, že by něco tak důležitého svému nejlepšímu příteli řekl. Hlavně by s tím mohli za školních dob napáchat v Bradavicích spoustu lumpáren.

„Potíž je právě v tom vzpomínání,“ vysvětlil Brumbál a otevřel bilokantskou kroniku na poslední stránce. „Myslím, že to vysvětluje tento zápis.“

  1. 7. 1981

Vzkaz pro budoucí generaci:

V těchto nebezpečných časech jsme učinili velké rozhodnutí. Moc dobře víme, že Voldemort, který rozpoutal kouzelnickou válku, je také bilokant. Velmi mocný a nebezpečný bilokant, který má kromě zmijozelských schopností i astrální moc. Nevíme, kde se vzala, a nevíme, jak proti ní bojovat. Je ale klíčem k tomu, aby skrz ni získal i schopnosti všech nás ostatní. Pak bude nezastavitelný.

Naštěstí pro nás o našich schopnostech neví. Aktivně vyhledává bilokanty, ale my se skrýváme. Jen se bojíme, že když jednoho z nás jednou najde a porazí, zjistí i o nás ostatních. V nevědomosti je naše síla. Vymysleli jsme proto plán. Rozhodli jsme se spoutat schopnosti našich dětí. Našemu Harrymu jsme už dali vypít lektvar a Avita se pokouší dostat se ke své dceři. O syna obavy nemá, protože podělil své schopnosti po otci. Ten by měl být v bezpečí.

Obávali jsme se i toho, že by Voldemort mohl někdy zajmout někoho z našich blízkých a dozvědět se o našich schopnostech od něj. Marlene proto vymazala mysl všem, kdo o tom věděli. Vymazala vzpomínky i svému příteli. Problém byl jen se Samanthou, která je už několik let v Americe. Doufáme, že je tam mimo Voldemortův dosah. Přesto jsme se jí pokusili vyslat zprávu alespoň proto, aby v budoucnu věděla, co se tu stalo.

Jednoho dne bude Voldemort poražen. Toho dne budou moci budoucí generace svobodně čarovat bez obav, že o své schopnosti přijdou.

James Potter

Harry zíral na písmo, především na podpis. Tohle psal jeho otec. Prohlížel si písmo a snažil se v něm najít nějaké náznaky.

„Marlene byla taky bilokant?“ prolomil Sirius ticho a nakrčil přitom čelo.

Tahle věta byla signálem i pro Brumbála. „Pravděpodobně ano. Vysvětluje to mnohé.“

„Takže Kate je opravdu moje sestra,“ pronesl Harry nahlas. Byla to na jednu stranu pro něj úleva. Konečně měl nějakou rodinu. Ale s Kate k sobě měli vždycky blízko. Bylo to spíš potvrzení něčeho, co v hloubi dušel vždycky věděl.

Jejich rozhovor byl přerušen zaklepáním na dveře. Brumbál počkal, než se Sirius přeměnil do podoby psa, než vyzval dotyčného, aby vešel. Dovnitř vešla madame Pomfreyová. „Pane řediteli, potřebuji vám něco říct. O samotě. Je to nesmírně důležité a nepočká to.“

V první chvíli, když dovnitř vešla, si Albus Brumbál pomyslel, co se může dít. Jasně řekl každému, kdo má co dělat. Madame Pomfreyová se měla postarat o Alastora Moodyho. Pokud je tady, tak se něco muselo stát. Obával se, zda Alastora nedohnaly následky věznění v truhle, ale nezdál se nijak vážně zraněný. Přesto ho něco ve tváři madame Pomfreyové přinutilo myslet si, že se opravdu stalo něco závažného.

„Hned budu zpátky,“ řekl především směrem k Harrymu a vydal se za madame Pomfreyovou ven na chodbu. Za normální situace by svého studenta požádal, aby počkal venku na chodbě, ale tohle byla výjimečná situace a on chtěl jejich rozhovor dokončit.

Jakmile se za nimi zavřeli dveře, Sirius se opět proměnil na člověka. Přidřepl si vedle Harryho křesla, aby mu viděl do obličeje. „Jak se cítíš, Harry?“ položil mu ruku na rameno.

„Já… jsem unavený. Ale zároveň se cítím i trochu dobře. Kate je sestra. Konečně mám nějakou rodinu.“ I přes dnešní nesnáze dokázala tahle novinka vykouzlit Harrymu na tváři mírný úsměv. „A Kate konečně bude vědět, kdo je.“

„Určitě z toho bude nadšená,“ usmál se Sirius.

„Snad ano. Ale teď to se Cedricem…“ zamumlal Harry. Siriusovi nedocházelo, proč by s tím měla souviset Cedricova smrt. Ano, bylo to smutné, že umřel nějaký student. Souvislosti mu došly, až když mu to Harry vysvětlil: „Kate s ním chodila. Teď se musí cítit hrozně. Měl bych být s ní. Kdyby to bylo obráceně, už by tady se mnou byla, i když třeba jen neviditelná.“

„Za chvíli za ní budeš moct,“ ujistil ho Sirius. „Oba se za ní vydáme, aby nebyla sama. Bude mít tvoje rameno a můj kožich na vybrečení.“

Brumbál se naštěstí hned na to vrátil. Rozhovor s madame Pomfreyovou nebyl dlouhý, jelikož mu nedokázala vysvětlit, co se stalo. Věděla jen, jak je to teď. Brumbál se proto vracel se zdrcujícím výrazem ve tváři, podle kterého Sirius i Harry hned ponzali, že se stalo něco vážného.

„Harry, pověz mi ještě jednu věc… Byla dnes s tebou Kate na hřbitově?“ zeptal se Harryho.

„Ano,“ odpověděl Harry. „Objevila se tam a v jednu chvíli do sebe přetáhla moji bolest. Voldemort pak nějak poznal, že tam je a zhmotnil ji. Pak ji taky mučil…“ Pevně sevřel pěst. „Ale když jsme pak utíkali, Kate byla v pořádku. Dokonce vyčarovala znovu štít proti jejich vražedným kletbám. Dostali jsme se k Přenášedlu a Kate mi v poslední chvíli proklouzla. Ale má vlastní způsoby, jak se přesouvat v prostoru, takže se odtamtud mohla dostat.

„Obávám se, že to nestihla,“ povzdechl si Brumbál. „Je mi to líto, Harry, že ti to musím říct, ale… Kate je mrtvá.“

Harry nevěřícně hleděl na Brumbál a jeho slova mu zněla v hlavě jako ozvěna. Přesto tomu nevěřil. Nemohl tomu uvěřit.

„Ne, nemůže být mrtvá,“ vrtěl Harry hlavou a odmítal si to připustit. Ne, teď. Zrovna když se konečně ví o tom, kdo je. Moje sestra!“ vykřikl Harry a vyskočil na nohy. Pohltila ho hrůza a děs. Připadalo mu, že se mu scvrkává duše a že v tu chvli nastane konec světa. Po tomhle prostě nemůže pokračovat dál. „Nemůže být mrtvá!“ Chtěl vykřičet svou bolest do celého vesmíru.

„Chápu, jak se cítíš…“ pokusil se ho uklidnit Brumbál.

„Ne, nevíte,“ odsekl Harry hlasitě a silně. Začínal se v něm hromadit hněv. Jak by Brumbál mohl vědět, jaké to je ztratit sestru hned poté, co ji získal? Takhle krutý osud nemůže být přece k nikomu.

A kromě vztehku se v něm začala hromadit i vina. Byla to jeho vina, že tam Kate zůstala. Kdyby ji držel pevně, kdyby mu její ruka nevyklouzla, mohla se dostat s ním do bezpečí. Taky byla jeho vina, že tam vůbec byla. Vždycky se dostala do nebezpečí kvůli němu. Kolikrát se ho snažila zachránit? Bylo jen otázkou času, než se to proti ní jednou obrátí.  Před dvěma lety dokonce málem zemřela jeho rukou. Už tehdy jí měl zarazit, nějak ji zabránit, aby se pořád pokoušela o jeho záchranu.

„Nemusíš se stydět za to, co cítíš, Harry,“ řekl Brumbál. „Naopak… V tom, že to dokážeš cítit takovou bolest, je tvoje síla. To utrpení dokazuje, že jsi stále člověk. Ta bolest je součástí lidskosti – „

„Potom nechci být člověk!“ vykřikl Harry. „Nechci nic cítit! Chci to všechno vypnout!“

 Bylo to nesnesitelné, nemohl na to myslet, nemohl to vydržet… Uvnitř měl strašlivé prázdno, které nechtěl cítit ani zkoumat, černou jámu v místě, kde byla jeho sestra, ve které se Kate ztratila… Nechtěl být s tou velkou tichou mezerou sám. Chtěl ji vykřičet do světa.

„Harry, je správné, že se tak cítíš,“ promluvil poprvé Sirius od doby, kdy se vrátil Brumbál zpět do své pracovny. Harry na něj upřel oči plné slz. „To, že se tak cítíš, znamená, že pro tebe Kate byla speciální. Je to těžké a bolestivé, ale taková je láska. Bolí a my pro ni trpíme, ale zůstávají nám na ní krásné vzpomínky. Ty máš čtyři roky plné vzpomínek na Kate. Ona se sice nikdy nedozvěděla, že je tvoje sestra, ale to nevadí. Důležité je, že to víme my a my nedopustíme, aby Kate byla zapomenuta. Naši milovaní tu jsou vždycky s námi. Tvoji rodiče a teď i tvoje sestra.“

Až při slovech Sirius se Harry trochu uklidnil. Už necítil vztek. Myslel na Kate a na to, jak se uměla smát. Jak ho dokázala vždycky rozesmát něčím, co plácla. Jak se kolikrát dostala do nějakých problémů a oni ji pomáhali. Na všechny záhady kolem ní.

„Dnes večer jsi, Harry, prokázal velkou statečnost,“ promluvil znovu Brumbál. „Prokázali jste stejnou statečnost jako spousta trénovaných bystrozorů, kteří zahynuli v boji proti Voldemorti, když byl na vrcholu moci. Nesl jsi břímě, se kterým by měl problémy i dospělý kouzelník, ale dokázal jsi se s tím i vyrovnat. A stejně tak se dokážeš vyrovnat i se ztrátou Kate, která si zaslouží stejná uznání jako ty a já ti garantuji, že se jich dočká. Svět se dozví o tom, co všechno dokázala.“

Poté, co všichni tři, přičemž Sirius už v podobě psa, odešli z Brumbálo pracovny, odešli na ošetřovnu. Tam už našli skoro všechny Weasleyovi i s Hermionou. Jamile je Harry spatřil, bylo mu jasné, že už o Kate vědí. Spousta ubrečených očí mu napověděla. Jen nikdo z nich zatím nevěděl, že je Harryho sestra. Spousta z nich prostě jen ztratila dobrou kamarádku.

V případě Billa to byla prostě holka, která byla blízká jeho rodině, ale on sám ji nikdy moc neznal. Pro paní Weasleyová to byla opuštěná dívka bez rodiny, o kterou se chtěla postarat. Pro Rona to byla jedna z jeho nejlepších kamarádek, se kterou zažil už hodně dobrodružství a ještě více legrace. Pro Hermionu to byla první opravdová a zároveň nejlepší kamarádka, kterou v Bradavicích i v životě získala. Ale nejhorší to bylo s Harrym. Byla jako jeho spřísněná duše, která s ním byla celý život, i když jí jako malý ještě ani neznal. Přesto měl pocit, že s ním vždycky byla. Kdykoliv ho něco trápila, ona se u něj objevila a nějakým zázrakem mu pomohla. Že se z ní nakonec stala jeho sestra bylo jenom jako závěrečné shrnutí, jak moc pro něj byla důležitá. A teď že by měla být pryč?

Harry se nedokázal přinutit k tomu, aby jim měl teď znovu vykládat o tom, co všechno se stalo na hřbitově. Naštěstí se Brumbál postaral o to, aby nemusel. Byl mu za to vděčný, neměl už na to sílu. Chtěl jenom spát. Doufal, že když teď usne, ráno se probudí a zjistí, že to všechno byl jen zlý sen. Raději si zopakuje celý den odznovu, i se znovu utká s Voldemortem, jen ať má tentokrát šanci zabránit tomu, aby Kate zemřela. Bohužel, se tohle stát nemohlo. Harry tak usínal s pocitem bezmoci a obrovského místa, které zbylo po Kate, zatímco nikdo kromě Siriuse a Brumbála netušil, že je Kate jeho sestra.

Všichni se to dozvěděli až o několik hodin později, když ho probudila hádka doléhající k nim z chodby. To se zrovna hádal Kornelius Popletal s Minervou McGonagallovou. Poté, co vtrhli na ošetřovnu, a brzy se k nim přidal i Brumbál, se všichni dozvěděli o polibku mozkomora pro Bartyho Skrka a o ignorantství Popletala.

V tu chvíli to už Harry nevydržel a skočil mu do řeči: „Ale já jsem viděl, jak se Voldemor vrátil!“ Pokoušel se vylézt z postele, ale v tom mu zabránila paní Weasleyová. Přesto pokračoval ve své naštvané domluvě Popletalovi. „Byl jsem na tom hřbitově a viděl jsem to! Stejně tak tam byla i moje sestra a Cedric a ti kvůli tomu i zemřeli!“ Tohle ho na tom štvalo nejvíc. Klidně ať si Popletal zpochybňuje, co viděl a zažil, ale nemůže popírat smrt Kate a Cedrica.

Jeho prohlášení o sestře vyvolalo mezi ostatními velké překvapení. V případě Popletala to byla i trochu zmatenosti, který se zaraženě těkal pohledem mezi Harrym a Brumbálem. Nedocházela mu to souvislost. Kdyby měli Potterovi ještě dceru, tak by se o tom přeci vědělo. Začínal proto zvažovat, jestli to není nějaký jeho smysl, který souvisí s jizvou a jeho pochybným duševním stavem. Než ale stihl nějakou zmínku o tom vyslovit, vysvětlil mu to Brumbál: „Katherine Becker. Druhá studentka Nebelvíru. O jejím spojením s Potterovými se zjistilo až dnes.“

Až teď to Popletalovi docvaklo. Vzpomněl si, že když ho dnes informovali o urgentní situaci v Bradavicích, tak se to týkalo smrti nejprve jednoho studenta, ale když sem dorazil, už se vědělo o smrti i nějaké další studentky. Jen se mu v tu chvíli nezdála tak podstatná. Obzvlášť proto, že se nijak do třetího úkolu nezapojovala a podle některých zemřela v publiku. Měl proto za to, že její smrt byla přirozená a nijak s tím nesouvisela. „Ale ta prý byla tady…“

„Byla tam se mnou!“ znovu se ozval Harry a bodl ho přitom osten viny. Nebyla tam s ním, byla tam kvůli němu.

„Měla zvláštní schopnosti, které tajila, a dokázala se kvůli nim dostat na hřbitov,“ vysvětlil Popletalovi o něco klidněji Brumbál. Nepokládal však za nezbytné, aby Popletalovi vykládal i o zjištění o tom, že stejné schopnosti měl i Voldemort. Bylo by proto potřeba mnohem více vysvětlování a Popletal teď musel především uvěřit tomu, že je Voldemort zpátky. Navíc se obával toho, že kdyby se před ním zmínil o existenci bilokantů, místo honby za Voldemortem by začal pátrat po nich.

„Zvláštní schopnosti?“ pozvedl pochybovačně Popletal obočí. Myslel si o tom své. „To tvrdí on?“ kývl hlavou k Harrymu.

Kornelius Popletal si prostě odmítal připustit, že by byl lord Voldemort opravdu zpátky. I když mu Harry začal jmenovat jména Smrtijedů, kteří tam byli, odmítal to. Zpochybňoval všechno, co Harry řekl. Odmítal se smířit s tím, že by něco mohlo ohrozit jeho pohodlný a spořádaný svět, kde je on ministrem kouzel a nemusí řešit žádnou velkou hrozbu. Ani když mu Harry začal vyjmenovávat jména Smrtijedů, kteří byli na hřbitově, nepomohlo to. Nakonec Popletal odešel z ošetřovny dál zatvrzelý ve svém názoru. Po jeho odchodu se vrhl Brumbál na organizování odboje proti Voldemortovi a Harry byl brzy donucen dopít svůj lektvar, po kterém znovu usnul.

Další den byl propuštěn z ošetřovny, ačkoliv do společenské místnosti se mu moc vracet nechtělo. Až moc by mu to tam připomínalo Kate. Nebyl v tomto prostředí jediný. Tohle byl i důvod, proč se Hermiona odmítala vrátit tu první noc do ložnice a raději ji celou proseděla celou na ošetřovně. Z představy, že by tam měla jít a spát ve své posteli, která byla hned vedle prázdné a většinou neustlaně postele Kate, ji naskakovala husí kůže. Jakmile se tu noc před ní a Ronem zmínila paní Weasleyová o tom, že by měli jít spát, protože Harry se stejně vzbudí až ráno, tak to Hermiona odmítla. Ale nikdo se jí nedivil, a tak na ni nikdo netlačil. Dalšího dne, když tam Hermiona konečně zavítala, byli už věci Kate uklizené. V Hermioně to vyvolalo další záchvat pláče, jehož důvod zprvu nechápala Levandule a Parvati.

Jen málokdo ze studentů věděl o tom, co se tu noc stalo a jaké to mělo důsledky. O Cedricovi věděli všichni, jeho tělo viděla většina školy, ale tělo Kate se podařilo skrýt. Všichni se to dozvěděli oficiálně až od Brumbála ráno při snídani. Nebyla to dlouhá řeč, jen je informoval o smrti Cedrica a Kate a požádal je, aby se Harryho na nic zbytečně nevyptávali.

I kdyby chtěli, Harry jim nedával moc příležitosti. Toulal se po pozemkách stranou od ostatních a stranou od hradu. Společnost mu dělal předvážně Gucci, ale i Ron a Hermiona. Gucci byl asi jediný, kdo se dokázal v těch dnech radovat. Taky mu ke štěst stačil kousek klacku anebo jídlo. Ale i tak na něm bylo znát, že mu Kate chybí. Kdykoliv spatřil někoho, jak jde k němu, tak zbystřil a běžel radostně k němu, dokud nepoznal, že to není Kate.

Při jedné ze svých toulek narazil na Alice nebo spíš ona narazila na něj. Seděl na vzdálené straně jezera společně s Guccim, kterému házel klacek. Zdálo se, že tahle hra ho nikdy neomrzí. Alice ho viděla už z dálky a zamířila k němu. Gucci jí vyběhl naproti jako vždy ke každému, dokud jí nepoznal. Nebyla to Kate. I tak se jí ale pokusil oblíznou obličej, jakmile se usadila vedle Harryho. Nikdo z nich nepozdravil. V těchto dnech se to zdálo zbytečné.

„Vypadá šťastně,“ okomentovala po chvíli Gucciho hravost Alice.

„Neuvědomuje si, že už nepřijde,“ podotkl Harry a hodil mu znovu klacek někam daleko. „Myslí si, že se vrátí.“

„Prý byla tvoje sestra,“ poznamenala Alice, zatímco pozorovala Gucciho utíkající za klackem. Tenhle fakt se po škole ještě moc nerozmohl. Alice se to dozvěděla až od Rona.

„Ani se to nestihla dozvědět,“ procedil Harry skrz zuby stále naštvaný na osud. Podíval se pak na Alice. „Upřímnou soustrast.“

„Tobě taky,“ pootočila hlavu. Bylo ironií osudu, že tam oba dva seděli vedle sebe, když oba ztratili sourozence ten samý večer. Větší ironií bylo, že zrovna tihle dva spolu byli na plese, zatímco se tam Kate a Cedric dali dohromady. „Škoda, že nás musí spojovat zrovna ztráta sourozence.“

Gucci i s klackem přiběhl zpátky a přinesl ho Harrymu. Uchopil ho a chvíli se s Guccim o něj pral, než ho pustil. „Je to moje vina,“ řekl Harry. Pak se rozmáchl a hodil klacek tak daleko, až spadl do jezera. Gucci za ním běžel, ale zarazil se na břehu. Vodu neměl rád.

Po jeho poznámce Alice nakrčila čelo. „Jak to může být tvoje vina?“

Harry se na ní nepodíval. Hleděl na jezero. „Mohl jsem tomu zabránit. Oba dva tam byli kvůli mně. Kdybych chtěl víc vyhrát, nedotkl by se Cedric poháru a nedostal by se tam,“ řekl Harry a sevřel ruku pěst. „A Kate jsem měl odtamtud dostat. To já jsem ji tam nechal! To mě vyklouzla z rukou!“

„Jestli za to někdo může, tak jsem to já,“ vyhrkla Alice. „Měla jsem to předpovědět. A u Kate se to i stalo, ale já jsem byla moc pomalá a nezarazila jsem ji dřív, než se tam vydala.“

Harry na ní podíval. „Nemohla jsi tomu zabránit,“ namítl Harry. „V tomhle to bylo prostě předurčeno.“

„Pak jsi tomu nemohl zabránit ani ty,“ dodala Alice. Opět se na chvíli odmlčeli. „Vlastně si myslím, že za to můžeme všichni,“ promluvila po chvíli opět. „Byla jsem s Kate… nebo u jejího těla, když se to stalo. Zeleně se v ní zablesklo. Zkoušela jsem jí pak vyléčit a oživit. Přitom jsem si všimla, že ta značka zmizela.“ Zadívala se na své pravé zápěstí. Stejně jako na Harryho tam byla značka, kterou si je Smrt označila. „Všichni jsme se předurčili k tomu, abychom zemřeli. Jenom se to děje jinak, než jsme čekali.“

Harry se zamyšleně podíval na svoje znamení. „Cedrica si neoznačila,“ řekl po chvíli a zvedl oči.

„Asi byl on ten, koho si vybrala už jak dávno,“ pokrčila rameny. „Ale v jistém směru je to utěšující. Ať jsou teď kdekoliv, do desíti let se s nimi potkáme.“

Harry se podíval znovu na své znamení. Takhle nad tím neuvažoval. Znovu se s Kate potká a budou tam i jeho rodiče. Na jednu stranu doufal, že to bude brzy, ale v životě ho čekaly ještě nějaké záležitosti. „Ale předtím ještě musím něco udělat,“ prohlásil a podíval se znovu na Alice. „Chci, aby si Smrt vzala Voldemorta. Celých těch deset let se budu snažit, abych s sebou vzal i jeho.“

„Do toho plánu mě můžeš započítat,“ přidala se Alice.

Toho okamžiku mezi nimi vzniklo jakési spojení, o kterém už nikdy nikomu neřekli. Vzniklo tak mezi nimi jakési spojení. Jejich plány mohli znít pošetile. Dva puberťáci, kterým ještě ani nebylo patnáct, se rozhodli porazit nejmocnějšího černokněžníka všech dob. Jenže tohle nejsou dva obyčejní puberťáci. Tihle dva mají bilokantské schopnosti, i když jeden z nich ještě neaktivní. Ale hlavně měli v sobě odhodlání pomstít své blízké, a to jen tak něco nepřekoná.

O pár dnů později se konala závěrečná hostina jako každý rok. Letos ale byla jiná. Místo kolejních barev tam panovala černá barva na znamení smutku za své dva studenty. Pochmurná nálada byla znát všude. Nebylo zde žádné veselení a radování se z výhry poháru. Pokud se někdo něčemu smál, tak jen potichu.  Nejsmutnější a nejpobledlejší byli právě nebelvírský a mrzimorský stůl.

Naprosté ticho se ale rozhostila, když Brumbál začal svojí závěrečnou řeč. Musel jim toho ten večer říct hodně. Pokud je neinformuje o Voldemortově návratu, ministerstvo a Věštec to neudělají a oni zůstanou v nevědomosti. Ale než se k tomu dostal, tak začal mluvit o studentech, který tu osudnou noc ztratili. Mluvil o nich v dobrém a vynechal průšvihy, do kterých se Kate občas byla schopná dostat.

V průběhu jeho řeči na ně myslel snad každý v síni. Mnozí z nich pozvažovali tyhle dva za tragické milence. Mrzimorští mysleli především na svého bradavického šampiona, který měl přání, trochu jejich kolej více proslavit a získat pro ni nějaká uznání. Myslela na něj i jeho mladší adoptivní sestra, podle které byl Cedric ten nejlepší starší bratr, jakého si mohla přát.

 Nebelvírští zase mysleli na svoji praštěnou dobrodružku, která se neváhala vrhnout do všeho, ať se jednalo o záchranu kamaráda nebo o šílenou sázku se svým rivalem ze Zmijozelu. Mezi nimi byli i dvojčata Weasleyovi, kteří v ní viděli takovou nevlastní mladší sestru, kterou rádi občas trochu trápili a těšili se na léto s ní. Ginny zase připomínala starší sestru, kterou si jako malá tolik přála, ačkoliv dřív na ní trochu žárlila kvůli jejímu vztahu s Harrym. Dnes se jí to zdálo hloupé.

Ale v síni byli i takoví, u kterých byste jejich reakci a pocity jen tak nečekali. James Hutson cítil zklamání. Mrzelo ho, že ji nedokázal zachránit, jak chtěl. Přitom o její smrti věděl už od druhého úkolu, když mu Alice hned po vylezení z jezera pověděla o vizi, kterou tam měla. James se tak dozvěděl nejen o smrti Cedrica, ale i o smrti Kate. Ta první ho až tak netrápila, naopak to vítal. Alespoň měl mít volnou cestu k manipulaci s Kate. Jenže to by ji napřed musel zachránit. Teď se proklínal za to, že se tolik spoléhal na Malfoye. Neměl tolik věřit v to, že se mu podaří zabránit, aby se dostala na hřbitov. Teď s ní nemohl ve svých budoucích plánech počítat.

Draco Malfoy si naštěstí neuvědomoval své selhání. V tomhle byl James dostatečně důkladný, aby vymazal veškeré stopy. Draco proto litoval jiné věci. Nikdy teď nebude mít příležitost říct jí, že ten náramek jí dal loni před zápasem on. Cítil se tehdy provinile, že až moc přesáhl hranici, a chtěl to potají napravit. Někdy si poté říkal, že to byla jenom známka slabosti. Jenže teď si musel přiznat, že mu na ní v jistém smyslu záleželo. Už v prvním ročníku poznal, že je v něčem výjimečná, a zjištění o jejích schopnostech mu to potvrdilo. Držel se proto otcovi zásady držet se těch mocných. Jenže s ní to bylo problematické, nějaké přátelství s ní si pokazil už první cestou vlakem. Ale nevadilo mu to. Docela rád se s ní hádal a sázel. Přišel na to, že takhle ji dokáže dotlačit někam, kam chce on.

Ale nejdůležitější lidé pro Kate byli u nebelvírského stolu. Ti ji znali nejlépe. Když pak Brumbál vyzval: „Prosím, abyste, pozvedli své číše na památku Cedrica Diggoryho a Katherine Becker,“ tihle lidé věděli, jak si na její památku připít.

Harry Potter proto pozvedl číši a opravil Brumbála na oslovení, které jeho sestra preferovala: „Na památku Cedrica Diggoryho a na památku Kate.“