7. kapitola – Zařazování

kapitola7

Dopluli jsme k molu pod hradem a opatrně jsme všichni vylezli z loděk. Hagridovi se ulevilo, že nikdo nespadl do vody. Napadlo mě, jestli se mu už někdy stalo, že mu nějaký student spadl do jezera. Podívala jsem se na jezero a uvažovala jsem, kolik čarodějných nebezpečných tvorů tam asi je. 

Hagrid nás zavedl po schodech nahoru k nádvoří. Tím nádvořím jsme prošli k velké bráně, která byla dokořán otevřená. Dostali jsme se do síně, ve které na nás čekala žena ve smaragdovém hábitu s přísným výrazem v obličeji. 

Představila se nám jako profesorka McGonagalová. Je zástupkyní ředitele a ředitelkou nebelvírské koleje. Pak nám začala vykládat o kolejích. Protože jsem o nich věděla dopředu od Draca, tak jsem ji moc neposlouchala. Prohlížela jsem si síň a prváky, kteří stáli poblíž mě. Pohledem jsem přejela na zábradlí schodiště, když jsem se zarazila. Na zábradlí schodiště byl slizký zelený žabák. Vzpomněla jsem si na Nevilla, který ve vlaku hledal žabáka. Rozhlédla jsem se po ostatních, ale nikde jsem ho neviděla. 

Naklonila jsem se k Harrymu a ukázala jsem na žábu. „Myslíš, že to je ten Nevillův žabák, kterého hledal?“ pošeptala jsem mu a Harry pokrčil rameny. Znovu jsem se rozhlédla, jestli někde neuvidím Nevilla, ale bohužel nikde nebyl. Popošla jsem nenápadně o několik kroků k Hermioně. Hermiona si mě vůbec nevšimla, pouze hltala každé slovo, které profesorka řekla. 

„Hermiono,“ sykla jsme na ni, ale ignorovala mě. „Hermiono,“ oslovila jsem ji o něco hlasitěji, až se několik studentů na mě otočilo. Lehce jsem Hermionu šťouchla, až trochu vyjekla. Podívala jsem se na profesorku, jestli si toho všimla, ale dál mluvila o kolejích. 

„Nevíš, kde je Neville?“ zeptala jsem se jí potichu. Hermiona zavrtěla hlavou. Ukázala jsem na žábu na schodech. „Nevíš aspoň, jestli to není jeho žába?“ Hermiona opět pokrčila rameny. „Kdy jsi naposled viděla Nevilla?“ zeptala jsem se jí šeptem. 

„Ve vlaku,“ odpověděla mi. 

„A pak už si ho neviděla?“ zeptala jsem se jí. Hermiona zavrtěla hlavou. „Ani u mola nebo mimo vlak?“
„…když budete porušovat školní řád, tak přijdete o body nebo dostanete školní trest. Něco takového se možná stane jedné slečně, která má nutkání stále někoho otravovat.“ Profesorka se podívala přímo na mě a stejně tak se i ostatní na mě otočili. 

„Já…“
„Můžete mi říct, co je tak neodkladného, že to musíte řešit právě teď?“ 

„Jeden kluk ve vlaku hledal žabáka a tamhle jeden je, tak mě napadlo, jestli není jeho.“ Ukázala jsem na žábu na schodech. 

„Anebo je to tvůj budoucí manžel,“ řekla Pansy a zahihňala se tomu. Stejně tak všichni z Dracova kupé i s Dracem se tomu smáli. Ostatní se nad tím jen ušklíbli a dál to neřešili. Profesorka to ignorovala a dále mluvila pouze se mnou. 

„Je velice pěkné, že se tak staráte o blaho ostatních. Je tady někde ten student, kterému ta žába patří?“ zeptala se a rozhlédla se po ostatních. Nevill se nikde neozval a ani nikdo jiný nic neřekl. 

„Tak vidíte,“ pokračovala profesorka. „Zcela zbytečně mě přerušujete a otravujete ostatní. Jestli se to bude ještě někdy opakovat, tak můžete počítat se školním trestem.“ Profesorka se pak na mě pořádně podívala a na chvíli se jí zalesklo v očích. „Vaše jméno?“ zeptala se mě. 

„Katherine Beckerová,“ odpověděla jsem jí. Dále už se mnou nezabývala a začala nám vykládat o zařazování. Před celou školou se posadíme na stoličku a ona nám dá na hlavu Moudrý klobouk, který nám přiřadí správnou kolej. Pak nás odváděla velkými dveřmi do místnosti, o které nám předtím řekla, že se jí říká Velká síň. Zatímco se většina hrnula za profesorkou do síně, já jsem zamířila přímo naproti ke schodišti. Rychle jsem sebrala žábu a strčila jsem si ji do kapsy. Pak jsem honem utíkala za ostatníma. 

Velká síň byla ohromná. Nad hlavami studentů se ve vzduchu vznášeli tisíce svíček. Když jsem se podívala nahoru, tak jsem čekala, že uvidím obyčejný strop jakkoliv pěkný, ale místo něho jsem viděla oblohu s tisíci hvězdami. V síni bylo celkem pět dlouhých stolů. U čtyř z nich seděli studenti a u každého stolu byla velký prapor se znakem a názvem koleje. U toho pátého stolu seděli samí dospělí a uprostřed seděl starší muž s dlouhými bílými vlasy a s dlouhými bílými vousy. Jakmile jsme my prváci vešli do místnosti, zraky všech se upřely na nás. 

Prošli jsme celou síní až k učitelskému stolu, před kterým byla malá stolička se starým záplatovaným kloboukem. Zastavili jsme se několik metrů před ním. Profesorka k němu přišla a z vnitřní kapsy hábitu vytáhla pergamen, který rozložila. „Jakmile řeknu vaše jméno, přijdete sem a sednete si na stoličku.“ Vzala do ruky klobouk a z pergamenu přečetla „Abottová Hannah!“ Na stoličku dosedla světlovlasá dívka. Profesorka jí na hlavu položila klobouk, který vzápětí vykřikl „MRZIMOR!“ na celou síň. 

Díky tomu, že mám příjmení začínající na B, jsem přišla na řadu hned jako druhá. Cítila jsem, jak se na mě dívají všichni v místnosti. Dosedla jsem na stoličku a profesorka mi položila na hlavu Moudrý klobouk. Chvíli jsem tam jen seděla. Čekala jsem, co mi klobouk poví, ale nic neříkal. 

„KVÁK!“ ozvalo se z mojí kapsy. Díky tichu, které bylo v celé síni, bylo nyní kváknutí žáby slyšet po celé síni. Celá síň vybuchla smíchy. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Měla jsem chuť propadnout se do země. I klobouk se tomu trochu zasmál. 

„Vidím, že ráda pomáháš ostatním,“ řekl potichu, takže jsem to slyšela jenom já a možná profesorka. „Máš odvahu pomoct i klukovi, kterého sotva znáš. To by sedělo na Nebelvír nebo Mrzimor. Na druhou stranu máš veliký nadání na kouzla. Ten by se dobře využil v Havraspáru. Ještě by tu byl Zmijozel. Dokážeš být chladná a vypočítavá jako pravý Zmijozel.“ 

Vzpomněla jsem si na Draca, Pansy a jejich partu. Nechci strávit sedm let v jejich blízkosti. 

„Zmijozel ne,“ řekla jsem jasně Moudrému klobouku. 

Moudrý klobouk mi na nic neřekl. „Možná bude nejlepší, když se vydáš ve stopách svých rodičů. NEBELVÍR!“ 

„Ty víš, kdo jsou moji rodiče?“ vyhrkla jsem, ale nebylo mě slyšet, protože se ozval od stolu napravo potlesk. Chtěla jsem se dozvědět od klobouku víc o svých rodičích, ale profesorka mi klobouk sundala z hlavy. Neochotně jsem zamířila k nebelvírskému stolu, kde mě ostatní přivítali. Posadila jsem se vedle dvojčat, která mě pozdravila jako Lady Žabákovou. 

Následovalo několik dalších studentů třeba Alice Diggory, která se mnou seděla v loďce a Moudrý klobouk ji zařadil do Mrzimoru. Hermiona Grangerová byla zařazená do Nebelvíru. U ní jsem čekala spíš Havraspár. Prohlížela jsem si nezařazené, jestli mezi nimi nezahlédnu Nevilla, ale nikde nebyl. Ani když profesorka vyhlásila jeho jméno, nevystoupil a nešel ke stoličce. Profesorka ještě několikrát vyhlásila jeho jméno, až ho nakonec přeskočila a pokračovala dál.
Když potom profesorka oznámila Harryho jméno, síni se ozval šum. Všichni si o Harrym šeptali. Harry možná seděl na stoličce stejně dlouho jako já. Nakonec ho klobouk také zařadil do Nebelvíru. Draco Malfoy a všichni ostatní z jeho party měli štěstí, protože se dostali do Zmijozelu, kam chtěli. Rona klobouk prakticky vteřinu potom, co mu ho profesorka položila na hlavu, zařadil do Nebelvíru. Po zařazování následovala hostina, jakou jsem ještě nezažila. 

Byla tam spousta věcí, na které jsem měla chuť. Naložila jsem si na talíř pečené kuře a brambory a pustila jsem se do jídla. Harry, který seděl vedle mě, se bavil s jedním duchem, který se nám představil jako rytíř Nicholas de Mimsy-Porpington. Také se mu říká Skoro bezhlavý Nick a ukázal nám i proč. Vedle Harryho probírala Hermiona s prefektem Percym Weasleym, který patřil k Ronovým starším bratrům, školní předměty. Zbytek prváků rozebíral svoje rodiny. Každý řekl něco o svojí rodině a já jsem opět zopakovala svoji historku o mých neznámých rodičích. 

Když už jsem dojídala jídlo, Harry najednou vyjeknul bolestí a přitisknul si ruku na čelo. 

„Co ti je?“ zeptala jsme se ho. 

„Nic,“ řekl Harry, zatímco si mnul místo, kde měl jizvu. „Jenom jsem se podíval k učitelskému stolu a najednou mě rozbolela ta jizva.“ 

Přejela jsme pohledem učitelský stůl. Všichni učitelé si všímali svého až na jednoho profesora. Profesor, který seděl vedle profesora s fialovým turbanem, měl mastné havraní vlasy a hákovitý nos. Nejprve se díval na Harryho a pak přejel očima na mě. Vypadal překvapeně a chvíli se na mě díval, jako kdyby nemohl uvěřit, že tam sedím. Něco si pro sebe zamumlal a pak uhnul pohledem. Harry se mezitím přestal zabývat jizvou. Starší muž uprostřed učitelského stolu se postavil a začal mluvit:
„Vítejte v Bradavicích! Rádi tu vidíme nové i staré tváře. Pro ty, kteří mě neznají, jsem Albus Brumbál. Rád bych nové žáky informoval o zákazu vstupu do Zapovězeného lesa. Je tam spousta nebezpečných zvířat, takže pro vás bude lepší se jim vyhnout. Náš školník pan Filch by chtěl připomenout zákaz kouzlení o přestávkách. Dále ještě vám musím oznámit o zákazu vstupu do chodby vpravo ve třetím patře, pokud nechcete zemřít bolestivou smrtí. A nyní už je nejvyšší čas jít na kutě. Přeji vám dobrou noc!“ 

Všechny prváky z Nebelvíru svolal Percy a odváděl nás z velké síně po mramorovém schodišti vzhůru. Ujistila jsem se, že žába je stále v mé kapse a zatím neutekla. Percy nás vedl spoustou schodišť a několikrát jsme prošli schovanými dveřmi za závěsy. Stále jsme stoupali po nějakých schodištích, až jsme se zastavili před obrazem tlusté dámy v růžových šatech. 

„Tohle je Baculatá dáma, hlídá vstup do naší společenské místnosti. Musíte znát heslo, abyste se dostali dovnitř,“ oznámil nám Percy a pak se otočil k obrazu. 

„Heslo?“ zeptala se Baculatá dáma. Překvapilo mě, že obrazy se můžou hýbat a mluvit. 

„Caput draconis,“ odpověděl jí Percy. Obraz se vyklonil dopředu a za ním se objevila díra ve zdi. Všichni jsme postupně vlezli dovnitř a ocitli jsme se v nebelvírské společenské místnosti. Byla to kruhová místnost vyzdobená červeně a zlatě. Byla v ní spousta červených křesel a pár pohovek. Také v ní byl velký krb, ve kterém plápolal oheň. 

Percy nám ukázal vstup do našich ložnic. Všichni jsme vystoupali nahoru po točitých schodech a zalezli do svých ložnic. Bylo tam několik postelí s nebesy a tmavočervenými závěsy. U každé postele byl nějaký kufr. Každá z nás zamířila ke svojí posteli s kufrem. Mě byla přiřazena postel vedle okna. Všechny jsme se převlékly do pyžam nebo nočních košili a rovnou jsme si lehly do svých postelí. Všechny jsme byly unavené z té dlouhé cesty a tak jsme skoro ihned usnuly. 

Tu noc se mi poprvé po dlouhé době nezdálo o Harrym. Procházela jsem se hradem a hledala jsem Moudrý klobouk. Chtěla jsem, aby mi pověděl o mých rodičích, ale nikde jsem ho nemohla najít. Měla jsem na sobě svoji zelenou noční košili po kolena a stoupala jsem po schodech vzhůru. Ty schody se mi zdály být nekonečné, až jsem nakonec došla k velkému kamennému chrliči. Když jsem k němu přistoupila, ožil a ustoupil. Za ním bylo točité schodiště, po kterém jsem vystoupala. Na konci schodiště byli dubové dveře s mosazným klepadlem ve tvaru lva. Byli pootevřené a já jsem do nich lehce strčila, takže se otevřely dostatečně na to, abych jimi mohla potichu prolézt. 

Byla to veliká kruhová místnost se spoustou přístrojů na schodech a se spoustou obrazů na stěnách. Ničeho z toho jsem si nevšímala. Sledovala jsem tři postavy, které stáli u velkého psacího stolu. Za stolem seděl Brumbál a hovořil s profesorkou McGonagalovou a mužem s havraními vlasy.
„Je jí tak podobná, až to bije do očí,“ řekl Brumbálovi muž. 

„Už dávno jsem to prověřoval, Severusi,“ odpověděl mu Brumbál. „Lily nebyla nikdy znovu těhotná a žádné další dítě se jí nenarodilo.“ 

„Nemohli se předtím narodit dvojčata?“ zeptala se profesorka. 

„Ne,“ zavrhl tenhle návrh rázně Severus. „Lily by nikdy nedala žádné ze svých dětí pryč.“ 

„Tak jaký jiný návrh máte?“ zeptala se profesorka. 

„Ta podoba může být náhodná,“ navrhl Brumbál. 

„To by byla až příliš velká náhoda,“ zamítl to Severus. „Vypadá přesně jako ona. Stejné vlasy, stejná tvář a stejné oči.“ 

Netušila jsem, o kom se to baví a ani kdo je Lily. Vůbec si mě nevšímali. 

„Mezi ní a Lily je jeden rozdíl. Je až příliš moc neukázněná. Vyrušuje a nevydrží chvíli v klidu poslouchat,“ řekla profesorka. 

„Teď nejste moc objektivní, Minervo. Chtěla pomoci tomu chlapci s žábou, kterého zavřela ta zmijozelská parta ve vlaku,“ řekl Brumbál. Nevill, problesklo mi hlavou. Oni mluví o Nevillovi. Proto nebyl na zařazování, nějací zmijozeláci ho někde zavřeli a někdo, o kom tu celou dobu mluví, mu pomohl. 

„To mi připomíná, že doufám v jejich potrestání, profesore Snape,“ řekla profesorka směrem k muži s hákovitým nosem. 

„Pouze udělali nevinný žert,“ bránil je Snape. 

„Ale chudák kluk přišel o zařazování a byl několik hodin zavřený ve vlaku. Kdyby průvodčí neprohledal vlak, než odjeli, byli by ho našli až zítra v Londýně,“ hádala se s ním profesorka. 

„O zařazení nepřišel, jenom byl zařazen do Nebelvíru o pár hodin později,“ vyvrátil její obvinění Snape.
„Teď tu nejsme kvůli Nevillu Longobottomovi ale kvůli Katherine Beckerové.“ Ta slova mě šokovala. Oni mluví celou dobu o mně. Já jsem přece pomohla Nevillovi s tím žabákem. Ale kdo je ta Lily, které jsem tak podobná? 

„Katherine Beckerová?“ ozvalo se ze stolu. Řekl to Moudrý klobouk, který až doteď ležel na stole a až nyní promluvil. „Velice zajímavá dívka. Je velmi těžké dostat se jí do hlavy. Skoro jako kdyby tu ani nebyla. Také její talent je velmi zajímavý.“ 

„Jaký talent?“ vyhrkla jsem současně se Snapem. Naštěstí si nikdo nevšiml, že jsem něco řekla, slyšeli pouze profesora. 

„Je těžké nyní říct, jaký talent má. Ještě není poznat, co dokáže. Zatím je jen v jejím podvědomí. Jednou dokáže velké věci.“ Moudrý klobouk domluvil a už pak nic neříkal. I když se ho ostatní na něco ptali, tak už nepromluvil. 

Otevřela jsem oči. Už jsem nebyla v místnosti s obrazy a drobnými přístroji, ale ležela jsem ve své posteli v nebelvírské ložnici a oknem na mě svítilo ranní slunce. Vypadá to, že máme okno na východ.

Reklamy