23. kapitola – Hlas

kapitola23

Prázdniny u Weasleyových ubíhaly celkem rychle. Naštěstí si nikdo nijak moc nerozebíral Harryho příchod a tak to zůstalo jenom naším menším tajemstvím. Brzo si Harry zvyknul na život v kouzelnické rodině. Stejně jako mě ho udivovala spousta kouzelnických vymožeností. Pozitivní na jeho příjezdu bylo, že pan Weasley si našel nového člověka na vyzvídání informací o mudlech. A než jsem se nadála, tak se prázdniny začaly blížit ke konci.

Dopisy ze školy se seznamem pomůcky nám přišly akorát v den, kdy jsem se vracela do Londýna. Musela jsem se tam vrátit za Annie a také jsme tam měla spoustu svých školních věcí. Takže v polovině srpna jsem se vrátila zpátky do Londýna. Loučení s Weasleyovými nebylo až tak strašné, vždyť se s nimi příští středu sejdu na Příčné ulici. Tam bude i Hermiona, takže naše čtveřice bude opět pohromadě. Je to zvláštní, že už je to rok, co jsem byla poprvé nakupovat v Příčné ulici. Tenkrát jsem byla v kouzelnickém světě ještě nováček. A teď? Pořád jsem v tom všem nováček, i když už trochu menší.

Do kapsy od kalhot jsem si zastrčila peněženku. Výhoda obchodů v Příčné ulici je, že vám tam vždycky dají zdarma tašku. Takže si sebou nemusím brát, žádný batoh, kabelku, tašku nebo cokoli jiného. Vyšla jsem ven z pokoje a seběhla jsem schody dolů. Narazila jsem tam na Annie.

„Ahoj,“ pozdravila mě.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji také. „Co tady děláš?“

„Dneska jsme přece chtěli jít do obchoďáku,“ odpověděla mi.

„Dneska?“ ujišťovala jsem se. „Vážně dneska?“

„Jo,“ potvrdila mi to.

„Sakra,“ zaklela jsem. „Promiň, já na to úplně zapomněla. Akorát dneska se mi to nehodí.“

„Proč?“ zeptala se mě.

„No,“ začala jsem trochu nervózně. „Mám v plánu sejít se s ostatními na Příčné a nakoupit si věci do školy.“

„Aha,“ odsekla trochu uraženě.

„Jestli chceš, tak můžeš jít se mnou,“ navrhla jsem.

„A proč bych měla?“

„Protože seš moje nejlepší kamarádka?“ zkusila jsem jí odpovědět.

„Tak proč si odjíždíš za těma kamaráda a mě tu necháváš samotnou?“ Začala trochu zvyšovat hlas.
„Vždyť ti teď nabízím,“ pokusila jsem se jí to vysvětlit „abys šla se mnou. A předtím jsem tě nemohla vzít sebou, když já sama jsem tam byla host.“

„A co velikonoční prázdniny?“

„Hodně úkolů. Navíc víš, že jsme se snažili přijít na tu věc s Kamenem.“

Annie protočila oči v sloup. Koutkem oka jsem pohlédla na hodiny. Měla bych už vyrazit. Annie můj pohled postřehla.

„Tak si jdi za nimi. A užij si to s nimi.“ Na schodech jsem zaslechla něčí kroky.

„Annie,“ začala jsem, ale přerušila mě.

„Co kdyby sis musela vybrat mezi mnou a tím kouzelnickým světem?“ zeptala se mě.

„Jenže já si nechci vybírat,“ namítla jsem.

„A kdyby musela? Budu ti radši milejší já nebo ty tvoje kouzla a lektvary?“

„Jenže já do toho světa patřím!“ vyhrkla jsem. „Jsem čarodějka a to nezměním, ani kdybych chtěla. A já nechci. V Bradavicích mám kamarády a konečně jsem našla něco, u čeho jsem šťastná.“

„Fajn,“ Annie mírně nakrčila nos. „Tak ten svůj svět pozdravuj,“ řekla mi a odešla do vedlejšího pokoje. Otočil jsem se znovu ke dveřím, přičemž jsem na schodech zahlédla nějaké stíny, ale nezabývala jsem se jim.

Byla jsem na Annie naštvaná. Jak může chtít, abych si vybírala mezi jí a Bradavicemi? Nádherným hradem, zajímavými hodinami, zvláštními učiteli, úžasnými hostinami a báječnými přáteli? Ronem, Hermionou a Harrym?

Jak jsem tak naštvaně šla ulicemi Londýna, ten čas rychle ubíhal. Najednou jsem stála před Děravým kotlem.

Vešla jsem dovnitř a rozhlédla jsem se. Vypadalo to tu stejně jako posledně. Stejné ošuntělý nábytek a spousta podivných lidí. Prošla jsem bez povšimnutí lokálem a dostala jsem se ke zdi, která byla bránou do Příčné ulice. Vytáhla jsem hůlku a otevřela jsem si cestu dál.

Ani Příčná ulice se nezměnila. Stejné obchody, kde se dalo sehnat všechno kouzelnické zboží. A na konci té ulice stála majestátní budova, což byla Gringottova banka. Ještě nikdy jsem tam nebyla, ale jednou tam snad budu mít vlastní trezor. Procházela jsem těmi davy lidí a hledala jsem někoho známého. Podařilo se mi narazit na několik spolužáku, takže jsem zamávala Seamusovi a o chvíli později jsem prohodila několik slov s Levandulí.

Procházela jsem všemi těmi davy a lidé se na mě tlačili ze všech stran. Celou dobu jsem se rozhlížela, jestli nezahlédnu zrzavé vlasy, hnědé kudrnaté vlasy nebo černé neposedné vlasy. Vzhledem ke svojí malé výšce a tomu, že jsem byla celou dobu obklopená dospělými lidmi, jsem neměla moc šancí někoho nalézt. Nejrozumnější v tu chvíli bylo, dojít ke Gringottově bance a vylézt tam na schody. Právě tam jsem zamířila. Kde sakra všichni jsou? Kde je Hermiona, Ron a Harry?

„…“

Rozhlédla jsem se. Jako kdyby mi někdo něco pošeptal, ale nerozuměla jsem mu. Asi by mě to nezajímalo, jenže jsem měla pocit, že to bylo určené mně. Ale možná se mi to jen zdálo a možná to byl jenom vítr. Jo, tak to určitě bylo. Pokračovala jsem dál ulicí.

Bilokant…“ uslyšela jsem ten šeptavý hlas znovu, ale tentokrát zřetelněji. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikde nikdo nebyl. Vážně jsem zaslechla, jak někdo mluvil o schopnostech, které mám? Navíc ten hlas byl zvláštní. Syčivý, trochu mi připomínal hada. Nikdy předtím jsem ho neslyšela, ale přesto mi to připadalo tak trochu…povědomé.

Bilokant…“ zašeptal ten hlas znovu.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se nahlas a rozhlížela se po lidech kolem. Dívala jsem se jim do tváří, jako kdyby to tam měli mít napsáno. Většina lidí mě ignorovala, a když už se někdo, tak to bylo proto, že jsem musela vypadat jako blázen. Ve snaze najít zdroj toho hlasu, jsem popošla o kousek dál. Ocitla jsem se tak vedle úzké uličky mezi dvěma domy.

Bilokant…“ šeptal ten hlas znovu. Otočila jsem hlavu doprava, odkud jsem ten hlas slyšela. Vycházel z té uličky, ale nikoho jsem tam neviděla. Přešla jsem ke vstupu do té uličky, ale váhala jsem, jestli mám vejít dovnitř. Působilo to trochu děsivě a lidé se téhle uličce vyhýbali.

Bilokant…“ zaslechla jsem hlas znovu. Povzbudilo mě to. Nadechla jsem se a vykročila jsem dopředu. Možná je tahle ulička děsivá, ale někdy člověk prostě musí překonat strach. Kromě toho jestli je tu nějaká šance objevit něco víc o svých schopnostech, tak proto musím trochu zariskovat.

Ta ulička byla docela dlouhá a úzká. Štěstí, že jsem tak hubená. Asi po deseti metrech se ulička rozšířila. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Jestli je Příčná ulice středobodem anglické kouzelnické společnosti, tak tohle je středobod kouzelnického podsvětí. Všude jen špína a temnota. Zdálo se, že i slunce je tady schované. Lidé, kteří tudy procházeli, do tohohle místa zapadali. Napravo ode mě byla nějaká podivná stařena, která snad měla dva nosy a tři oči. Kromě toho měla také hrb a bradě bradavici. Stála tam v rohu držíc špinavý kotlík v ruce a něco si mumlala.

Byla jsem na tolik zaujatá tou stařenou, že jsem nekoukala na cestu. Proto jsem do někoho narazila. Tím někdo byl hnusný a ošklivý chlap, který byl asi pětkrát vyšší a širší než já.

„Co děláš, prcku? Čum na cestu!“ obořil se na mě, dál si mě ale nevšímal. Šla jsem tedy dál a snažila jsem se někde najít nějaké vodítko k tomu hlasu. Bohužel jsem během tohoto zkoumání ulice zašla o kousek dál a než jsem se nadála, už mi ten úzký průchod, kudy jsem sem přišla, zmizel z očí a nemohla jsem ho najít.

Kolem mě byla spousta divných lidí. Spousta velmi podivných lidí. Většina byla schovaná pod temnými kápěmi, zbytek byl zjizvený, vrásčitý a špinavý. Spodina společnosti. Jejich oči se upíraly ke mně. Ve svém čistém mudlovském oblečení, jsem tu působila až moc nápadně oproti jejich špinavým hábitům. Zvědavě mě pozorovali a já jsem se jich bála. Jenže nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděla, kudy se jde zpátky, a po hlase nebylo ani památky.

„Copak holčičko?“ ozval se za mnou hlas a já jsem se otočila. Mluvil na mě hubený chlap s dlouhými nemytými vlasy a s plnovousem, jehož délkou se rovnal Brumbálovi. „Rozhodla ses k nám přidat? Taková pěkná kůžička se nám tady hodí.“ Při těch slovech sáhnul rukou na moje rameno. Otřásla jsem se odporem a odstrčila jsem jeho ruku.

„Já- já tady jenom něco hledám,“ koktala jsem trochu vystrašeně.

„Neboj se, holka. My ti to najdeme,“ řekl a falešně se na mě usmál.

„Myslím, že ho najdu radši sama.“ Ačkoliv jsem se snažila o rozhodný hlas, vloudil se mi tam strach. Couvla jsem o několik kroků dozadu, ale místo toho jsem narazila zády do zdi. K tomu hnusnému chlapovi se přidal další chlap.

„Našel sis novou hračku, Darkusi?“ oslovil muže, který se mnou mluvil předtím.

„Spíš by se dala dobře prodat,“ zauvažoval nahlas. „Takováhle jemná kůžička je cenná.“

Vyvalila jsem oči hrůzou. Kruci, do čeho jsem se to zase dostala? Jsem sama někde v nějaké hnusné díře s hnusnými lidmi a mám strach. Ten nemívám moc často. Ani když jsme se loni vydávali zabránit Voldemortovi získat Kámen Mudrců, tak jsme se nebála. Spíš se to seběhlo tak rychle, že jsem se bát prostě nestihla. Jenomže teď jsem byla vystrašená. Opravdu hodně vystrašená.
Couvala jsem podél zdi a doufala jsem, že se jich zbavím. Bohužel ne, protože šli také za mnou. Podařilo se mi doplížit se k nějakým dveřím. Měla jsem v plánu zkusit se dostat dovnitř, kde bych mohla snad být v bezpečí. Jenže ty dveře se otevřely a minuly mě o pár centimetrů. Málem jsem od nich schytala pěknou ránu do ruky. Navíc na mě z těch dveří někdo vypadnul a srazil se se mnou.
Nejprve jsem čekala, že to bude zase někdo nemytý, ale s překvapením jsem zjistila, že to je konečně někdo normální. Byl to černovlasý kluk, podobně velký jako já a s rozbitými brýlemi. Byl mi povědomý a radostí mi poskočilo srdce, když jsem ho poznala.

„Harry!“ vyjekla jsem.

„Kate?“ otázal se překvapeně.

Skočila jsem mu kolem krku. Upřímně nevím, jestli to bylo proto, že jsem byla sama a vystrašená, nebo protože mi tak chyběl. Možná oboje. Prostě jsem byla ráda, že ho vidím.

„Kde se tu bereš?“ zeptal se mě Harry, když jsem ho pustila a podívala jsem se mu do očí.

„Hledám tě,“ pokrčila jsem rameny a pousmála jsem se na něj. V tu chvíli mi bylo jedno, že za mnou stojí nebezpeční chlapi. Harrymu to až tak jedno nebylo, protože jeho pohled se zaměřil někam za mě.

„Hele prcku, tuhle nech nám. My ji viděli první,“ zaslechla jsem jejich hlas za sebou, čímž mi svoji přítomnost rychle připomněli.

Harry ihned reagoval. Chytil mě za ruku a stáhl mě za sebe. „Nechte ji na pokoji!“ Postavil se ochranitelsky přede mne.

„Tak malej skrček si chce vyskakovat,“ vysmáli se mu.

„Hele, mladej, radši zmiz, než se ti něco stane.“

„Já zmizím,“ souhlasil Harry „Ale zmizíme odsud oba dva.“ Harry postřehl, že se třesu. Možná to bylo zimou, protože sem nesvítilo slunce, nebo to bylo strachem či nervy. Ať to bylo z jakého důvodu, Harry mi stisknul ruku ve snaze uklidnit mě.

„Zdrhneme,“ oznámil mi Harry šeptem, přičemž sledoval dva blížící se muže. „Na tři. Jedna – dva – TŘI!“

Rozběhli jsme se směrem co nejdál od nich. Běželi jsme, jak jsme nejrychleji mohli, ale překážkou pro nás byli ti ostatní lidé. Naštěstí překáželi i těm dvěma, kteří se za námi rozběhli. Jenže zatímco jsme mezi lidmi kličkovali, oni si prostě tu cestu davem proráželi. Párkrát nám i nad hlavou proletělo několik kouzel, ale všechny nás minuly. Celou dobu jsme se s Harrym pevně drželi za ruku, jako kdybychom se báli, že jestli jenom na chvíli pustím toho druhého, tak se nám ztratí. Proběhli jsme zrovna kolem jedné ježibaby, když jsem ho uviděla.

A pak jsem ten hlas uslyšela znovu.

Bilokanté…“ šeptal.

Byla jsem tím zaskočená a tak jsem se zastavila. Ale protože Harry ten hlas neslyšel, tak pokračoval dál. Harryho ruka mě táhla dál, ačkoliv já jsem už stála a protože sem to nečekala, podařilo se mi vrazit do toho nejbližšího stojícího.

Dopadlo to tak, že ten neznámý i já jsme skončili na zemi. Na chvilku se moje a Harryho ruce rozpojily. Začínala jsem se urychleně sbírat ze země, s čímž mi pomáhal Harry. Přitom jsem se bleskově omlouvala člověku, do kterého jsem narazila. Pospíchala jsem a tak jsem ani zprvu nezkoumala, kdo to je. Postřehla jsem jenom polodlouhé černé vlasy, které mu zakrývaly obličej. Když se zvedal, tak si zastrčil pramen vlasů za ucho a já jsem tak na zlomek vteřiny zahlédla jeho tvář.

„Jamesi?“

James zvednul hlavu a podíval se na mě.

„Kate, ty ho znáš?“ ozval se za mnou Harry.

„Kate? Ta z koupaliště?“ oslovil mě James. „Co tady u Morgany děláš?“

„Před někým zdrháme,“ odpověděl místo mě Harry a začal mě táhnout pryč. Jenže Jamesova ruka vystřelila a chytla můj rukáv.

„Počkejte,“ zarazil nás. „Tady se můžete schovat.“ Zatáhl do menšího výklenku u zdi, do kterého jsme se sotva vešli my dva. James se postavil před nás tak, že na nás nebylo vůbec vidět. Stáli jsme tam asi tak minutu, dokud kolem neproběhli.

„Už by měli být pryč,“ upozornil Harry Jamese. James se chystal uhnout, abychom mohli vylézt.

„Počkej,“ zarazila jsem ho. „Ještě chvíli zůstaň.“

Harry nechápal proč. Pravděpodobně ho předtím neviděl. Mně se ho povedlo postřehnout těsně předtím, než jsem zaslechla ten hlas.

Blonďaté vlasy, elegantní oblečení a povýšený úsměv. A vedle něj byla jeho starší verze. Můj nejneoblíbenější spolužák, se kterým už skoro rok vedu menší válku. Bohužel Draco Malfoy momentálně vyhrává. Momentálně jsem ho nechtěla potkat, protože by to vyvolalo otázky, co tady vůbec děláme. Nemluvě o tom, jak by se Malfoy vysmíval Harryho špinavému oblečení a rozbitým brýlím.

Až poté, co odešli, jsme konečně vylezli z výklenku.

„Tak a teď by mě vážně zajímalo, co děláte zrovna tady na Obrtlé? Vždyť kolik vám je? Jedenáct?“

„Skoro třináct. A nějak se mi sem povedlo zabloudit,“ pokrčila jsem rameny.

„A co tady potom děláš ty?“ zeptal se ho Harry trochu ostře.

James se na něj podíval. „Nakupoval jsem věci do školy. A kdo ty vůbec seš?“

„Já…“ začal Harry, ale byl přerušen.

„Harry! Kate!“ ozval se výkřik. Přes celou ulici se k nám ráznými kroky blížila mohutná postava.

„Co tady pro Merlina vyvádíte?“

„Menší zabloudění,“ vysvětlil mu Harry.

Hagrid každého z nás chytil za rameno a táhl nás pryč. Jamese si ani nevšiml a jemu to tak asi vyhovovalo. Podařilo se mi ještě mu při nuceném odchodu mávnout na pozdrav.

„Dvanáctiletý děcka na Vobrtlý ulici. To je vo kejhák.“

„To už jsme zjistili,“ řekl Harry tak potichu, že jsem to mohla slyšet jenom já.

Hagrid nás odvedl rovnou do Příčné ulice. Teprve tam nás pustil a z Harryho se snažil dostat tu špínu a saze.

„U Merlinovejch vousů, jak ste se tam dostali? Takhle zabloudit,“ mumlal si přitom nevrle.

„Letax,“ vysvětlil Harry jedním slovem. Potom jsme mu oba dva podrobně vysvětlili, jak jsme se sem dostali. Harry blbě vyslovil místo, kam se chtěl letaxem dostat. Hagrid sháněl něco proti žravým slimákům. Já jsem se držela svojí verze, že jsme prostě trochu zabloudila. O hlasu jsem jim nic neřekla.

Nakonec nás Hagrid zavedl k rodině Weasleyových. Tu spoustu zrzavých hlav nešlo přehlídnout. Shodou okolností tam byla už i Hermiona s rodiči. Právě Hermiona nás uviděla jako první.

„Támhle jsou!“ zaslechli jsme.

Během minuty jsme k nim dorazili.

„U Merlina, kde jste byli? A Harry jak to vypadáš?“ Paní Weasleyová se hned pustila do očišťování Harryho hábitu.

„Na Vobrtlý,“ odpověděl Hagrid za nás.

„Obrtlá?“ vyhrkl nevěřícně Ron.

„A ty nás tam mami nechceš pustit,“ vyčítalo jedno dvojče své matce.

Odpovědí mu byl zamračený výraz od matky. „Tohle není legrace, Georgi! Vždyť se jim mohlo něco stát!“

„Hlavně, že se oba našli,“ prohlásil pan Weasley. „Harry mohl skončit někde ve Skotsku. Takhle to alespoň nebylo moc daleko od nás.“

„A Kate, ty ses tam dostala jak?“ zeptala se mě Hermiona.

„Zapomněli jste mi říct, že je Obrtlá ulice tak nebezpečná,“ pokrčila jsem rameny. „Prostě jsem tam nějak zabloudila.“

Hagrid se poškrábal na hlavě. „Tak já už půjdu. Uvidíme se v Bradavicích!“ Všichni jsme se s Hagridem rozloučili a on pak odešel. Všichni jsme zamířili do Gringottovy banky. Cestou ještě Harry vyprávěl mně, Ronovi a Hermioně, jak narazil na Malfoye v jednom obchodě u Obrtlé ulice. Všichni si tam potřebovali vybrat peníze a v případě Hermiony směnit za mudlovské peníze. Jenom já jediná jsem tam jít nemusela, protože těch několik málo peněz z bradavického fondu mi předal už předtím Hagrid. Přesto jsem tam s ostatními šla, už jenom proto, abych konečně zjistila, jak to tam vypadá.

Prošla jsem dvěma dveřmi, bronzovými i stříbrnými, a ocitla jsem se v obrovské mramorové hale. Co mě na bance nejvíce fascinovalo, byli skřeti. Malá, vrásčitá stvoření, co mi hodně připomínala Dobbyho. Akorát že skřeti byli oproti domácím skřítkům o trochu větší a zamračenější. Většina skřetů seděla za dlouhým pultem, který se táhl skoro přes celou halu. Za těmi skřety přicházeli kouzelníci a čarodějky. Většinu z nich pak skřeti prováděli jedněmi ze spousty dveří, které byly v hale také.

Tam se od nás odpojila Hermiona, protože tam postávali její rodiče a Harry s Weasleyovými mířil dál dveřmi. Měla jsem v plánu se od nich také odpojit, jenže to mě obestoupili Fred a George.

„Jen pojď s námi,“ prohlásil Fred a zavěsil se za můj loket.

To samé udělal George z druhé strany. „Tu jízdu ve vozíkách si musíš zkusit,“ prohlásil George.

„Co je na ní tak strašného?“ zeptala jsem se jich. Zavěšená do nich jsem se nechala táhnout dveřmi společně s ostatními. Ocitli jsme se v chodbě, která mi trochu připomínala jeskyni a svažovala se strmě dolů. Na zemi byly koleje a uprostřed chodbičky velký vozík.

Podívala jsem se do té tmy, kam vedly koleje. „Prosím, řekněte mi někdo, že se mi to zdá a že tam není žádný hnusný sešup dolů.“

„Neboj, to zvládneš,“ ušklíbl se George. Kluci mě zatáhli do vozíku, kam jsme se kupodivu vešli úplně všichni i se skřetem. Vzápětí se vozík rozjel. Nejprve to bylo lehce, ale jakmile dorazil k tomu místu, kde se koleje svažují, nabral ohromnou rychlost. Řítili jsme se klikatými chodbičkami a klesali jsme stále hloub a hloub. Stěny jsem už ani neviděla, byly to jen šmouhy. Z toho studeného větru mě pálily oči. Připomínalo mi to let na koštěti, jenže koště se mi zdálo bezpečnější než jeden vratký vozík.

Nakonec jsme začali zpomalovat, až jsme v jedné chodbičce zastavili úplně. Vylezla jsem ven z vozíku, přičemž jsem se opírala kluky. Na nohách jsem se cítila poněkud nejistě a třásly se mi ruce.

„Kluci,“ oznámila jsem jim „za tohle vás nesnášim.“

„My víme,“ řekl mi George. S pohledem upřeným do země, jsem neviděla, jak se na ně jejich matka káravě podívala. Nevěděla jsem ani o pozdějším kázání, které od ní dostali. („Neměli jste ji tam brát, když nechtěla! Vždyť byla úplně bledá!“) Nepostřehla jsem ani tu malou hromádku bronzových a stříbrných a jednou zlatou mincí v trezoru Weasleových, protože jinak bych si všimla, že jsou na tom jen o něco málo lépe než já. Jenom jsem se opírala o zeď a snažila se udržet obsah žaludku v sobě. Když jsem pak měla nastoupit znovu do toho vozíku smrti, tak jsem zaúpěla a při jízdě jsem v duchu proklínala dvojčata. U Harryho trezoru jsem už vnímala dostatečně na to, abych si povšimla té obrovské hromady zlata v jeho trezoru.

Pořádně jsem si oddechla, až když jsem byla venku na čerstvém vzduchu. Několika hlubokými nádechy se mi trochu vlila barva do tváře. Před bankou jsme se všichni začali rozcházet. Pan Weasley šel s Grangerovými do Kotle na Máslový ležák, Percy nakoupit psací potřeby, dvojčata vyrazila dokoupit zásoby na svoje žertíky, až jsme tam nakonec zbyla jenom naše čtveřice, Ginny a paní Weasleyová.

„Rone?“ oslovila svého nejmladšího syna. „Dostaneš Ginny na starost. Zajdi s ní nakoupit hábity. Mezitím se jí pokusím sehnat nějaké věci na lektvary.“

„Proč zrovna já?“ ptal se Ron. „Vždyť s ní mohl úplně klidně jít Percy nebo Fred.“

„Protože jsem to řekla!“ zarazila jeho námitky. „A bez odmlouvání.“

„Klidně tam s ní zajdeme, paní Weasleyová,“ uklidňovala ji Hermiona. „Stejně potřebuju u Malkinové něco zařídit.“

Ron nakonec sklopil pohled a podvolil se matčině vůli. Ani Ginny z toho nebyla moc nadšená. Taky by mi nebylo příjemné, kdyby se mnou zacházeli jako s malou holkou. Takže nakonec nás všech pět vešlo do obchodu madame Malkinové. Harry a Ron nervózně postávali u dveří a snažili se dělat, že jsou neviditelní. Nějaká žena odvedla Ginny na stoličku, přetáhla ji přes hlavu hábit a začala ho špendlit na tu správnou velikost. Mezitím jsme si s Hermionou prohlíželi regály, vystavené hábity, šaty a všechno, co měli.

„Stejně mi přijde divné, jak ses tam na tu Obrtlou dostala,“ prohlásila po chvilce ticha Hermiona.

Podívala jsem se na ni. „Vždyť jsem už říkala, že jsem tam zabloudila.“

„Jenže si přitom nakrčila obočí,“ oznámila mi Hermiona. Moje ruka automaticky vystřelila k čelu a schovala obočí. Nesnáším, že mě takhle moc znají.

„Hermiono, vážně si myslíš, že bych tam dobrovolně šla, kdybych věděla, co je to za místo?“ Na důkaz pravdivosti svých slov jsem dala ruku dolů. Hermiony oči se zaměřily na moje čelo, ale pak pokrčila rameny.

„Asi máš pravdu,“ uznala a vrátila se k prohlížení hábitů. Nyní se přesunula k černým hábitům, které jako jediné smíme ve škole v době vyučování nosit.

Pohledem jsem přejela místnost. Bylo tu docela dost lidí. Víc než loni, když jsem tu byla. Loni… Můj pohled se zastavil u stoliček. Tohle je místo, kde jsem se poprvé bavila s Malfoyem. Tenkrát mezi námi bylo ještě příměří. Kdybychom se později ve vlaku nepohádali, možná bych s ním teď kamarádila. I když asi by to tak nedopadlo. Jsem z Nebelvíru a on ze Zmijozelu. Jakmile by mě zařadili, tak bychom se určitě pohádali. Ať by to způsobilo cokoliv, rozhodně bych nikdy neměla Malfoye za kamaráda.

Najednou jsem si uvědomila, že stále zírám na prodavačky, které špendlily na stoličkách zákazníkům hábity. Nyní byly obsazené jenom dvě stoličky. Na jedné byla Ginny a na druhé nějaká holka. Měla blonďaté vlasy a byla menší než Ginny. Připadala mi příliš malá na to, aby už měla nastoupit do Bradavic. Neviděla jsem ji do tváře, protože byla otočená na Ginny a nejspíš jí něco vyprávěla. Ginny se to nejspíš moc nelíbilo, protože se mračila a pomalu začínala rudnout vzteky. Vytušila jsem problémy a zamířila jsem k nim.

„Jak to jde?“ zeptala jsem se Ginny.

„Za chvilinku to bude,“ odpověděla mi místo ní čarodějka, která právě upravovala hábit pro Ginny. Nepamatuji se, že by i u toho mého hábitu před rokem tak pospíchali. Možná tady také vytušili problémy a snaží se dostat Ginny a tu blonďatou holku co nejdál od sebe.

Podívala jsem se na tu neznámou holku. Když čarodějka pracující na jejím hábitu přešla ke druhému rukávu, konečně jsem měla možnost podívat se jí do obličeje. I ona na mě upírala svoje oči. S lehce narůžovělými tvářemi, roztomilým malým nosem a dlouhými blonďatými vlasy působila velmi panenkovským dojmem. Až na ten pohled. Její šedé oči, které mi byly povědomé, mě podrobně zkoumaly, jako kdyby mi viděla až do duše.

Nakonec se obrátila zpátky na Ginny. „Přišla tě zachránit starší sestra?“

Nepřekvapilo mě to. Vždycky budu někomu připadat jako další Weasley. Obě jsme chtěly něco namítnout, ale ona pokračovala. „Ne, ona vlastně nemůže být tvoje sestra. Nejste si podobné. Na první pohled ano, ale odstín vlasů máte jiný. Tvůj“ kývla hlavou k Ginny „je spíš kombinace rezi a mrkve. A tvůj“ obrátila se znovu ke mně „ je podobný odstínu krve. Nemluvě o tom, že máte úplně jiné obličeje.“

„Gratuluji, vyhráváš první místo v pozorování lidí,“ řekla jsem jí trochu jízlivě. „Tohohle si většina lidí nevšimne.“

„Přitom stačí jenom si všimnout maličkostí,“ řekla mi a věnovala mi chladný samolibý úsměv. „Ale i kdybych se snažila sebevíc, tak tvoje jméno neuhodnu.“

„Jsem Katherine Beckerová,“ odpověděla jsem jí na její skrytou otázku.

V jejích očích jsem zahlédla krátký záblesk. „Jistěže, měla jsem tě poznat.“

Zatvářila jsem se zmateně. „My se viděly už někdy předtím?“

„Jednou jsme se krátce potkaly. Ale moc ses nezměnila.“

„Zato ty ses asi musela změnit hodně, protože tě nepoznávám.“

Krátce se zasmála. „A přitom znáš mého bratra. Zajímavá ironie osudu.“

„A odkud znám tvého bráchu?“ Já si říkala, že je mi povědomá.

„Můj starší bratr chodí do Bradavic. Párkrát se o tobě zmínil v dopisech. O tobě a tvých kamarádech.“ Hlavou kývla směrem k Ronovi, Harrymu a Hermioně. Podívala jsem se tím směrem. Hermiona už stála ve frontě u pokladny. Harry a Ron se bavili u dveří a Ron si přitom vůbec nevšiml, že stojí na lemu vystaveného hábitu. Naštěstí si toho žádná prodavačka ještě nevšimla.
Otočila jsem se zpátky k ní. „A tvůj brácha je…?“

Už se nadechovala, aby mi něco řekla. Možná mi chtěla vážně odpovědět nebo jenom položit nějakou záhadnou nic neříkající odpověď. Těžko říct. Přerušila ji prodavačka, která oznámila, že její hábit už je hotový. Blonďatá seskočila ze stoličky a přešla k pokladně. Když procházela kolem mě, postřehla jsem, že svou výškou dosahuje do výšky mých ramen. Přestože jí bylo pouhých jedenáct let, tak šla vznešenou chůzí. I její oblečení, jednoduché zelené šaty z drahé látky vypadaly elegantně a stejně tak i její vlasy, které byly pečlivě uhlazené a spletené do drdolu. Celkově na mě působila dojmem velmi opečovávané princezničky.

Zaplatila za školní stejnokroj a zamířila ke dveřím. Udělala jsem několik kroků k ní.

„Jak se teda jmenuješ?“ zeptala jsem se jí.

Pokrčila rameny. „Zkus na to přijít sama,“ odpověděla mi a pokračovala dál.

Do dveří v tu chvíli vešla blondýna středního věku v drahém hábitu. Přejela místnost pohledem a zastavila se až u té malé dívky. Stála jsem dostatečně blízko, abych slyšela, co ji říká.

„Všechno nakoupeno, Rebeko?“ zeptala se jí.

Rebeka přikývla a společně s ženou, pravděpodobně svojí matkou, vycházela ven na ulici. Ve dveřích se ještě zastavila a otočila se. Podívala se na mě a já na ni. Navzájem jsme si krátce pohlédly do očí. V tu chvíli, kdy jsem se dívala do její tváře, do jejích šedých očí, mi to došlo a já poznala, kdo je. Stejný povýšený výraz, stejné šedé oči, stejné šedé vlasy. Došlo mi, kde jsem ji potkala, i kdo je její bratr.

„Kdo to byl?“ zeptal se mě někdo. Otočila jsme hlavu a podívala jsem se do Harryho zelených očí.

„Rebeka Malfoyová,“ odpověděla jsem mu. „Mladší sestra Draca Malfoye.“

Harry se znovu podíval ke dveřím, kde ještě před chvílí byla Rebeka s matkou.

„Nevěděl jsem, že má sestru.“

„Já jo,“ prohlásila jsem. „Loni jsem potkala celou rodinu Malfoyových na nádraží. Za ten rok se docela změnila.“

„O čem mluvíte?“ zeptal se Ron, který k nám právě přicházel. Z druhé strany k nám šla Hermiona a Ginny, které si obě nakoupili nově oblečení. Ginny získala kompletní školní stejnokroj a Hermiona jeden nový hábit.

„O Malfoyově mladší ségře,“ odpověděl Harry.

„On má ségru?“ zeptal se Ron.

„Jo,“ odpověděla jsem.

„A pěkně nepříjemnou,“ dodala Ginny.

Tázavě jsme se na ni podívali.

Pokrčila rameny. „Trochu jsme se hádali.“

„Ségra, jen tak dál,“ pochválil ji Ron.

„Rone!“ okřikla ho Hermiona. „Neměla by si ji hned znepřátelit. Vždyť ji vůbec neznáme. Třeba není jako její bratr.“

„Hermiono,“ oslovila jsem jí. „Je to Malfoyová. Byla vychovaná stejně jako Malfoy. Takže budou mít spoustu vlastností stejných. Akorát mi připadá záhadnější než Malfoy. Ona je spíš…jako kdyby věděla něco, co já ne.“

„Nemá ráda krvezrádce a – nic ve zlém, Hermiono – mudlovské šmejdy,“ dodala Ginny. „Právě o tom jsme se hádali.“

„Já říkala, že je Malfoyová.“

Postupovali jsme davem, abychom se dostali dopředu. Paní Weasleyová musela nutně vidět Zlatoslava Lockharta naživo. Já jsem se tlačila dopředu spíš z důvodu, abych konečně zjistila, kdo to je. Co udělal tak světaborného, že je tak oblíbený? Nakonec jsme se dostali dostatečně dopředu, abychom ho viděli. Zlaté vlasy, zářivý úsměv. Na můj vkus moc přeslazený, ale jinak vypadal docela dobře.

Asi o půl hodiny později, během které si Lockhart všimnul Harryho a musel se s ním vyfotit, jsme odtamtud konečně vycházeli. Harry od něj ještě dostal všechny jeho knihy, které ale hned daroval Ginny. Líbilo se mi, jak byl Harry nesobecký a myslel na ostatní. Harry si klidně mohl dovolit ty knihy zaplatit, ale Weasleyovi měli peněz málo. Ani já jsem si nemohla dovolit si koupit všechny Lockhartovy knihy a to jsem sama, zatímco Weasleyovi je musí kupovat pro pět lidí. Vlastně díky Harrymu už jenom pro čtyři lidi. Já jsem si nakonec všechny knihy nekoupila, jenom několik, které jsem našla ve vetešnictví. Zbytek si od někoho půjčím nebo zajdu do knihovny, když je budu potřebovat.

Skoro jsme se dostali ven na ulici, jenže nám cestu někdo zastoupil. Byl to náš velmi „oblíbený“ spolužák z Bradavic.

„Malfoyi,“ povzdechla jsem si.

„Tys tady ještě chyběl,“ zareagoval na jeho přítomnost Ron.

„Weasley, copak ty si můžeš dovolit být tady?“ Malfoy se podíval povýšeně na Rona. „Nejsou pro vás knihy moc luxusní zboží.“

„Sklapni, Malfoyi!“ okřikla jsem ho.

Malfoy se podíval na mě. „Jasně, ty seš na tom přeci mnohem hůř.“ Podíval se na těch několik knih z vetešnictví v mojí ruce. „Ve vetešnictví neměli všechny? Nebo si na další neměla?“

„Není pěkné posmívat se ostatním kvůli jejich majetku, Draco,“ ozval se slabší hlásek za ním. Dovnitř vstoupila Rebeka Malfoyová a postavila se vedle svého bratra. Všem nám věnovala povýšený úsměv.

„Lepší je posmívat se kvůli původu,“ navrhl Malfoy a Malfoyová přikývla.

„Takže co to tady máme?“ zeptala se úlisným hláskem. „Mudlovská šmejdka, krvezrádce, jeden parchant z děcáku a tak zvaný slavný hrdina. Pěkná partička. Jeden lepší než druhý.“

V tu chvíli k nám přišel pan Weasley. Nevím, jestli zaslechl, o čem jsme se bavili, ale nejspíš vytušil problémy.

„Děti, běžte ven,“ řekl nám.

„Ale, ale, není to pan Weasley?“ zeptal se povýšeným hlasem muž, který k nám právě přišel. Bylo hned poznat, kdo to je. Jeho děti mu byly velmi podobné.

Naklonila jsem se k Ronovi a potichu jsem se ho zeptala: „Tohle je Lucius Malfoy?“ Sice jsem to věděla skoro jistě, ale chtěla jsem to mít potvrzené a právě Ron mi mou domněnku potvrdil.

„Takže tohle všechno jsou vaše děti?“ přejel nás všechny pohledem. „Tedy až na některé z nich,“ dodal, když se podíval na Harryho. Nakonec se podíval na Ginny, která v ruce držela kotlík, a v něm byly knihy od Harryho. Malfoy starší vzal pár knih do ruky a podíval se na ně zblízka. „Povězte mi, jak je zvládnete všechny uživit?“ Učebnice vrátil zpátky Ginny do kotlíku.

Panu Weasleymu se nahrnula krev do tváře a zatnul pěsti. „Snadno,“ procedil skrz zuby. „Stačí poctivě pracovat.“

„Myslíte tu vaší podřadnou práci se špinavými mudly?“

To už to pan Weasley nevydržel a vrhnul se na Malfoye. Oba se svalili na regál knih a přitom někdo drcnul do kotlíku Ginny, který se vysypal na zem. Prali se tam v záplavě knih, zatímco se kolem nich seběhl dav. Dvojčata Weasleyovi povzbuzovali svého otce, zatímco jejich matka se ho snažila svého manžela uklidnit. Nakonec je odtrhl od sebe Hagrid, ale to už jsem je neposlouchala. Pomáhala jsem Ginny sesbírat její knihy.

Mezi jejími učebnicemi byla jedna kniha jiná. Byla to černá malá knížka s odřenými deskami. A když jsem si ji vzala do ruky… Tělem mi projel záchvěv moci. Kniha se mi chvěla v prstech, až mě z ní brněly prsty a naskočila mi husí kůže. To, co jsem v tu chvíli cítila, bylo nepopsatelné. Byla to spousta pocitů v jednom. Moc, síla, strach, zoufalství, bolest… a zároveň i porozumění.

Zděšením jsem tu knihu upustila.

„Co se děje?“ zeptala se mě Ginny.

„Ta kniha…“

Ginny vzala knihu do ruky. „Co s ní je?“

„Ty to necítíš?“ zeptala jsem se jí.

„Co?“ ptala se mě nechápavě.

„Kde jsi to vzala?“

Ginny pokrčila rameny. „Nevím.“

Natáhla jsem k ní ruku. Opět ten nepopsatelný pocit. Stiskla jsem knihu pevně v ruce a nedbala jsem přitom na vibrace, které jsem z ní cítila.

Potom se to ozvalo znovu. Jenže tentokrát už jsem poznala, odkud to vychází. Z té černé knížky. A dokonce to znalo i mé jméno.

Kate…“

Reklamy