50. kapitola – Magické cvičení v Prasinkách

kapitola50Stejně jako to bylo většinou při našich pobytech na ošetřovně, i tentokrát trvala madame Pomfreyová na tom, že tu musíme zůstat celý zbytek víkendu. Alespoň že tu nemusím trávit čas sama, ale je tu se mnou i Harry. Kromě toho nás neustále někdo chodil navštěvovat. Snažili se rozveselit Harryho ohledně prohraného zápasu, ale ten se pořád tvářil smutně.

Nakonec jsem to v sobotu večer nevydržela a vylezla jsem ze svojí postele. Přecupitala jsem k jeho posteli a sedla jsem si na okraj jeho postele. Harry byl nejprve otočený ke mně zády, ale když ucítil, jak se postel prohnula, tak se otočil čelem ke mně.

„Měla bys být ve své posteli,“ poznamenal.

„Měla, ale to bys mě ty nesměl potřebovat ve svojí posteli,“ lehla jsem si vedle něj a zastrčila jsem nohy pod jeho deku.

„Víš, že by si někdo mohl tuhle větu vyložit špatně?“ pozvedl obočí a já jsem si uvědomila, co jsem vlastně před chvílí řekla.

„No jo, špatná volba slov,“ pokrčila jsem rameny. „Ale to nemění nic na tom, proč jsem tady. Tebe pořád trápí ten prohraný zápas.“

„Kate,“ povzdechl si a podíval se mi do očí. „Já vím, co mi chceš říct. Že jsem skvělý chytač a že to je jenom jedna prohra a podobně. Já to vím. Jenom potřebuju trochu času.“

Pozorně jsem si ho prohlédla a trochu jsem nakrčila čelo. Něco se mi na tom nezdálo. „To není všechno, že ne?“ zeptala jsem se ho.

„Co?“ podíval se na mě překvapeně.

„Ještě něco tě trápí,“ sdělila jsem mu svůj poznatek. „Co to je?“

„Nevím, o čem mluvíš,“ zavrtěl Harry hlavou a uhnul pohledem.

„Harry, nelži mi,“ řekla jsem přísně. „O co se jedná?“

Povzdechl si a podíval se na mě. „O… o to, co jsem viděl při zápase. Těsně předtím, než jsem vyletěl nahoru mezi mraky a pak spadl z koštěte, jsem na tribuně zahlédl smrtonoše. A to samé jsem i viděl o prázdninách těsně předtím, než mě srazil ten autobus.“

„O prázdninách jsi viděl Blakea,“ sdělila jsem mu a zadívala jsem se mu znovu do očí. „Já ho tenkrát viděla taky a pak jsem ho vzala k sobě. A teď… nevím, co to bylo. Blake byl u mě na pokoji, takže ten to být nemohl. Možná se ti to jenom zdálo.“

Harry se chvíli díval do mých očí. Netušila jsem, nad čím přesně přemýšlí. Hádám, že nad tím zápasem a nad mozkomory. „Taky jsem tam slyšel znovu ten ženský křik,“ řekl po chvíli. „A tentokrát jsem ho už poznal. Byl mojí matky. Ale nevím, proč jsem ji slyšel. Nebo proč jsem ji slyšel jenom já.“

„Určitě je to způsobeno těmi mozkomory,“ poznamenala jsem. „A nejsi jediný, kdo ji slyšel. V tom vlaku, když tam byl mozkomor, jsem se dotkla tvojí ruky a pak jsem slyšela nějaký křik taky.“

Harry se na mě překvapeně podíval. „Ale… to jsi určitě nějak získala přes to spojení.“

„Asi… Ale ono s těma mozkomorama je to celkově takový podivný,“ poznamenala jsem a opřela jsem si hlavu o Harryho rameno. Zároveň jsem pod dekou nahmatala jeho ruku „Máš ještě něco, co tě trápí?“

„Ne, už ani ne,“ pousmál se, zatímco si se mnou propletl prsty ruky. Usmála jsem se a zavřela jsem oči. Cítila jsem se takhle příjemně. Harryho přítomnost mě uklidňovala, připomínala mi bezpečí a domov. Dokonce jsem i takhle usnula, jak jsem později zjistila, když jsem se najednou ocitla v astrální podobě a dívala jsem se na naše spící těla vedle sebe. Opět mám pocit deja vu. Chvíli jsem uvažovala, jestli nemám prostě vlézt do svého těla a prostě spát. Anebo se mám jít projít po hradě? Nakonec jsem se rozhodla pro tu procházku. Projít se po hradě mi neuškodí. Harry mi mezitím ohlídá tělo.

Kráčela jsem chodbami a byla jsem ráda, že jsem si vybrala procházku. Při chůzi chodbou jsem nakonec objevila, že je dnes úplněk a měsíc dovnitř krásně svítí skrz okna. I když… Ne, špatně koukám. Měsíc není úplně kulatý, chybí mu kousek. Úplněk byl asi někdy minulý týden. Je trochu udivující, že se podařilo měsíci prodrat se skrz mraky. Po tom ošklivém počasí se nám pomalu začíná objevovat nějaké pěkné. Nebo alespoň v rámci možností, protože zima se stálé blíží. Možná bych se mohla projít po pozemcích. Tráva bude ještě mokrá a ve svitu měsíce se bude krásně třpytit.

Moje plány překazilo, když jsem na chodbě narazila na dvě osoby. V první chvíli jsem si pomyslela, že se jedná o nějaký pár, který se prostě na noc někam vytratil. Stáli docela blízko u sebe, takže mě ani nic jiného nejdřív. Neměla jsem zájem jim tu dělat neviditelného třetího, ale potřebovala jsem zrovna tudy projít. A když jsem procházela kolem nic, zaslechla jsem pár slov.

„Myslím, že už mi to došlo,“ řekl mužský hlas. Na studenta byl až moc hluboký. To mě zarazilo. Popošla jsem blíž. Nesvítili si vůbec hůlkou, pouze je osvětloval svit měsíce procházející oknem. Nakonec jsem rozpoznala, že ani jeden z nich není student. Byli to dospělí, asi nějací učitelé.

„Ale tebe se to netýká,“ namítla žena a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Kvůli tomu jsem poznala, že je to profesorka Reedová.

„Dal jsem si to dohromady a došlo mi, koho se týká. Umím počítat a odpovídala by tomu věku,“ namítnul muž a světlo měsíce ho ozářilo natolik, abych poznala, kdo to je. Profesor Lupin.

„To neznamená, že do toho máš co mluvit,“ oponovala mu. Z jejího hlasu bylo poznat, že jí tahle diskuse už unavuje.

„Tak jí řekni pravdu. Řekni jí o jejím původu. Zaslouží si to vědět,“ naléhal na ní, ale unikalo mi proč. O kom přesně se baví.

„Tohle není tvoje věc. Tohle je jenom moje věc. A to, co se tehdy stalo… To nepotřebuje vědět.“

„Potřebuje. Celý život žije ve lži. Teď, když ses sem vrátila, je vhodná příležitost jí to říct.“

„To, že jsem se vrátila, neznamená, že hned jí řeknu pravdu,“ namítla.

„Proč ne? Proč ses teda potom vracela?“ pozvedl obočí.

„Protože jsem kvůli Elizabeth musela,“ odsekla. „A ještě něco? Protože já bych ráda šla spát.“

„Ne, ani ne,“ zavrtěl hlavou. „To rozhodnutí nechám na tobě, jestli jí řekneš, kdo jsou oba její rodiče, anebo ji necháš žít v té nevědomosti, jak žije doposud. Ale představ si, že bys byla ty v její kůži. Jak by ses cítila?“

S těmi slovy odešel pryč a zanechal ji tam stát. Pravděpodobně přemýšlela nad tím, co jí řekne. Já jsem zase uvažovala nad tím, o čem se to tady bavili. Nejspíš o Elizabeth a o tom, kdo je její otec. Že by to byl Lupin? Je to možné, ačkoliv to přesně neřekl. Nakonec jsem nad tím přestala uvažovat a vydala jsem se zpátky na ošetřovnu. Lehla jsem si do svého těla a klidně jsem spala až do rána.

Ráno nás probudil hlas Rona. „Nechcete si sem rovnou pořídit dvojlůžko?“

Otevřela jsem oči a několikrát jsem jimi zamrkala, než se můj zrak probudil a postřehl Rona a Hermionu stojící u naší postele. Zároveň jsem cítila pohyb nalevo od sebe, jak se Harry nadzvedl a rukou šátral na nočním stolku po brýlích.

„Na co dvojlůžko? Vždyt se sem vejdeme v pohodě,“ odpověděla jsem Ronovi.

„Upřímně už to začíná být divný. Buďte rádi, že si madame Pomfreyová dneska přispala,“ poznamenala Hermiona a káravě nás sjela oba pohledem.

„Fajn, tak já už jdu k sobě,“ vylezla jsem z Harryho postele a lehla jsem si do svojí. Tahle byla o dost studenější. Budu si ji muset vyhřát.

„A taky vám přejeme dobré ráno,“ poznamenal Harry. „Stalo se od včerejška něco nového?“

„Nic moc,“ pokrčil Ron rameny. „Na koleji nebyla žádná oslava, atmosféra tam nebyla nic moc.“ Za tuhle poznámku si vysloužil od Hermiony šťouchnutí loktem. Ron prostě neumí být taktní. Podívala jsem se na Harryho. Že opět cítí vinu kvůli prohranému zápasu, jsem viděla i z této postele. Raději změním téma.

„Mám podezření, že Lupin je otec Elizabeth,“ vyhrkla jsem první, co mě napadlo. Všichni se na mě najednou podívali.

„Jak tě to napadlo?“ zeptala se mě Hermiona.

„Včera jsem slyšela rozhovor Lupina s Reedovou. Mluvili o Elizabeth a o tom, že by jí měla říct něco o jejím rodiči,“ vysvětlila jsem jim. „Napadá někoho jak jinak to vyložit?“

„Ale neřekl přímo, že je její otec?“ ujišťovala se Hermiona.

„Přímo ne… ale naznačoval to. Zbytek je moje domněnka,“ pokrčila jsem rameny.

„Řekneš jí to?“ zeptal se mě Harry.

„Asi jo,“ přikývla jsem. „Až ji někdy uvidím a až bude vhodná příležitost.“

*************

V příštích několika dnech se ukázalo, že ta příležitost jen tak nenastane. Možná to bylo tím, že jsem ji ani moc nehledala. Byla jsem na to moc líná. Navíc když jsem jí zahlídla, tak se zrovna vždycky s někým bavila. Časem jsem to nakonec i pustila z hlavy. Hlavu mi zaplnily každodenní starosti. Kromě dělání úkolu jsem se zabývala famfrpálem. Oliver poté, co Mrzimor prohrál s Havraspárem a my jsme tak měli opět naději na famfrpálový pohár, zintenzivnil tréninky. A kromě toho se začaly blížit Vánoce a s tím i předvánoční návštěva Prasinek. Měla jsem v plánu se tam ten víkend poohlédnout po nějakých nákupech. Jenže moje plány se změnily po jedné hodině léčitelství. Chystala jsem se zrovna odejít, když mě oslovila učitelka.

„Kate, mohla bys tu ještě chvíli zůstat?“

Podívala jsem se na profesorku a přikývla jsem. Počkala jsem, než odešli ostatní ze třídy a zamířila jsem ke katedře. „Co se děje?“

„Elizabeth mi řekla o tom tvém problému. Mohly bychom ti s tím pomoct, ale napřed je potřeba abychom pochopily tvojí moc. Jaké máš plány na víkend v Prasinkách?“

„Chtěla jsem nakupovat vánoční dárky, potom zajít ke Třem košťatům na Máslový ležák… Prostě takové klasické plány.“

„Tak až všechno nakoupíš a podobně, přijď k nám. Vyhovovalo by ti to ve tři hodiny?“

Přikývla jsem. Sice možná nestihnu ten máslový ležák, ale to nevadí. Nějakou oběť podstoupit pro to musím. Hlavně když nebudu už mít Toma v hlavě.

„Dobře. Tak můžeš jít na další hodinu,“ řekla mi a já jsem zamířila na hodinu Přeměňování. V duchu jsem se ale těšila na výlet do Prasinek.

Ten nastal v sobotu. Vstala jsem někdy po osmé ráno a šla jsem na snídani. Moc jsem nespěchala, času jsem měla dost. U snídaně jsme se rozloučili s Harrym a společně s Ronem a Hermionou jsem vyrazila do Prasinek. Procházeli jsme postupně obchody, Ron byl nadšený z předmětů u Taškáře. Udivilo mě, že jsem tam nezahlédla Freda a George. Posledně tam strávili skoro celou dobu.

Nakonec jsem se po nákupu několika maličkostí odebrala směrem k domu, kde jsem byla posledně. Ron a Hermiona se mezitím vydali do Medového ráje a popřáli mi hodně štěstí, abych se zbavila Voldemorta v hlavě. Zaklepala jsem proto na dveře. Vzápětí se dveře se rozlítly dokořán. Pomalu jsem vešla dovnitř.

„Ahoj,“ pozdravila mě Elizabeth, která seděla na gauči. Prohlížela si nějakou knihu, která vypadala velmi staře.

„Ahoj,“ mávla jsem jí na pozdrav a popošla jsem o něco blíž k ní. „Kde máš mámu?“

„Nahoře. Hledá ti lektvar na spaní,“ pokrčila rameny. „Asi nevíš, co je tohle, co?“ Kývla hlavou ke knížce.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou a posadila jsem se naproti ní. „Co to je?“

„Naše rodinná příručka pro bilokanty. Podle mě docela nudná. Někde něco o historii, o Roweně z Havraspáru, pak si tam někdo připsal svoje zážitky, občas nějaký ten návod. Ale jinak nic moc. Jenom něco o usměrňování energie. O hýbání věcmi se toho moc napsat nedá. Podle mě mají ostatní rody zajímavější.“ Tohle vysvětluje, proč ta kniha vypadá tak staře.

„Radši bys byla u jiného rodu?“ zeptala jsem se jí.

„Možná… hýbání věcmi není tak špatné. Ale podle mě nejlepší to má Nebelvír s živly nebo Zmijozel s myslí.“

„Jak myslíš,“ pokrčila jsem rameny. Začala jsem uvažovat, že bych jí řekla o tom, co jsem vyslechla o ní na chodbě. „Poslyš…“

„Ahoj Kate,“ ozvalo se ve dveřích. Profesorka Reedová přišla. Tak Eliz o tom rozhovoru teď neřeknu.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji.

„Dobře, takže zaprvé, když jsme tady, budeš mi tykat. Musíš se uvolnit a musí tady být správně prostředí, aby ses pořádně soustředila. Takže mi říkej tady Samantho nebo Sam.“

Přikývla jsem. „Dobře… Sam.“ Je to trochu divný tykat učitelce, ale nějak to překousnu. „Jak teda začneme?“

„Tím, že vypiješ tohle,“ podala mi malou lahvičku. „Musíš se dostat do astrální podoby.“

Vzala jsem si od ní lahvičku a naráz jsem jí vypila. Vzápětí se mi začaly zavírat oči a hlava padat. Než jsem se nadála, už jsem spala.

O pár minut později jsem procitla. Byla jsem v místnosti vedle svého těla, které někdo položil na gauč. Během těch několika minut se místnost poněkud pozměnila. Přibyly hořící svíčky, závěsy se zatáhly a ve vzduchu byla cítit podivná vůně.

Chvilku jsem se soustředila na zviditelnění a poté jsem se najednou zjevila před nimi. „Proč jsou tu ty svíčky?“

Samantha se na mě podívala a poté na mé tělo. „Zajímavé…“ okomentovala to a poté mi odpověděla. „Jsou tu kvůli atmosféře. Lizzie to také využívala, když se učila zvládat svoje schopnosti. Což mi připomíná, že jsem se tě chtěla zeptat, kdy se tvoje schopnosti projevily. Takže kdy?“

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Někdy krátce po nástupu do školy.“

„Takže v jedenácti, začátkem puberty,“ poznamenala Sam.

„Aspoň v tomhle se od nás, ostatních bilokantů, neliší,“ okomentovala to Elizabeth.

„Jak to myslíš?“ pozvedla jsem obočí.

„Že schopnosti se objevují se začátkem puberty. Nejenom u bilokantů, ale i u všech kouzelníků. Pokud tedy nepočítáme tu nestálou dětskou magii. Zbytky té nestálé se také trochu projevují i v těch jedenácti let. Až zpravidla ve dvanácti se ustálí.“

„Proto se někdy stane, že dítě z rodu Nebelvírského může třeba pracovat s myslí jako Zmijozel,“ doplnila svoji matku Elizabeth. „Já jsem v jedenácti zapálila záclony.“

„Bohužel jsi přitom nedokázala ovládnout i vodu a rovnou to uhasit,“ poznamenala Samantha a podívala se na mě. „Raději se vrhneme na ten tvůj problém.“

„Co mám udělat?“ zeptala jsem se.

„Musíš se dostat do své vlastní mysli a izolovat ho. Stejně jako se přes zmijozelskou moc dokážeš dostat do mysli cizích, teď se musíš dostat hluboko do té své vlastní.“

„Zkusím to,“ pokrčila jsem rameny. Podívala jsem se na svoje tělo. Poklekla jsem k němu a ruce jsem položila na svojí vlastní fyzickou hlavou. Tohle je komplikovanější než u ostatních. Do ostatních bych prostě vstoupila, ale když vstoupím sama do sebe, probudím se. Místo toho jsem to zkusila takto. Soustředila jsem se na svoji mysl a na svou hlavu. Ale nešlo to. V té hlavě bylo prázdno. Proč se vlastně snažím dostat tam, když tam teď nikdo není.

Stáhla jsem ruce. Ne, takhle to nepůjde. Musí to jít nějak jinak. Dát ruce na svojí astrální hlavu a zkusit se dostat tam? Možná by to vyšlo. Anebo možná můžu vstoupit do svého těla a zároveň do svojí mysli. Třeba se do mysli dostanu dřív, než se probudím. Za pokus nic nedám.

Proto jsem se napřed usadila do sebe na pohovku a poté jsem si do sebe i lehla. Přitom jsem se soustředila na tělo, ne na mysl. Vzápětí jsem otevřela svoje fyzické oči a spatřila jsem bílý strop, ale v další sekundě jsem se ocitla v temnotě.

Bylo tam toho kolem mě hodně. Chvíli mi to připadalo jako temnota, ale vzápětí jsem kolem sebe spatřila spoustu barev. Ani jsem necítila pod nohama žádnou pevnou půdu. Co tady vlastně hledám? Voldemorta. Musím ho najít. Jak ale? V téhle změti barev těžko. Potřebuji něco jiného. Jiné znázornění mysli.

A rázem jsem se ocitla na chodbě s pevnou zemí. Strohá, prázdná, kamenná chodba. V téhle jsem nikdy nebyla, vůbec jsem ji nepoznávala. Nebylo tu nic zajímavého, až na jedny dveře. Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř. Uvnitř byla opět spousta barev a obrazů. Neustále se měnící obrazy z mého života. Hele, támhle jedu poprvé na kole. Tohle bude asi cosi jako nějaká vzpomínkárna a mezi těmi vzpomínkami tu byly další dveře. Ty dveře mi oproti těm předchozím přišly poněkud zvláštní. Vypadaly mnohem masivněji a bytelněji, také byly mnohem větší.

Otevřela jsem je, prošla jsem jimi a ocitla jsem se v další vzpomínkárně. Jenže tahle byla o něco jiná. Kam jsem se podívala, byla nějaká scéna s Harrym. Proč má v mojí mysli vlastní vzpomínkárnu?

Zavrtěla jsem nad tím hlavou a rozhodla jsem se nad tím nepřemýšlet. Místo toho jsem se podívala na poslední dveře. Byly podobné těm předchozím, ale byly o hodně tmavší. Prošla jsem jimi do další místnosti.

V téhle místnosti byla další vzpomínkárna, převážně na loňský rok a převážně na Toma. Oproti ostatním místnostem tu také byla jedna zvláštnost. Kromě vzpomínek tu stál také on.

„To je pěkné, že jsi mě přišla navštívit,“ poznamenal Tom. „Ačkoliv je poněkud znepokojující, co tady vlastně děláš. Zeptal bych se, ale já už to vím. Přišla jsi mě se sem zbavit.“

„Anebo můžeš odejít sám a ušetřit mi práci,“ navrhla jsem mu.

Popošel ke mně o něco blíž. „Kdy konečně pochopíš, že mě se sama nezbavíš? Vždycky budu mít místo ve tvé mysli.“

„Stačí mi, když tě nějak odizoluju.“ Podívala jsem se na ty dveře, kterými jsem sem přišla. Co kdybych si jenom představila, jak ty dveře zmizí? A kdyby potom vážně zmizely, tak by potom byl v mé mysli, ale nedostal by se ven.

„Ne,“ zamumlal. „To nedělej.“

Otočila jsem se na něj. „Co je?“ vítězně jsem se usmála. „Právě jsem na tebe vyzrála a tobě to došlo?“

„Nedělej to. Nebo se nikdy nedozvíš, kdo jsi. Co jsi zač.“

„Tak mi to řekni!“ vyhrkla jsem a dramaticky jsem rozhodila rukama. „Takhle si začínám myslet, že nic nevíš a jenom blafuješ.“

„Neblafuju,“ zavrtěl hlavou a přišel až těsně přede mě. Podíval se mi do očí a položil mi ruce na ramena. „Vím přesně, kdo jsi, co jsi zač a kdo je tvoje rodina. Ještě to nevíš, ale pro tenhle svět budeš velmi významná.“

„Když jsem tak významná, proč mi to prostě neřekneš?“

„Nehodí se to do mojí strategie,“ zavrtěl hlavou.

„Tak to je mi potom líto, ale právě jsi ztratil svoji poslední možnost,“ pronesla jsem. Následně jsem zavřela oči a začala jsem si představovat, jak ty dveře mizí.

„Ne!“ vykřikl a zkusil mnou zatřást. Nepomáhalo to. Sice jsem to cítila, ale víc jsem se soustředila na ty dveře. Ale on vzápětí udělal něco, co mě překvapilo. Naklonil se ke mně a políbil mě. Zarazila jsem se a otevřela jsem oči. Asi jsem šílená, ale mě se to líbilo. On se mi pořád trochu líbil.

Ale naštěstí sem nemusela řešit, jak mám reagovat, protože už jsem to nestihla. On se rozplynul a já jsem se najednou ocitla ve vedlejší místnosti, ve které už nebyly žádné tmavé a ohromné dveře. V první chvíli jsem pocítila zklamání, že ten polibek skončil. V další chvíli jsem cítila vinu, že bych chtěla pokračovat. Potom jsem ucítila další pocity, ale ty nepatřily mně, to jsem poznala. Patřily Harrymu. Cítila jsem rozhořčení, frustraci, vztek, smutek a mnoho dalšího. Hned jsem věděla, že musím za Harrym. Myslela jsem tedy jenom na něho a jak se k němu dostat.

A vzápětí jsem se ocitla v nebelvírské ložnici. Harry ležel v posteli, otočený zády ke mně.

„Harry?“ oslovila jsem ho.

Žádná reakce.

Posadila jsem se tedy na okraj postele a natáhla k Harrymu ruku. Pohladila jsem ho po vlasech. „Harry, já vím, že jsi vzhůru. A vím taky, že se něco stalo.“

Harry se konečně překulil na druhý bok a podíval se na mě. „Byl jsem v Prasinkách. Fred a George mi řekli, jak se tam dostat. Byl jsem s Ronem a Hermionou u Tří košťat. Slyšeli jsme rozhovor McGonagallové, Hagrida, Kratiknota a Popletala. Mluvili o mých rodičích a Siriusi Blackovi. Byli přátelé. Oni mu věřili, ale on je zradil.“

„Och.“ Já vím, že to není nic moc reakce, ale aspoň nějaká. Vím, že bych měla říct něco utěšujícího. Ale nenapadalo mě co. Tak jsem ho prostě jenom vzal za ruku. Cítila jsem to pouto mezi námi a cítila jsem i jeho smutek a bolest ze zrady. Ne, takhle to nenechám. Raději je přetáhnu do sebe. A tak jsem začala cítit, jak jeho deprese proudí skrz nás a já se cítím stále hůř a hůř. Ale zároveň jsem i viděla, jak se Harryho tvář projasňuje. Neusmíval se, ale vypadal klidněji. A když jsem pustila jeho ruku, všiml si, že se něco děje. Posadil se na posteli a podíval se mi do očí.

„Co jsi udělala?“

„Pomohla jsem ti,“ odpověděla jsem mu.

„Proč to děláš? Jsou to moje problémy. Nemůžeš nést problémy nás obou.“

„Všechny ne,“ pousmála jsem se. Natáhla jsem k němu ruku a pohladila jsem ho po tváři. „Ale část můžu.“

Chytil moji ruku a přidržel si ji u tváře déle. Zabránil mi tak jí zase stáhnout. Podíval se mi do očí. „A co tvoje problémy?“

„Teď žádné nejsou. Voldemort je pryč,“ pousmála jsem se.

„To je dobře,“ usmál se. A vzápětí udělal něco nečekaného. Naklonil se ke mně a chtěl mě políbit.

„Ne,“ zamumlala jsem dřív, než se naše rty stihly střetnout, a odtáhla jsem se. Nechala bych ho, ale nepřišlo mi to správné. Před chvílí mě políbil Tom a stejnými rty mám líbat i jeho? To je zvrácené. Raději někdy jindy.

„Děje se něco?“ zarazil se. Nechápal, proč jsem to udělala, a já jsem mu to nechtěla vysvětlovat.

„Musím už jít. Moje tělo je pořád v Prasinkách,“ vysvětlila jsem mu. „Uvidíme se ráno,“ rozloučila jsem se s ním. A aby mu to nebylo líto, naklonila jsem se k němu a políbila jsem ho na tvář.