48. kapitola – Noc ve Velké síni

kapitola48Po příchodu do Prasinek jsme se rozdělily a každá z nás šla svojí cestou. Vlastně já jsem víceméně do Prasinek už nešla, jenom jsem zamířila k místu, odkud měly odjíždět kočáry do hradu. Už se tam shlukovali studenti a chystali se postupně odjet. Někteří už odjeli, někteří ještě vyčkávali z různých důvodů.

Mezi těmi vyčkávajícími byli dva moji kamarádi, Ron a Hermiona. Rozhlíželi se a někoho hledali. Nejspíš mě. Zamířila jsem proto k nim.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je, jako kdyby se nic nedělo.

„Kate!“ vyjekla Hermiona. Asi mě neviděla přicházet. „Kde jsi byla? Měli jsme o tebe starost.“

„Jo, promiň. Trochu jsem se zapovídala.“

„S kým?“ zeptal se Ron.

„S tím neznámým, s kým jsi tam měla sraz?“ zeptala se Hermiona, přičemž nakrčila čelo. Moc se jí to asi nezdálo.

„Jo,“ přikývla jsem a usmála jsem se. „Poslala mi to profesorka Reedová. Mám dobré zprávy.“

„Jaké?“ zeptal se Ron.

Podívala jsem se na kočár, který právě přijel, a zamířila jsem k němu. Když jsem do něj nastupovala, tak jsem se ohlédla na Rona a Hermionu, kteří stáli hned za mnou.

„Nejsem jediný bilokant na škole,“ poznamenala jsem a nastoupila jsem do kočáru. Posadila jsem se na sedadlo a vzápětí se naproti mně usadil Ron a Hermiona.

„Počkat, ty myslíš, že ona a ta její dcera jsou bilokantky?“ zeptal se Ron.

„Nemyslím, já to vím stoprocentně. A dokonce vím i jaký druh.“ Na chvíli jsem se zarazila. „Tohle zní, jako kdybychom byly nějaké věci.“

„Druh?“

„To patří k nejnovějším novinkám o bilokantech, které jsem se dneska dozvěděla. Bilokanti se dělí podle bradavických kolejí. Ono zakladatelé Bradavic byli taky bilokanti a každý měl jiný druh moci. Pak se to nějak dědilo v rodinách, až se to dostalo do současnosti. Tyhle dvě patří k Havraspáru.“

„A ty jsi…?“ zeptala se Hermiona.

„Nějaký speciální neznámý druh. Bůh ví, co jsem zač. Ani ony to nevěděly,“ pokrčila jsem rameny. „Proč musím být pokaždé v něčem jiná?“

„Buď ráda. Rozhodně nemůžeš říct, že bys byla obyčejná.“

„Někdy by mi nevadilo, kdybych taková byla,“ povzdechla jsem si a zadívala jsem se ven. „Ale aspoň jsem zjistila jednu věc o mých rodičích.“

„Jakou?“ zeptal se Ron.

„Minimálně jeden z nich byl bilokant, protože se to dědí v rodině.“

„Tím se ti tvoje hledání zužuje na… všechny bilokanty na světě, o kterých nevíme, kdo jsou. Takže to pořád může být kdokoliv,“ poznamenal Ron. „To je velký pokrok.“

„Hele, aspoň nějaký pokrok. Stačí, když narazím na nějakého bilokanta, abych se ho zeptala, jestli není náhodou můj rodič,“ pronesla jsem a rozhlédla jsem se po okolí. Každou chvílí budeme zastavovat.

„A profesorky Reedové ses na to ptala?“ zeptala se Hermiona.

„Ne, předpokládám, že by mi to sama řekla, kdyby to byla pravda.“ Na moment jsem se zamyslela a po chvíli jsem dodala: „Aspoň teda doufám.“ Vzápětí kočár zastavil, jelikož už jsme byli u hradu.

Vylezla jsem z kočáru a společně s přáteli jsem došla do hradu.

„Měli bychom najít Harryho,“ poznamenal Ron.

Harryho jsme nalezli docela snadno. Jakmile jsme vystoupali nahoru do společenské místnosti, našli jsme ho tam sedět v křesle.

„Ahoj, Harry,“ usmála jsem se, zatímco Ron mu vysypával do klína všechny sladkosti, které jsme mu koupili v Medovém ráji.

„Ahoj,“ odpověděl nám Harry na pozdrav a prohlédl si ji. „Vypadáte, že jste si to užili.“

„Ani tak ne, protože většinu odpoledne jsme se snažili najít Kate,“ podívala se na mě vyčítavě Hermiona.

„Už jsem se vám omluvila. Prostě jsem se zapovídala. A musíte uznat, že jsem zjistila velmi zajímavé novinky.“

„Jaké?“ zeptal se Harry.

Rozhlédla jsem se okolo. Nejsem si jistá, jestli je vhodné probírat bilokanství zrovna tady, protože příliš blízko nás seděla dvojčata.

Podívala jsem se proto znovu na Harryho. „Řeknu ti to po večeři,“ odpověděla jsem mu a následně jsem se pokusila odvést řeč jinam „A co ty jsi mezitím dělal?“

„Měl jsem v plánu napsat esej na lektvary, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Narazil jsem na Lupina…“ začal Harry vyprávět svoje vyprávění o tom, jak viděl Lupina pít nějaký lektvar od Snapea.

„Lupin to vážně vypil?“ poklesla Ronovi čelist. „Copak nemá rozum?“

„Proč by to neměl vypít?“ zeptala jsem se, protože jsem nechápala, co je na tom tak strašného.

„Snape se snaží získat jeho místo. Určitě se ho snaží otrávit!“ vyhrkl Ron.

„Rone, přece by se ho nesnažil otrávit přímo Harrymu před očima. Vymyslel by něco důmyslnějšího.“

„Poslyšte, nechci rušit tu vaší debatu, ale měli bychom jít na hostinu. Začne každou chvílí.“

Tímto se naše diskuse o Snapeovi a Lupinova odsunula do daleka. Naše myšlenky už brzy rozptýlila ohromná hostina. Jsem ráda, že tahle hostina vychází vždycky zrovna na moje narozeniny. Po dobu mého pobytu v Bradavicích si nemusím dělat starosti s občerstvením na oslavě, kdybych nějakou pořádala. Stačilo by si odnést jeden z těch pěkných mohutných dortů a bylo by o to rázem postaráno. Možná nějakou takovou oslavu někdy uspořádám. Třeba příští rok.

Nakonec jsem ale nebyla na té letošní oslavě úplně do konce. Když jsem dojídala dezert, tak do mě někdo pod stolem lehce kopnul. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem na Harryho. Pochopila jsem, co tím naznačuje, a vstala jsem od stolu. Harry udělal to samé. O chvíli později jsme oba dva vycházeli ze síně a mířili jsme na pozemky. Tam budeme mít klid si promluvit.

„Takže co se dneska stalo až tak nového?“ zeptal se mě, když už nás nerušil venku hluk ze síně. Procházeli jsme po pozemcích, kde začínala být už pomalu tma. Stále ještě svítily v dálce nějaké paprsky slunce, ale celou oblohu projasnit nedokázaly.

„Zjistila jsem něco o bilokanství, něco o jeho původu. Popovídala jsem si totiž dvěma bilokantkama,“ odpověděla jsem mu.

„Což je ta profesorka s dcerou,“ poznamenal Harry.

„Ano, jsou,“ přikývla jsem. „Měly jsme takový dlouhý rozhovor. Věděl jsi, že zakladatelé Bradavic byli bilokanti?“

„Ne, tak tohle jsem vážně nevěděl,“ zavrtěl Harry hlavou.

„Ani jsi neměl jak to zjistit,“ pousmála jsem se. „A právě podle těchto zakladatelů se dělí bilokanti na druhy. Záleží na tom, jaké máš schopnosti. Nebelvír ovládá živly, Mrzimor má něco s léčením, Havraspár hýbe s předměty a Zmijozel si hraje s myslí. A tyhle schopnosti se dědí z rodičů na děti, takže jeden můj rodič byl bilokant.“

„A kam zapadá chození ve spánku mimo tělo?“

„Nikam,“ pokrčil jsem rameny. Zastavila jsem se u jednoho stromu a podívala jsem na Harryho. „Jsem speciální druh. Možná si založím svůj vlastní.“

Harry se také zastavil a podíval se na mě. „Myslím, že už pro něj máš název. Titendia. Nebo titendiálové… nejsem si jistý, jak se to skloňuje.“

„To domyslím, až nás bude víc,“ zasmála jsem se. „A dělal si ty dneska ještě něco zajímavého?“

„Jo,“ přikývl Harry. „Ráno jsem vyvenčil Blakea. Pak jsem ho chtěl odvést zpátky na kolej, ale pak jsem narazil na Lupina a nějak jsem ho tam nestihl odvést, takže jsem nechal Blakea u Hagrida. Budeš si tam muset pro něj zajít.“

„To mi teda říkáš brzo, když už je tma.“ Trochu jsem nakrčila čelo a předstírala jsem, že se mračím.

„Promiň, dřív na to nepřišla řeč,“ pokrčil Harry rameny. „Ale ono možná Blakeovi až tak neuškodí, když zůstane u Hagrida přes noc. Aspoň je na čerstvém vzduchu.“

„Dobře, přesvědčil jsi mě,“ rezignovala jsem. „Vyzvednu ho ráno.“

„Takže teď ti stihnu dát můj dárek?“ pozvedl obočí a přitom sáhnul do kapsy.

„Pravděpodobně ano,“ usmála jsem se.

„Takže,“ Harry rychle něco vytáhl z kapsy a schoval to za zády. Následně mi podal ruku, aby mi mohl popřát. „Přeju ti všechno nejlepší k tvým čtrnáctým narozeninám, hodně štěstí, zdraví, ať letos nikomu nenaletíš, ať se nedostaneš do moc problémů a ať úspěšně zvládneš závěrečné zkoušky z dějin. Teď zavři oči.“

Poslušně jsem zavřela oči a potom jsem ucítila dotyk na mojí ruce. Harry mi povyhrnul rukáv a něco dělal s mým zápěstím. Něco na něj věšel.

„Teď můžeš otevřít oči,“ řekl mi po chvíli. Otevřela jsem je a podívala jsem se na svojí. Na mém zápěstí se nacházel stříbrný náramek. Nebo možná nebyl stříbrný a jenom tak vypadal, já nevím, nejsem odborník. Ale hlavně na tom náramku visel přívěsek ve tvaru anděla. „Pro mého strážného anděla,“ řekl Harry. Jeho ruka stále spočívala na mé.

Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se Harrymu do očí. „Děkuju,“ usmála jsem se.

„Nemáš za co. Zachránila jsi mi několikrát život, tohle je maličkost,“ opětoval mi úsměv a taktéž se mi podíval do očí.

„Ale ty jsi mi taky už párkrát zachránil život. Měla bych ti taky jednoho takového dát,“ namítla jsem.

„Jenže já ti život zachraňuju obyčejným lidským způsobem. Ty při záchranách posouváš hranice všeho možného,“ oponoval mi Harry.

Přiblížila jsem svůj obličej o trochu blíž jeho. „A tobě to vadí?“

„Vůbec ne,“ usmál se Harry a trochu se ke mně naklonil. Naše obličeje dělilo už jenom několik centimetrů. Mohla jsem cítit jeho horký dech na tváři. Stačil už jenom kousek a už jsme se skoro políbili.

Jenže nás vyrušila větev, která spadla o kousek dál. Pravděpodobně se prostě ulomila ze stromu. Nebo možná na ní přistál nějaký pták a ona nevydržela jeho váhu.

Oba dva jsme se podívali tím směrem a trochu jsme od sebe ucukli. Zároveň jsem si i uvědomila, že už je kolem nás skoro úplná tma.

„Asi bychom už měli jít,“ navrhla jsem. „Hostina už asi skončila.“

„Dobře,“ řekl Harry. Možná se mi to jen zdálo, ale v jeho hlase jsem zaslechla stopu zklamání. Nakonec ale přeci jen pustil mojí ruku a oba dva jsme se vydali zpět do hradu.

Ve Vstupní síni už bylo jenom několik opozdilců, kteří mířili z Velké síně do svých společenských místností. Já a Harry jsme společně zamířili po schodech nahoru do naší společenské místnosti. Jenže když jsme dorazili do chodby, ve které byl vchod do nebelvírské společenské místnosti, narazili jsme na zácpu. Všude byl dav lidí a nevypadalo to, že by se zácpa postupně sunula dopředu.

„Co se děje?“ zeptala jsem se, ale buď mě nikdo neslyšel, nebo to nikdo nevěděl. Hádám, že spíš to druhé, protože tady odzadu nebylo vůbec vidět, co se děje vepředu.

„Koukni, támhle je Fred a George, třeba v tom mají prsty,“ navrhl Harry. Nemyslím si, protože to by se kochali někde vepředu výhledem na své dílo. Přesto jsem se ale davem prodrala až k nim.

„Hele, kluci,“ oslovila jsem je „tohle je vaše práce?“

„Náhodou zrovna ne,“ odpověděl mi George.

„A strašně nás to mrzí, protože tohle vypadá na nějaký hodně povedený vtípek. Georgi, asi máme konkurenci.“

„Takže nevíte, co se tam děje?“ zeptala jsem se jich.

„Ne, ale mám nápad, jak to zjistit,“ odpověděl mi George. Vyměnili si pohledy a já už jsem tušila, co chystají. Takhle se na sebe podívají vždycky, když na mě něco přichystají. Takovýhle pohled mě dostal do famfrpálového týmu. A i tentokrát bylo mé tušení správné, protože než jsem se rozkoukala, George mě chytnul a vysadil mě Fredovi na ramena.

„Takže, co tam nahoře vidíš?“ zeptal se mě Fred.

„Percyho jak něco pořád mele a… U Merlinových vousů!“

„Co? Co vidíš?“ ptal se George.

„Spíš co nevidím. Buclatou dámu,“ odpověděla jsem mu.

„Mám jít blíž?“ zeptal se Fred.

„To by moc nepomohlo, protože ona tam vůbec není. Někam zmizela. Už můžu dolů?“

Fred se sehnul, abych z něj mohla slézt. Vzápětí jsme museli uhnout stranou, protože se v chodbě objevil Brumbála a šel se podívat na to, co se děje. Následně chodbou přišla ještě profesorka McGonagallová a profesorové Snape a Lupin. Brumbál jim rozdal rozkazy, aby vyslali Filche prohledat obrazy na hradě.

„To bude zbytečné!“ ozval se krákavý hlas. No, jo, Protiva nám tu chyběl. „Zahlédl jsem ji probíhat krajinkou ve čtvrtém patře. Byla hrozně zřízená. Chudinka. Hrozně plakala.“

„Víš, kdo jí to udělal?“ zeptal se Brumbál.

„No jistě, měla hrozný vztek a strašně na něj nadávala,“ ušklíbl se. „Je to hrozné individuum, ten Sirius Black.“

Tahle informace vyvolala vlnu šepotu a zděšení. Nikdo nečekal, že by se mohl objevit Black na hradě. A když si pomyslím, že Harry a já jsme byli ještě před chvílí sami na pozemcích v šeru o samotě. Black mohl úplně klidně procházet kolem nás. Naštěstí kolem nešel. Aspoň myslím.

Neměla jsem moc času nad tím uvažovat, protože vzápětí nás profesor Brumbál vyslal zpátky do Velké síně. Vzápětí se k nám připojili i studenti ostatních kolejí, kteří absolutně netušili, co se děje. Tam nám Brumbál oznámil, že profesorský sbor důkladně prohledá celý hrad. Mezitím my dnešní noc přenocujeme tady. Že by pyžamová párty? Potom ještě Brumbál dodal, že primus a primuska nás mají na povel. Takže žádný mejdan, protože s Percym je nuda. Na závěr dvakrát mávnul, přičemž při prvním mávnutí se přesunuly kolejní stoly ke straně místnosti a při druhém mávnutí se po celé Velké síni objevily spacáky. Doufám, že jsou teplé a pohodlné. A sotva za sebou zavřel dveře, všude se spustil šepot. Jenže ten byl náhle přerušen Percym.

„Všichni do spacích pytlů! A za deset minut se zhasíná!“ pronesl rázně Percy. Pyžamová párty asi vážně nebude. Ale bylo by vážně zajímavé vidět, v čem spí třeba zmijozelští. Draca Malfoye tipuju na zelené pyžamo.

Nakonec jsem skončila v jednom spacáku v koutě a Harry, Ron a Hermiona byli ve svých spacácích okolo mě.

„Myslíte, že je vážně možné, aby se sem dostal Black?“ zašeptala potichu Hermiona.

„Podle Brumbála je to asi možné,“ poznamenal Ron.

„Ale vždyť jsou kolem mozkomorové,“ namítla Hermiona. „Přes ně by se neměl dostat.“

„Ale už jednou se přes ně dostal,“ sdělil jí Harry.

Nebyli jsme jediní, kdo se bavili o Siriusi Blackovi. Všude kolem nás panovaly teorie o tom, jestli to byl opravdu on, jak se sem dostal a jestli je stále ještě tady. Ale veškeré diskuze, nebo alespoň většinu z nich, přerušil Percy, když rázně řekl: „Zhasínat!“ Svíce rázem zhasly a celá síň potemněla. Jediné světlo, které bylo vidět, vyzařovala z hvězd na kouzelném stropě. Trochu jsem kvůli tomu získala dojem, jako kdybych spala pod širákem, což bylo velmi dobré na usínání.

Ale ačkoliv jsem usnula, po probrání jsem se ocitla opět ve Velké síni. A v astrální podobě. Mohla jsem se svobodně procházet všude, kde jsem chtěla, a nebýt nijak omezována Percym. Dokonce ani Sirius Black by mě nemohl vidět. Vlastně… mohla by mě vidět profesorka Reedová a Elizabeth? Tohle musím zjistit. Teda pokud najdu, kde leží. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Hmm, bude asi někde kde Havraspár. No, tak projdu kolem všech lidí tady v síni a třeba ji najdu.

A nakonec jsem ji opravdu našla. Ležela kdesi mezi nějakým Havraspárem a Zmijozelem. Popošla jsem k ní blíž a nahnula jsem se nad ní. Ležela na zádech s očima dokořán a zírala do stropu. Nahoru se dívala stále, i když jsem se nad ní nahnula a překážela jí tak ve výhledu. Hleděla skrze mě. Takže asi nedokáže vidět mě v astrální podobě, tahle výsada nadále patří jenom Harrymu.

Tudíž se budu muset zhmotnit, aby mě viděla. Ale takhle ve stoje by to nepůsobilo moc nenápadně, takže jsem si lehla do mezery mezi Elizabeth a nějakou holkou z Havraspáru. Teprve tam jsem se zhmotnila.

„Je tam nahoře něco zajímavého?“ zeptala jsem se jí potichu.

Trochu sebou cukla, jak se mě lekla, a potom se na mě podívala. „Kde se tady bereš… jak ses sem dostala?“

„Když jsi neviditelná, tak si tě nikdo nevšimne, jak tady chodíš.“ Na moment jsem zavřela oči a dočasně jsem se zneviditelnila. Následně jsem se opět zviditelnila a podívala jsem se na Elizabeth, která na mě překvapeně hleděla.

„Počkej, tohle mi musíš ukázat,“ prohlásila a přetočila se na břicho. Podívala se směrem k nejbližšímu východu ze síně a poté se podívala na mě. „Zvládla bys je odlákat?“ zeptala se potichu.

Taktéž jsem se podívala ke vchodu. U tohoto byli zrovna dva mrzimorští prefekti, nevím přesně jací, takhle zdálky je nepoznám.

„Zkusím to,“ řekla jsem. „Sejdeme se v Pamětní síni. Ale až se odsud budeš plížit, ujisti se, že tě nesleduje žádný jiný prefekt od jiného vchodu.“ Přehodila jsem si kápi hábitu přes hlavu, aby mi nebylo vidět do obličeje. Zároveň jsem se do hábitu zachumlala, jak jen to nejvíc šlo. Hlavně mě nesmí poznat.

Pomalu jsem se začala zvedat a zamířila jsem ke vchodu. Hned ve chvíli, kdy jsme se zvedla, jsem na sebe upoutala pozornost několika prefektů. Ale většina z nich mě přestala sledovat, když pochopili, že mířím k jinému. Jenom ti dva mrzimorští prefekti mě pořád sledovali.

„Proč nejsi ve spacáku?“ zeptal se mě jeden z nich. A toho jsem právě znala. Byl to Cedric Diggory, se kterým si občas zajdu zaběhat. Nevěděla jsem, že se stal prefektem.

„Potřebuju na záchod,“ odpověděla jsem trochu hlubším hlasem. Mnohem snazší by to bylo, kdyby tady byl někdo koho neznám.

„Proč máš na hlavě tu kápi?“ zeptala se druhá prefektka.

„Protože nemám umytou hlavu, tak nechci, aby někdo viděl moje vlasy,“ odpověděla jsem jí chladně.

„A tvoje jméno? A kolej?“ vyptával se dál Cedric. Fajn, konec povídání, přecházíme do druhé fáze.

Rychle jsem se protáhla mezi nimi a než se stihli rozkoukat, už jsem otevřela dveře a vyběhla jsem na chodbu. Utíkala jsem chodbou, jak nejrychleji jsem mohla. Slyšela jsem, jak za mnou někdo běží. Nejspíš Cedric, což bude problém. Běhá dobře a také pravidelné trénuje běh. Každé ráno ho vídám na pozemcích běhat. Musím doufat, že budu rychlejší. Anebo se můžu opět zneviditelnit, jakmile doběhnu za roh. Jenom musím ještě kousek vydržet. Jenom potřebuju doběhnout na konec chodby.

Jenže jsem to nestihla. Někdo, pravděpodobně Cedric, na mě zezadu skočil a chytil mě. No, možná by mi to jindy ani tak nevadilo, protože Cedric je docela hezký, ale teď vážně nepotřebuju, aby mě někdo poznal. Měla jsem jenom několik sekund času, ale stačilo mi to na to, abych zavřela oči a představila si, jak mizím.

Chudák Cedric. Najednou jsem mu zmizela pod rukama a on, když jsem se pod ním najednou rozplynula, dopadl přímo na zem. A zároveň do mě. Musela jsem rychle uhnout, než se mu dostanu do mysli. Zrovna teď se mi nechce zkoumat jeho život. Navíc si zaslouží trochu soukromí. Připadá mi docela milý, tak mu nějaká tajemství nechám.

Teď ještě zajít do Pamětní síně a najít Elizabeth. V neviditelné pozici jsem měla velkou šanci, že mě jen tak někdo nenajde. Na hradě je možná hledaný nebezpečný vrah, ale mně je to jedno a já si klidně můžu chodit chodbami.

V Pamětní síni jsem našla v rohu se schovávat Elizabeth. Přešla jsem těsně před ní a přímo před ní jsem se zviditelnila. „Baf!“

Lekla se. Doslova nadskočila. A vzápětí vylétl z vitríny těžký pohár a praštil mě ze strany do boku. Druhou ránu jsem schytala od zdi, do které jsem narazila. Pohár mezitím dunivě dopadl na podlahu.

„Sakra, promiň,“ začala se omlouvat Elizabeth, když si uvědomila, že jsem to já. „Já jsem… no, prostě zapracovaly reflexy.“

„Neomlouvej se, můžu si za to sama,“ řekla jsem jí, zatímco jsem se sbírala ze země.

„Nemáš tentokrát otřes mozku, že ne?“ ujišťovala se ne.

Sáhla jsem si na hlavu. „Myslím, že ne.“ Ruku jsem si položila na bok. Zabolel mě. „Ale asi budu mít pár modřin. Žebra jsou myslím v pořádku. Ale mohla bys po mě přestat házet těžké věci. Potřetí už se z toho tak snadno nedostanu.“

„Zkusím to,“ pousmála se, ale pak ji zmrzl úsměv na rtech. „Počkat, ty víš o té soše?“

„Neodešla jsi odtamtud dost rychle. Nezapomeň, že když usnu nebo jsem v bezvědomí, tak jsem pak v astrální podobě,“ poznamenala jsem.

„No, jo. A promiň za tu sochu, ale chtěla jsem, abys použila svoje schopnosti. Příště si napiš na čelo, že jsi speciální druh bilokanta.“

„Což vůbec nevyvolá u ostatních žádné otázky,“ poznamenala jsem ironicky a podívala jsem se na střepy skla na zemi. „Asi jsme nadělaly trochu hluku. Radši se přesuneme někam jinam. Jenom já bych dokázala rychle zmizet, to ty bys měla problémy, když sem někdo přijde. „

„Jo, tenhle nápad se mi líbí. Ráda bych vydržela aspoň do Vánoc bez nějakých průšvihů. Nevím proč, ale mám prostě na ně talent,“ poznamenala a vyšla ven na chodbu.

„Asi máme něco společného,“ zasmála jsem se.

„Podle mojí mámy jsem to podědila po tátovi. Třeba jsi to taky podědila po rodičích,“ navrhla mi.

„Takže jako další stopu po svých rodičích, bych mohla mít talent na průšvihy. Teď stačí jenom najít někoho, kdo je bilokant a má talent na průšvihy. A k tomu ještě musím doufat, že jsem obě tyhle vlastnosti zdědila od toho samého rodiče, jinak budu mít hledání ještě těžší.“

„Trochu vím, o čem mluvíš,“ rozhlédla se Eizabeth po chodbě a pak zabočila doleva. „Nebo aspoň napůl to vím.“

Zarazila jsem se. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.

„No, ty nevíš, kdo jsou oba tvoji rodiče, a já zase neznám svýho otce. Máma mi to nechce prozradit. Ale spočítala jsem si, že musela otěhotnět krátce poté, co vyšla ze školy. Takže jsem taková její nerozvážnost z mládí,“ pokrčila rameny a pokračovala v cestě.

„A jinak vůbec netušíš, kdo by to mohl být?“ zeptala jsem se.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „V tomhle jsme na tom podobně.“

„Ale nemusí to tak být,“ ozval se za mnou hlas, který jsem bohužel znala až moc dobře.

„Musí, protože tebe poslouchat už nikdy nebudu,“ odpověděla jsem Tomovi, aniž bych se otočila.

„Cože?“ zeptala se překvapeně Elizabeth.

„To není na tebe,“ vysvětlila jsem jí. „To je na Voldemorta. Od té doby, co jsem si vypůjčila tu jeho moc, se občas objeví, když jsem v astrální podobě. A je hrozně otravný.“

„To jenom proto, že mě odmítáš poslouchat. Přitom ti můžu nabídnout vysvětlení, odpovědi na všechny tvoje otázky,“ ozvalo se znovu za mnou.

Naštvaně jsem se na něj otočila. „A jak ti mám věřit, že to je pravda? Můžeš mi klidně lhát! Radši si to zjistím důvěryhodnějším způsobem.“

„Ale vždyť tady nikde nikdo není,“ namítla Elizabeth.

Otočila jsem se zpátky na Elizabeth. „Ty ho vidět nemůžeš. Jenom já. Technicky tu není, protože je jenom v mojí hlavě. Nějak se tam dostal, když jsem si půjčovala tu jeho moc. Teď se ho nemůžu zbavit.“

„Budeš si na mě muset zvyknout. A dřív nebo později mě využiješ, abys dostala svoje odpovědi. Stejně jako už využíváš moji moc.“

„Já ji nevyužívám!“ naštvaně jsem na něj vyjela.

„Takže ta snaha, aby Malfoy zapomenul, byla co?“ ušklíbl se Tom a popošel blíž.

„To bylo jenom jednou!“ namítla jsem. „A už to víckrát neudělám.“

„Nechceš tohle trochu zklidnit?“ zeptala se mě Elizabeth. „Protože jeho sice nikdo neslyší, ale tebe je slyšet až moc. Navíc možná bych měla řešení pro tenhle tvůj problém.“

Překvapeně jsem se na ní podívala. „Jak to myslíš?“

„No, mohla bych se zeptat mamky, jestli neví, jak tohle vyřešit. Podle mě bude vědět, jak se ho zbavit.“

„Ona lže,“ řekl mi Tom.

„Ty sklapni!“ okřikla jsem ho a pak jsem se podívala na Elizabeth. „Už bych ho nemusela poslouchat?“ ujišťovala jsem se.

„Pravděpodobně ne.“

„Jestli se tohle podaří, tak budu tobě i tvojí máme hodně vděčná,“ sdělila jsem jí. Jenže potom byly slyšet na chodbě kroky.

„Sakra, někdo tě slyšel,“ zamumlala Elizabeth. „Tak ahoj, já se jich jdu nějak zbavit.“

„Nechceš pomoct?“ zavolala jsem za ní, zatímco už utíkala chodbou pryč.

„Ne, zvládnu je sama!“ zavolala na mě a zahnula za roh. Doufám, že ji nikdo nechytí.

„Na tvém místě bych jí nevěřil,“ poznamenal Tom.

Pohlédla jsem na něj. „Jenže já nejsem ty,“ odsekla jsem. Vzápětí jsem se zneviditelnila a rozběhla jsem se do Velké síně. Dovnitř jsem se dostala snadno, stejně jako do svého těla. Tuhle noc jsem usínala s dobrým pocitem a nadějí, že možná brzo budu mít trochu klidu.

Reklamy