28. kapitola – Vzpomínka

kapitola28Všechno vypadalo normálně. Nebelvírský famfrpálový tým se o pár dnů později nakonec přeci jen dostal na hřiště, ačkoliv si napřed musela profesorka McGonagallová promluvit s profesorem Snapem. Zmijozelští z toho nebyli moc nadšení, ale na druhou stranu zas tak špatnou náladu neměli, protože jim ji zlepšoval červenající se Ron, když v jeho blízkosti předstírali dávící zvuky.

Rona a Harryho také čekaly jejich školní tresty, které dostali za svůj alternativní příjezd do školy. Rona čekalo čištění pohárů v Pamětní síni a Harryho zase vyřizování korespondence se Zlatoslavem Lochartem. Nevím, který trest mi přijde lepší. Hermiona a spousta jiných holek by si pravděpodobně vybrala vyřizování korespondence s tím povrchním, egoistickým, egocentrickým, nafoukaným, neschopným učitelem s okouzlujícím úsměvem. Utvrdilo mě v tom i večerní povídání v naší ložnici.

„Když já ti nevím,“ dohadovala se právě Levandule s Parvati. Mezitím si Hermiona u sebe na posteli četla knihu a pochopitelně to nebyla žádná beletrie, ale byla to nějaká učebnice. To by se musel stát zázrak, aby Hermiona začala číst červenou knihovnu. „Mám si sem vylepit tuhle, nebo tuhle jeho fotku?“

Zvedla jsem hlavu od Tomova deníku, abych se podívala, co řeší. Vzápětí jsem protočila oči a zase jsem se vrátila k dopisování. Ty dvě se dohadovaly o tom, který obrázek Zlatoslava Lockharta si pověsí nad postel. Na jednom byl vyfotografovaný s detailem na obličej a na té druhé pózoval celý s hůlkou, jako kdyby se připravoval na souboj.

Víš, že moje spolubydlící jsou trochu povrchní? Právě přemýšlejí nad tím, jakou fotku našeho učitele obrany proti černé magii si pověsí nad postel.

Během chvíle, kdy jsem čekala na Tomovu odpověď, jsem se na ně znovu podívala. Nakonec se rozhodly pověsit tam obě.

„Hele, co myslíte vy?“ zeptala se Levandule mě a Hermiony.

Hermiona se na ně podívala. „Já nevím. Mě to až tak nezajímá.“

„A proto máš všechny jeho hodiny v rozvrhu označené srdíčkem?“ zeptala jsem se jí.

Hermiona zčervenala.

Parvati ji hned zahrnula svými vysvětlováními. „Na tom není nic tak strašného, Hermi. Vždyť se líbí každé.“

Odkašlala jsem si, čímž jsem přilákala jejich pozornost.

„No tak, Kate. Neříkej, že se ti ani trochu nelíbí,“ pověděla mi Levandule.

Pokrčila jsem rameny. „Prostě není můj typ.“

„A kdo je tvůj typ?“ vyzvídala Parvati.

„Nikdo,“ odsekla jsem.

„A jak by sis představovala svého vysněnýho kluka?“

„Vy jste praštěný,“ odsekla jsem Parvati.

„Praštěnýho kluka bych teda nechtěla.“

„Takže jací kluci se ti líbí?“ nenechala se odradit Levandule.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Asi černovlasí.“

Levandule se na chvíli zamyslela. „Takže se ti líbí Harry?“

„Co?“ vyhrkla jsem. „Ne! Harry je jenom kamarád.“

„A kdo se ti teda potom líbí?“

„Možná…“ na chvíli jsem se odmlčela. Nakonec jsem plácla to první, co mě napadlo. „…možná Tom.“

Holkám zajiskřilo v očích. Teda kromě Hermiony, ta jenom odložila knihu a poslouchala nás.

„Jaký Tom?“

„Odkud ho znáš?“

„Jak vypadá?“

Holky mě zahrnovaly otázkami, že jsem si ani nestíhala pořádně uvědomit, na co se mě ptají, natož abych jim ještě stihla odpovědět.

„Stejně si myslím, že byste se s Harrym k sobě hodili,“ řekla potichu Hermiona.

Zamračila jsem se na Hermionu. „Ještě jednou. Harry je jenom kamarád. Vždyť s ním kamarádíš taky!“

„Jenže já jsem s ním loni nespala v jedné posteli,“ namítla Hermiona.

„Cože?“ zeptala se nevěřícně Parvati.

„No, když byli loni na konci roku na ošetřovně,“ začala vysvětlovat Hermiona „a jeden den po ránu jsme se za nimi byli s Ronem podívat, tak oba dva leželi v Harryho posteli a spali. Kate měla položenou hlavu na Harryho rameni, Harry zase měl položenou ruku na Katině rameni a tak.“

„Protože jsme si večer předtím prohlíželi Harryho album a já jsem mu usnula na rameni.“

„Když myslíš…“ řekla Levandule.

„Hele!“ Probodla jsem ji pohledem.

„Náhodou, kdybyste se dali dohromady, tak byste byli takový pěkný páreček,“ rozplývala se Levandule.

„Mohli bychom vám říkat Karry,“ navrhla Parvati. „Jako Kate a Harry dohromady.“

Dál už Parvati nemohla nic říct, protože jí na obličeji přistál polštář. Ten samý polštář, který jindy leží na mé posteli, a ten samý polštář, který před chvíli letěl vzduchem, přičemž s tím moje ruka neměla skoro nic společného. Parvati si to nenechala líbit a o chvíli později letěl polštář nazpět. Tentokrát jsem uhnula a polštář zasáhl Hermionu. Následovala hození polštáře od Hermiony na Parvati, jenže tentokrát polštář pro změnu zasáhl Levanduli. Následně se strhla pěkná polštářová bitva, během které jsem zapomněla na Toma a jeho odpověď v deníku.

Jinak bych totiž viděla jeho odpovědi: Možná je dnes na čase, abychom poprvé vyzkoušeli něco v praxi s tvými schopnostmi.

Poté, co jsem usnula, jsem se ocitla v nějakém domě. Neznala jsem ho, ale přesto mi byl částečně povědomý. Ale zároveň vypadal hrozně staromódně. A děti kolem mě byly oblečené také jinak. Jako z dob první poloviny dvacátého století, nevím přesně, která léta.

„Hele,“ oslovila jsem holku, která byla nejblíž. „Nevíš, co je teď za rok?“ zeptala jsem se ji. Tohle totiž bylo velmi divné. Ještě nikdy jsem se nepřesouvala ve snu do minulosti. Vždy jsem zůstávala v současnosti.

Jenže oslovená mi neodpovídala. Vlastně mě úplně ignorovala. Připomnělo mi to loňský rok, když jsem se poprvé dostala ve snu do astrální roviny a snažila jsem se nějak upozornit Hermionu na mou přítomnost. I ona mě tehdy neslyšela.

„Slyší mě tu někdo?“ zavolala jsem do davu kolem sebe. Celkově muselo být v místnosti dvacet až třicet lidí, ale ani jeden z nich se na mě neotočil.

„Hodně štěstí, zdraví!“ zvolal někdo ode dveří. Otočila jsem se za tím hlasem. Byla to mladá, zhruba třicetiletá žena, s narozeninovým dortem v náruči, který následně položila na stůl před malého chlapce.

Poznala bych podle počtu svíček na narozeninovém dortu před ním, kolik je chlapci let, jenže tam byla jenom jedna svíčka a na jednoleté dítě rozhodně nevypadal. Zadívala jsem se na toho chlapce. Malý, černovlasý, trochu pobledlý, s hezkým obličejem. Mohlo mu být tak kolem šesti let. Za ohromného povzbuzování ostatních sfouknul svíci. Potom pohlédl nahoru na ostatní. Měla jsem tak možnost zahlédnout jeho oči. Byly tmavé, ale to nebylo všechno. Říká se, že oči jsou oknem do duše. V těchto očích se ukrývala síla. A zároveň strach.

A pak se najednou všechno zrychlilo. Bylo to, jako když na videu zmáčknete rychlé přehrávání. Všichni kolem mě běhali a pospíchali, dokonce i něco povídali, ale v té rychlosti jsem jim nerozuměla. Jenom já jediná jsem tam stála. Dokonce i nebe za oknem pospíchalo. Slunce, jehož pohyb po obloze je jindy tak pomalý, že ho člověk ani nepostřehne, se posouvalo po obloze a nebe pomalu tmavlo.

Dokud se to všechno nezastavilo. Všechno se vrátilo do normální rychlosti. Venku už byla úplná tma a v místnosti svítila jen jedna malá lampička v rohu. A právě u té lampičky seděl oslavenec. Byl tu sám a na to, že má narozeniny, nevypadal moc šťastně. Přestože tu nikdo jiný nebyl, tak si něco šeptal. V tu chvíli mi ho bylo líto. Kéž by tak bylo možné, aby mě viděl. Aspoň by si nepřipadal tak osamoceně.

Z mého zamyšlení a zároveň i z chlapcova zamyšlení nás vytrhlo otevření dveří. Chlapec sebou trhnul, ale nepodíval se, kdo dovnitř vešel, ale já ano. Do místnosti vešel kluk zhruba v mém věku. Maximálně byl o pár let starší než já. Přitom byl o hlavu vyšší než já a jeho postava vypadala docela svalnatě. Když vešel do místnosti, zamířil rovnou k tomu malému chlapci. Chytl ho za límec a vytáhl ho na nohy.

„Nevíš, že se máš poklonit, když přijde pán?“ řekl mu posměšně. V očích měl krutost.

Chlapec sklopil pohled a něco zamumlal.

„Nějak špatně slyším,“ řekl mu vyšší, přičemž s ním zatřásl. „A dívej se mi do očí, když s tebou mluvím.“
Černovlasý zvedl hlavu a podíval se mu do tváře. „Omlouvám se,“ řekl mu slabým hlasem.

„Omlouvám se, co?“ Znovu s ním zatřásl.

„Omlouvám se,…pane,“ dořekl nejistě.

„To je lepší.“ Starší kluk ho konečně pustil. Mladší ale nevypadal, že by se mu nějak ulevilo. Spíš vypadal ještě vystrašeněji.

„Dej to sem,“ nastavil ruku starší kluk.

Mladší chlapec neochotně vytáhl z kapsy několik mincí a vložil mu je do dlaně.

Starší kluk je promnul v dlani a pak se zamračil na chlapce. „Kde máš zbytek?“ vyštěkl na něj.

„Nic víc jsem k narozeninám nedostal,“ tvářil se chlapec bezradně.

„Lžeš!“ obvinil ho kluk a přistoupil k němu o krok blíž. Chlapec vyděšeně udělal krok dozadu, až narazil do křesla a málem by do něj spadnul, kdyby ho ten kluk znovu nechytil za límec.

„Viděl jsem, jak jsi to dostával. Bylo toho mnohem víc!“

Bylo mi toho chlapce líto. Kéž bych mu tak mohla pomoct. Třeba kdyby se mi podařilo zhmotnit se. Přimhouřila jsem oči a pokusila jsem se uklidnit mysl. Soustředila jsem se na svoje zviditelnění. Představila jsem si, jak toho staršího kluka odstrkávám od toho mladšího.

Ale nic se nestalo.

„Ale já…“ snažil se bránit chlapec, jenže byl přerušen. Za ním se v křesle ozvalo zasyčení. Oba dva otočili hlavu a podívali se, co to bylo. Ale jenom v tváři staršího kluka se objevilo překvapení, když v křesle spatřil černého hada. Nebyl moc velký, maximálně měl půl metru. Nevím, jestli byl jedovatý, protože z hadů poznám maximálně kobru a zmiji.

„Kde ty ses tu vzal?“ zeptal se překvapeně starší a chtěl ho chytit. Mladší chlapec něco zasyčel, něco, čemu jsem nerozuměla. Had uhnul před rukou, snažíc se ho chytit. Napoprvé se mu to nepovedlo, ale vzápětí se o to pokusil znovu.

„Nech ho!“ vykřikl mladší chlapec, když viděl, jak ho svírá v ruce.

„Copak?“ zeptal se ho pobaveně. „Tohle je tvůj kamarád?“

„Nech ho být!“ zamračil se na něj. Netuším, kam veškerý jeho strach zmizel. Přimhouřil oči. Ruce sevřel v pěst.

„A co bys udělal,“ zeptal se ho s pobaveným úsměvem na tváři „kdyby se mu něco stalo? Co kdybychom vyzkoušeli, jak je dlouhý?“ Vzápětí začal hada natahovat. Pomalu ho prodlužoval, protahoval, až byl had úplně napnutý. Had nemohl dělat nic jiného než bezmocně syčet.

Mladší chlapec se mračil na smějícího se staršího. „Varuji tě. Naposledy. Nech ho na pokoji,“ zavrčel na něj.

„Nebo co?“ zeptal se ho posměšně kluk a pohlédl mu do očí. Vzápětí mu zmrzl úsměv na rtech. Už nevypadal tak nemilosrdně a krutě. Místo toho se tvářil vyděšené. Hada upustil a zíral do prázdna před sebe.

Podívala jsem se na malého chlapce. Chlapec vypadal nejprve překvapený nenadálou situací, ale potom se jeho výraz změnil v krutý úšklebek. Stačilo to na to, abych pochopila, kdo může za to, co se děje staršímu klukovi. Situace se obrátila. Role agresora a oběti si vyměnily.

Všechno to najednou skončilo. Seděla jsem se na posteli, deka byla rozházená a nohy jsem měla položené na ní. Zmatená tím, co se právě dělo, jsem zajela rukou pod polštář a vytáhla jsem Tomův deník. Rozsvítila jsem si hůlku a vzala jsem do ruky pero a inkoust. Jenže než jsem se stihla dotknout brkem deníku, objevil se tam nápis.

Co si o tom myslíš?

Myslíš o tom snu, který se mi právě zdál?

Ano.

Jak o něm víš?

Protože jsem ti ho způsobil.

Překvapeně jsem koukala do deníku. Ale jak…? Počkat. To jsi udělal ty? To bylo…

To byla moje vzpomínka. Slíbil jsem ti přeci, že ti ukážu, jak se u mě poprvé projevily schopnosti. A já svoje sliby plním. Tak jsem ti při tvém spánku vyslal vzpomínku.

Takže ten malý kluk jsi byl ty?

Ano. A ten druhý se jmenoval Samuel Lionel. Tohle dělával často a nejen mně. I ostatní děti ze sirotčince šikanoval a vymáhal od nich peníze a všechno, co chtěl. Akorát mě nechal od této události raději být.

Co ho vlastně tak vyděsilo?

Myslím, že se tehdy nejvíc bál, že ho někdo porazí. Že se objeví někdo silnější než on, kdo bude šikanovat jeho. A právě to jsem mu ukázal. Když se naše pohledy střetly, měl jsem pocit ohromné prázdnoty a volnosti. Tehdy moje mysl poprvé opustila mé tělo, ačkoliv jsem si to v tu chvíli ještě neuvědomil. V podstatě jsem vstoupil do jeho těla, do jeho mysli. Nejprve jsem pustil Asmaru, tak se jmenoval ten had, a potom jsem začal prozkoumávat jeho myšlenky. Nevzpomínám si už přesně, co jsem tam viděl. Možná jsem tomu ani tehdy nevěnoval moc pozornosti. Stačilo mi najít jeho obavy, jeho strach. Bylo pak už snadné si to představit, a protože jsem byl v jeho hlavě, tak to viděl i on.

A je nějaký způsob, jak bys mě to mohl naučit? Taková schopnost by se mi hodila na Malfoyovy. A pravděpodobně i na Voldemorta, kdybych na něj náhodou znovu někdy narazila.

Těžko říct, jestli se to nějak dokážeš naučit. Tvoje moc se může ubírat úplně jiným směrem. Bylo by dobré, kdyby se ti povedlo nejenom posilovat svou moc tím jedním směrem, ale i rozvíjet schopnosti jinými směry. Každopádně je na to příliš brzo. Což mi připomíná, že během té vzpomínky jsem někdy uprostřed pocítil slabý záchvěv. Pokoušela ses o něco?

No… ano. V jedné chvíli ses tvářil vyděšeně a bezradně, tak jsem ti chtěla pomoci. Zkoušela jsem se zhmotnit, abych ti mohla pomoct, ale nepodařilo se mi to.

Ani se ti to nemohlo podařit. Tohle byla moje vzpomínka, tedy jistý obraz události. A ty jsi tam tehdy nebyla, tudíž tu vzpomínku nemůžeš nijak ovlivnit. Ledaže by se ti podařilo vrátit do minulosti toho času. Ale přesto ti děkuji za snahu pomoct mi.

Nemáš zač. A ještě jedna otázka: To všechno se odehrávalo v nějakém ústavu pro děti?

To byl dětský sirotčinec. Narodil jsem se tam a vyrůstal jsem tam od malička. Moje matka tam jednou přišla těhotná, o pár hodin potom jsem se narodil a má matka zemřela. V jedenácti jsem se pak dozvěděl, že jsem čaroděj a nastoupil jsem do Bradavic.

Měla bys už jít znovu spát. Tedy pokud ještě není ráno, ale intuice mi říká, že není. Někdy příště se zase o něco pokusíme, ale teď budeš pravděpodobně z toho poněkud vyčerpaná. Ty schopnosti jsou někdy vyčerpávající.

Měl pravdu. Cítila jsem se po tom snu hodně unavená. Unavenější než obvykle. Skoro jako kdybych vůbec nespala a celou dobu někde chodila po hradě. Proto jsem mu napsala: Dobrou noc.

Dobrou noc.

Tu noc jsem usínala s pocitem, že toho s Tomem máme možná o něco víc společného. Nebyli to jenom naše schopnosti, ale i naše dětství, které jsme oba strávili bez rodičů.

„Co se děje?“ zeptala jsem se další ráno Harryho, když jsem se posadila u snídaně vedle něj.

„Co?“ zvedl hlavu. „Ahoj,“ pozdravil mě.

„Takže co se stalo?“ zeptala jsem se ho znovu.

„Nic zvláštního,“ řekl lhostejně.

„Takže takhle ztrápeně vypadáš…?“

„Protože včera slyšel hlas, který mu vyhrožoval zabitím.“

„Proto- cože?“ zeptala jsem se udiveně. Já čekala spíš, že budou třeba nějaké problémy s famfrpálem a ne s vražděním.

Harry trochu ztlumil hlas, abychom ho slyšeli jenom my. „Na tom trestu s Lockhartem jsem slyšel hlas. Takový šeptavý hlas plný nenávisti. A Lockhart nic neslyšel. Jenom řekl, že už je pozdě. Myslím, že to bylo kolem půlnoci, tak už mě poslal pryč.“

„A nenapadá tě, co by to mohlo být?“ zeptala se Hermiona.

Harry zavrtěl hlavou.

„Je to divný,“ prohlásila jsem. Co to jenom mohlo být? Vrtalo mi to hlavou. Zároveň jsem i trochu cítila výčitky svědomí. Měla jsem tam být s Harrym. Kdyby mi včera Tom neukazoval tu vzpomínku a já bych si vzala do postele plyšového lva, tak by se mi zdálo o Harrym. Byla bych tam s ním a možná bych viděla majitele toho hlasu.