76. kapitola – Problémy, kam se podíváš

kapitola76Stačila chvilka a hodně věcí se vrátilo zpátky do zaběhnutých kolejí. Euforická radost z vyhraného druhého úkolu opadala. I když jeho dozvuky byly stále znát, protože se pořád všichni vyptávali, jak to vlastně bylo s našimi únosy. Musela jsem je asi zklamat, protože jsem jim vykládala jenom o tom, jak nás uspali. Ale u Rona mohli být spokojenější, ten měl svoji verzi s ozbrojenými útočníky. Já jsem ho přitom nechávala, hlavně když jsem to nemusela pořád dokola vykládat já.

Únor se brzy přehoupl v březen a nic moc se neměnilo. Brianna nás dál týrala svými tréninky. Ale kupodivu už byl mezi mnou a Malfoyem klid. Znovu jsme přešli do klasického ignorování. Něco podobného jsem zkoušela i u Cedrica. Týden jsem s ním nemluvila a vyhýbala jsem se mu. Ale to bylo jenom jednostranné, protože Cedric se se mnou snažil mluvit, jenom já jsem ho nenechala. Párkrát mi zkoušel poslat vzkaz skrz Jesse a někdy i čekal po tréninku. Ale já jsem ho v tom nechávala trochu vydusit. Hlavně jsem na něj byla pořád naštvaná.

S Jamesem a Alice jsem se bavila normálně dál. Občas jsme se scházeli v našem kabinetě. Převážně jsme trénovali a já jsem se snažila lézt do mysli napřed Alice a pak i Jamesovi. Čím snáz mi to šlo, tím víc mi to stěžoval James tím, že se mi snažil v přístupu k mysli zabránit. Někdy jsem se snažila i já bránit jeho útokům. Ale jednoho večera jsem konečně vyslovila jeden nápad, který mi už od druhého úkolu ležel v hlavě.

„Lidi, něco mě napadlo,“ ozvala jsem se. „Teda napadlo mě to už po druhém úkolu a od tý doby nad tím přemýšlím.“

„Co tě napadlo?“ zeptal se se zájmem James.

„Týká se to té předzvěsti smrti,“ sdělila jsem jim. „Tak mě napadlo, že když nepřicházejí žádné nové vize nebo spíš nějaké nové části té vize, kde bychom se něco nového dozvěděli, tak proč se prostě někoho nezeptat?“

„Koho? Trelawneyové?“ optala se Alice.

„Pochybuju, že by dokázala vůbec úspěšně předpovědět i jenom zítřejší počasí,“ podotkla jsem. „Spíš mě napadl nějaký duch. Ale ne co je na hradě nebo tak, ale spíš nějakého vyvolat. Nebo i smrt, kdyby šla vyvolat.“

„To zní šíleně,“ okomentovala to Alice. „Je to vůbec možné?“ podívala se po Jamesovi.

„Netuším,“ pokrčil rameny. „Ale za zvážení to stojí. Jsme tři bilokanti, když si řekneme i Elizabeth, budeme čtyři. Když se spojíme, tak by šlo dokázat hodně věcí. Jenom musíme přijít na způsob jak.“

„Asi začnu zase chodit do knihovny a pátrat po nějakém způsobu vyvolávání,“ prohlásila jsem. „Ale když něco najdu, vy dva byste do toho šli?“ podívala jsem se po nich.

„Nejspíš ano. Chci vidět, jestli je vůbec něco takového možné,“ pronesl James.

„Se mnou můžeš počítat,“ souhlasila Alice.

„Fajn, lidi mám, teď ještě ten způsob. A Elizabeth…“ Podívala jsem se ke krbu. Už párkrát jsem s ní takhle mluvila, ale to ona strkala hlavu do našeho krbu. Začala jsem zvažovat, že jí dám dneska večer takhle vědět. Jen mi nějak moc nebyla příjemná představa, že budu strkat hlavu do krbu.

Alespoň jsem nemusela lézt po čtyřech a strkat hlavu do krbu před Jamesem a Alice. Počkala jsem, než odešli a pak jsem se rozhodla to zkusit. Sotva odešli, prohledala jsem skříňku kolem krbu. Měla jsem štěstí, nějaký letax jsem tam našla. Napřed jsem ho malinko vhodila do krbu, jako jsem to viděla u Weasleyů. To aby mi nesežehl oheň vlasy dřív, než stihnu něco říct. Až pak jsem tam strčila tu hlavu. „Dům rodiny Wood,“ pronesla jsem zřetelně. Stále jsem měla na paměti, jak to tehdy Harry zkazil a trochu se ztratil.

Naštěstí pro mě, mě hlava v Obrtné neskončila. Nevím teda, jak přesně to u Woodu vypadá, ale snad to byl jejich dům. Vlastně na to, že to byl jejich dům, jsem přišla docela brzo. Ujistil mě o tom jeden pár, který jsem poznala a který měl teď k sobě docela blízko. Naštěstí byli převážně oblečení. Ona seděla na jídelním stole, on u ní, líbali se a neměli vůbec ponětí o mě. Hlasitě jsem si proto odkašlala.

„Kate!“ vyjekla Elizabeth, jakmile mě zahlédla v krbu. Odskočili od sebe a Elizabeth si začala spěšně zapínat fialovou košili, co měla na sobě. Ale to už jsem raději zavřela na chvíli oči, protože jsem vážně nechtěla vidět něco, co nechci. Stačil mi ten zvuk zapínání zipu poklopce.

„Promiňte, že ruším. Sakra, tohle je přesně to, čeho jsem se obávala,“ omlouvala jsem se a pomalu jsem pootevřela jedno oka. Dobrý, všichni byli oblečení. Teda akorát Oliver si přetahoval tričko přes hlavu, ale toho jsem bez trička viděla už hodněkrát ve famfrpálové šatně.

„To je v pohodě, my jsme jenom… ehm…“ rozpačitě mluvil.

„Prosím, už nikdy o tom nemluvme,“ zaprosila jsem.

„Souhlasím,“ přikývla Elizabeth, která z toho celá zrudla ve tváři.

„Ehm, jak jde famfrpál v Bradavicích?“ plácl Oliver patrně první, co ho napadlo. „I když tam je vlastně ten turnaj škol, takže teď famfrpál nebude.“

„Vlastně hrajeme famfrpál mezi školami. Před pár týdny jsme hráli proti Krásnohůlkám. Malfoy chytil Zlatonku, ale i tak to byla remíza. Dost těsná, protože vteřinu na to jsem prohodila Camrál obručí,“ sdělila jsem mu. Byla jsem vděčná za tohle téma.

„Počkat, se Zmijozelem tvoříte tým?“ zasmál se Oliver. „Tak teď mě vážně mrzí, že tam nejsem.“

„Mrzet tě to nemusí, máme tu tvojí upgradeovanou verzi. Brianna Fraser je naše kapitánka a nenechá nás oddechnout,“ sdělila jsem mu a odpovědí mi byl další smích.

„Kate, proč jsi s náma chtěla mluvit? Myslím, že kvůli famfrpálu to nebylo,“ ozvala se Elizabeth.

„Ne, to nebylo,“ zavrtěla jsem hlavou. Koutkem oka jsem se podívala na Olivera a pak znovu na Elizabeth. „Kolik toho ví o… nás?“

„Myslíš bilokantech?“ pozvedla obočí. „Všechno.“

„Fajn, tak neprozradím nic, co nemám,“ pousmála jsem se. Ale než jsem stihla říct něco dalšího, tak mě přerušil dětský pláč ozívající se z nějakého vedlejšího pokoje.

„Já tam půjdu,“ prohlásil Oliver. „Stejně bych tu teď byl navíc.“

Trochu zmateně jsem se dívala za odcházejícím Oliverem a pak jsem se překvapeně podívala na Elizabeth. „Neuniklo mi něco nebo na to jdete nějak moc rychle?“ zeptala jsem se jí.

„Můžeš se uklidnit, dneska hlídáme Oliverovu neteř,“ ujistila mě.

Tohle i docela dávalo smysl. Nějak jsem si nedokázala představit Elizabeth jako mámu. Jo, sice trochu přibrala od doby, co jsem jí viděla naposled, ale to snad s těhotenstvím nijak nesouviselo. Minimálně ji nebylo vidět žádné břicho.

„Takže s čím potřebuješ pomoct?“ zeptala se mě.

„No, dostala jsem takový trochu šílený nápad,“ začala jsem. „Týká se jedné vize, kterou měla Alice krátce po Vánocích. Viděla truchlící lidi, pohřeb, ale neviděla čí. Od té doby nám to vrtá hlavou. Tak mě napadlo vyvolat nějakýho ducha, anděla nebo smrt a zeptat se.“

Překvapeně na mě hleděla. „Tohle není jenom trochu šílený nápad, to je kompletně šílený nápad.“

„Pravděpodobně to nebude fungovat a zatím nemám ponětí, jak to provést, ale tak nějak dávám dohromady lidi. Bilokanty. Když se přidáš i ty, budeme čtyři a každý s jinou mocí. To už by se nám mohlo, něco podařit, ne?“

„Nemám ponětí. Možná jo, možná ne,“ pokrčila rameny. „Ale jsem pro každou špatnost, takže se mnou můžeš počítat.“

„Slavnostně přísaháš, že jsi připravena ke každé špatnosti?“ pozvedla jsem obočí.

„Jasně,“ zasmála se. „Ale když už mluvíš o Pobertech, tak co jsem pochopila z dopisů, že se táta nějak vrátil do Británie.“

„Taky jsme měli ten pocit. Dokonce nedávno napsal Harrymu a ptal se ho, kdy půjde znovu do Prasinek. Jestli chápu ten náznak dobře, tak asi bude i poblíž Bradavic,“ řekla jsem jí.

„Vážně?“ překvapeně na mě pohlédla. „Jestli jo a uvidíš ho, tak ho ode mě pozdravuj. U Merlinovy brady, kdybych to věděla dřív, tak mu i něco pošlu… Ale teď mě nenapadá co a nemám nic po ruce.“

„Tak když budeme vědět něco blíž, ozvu se ti. Zase tady skrz krb, ale příště… možná pošlu napřed sovu. Ale aspoň je vidět, že vám to spolu klape,“ uculila jsem se.

„Jo, sova bude možná lepší,“ souhlasila se mnou Elizabeth. „Ale podle mých zdrojů v Bradavicích to i tobě s někým klape.“

„Tak to máš špatné informace, protože se Cedricem zrovna nemluvím,“ upozornila jsem ji.

Zatvářila se zmateně. „Se Cedricem? Podle mých zdrojů jsi se líbala s Jamesem.“

„Ale to bylo v listopadu. Od vánočního plesu chodím se Cedricem,“ upozornila jsem ji. „To s Jamesem bylo jenom… prostě kvůli pomluvám. Radši se to nesnaž nepochopit.“

„Musím vyměnit informátory,“ konstatovala. „A to jsem si myslela, že začneš chodit spíš s Harrym.“

„To od nás čekala asi celá škola, ale Harry byl vždycky jen kamarád a James je… prostě James. Nějaký líbání v Itálii a pak nenapíše. Pusa v létě v cukrárně jako stropitný. Líbání před školou pro rozptýlení drbů a nic víc. Ale se Cedricem to je jiný. Náhodou viděl moje schopnosti a já jsem mu řekla, kdo jsem. Pak jsme kolem sebe chvíli kroužili, jednou jsme se pohádali a já s ním nemluvila. Potom jsem ho při prvním úkolu zachránila a málem uhořela, až nakonec na vánočním plese jsme nějak přišli na to, že mezi námi něco je a začli spolu chodit.“

„Tak proč spolu teď nemluvíte?“ zeptala se Elizabeth.

„Protože na tom vánočním plese jsem trochu pila s Jamesem a asi jsem byla lehce přiopilá. Narazila jsem pak na Cedrica, šli jsme se projít a dali se dohromady. Jenže nedávno jsem zjistila, že si Cedric evidentně myslí, že kdybych na něj tehdy nenarazila, tak bych měla ten večer s Jamesem… Merlin ví co.“

„A neměla snad?“ otázala se Elizabeth. „Co jsem pochopila z tvého vyprávění, tak ti nedělalo problémy s ním něco mít i za střízliva.“

„Jo, ale… to s tím nesouvisí,“ namítla jsem. „Tady jde o to, co si mě James myslí. Že mě vidí jako naivní malou holku.“

„Kate, nechci ti kazit iluze, ale ty tak trochu naivní jsi,“ upozornila mě Elizabeth k mojí nelibosti. „Je docela snadný tě oblbnout. A to ti říkám já, který se to víceméně podařilo. Překecala jsem tě k útěku ze školy, k vloupání do kabinetu profesora a do ředitelny. Co jsi mi loni vykládala, tak i ten Malfoy tě několikrát oblbnul. A James dokáže být vážně okouzlující a je dobrý manipulátor. Proč myslíš, že bys mu odolala, kdyby mu o něco šlo?“

„Ale…“ Chtěla jsem něco namítnout, ale došla mi slova. Nedokázala jsem najít.

„Máš ráda Cedrica? Líbí se ti? Jsi do něj zabouchlá?“ zeptala se mě.

„Mám ho ráda,“ odpověděla jsem automaticky.

„Vsadím se, že on tebe taky. Tak nenech Jamese, aby mezi vás vlezl,“ poradila mi Elizabeth.

„Popřemýšlím o tom. Ale už už asi půjdu. Pozdravujte ode mě toho prcka, co hlídáte, a díky za radu,“ rozloučila jsem se s ní. Pomalu jsem se vysoukala z krbu a oprášila si popel z vlasů. Je to jako videotelefonování, akorát s více sazema. Někdo by měl vymyslet lepší řešení.

Jak to bude se Siriusem jsme zjistili hned následující ráno, když Harrymu přišel dopis se vzkazem, aby přišel v sobotu do Prasinek.

„A to jsem o něm zrovna včera mluvila s Elizabeth,“ podtokla jsem, když jsem si dopis přes Harryho rameno přečetla. „Budu s ní muset skrz promluvit znovu. Chtěla mu něco poslat.“

„Kdy jsi s ní včera mluvila?“ zeptal se Ron.

„Večer, z toho kabinetu. Potřebovala jsem se jí zeptat, jestli se přidá k takové šílené a nemožné akci,“ informala jsem je.

„Které tentokrát?“ podíval se na mě Harry.

„Ta otázka zní, jako kdybych každý den podnikala nějakou,“ ohradila jsem se. „Pamatujete si tu Aliceinu vizi o smrti? Tak mě napadlo vyvolat duchy, anděly, smrt nebo něco takového a zeptat se, koho se ta smrt má týkat.“

„To je šílený,“ okomentoval to Ron.

„Z nějakýho důvodu mi to říkají všichni, kterým ten nápad řeknu,“ podotkla jsem. „Ale napřed musím vykoumat, jak to provedu. Takže když mě teď uvidíte číst v knihovně divný knížky, budete vědět proč.“

„Možná bych se taky mohla v knihovně po něčem podívat,“ navrhla Hermiona.

„To se mi asi bude hodit,“ kývla jsem. Netušila jsem, zda to bude vůbec možné, ale jestli ano, tak Hermiona mi určitě něco pomůže najít. Asi to bylo hlavně tou zprvou od Siriuse, že přijede, proto jsme měli takovou dobrou náladu. Jako by mi někdo píchl injekci štěstí do žil. Anebo to bylo tím, že jsem si konečně ujasnila, že už nemá smysl být na Cedrica naštvaná? Přemýšlela jsem nad tím celý večer, kdy jsem usínala. Proto jsem doufala, že na něj u snídaně narazím. Ale jako na potvoru, zrovna když jsem si ho přála potkat, tak tu nebyl. Několikrát jsem se ohlížela k mrzimorskému stolu, ale neseděl tam ani on a ani jeho kamarádi. Kde se dneska zdrželi?

Odpověď přišla, když jsme odcházeli z Velké síně. Tedy nepřišla jsem na to, kde přesně Cedric a jeho kamarádi byli a co dělali, ale viděla jsem, jak vcházeli do Vstupní síně. Ve stejný moment do Harryho někdo lehce vrazil a ani se neomluvil. Prostě proběhla ke schodům nahoru.

„Kate?“ ozval se Harry.

„No?“ podívala jsem se po něm, který zmateně koukal nahoru na schody.

„Přísahal bych, že jsi do mě právě vrazila a proběhla tamhle nahoru,“ sdělil mi zmateně.

Podívala jsem se tam, ale sebe jsem tam neviděla. „Asi se ti něco zdálo. Běžte napřed, doženu vás,“ řekla jsem svým přátelům, kteří mířili ke schodům do sklepení. Já jsem zatím zamířila k chodbě, která vedla od mrzimorské společenské místnosti. Bez zaváhání jsem přišla rovnou k Cedricovi a políbila ho.

Bylo mi jedno, že to bylo před celou Vstupní síni. Aspoň budou mít o čem drbat. Bylo to trochu jako v listopadu s Jamesem, ale teď to bylo správnější. Neřekla bych přímo, že Cedric je ten pravý, protože je to sakra teprve poprvé, co s nějakým klukem doopravdy chodím, tak co o tom můžu vědět? Ale ať to bylo cokoliv, věděla jsem už, že se nechci hádat. Chci si užívat společných chvil.

„Tohle znamená, že už jsi mi to odpustila?“ zeptal, jakmile jsme se od sebe na pár chvil odtrhli, i když jsme stále zůstávali v objetí.

„Asi ano,“ usmála jsem se a kousla se do rtu.

Cedric mě vzápětí políbil nazpět. Ale jen krátce, protože se vzápětí ozvalo hlasité odkašlání. Znovu jsme se od sebe odtrhli, ale tentokrát trochu víc. Jak jsem si uvědomila, tak právě stojíme přímo před Snapem, který se na nás mračí. A já začínám rudnout. Přítomnost Snapea u chvilky s partnerem ji přepíná z úrovně romantické na trapnou.

„Svoje projevy náklonosti si určitě můžete projevovat někde jinde, než přede všemi ve Vstupní síni,“ upozornil nás.

„My se omlouváme, tohle byl výjimečný případ,“ vysvětloval to Cedric.

„Běžte,“ rozkázal nám, aniž by nám věnoval další pohled a vydal se ke sklepení. Ani nám nesebral body nebo nedal trest. Se Cedricem jsem se pak už jen v rychlosti rozloučila jednou pusou na tvář a pak už jsem pospíchala k učebně lektvarů. Kupodivu jsem cestou na Snapea nenarazila. Asi šel jinou cestou přes kabinet.

„Kde ses zdržela?“ zeptal se Harry, když jsem je dohnala před učebnou.

„V rychlosti jsem se usmířila se Cedricem,“ vysvětlila jsem jim a doufala jsem přitom, že už nemám tak rudé tváře.

„Zase, Beckerová?“ okomentoval to Malfoy a vzápětí se ozval řehot od zmijozelských.

„Co je tu tak vtipného?“ zeptala jsem se nechápavě, ale moje pozámka je jenom víc rozesmála.

„Parksinsonová, ukaž jí to,“ řekl Malfoy svojí spolužačce a ta mi hodila časopis. Snadno jsem ho chytila a rozbalila. Týdeník čarodějek. Tak ten nečtu.

„Jen si počti, jaká seš,“ okomentovala to škodolibě.

Právě v tu chvíli se otevřely dveře a Snape nás vyzval, abychom vešli dovnitř. My čtyři jsme automaticky zaířili do posledn lavice a otevřeli časopis. Po chvilce listování jsme nalezli ten článek, který jsme si měli patrně přečíst.

Tajná trápení bradavických šampionů

Bradavice (riha) – S láskou to není nikdy jednoduché, jak si oveřují bradavičtí šampioni z vlastních zkušeností. Harry Potter, Viktor Krum a ostatní šampioni se nyní musí vypořádat s nástrahami lásky, o které se na jeho životní cestě postaraly Harryho údajně nejlepší kamarádky Katherine Beckerová a Hermiona Grangerová. Trávil s nimi společně čas již od prvního ročníku v Bradavicích, ale v poslední době začali obě dávat přednost dalším kouzelníkům.

Od příjezdu dalších škol kvůli Turnaji tří kouzelníků si obě našly nové zájmy. Slečna Grangerová si začala pohrávat s city Viktora Kruma, chytače bulharského národního družstva, kterému úplně popletla hlavu. Pozval ji dokonce i o letních prázdninách do Bulharska a tvrdí, že „nic podobného k žádné jiné dívce zatím necítil“.

Slečna Beckerová mezitím netroškaří a začala se sbližovat rovnou s dalšími dvěma šampiony turnaje. V listopadu se bez ostychu líbala před celou školou s Jamesem Hutsonem, kruvalským šampionem s nemocnou matkou, ale ani on jí nestačil, jelikož od vánočního plesu je vídána častokrát ve společnosti dalšího bradavického šampiona, Cedrica Digorryho.

Existuje dokonce i podezření, že právě Katherine Beckerová stojí za přihlášením Harryho Pottera do turnaje. Před celou školou se vsadila se svým spolužákem Dracem Malfoyem o to, že se přihlásí do turnaje sama. On sám nám k tomu sdělil: „Přímo přede mnou překročila tu hranici, která měla nám nezletilým bránit přihlásit se, a hodila tam lístek. Myslím, že na něm bylo napsáno Potterovo jméno.“ Podle svědků ji po volbě šampionů dokonce i nejlepší přítel Harryho Pottera, Ron Weasley, veřejně označil za podvodnici a manipulátorku a obvinil ji přímo ze zajištění místa bradavického šampiona pro Harryho Pottera. Tato podezření jistě vedení školy v nejbližší době vyšetří.

„S Beckerovou částokrát spali ve stejně posteli už v průběhu prvního ročníku,“ sdělil nám jeden z jejich spolužáků. Vyvolává to morální otázky, zda je to u tak mladých studentů vhodné a proč tomu není schopen ředitel zabránit? „Měli jsme za to, že spolu chodí. Pořád byli spolu,“ prozradil nám další spolužák z Havraspáru. Dojmy studentů byly patrně správné. Otázkou ale zůstává, jaký je skutečný cíl Katherine Beckerové? Hodlá pohráváním si s city ostatních šampionů zajistit svému příteli výhru v turnaji nebo se za tím skrývá nějaký sobečtější účel, který zajistí prospěch pouze jí?

Podezření pak vyvolává i způsob, jakým se povedlo dívkám zaujmout pozornost chlapců. „Jsou obě ošklivé. Nevím, co na nich vidí,“ zmínila Pansy Parkinsovoná, hezká a čilá studentka nebelvírského ročníku. „Ale obě jsou hodně dobré v lektvarech. Nápoje lásky by určitě zvládly připravit.“ Nápoje lásky jsou v Bradabicích zákazané a tato podezření budou jistě také prošetřena.

Můžeme jen doufát, že si v Bradavicích budou hoši střežit svá srdce lépe.

„To je neuvěřitelné,“ vyhrkla jsem potichu, jakmile jsem článek dočetla. „Všechno překroutila.“

„Říkal jsem ti, ať jí kvůli Hagridovi nevyhrožuješ,“ sykl Ron na Hermionu. Narážel tak na jeden incident, který nastal v lednu. Já u něho nebyla, protože ten den už Brianna zavedla svoje drastické tréninky. Ale podle toho, co mi vyprávěli, se Hermiona pustila do Rity Holoubkové v Prasinkách za to, co napsala o Hagridovi. „Udělala z vás… hotové poběhlice!“

Hermiona vyprskla smíchy. „Poběhlice?“ zopakovala po něm.

„Tak jim říká vždycky mamka,“ ohradil se Ron, který byl rudý až za ušima.

„Stejně to jsou jenom bláboly,“ mávla nad tím rukou Hermiona. „A těžko za to můžu já, když se pustila i do Kate. Stejně většina článku byla o ní.“

„Nejspíš na ní vyhrabala hodně materiálu a nedokázala odolat o tom napsat,“ konstatoval Harry, zatímco odkládal časopis stranou.

„Nenaznačuješ tím doufám, že jsem poběhlice?“ pozvedla jsem obočí a schválně přitom zopakovala Ronovu hláška.

„Ne, tak to nemyslím,“ ujistil mě Harry. „Ale většinou psala pravdu, akorá naprosto vytrženou z kontextu a překroucenou tak, aby se jí to hodilo.“

„To novináři dělají,“ pokrčla jsem rameny. „Řekneš jim celý proslov o světovém míru, oni z toho vezmou jenom jednu větu o válce a hned z tebe udělají padoucha.“

Tahle hodina byla dost zajímavá, ale k naší smůle nabrala na zajímavosti tím nepříjemným způsobem. Hermiona začala totiž uvažovat nad tím, jak se mohla Holoubková dozvědět o tom, co jí Viktor řekl. Jenže svoje úvahy nestihla pořádně dokončit, protože nás přistihl Snape s článkem. Ten začal hlasitě předčítat před celou třídou, čemuž se smáli hlavně zmijozelští.

„Raději vás čtyři rozsadím, ať se soustředíte na lektvary, a ne na své milostné životy,“ prohlásil nakonec Snape, když stočil časopis. „Weasleyi, vy zůstaňte tady. Slečna Gragerová se posadí vedle slečny Parkinsonové, slečna Beckerová vedle pana Malfoye a vy, Potttere, si sedněte do první lavice před katedrou. A pohyb všichni!“

A tak se stala z téhle hodiny lektvarů jedna velká nepříjemnost. Snapeovi se nás posadilo rozsadit přesně tím nejhorším způsobem. Neměla bych problém sedět vzadu v lavici anebo vepředu přes Snapeem. S ním dokážu vyjít a i Parkinsonovou bych nějak snesla. Ale Malfoye nikdy. Nejradši bych si sama uřízla nohu jenom cestou k té lavici. Jestli pak bych to tí nožíkem na lektvary zvládla?

„Opovaž se něco říct,“ sykla jsem na Malfoye, když jsem si začala vyskládavat věci na tabuli.

„Proč bych měl?“ zašklebil se. „Spíš já bych se měl obávat. Ty jsi podvodnice a manipulátorka.“

Střelila jsem po něm vražedným pohledem. „Ta máš co říkat. Polovinu z těch věcí jsi ji nakecal ty. Hlavně to o tý sázce,“ odsekla jsem a pustila jsem se do rozmačkávání skarabeů.

„Aspoň teď víš, jaké to je, když ti někdo leze do soukromí a zkoumá něco, co by neměl,“ vyštěkl Malfoy.

Zarazila jsem se. Takže věděl, jak jsem zkoumala tu záhadu jeho jizev? V tu chvíli mě ani nenapadlo, že bych neměla zkoušet. Ale asi se to vážně nehodilo. Jak by bylo mě, kdybych měla podobný zážitek a někdo by se v něm začal šťourat? Ještě k tomu zrovna někdo, koho nesnáším a s kým se hádám. Vážně bych nechtěla, aby se Malfoy začal zajímat o… Nějak mě nenapadá podobný zážitek jako měl on, což je nejspíš i dobře.

Odložila jsem hmoždíř a otočila jsem se k Malfoyovi. „Nechtěla jsem se ti vrtat v soukromí,“ sdělila jsem mu.

„Přesně to jsi udělala,“ odsekl, aniž by se na mě podíval. Dobře, když chce být uražený, tak ať si je.

„Alespoň jsem to nezačala vytrubova do novin jako ty,“ pronesla jsem naštvaně a obrátila jem se opět ke stolu. Nasypala jsem rozdrcené skarabey do kotlíku a pustila se do krájení oddenek zázvoru.

„A to jsem jim pořádně ani nic neřekl,“ poznamenal Malfoy chladně, aniž by se na mě podíval. „Představ si, co by se stalo, kdyby se Holoubková dozvěděla o tvých schopnostech. Třeba by ses dostala i na titulku:“

Ztuhla jsem a zděšeně se na něj podívala. „Tohle bys neudělal.“

„Ne?“ podíval se po mě. „Proč ne? Byla by to dobrá pomsta za tvoje lezení do mého soukromí.“

„Ani ty nejsi takový hajzl,“ pronesla jsem, ale sama jsem tomu pořádně nevěřila. Celou dobu jsem si vědoma toho, že má možnost někomu vyzradit moje největší tajemství. Jenom jsem si nějak zvykla na tu myšlenku, že to neudělá.

Naklonil se ke mně a podíval se mi přímo do očí. „Řekni mi jeden jediný důvod, proč bych to neměl udělat,“ ušklíbl se.

„Protože…“ začala jsem, ale pak jsem zaváhala. Do háje, jaký důvodu mu mám dát? Žádný takový přece neexistuje. Může si udělat co mu zlíbí a já i se svým tajemstvím jsem mu vydaná na milost i nemilost. Může to zneužít, jak chce. Maximálně by pak tím vyzrazením ztratil svou výhodu. Počkat, to je ono! „Protože když to vyzradíš, nebudeš už mít nic, čím bys mě vydíral.“

„To je pravda,“ uznal Malfoy a uhnul na chvíli pohledem. Nad něčím se zamyslel a podle jeho úšklebu zřejmě i na něco přišel. Samolibě se pak na mě podíval. „Tak skonči ve famfrpálovém týmu?“

„Cože?“ vyhrkla jsem možná až trochu moc hlasitě. Spěšně jsem se rozhlédla okolo. Několik okolních studentů se po nás podívalo, a dokonce i Snape se podíval naším směrem. Raději jsem proto rychle sklopila hlavu ke svým oddenkům. „Nemůžu skončit,“ zašeptala jsem. „Není žádný náhradní střelec.“

„Brianna si určitě někoho najde,“ podotkl Malfoy. „Dokonce je i ještě dost času, aby se ten nový střelec zvládl sehrát s ostatními. Takže rozhodnutí je na tobě. Čas máš do zápasu Kruvalu s Krásnohůlkami. A nesnaž se mi vlézt do hlavy a vymazat mi to nebo něco takového. Tohle jsem si pojistil.“

Zbytek hodinu jsem se nedokázala pořádně soustředit. Celou dobu jsem myslela jen na tohle, a tak ani ten den můj lektvar nebyl nic moc. Jenom takový mírně nadprůměrný, spíš průměrný. Prostě jsem pořád myslela na tuhle Malfoyovu hrozbu. Po hodině jsem pak ani neměla pořádně možnost to říct svým přátelům kvůli Karkarovi. Měl nějaký podezřelý rozhovor se Snapem a Harry je zaslechl, takže jsme se snažili odhalit, co tím mysleli.

Po vyučování jsem pak zamířila do knihovny, kde jsem se snažila pátrat po tom divném kouzle nebo rituále, které by nám mohlo pomoci s vyvoláváním.

Náhle ke mně někdo zezadu přistoupil a překryl mi oči. „Hádej, kdo je:“

„Hmm…“ natáhla jsem ruce a pohladila jsem dotyčného po hřbetu ruky. „Nejspíš někdo pěkný a oblíbený na škole. Že by nějaký šampion? Podle těch rukou nejspíš i šampion, který je teď na prvním místě.“

„Gratuluji, správně uhodnuto,“ ozvalo se a Cedric spustil ruce. Sehnul se a políbil mě na přivítanou. Poté se posadil vedle mě. „Na čem pracuješ?“

„Řekla ti Alice o mém šíleném nápadu?“ zeptala jsem se.

„Myslíš to vyvolání samotné smrtky?“ pozvedl obočí.

„Přesně ten. Tak hledám nějaký způsob. Ale zatím nic,“ pokrčila jsem rameny. „Říkám si, že se možná bude muset stát zázrak, abych něco našla. Hledám něco, co možná ani neexistuje a je nemožné.“

„Řekl bych, že potřebuješ rozptýlit,“ prohlásil Cedric. „Co bys řekla na to, že bych tu s tebou zůstal o víkendu, až všichni odjedou do Prasinek?“

„To zní dobře,“ rozzářila, ale vzápětí jsem si vzpomněla na Siriuse. „Ale už něco mám domluvené v Prasinkách.“

„Co máš domluvené?“ optal se Cedric a nakrčil přitom čelo.

„Ehm…“ Ráda bych mu řekla, že jdeme za Siriusem, ale problém byl v tom, že nevěděl o jeho nevině. Nevím jak by se tvářil na to, že se hodlám se jít s údajným masovým vrahem.

„Jenom mi řekni s kým,“ pronesl a zamračil se přitom.

„Jak to myslíš?“ pozvedla jsem nechápavě obočí.

„James nebo Harry?“ zeptal se.

„Půjdu tam s Harrym, ale jak to s tí souvisí?“ nechápala jsem.

„Já věděl, že to bude někdo z nich,“ zamumlal Cedric.

„Doufám, že nebereš vážně to, co bylo napsané v tom časopise?“ ujišťovala jsem se, ale bála jsem se, že opak bude pravdou.

„Snažím se. Vážně. Ale ti dva se pořád motají kolem tebe,“ vyhrkl Cedric. „Pottera bych ještě překousl, ale jak můžu být slepý k tomu, jak se kolem tebe James pořád motá? Navíc všichni ví, že jste spolu něco měli. Líbala ses s ním a šla jsi s ním na ples. Jak můžu věřit tomu, že mezi vámi nic není?“

„Protože to tak je!“ pronesla jsem důrazně, až se několik lidí okolo po nás podívalo. I madame Pinceová na nás sykla. Ne, že by ji Cedric vzal na vědomí.

„Tak proč pořád trávíš čas s ním?“ zeptal se Cedric.

„Ty moc dobře víš proč,“ sykla jsem na něj. „Je jako já. A kdykoliv se s ním scházím, tak je poblíž i Alice.“

„Naštěstí,“ zamumlal Cedric.

Zamračila jsem se. „Takže kdyby tam podle tebe nebyla Alice, tak se na sebe vrhneme?“ vyjekla jsem hlasitě. Prakticky všichni okolo nás odposlouchávali a ani se to nesnažili skrývat. Jenom madame Pinceová neodposlouchávala, ale rovnou k nám mířila.

„Řešte si to venku,“ vyštěkla na nás. „Ať už jste oba venku. Tady má být klid.“

Začala jsem si sbírat svoje věci a mračila se přitom na Cedrica. Venku před knihovnou, jakmile za námi Pinceová zavřela, jsem se obrátila na Cedrica. „Teď můžeš být spokojený. Ani kvůli tobě nemůžu do knihovny.“

„Na mě to nesváděj. Kdyby ses tolik nebratříčkovala s nimi, tak jsme to tam nemuseli řešit,“ odsekl Cedric.

„Pochop konečně, že s nimi nic nemám. S žádným z nich,“ vyštěkla jsem.

„Tak proč jdeš teda s Potterem do Prasinek?“ zeptal se.

„Jdeme…“ začala jsem, ale pak jsem se zarazila. „Jdeme navštívit jednoho starého známého.“

„Koho?“ vyptával se dál Cedric.

„To ti nemůžu teď tady říct,“ pokrčila jsem rameny.

„Fajn. Tak až budeš mít aspoň nějakou pořádnou výmluvu, proč tam jít s jedním z nich, tak za mnou přijď,“ odsekl a odešel pryč. Zůstala jsem tam stát na chodbě a dívala jsem se za ním. Jak se může den s tak dobrým ránem pokazit?

Tuhle otázku jsem si kladla cestou ke společenské místnosti. Ale jako odpověď jsem ještě cestou málem narazila do McGonagallové, když vyšla zpoza rohu.

„Och, omlouvám se,“ omluvila jsem se radši dřív, než mi za něco vynadá.

„Akorát jsem vás hledala ve společenské místnosti,“ sdělila mi.

„Vážně? Já byla v knihovně. Ale proč…“ Takže co jsem provedla? Že by ta moje předpověď s esejí byla opravdu pravdivá? Nějak jsem jí pokazila?

„Profesor Brumbál by si s vámi rád promluvil v ředitelně,“ odpověděla mi.

„Opravdu? Kvůli čemu?“ zeptala jem se.

„To budete muset zjistit sama,“ odpověděla mi neurčitě. „Trefíte tam sama nebo to potřebujete ukázat?“

„Ještě si to pamatuji,“ ujistila jsem ji.

„Výborně. Heslo je Hejno švábů. A snažte se nikde nezdržovat, ať se stihnete vrátit do večerky na svou kolej,“ pronesla a poté odešla. Podívala jsem se na hodinku. Ještě dvě hodiny do večerky. Času dost, ale ředitele bych asi neměla nechat čekat. Z cesty do ředitelny jsem měla docela špatný pocit. To asi každý, když jde do ředitelny. Celkem si mě takhle zavolal ředitel do ředitelny už potřetí. Počtvrté když budu počítat i to, jak nás tam zavedla McGonagallová poté, co jsme s Elizabeth loni utekli do Itálie. Ty zbylé dvě cesty do ředitelny byli o něco lepší a obě nastaly loni. Prakticky pokaždé se mě ptal ředitel na to, jestli mu nechci něco říct. Mám pocit, že poprvé to souviselo nějak s Tajemnou komnatou a bilokanstvím. Podruhé spíš s našim vloupáním do ředitelny, kdy mě málem chytil.

Ta cesta už mi vážně začínala být docela známá. Ani mě nijak neudivilo, když jsem řekla heslo chrliči a on se najednou pohnul. Prostě jsem vyšla po schodech nahoru a zaklepala na dveře. Po vyzvání, abych šla dál, jsem je otevřela a vešla dovnitř.

„Dobrý večer, pane řediteli,“ pozdravila jsem zdvořile a vešla dovnitř. Vážně mám nějak pocit deja-vu. „Podle profesorky McGonagallové jste se mnou chtěl mluvit.“

„Ano, to je pravda,“ přikývl a pokynul mi, abych se posadila. Jakmile jsem to udělala, tak jsem spatřila na jeho stole položený Týdeník čarodějek. Brumbál čte bulvární žvásty? „Předpokládám, že jste článek v časopise, který vás zmiňuje.“

„Ano a můžu vás ujistit, že to není pravda,“ řekla jsem mu rychle. „Všechno to je překroucené a vytržené z kontextu.“

„Takže s Harryho přihlášením do turnaje nemáte nic společeného?“ zpetal se mě.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Taky nemám ponětí, kdo to udělal, ale já to nebyla.“

„Dobře,“ přikývl a já doufala, že mi věří. Teď jsem totiž náhodou opravdu říkala pravdu. „Jak to tedy potom bylo s panem Malfoyem? Podle jeho výpovědi jste něco do poháru vhodila. Ale jak jste přepročila hranici?“

„To bylo moje jméno,“ sdělila jsem mu popravdě. „Po tom, jak jsem se s ním vsadila, jsem musela hodit svoje jméno do poháru, tak jsem si namíchala postaršovací lektvar. Fungovalo to. Ale naštěstí mě pohár nevybral.“

„Naštěstí?“ zopakoval po mně Brumbál a pozvedl obočí.

„Nechtěla jsem soutěžit. A i kdybych chtěla, tak bych stejně nepřekonala všechny šesťáky a páťáky. Proto jsem tam ten lístek v klidu hodila, věděla jsem, že mě nevyberou,“ pokrčila jsem rameny a poprvé od mého příchodu jsem zalhala.

„Proč byste nechtěla soutěžit? Sláva a bohatsví vás nelákají?“ zeptal se mě.

„O slávu se mi už teď stará Holoubková a to ani nejsem šampion,“ kývla jsem hlavou k Týdeníku. „A bohatství by se mi hodilo, ale za to riziko to nestojí. Stačí, že se snažíme nějak pomáhat Harrymu a procvičujeme s ním všelijaká kouzla. Vážně nestojím o to, abych si tím musela procházet já.“

„To vás šlechtí,“ přikývl ředitel spokojeně.

„Budu mít nějaké problémy z toho, že jsem překročila tu hranici?“ zeptala jsem se s obavami.

„Ne, vždyť se nic nestalo,“ zavtěl ředitel hlavou. „Problémy by nastaly pouze, že byste byla skutečně vybrána. Musela byste soutěžit, protože pohár je kouzelnická smlouva a všichni, které vybere se musí bezpodmínečně zúčastnit. Proto se musel zúčastnit i pan Potter. Ale jak jste řekla, naštěstí vybral pana Cedrica, takže vás se to netýká. Myslím, že jsem se vás už zeptal na všechno, takže můžete jít. Dobrou noc.“

„Na shledanou,“ rozloučila jsem se a odešla jsem z ředitelny. Proč musí všichni ten článek tak řešit? Cedric, Brumbál, kdo přijde dál?

Naštěstí to nikdo v příštích dnech neřešil a já jsem si v klidu mohla dál řešit svoje problémy. Nebo spíš vymýšlet, jak je vyřešit. Se Cedricem jsem znovu nemluvila, ale tentokrát jsem nebyla já ta, která byla uražená. Ale nebyla to moje chyba, takže jsem se ani nesnažila Cedricovi omlouvat. Nic jsem neprovedla. To jenom on musí překousnout tu svoji žárlivost.

Já jsem mezitím řešila problém s Malfoyem. Nebo spíš jsem se rozhodovala nad tím, co je důležitější. Když prokecne moje schopnosti, budu v háji. Z toho důvodu jsem se spíš přikláněla k tomu odejít z týmu. Jen jsem musela sebrat odvahu a říct to Brianně. Roztrhne mě jako hada a stáhne mě z kůže, to jsem věděla hned. Ale mám týden do zápasu na to, abych vymyslela nějaký pořádný důvod.

Mezitím jsem se ještě jednou sešla skrz letax s Elizabeth a vyzvedla u ní pár věcí pro Siriuse. Bylo to především nějaké čisté a teplé oblečení. Měla jsem ho připravené v batohu, který jsem pak předala Ronovi. Sama jsem ho v sobotu pořádně nemohla nést, protože jsem musela být neviditelná. Musela jsem jít v astrální podobě. Otravný zákaz vstupu do Prasinek. Už aby mi příští rok vyprchal. Nebudu muset pokaždé přemýšlet, kam dát tělo. Harry si nesl také batoh, ale ten byl plný jídla, především pečených kuřat, které jsme propašovali od oběda. Vzali jsme sebou i Gucciho, aby nebyl chudák sám na hradě. Akorát to možná mohlo působit trochu podezřele, když já byla neviditelná. Ale naštěstí to nikomu z nezasvěcených nepřišlo zvláštní.

Sirius jsme našli v podobě velkého černého psa na domluveném místě. Z jeho přítomnosti byl nadšený především Gucci, který si chtěl hrát. Poskakoval kolem něj celou cestu až k jeskyni u úpatí hory, kde jsme spatřili Klofana. Gucciho jsem v tu chvíli musela vzít do náruče, dokud jsme se všichni Klofanovi nepoklonili a mohli jsme tak přistoupit blíž. A pak jsem poprvé spatřila Siriuse Blacka naživo.

Vypadal docela zuboženě. Potrhaný šedivý hábit, dlouhé a rozcuchané vlasy a celkově byl vychrtlý. Ale tak nějak jsem takovou podobu čekala. Na útěku asi nebude mít moc luxusu nebo aspoň hygieny.

„Jídlo,“ zaradoval se Sirius, když Harry položil batoh na zem a podal mu pečená kuřata. „Děkuju. Konečně něco lepšího než opečené krysy.“

„Proč tu jsi, Siriusi?“ zpetal se Harry váhavě.

„Kvůli tobě,“ odpověděl mu Sirius a ukusoval si z kuřecí maso ze stehna. Akorát to musel držet stranou z Gucciho dosahu. „Ale neboj, nikdo si mě nevšímá. Jsem tu jenom jako zatoulaný pes. Mimochodem Kate, je fajn konečně se s tebou moct potkat jako člověk.“

„Nápodobně,“ pousmála jsem se. „Ale upřímně jako pes jsi byl roztomilejší.“

„To se nedivím,“ ušklíbl se. „V jednu chvíli jsem si i říkal, že bych se v podobě psa do Bradavic zase vrátil, ale asi bych byl moc nápadný.“

„Myslím, že tvoje místo už zabral Gucci a ten se ho jen tak nevzdá,“ podívala jsem se na Gucciho. Právě čmuchal kolem batohu s kuřaty. „Ale když budeš mít štěstí ochráníš před ním svoje jídlo:“

Sirius se podíval po batohu a odehnal od něj Gucciho. „Kša, ty rošťáku:“

„Jo, a v tom druhém batohu máš nějaké oblečení. Elizabeth ti ho posílá a pozdravuje tě,“ řekla jsem mu.

Sirius v tu chvíli zpozorněl. „Mluvila jsi s ní? Daří se jí dobře?“ zeptal se ze zájmem. Otcovská starost se pozná.

„Docela jo. Nevím, co přesně dělá, ale nejspíš si žije spokojeně s Oliverem. Posledních pár dnů hlídají nějakého Oliverova synovce,“ sdělila jsem mu.

Následně jsme se bavili o panu Skrkovi a jeho záhadné nemoci. Sirius nám pověděl, co všechno věděl o něm a jeho synovi. Nebyl to moc pěkný příběh.

Do jejich rozhovoru jsem se moc nezapojovala. Seděla jsem stranu na jednom kameni a drbala Gucciho na hlavě. Moje myšenky zase začali utíkat k famfrpálu a k Malfoyovi. Teda spíš jakou výmluvu bych měla použít. Co nějaké zdravotní důvody? To bych musela asi zfalšovat nějaké papíry. To by nebyl až takový problém, pokud tby to bylo od Munga. Problém by byl, kdyby se to někdo snažil si to pak ověřit.

„Kate, vnímáš nás?“ oslovil mě Ron po chvíli.

„Jo, jen jsem se nad něčím malinko zamyslela, ale poslouchám,“ ujistila jsem Rona.

Harry se na mě pátravě podíval. „Nad čím jsi přemýšlela?“

„Nad ničím podstatným,“ pokrčila jsem rameny. „Jenom jakou výmluvu bych měla říct Brianně ohledně toho, proč končím v týmu.“

„Ty chceš skončit v týmu?“ vyhrkl Harry.

„Proč?“ zeptala se Hermiona.

Takhle to dopadá, když svým přátelům nestihnete říct o tom, co vám provedl váš úhlavní školní nepřítel. „No…“ Chtěla jsem jim to vysvětlit, ale zarazila jsem se, když jsem se podívala na Siriuse. „Vysvětlil jste mu někdo bilokantství?“

„Nemám ponětí, co to je, takže ne,“ odpověděl mi Sirius místo nic.

„Aha,“ řekla jsem. „Víš, jak jsem někdy dělala divné věci? Byla neviditelná, pak viditelná? Tak jsem prostě bilokantka a mám divné schopnosti. Nejsem jediná, je nás víc a mezi nimi i Elizabeth. Akorát oni mají normálnější schopnosti, jenom já jsem divná.“

„Jak souvisí tvoje schopnosti s famfrpálem?“ zeptal se Ron.

„Skrz Malfoye. Buď odejdu z týmu nebo o nich řekne Holoubkový. Ta je schopná udělat skandál i tam, kde není. A z tohohle určitě bude skandál,“ pronesla jsem.

„Takže se radši vzdáš famfrpálu,“ konstatoval Harry.

„Nemám moc na výběr,“ pokrčila jsem rameny. „Nemůžu dovolit, aby se to nedostalo ven. Nejde jenom o mě, ale když se prozradí existence bilokantů, tak… No, je to tajemství i ostatních.“

„Někdo mi pak napište, koho všeho se týká,“ prohlásil Sirius.

„Hlavně to nikomu neprozrazuj,“ upozornila jsem ho. „Ani Brumbálovi.“

„Neboj, máš moje slovo, že tvoje tajemství neprozradím,“ ujistil mě. „To máš na oplátku za to, že jsi mě nikdy nezkoušela krmit granulema, ale nosilas mi maso z Velké síně.“

„Neměla jsem na výběr. Víš, jak jsou ty granule drahý?“ upozornila jsem ho.

„Ale možná i vím, co bys měla říct Brianně, že končíš v týmu,“ ozval se Ron a já se na něj podívala. „Už dřív ti přece hrozila, že tě vyhodí, jestli se budeš dál hádat s Malfoyem. Tak jí prostě řekni, že s ním v jednom týmu nevydržíš.“

„Rone, někdy máš vážně geniální nápady,“ sdělila jsem mu.

Tímto byl můj problém vyřešen. Tedy ne úplně. Problém by byl vyřešen, kdyby to Malfoy odvolal. Takhle jsem jenom vyřešila problém s Briannou. Jen jsem musela sebrat odvahu a říct jí to. Chtěla jsem jí to říct na nějakém tréninku, ale šlo to těžko. Na trénincích byla většinou tak rozjetá a rozlícená, že jsem se bála být jen na stejném hřišti sní, aby mě nesejmula nějakým bleskem. Proto jsem si řekla, že jí to řeknu při zápase. Možná před, možná po. S trochou štěstí bude mít i dobrou náladu.

Zajistila jsem nám proto místo na stejné tribuně jako ona. Ona jen byla o pár řad níže než my. Občas jsem po ní v průběhu zápasu střelila pohledem a dodávala si odvahy, ale nikdy jsem se neodhodlala za ní zajít.

„Tak co, Beckerová? Už ses rozhodla?“ ozvalo se najednou vedle mě. Otočila jsem hlavu a podívala se na Malfoye.

„Tys mi tady ještě chyběl,“ protočila jsem oči a zadívala jsem se na zápas.

„Jenom mi řekni, jestli mám poslat sovu Holoubkový něbo ne. Dopis už je připravený,“ informal mě.

„Můžeš ho roztrhat, protože zajdu za Briannou, že končím v týmu,“ řekla jsem mu.

„Ještě jsi jí to neřekla? Tak to by sis měla pospíšit,“ upozornil mě.

Probodla jem ho pohledem. „Hodláš hlídat hodinky a lpět i na vteřinách?“

„Ne, to nemám zapotřebí,“ pokrčil rameny a tvářil se přitom lhostejně. „Prostě teď hned jdi za Briannou anebo ten dopis hned po zápase pošlu. Hele, Krum vidí Zlatonku. Tak ten zápas už se asi blíží.“

Zamračila jsem se na Malfoye. „Fajn, jdu za ní,“ zavrčela jsem a opravdu jsem se za ní vydala. Asi ta Malfoyova přítomnost bylo přesně to popíchnutí, které jsem potřebovala. Sešla jsem o dvě řady a ocitla jsem se hned za ní. Natáhla jsem ruku, abych jí poklepala na rameno a upozornila na svou přítomnost. Jenže najednou mě někdo vzal za druhou ruku a strhnul mě stranou.

S překvapením jsem teď hleděla znovu do Malfoyovi tváře. Ale nechápala jsem proč mi v tom teď brání. „O co ti jde?“ vyštěkla jsem na něj.

„Já…“ začal, ale pak se zarazil. Najednou vypadal úplně jinak. Trochu zmateně. Před chvíli jsem se bavila s nějakým chladným a lhostejným Malfoyem, který mě asi jen pro zábavu vydíral, ale tenhle Malfoy byl jiný. Jakoby nechápa, co dělá. Ale trvalo to jen pár vteřin, než se začal tvářit stejně jako vždycky. Chladně a povýšeně. „Prostě nekonči v týmu.“

„Tak proč jsi to po mě sakra chtěl?“ vyhrkla jsem naštvaně. Neměla jsem vůbec náladu tančit podle toho, jak on píská. Celý týden se stresuju s tím, co bych měla udělat, a on si to najednou rozmyslí? Ne, že by mi teda tak záleželo na tom, abych opravdu skončil. On s tím především neměl vůbec začínat.

„Protože… chtěl jsem prostě vědět, co je pro tebe důležitější. Teď už to vím,“ pokrčil rameny a podíval se na svoruku. Až teď si zřejmě uvědomil, že mě pořád drží, a tak mě pustil. Taky jsem tu jeho ruku nějak doteď nevnímala.

„A neprozradíš to?“ ujišťovala jsem se.

„Zatím ne,“ pokrčil rameny a podíval se na hřiště. Koutkem oka jsem se tam podívala taky. Krum chytil Zlatonku. Takže vyhrál Kruval. Ale zrovna v tu chvíli mě ani tak nezajímal famfrpál jako spíš Malfoyovo chování. Chová se divně. O co mu sakra jde?

Proč se Malfoy chová tak divně?

Kdo je matka Alice?

Jak moc si je Alice blízká s Jamesem?

Jakou další vizi bude Alice mít?

Reklamy