47. kapitola – Kdo sakra jsem?

kapitola47Po pár dnech už se mi podařilo vžít se do klasického školního režimu. Ráno vstát, oblíknout se, dojít na snídani, pak následovalo vyučování, oběd, odpolední vyučování a večer úkoly. Letošní rozvrh se mi docela líbí, protože máme dějiny v úterý a pátek první vyučovací hodinu. Takže se můžu klidně spolehlivě prospat. Zápisky si pak opíšu od Hermiony a asi tak v lednu si je začnu číst. To by mohla být dostatečná doba na to, abych letos zvládla zkoušky z dějin.

Mnohem radostnější zprávou ale je, že začaly famfrpálové tréninky. Sbohem večery v teple u krbu, vítejte chladné večery plné létání na koštěti. I když trochu přeháním, protože tak špatné počasí ještě není. Léto už rozhodně skončilo, ale až na ten déšť a vítr to není až tak špatné. Jak se ale pomalu blíží listopad, tak začne brzo sněžit a bude ještě chladněji. To bude horší.

Takhle nějak jsem si žila poslední dobou a než jsem se nadála, nastal čas první návštěvy Prasinek. Shodou okolností to vyšlo zrovna na den, kdy mám narozeniny. To mám ale štěstí. Bohužel tam s námi nemůže Harry.

„Nechceš, abych zůstala tady s tebou?“ zeptala jsem se Harryho v předvečer mých narozenin, když jsme právě probírali Prasinky.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Nechci, aby sis kvůli mně kazila narozeniny.“

„Jenže tím, že je strávím s tebou, si je kazit nebudu,“ namítla jsem.

„Prostě tam jeď a něco pěkného mi přivez,“ odpověděl mi Harry.

„Dobře,“ přikývla jsem. „Vezmu to doslova. Přivezu ti nějaký kámen, co tam najdu ležet na zemi.“

„Když bude pěkný,“ pokrčil rameny a pousmál se.

„Usměj se o trochu víc. Zítra tě čeká bezvadná hostina, kde bude spousta dobrot,“ šťouchla jsem ho prstem do žeber.

„Hele, nech si toho,“ ohradil se Harry a taky mě šťouchnul prstem.

„A čeho?“ ušklíbla jsem se a znovu jsem ho šťouchla.

„Tohohle,“ odpověděl mi Harry a šťouchání povýšil na lechtání. Protože jsme seděli vedle sebe na gauči, tak měl ke mně snadný přístup. O pár vteřin později jsem se svíjela smíchem a snažila se uniknout před jeho rukou.

„HEJ!“ zařval Ron a chytil svoji brašnu, ve které byl právě drápy zaseknutý Křivonožka a snažil se prodrápat dovnitř. K tomu ještě vedle něho štěkal Blake a snažil se také dostat k brašně. Tipuju, že uvnitř bude Prašivka.

„Rone, neubližuj mu!“ vykřikla Hermiona, když se Ron snažil marně dostat Křivonožku dál od Prašivky a zároveň je držet z dosahu Blakea.

„Blakeu!“ okřikla jsem svého psa, jenže mě dál ignoroval.

Potom se Ron znovu pokusil zbavit Křivonožky a zatočil brašnou nad hlavou. Jenže místo, aby se zbavil Křivonožky, odlítla Prašivka. První se za Prašivkou pustil Blake a vzápětí Křivonožka, kterého zdrželo vyprošťování se ze zbytků brašny.

„Chyťte je!“ křičel Ron. George se pokusil po nějakém zvířeti skočit. Netuším po kterém z nich, protože se mu podařilo minout všechny. Pokud jsem se nezmínila, že tuhle honičku sledovali všichni ve společenské místnosti, tak to zmiňuji teď, protože se většina z nich smála. To už jsem byla taky na nohách a běžela jsem s Ronem ke staré komodě, pod kterou se schovala Prašivka.

Popadla jsem Blakea za obojek, který jsem mimochodem dostala od Hagrida pro Blakea, a odtáhla jsem ho od skříně. „Fuj je to. Žádné krysy a ani kočky honit nebudeš.“

„Drž si laskavě toho kocoura pryč od Prašivky!“ obořil se Ron na Hermionu. Pak se otočil na mě. „A ty taky.“

„Blake je velký pes, potřebuje prostor. Nemůže být neustále zavřený u nás v pokoji. Proč nenecháš Prašivku u sebe na pokoji? Tam by měla větší klid.“

„Občas se potřebuje provětrat. A taky potřebuje svůj klid, který nemá, když kolem pobíhají tyhle dva. Vrhli se na ní hned potom, co jsem řekl, že mám Prašivku v brašně.“

„Ty jsi něco takového říkal?“ zeptala jsem se.

„Říkal,“ odpověděla mi Hermiona. „Zatímco ses bavila s Harrym, tak mi říkal, ať si držím Křivonožku na klíně, protože má Prašivku v brašně.“

„Ten kocour to určitě slyšel,“ prohlásil Ron.

„Rone, nebuď směšný. Nemohl ti rozumět. Prostě Prašivku cítil, to je celé. Navíc mám pocit, že jako první se po Prašivce vrhl Blake. Ale nejsem si jistá.“

„Já mam pocit, že to byl první Křivonožka, ale to je jedno,“ pokrčila jsem rameny. „Hermiona má pravdu, že bys měl nechávat Prašivku u sebe v ložnici. Hlavně zítra, když tady nebudeme, abychom případnou nehodu zarazili.“

„Jenže i když nechám Prašivku v pokoji, jak to zabrání té zrzavé potvoře, aby se tam dostala?“ namítnul Ron.

„Zavřu Křivonožku v ložnici,“ pokrčila rameny.

„A o Blakea se můžu postarat já,“ ozval se Harry.

„A zítřek je vyřešený,“ dodala jsem.

Další den ráno Harry s námi sešel na snídani, ale bylo na něm vidět to zklamání. Bylo to na něm vyloženě vidět.

„Harry, přivezeme ti z Medového ráje tolik cukroví, že ti bude trvat roky to sníst,“ snažila jsem se ho povzbudit „A pořád tě ještě čeká večer hostina, kde bude spousta dobrot.“

„A jestli ti to zlepší náladu, tak můžeš zase lechtat Kate,“ navrhl Ron a trochu tím narazil na včerejšek, kdy jsem Harrymu říkala to samé.

„Proč se tak culíš?“ zeptal se Harry a díval se přitom na Hermionu.

„Já? Já se neculím,“ usmála se Hermiona a culila se dál. Proč mám tušení, že vím, co se jí honí hlavou?

„Proč se culí?“ zeptal se Ron.

„Možná to tuším. Zkusím to nějak vypnout,“ pronesla jsem a kopla jsem Hermionu pod stolem.

„Au!“ vyjekla Hermiona.

„Vypnuto,“ pronesla jsem vítězně.

Vzápětí začala chodit pošta, což bych normálně ignorovala. Nikdy mi pošta nechodí, teda pokud si zrovna nepůjčím Harryho Hedviku a nepošlu dopis Annie. Jenže té jsem posílala dopis včera a tak rychlá Hedvika není. Přesto u mě přistála nějaká sova. Netuším jaká, protože poznám jenom sovu sněžnou a ostatní jsou pro mě prostě sovy.

„Kdo ti píše?“ zeptal se Harry.

„To netuším,“ odpověděla jsem mu a vzala jsem si dopis od sovy, která vzápětí odletěla. V podstatě to ani nebyl dopis, jenom složený papírek, na kterém byla napsaná moje adresa. Rozevřela jsem papír a přečetla si jeho obsah.

Dnes ve tři hodiny U Tří košťat. Musíme něco probrat.

„Je to anonym,“ oznámila jsem ostatním. „A někdo chce se mnou mluvit dneska ve tři hodiny U Tří košťat. To je co?“

„Taková hospoda,“ odpověděl mi Ron.

„Nenapadá tě, kdo by to mohl být?“ zeptal se Harry.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Půjdeš tam?“ zeptal se Ron.

„Jo, chci zjistit, kdo mi to napsal. A o čem chce mluvit,“ odpověděla jsem jí.

„Nejsem si jistá, jestli bys tam měla chodit,“ prohlásila Hermiona.

„Proč by ne? Budou tam lidi, tak se mi nic nemůže stát. Navíc tam můžete jít se mnou.“

„Víš, jaký máš talent, dostat se do problémů,“ namítla Hermiona.

„Jenže ten talent nemám já. To prostě problémy si najdou mě,“ pokrčila jsem rameny. „Když jim to usnadním, třeba na mě budou hodnější. Nepůjdeme už?“ zeptala jsem se.

A tak jsme naši debatu uzavřeli a vydali jsme se do Vstupní síně. Tam nás ještě doprovodil i Harry, než se vydal nahoru. Po překontrolování Filchem, jestli jsme na seznamu, jsme se mohli vydat ven a posadit se do jednoho z kočárů. Prasinky, těšte se na nás!

O několik hodin později jsme zjistili, proč se tolika lidem ty Prasinky líbí. Už jenom v Medovém ráj jsem se zasekla a nechtělo se mi jít pryč. Třeba by mě tady omylem zamkli přes noc a já bych mohla sníst všechno, co chci. Sice by mě pak bolelo břicho, ale to je detail. Nakonec jsme se dokázali od všech těch sladkostí odpoutat a zajít se podívat k Taškářovi. Dokonce jsme i stihli zajít na poštu, dokud už nebylo těsně před třetí hodinou a my jsme nezamířili ke Třem košťatům.

V hostinci bylo narváno, hlučno, zakouřeno, ale zato příjemné teplo. Za pultem obsluhovala nějaká žena, o které jsem později zjistila, že to je madame Rosmerta.

„Dojdu pro pití,“ rozhodl se Ron, zatímco jsem se s Hermionou usadila u jednoho stolku. Přitom jsem se rozhlížela, jestli nenajdu někoho povědomého. Až na pár studentů od nás ze školy mi nikdo z nich nebyl povědomý.

„Tak co?“ zeptala se Hermiona. Jako odpověď jsem pokrčil rameny. Nikde nikdo.

Vzápětí se otevřely dveře a ucítila jsem průvan. Možná jsme seděli moc blízko dveří, protože na mě trochu táhlo. Ale to nebylo to hlavní, co ten vítr udělal. Zároveň přede mnou přistál papírek s nápisem.

Běž ven, dej se doprava a potom pokračuj rovně. Zastav se vedle pošty. Neříkej o tom přátelům.

Fajn, a teď Hamlete raď. Jít či nejít – to je oč tu běží. A potom ještě jestli o tom někomu říct. Ale na druhou stranu, čeho bych se mohla bát? Jsem bilokantka a umím ovládat mysl. Trochu. S tímhle bych si mohla zvládnout poradit. Navíc jsem ještě letos neudělala žádnou hloupost. Musím to napravit tím, že budu slepě někoho následovat.

„Za chvíli jsem zpátky,“ řekla jsem Hermioně. Lístek jsem zmuchlala a strčila do kapsy. Pak jsem si vzala bundu, přehodila jsem ji přes sebe a vydala jsem se ven. Hermiona na mě nechápavě hleděla, ale ignorovala jsem to. Vydala jsem se ulicí doleva a pokračovala jsem ulicí dál. Zastavila jsem se až u pošty, kde jsem se rozhlédla.

„Ahoj, Kate,“ oslovila mě nějaká osoba. Otočila jsem se a podívala jsem se na neznámého. Vlastně neznámou.

„Profesorka Reedová? To od vás byla ta zpráva?“ zeptala jsem se.

„Ano,“ odpověděla mi.

„A o čem jste chtěla mluvit?“ zeptala jsem se.

„Tady ne,“ zavrtěla hlavou. „Pojď prosím za mnou,“ řekla mi.

Dneska mám asi den naivity, ale já jsem za ní vážně šla. Alespoň jsem v kapse sevřela hůlku, takže snad nejsem až tak ztracený případ.

Nakonec jsme došli k jednomu domu, profesorka odemkla a obě jsme vedly dovnitř. Rozhlédla jsem se kolem. Byla to velká místnost, kde se pojil obývací pokoj s kuchyní a uprostřed místnosti byli ještě schody nahoru.

„Takže o co teda jde?“ podívala jsem se na profesorku.

„Jo, to by mě taky zajímalo,“ ozval se hlas kdesi mezi dveřmi. „Proč je tu ona?“ Ohlédla jsem se a podívala jsem se na Elizabeth.

„Protože si musíme promluvit. Někde se posaď. Elizabeth, vyndej tři sklenice,“ odpověděla nám oběma a v kuchyni vyndala ze skříňky nějakou láhev. Mezitím jsem se posadila ke stolu v kuchyni. Tohle je divný. Já jsem u profesorky doma? Co tady dělám? Nakonec přede mnou přistála sklenice, na kterou jsem se zadívala. Bylo to trochu zpěněné jako pivo, ale přitom to nebylo pivo.

„Klidně se napij. Otrávit jsem to nestihla,“ podotkla profesorka, která už se ze svojí sklenice stihla napít. „Všechen jed jsem vypotřebovala včera na jednoho otravného třeťáka.“

„Tak až nám bude někdo chybět ve vyučování, budu vědět, kdo za to může,“ pousmála jsem se a napila jsem se. Chutnalo to lahodně a zároveň to příjemně hřálo zevnitř. Tohle asi bude ten máslový ležák.

Pak jsem se podívala na ty dvě. „Takže o co teda jde? Proč jsem tady?“

„Potřebovala jsem si promluvit s vámi oběma o samotě a v klidu. Nejsem si jistá, jestli by to šlo na škole. Navíc je tam mnoho zvědavých uší. Ale jde o to, že jsi stejná jako my. Mezi čaroději existuje takový druh lidí, kteří mají jisté schopnosti.“

„Jestli jde o to, že jsem bilokantka, tak to už vím.“ Ha, takže tyhle dvě jsou bilokantky. Záhada vyřešena.

„Výborně, tím se to usnadňuje. Víš, jaký druh jsi?“ zeptala se mě.

„Cože?“ zeptala jsem se.

„Myslí, od kterého zakladatele pochází tvůj rod,“ vysvětlila mi Elizabeth, která se usadila na gauči.

„Ještě jednou… Cože?“ zeptala jsem se nechápavě. Unikal mi smysl toho.

„Co všechno víš o bilokantech?“ zeptala se mě profesorka.

„Že to jsou lidé, kteří ovládají schopnost astrální projekce. Ve snu dokážou odpoutat mysl od těla a volně si chodit, zatímco tělo klidně spí. A může mi někdo vysvětlit to o těch zakladatelích?“

„Tohle ale bilokanti nedokážou,“ namítla Elizabeth.

Podívala jsem se na ní. O čem sakra mluví. „Dokážou… dokážeme. Aspoň já teda jo.“

„Odkud máš tyhle informace?“ zeptala se mě profesorka.

„Z jedné knížky. Encyklopedie schopností nebo něco takového. Nic víc jsem nenašla.“

„Tak to už se ničemu nedivím,“ pokrčila rameny Elizabeth. „Tam píšou většinou blbosti.“

„Ve skutečnosti naše historie sahá až k zakladatelům Bradavic. Ty určitě znáš. Nějaká historie byla určitě i před nimi, ale o té se neví. Tihle čtyři jsou první bilokanti, o kterých se ví. Právě podle nich se rozdělují bilokanti na druhy, podle typu schopností.“

„Proč jsem o tom doteď neslyšela a jaké jsou ty druhy schopností?“

„Většinou se tohle předává ústně. Maximálně si nějaké rodiny psaly kroniky, ale ty skončily, Merlin ví kde,“ odpověděla mi profesorka.

„Ty schopnosti jsou podle kolejí,“ vysvětlila mi Elizabeth. „Třeba my patříme k Havraspáru a Rowena z Havraspáru je naše prapra – a tak dále – babička. Díky tomu dokážeme tohle.“ Mávla rukou a židle se od stolu odsunula, sama se přesunula ke mně. „Můžeš si klidně sednout,“ poznamenala.

„Jo, jasně. Opovaž se mi s ní uhnout, když si budu sedat,“ varovala jsem ji a zkusila jsem se posadit. Židle naštěstí neodešla a Elizabeth se jenom ušklíbla.

„Vy jste teda potomky té Roweny z Havraspáru?“ zeptala jsem se.

„Ano. A ty možná taky. Záleží, ke kterému rodu patříš,“ odpověděla mi profesorka. „Tyhle schopnosti se dědí v rodině. Zpravidla zdědí největší moc nejstarší potomek, u dalších dětí je moc o něco slabší.“

„Takže jsem Godrik Nebelvír, Helga z Mrzimoru, Rowena z Havraspáru a Salazar Zmijozel… s jedním z nich jsem příbuzná?“ Tohle by dávalo smysl. Voldemort byl přece bilokant a zároveň Salazarův dědic. Doufám, že nejsem příbuzná zrovna s tímhle.

„Přesně tak. Jenom nevíme, s kterým z nich. Ale mohlo by to jít určit podle druhu tvých schopností. Havraspár, jak ti ukázala Elizabeth, hýbe s věcmi. Nebelvír ovládá živly, Mrzimor uzdravuje a ještě má něco s aurami a Zmijozel si zase pohrává s myslí.“

„A když jsem byla zařazena do Nebelvíru, souvisí tohle nějak s tím?“

„Jo, pokud ovládáš živly, tak jo,“ pokrčila rameny Elizabeth.

„Ne, nemusí to tak být vždycky. Většinou jsi zařazená tam, kam tě řadí schopnosti, ale jednou jsem se setkala s případem, kdy to tak nebylo.“

„A sny, chození ve spánku patří kam?“ zeptala jsem se.

„Nikam,“ zavrtěla hlavou profesorka. „Aspoň doteď jsem se s tím nesetkala. Ale před dvěma měsíci jsem tě viděla, jak nějak ovládáš jednoho kluka.“

„Kluka? Co jsi po něm chtěla, aby udělal?“ zeptala se s úšklebkem Elizabeth.

„Teď ne, Beth,“ napomenula jí její matka a pak se koukla na mě. „Podle toho, co jsem viděla, jsem tě tipovala na Zmijozel.“

„Tahle moc nebyla moje. Teda teď už trochu je, ale dřív nebyla. Ona je spíš tak trochu půjčená, ukradená… prostě nějak získaná.“

Obě dvě na mě nechápavě hleděly.

„Nechápu, jak to myslíš,“ poznamenala Elizabeth.

„Loni na konci školního roku se stala taková nehoda v Tajemné komnatě, kdy Harry zničil deník Toma Raddlea, což je Voldemort a zároveň bilokant. On z toho deníku loni občas vystupovat, komunikoval s prostředím a snažil se získat fyzické tělo, ale nějak mu to nevyšlo. No, a když Harry ten deník zničil, já jsem tam poblíž ležela polomrtvá, tak jsem trochu do sebe ty zbytky moci z deníku nasála,“ vysvětlila jsem ji. Pak jsem se pořádně podívala na jejich. „Podle toho jak se tváříte, tipuju, že tohle není obvyklé.“

„To teda rozhodně není,“ zavrtěla hlavou profesorku. „Ty se vymykáš všemu, co jsem doteď znala.“

„Paráda,“ pronesla jsem. „Napřed žiju v mudlovském světě, kde zjistím, že jsem speciální, protože sem čarodějka. Potom zjistím, že jsem nějak speciální i tady, protože jsem bilokantka. A teď zjistím, že jsem speciální i mezi bilokantky, protože jsem… ani nevím co. Ale kdybych to věděla, tak nakonec stejně zjistím, že jsem speciální i mezi tím neznámým, u čeho ani nevím, jak tomu říkat…“ Zarazila jsem se, protože mě něco napadlo. „Co znamená Titendia?“ zeptala jsem se.

„Absolutně netuším,“ zavrtěla hlavou Elizabeth. „Ale začínám si myslet, že s tebou bude vážně větší sranda, než jsem si původně myslela.“

„Já to také neznám,“ odpověděla mi profesorka. „Víš, co to má být?“

„Já,“ odpověděla jsem upřímně. „Aspoň to mi řekl Voldemort, když vylezl z toho deníku. A ještě mluvil o nějaké věštbě, která by se mě snad měla týkat.“

„Věšteb je,“ mávla rukou Elizabeth. „Merlin ví, která z nich se tě týká.“

„Co teda přesně dokážeš kromě té rádoby vypůjčené moci?“ zeptala se mě profesorka.

„Když spím, můžu si chodit astrálně po hradě a nikdo mě nevidí. Akorát mě potom další den docela bolí hlava a jsem unavená, když jsem moc dlouho mimo tělo. V té astrální podobě můžu ovlivňovat myslí předměty, měnit je a v podstatě se tam dá dělat všechno možné. Dvakrát jsem zastavila pár smrtících kleteb pomocí jednoho mnou vytvořeného štítu.“

„Sakra, tohle chci taky umět. Kde jsi to sehnala?“ zeptala se mě.

„A v realitě? Když nespíš?“ zeptala se mě profesorka.

„Většinou jenom když mě něco vytočí nebo z podobného důvodu. Jednou jsem takhle založila menší ohýnek, potom jsem jednu holku párkrát odhodila na konec místnosti a to je asi všechno.“

„To je na bilokanta dost málo,“ poznamenala Elizabeth. „Připomeň mi, že tě někdy chci představit dalšímu bilokantovi.“

„Vy znáte další?“ zeptala jsem se.

„Teď jenom toho kamaráda Elizabeth, ale jenom od pohledu. Znávala jsem jich víc, ale většina je mrtvá,“ odpověděla mi profesorka. „Kdysi dávno nás bývávalo víc, aspoň tak mi to vyprávěl děda. Ale pak se něco stalo a teď postupně vymíráme.“

„Ale co se stalo, se neví. Nebo aspoň my to nevíme,“ dodala Elizabeth.

„Aspoň já znám konečně nějaké živé bilokanty,“ zamumlala jsem. „Loni jsem narazila akorát na Voldemorta.“

„Na toho ani moc narazit nechci,“ poznamenala Elizabeth. „I když získat zmijozelské schopnosti je užitečné. Nepůjčíš mi je někdy?“

„Jenže zároveň mi trochu vlezl do hlavy,“ namítla jsem. „Občas na něj v astrální podobě narazím a nemůžu se ho zbavit. Je dost otravný.“

„Tak to si ty schopnosti nech,“ zavrtěla hlavou a podívala se na hodiny. „Hele, za chvíli nám pojedou kočáry.“

Taktéž jsem se podívala na hodiny. Už bylo půl páté, takže Elizabeth a já jsme odešly. Profesorka tam ještě zůstala. Jsem vážně zvědavá, jak Hermioně a Ronovi vysvětlím, že jsem se takhle vypařila.

„Víš,“ řekla mi Elizabeth cestou „chvíli jsem v tom vlaku uvažovala, že bych šla za tebou. I když to jsem si ještě nebyla jistá, co jsi. Až potom jsem mluvila o tobě s mamkou, že na tebe taky narazila. Ale kdybych věděla, že jsi vážně takhle speciální, tak si k tobě přisednu už ve vlaku.“

Na moment jsem si představila, jak by to vypadalo. To by nejspíš viděla to spojení mezi mnou a Harrym krátce po Harryho střetu s mozkomorem. Což mi připomíná, že jsem těm dvěma zapomněla povědět o mně a o Harrym. Možná jim to řeknu někdy příště.

„Promiň, příště budu nosit na čele nálepku Speciální druh bilokanta,“ odpověděla jsem jí.

„Ten tvůj druh mi vážně vrtá hlavou,“ poznamenala.

„Tohle by mě taky zajímalo,“ prohlásila jsem. „Kdo sakra jsem?“

Reklamy