49. kapitola – Prohraný zápas

kapitola49Ukázalo se, že moje odlákávání pozornosti několika prefektů, nebylo moc nenápadné. Přesněji řečeno to považovali za dílo Siriuse Blacka. Rozbitá vitrína v Pamětní síni tomu ještě pomohla. Na hradě se nemluvilo o ničem jiném a mezi studenty panovaly různé teorie. Nejrozšířenější je, že se skrýval ve Velké síni mezi studenty. Justin Finch-Fletchey tvrdil, že ležel přímo vedle něho, protože cítil podivný zápach. Fred a George Weasleyovi otevřeně říkali, že ho skrývali mezi sebou. Slíbil jim za to, že jim občas pomůže, když bude potřeba. Nikdo jim to ale nevěřil.

Nikoho z nich nenapadlo, že za to můžu já. No, vlastně to někoho napadlo.

„Slyšela jsem něco o tom, že Cedric prý toho tajemného neznámého chytil. Ale pak mu zmizel přímo pod rukama. Rozplynul se,“ poznamenal Harry, když si další den společně s Ronem sedal k večeři naproti mně.

„Nemůžu si pomoct, ale něco mi to připomíná,“ pronesl Ron. „Harry, nepřipomíná ti to něco?“

„Ne, vůbec. To by tady musel být někdo, kdo dokáže být v jistém stavu chvíli hmotný a chvíli ne. Ale takový tady snad nikdo není. Že ne?“

„Můžete už přestat s tou komedií?“ ozvala jsem se konečně a zvedla jsem hlavu od své bramborové kaše a plátku masa. „Stačilo by se zeptat přímo a hned bych vám, mohla říct, že jsem to byla já.“

„Chudák Cedric,“ poznamenala Hermiona. „Musí být z toho trochu zmatený.“

„Telepaticky jsem se mu za to omluvila. Ale slovně nemůžu, aniž bych mu tím neprozradila ten zbytek.“

„A proč jsi ze sebe vlastně udělala Fantoma Bradavic?“ zeptal se Harry, který si na talíř nandával to samé, co jsem měla i já.

„Protože jsem pomáhala Eliz dostat se ze síně. Chtěla vidět ty moje schopnosti. Ale když jsem na ni pak vybafla, tak se lekla natolik, že mě sejmula tou obrovskou trofejí. Teď mám obrovskou modřinu na boku.“

„A tu unesla?“ zeptal se nevěřícně Ron, který už se pomalu začínal cpát jídlem. „Vždyť je hrozně těžká. To si pamatuji ještě z loňska, jak jsem ji musel leštit.“

„Já jsem neřekla, že ji držela v rukách,“ usmála jsem se na Rona, který si právě strčil do pusy plnou lžíci kaše.

„No, jo, ona je vlastně ten Havraspár,“ poznamenal pak Ron, jakmile se mu podařilo polknout.

„A mimochodem později se tam objevil Voldemort. Zase.“ Protočila jsem oči. Najednou jsem ztratila chuť k jídlu. Nevadí, stejně už jsem plná. „A Eliz navrhla, že když by se do toho zapojila i její mamka, tak bychom mohli společně přijít na způsob, jak se ho zbavit.“

„Jako zbavit v reálu nebo v tvojí hlavě?“ zeptala se Hermiona a odložila příbor, jelikož už dojedla.

„Jenom v mojí hlavě,“ odpověděla jsem jí. „Na toho v reálu asi nestačíme.“

„A jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“ zeptal se Harry.

Zmateně jsem se na něj podívala. „Jak to myslíš?“

„No, nic ve zlém, ale trochu mi to připomíná loňský rok. Tehdy ti Voldemort taky nasliboval hory doly a pak se to všechno zamotalo. Teď mám jenom obavy, aby to nedopadlo jako minule.“

„Myslím, že mezi nejmocnějším černokněžníkem všech dob a patnáctiletou studentkou Havraspáru je menší rozdíl.“

„Nikdy nemůžeš vědět, co si ten druhý myslí,“ přidala se k Harrymu i Hermiona. „Prostě si dej pozor. Máš sklony vejít přímo do pasti.“

„Děkuji za projevenou důvěru. Vždyť do pasti jsem takhle vlezla jenom…“ Chvíli jsem musela počítat na prstech. „Asi tak jenom pětkrát. To není tak moc. Ale zkusím si dávat větší pozor.“

„Jenže jsi jim stejně už stihla vyžvanit všechna svoje tajemství,“ poznamenala Hermiona.

„Všechno ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Neřekla jsem jim o tom podivném poutu s Harrym.“

„To ale stejně brzo zjistí,“ pronesl Ron.

„Co?“ zeptala jsem se a podívala jsem se na něj.

„Stačí, když se znovu stane to samé, co ve vlaku. Sice mezi vámi nebyly žádná světýlka naznačující to spojení, ale stejně něco poznat bylo. Harry najednou byl méně bledý a ty si najednou vypadala hůř.“

„Naštěstí si toho Ginny a Neville moc nevšimli. Jenom u Lupina se mi zdálo, že se tvářil trochu divně,“ dodala Hermiona.

„Ten se tváří pořád divně,“ namítl Harry. „Ale jinak mají pravdu, Kate. Nemusíš mi pomáhat. Já to zvládnu.“

Přejela jsem je pohledem. „Dobře, tak já těm dvěma nevyzradím úplně všechno a Harryho nechám, ať si se svými problémy poradí sám. Všichni spokojení? Tak já půjdu na další hodinu.“

Následující týdny jsem na tenhle rozhovor dočasně zapomněla. Letos mi totiž kromě mých klasických povinností do školy zabíraly čas i famfrpálové tréninky. Tenhle rok to bylo poprvé, co jsem na ně chodila od začátku roku. Novinkou pro ostatní byla také přítomnost madame Hoochové na tréninkách. Harry mi v soukromí sdělil, že tu je kvůli němu. Profesorka McGonagallová měla obavy kvůli Siriusi Blackovi, a tak vymyslela tohle řešení. Chudák Harry. Nemá chvíli klidu.

Nám ostatním, kteří jsme si nemuseli dělat s neustálým hlídáním, dělalo větší starosti počasí. První famfrpálový zápas se blížil a počasí se stále zhoršovalo. Déšť byl čím dál častější, slunce už pomalu ani nebylo vidět. Když jsem mrzla venku v dešti s ostatními, tak jsem proklínala Freda a George, že mě přinutili jít na ten konkurz. Kdyby to neudělali, tak bych teď seděla pěkně v teplíčku naší společenské místnosti a hřála si nožičky u krbu. Ne, místo toho tady musím mrznout.

Bohužel, tím špatné zprávy, ale nekončí. Na náš poslední trénink před zápasem totiž přišel Oliver s nepříjemnou zprávou.

„Nehrajeme proti Zmijozelu! Místo nich nastoupí Mrzimor.“

„Jakto?“ vyhrkla většina z nás.

„Vymlouvají se na Malfoyovu ruku. Ale spíš nechtějí hrát v tomhle počasí.“ Oliver zamračené pohlédl z okna.

„Malfoy s rukou nic nemá. Jenom simuluje,“ namítla jsem.

„Ale aspoň je to Mrzimor. Ten není tak těžký soupeř,“ poznamenal Fred.

„Jenže letos mají nového kapitána a chytače, Cedrica Diggoryho,“ pronesl Oliver. Katie a Angelina se zahuhňaly. Oliver se po nich nechápavě podíval. „Co se děje?“

„To je ten pohledný kluk, že jo?“ optala se Angelina. „Ten hrdina?“

„Hrdina?“ pohlédl na ní nechápavě Fred.

„Přece jak chytil nedávno málem Siriuse Blacka. Jak se za ním hrdinně a odvážně vydal…“ rozplývala se Katie.

Rozesmála jsem se. Všichni na mě nechápavě pohlédli. Mávla jsem rukou. „Tohle nepochopíte,“ vysvětlila jsem jim.

„No, každopádně ať je jakkoliv hrdinný, tak dal dohromady silnou sestavu! A je to vynikající chytač! Stojí proti nám velký soupeř, ale my to musíme vyhrát!“

„Klídek, Olivere, uklidni se,“ poklepal mu George na rameno.

Oliver to letos docela prožívá, protože je to jeho poslední šance získal Famfrpálový pohár, jelikož je v posledním ročníku. Příští rok bude pro něj pozdě. Ale v týmu jsme si všichni jednomyslně usnesli, že mu letos uděláme radost a vyhrajeme mu to.

Ale jsem vážně zvědavá, jak se nám to podaří v tomhle počasí. Den před zápasem se počasí totiž ještě zhoršilo. Vítr nabyl podoby skutečné vichřice a déšť byl ještě silnější. Jediní, kdo z to byli nadšení, byli škodolibí zmijozelští.

„Škoda jen, že mě ta ruka pořád bolí. Já bych tak rád hrál,“ postěžoval si, když jsme kolem něj procházeli na chodbě. To už jsem to nevydržela, zastavila jsem a otočila jsem se na něj dřív, než mě stačila Hermiona zarazit.

„Jenže to by ses musel přestat chovat jako malej rozmazlenej spratek a přestat simulovat!“ vyjela jsem na něj.

„Co si to- Ty o mě nebude říkat, že jsem spratek!“ oplatil mi to Malfoy a probodl mě pohledem. „Ty, která sotva nasedneš na koště!“

„Jenže já na rozdíl od tebe na to koště nasednout umím i za deště. Ale ty ne, protože jinak byste určitě hráli, že ano?“ ušklíbla jsem se a drze jsem k němu popošla blíž.

„Nehraju kvůli svému zranění,“ oponoval mi a věnoval mi jeden ze svých škodolibých úsměvů. „Ale ty jsi v týmu jenom náhodou. Kdyby Leroyová loni nezkameněla, tak si tě nikdo ani nevšimne. A letos si v týmu jenom proto, že tě bylo Woodovi líto.“

„Aspoň mi tatínek nemusel kupovat místo v týmu jako tobě,“ oplatila jsem mu to.

„To protože tebe ten tvůj nechtěl!“ odsekl Malfoy.

Jeho slova mě tvrdě zasáhla. Trefil se přesně do mého slabého místa. Cítila jsem, jak mi začaly vlhnout oči. Nejspíš to bylo vidět, protože to Parkinsonová okomentovala: „Jenom se tu nerozbreč.“

Ani jsem na ní nepohlédla, jenom jsem probodla pohledem Malfoye. Na moment jsem v jeho tváři zahlédla stopu lítosti a trochu omluvného pohledu, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Otočila jsem se a rychlým krokem jsem zamířila pryč. Moji přátelé mě následovali. Nikdo z nás už se k tomuto incidentu ten den nevyjádřil. Postupem dne jsem na to dokonce i zapomněla a večer jsem šla klidně spát.

Jenže tahle myšlenka zůstala v mém podvědomí, protože v noci se mi zdál podivný sen. Tohle nebyl žádný astrální sen, tohle byl normální sen plný fantazie. V tom snu jsem se cítila nejprve sama, ale pak se tam objevila jedna osoba, která ačkoliv mi vzhledově nebyla moc podobná, poznala jsem tu osobu. Byl to můj táta. Říkal mi utěšující slova a uklidňoval mě. Měla jsem s ním příjemný pocit, jako kdybych byla doma v bezpečí. Ke konci snu jsem zvedla hlavu a chtěla jsem podívat svému tátovi do tváře.

Jenže v tu chvíli jsem se probudila. Prudce jsem se posadila na posteli a vyrušila jsem tím Blakea ze spánku. Má ve zvyku spát se mnou v posteli. Aspoň mi není zima na nohy, protože mi je příjemně zahřívá. Blake zvednul hlavu, když jsem se probudila. Přešel na posteli až ke mně a olízl mi obličej. Potom si lehl vedle mě a položil si hlavu na mou ruku, zatímco jsem ho hladila po hlavě.

„Klidně spi dál,“ zamumlala jsem. „To byl jenom sen.“ Ze kterého nevím, co mě přesně probudilo. Pravděpodobně déšť, který vytrvale bubnoval do oken. Škoda, že mě vyrušil ze snu. Zajímalo by mě, koho si moje fantazie dosadila na místo otce. Myslím, že si pamatuju, že měl tmavé vlasy.

Položila jsem si hlavu opět na polštář a snažila jsem se spát. Jenže mě neustále rušil déšť bubnující do oken a venku foukající vítr. Nemohla jsem usnout. Nakonec jsem veškeré snahy vzdala. Stejně budu muset jít za chvíli vyvenčit Blakea ven. Tomu hnusnému počasí se stejně nevyhneme.

Blakeovi se ven stejně jako mně moc nechtělo. Ono bylo navíc asi ještě hodně brzo, neboť teprve začínalo pomalu svítat. A taky to počasí nám na náladě nepřidalo. Já jsem se aspoň na rozdíl od něj mohla schovat pod plášť, ale on měl během chvíle promočený kožich skrz na skrz. Ani jednomu z nás se dnes nechtělo běhat, takže jenom odběhl někam za roh a po chvíli se vrátil. Pak jsme rychle zamířili zpátky do teplé společenské místnosti.

Až na to, že moc teplá nebyla. Přes noc oheň v krbu vyhasl a nyní tam bylo jenom několik uhlíků a nedohořelých polen. Většinu času přes den bývá oheň zapálený, protože tu vždycky je nějaký student. Jenže v noci tu nikdo není, jenom na stole leží několik zapomenutých sešitů, brků a někdy prázdný kalamář. Jelikož jsem nejspíš první z celé koleje, kdo už vstal, mám tu čest zapálit oheň já.

Vytáhla jsem svojí hůlku a namířila jsem jí na krb. V duchu jsem si představila, jak se tam objevuje plamen. „Incendio,“ pronesla jsem. Vzápětí se objevil v krbu plamen, který postupně zachvátil všechna zbývající polena. Blake si lehl těsně před oheň, alespoň mu tak rychleji proschne kožich. Já jsem si mezitím sedla na pohovku, která stála nejblíže u krbu. Natáhla jsem si nohy pěkně ke krbu a nechala jsem teplo z krbu, aby mi na ně hřálo.

Jenže zatímco se moje přední polovina ohřívala, byla mi zima na záda. Rozhlédla jsem se. O kousek dál ležela nějaká deka. Doufám, že tahle deka tu nezůstala po Fredu a Georgeovi či nějaké jejich oběti, protože to by v ní možná byl svědící prášek nebo něco podobného. Představila jsem si, jak letí ke mně, a mávla jsem hůlkou. „Wingardium Leviosa.“ Následně ke mně deka sama přiletěla a já jsem se do ní zabalila.

Jak jsem tam tak seděla, tak se ve společenské místnosti začínala postupně šířit teplo z krbu. Postupně jsem musela nohy odtahovat dál od ohně, protože mi na ně bylo až příliš vedro. Přitom jsem se dívala do ohně a uvažovala jsem nad dnešním zápasem, jak asi dopadne. Ani nevím, kdy jsem během toho zavřela oči a opřela jsem si hlavu o opěradlo.

Najednou se mnou někdo zatřásl a oslovil mě „Kate?“

„Co?“ zamumlala jsem a pomalu otevřela oči. Když můj zrak zaostřil, rozpoznala jsem před sebou Harryho. Najednou jsem si uvědomila, že na pohovce ležím, místo sedím. Kdy jsem si lehla? Možná někdy během spánku.

„Ty jsi tu spala celou noc?“ zeptal se mě. Vzápětí do jeho ruky strčil Blake a dožadoval se pozornosti. „Dobře, tak vy dva jste tu spali celou noc?“ opravil se.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ráno jsem se probudila, vyvenčila jsem Blakea a pak jsme tady usnuli. A venku je šílené počasí.“

„Na to jsi nemusela chodit ven, abys to zjistila,“ ušklíbl se a posadil se vedle mě.

„Chceš kousek deky?“ zeptala jsem se ho. Harry přikývnul, tak jsem mu podala kousek deky. Společně jsme se do deky zabalili a vzhledem k naší blízkosti jsme se zároveň navzájem zahřívali tělesným teplem. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a zadívala jsem se do ohně. Mezitím si Blake lehnul k našim nohám na část deky, která ležela na zemi.

„Někdo by měl přiložit,“ řekla jsem po chvíli, kdy oheň znovu začínal vyhasínat.

„Udělám to.“ Harry se chtěl zvednout a jí tam přidat pár polínek, ale zarazila jsem ho.

„Počkej,“ řekla jsem mu a chytila jsem ho za ruku. „Když se zvedneš, tak mi bude zima zprava. Radši to udělám kouzlem.“ Vytáhla jsem hůlku a namířila jsem ji na poleno. „Wingardium Leviosa.“ Hůlku jsem opět dala dolů, zatímco kus dřeva sám levitoval do krbu. Otočila jsem hlavu na Harryho, který se tvářil trochu zaraženě. „Děje se něco?“ zeptala jsem se.

Harry otočil hlavu. „Nic, jen jsem se zamyslel,“ odpověděl mi a podíval se mi do očí. „Takže… těšíš se na zápas?“

„V tomhle počasí ani moc ne,“ usmála jsem se a zadívala jsem se mu do očí. „Ale když budeš chytat ty, tak určitě vyhrajeme. Předem lituju Cedrica.“

„Děkuji za důvěru,“ usmál se Harry. „Ale mám z toho špatný pocit…“

Naklonila jsem se k němu. „Já ti věřím,“ pošeptala jsem mu do ucha a pak jsem se mu podívala do očí. Naše tváře dělilo jenom pár centimetrů.

„A pak že spolu nic nemají,“ ozvalo se o kousek za námi. V rychlosti jsme se od sebe odtáhli a podívali jsme se tím směrem, odkud šel hlas. Parvati a Levandule právě mířily na snídani. Asi už se čas přiblížil do normálního doby, kdy lidé vstávají.

„Ehm… dobré ráno,“ pozdravil Harry a vstal z gauče. Pak se podíval na mě. „Já už půjdu na snídani,“ oznámil nám. Sebral svoje koště, které měl opřené o křeslo a vylezl otvorem v portrétu ven.

Podívala jsem se na Levanduli a Parvati, které se culily. „Bez komentáře,“ oznámila jsem jim, než stihly něco říct. Prošla jsem kolem nich i s Blakem nahoru a došla jsem se převlíknout.

Harryho jsem našla sedět u ovesné kaše, do které zíral. Všude kolem byla cítit depresivní nálada, nebo alespoň u nebelvírského famfrpálového týmu ano. Veškerý optimismus, který jsme před chvílí s Harrym nahoře načerpali, se v téhle atmosféře někam vytratil. Usadila jsem se u snídaně a moc jsem nevnímala okolí. Depresivní nálada začala dopadat i na mě. Za to může to počasí. Nešlo by nějak zařídit, aby slunce vykouklo? Zvládla bych to v astrální podobě?

Z mých myšlenek mě vytrhla sova, která přistála přede mnou. Že by mi odepsala Annie? To je blbost, to by mi odepsala po Hedvice. Navíc je to balíček a ne dopis, jak jsem zjistila, když jsem ho odvazovala sově z nohy. Sova poté odletěla.

„Co ti přišlo?“ zeptala se Angelina.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny a rozbalila jsem balíček. Uvnitř byla krabička, ne moc velká, a v ní byl krásný přívěsek ve tvaru malého stříbrného košťátka.

„Jé, to je pěkný,“ rozplývala se Katie. „Od koho jsi to dostala.“

„Nevím,“ zopakovala jsem svoji předchozí odpověď. „Nic tu není napsaný.“

„Tady je něco,“ sdělila mi Angelina a postrčila přede mě obal, ve kterém byla krabička zabalená. Zevnitř obalu byl napsaný vzkaz.

Opožděně všechno nejlepší k narozeninám. Snad ti přinese štěstí při zápase.

Ani po přečtení vzkazu jsem netušila, od koho tento dárek pochází. V jednu chvíli mě napadl Harry, jenže ten už mi dárek k narozeninám dal, tak proč by mi dával další? Tenhle dárek musí pocházet od někoho, kdo mi nic nedal. Jenže kdo z mých kamarádů mi nic nedal?

Už jsem neměla moc času nad tím přemýšlet, neboť se celý náš tým zvednul a šel se do šatny převléknout. Ostatní už se začali trousit na stadion pod velkými či malými deštníky, zatímco náš tým zalezl do šatny. V tichosti jsme se převlékali do hábitů, když nám do šatny někdo vlezl.

„Ahoj Kate,“ ozval se hlas Elizabeth a ta následně zamířila ke mně. Přitom pohledem přejela přes Olivera, který byl právě bez trička. Vlastně se u něho zastavila pohledem na delší dobu.

„Hele, tady nemáš, co dělat,“ ohradil se Oliver, když si jí všimnul.

„Jo, já jenom řeknu něco Kate,“ mávla rukou a konečně došla ke mně.

„Co se děje?“ zeptala jsem se jí potichu. Pár zvědavých pohledů směřovalo k nám a já jsem tušila, že se tenhle rozhovor bude týkat bilokantských záležitostí, a to ostatní slyšet nemusejí.

„Mluvila jsem o tamtom s mámou. Nějaké řešení by tu bylo,“ odpověděla mi.

„Jaké?“ zeptala jsem se.

„To ti řeknu někdy jindy. Nebo spíš máma ti to vysvětlí líp. Navíc by to bylo na dlouho a tady na to není vhodná příležitost,“ vysvětlila mi.

Trochu jsem nakrčila čelo, neboť mi něco unikalo. „Tak proč jsi teda potom tady?“

„Potřebovala jsem záminku, jak se sem dostat. Oliver je docela kus, nemyslíš?“ zašeptala. Pak se ohlédla a usmála se na Olivera. Ještě jednou potom pohlédla na mě. „Tak ahoj později a hodně štěstí při zápase.“ Potom zamířila ke dveřím a přitom prošla kolem nyní už oblečeného Olivera a úplnou náhodou zrovna u něj pohodila vlasy. Té sebevědomí rozhodně nechybí.

Nakonec jsme se dostali všichni na hřiště. Vál tam hnusný, silný vítr, který neustále měnil směr. V tomhle nebude moc bezpečné létat. Nemluvě o tom ustavičném dešti, kvůli kterému jsme byli mokří prakticky hned poté, co jsme vkročili na hřiště. Nebylo pomalu nic vidět ani slyšet. Sotva jsme pochopili, že nám madame Hoochová naznačuje, ať nasedneme na košťata. Ale hvizd píšťalky zahajující zápas naštěstí slyšet dobře. Zápas začal.

Během prvních pěti minut jsem stihla kompletně promoknout a zmrznout. Sotva jsem zvládala vidět v tom hustém dešti svoje spoluhráče a rozeznat je od protihráčů. Camrál bylo mnohem těžší zahlédnout. Většinou jsem to poznala spíš jenom z pohybů ostatních. Když něčí pohyb byl podobný házení míčem, tak byla šance, že někde poblíž je Camrál. Přesto se nám nějakým záhadným způsobem povedlo vyhrávat. Nebyla to teda moc týmová práce, jelikož jsme na sebe moc dobře neviděli. Jakmile někdo z nás získal Camrál, letěl s ním k brance a pokusil se dát gól. Tímto způsobem jsme postupně dali devět gólů, zatímco mrzimorští jen čtyři.

Větší problémy měl Harry. Když bylo pro nás těžké zahlédnout Camrál, tak najít Zlatonku muselo být skoro nemožné. Trochu mu s tím o oddechovém čase pomohla Hermiona, když mu začarovala brýle, aby odpuzovali vodu. Po skončení oddechové pauzy měl tak Harry větší šanci zahlédnout Zlatonku. My ostatní jsme mezitím lítali po hřišti za Camrálem nebo v případě odrážečů za Potloukama.

Pak jsem najednou slyšela výkřik. Oliver křičel něco na Harryho a ukazoval někam za něj. Tam se řítil Cedric vzhůru. Sakra, asi zahlédl Zlatonku. Snad ho Harry dožene. Vystřelil hned za ním střemhlav vzhůru. Během několik vteřin se oba dva ztratili z mého dohledu někde v mracích. V tu chvíli jsem pocítila, že se ochladilo o něco víc, ale jinak jsem necítila nic nenormálnější.

A o několik málo minut později jsem spatřila červenou skvrnu padající z oblohy a mířící závratnou rychlostí k zemi bez koštěte. Srdce mi málem vyskočilo z hrudy a v hlavě byla jenom jedna myšlenka: Harry padá! Vykašlala jsem se na Camrál a veškeré snahy o hození dalšího gólu. Natočila jsem násadu směrem k padajícímu tělu a naklonila jsem se k násadě. Koště vyrazilo prudce dopředu. Letěla jsem obrovskou rychlostí, ale nestačilo to. Harry padal stále rychleji. A pak najednou jeho tělo zpomalilo, aniž bych tušila proč. Harry přistál zpomaleně na zemi.

Pár vteřin potom jsem přistála v blátě na zemi. Bylo by to hodně bolestivé přistání, kdyby půda nebyla tak rozměklá. Sice jsem spadla přitom hlavou na zem a možná jsem se bouchla o něco na zemi, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Upřímně mě v tu chvíli nějaké hladké nebo nehladké přistávání vůbec nezajímalo. Myslela jsem jenom na Harryho. Měla jsem obavy, že se vůbec neprobere. Skoro jsem i tušila, že se neprobere. Jako kdyby mi něco našeptávalo, že ten pád nemohl nikdo přežít.

A pak jsem si uvědomila, proč mám takovéhle pocity, když jsem uviděla kousek od Harryho Brumbála zahánějící mozkomory nějakou mlhou. Doteď jsem si těch mozkomor nevšimla. Taky jsem doteď nepocítila jejich přítomností. Možná to bylo pod vlivem adrenalinu.

Doběhla jsem k Harryho tělu ležícím v rozblácené zemi. Kolem mě se pohybovalo několik červených hábitů, takže nejsem jediná z našeho týmu, kdo se vykašlal na zápas. Klekla jsem si vedle Harryho a vzala jsem ho za ruku. Předstírala jsem, že zkouším jeho tep, ale ve skutečnosti se dělo něco jiného. Pouto mezi námi se formovalo a skrz něj proudila síla ze mě do Harryho. Byl naživu, cítila jsem to, ale byl strašně zesláblý. Potřeboval moji energii a sílu a já jsem mohla do sebe přetáhnout jeho slabost.

Ale v jednu chvíli se mi najednou zamotala hlava a na chvíli se mi zatmělo před očima. Moje ruka sklouzla z té Harryho, kterou už jsem nedokázala déle udržet. Málem bych spadla na zem vedle Harryho, ale něčí ruce mě zachytily. Netušila jsem čí. Chtěla jsem se otočit a podívat se, kdo to byl, ale to by mě stálo moc námahy. Místo toho jsem sledovala Brumbála, jak vyčaroval nosítka a položil na ně Harryho. Potom odešel k hradu a já jsem se pokusila zvednout. Jakmile ten, kdo mě držel, rozpoznal moje snahy, pomohl mi a vytáhl mě na nohy.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Ron. Byl to on, kdo mě podpíral, jak jsem právě zjistila.

„Jo, docela jo,“ zamumlala jsem. Můj hlas zněl docela slabě a mně se klížila víčka.

„Jak je na tom Harry?“ následovala další otázka.

„Je naživu. Trochu sílu jsem mu dala od sebe. Měl by to přežít… Musíme jít za ním…“ zamumlala jsem a pak jsem dlouze mrkla, což mělo za následek, že jsem oči už neotevřela.

„Hej!“ něčí ruka mě propleskla. Bleskově jsem otevřela oči a podívala jsem se na Hermionu. „Zkus neomdlívat ani neusínat. Pokud si nevymyslíš nějaký pěkný důvod pro ostatní, proč jsi najednou tak unavená, tak neusínej.“

„Jo, vždyť já jsem vzhooouru…“ Moji větu přerušilo mohutné zívnutí. A vzápětí jsem už znovu zavřela oči. Odměnou by bylo další proplesknutí od Hermiony, po kterém jsem bleskově otevřela oči.

„Nespi,“ sdělil mi Ron, o kterého jsem stále byla opřená. „Já tě na hrad do postele neponesu.“

„Já nechci do postele,“ namítla jsem. „Musíme za Harrym. A dojdu tam sama,“ pronesla jsem rozhodně.

Abych potvrdila své rozhodnutí, přestala jsem se opírat o Rona. Udělala jsem jeden krok dopředu a pak druhý. Potom se mi zatočila znovu hlava a všechno kolem zčernalo.

Probrala jsem se až na v teplé měkké posteli, a když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že ležím na ošetřovně. Rozhlédla jsem se okolo a všimla jsem si Harryho na sousední posteli a je vzhůru.

„Harry!“ vyjekla jsem. Všichni přítomní ke mně otočili hlavu, což znamenalo, že kromě Harryho se na mě podívala také Hermiona a Ron.

Harry se na mě usmál. „Vítej mezi pacienty.“

„Proč?“ zeptala jsem se zmateně. „Vždyť se mi přece nic závažného nestalo, ne?“

„To záleží, jak moc vnímáš otřes mozku jako závažný,“ odpověděl mi Ron.

„Kde jsem k němu přišla?“ zeptala jsem se.

„Myslíme, že při tom pádu. Až tady na ošetřovně se ukázalo, že máš na hlavě krev. Ono jsi byla předtím celá od bláta a ta krev se mezitím ztratila.“

„A taky za tvoji přítomnost tady nejspíš může i to, co jsi tam pro mě udělala,“ sdělil mi Harry. „Ale já ti za to děkuju,“ usmál se.

„Všímáte si vy dva, že tohle už je druhý zápas, po kterém jste oba dva skončili tady? Začínáte se opakovat,“ poznamenal Ron.

„Jo, asi si budeme muset najít jiný způsob, jak se sem dostat,“ ušklíbla jsem se. Pak jsem si všimla něčeho na mém nočním stolku. Byla tam růže ve váze.

„Tohle je čí?“ zeptala jsem se.

„Moje ne,“ zavrtěl hlavou Harry.

„Nějakým záhadným způsobem se tady objevila,

Zvláštní. Že by mi někdo daroval růži? Naklonila jsem se a přičichla jsem k ní. Voněla krásně. Přitom jsem si všimla, že je u ní nějaká kartička.

Promiň, že můj přívěsek nepomohl.

Náramek… Ten mi měl přeci přinést štěstí v zápase. A nepřinesl snad?

Rozhlédla jsem se po ostatních. „Jak dopadl zápas?“

„My…“ začal Ron, ale byl přerušen.

„Prohráli jsme. Cedric chytil Zlatonku krátce po mém pádu. A Nimbus po mém pádu, narazil do Vrby Mlátičky,“ oznámil mi stroze Harry. V jeho hlase jsem slyšela zklamání. Vyčítal si to a k tomu ještě cítil smutek nad ztrátou koštěte. Právě teď potřebuje naši podporu. Proto jsem odhrnula deku ze svojí postele a položila jsem svoje bosé nohy na studenou zem. Přecupitala jsem tu krátkou vzdálenost mezi našimi postelemi a usedla jsem na Harryho postel. Nohy jsem si schovala pod jeho deku a poposunula jsem se v posteli blíž k němu. Hlavu jem si opřela o jeho rameno.

  „Nic si z toho nedělej,“ řekla jsem mu. „Pro nás budeš pořád ten nejlepší chytač. I kdyby si měl hrát na tom Ronově koštěti, které předhoní i motýli.“

Reklamy