34. kapitola – Vánoční dobrodružství

kapitola34„Já nechápu, proč se s ním najednou nebavíš,“ prohlásila.

„Hermiono, už jsem ti to říkala snad stokrát. Prostě jsme se na něčem neshodli. Dva lidi, jedna věc a dva jiné názory. To je celý.“

„Takže kvůli nějaké hlouposti zahodíte všechno, co jste si mezi sebou za ten rok a půl vybudovali?“

Zamračila jsem se. „Není to hloupost.“

„Tak kvůli čemu?“ vyptávala se dál Hermiona.

„Kvůli… to je jedno,“ mávla jsem rukou. „Prostě to neřeš. V Harrym jsem se spletla. Nepochopil to, co jsem mu svěřila.“

„Pšt,“ zasyčela na nás madame Pinceová. „V knihovně bude ticho. Jestli si chcete povídat, běžte jinam.“ Kdybychom si chtěly povídat, tak jdeme do společenské místnosti. Jenže tam je teď Harry s Ronem.

„Omlouváme se, už budeme potichu,“ omluvila se jí Hermiona za nás obě, pak se obrátila znovu na mě. „A co kdybychom to Ron a já pochopili?“

„Bojím se, že ne. Nechci to riskovat a tohle téma už uzavírám a konec tečka.“

„Dobře, už o tom nebudeme mluvit.“

„To říkáš už po deváté a vždycky se pak k tomu vrátíš,“ připomněla jsem jí.

„Protože se to snažím pochopit. Jste nejlepší kamarádi, jste si tak podobní a prostě se k sobě hodíte. A teď to najednou něco naruší a nikdo neví co. Tobě by to na mém místě nevrtalo hlavou?“

„Fajn,“ pokrčila jsem rameny. Začala jsem si sbírat sešity a knihy a nacpala jsem si je do batohu, který jsem si přehodila přes rameno. „Tu esej na lektvary napíšu někde jinde. Tady se nedá pracovat.“

Zamířila jsem ke dveřím knihovny a uvažovala jsem, kde dodělám tu esej. Musíme ji odevzdat už zítra a já přísahám, že tohle je naposled, co nechávám úkoly na poslední chvíli. Jenže to neřeší můj problém, kde teď dodělám úkol. Většinou se dělají buď v knihovně anebo ve společenské místnosti. Tady se nedá pracovat, když Hermiona neustále vyzvídá a ve společenské místnosti je zase Harry s Ronem.

Poslední dobou se snažím Harrymu vyhýbat a on mně také, jak jsem si všimla. Veškeré přátelství, které mezi námi kdy bylo, je teď pryč. Nedokážeme spolu vydržet ani v jedné místnosti a raději jsme přešli do naprosté ignorance přítomnosti toho druhého. Taková je aspoň moje taktika, ale často mívám pocit, že mě Harry pozoruje, jako kdybych měla každou chvílí použít svoje schopnosti.

Právě jsem procházela kolem jedné uličky polic s knihami o kouzelných tvorech, když jsem zaslechla Harryho jméno. Zastavila jsem se a zůstala jsem schovaná za rohem uličky. Jen jsem se o trochu posunula blíž, abych mohla lépe slyšet, o čem se přesně baví. Opravdu se bavili o Harrym, jenže způsobem, který se mi vůbec nelíbil.

„Justin je teď hrozně vystrašený z něho.“ Opravdu mluví o tom samém Harrym Potterovi? „Schovává se u nás v ložnici. Navíc se mi Justin přiznal, že na začátku roku řekl Potterovi, že je z mudlovské rodiny.“

„Co když ale nejde jen po čarodějích z mudlovských rodin, Ernie?“ zeptala se malá holka s copy. „Vezměte si Alici. Pochází z čarodějnické rodiny, to vím jistě. Naši se znají s jejími rodiči.“

„Kdo ví, jak to u Alice bylo. Třeba se k tomu jenom připletla, když šel po Daisy,“ vysvětloval jí Ernie.

„A proč by šel Potter po Daisy?“

Na to už měl Ernie připravené vysvětlení: „Aby dostal Beckerovou do týmu. Všichni vidí, že jsou nejlepší kamarádi, tak proč by ji nepomohl dostat se do týmu? Už tam byla jako náhradnice, tak stačila jenom jedna maličkost. Zbavit se Daisy.“

„A kočka? Colin Creevey? Ty vysvětlíš jak?“

„Všechno to do sebe zapadá, Hannah. Potter měl předtím rozepři s Filchem, potom se stalo to s tou kočkou. Ten malej prcek ho zase neustále fotil a otravoval.“

„Ale vždycky vypadal tak normálně,“ slyšela jsem říkat slabý Hannin hlásek. „Přece by nemohl být Zmijozelův dědic a budoucí černokněžník, že ne? Vždyť porazil Ty-víš-koho.“

„Jenže nikdo neví, jak ho tehdy porazil. Voldemort byl mocný černokněžník a Potter byl jenom mimino. Mohl tehdy použít nějaké svoje skryté schopnosti. Takhle dlouho tajil, že umí mluvit s hady. Možná má ještě další schopnosti.“

Z druhé strany uličky se ozvalo odkašlání a vzápětí se tam vynořil Harry. Jak dlouho tu poslouchá? A nemá být ve společenské místnosti?

„Ahoj,“ pozdravil je zdvořile, ačkoliv jsem na něm zpoza rohu viděla jeho potlačovanou rozzuřenost. „Hledám Justina.“ Aha, tak proto je tady.

„Co mu chceš?“ vyštěkl na něj opatrně Ernie.

„Jenom mu chci vysvětlit, co se dělo v Soubojnickém klubu. Že jsem toho hada neštval proti němu, ale snažil jsem se odehnat.“

„Vždyť málem Justina uštknul,“ namítnul Ernie.

„Málem,“ zopakoval po něm Harry. „A jinak se ho vůbec nedotknul. A všichni viděli, jak had couvnul, když jsem na něj promluvil.“

„Jenže nikdo neví, co jsi mu říkal.“ Lže. Já jsem Harrymu rozuměla, akorát jsem to nikomu neřekla. „Mohl jsi mu říct, ať se stáhne a potom zaútočí.“

„Umíš snad ty mluvit s hady?“ vybuchl Harry. „Neumíš, takže netušíš, co jsem mu říkal!“ Ani jsem se mu nedivila, že vybuchl. Po pravdě jsem se docela musela držet, abych tam na ně také nevpadla. Copak ta lidská blbost nemá meze?

„Neumím to a ani to nechci umět,“ odsekl Justin. Ten kluk má odvahu, takhle odporovat někomu, o kom je přesvědčený, že bude černokněžníkem. „Nechci mít tuhle Zmijozelovu schopnost a ani žádnou jinou.“

„Jestli tím narážíš na ty údajně skryté schopnosti, tak můžeš být klidný. Žádnou další skrytou schopnost já nemám. To bys musel hledat o kousek dál.“

Stiskla jsem ruku v pěsť. Jenže nebylo to na ty mrzimorské tupce. Bylo to kvůli Harrymu. Nikdo, kdo o tom něco nevěděl, tuhle narážku na mě nemohl pochopit. Ale jestli bude Harry dál trousit takové poznámky o schopnostech, tak to jednou někomu dojde.

Harry prošel dveřmi vedoucí ven z knihovny a já jsem zamířila za ním. Takhle už se nemůže dál chovat. Musí si dávat větší pozor na jazyk.

Jak jsem tak naštvaně šla chodbou za Harrym, nedávala jsem pozor na cestu. Neviděla jsem proto někoho, kdo se vynořil za rohem. A jak už to mívám ve zvyku, tak jsem do něj vrazila. Alespoň jsme neskončili na zemi. Takhle se mi jenom podařilo vysypat mu na zem veškeré pergameny a knihy, které nesl v ruce.

„Promiň,“ omlouvala jsem se mu, když jsem si klekla na zem a pomáhala jsem mu sbírat ze země jeho věci. Teprve v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že jsem vlastně vrazila do Cedrica Diggoryho.

„To je dobrý, nic se nestalo,“ uklidňoval mě.

„Musím si začít dávat větší pozor, kam šlapu,“ poznamenala jsem.

„Nebo kam si sedáš,“ dodal Cedric. Narážel tak na to, jak jsem si loni v září sedla pod Vrbu Mlátičku a on mě před ní zachránil.

„V sedání už si dávám teď větší pozor,“ prohlásila jsem.

Trochu naklonil hlavu a potom mi řekl: „Jo, to určitě. To vysvětluje, proč mi právě teď sedíš na mém úkolu na astronomii.“

„Co?“ zeptala jsem se zmateně a trochu jsem se nadzvedla. Opravdu jsem na něčem klečela. „To není sezení, to je klečení. To se nepočítá.“

„Jasně,“ usmál se Cedric a zvednul ze země pergamen. To byla poslední věc, co jsem shodila, takže už jsme se konečně zvedli ze země.

„Jak se ti jinak daří?“ zeptal se mě.

„Víceméně dobře. A jak tobě po tom s Alice?“

Cedric trochu zvážněl. „Pořád se přesvědčuju, že bude v pořádku. Aspoň Prýtová to neustále tvrdí. Je škoda, že prošvihne Vánoce. Jsou to její nejoblíbenější dny v roce. Vlastně kvůli tomu tu na Vánoce zůstanu. Jindy jezdívám domů, ale letos nechci, aby tu byla na Vánoce sama. Budou to moje první Vánoce strávené v Bradavicích.“

„Moje taky. Letos tu taky zůstanu.“

„Škoda, že se teď v tom sněhu nedá běhat. Mohli bychom si dát o svátcích kolečko kolem Bradavic. Teda pokud ještě chodíš běhat, už jsem tě dlouho venku po ránu neviděl.“

Pokrčila jsem rameny. „Trochu jsem zlenivěla. Ale jako novoroční předsevzetí si dám, že na jaře zase začnu.“

„Tak se na jaře sejdeme venku,“ usmál se na mě Cedric.

Možná mi chtěl ještě něco říct, jenže to jsem se už nedozvěděla. Chodbou se nesl hrozivý křik nesoucí se vzduchem. Ten křik musel pocházet z patra nad námi. Nerozuměla jsem, kdo nebo co křičí. Rozuměla jsem jenom jednu větu: „DALŠÍ PŘEPADENÍ!“

A v tu chvíli se kolem prohnal Ernie Macmilian ženoucí se po schodech nahoru stejně jako všichni ostatní. Rozběhla jsem se za nimi. Aniž bych věděla, kde nastal další útok, po chvíli jsem se tam dostala. Stačilo jenom jít s davem.

Když jsem dorazila do chodby a ještě předtím, než jsem stihla zahlédnout, kdo je obětí, jsem slyšela Ernieho hlas: „Přistižen při činu!“

Prosím, že to neznamená to, co si myslím? Bohužel znamenalo. Na zemi ležel Justin Finch-Fletchey a kousek od něho Skoro-bezhlavý Nick. Jenže to nebylo všechno. Vedle profesorky McGonagallové stál Harry a Ernie na něj ukazoval.

„To by stačilo!“ okřikla ho McGonagallová. Vzápětí jsem viděla, jak někam odvádí Harryho. Tohle jeho pověsti coby Zmijozelova dědice pomůže. Sakra, Harry, do čeho ses to zase dostal?

Zamířila jsem rovnou do naší společenské místnosti. Doufala jsem, že tam budou Hermiona a Ron. Zapadla jsem do křesla vedle nich a vyhrkla jsem: „Víte už, co se stalo?“

„Další kamenná oběť?“ zeptal se Ron.

„Jo,“ přikývla jsem. Takže už to zaslechli od ostatních. Pak jsem si všimla Hermiony výrazu, která koukala na Rona.

„Jak jsi to věděl?“ zeptala se ho.

Ron pokrčil rameny. „Tipnul jsem si.“

„A jen tak náhodou se trefíš?“ zeptala jsem se. „Nemáš v tom náhodou prsty?“

„Náhodou ne,“ Ron se podrbal na hlavě. „A až tak úplně tip to nebyl.“ Rozhlédl se kolem a trochu ztlumil hlas. „Včera večer Harry zase slyšel ten hlas.“

„Ten z Předvečeru všech svatých?“ zeptala jsem se. „Vždyť od té doby už ho neslyšel, ne?“

„Slyšel. Vždycky den předtím, než se našla nějaká oběť.“

„A proč nám to Harry neřekl rovnou?“

„Protože je stejný tajnůstkář jako ty,“ odpověděl mi Ron. „A navíc se to snaží utajit. Není dobré, že slyší hlasy, který nikdo jiný neslyší.“

„Obzvlášť když si o něm všichni mluví jako o Zmijozelově dědici,“ dodala jsem.

„Myslíte, že je možné, aby byl opravdu jeho dědic?“ zeptal se Ron. „Umí mluvit s hady, slyší hlasy… a nikdo neví, jak porazil Voldemorta.“

„Něco podobného o něm říkala jedna skupina Mrzimoráků před chvíli v knihovně. A Harry je slyšel.“
„Ou. To asi nedopadlo dobře,“ pronesla Hermiona.

„Ne, to nedopadlo,“ zavrtěla jsem hlavou. „A o chvíli později našli zkamenělého Justina a Harryho, jak nad ním stojí.“

„Stejně všichni uvidí, že se pletou, až z Malfoye dostaneme přiznání,“ prohlásila jsem. „Lektvar už bude skoro hotový.“

„Teoreticky by to šlo provést o vánočních prázdninách,“ navrhla Hermiona. „Malfoy zůstává v Bradavicích. Ale co bylo s Harrym, když ho našli u Justina?“

Pokrčila jsem rameny. „McGonagallová ho někam odvedla. Víc nevím.“

Kam ho odvedla, jsem se dozvěděla až večer od Hermiony. Chvíli po našem rozhovoru jsem totiž zanechala Rona a Hermiona ve společenské místnosti samotné. Nechtěla jsem se potkat s Harrym. Takže to, jak navštívil Harry ředitelnu, jim vyprávěl bez mé přítomnosti.

Než jsme se nadáli, začaly vánoční prázdniny. Většina studentů odjela na Vánoce domů, ale letos jich bylo mnohem víc kvůli strachu ze zkamenění. Na Vánoce zůstala v Bradavicích jenom hrstka studentů a mezi nimi i Malfoyovi. Poprvé jsem tak poznala výhodu prázdné společenské místnost. Mohli jsme si zabrat nejlepší místa u krbu.

Ráno na Boží hod mě probudila Hermiona. „Vstávej! Máš tu dárky.“

„Co?“ mumlala jsem zmateně ze spaní a převalila jsem se na druhý bok.

„Máš tady dárky. A jeden se ti asi bude hodně líbit.“

„Co se mi bude líbit?“ zeptala jsem se rozespale, když jsem se posadila a snažila jsem se rozlepit oči.

„Nedám ti ho, dokud si nerozbalíš ten zbytek dárků.“ Podívala se na hromádku dárků u mé postele. „To ti nebude trvat tak dlouho. Moc toho není.“

Vylezla jsem z postele a přesunula jsem se ke své hromádce. Měla pravdu. Těch dárků opravdu moc nebylo. Celkově by se dali spočítat na jedné ruce. Byla jsem z toho zklamaná. Copak na mě všichni zapomněli? Já nejsem malicherná. Nechci žádné drahé dárky, stačí mi jen maličkosti. Vždyť i já jsem ostatním dávala jenom maličkosti. Hermioně, Ronovi, Fredovi, Georgovi, Ginny… To je takový problém dát někomu malý dárek nebo prosté přáníčko?

Od Hagrida jsem dostala nějaké cukroví jeho výroby, takže než ho začnu jíst, budu si muset pořídit kladivo, abych to cukroví nějak rozlomila na menší kousky. Nechci si vylámat zuby. Od paní Weasleyové jsem dostala také cukroví a také, což mě překvapilo, ručně pletený Weasleyovský svetr. Ten dostávají tradičně jenom Weasleyovi a loni i Harry. Nejspíš je plete pro Harryho a pro mě z toho důvodu, že nemáme rodiče. Od paní Wesleyové je to milé. A to bylo s rozbalováním všechno. Víc jsem toho nedostala.

Obrátila jsem se na Hermionu, které mě zvědavě pozorovala.

„Takže jaký dárek se mi bude líbit?“ zeptala jsem se jí.

Hermiona se usmála. „No, když už sis rozbalila všechny dárky, tak už ti to můžu říct. Nechtěli jsme ho dávat sem, protože kdybys ho viděla, tak už by ses na ty ostatní dárky nepodívala.“

„Takhle schválně napínáš moji zvědavost a protahuješ to?“

„Ano,“ přikývla. „Ten dárek na tebe čeká dole ve společenské místnosti.“

Sotva jsem si nazula pantofle a vklouzla jsem do županu, už jsem sbíhala schody dolů. Byla jsem zvědavá, co to je za dárek, když to takhle tají. A také mi vrtalo hlavou, kdo za tím vším stojí. Jenom Hermiona, Ron nebo ještě někdo další?

Dole ve společenské místnosti jsem viděla jenom Freda a George, jak sedí v křeslech ve svých Weasleovských svetrech. Chvíli jsem se rozhlížela po místnosti, jestli ten dárek nenajdu. Kluci se mi mezitím smáli.

„Přestanete se mi už laskavě smát?“ obořila jsem se na ně, když už jsem toho měla dost.

„Hledáš něco?“ zeptal se mě George nevinně.

Podívala jsem se na kluky. Byli kousek od vybuchnutí smíchem.

„Jo,“ přikývla jsem. „Ale nevím co.“

„Zkus se otočit,“ poradil mi George.

Udělala jsem, co mi řekl, a otočila jsem se. Teď jsem viděla to, co jsem předtím ve své horlivosti přehlédla. Hned vedle schodiště k našim ložnicím byl opřený o zeď dlouhý a úzký balíček. Vzala jsem ho do ruky a položila jsem ho na opěradlo jednoho křesla. Zvědavě jsem z balíčku strhala obal a pak jsem překvapením vykulila oči.

Mezi balicím papírem na mě koukalo koště. Závodní koště. Lesklé, nové závodní koště. Pro mě. Podívala jsem se na značku. Zameták 5.

„Líbí?“ zeptal se mě Fred, který se teď postavil vedle mě.

„Já… nevím, co říct.“

„Tak nic neříkej,“ prohlásil George. „Ono se stačí na tebe jenom podívat.“

„To je od vás?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Tak trochu,“ pokrčil Fred rameny a podal mi jeden list, který byl u balíčku, a já si ho předtím nevšimla. Stálo na něm:

Šťastné a veselé Vánoce!

A pod tím byla spousta podpisů. Už chápu, proč jsem měla nahoře tak málo dárků. Všichni se mi složili na koště. A mezi těmi podpisy byly i dva od dvojčat.

Skočila jsem jim kolem krku. „Kluci, já vám strašně moc děkuju. Tohle muselo stát hodně peněz.“
„Díky tomu, kolik lidí se ti na to složilo, každý přidal jenom trošku,“ vysvětlil mi Fred.

„Stejně vám za to strašně moc děkuju,“ děkovala jsem jim, zatímco jsem se jich stále držela. Upřímně jsem neměla moc daleko k slzám.

„A mimochodem,“ řekl Fred potichu a lehce se ke mně naklonil, abych to slyšel jenom já. „Tohle všechno vymyslel Harry.“ Pak se narovnal a já jsem ho pustila.

Nebylo mi jasné, proč to říká tak potichu. Před Georgem to přece není žádné tajemství. Pochopila jsem to, až když jsem se otočila ke schodišti. Stáli tam Hermiona a Ron, kteří mě s úsměvem pozorovali. Jejich podpisy byli na listu také a stejně tak i Harryho, který také stál na schodišti a pozoroval mě, jenže on se neusmíval. Těžko říct, co se mu honilo hlavou. Ale asi to bylo kvůli té vánoční náladě, že jsme dočasně zapomněli na svoje neshody. Nebavili jsme se spolu jako kamarádi, ale na vánoční hostině jsme vydrželi sedět v okruhu jednoho metru a úspěšně jsme se ignorovali. Jenom mě celou dobu vrtala hlavou otázka, jestli bych takový dárek neměla Harrymu nějak oplatit.

Zažila jsem pak to, čemu se říká pravá bradavická vánoční hostina. Spousta jídla: pečené krocany, hordy smažených nebo pečených brambor, šťávy, omáčky… Na všechno jsem měla chuť, všechno jsem chtěla ochutnat, ale i můj žaludek má svoji hranici. A to jsme měli v plánu jít se pak s Weasleyovými ven koulovat. Takže jsme to nakonec odložili na odpoledne.

A během té koulovačky se nám podařilo tajně si promluvit v naší čtveřici. Hermiona nám oznámila: „Dnes bychom mohli provést to s tím Malfoyem.“

„Už dneska?“ vyhrkl Ron.

Hermiona přikývla. „Lektvar je hotový. Stačí jenom přidat poslední přísadu. Něco z toho, v koho se chceme proměnit.“

„Nemusím pít žádný Goyleův nehet, že ne?“ zeptal se Harry a tvářil se přitom znechuceně.

„Ne, bude stačit vlas,“ uklidnila ho Hermiona, ačkoliv se pak netvářil o moc nadšeněji.

„Ale musíme se dohodnout, jak to uděláme. Rozdělíme se, jak jsme plánovali kdysi?“ zeptala se Hermiona. „Mě se už podařilo získat vlas od Millicent Bulstrodeové. Vy dva půjdete za Crabbea a Goylea a zbývá nám Kate. Ty by ses měla vydat za Rebekou,“ obrátila se na mě.

„Neměli jsme kdysi dávno v plánu se rozdělit na dva týmy po dvou?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nad tím jsem uvažovala, ale pak mě napadlo, že na Malfoye možná bude potřeba víc lidí. Nevadí ti, že tam budeš sama?“

„Jestli chceš, tak klidně můžeš jít za Crabbea,“ navrhnul mi Ron.

„Díky, Rone, ale myslím, že si vystačím s… Za koho bych měla jít?“

„Co za tu zrzku, jak jsem ji s ní párkrát viděl?“ navrhnul.

„A víš její jméno?“ zeptala jsem se. „Nejela na prázdniny domů?“

„Nevím,“ pokrčil rameny.

Povzdechla jsem si. „Víte, co? Já si nějak poradím.“ Zvedla jsem se od stolu. „Sejdeme se v sedm u Uršuly i s těmi vlasy,“ oznámila jsem jim a odešla jsem.

V hlavě už jsem měla svůj plán a nepotřebovala jsem na to žádné vlasy ani nehty. Vlastně s tímhle nápadem přišel Tom před pár týdny. Já jsem to pak domyslela a vytvořila jsem z toho plán. Tom navrhnul, ať použiju změnu vzhledu v astrální podobě. Už jsem tu změnu s ním trénovala, takže jsem se teď nebála, že by mi to nevyšlo. A plán jsem si připravila dopředu.

V koho se proměním, jsem si rozmyslela ještě před začátkem prázdnin. Vybrala jsem si nějakou Lenku Láskorádovou a Pansy Parkinsovou. Nebyla jsem si jistá, jestli půjdu do Zmijozelu nebo do Havraspáru, a tak jsem se připravila na obě varianty a obě proměny jsem trénovala.
Proto jsem si těsně před pátou zašla do ložnice a napila jsem se uspávacího lektvaru. Nebudu ani muset vysvětlovat, proč jsem si šla lehnout už tak brzo. Stejně sem nikdo nepůjde. Holky z ročníku jsou na prázdniny doma, Hermiona už bude v umývárně a nikdo jiný sem nechodí.

Zamířila jsem do umývárny. Tom se nabídnul, že by šel se mnou za Malfoyovou, ale řekla jsem mu, že nemusí. Tohle dokážu sama. Chtěla jsem to dokázat sobě i jemu.

„Tak můžeme začít,“ prohlásil Harry, když jsem vešla do umývárny.

„Taky tě zdravím,“ pozdravila jsem ho jízlivě, ale Harry mě ignoroval.

Vedle kotlíku už byly připravené čtyři skleničky, ve kterých byl rozlitý lektvar. Škoda toho lektvaru v té mojí skleničce. S trochou štěstí se mi to podaří nějak zachránit. Vedle těch sklenic byli připravené také nějaké hábity: tři zmijozelské a jeden havraspárský.

„Tak každý si tam hodíme tu část těla a vypijeme to,“ pronesla Hermiona. Jenže já jsem si tak uvědomila jeden zádrhel ve svém plánu. Musela bych předstírat, jak se měním, a to by mohlo být podezřelé. Mohla bych to předstírat špatně a třeba Harry by to potom mohl poznat. Ne, musíme to vypít každý zvlášť.

„Hele, ten lektvar účinkuje jenom hodinu, že jo?“ zeptala jsem se Hermiony. Jenže to byla řečnická otázka, protože jsem ani nečekala na odpověď a pokračovala jsem ve svém návrhu. „A když to vypijeme tady, tak tím zbytečně ztratíme čas cestou do společenských místností. Není to zbytečné?“

„Takže navrhuješ, abychom to vypili až na záchodech poblíž těch společenských místností?“ zeptala se mě Hermiona.

„Jo,“ přikývla jsem. „Vy to vypijete dole ve sklepení a já to vypiju v té… jak se jí říká? No prostě v jedné věži, jak se tam jde napravo.“

„To zní jako dobrý nápad,“ souhlasil se mnou Ron a nakonec souhlasil i Harry a Hermiona. Takže jsme každý vzali jednu skleničku a hábit, schovali jsme to pod hábit a vyrazili jsme různými směry. Já nahoru a oni dolů. Nevím, jak hodlají oni najít zmijozelskou společenskou místnost, ale já už jsem měla svůj plán připravený. Stačilo najít někoho z Havraspáru a držet se ho. To mi netrvalo dlouho, po chvíli jsem zahlédla nějakého páťáka v modrém hábitu, jak jde do jedné z věží. Nejspíš to bude nějaký šprt, co se učí i o vánočních prázdninách na ty zkoušky, které se skládají v pátém ročníku a u kterých jsem zapomněla, jak se jim říká. Myslím, že to začínalo na M nebo na N.

Každopádně jsem si nemusela dělat starosti s tím, jestli mě uvidí nebo neuvidí, jak ho sleduju. Stačilo se zneviditelnit. Nakonec ten páťák vyšel snad stovku točitých schodů, než se konečně dostal ke dveřím, které měli jenom klepadlo ve tvaru orla. Tohle nejspíš bude vstup do jejich společenské místnosti. Jenže místo, aby se ten orel zeptal na heslo, zeptal se: „Když oheň je začátek, voda je dar, země je spása, co je vzduch?“

Co je tohle za blbý vstup do koleje? To mají tyhle hádanky vždycky? Jak tohle může někdo vědět?

„Vzduch je svoboda,“ promluvil ten páťák. Tak fajn, někdo tohle může vědět a jak je vidět, já do Havraspáru nepatřím.

Ocitla jsme se v kruhové místnosti s obrovskými okny, kolem kterých byly dlouhé elegantní modré závěsy, jenže všechny závěsy byly roztažené, aby byl vidět sníh venku. Celá komnata vypadala elegantně, noblesně a nadýchaně. Tahle místnost se mi líbí.

Prošla jsem kolem obrovské mramorové sochy Roweny z Havraspáru a blonďaté hlavy Malfoyové u krbu a vyšla jsem jedny schody, o kterých jsem si myslela, že vedou k holčičím ložnicím. Měla jsem štěstí, trefila jsem se. Zapadla jsem do jedné ložnice. Bylo mi jedno, komu patří, já prostě potřebuju teď chvíli soukromí.

Naštěstí tu mají stejně jako u nás jedno velké zrcadlo, tak jsem se k němu postavila a začala jsme s přeměnou vzhledu. Přimhouřila jsem oči a zatajila jsem dech. Nechala jsem své vlasy, ať postupně blednou, dokud neztratily veškerou červeň a nestaly se blonďaté. Páni, já jako blondýna vypadám…no, nebudu to komentovat. Prostě je to nezvyk. Teď ještě zbývá obličej a postava. To je vždycky obtížnější. Kdybych měla fotku, tak je to snazší. Jenže takhle jsem si musela zapamatovat každičkou část obličeje a těla.

Díky Merlinovi, že jsem to předtím cvičila s Tomem. Právě kvůli tomu jsem nyní vůbec nepoznávala tu osobu v zrcadle. Tohle jsem nebyla já. Tahle osoba byla hubenější než já, jiné vlasy, menší nos a užší oči. Vypadala nevinněji než já. Nakonec jsem veškerou proměnu proměnila tím, že jsem si přes svůj zelený svetr oblékla modrý hábit. Co nejvíc jsem ho zapnula, protože by někdo mohl poznat dárek od paní Weasleyové. A ještě jeden detail, napřed se musím zviditelnit.

Potom jsem sešla schody dolů a posadila jsem se na sedačku vedle Malfoyové. Jinak byla celá místnost prázdná, vypadá to, že všichni zdrhli na prázdniny domů.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji přátelsky.

Překvapeně se na mě podívala. „Ty jsi nejela na Vánoce k tátovi?“

Kruci. Doufala jsem, že zůstala tady na Vánoce. Přesto jsem tušila, že tady v tomhle bodě může můj plán selhat. Budu to muset nějak ukecat anebo ji v nejhorším případě pak vymažu paměť.
Mávla jsem rukou. „To neřeš. Prostě jsem teď tady,“ pokrčila jsem rameny.

„Jsem ráda, že jsi tady,“ řekla mi a pak se podívala do plamenů v krbu. „Aspoň se tu nebudu sama bát.“

„Vždyť se nemáš čeho bát,“ pokusila jsem se ji uklidnit a obejmula jsem ji kolem ramen. „To monstrum z Tajemné komnaty jde jen po těch z mudlovských rodin a ty jsi z čistokrevné. Ty se bát nemusíš.“

Povzdechla si a opřela si hlavu o moje rameno. „Ty víš, že se nebojím toho monstra.“

„A čeho?“

„Katherine Beckerové,“ zašeptala skoro neslyšně. Ztuhla jsem. Proč se mě bojí? Vždyť jsem jí nic neudělala.

„Proč? Co ti provedla?“ vyptávala jsem se jí možná až příliš dychtivě.

Zvedla hlavu a zamračila se na mě. „Už jsem ti to přece vyprávěla.“

Sakra, nesmí pojmout žádné podezření. Musím ji uklidnit. „Jenže já jsem to předtím, až tak plně nepochopila, jak to bylo. Bylo to takové zmatené.“

Znovu se podívala do plamenů. „Sama nevím, jak to bylo. Nějak se to tenkrát v Předvečer všech svatých semlelo. V jednu chvíli jsem byla dole s Dracem u jeho stolu a v další chvíli ona něco vyvádí s mojí krví…“

„S tvojí krví?“ skočila jsem jí do řeči. „Ona něco vyváděla s tvojí krví? Jakože to byla ona, kdo to maloval na tu zeď?“

Pokrčila rameny. „Nikdo jiný tam nebyl. Takže nejspíš ano.“

„Ne,“ vyhrkla jsem a postavila jsem se. „Takhle to nemohlo být. Ty lžeš. Bylo to jinak.“

„Jak to můžeš vědět? Ty jsi tam nebyla,“ zamračila se.

„Já…“ Sakra, kvůli svojí blbosti se prozradím.

„A dneska se chováš divně… navíc tu nemáš vůbec být,“ začala uvažovat a přitom se postavila. Její zrak pak spočinul na mém límci od hábitu, zpod kterého musel být vidět kousek zeleného svetru. Než jsem jí stihla zarazit, tak mi rozepla hábit ještě víc. Potom se mi podívala do očí a já jsem v jejích očích spatřila strach. „Ten…tenhle svetr jsem dneska viděla na ní. Ty… ty nejsi Lenka.“

„Jsem Lenka,“ namítla jsem, ale už to bylo marné.

„Ty jsi Beckerová,“ vyhrkla vyděšeně a rozběhla se ven z místnosti. Do háje, takhle ji nemůžu nechat utéct. Musím tuhle událost dostat z její hlavy. A když už tam budu, tak se kouknu na tu vzpomínku z Předvečeru všech svatých.

„Počkej!“ volala jsem a utíkala jsem za ní. Nevím, jestli to bylo tím, že je rychlá ona, nebo tím, že jsem přestala běhat, ale nemohla jsem ji dohnat. Možná to bylo ale taky tím, že se mi podařilo v šestém patře zakopnout a ve třetím patře jsem se srazila s dvěma třeťačkami. Přesto ale byla dost rychlá a uměla dobře kličkovat. Jestli se příští rok dostane do famfrpálového týmu a díky svému tatínkovi se tam dostane určitě, tak budeme mít, co dělat. Jenže na druhou stranu jestli ji nechytím a nedostanu ji, tak mě vyhodí ze školy a příští rok mě trápit nemusí.

Dohnat se mi ji podařilo až ve sklepení. Ale bylo to spíš mojí blbostí, že jsem ji chytila až tam. Proč mi musela trvat tolik pater, než jsem si uvědomila, že jsem v astrální podobě a můžu použít svoje schopnosti? Takže jsem si v jedné dlouhé chodbě ve sklepení představila, jak se její boty přilepily k podlaze. Málem se natáhla, ale účel to splnilo, už mi nemohla utéct. V klidu jsem ji udýchaná obešla a podívala jsem se jí do obličeje.

„Hele, mě se bát nemusíš,“ vysvětlovala jsem jí. „Já ti nic neudělám. Já chci jenom, abys mi řekla pravdu, co se dělo tenkrát v Předvečer všech svatých.“

„Pravdu znáš. By…byla jsi tam.“

„Tak si představ, že mám výpadek paměti, a vysvětli mi to. Zatím vím, že se tam dělo něco mezi mnou, tebou a tvým bratrem.“

„Draco? Ale…“ začala mluvit, ale pak se odmlčela. Jen mlčela, koukala do země a pokoušela moji trpělivost.

„Ale co?“ vyhrkla jsme netrpělivě, když už jsem to nevydržela. Chytila jsem ji za bradu a donutila jsem ji podívat se mi do očí. „Řekni mi, co se tam dělo.“

„Neřeknu ti to,“ zavrtěla hlavou. „Budeš to muset z mojí hlavy dostat jinak stejně jako si Dracovi ukradla jeho vzpomínku.“

„Vzpomínku? Jakou?“

„Tu o dopisech. Co jsi mu řekla kdysi u jezera. Řekl mi o tom už dřív, ale od Předvečeru všech svatých si na to sám nepamatuje.“ Sakra, pitomý sourozenecký sdělování tajemství. Copak mezi nimi nemůže být trochu sourozenecké rivality? Možná proto běžela právě do sklepení. Utíkala za Malfoyem, aby ji ochránil přede mnou.

„Fajn, tak…“ začala jsem, jenže mě zarazila uprostřed věty. Vyběhla dopředu a vyhnula se mi. Zůstala jsem tam jen překvapeně koukat na její boty přilepené k podlaze. Ona se vyzula. Rozběhla jsem se za ní. Nesmí se dostat k Malfoyovi. Teď jsou u něj navíc i Harry, Ron a Hermiona. Těžko bych jim to vysvětlovala.

Jenže moje snažení o další chycení bylo zmařené hned za rohem. Někdo mě chytil za ruku. V první chvíli jsem čekala, že to bude Malfoy, jenže tenhle kluk měl tmavé vlasy. Nebyl to ani Harry, byl to Tom.

„Tome?“ vyhrkla jsme překvapeně a pokusila jsem se mu vytrhnout.

„Tady bys teď neměla být. Dostaň se odsud. Sebe i tu Malfoyovou.“

„Proč?“ zeptala jsem se. „Já ji musím dohnat. Musím jí vymazat paměť.“

„Ty to ještě neumíš poznat, ale ta příšera z Komnaty je poblíž. Musíš odsud utéct.“

Tohle mi nemusel říkat dvakrát. Rozběhla jsem se směrem za Rebekou. Je mi jedno, jak moc ji nemám ráda, zkamenět si nezaslouží ani ona.

Ale sotva jsem zabočila za roh, už jsem viděla, že jdu pozdě. Tohle bylo poprvé, co jsem viděla pořádně zblízka zkamenělého člověku. Rebeka zkameněla v běhu, útočník musel být před ní. A nikde nebylo ani stopy po útočníkovi.

Nedokázala jsem se pohnout. Jen jsem zírala na Rebeku. Kdybych byla rychlejší, mohla jsem zachránit. To kvůli mně byla tady dole, já jsem ji sem zahnala. Kdyby nebylo mě, tak je nahoře ve svojí ložnici v bezpečí. Do očí se mi začaly drát slzy. Neměla jsem ji ráda, ale tohle si nezasloužila. Tohle si nezasloužil nikdo. A byla to moje vina.

Někdo ke mně zezadu přistoupil a položil mi ruce na ramena. Bylo mi jasné, kdo to je.

„Nedívej se na ni. Jenom tě to víc rozruší,“ řekl mi a otočil mě čelem k sobě. Přímo před očima jsem tak měla jeho černou košili.

„Je to moje vina,“ řekla jsem Tomovi a zabořila jsem obličej do jeho hrudi.

„Není,“ odmítl to. Lehce mně od sebe odstrčil a prstem jemně nadzvedl moji bradu. Donutil mě tak podívat se mu do obličeje. „Nebyla jsi to ty, kdo ji nechal zkamenět. Ani to neumíš, a i kdybys byla jen o trochu rychlejší, tak tady stojí ty sochy dvě. Ty za to nemůžeš.“

„Ale můžu,“ namítla jsem. „To kvůli mně byla tady dole.“

„To byla jenom špatná souhra náhod, řízení osudu. Navíc nezůstane zkamenělá navždy. Takže teď se na mě pořádně podívej a řekni nahlas, že to není tvoje vina.“ Tom musí mít velké charisma, protože jeho slova zabírala. Měl pravdu. Já za to přeci nemůžu.

„Není to moje vina,“ zamumlala jsem.

„Řekl jsem pořádně.“

Ušklíbla jsem se a nahlas a zřetelně jsem prohlásila: „Není to moje vina.“

„Takhle se mi líbíš,“ usmál se na mě Tom a donutil mě tak taky se usmát.

„Děkuju,“ řekla jsem mu a obejmula jsem ho. „Děkuju za to, že mi se vším pomáháš.“

„To nic není,“ řekl mi, když jsem ho pustila. „Pojď radši zpátky nahoru, než někdo uvidí, jak nějaká blondýnka objímá prázdný vzduch.“

„To by působilo asi divně.“ Usmála jsem se a ledabyle jsem si hrábla rukou do vlasů, přičemž mi pár vlasů spadlo do obličeje.

Právě tenhle pramen vlasů vzal Tom do ruky a zastrčil mi ho za ucho. „Mimochodem blonďaté vlasy ti docela sluší.“

„Myslíš?“ pousmála jsem se nevinně.

„Myslím,“ zopakoval Tom a přitom prsty lehce zavadil o mou tvář. Jeho ruka pak sjela níž a on mě obejmul kolem ramen. „Pojďme, než někdo vyjde ven ze společenské místnosti a uvidí tě.“
„Počkej,“ zarazila jsem se. „Tady je zmijozelská společenská místnost?“ zeptala jsem se ho a ukázala jsem za sebe směrem k Rebece.

Tom přikývnul. „A taky se tudy jde k mrzimorské společenské místnosti.“

„Ukaž mi ten vstup do zmijozelské,“ požádala jsem ho.

„Proč?“ zeptal se.

„Je tu jedna věc, kterou musím vyřešit,“ vysvětlila jsem mu. „A ještě něco musím napravit.“

Společně jsme se otočili a prošli jsme kolem zkamenělé Malfoyové. V tu chvíli, kdy jsme šli kolem, jsem uhnula pohledem a schválně jsem se dívala na druhou stranu. Tom mě dovedl před vlhkou kamennou zeď.

„Tohle je ono?“ zeptala jsem se ho. „A heslo asi náhodou nevíš, co? Nebo máte taky nějaké hádanky?“
„Tohle není Havraspár,“ ušklíbnul se. „Ale heslo stejně nevím. Od mých školních let se nejspíš změnilo.“
Pokrčila jsem rameny. „Tak to uděláme postaru.“ Stačila chvilka soustředění a za minutu už jsem byla opět průhledná. Pak už mi nic nebránilo projít zdí, což jsem udělala, ale byl to hodně nepříjemný pocit. Na jazyku jsem cítila chuť, jako kdybych tu zeď lízala. Fuj.

Zmijozelská společenská místnost byla dokonalým opakem havraspárské místnosti. Zatímco havraspárští zdůrazňovali nebe a hvězdy a celá jejich místnost byla vzdušná a nadýchaná, tady to bylo úplně jinak. Nízký strop a hrubé kamenné zdi byly celé pokryty zelenou barvou. Nábytek byl noblesní a elegantní, ale přesto to všechno působilo ponuře. Chyběla mi naše dravost a veselost červené barvy.

„Celá naše společenská místnost je pod jezerem, proto tu nikde nenajdeš okna,“ vysvětlil Tom. „Co přesně máš teď v plánu?“

„To uvidíš,“ odpověděla jsem mu šeptem, když moje oči spatřily tři postavy v křeslech. Jeden blonďatý a naproti němu dva tlusťoši. Zamířila jsem k nim, ale šla jsem tak, abych šla za zády těch černovlasých.

„Takže tebe nenapadá, kdo by to mohl být?“ zeptal se jeden z tlusťochů.

„Už jsem ti to jednou říkal, Goyle,“ odpověděl mu netrpělivě Malfoy. „Ale celá škola si myslí, že to je Harry Potter. To by si na to musel sehnat mozek. To spíš by to mohla být Beckerová.“

Zarazila jsem se. Jak jsem ho napadla já?

Malfoy si toho nevšiml, ale já jsme viděla, jak jeden z nich ztuhl. Tohle musí být Harry. A právě on se pak zeptal: „Proč myslíš, že ona?“

„Sestra si to myslí,“ odsekl Malfoy a zadíval se do plamenů v krbu. „A taky se jí bojí. Tehdy v Předvečer všech svatých něco Beckerová provedla mojí sestře a já zjistím co.“

„Proč?“ zeptal se druhý tlusťoch, tedy Ron. „Proč by to dělala?“

„Nevím,“ zavrtěl hlavou Malfoy. „Kolem Beckerové je spousta otázek. A nic nedává smysl. Zničehonic se tady objeví dopisy o našem přijetí a vím určitě, že jsem ten svůj předtím spálil. A pak tvrdí, že je vyčarovala ze vzduchu,“ odfrkl si.

„Ale to přece nejde, že ne?“ zeptal se Ron přitrouble.

Malfoy se na něj zamračil. „Jasně, že jde, ale ona to tehdy ještě nemohla umět. Vždyť ji nešly ani blbý paprskový kouzla.“

„Možná měla štěstí,“ navrhnul Harry v podobě Goyla.

„Nikdo nemůže mít takový štěstí. A rozhodně by pak nemohla mít takový štěstí, že bych na to najednou zapomněl. Kdybych to předtím neřekl Rebece, tak o tom teď ani nevím.“

„To je…“ začal Ron v podobě Crabbea.

„Divný,“ dodal Harry.

Malfoy je stejně ignoroval, takže si mohli říkat, co chtěli.

„Tohle všechno naznačuje, že by mohla být Zmijozelův dědic. Jenže jak to dokázat?“ uvažoval nahlas. Pravděpodobně mu bylo jedno, že ho slyší i Crabbe a Goyle, od těch dvou bezmozků nečekal, že by mohli něco vyzradit. Přesto se na ty dva podíval, jestli je něco napadne. Když oba dva pokrčili rameny, tak zavrtěl hlavou a zadíval se znovu do plamenů. „Ten deník,“ zamumlal po chvíli.

Zpozorněla jsem. Co ví o Tomovi? Ohlédla jsem se, jak na to zareagoval Tom. Jenže on tady nebyl. Kam šel?

„Jaký deník?“ zeptal se Ron a ti tři tak získali opět mou pozornost.

Malfoy mávnul rukou a dál koukal do plamenů, přičemž uvažoval nahlas. „Co o něm mluvila Rebeka… sama ho u sebe chvíli měla. A pak ho předala Beckerové kvůli nějakému Tomovi.“ Do háje, Malfoyi, buď už zticha.

„Tom?“ zopakoval Harry.

Malfoy ho pořád ignoroval. „Musím ten deník od ní nějak získat. Neviditelným pláštěm.“

Sakra, neviditelný plášť. Úplně jsem zapomněla, proč jsem tady. Jenže jak se mi má podařit projít kolem Harryho? Musí si mě nevšimnout. Chvilku jsem se soustředila, dokud jsem si hábit nepřebarvila na zeleno. Havraspárského by si tady všimnul hned.

Nadechla jsem se a prošla jsem kolem nich. Snažila jsem se vypadat nenápadně a zamířila jsem ke schodům. Měla jsem chuť ohlédnout se a zjistit, jestli se na mě Harry dívá, ale odolala jsem pokušení. To by bylo ještě víc podezřelé. Místo toho jsem sešla schody k chlapeckým ložnicím a zamířila jsem do místnosti, u které bylo napsáno, že se jedná o ložnici druhého ročníku.

Vešla jsem dovnitř a pustila jsem se do hledání neviditelného pláště. Nejprve jsme musela zjistit, která postel patří Malfoyovi. To jsem poznala celkem brzo podle Nimbusu 2001. Potom následovalo pracné hledání. Trvalo mi docela dlouho, než jsem ho našla. Předtím jsem ale stihla prohrabat snad všechny jeho věci. Většinou tam stejně neměl nic významného.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř někdo vpadnul. Nejprve jsem se lekla a můj první reflex byl se schovat. Bylo to ale zbytečné v mojí astrální podobě. Když jsem se pak uklidnila, tak jsem si všimla, že to je Malfoy.

Vtrhnul dovnitř a naštvaně přešel ke svojí posteli. Nejprve asi třikrát kopnul do svojí postele, než se na ni konečně posadil a schoval hlavu do dlaní. Byl tak rozčilený, že si ani nevšiml svých rozházených věcí, které jsem nestihla uklidit. Už ví o Rebece.

Racionální část mozku mi radila, využít příležitosti a vymazat mu z hlavy všechno, co o mně ví. Jenže jsem to nedokázala udělat. Ale proč? Jo, protože teď je celý zničený a teď se mi vážně nechce lézt do jeho hlavy a všechno to cítit s ním. Tak jsem si to odůvodnila. Už teď při pohledu na něj jsme s ním až moc soucítila. Měla jsem pocit, že jenom koukat se na něj, jak trpí, mě ničí. Instinktivně jsem k němu natáhla ruku ve snaze ho nějak uklidnit, ale včas jsem ji stáhla zpátky. Ne, tohle je přece Malfoy. On by to pro mě neudělal, takže se stopnu a půjdu pryč.

Plášť jsem schovala pod hábit a opatrně jsem vyšla ven z ložnice. Tam jsem si uvědomila, jak moc se už setmělo a jak blbě je vidět. To hledání mi muselo trvat déle, než jsem si myslela. Proto jsem luskla prsty a nechala jsem kolem sebe šířit nenápadné světlo. Společenská místnost byla prázdná, takže jsem pak klidně prolezla zdí. Venku na chodbě už Rebeka nebyla, asi už ji odnesli. Vlastně ji nejspíš musel najít Harry s Ronem, když jim vyprchal lektvar a oni odcházeli pryč.

S neviditelným pláštěm pod hábitem jsem dorazila až nahoru do naší společenské místnosti. Byla jsem příliš zaměstnaná myšlenkami na to, co se dělo ve sklepení, že jsem ani pořádně neuvažovala. Astrálně jsem prolezla skrz Buclatou dámu s tím, že odnesu do Harryho ložnice plášť a možná k tomu naškrábu na lístek vzkaz. Kluci už nejspíš touhle dobou spí a Hermiona taky. Zítra to pěkně všichni probereme a řekneme si, co jsme zjistili.

Všechno se to ale překazilo, když jsem vešla ke klukům do ložnice. Sotva jsem tam totiž vlezla, zaslechla jsem tiché „Lumos,“ a vzápětí mě ozářilo světlo.

„Kate?“ oslovil mě Harry, který seděl na své posteli a v ruce držel hůlku.

„No?“ odpověděla jsem nejistě a přikryla jsem si oči rukou. Přeci jen jsem šla celou cestu skoro potmě a na takové světlo jsem najednou nebyla zvyklá.

„Co jsi říkal?“ zamručel ospale Ron z vedlejší postele a podíval se do míst, kde jsem stála já. „Co tam máš?“

Prosebně jsem se podívala na Harryho a přidržela jsem si prst u úst.

„Nic,“ zavrtěl Harry hlavou. „Spi dál.“

Oddechla jsem si a ruku jsem dala dolů. Kývla jsem hlavou směrem ke dveřím. Harry to pochopil. Vylezl z postele a společně se mnou sešel zpátky dolů do společenské místnosti.

„Co jsi udělala Rebece?“ zeptal se mě dole pod schody.

„Nic,“ vyhrkla jsem. „Netuším vůbec, o čem pořád mluví.“

„A to zkamenění?“ pokračoval ve vyptávání.

„Těsně jsem to minula. Poznala mě a pak přede mnou začala utíkat, tak jsem ji honila. Kdybych byla o trochu rychlejší, tak jsem zkamenělá taky. Takhle jsem všechno prošvihla a přišla jsem k hotovému.“

„Proč jsi nepoužila normálně lektvar jako my?“ zeptal se mě.

„Já jsem ho použila,“ namítla jsem.

„Nelži mi!“ vyhrkl Harry. „Nelži mi do očí. Kdybys ho použila stejně jako my, tak už ti jak dávno vyprchá. Jenže ty vypadáš pořád jinak.“

Sakra, já jsem blbá. Jak jsem mohla zapomenout na to, že nevypadám jako já. Přivřela jsem oči a během chvilky jsem se změnila na svou normální podobu. „Chtěla jsem vyzkoušet tohle a ušetřit jednu dávku lektvaru. Spokojený?“ zeptala jsem se ho.

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Co jsi potom dělala tam dole u Malfoye? Viděl jsem tě, takže nezapírej.“

„Já…“ nadechla jsem se a chtěla jsem mu to nějak vysvětlit. „Víš co? Já už mám dost toho vysvětlování. Nebudu tu jako u výslechu. Všechno už víš. Prostě jsem chtěla procvičit svoje schopnosti a změnu vzhledu. Nikdy nevíš, kdy se mi to bude hodit. Nechtěla jsem o tom mluvit před Hermionou a Ronem. Tobě bych to řekla, jenže to bys napřed musel pochopit, co pro mě ty schopnosti znamenají. A kdybys to chápal, tak mi nedáváš žádná ultimáta.

A s tou Malfoyovou to nevyšlo, to uznávám. Tam jsem udělala chybu, ale na tom teď nezáleží. Já blbá jsem pak ještě šla k Malfoyovi pro tvůj neviditelný plášť. Takže tady ho máš,“ vytáhla jsem ho zpod hábitu a hodila jsem mu ho. Pak jsem zamířila ke schodišti a cestou jsem ještě Harrymu sdělila: „Až budeš schopný přijmout mě takovou, jaká jsem, tak za mnou přijď.“

Reklamy