4. kapitola – Příčná ulice

kapitola4Překvapeně jsem na něj koukala. Myslela jsem si, že jsem si ho jenom vymyslela. Teď tu stál přede mnou a vypadal stejně jako v mém snu. Měl úplně stejné zelené oči jako já, ale to bylo asi jediné, co jsme měli společné. Kromě toho, že na nose měl brýle, které byly kulaté a poslepované izolepou, měl černé střapaté vlasy, které by potřebovaly hřeben. Všimla jsem si, že je stejně jako já vysoký a hubený. Byli jsme asi stejně vysoký, on měl možná o několik centimetrů víc než já. Stejně jako v mých snech byl hubený, což ještě více zvýrazňovalo jeho oblečení. Měl na sobě pytlovité kalhoty a vytahané triko, do kterého by se vešel rovnou třikrát.

Uvědomila jsem si, že asi musím vypadat divně, když takhle stojím, nic neříkám a jenom na něj koukám. Proto jsem mu odpověděla na pozdrav:

„Ahoj. Já jsem Katherine Becker, ale říkej mi Kate.“ Pokusila jsem se o bezstarostný tón, jako kdybych nebyla vůbec překvapená tím, že ho vidím. Nikdo si naštěstí nevšiml, že bych byla nějak překvapená. Přesto jsem ho ale nepřestávala sledovat. Není tohle náhodou sen? Nenápadně jsem se lehce štípla do ruky. Zabolelo to, takže jsem vzhůru.

„Myslím, že můžeme vyrazit.“ Obrátila jsem se na Toma a Valerii a zeptala jsem se jich: „Vyřídíte vychovatelce, že jsem šla nakoupit věci do školy?“ Tom přikývnul, takže jsme mohli vyrazit. Hagrid a Harry prošli dveřmi ven na ulici, já jsme se ještě ve dveřích otočila a řekla jsem jim „Užijte si to tady.“

Všichni tři jsme prošli několika ulicemi, aniž by někdo z nás řekl jediné slovo. Po chvíli jsem se ale musela zeptat na to, co mi vrtalo hlavou už od rána.

„Hagride?“ zeptala se opatrně.

„Copak?“

„Z čeho mám všechny ty věci do školy zaplatit? Hůlka, hábity, kotlík… To určitě musí stát hodně peněz.“

„S tím si nedělej starosti,“ odpověděl jí „V Bradavicích máme takovej fond pro děti, který nemaj dostatek peněz na pomůcky do školy. Mam pro tebe sebou nějaký ty galeony.“

„Galeony?“ zeptal se Harry a já jsem se na něj podívala. Předpokládala jsem, že patří do kouzelnického světa, takže o něm už něco bude vědět. Možná ale vyrůstal taky mezi mudly jako já.

„To je takový platidlo“ odpověděl mu Hagrid. „Galeony jsou ty zlatý mince, stříbrný jsou srpce a bronzový svrčky. Galeony mají hodnotu sedmnácti srpců a jeden srpec devětadvaceti svrčků.“

„A za kolik liber platí jeden galeon?“ zeptala jsem se Hagrida.

„Tak to ti nepovim. Já librama neplatim, takže o tom nic netušim. Jestli chceš, můžem se na to zeptat skřetů v bance.“

„Skřetové v bance?“ podivila jsem se.

„Nemyslim mudlovskou banku. Myslel jsem kouzelnickou banku u Gringottovejch. Vedou ji skřetové. Trezory jsou umístěný někde hluboko pod Londýnem a pod těma vlakama, jak s nima mudlové jezdí pod zemí. Mudlové nic netušej a to je dobře. Vono ministerstvo kouzel nechce, aby mudlové vo nás nevěděli. Proto je to všechno hodně utajený, aby mudlové nic nezjistili.“

„Podle Hagrida některý trezory prý hlídají i draci,“ dodal Harry.

„Fajn, takže kromě toho, že existují kouzla, čáry, kouzelníci a tak, existují i draci a skřetové… Neexistují takhle náhodou i víly, trollové, upíři a vlkodlaci?“

„Náhodou jo,“ odpověděl mi Hagrid.

„Tak tady chybí už jenom Artuš a Excalibur.“ Najednou jsem si na něco vzpomněla. „Hagride? Včera jste řekl, U Merlina‘. Znamená to, že Merlin kdysi existoval?“

Hagrid přikývnul „On a Morgana jsou první čarodějové, který známe, a proto jsou tak slavní. Morgana se považuje spíš za zakladatelku černý magie a Merlin za zakladatele bílý magie. Před nima určitě nějaký další čarodějové existovali, ale neznáme žádný konkrétní.“ Po chvíli ještě dodal: „A nevykej mi. I tady Harry mi tyká.“ Přikývla jsem.

Zbytek cesty jsme už nic neřekli. Hlavou mi vířila spousta otázek, ale nechtěla jsem se pořád na něco vyptávat. Kromě kouzelnického světa mě také zajímalo, proč Harry nakupuje s Hagridem a ne se svými rodiči. Možná stejně jako já nemá rodiče a vyrůstal v nějakém jiném dětském domově. Proč se mi ale o něm zdálo? Možná bych se na to pak mohla zeptat Hagrida, jestli o tom něco neví.

Dorazili jsme do jedné londýnské ulice, která se nijak nelišila od ostatních. Byl tady obchod s hudbou, ale jinaknic zajímavého. Hagrid zastavil. Nejdřív jsem si myslela, že chce přejít po přechodě na druhou stranu ulice, ale on byl otočený směrem k budově vedle obchodu s hudbou. Podívala jsem se také na tu budovu vedle. Byla to jen malý, zchátralý domek s oprýskanou omítkou. Nad dveřmi visela výsevní cedule ve tvaru kotle a nad ním byl velkými písmeny napsán Děravý kotel.

Lidé okolo si toho domu vůbec nevšímali a nebýt toho, že se Hagrid na ten dům díval, bych si ho stejně jako ostatní nevšimla. Hagrid přistoupil k velkým dveřím z černého dřeva, vzal za kliku a vešel dovnitř. Já s Harrym jsme vešli hned za ním.

S překvapením jsem zjistila, že vevnitř je hodně lidí a byl tam hluk, přestože venku to vypadalo, že je tady prázdno a ticho. Já a Harry jsme byli jediní, kdo měl na sobě nějaké obyčejné mudlovské oblečení. Většina lidí na sobě měli hábity, klobouky, pláště a jeden člověk měl na sobě kimono.

Hagrid přešel k baru, za kterým stál nějaký plešatý chlápek, kterého Hagrid oslovil.

„Zdravim, Tome“ pozdravil ho.

„Ahoj, Hagride. Dáš si to, co obvykle?“ odpověděl mu Tom. Mě a Harryho si vůbec nevšimnul.

Hagrid zavrtěl hlavou. „Musíme zajít nakoupit. Mám tady dva prváky, kteří potřebují věci do školy.“ Hagrid ukázal na nás dva a pak ještě dodal: „Ale někdy během příštího týdne se asi stavím.“ Tom ale jeho poznámku už neslyšel. Díval se na Harryho, jako kdyby měl nad hlavou svatozář. Podívala jsem se stejně jako on na Harryho a všimnula jsem si, že má na čele jizvu ve tvaru blesku, která byla doteď schovaná pod vlasy. Právě na tu jizvu se Tom díval.

„To je Harry Potter,“ řekl hlasitěji, než měl, protože se k nám otočily zraky všech lidí v místnosti. Všichni ztichli a dívali se na Harryho. Vzápětí už se k nám nahrnula skupina lidí. Každý si chtěl s Harrym potřást rukou a každý se mu představoval. Harry se v takové pozornosti lidí cítil nesvůj a zároveň byl i tím trochu překvapený. Mě si naštěstí nikdo nevšímal a za to jsem byla vděčná. Nejsem ráda středem pozornosti, takže jsem teď Harrymu nezáviděla. Přesto mi ale nebylo jasné, proč je Harry tak slavný. Možná má slavné rodiče nebo něco slavného udělal. Musím se ho pak na to zeptat.

Potom, co všichni v místnosti si potřásli rukou s Harrym, někteří si přišli dokonce i několikrát, nás oba dva Hagrid odvedl do zadní místnosti. Nechápala jsme proč, protože tam nic nebylo, jen jedna popelnice v rohu.

„Hagride? Co tady děláme?“ zeptala jsem se ho. Hagrid mi neodpověděl a vytáhnul z jedné z kapes svůj růžový deštník. Chvíli se díval na stěnu před námi a po chvíli ťuknul do jedné cihly. Cihly se začaly posouvat, až nakonec vytvořily vchod. Za zdí byla ulice, ve které byla spousta čarodějů a čarodějek v hábitech a špičatých kloboucích.

„Vítejte v Příčný ulici!“ řekl Hagrid. „Tady nakoupíte všechno, co potřebujete do školy. Napřed musíme zajít do banky.

Prošli jsme cihlovým vchodem do ulice. Všude bylo hodně lidí, takže bylo těžké mezi nimi projít. Naštěstí jsme šli za Hagridem a před ním lidé automaticky uhýbali. Většina lidí byla oblečená v hábitech a špičatých kloboucích. Procházeli jsme kolem různých obchodů třeba kolem Velkoprodejny Mžourov, před kterým bylo na bidýlku několik sov, a ve výloze byly kočky v klecích.

Zastavili jsme se až před tou největší budovou, která byla na konci ulice.

„Kate, chceš jít s námi nebo pujdeš rovnou nakupovat?“ zeptal se mě Hagrid.

Podívala jsme se na budovu. Lákalo mě jít se dovnitř podívat a zajímalo mě, jak vypadají skřeti. Nelíbila se mi ale myšlenka, že bych musela sledovat Harryho bohatství, když já nemám nic.

„Radši se půjdu kouknout po obchodech“ řekla jsem. Hagrid mi podal váček s penězi, který byl bohužel docela lehký. Schovala jsem váček s penězi do kapsy.

„Tohle je takový příspěvek vod školy. Má to stačit akorát tak na nakoupení pomůcek do školy a nějaký drobný navíc. Jo a choď jenom tady po tejhle ulici a nechoď do žádnejch postranních uliček. Vono tam se scházej všelijaký lidi a pro takovýho prcka jako seš ty, by to tam nebo ouplně nejlepší. Tak se sejdeme za hoďku tady.“

Hagrid s Harrym šli nahoru po schodech a prošli stříbrnými, masitými dveřmi. Pak už jsem na ně neviděla, takže jsem se otočila a vešla jsem do davu čarodějů a čarodějek. Teď, když už jsem nešla za Hagridem, bylo mnohem obtížnější projít. Lidé se na mě tlačili ze všech stran. Instinktivně jsem položilaruku na kapsu, kde jsem měla schované peníze, protože tohle musel být ráj pro kapsáře. Nevěděla jsem, jak to je s krádežemi mezi kouzelníky, ale znala jsem Londýn.

Vytáhla jsem z kapsy seznam s pomůckami. Přečetla jsem si znovu celý seznam a rozhodla jsem se, že jako první si zajdu pro hůlku. Rozhlížela jsem se po vývěskách u obchodů, dokud jsem nenašla, co jsem hledala. Všimla jsem si vývěsky, na které bylo napsáno Ollivanderovi – výrobce hůlek. Byl to takový úzký a ošuntělý krámek se zaprášenou výlohou a zvenku nebylo dovnitř vůbec vidět. Otevřela jsem dveře, přičemž zazvonil zvonek nade dveřmi. Místnost byla malá a skoro úplně prázdná, jen v rohu stál pult a jedna židle. Přes tmavá skla dovnitř pronikala jenom trocha sluneční paprsků, a proto byla na pultu položená lucerna, ze které vycházelo tlumené světlo.

„Přeji dobré odpoledne“ ozvalo se ode dveří, které vedli do zadní části obchodu. Stál tam starý, bledý muž s šedivými vlasy a přívětivě se na mě usmál.

„Dobrý den,“ řekla jsem trochu rozpačitě.

Stařec ke mně přistoupil blíž a prohlížel si mě.

„Hmm… připomínáte mi jednu dívku, která si u mě kupovala svojí první hůlku. Dlouhá deset a čtvrt palce, z vrbového dřeva. Víte, já si pamatuji každou hůlku, kterou jsem prodal. Mohu znát vaše jméno?“

„Jsem Kate Beckerová“ odpověděla jsem mu.

„Becker…to mi nic neříká. Vaši rodiče nejspíš nejsou kouzelníci, že ne?“

„No, já vlastně nevím, kdo jsou moji rodiče.“

Pan Ollivander se na mě překvapivě podíval. „To je velmi zajímavé. Nyní bychom ale mohli přejít k tomu, proč jste dnes tady. Předpokládám, že si chcete koupit svojí první hůlku.“

Přikývla jsem a pan Ollivander odešel dozadu. Vrátil se a v náruči nesl několik úzkých balíčku, které položil na pult.

„Víte, čaroděj si hůlku nevybírá, to hůlka si vybírá jeho,“ oznámil mi a vzal jeden balíček, ze kterého vyndal hůlku a podal mi jí.

„Mávněte s ní!“

Zkusila jsem mávnout hůlkou. Čekala jsem, že z ní vystřelí alespoň pár jisker, ale k mojí smůle se nic nestalo. Pan Ollivander na to nic neřekl, jen si ji ode mě vzal zpátky a uklidil ji. Podal mi jinou hůlku. Tentokrát už mi nemusel nic říkat a rovnou jsem s ní mávla, ale opět bez výsledku.

Takhle to šlo dál. Zkusila jsem mávnout s hůlkou, ale můj jediný úspěch byl, že se kolem trochu ochladilo. Po deseti hůlkách jsem přestala počítat. Občas pan Ollivander prohodil něco jako „Tahle to určitě bude“, ale nikdy se nic zvláštního nestalo. Nevím, kdo z toho byl nervózní víc, jestli já nebo on. Začínalo mě napadat, jestli jsem vůbec čarodějka. Třeba se někde spletli, já sem vůbec nepatřím, a proto si mě žádná hůlka nevybrala.

Pan Ollivander zašel dozadu pro další baličky s hůlkami. Podívala jsem se na hodinky. Za deset minut se mám sejít s Hagridem a s Harrym, takže všechen čas jsem strávila vybíráním jedné hůlky. Podal mi jednu hůlku a já jsem myslela na to, jak by ta hůlka měla reagovat. V ruce bych měla cítit brnění. Z hůlky by mělo vycházet světlo a kolem by se mělo oteplit. Tak bych poznala, že je to ta pravá.

Zavřela jsem oči, a aniž bych čekala, že se mi konečně něco s hůlkou povede, jsem mávla hůlkou. Ruce mě začali brnět a ucítila jsem teplý příjemný vánek, který mě trochu rozcuchal. Z hůlky vycházelo příjemné teplo, které se postupně rozlézalo po mém těle. Překvapeně jsem otevřela oči a zjistila jsem, že z mé hůlky vychází světlo, které se postupně zvětšovalo. Nejprve to bylo jenom malé nepatrné světýlko na konci hůlky, ale jak rostlo, tak začalo být oslepující. Stejně tak hůlka začala více hřát, až nakonec začala pálit. Nakonec jsem musela přimhouřit oči a chtěla jsem uhnout pohledem, ale fascinovaně jsem sledovala hůlku. Sledovala jsem jenom hůlku a snažila se vydržet její světlo a její pálení.

Přerušilo se to, až když cinknul zvonek nad dveřmi a já jsem se lekla tak, že mi hůlka vypadla z ruky. Sotva jsem se jí přestala dotýkat, hůlka zhasla a vše se zdálo být stejné jako předtím. Akorát v ruce jsem stále cítila teplo z hůlky.

Sehnula jsem se a zvedla hůlku ze země. Když jsem jí pak položila na pult, tvářil se trochu zvláštně. Střídavě se díval na mě a na hůlku a přitom vypadal zamyšleně.

„Zvláštní. Tohle ještě žádná hůlka, kterou jsem někdy prodal, nikdy neudělala. Každopádně je dobře, že jsme konečně našli tu správnou hůlku. Nakonec je to mahagonová hůlka, třináct palců a žíně z jednorožce. Bude to 1 galeon a 2 srpce.“ Vytáhla jsem váček s penězi a podala mu jednu zlatou a dvě stříbrné mince. Poděkovala jsem panu Ollivanderovi a rozloučila se s ním. Hůlku jsem si schovala do kapsy a chystala jsme se odejít. Když jsem se otočila, zjistila jsem, kdo způsobil cinknutí zvonku nad dveřmi.

Mezi mnou a dveřmi stál bledý chlapec s povýšeným výrazem ve tváři. Byl zhruba v mém věku. Měl světlé, krátké vlasy, které byly velmi pečlivě uhlazené. Jeho pleť byla tak bledá, až se mi zdálo, že světlejší už být ani nemůže. Přestože bylo venku teplo, byl oblečený do černé košile a černých kalhot a přes ramena měl přehozený smaragdový plášť, který zdobila spona ve tvaru hada. Připadala jsem si vedle něj trochu mudlovsky, když jsem měla na sobě obyčejné džíny a obyčejné triko. Díval se přímo na mě a já jsem postřehla, že má šedé oči.

Prošla jsem kolem něj ke dveřím a vyšla jsem ven na ulici. Nedalo mi to a musela jsem se ohlédnout, jestli ještě náhodou něco uvnitř v obchodě nezahlédnu. Bohužel ta tmavá skla plnila účel a nic tam nebylo vidět. Nechala jsme to tedy být a udělala několik kroků dopředu do davu lidí. Podívala jsem se na hodinky a rovnou jsem zamířila k bance. Hagrida jsem viděla už z dálky, jak stojí před bankou a hledá mě v davu lidí. Když jsem byla pár metrů od nich, jeho oči mě konečně našly a ve stejnou chvíli jsem spatřila, jak vedle něj stojí Harry.

„Tak co, Kate? Nakoupilas toho hodně?“ zeptal se mě Hagrid a přitom se na mě usmál.

Zavrtěla jsem hlavou. „Stihla jsem akorát koupit hůlku. Trvalo mi dlouho, než si mě nějaká vybrala.“

Harrymu se zablýsklo v očích. „Hůlku?“ zeptal se mě a já jsem vytáhla svojí hůlku z kapsy, abych mu ji mohla ukázat.

„Mahagonové dřevo, 13 palců a žíně z jednorožce“ oznámila jsem mu. Harry si mojí hůlku chvíli prohlížel a pak mi ji vrátil zpátky.

„Co jsi říkala o tom, že ta hůlka si tě vybrala? Ty sis tu hůlku nevybrala sama?“ zeptal se mě přitom.

„Hůlka si vybírá kouzelníka a ne kouzelník hůlku. Alespoň tak mi to říkal prodavač. Vyzkoušela jsem spoustu hůlek, než jsem našla jednu, která nějak reagovala, když jsem s ní mávla.“

„No, tak bychom se mohli zajít podívat po nějakejch těch věcech z toho seznamu,“ řekl Hagrid a my zbytek dopoledne a část odpoledne strávili chozením po obchodech. Zašli jsme do Krucánků a Kaňourů. Měli tam police s knihami, které sahaly až ke stropu a byli naplněny knihami různých druhů. Každá z těch knih mě lákala, abych si ji přečetla. Za poslední rok jsem četla hodně knihy z knihovny, ale ty se s těmihle nedaly srovnávat. Byly tu knihy o věštění, živlové magii, mudlech, různé příručky, cestopisy a spousta dalších. Tam nebylo možné vybrat si jen jednu knihu. Naštěstí jsem měla seznam, a protože jsem se rozhodla šetřit s penězi, koupila jsem si jenom ty knihy na seznamu. Prodavači bylo hned jasné, že pojedeme do Bradavic. Nevím, jestli to bylo tím, že poznal Harryho, ale byl na nás ohromně milý a zdarma nám poskytnul tašku přes rameno s logem obchodu, takže jsme si měli v čem odnést knihy.

Potom už nám začalo kručet v břiše, takže jsme zašli do Kotle na oběd. Naštěstí už tam nebylo takové pozdvižení jako předtím, když se tam objevil Harry. Odpoledne jsme v dalších obchodech nakoupili cínové kotlíky, váhy, dalekohledy, sady základních přísad do lektvarů, sady skleněných lahviček a psací potřeby. Nejprve jsem tomu nemohla uvěřit, když jsem zjistila, že čarodějové píšou ještě klasickým perem, který si namáčejí do inkoustu. Copak jsme ve středověku?

Zbývalo nám už jen oblečení a Harrymu hůlka. Vzhledem k tomu, jak se na ni Harry těšil, jsem navrhla, abychom se rozdělili. Hagrid s Harrym půjdou nakoupit hůlku a já mezitím půjdu nakoupit oblečení, kde se pak ke mně Harry připojí. Vešla jsem do obchodu s názvem Madame Malkinová / Hábity pro každou příležitost. Vevnitř stála Madame Malkinová, což byla baculatá, usměvavá čarodějka ve fialovém hábitu. Hned poznala, že pojedu do Bradavic a zavedla mě dozadu, kde mě postavila na stoličku, přetáhla mi přes hlavu hábit a začalo ho špendlit na správnou délku. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, s překvapením jsem zjistila, že vedle mě na stoličce stojí ten samý chlapec, který mě vyrušil při vybírání hůlky.

„Ahoj,“ pozdravil mě. Jeho hlas byl chladný a povýšený, stejně jako jeho výraz v obličeji. „Jsem Draco Malfoy.“

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu na pozdrav. „Jsem Katherine Becker.“

„Hmm…“ Na chvíli se zamyslel a pak se na mě podíval s výrazem, jako kdybych byla jen obtížný hmyz. „Ty jsi z mudlovské rodiny?“ zeptal se mě a v jeho hlase bylo znát ještě více povýšenosti.

„Neznám svoje pravé rodiče, takže nevím. Proč tě to zajímá?“

„Tvoje jméno mi nic neříkalo, tak jsem myslel, že jsi z mudlovské rodiny. Ono ty mudlovské šmejdy, co nemají rodiče kouzelníky, by vůbec neměli do školy přijímat. Magie má zůstat pouze mezi čaroději a nebrat nikoho z mudlovských rodin.“

„Takže podle tebe, když někdo má mudlovské rodiče a objeví se u něj kouzelnické schopnosti, neměl by je vůbec rozvíjet a žít dál mezi mudly?“

„Přesně tak.“

„A co když někdo žije mezi mudly život, který nemá rád? Co když cítí, že je nějak jiný? Co když v dětství omylem použije svoje schopnosti, o kterých neví, že je má, a ostatní mudlové se mu pak straní? Nechal bys ho pak žít život, kdy nikdy nebude plně přijat mezi mudly?“

Dracův výraz v tváři se změnil. Svými otázkami jsem ho vyvedla z míry a on zaváhal.

„No, možná v takovém případě by pro něj bylo lepší, kdyby nastoupil do Bradavic.“ Chvíli potom jsme tam stáli potichu a nechali ostatní, ať nám špendlí hábity. Nejspíš poslouchali, o čem jsme se bavili, ale nedali na sobě nic znát.

Po chvíli Draco promluvil: „Přemýšlela jsi už, do jaké bys chtěla koleje?“

„Koleje? Vyrůstala jsem v mudlovském dětském domově. To, že jsem čarodějka, vím od včerejška. Takže vůbec netuším, o jakých kolejích mluvíš.“

Draco se na mě podíval lítostivým pohledem a začal mi vysvětlovat pojem koleje. „V Bradavicích jsou čtyři koleje. Každá kolej má svojí společenskou místnost. Při hodinách se snažíš získat pro svoji kolej získat body, a když něco provedeš, tak tvoje kolej o body přijde. Na konci roku kolej s nejvyšším počtem bodů získá školní pohár. Ty koleje se jmenují Zmijozel, Havraspár, Mrzimor a Nebelvír. Do koleje tě rozřadí podle tvých vlastností. Ti chytří jdou do Havraspáru, ti stateční do Nebelvíru, ti čistokrevní do Zmijozelu a všichni ostatní do Mrzimoru. Já se pravděpodobně dostanu do Zmijozelu. Všichni moji předkové chodili do Zmijozelu, takže všichni čekají, že se tam také dostanu.“

Čarodějka, která mu špendlila hábit, právě dokončila svoji práci. Draco seskočil ze stoličky a rozloučil se se mnou.

„Tak ahoj. Uvidíme se v Bradavicích a doufám, že ve Zmijozelu,“ rozloučil se se mnou a přitom se na mě mírně pousmál.

„Uvidím, jak to dopadne. Ahoj,“ rozloučila jsme se s ním.

Chvíli jsem tam stála na stoličce a po chvilce dorazil do obchodu i Harry. Čarodějka ho postavila na volnou stoličku, kde stál doteď Draco. Harry mi vyprávěl o svojí hůlce. Koupil si cesmínovou hůlku, jedenáct palců dlouhou s perem z ptáka fénixe. Potom Harry trochu posmutněl, když mi povídal o tom, že fénix, od kterého má jeho hůlka pero, ztratil ještě jedno pero. Tuhle hůlku, ve které je toto druhé pero, a která je díky tomu sestrou jeho hůlky, si koupil člověk, který způsobil Harrymu jizvu na čele. V tuhle chvíli, kdy mi to Harry vyprávěl, jsem se rozhodla využít příležitosti a zeptat se ho na něco, co mi vrtá hlavou od doby, co jsme vešli do Kotle.

„Harry, proč jsi vlastně tak slavný? Proč všichni ti lidé v Kotli si s tebou chtěli potřást rukou a každý z nich znal tvoje jméno? Proč máš tu jizvu na čele?“

Harry mi začal poněkud neochotně vyprávět svůj příběh. Údajně před jedenácti lety byl jeden mocný, zlý černokněžník, který se jmenoval lord Voldemort. Všichni se ho báli a on jedné říjnové noci přišel do domu, kde žil s rodiči. Harrymu byl teprve jeden rok, takže si nic nepamatuje. Od Hagrida ví, že zabil jeho rodiče, a když se pak pokusil zabít i jeho, něco se stalo. Stalo se něco, co Voldemorta skoro zabilo a Harrymu to způsobilo na čele jizvu. Kvůli tomu je tak slavný, že zničil Voldemorta.

„…a tak mi to včera Hagrid pověděl. Jsem slavný kvůli něčemu, na co si ani nepamatuji. Jediné, co si pamatuju je zelené světlo. Do včerejška jsem žil u svých příbuzných a vůbec jsem netušil, že jsem čaroděj.“

„Tak tohle máme společné. Já do včerejšího dne také netušila, že jsem čarodějka.“

V tu chvíli mi madame Malkinová oznámila, že je můj hábit hotový a po chvilce byl i Harryho. Společně jsme odešli za Hagridem, který čekal před obchodem. Zatímco jsme byli vzadu, využil naší nepřítomnosti a zašel do obchodu koupit Harrymu dárek. Nyní v ruce svíral klec se sněžnou sovou. Byla nádherná a já jsem ji Harrymu záviděla. Harry poděkoval Hagridovi za dárek.

„Jak ji pojmenuješ?“ zeptal se ho Hagrid. Harry chvíli přemýšlel a po chvíli se rozhodl pro jméno Hedvika.

Hedvika byl náš poslední nákup ten den. Odpolední slunce už začínalo zapadat a my jsme odcházeli z Příčné ulice obtěžkáni taškami. Naštěstí jsme s Harrym měli Hagrida, který nám se spoustou věcí pomohl. Pro něj to bylo lehké. Nejprve Hagrid s Harrym doprovodili mě domů. Hagrid mi položil tašky před dveře a podal mi obálku.

„Máš v ní lístek na vlak, kterej tě odveze do školy. Jede ti to prvního září z nádraží King’s Cross. Jo a teď, když už máš hůlku, nesmíš používat žádná kouzla, takže bacha na to. Kouzla budeš moct používat, až budeš dospělá. Jinak mužeš čarovat jenom ve škole. Užij si zbytek prázdnin,“ rozloučil se se mnou a přívětivě se na mě usmál.

„To vy dva taky,“ rozloučila jsem se s nimi.

Hagrid s Harrym odešli ulicí. Vzala jsem tašky a vešla jsem dovnitř. Zjistila jsem, že u okna stojí Tom a Valerie a snaží se vypadat nenápadně.

„Hledala tě tu Annie,“ oznámila mi chladně Valerie.

„Hmm…“ odpověděla jsem jí a obrátila jsem se na Toma. „Pomohl bys mi s těmi taškami nahoru, prosím?“ požádala jsem ho.

Tom chvíli váhal, ale pak přikývl a vzal si ode mě několik tašek, které nesl nahoru. Neuniklo mi, že se snaží zahlédnout obsah tašek. Naštěstí byly dobře zavřené, takže neměl moc velkou šanci zjistit, že právě nese kotlík, lahvičky a přísady do lektvarů. Možná mohl akorát po hmatu poznat kotlík. Jestli něco poznal, tak to na sobě nedal znát.

Když vyšel nahoru do mého pokoje, položil mi tašky na postel. Poděkovala jsem mu za pomoc a zavřela za ním dveře. Zbytek večera jsem strávila prohlížením knih. Byla jsem do čtení tak zabraná, že jsem ignorovala svůj kručící žaludek a prošvihla jsem večeři. Když jsem pak usínala, nemohla jsem se dočkat, až budu moci použít některá kouzla z knížek.

 

Reklamy