56. kapitola – Den poté

kapitola56U Harryho jsem nezůstala celou noc. Myslím, že jsem tam u něj byla asi jen půl hodinu, během které jsme tam leželi, a Harry mě objímal. Byl to příjemný pocit mít takhle někoho, kdo mě obejme, když to potřebuju. Ale Harry nakonec usnul a já jsem musela jít do svojí ložnice hned z několika důvodů. Kdybych bylo moc dlouho mimo své tělo, tak mě zítra bude šíleně bolet hlava a budu unavená, a potom by bylo trochu divné, kdyby Harryho ráno viděli, jak objímá někoho neviditelného. Proto jsem ho tam ponechala samotného a spícího a došla jsem do našich ložnic, kde jsem vlezla do svého těla a nechala se unášet bezesným spánkem

Přesto jsem se ráno probudila docela brzo, tedy Blake mě vzbudil olíznutím obličeje. „Blaku…“ zamumlala jsem. Cítila jsem se nějak divně a chtělo se mi spát dál. Ale Blake se nenechal odbýt a znovu mi olízl obličej. Proč mě budí, když mi není dobře? Měla jsem takový pocit slabosti, který jsem nechápala. Byla jsem hrozně unavená, jako kdybych strávila celou noc v astrální podobě, jenže já jsem byla ve fyzické a měla jsem normálně spát. Nechápala jsem to. Cítila jsem se teď hrozně unavená a hůř se mi dýchalo. Hlavně jsem ale chtěla spát, jenže to nešlo s Blakem. Zrovna teď musí chtít jít vyvenčit. Neochotně jsem se tedy dala do vstávání. Chtěla jsem se posadit a opřela jsem se přitom o pravou ruku, ale ta zabolela. Opřela jsem se tedy o levou, abych si pomohla. Ta už nebolela, takže se mi podařilo posadit se a rozhlédnout se po místnosti. Muselo být něco po šesté hodině, světlo už okny dovnitř pronikalo, ale holky ještě spaly. Možná bych si měla lehnout a třeba mi spánek pomůže. Promnula jsem si oko, což se pak ukázalo jako chyba, něco jsem si do očí zanesla. Musela jsem si promnout oko, ale stále jsem ho měla jakoby něčím slepené. Až když jsem se podívala na svoji ruku druhým, ničím neslepeným okem, tak jsem pochopila, o co se jedná. Moje ruka byla celá pokrytá rudou tekutinou, která mi připomínala krev.

„Dopr…“ zamumlala jsem snažíc se zjistit, odkud se ta krev vzala. To jsem zjistila brzo, protože stačilo jenom otočit ruku a spatřit několik řezných ran, ze kterých stále ještě vytékala krev. Musí to být z toho rozbití okna v Brumbálově pracovně. Pořád to krvácí, což znamená, že to nemůžu snadno přejít. Postel mám od krve, muselo to krvácet celou noc. Kolik je vlastně hodin? Jak dlouho trvá, než vykrvácím? Ne, musím něco dělat. Tím, že tady jenom tak sedím, přicházím o drahocenný čas. Ale co mám dělat? Na ošetřovnu jít nemůžu, to by bylo podezřelé. Ale někomu o tom říct musím.

Můj pohled padl na Hermioninu postel, kde jsem viděla, že se deka pravidelně nadzvedává. Pořád spí. Musím ji vzbudit. „Hermiono!“ zavolala jsem na ní šeptem, ale ať jsem se snažila sebevíc, tak jsem právě teď nedokázala najít v sobě dostatečnou sílu, abych ji vzbudila. Jediný, kdo byl kromě mě vzhůru, byl Blake. Podívala jsem se na něj. „Proč mi nemůžeš rozumět a probrat Hermionu?“ postěžovala jsem si mu. Ale světe div se, on mi asi rozuměl. Vážně pak zamířil k Hermioně a podobně jako mně jí olízl obličej.

„Kate, Blake chce asi vyvenčit,“ zamumlala ze spánku a mávla rukou.

„Hermiono!“ zavolala jsem šeptem a Blake mě podpořil tím, že do ní strčil čumákem.

„Co se děje?“ ospale zamumlala a podívala se na mě. Jeden pohled na mě jí stačil, aby se ihned probudila a posadila se. „Co se ti stalo?“ Mluvila až moc hlasitě, až jsem se bála, že vzbudí Levanduli a Parvati.

„To ti vypovím potom. Teď potřebuju pomoct.“ Na rozdíl od Hermiony mi nedělalo takové problémy mluvit potichu. Ne, že bych se o to snažila, prostě jsem byla až natolik zesláblá, že jsem nemohla mluvit nahlas. „A nevzbuď holky.“

Hermiona mezitím už vylezla z postele a přiběhla ke mně. „Musíš hned na ošetřovnu.“

„Ne, tam nemůžu. Vysvětlím ti to potom, teď potřebuju nějak zacelit tu ránu dřív, než vykrvácím. Dokážeš to?“ otázala jsem se Hermiony.

Hermiona znejistěla. „Já… ale ještě jsem to nedělala a je to obtížné kouzlo…“

„Hermiono, jsi báječná čarodějka, kouzla zvládáš levou zadní, ale toho bude škoda, protože jestli teď hned nevytáhneš hůlku, tak poslední, co v životě udělám, bude tvoje uškrcení,“ zavrčela jsem na ní. Pravděpodobně bych to nebyla schopná splnit, rozhodně ne z fyzických důvodů, ale Hermioně ta pohrůžka stačila, aby si doběhla pro svoji hůlku.

„Tak dobře,“ nadechla se, když byla znovu u mě a přiložila hůlku k mojí ráně na zápěstí. „Vulnera,“ zašeptala potichu kouzlo a hůlkou přejela po okraji mé rány, která se po doteku hůlkou jako zázrakem zahojila.

Oddechla jsem si. Takže nevykrvácím. Ovšem až tak o moc líp jsem se necítila. „Jak dlouho trvá uvařit krvetvorný lektvar?“ zeptala jsem se Hermiony.

„Dvě až tři hodiny,“ odpověděla mi Hermiona.

„Tak do té doby nějak vydržím… Jenom musíme začít hned a nevím kde. Tady nemůžeme. Musí to být někde potají a nejlíp, abychom měli dostatek ingrediencí. Napadá tě něco?“

Hermiona zavrtěla hlavou.

„Sakra… kam teď?“ zamumlala jsem si sama pro sebe a snažila jsem se vymyslet nějaké místo, kde bychom mohli lektvarovat. Zároveň budeme potřebovat ingredience a kotlík a veškeré další pomůcky na vaření. To tam bude muset donést Hermiona, teď se necítím na nějaké nošení věcí.

„Co to Blake vyvádí?“ ozvala se najednou Hermiona a koukala se směrem ke dveřím. Chvíli jsem jí teď při přemýšlení nevěnovala pozornost, ale už jsem se podívala, kam to vlastně kouká. Blake stál u dveří a škrábal na dveře.

„Asi potřebuje vyvenčit. Ale v blbý čas,“ prohlásila jsem. Reakcí mi bylo, že Blake se rozeběhnul a skočil mi na postel přímo na moje nohy. Většinu času jsem mu zakazovala, aby mi lezl do postele nebo někomu dalšímu, kvůli padajícím chlupům a taky protože měl sklony přicházet z venku se špinavými tlapkami. Jinak bych ho ráda měla u sebe v posteli a používala ho místo polštáře. Ale Blake teď neměl mazlivou náladu. Chvíli stál u mě na posteli a zadíval se mi do očí. Bylo to zvláštní. Jako kdyby nebyl obyčejný pes a snažil se mi něco říct. Nakonec mě chytil zuby rukáv mého pyžama a tahal mě směrem ke dveřím. „Co se děje?“

„Asi chce, abychom šli za ním,“ poznamenala Hermiona.

„Tohle je divný,“ zamumlala jsem, ale začala jsem vylézat z postele k Blakeově spokojenosti. Vklouzla jsem do pantoflů, které jsem měla u postele, a vydala jsem se ke dveřím. Nešlo se mi zrovna lehce a mírně se mi motala hlava. Asi jsem se trochu motala, protože mě Hermiona podepřela a s její pomocí jsem kráčela za Blakem. Ten schody dolů z dívčích ložnic spíš přeskočil, než sešel. Uvítala jsem to, protože jinak by spustil klouzačku, která bránila klukům k nám vejít, a to by vzbudilo ostatní.

Vyvedl nás ven ze společenské místnosti, přičemž jsme probrali Buclatou dámu, a pak nás vedl chodbami dál. Ani Hermiona a ani já jsme netušily, co se děje a kam nás to vede. Tohle celé bylo takové zvláštní. Nepodobalo se to tomu, že by nás tahal ven, protože potřebuje vyvenčit. Šel rychle, ale zároveň na nás vždycky počkal na rohu chodby. Několikrát jsem i měla pocit, že nahlíží za roh, jako kdyby zkoumal, co tam uvidí nebo jestli tam někdo uvidí. Nevím, jestli to s tím nějak souviselo, ale měli jsme štěstí, že jsme na nikoho nenarazili. Taky takhle brzo po ránu všichni spali.

Najednou se ale Blake zastavil. Bylo to uprostřed chodby, ne na kraji a neměl teď důvod na nás čekat. Tak co to sakra vyvádí? Jenže on se otočil, vrátil se trochu zpátky a pak se zase otočil, ušel kus chodby a zase se vrátil. Takhle to udělal celkem třikrát.

„Máš ponětí, co to vyvádí?“ zeptala jsem se Hermiony, když jsem stále zírala na Blakea. Ale jak jsem zjistila, tak se Hermiona místo na něho dívala na stěnu. Podívala jsem se tam také a všimla jsem si, že na té stěně se začínají rýsovat dveře. „Páni. Až budu mít v sobě víc jak pár kapek krve, tak začnu přemýšlet, jak o tomhle věděl.“

„Napřed zjistíme, co je vevnitř,“ prohlásila Hermiona. Společně jsme vlezly do místnosti, která byla křížencem mezi lektvarovou laboratoří a ošetřovnou. Nalevo byly regály s přísadami do lektvarů, různé kotlíky, vařečky, váhy a další potřeby na vaření lektvarů. Napravo zase byla pohodlná postel, podobná postelím na ošetřovně. Bílé polštáře, bílé povlečení a okolo na stolku nějaké obvazy, nůžky a víc už jsem nezpozorovala.

„Já jdu doprava, ty doleva,“ rozhodla jsem. Na námitky nebo souhlas jsem nečekala a zamířila jsem k posteli. Vyklouzla jsem z pantoflů a zalezla jsem pod deku. Hermionu už jsem nijak nepozorovala, jenom jsem si položila hlavu na polštář. Akorát jsem pak ucítila, jak v jednu chvíli ztěžkla na jedné straně postel. To si Blake vyskočil ke mně do postele. V mojí posteli by mi to vadilo, protože mu někdy padají chlupy a ty pak zůstávají v mojí posteli, ale tahle postel není moje, tak je mi to jedno. Takže teď mohl Blake ležet vedle mě s hlavou položenou na posteli tak, že koukal na mě.

„Ty jsi zvláštní pes. Ale to je jedno, protože já jsem taky divná,“ zamumlala jsem chvíli před tím, než jsem zavřela oči.

O pár vteřin později mě něco probudilo. Tedy já jsem měla aspoň takový pocit. Ve skutečnosti to totiž bylo o několik hodin později, když se mnou jemně třásla Hermiona. Unaveně jsem se na ní podívala. Moc energie jsem zrovna neměla. Ale vzhledem k tomu, že mým tělem obíhá méně krve než obvykle, to nebylo až tak nepochopitelné. Vzápětí jsem pocítila něco vlhkého na svém obličeji. Blake mi olízl obličej.

„Hmm… už jsem vzhůru…“ zamumlala jsem a pomalu jsem se posadila.

„Tohle vypij,“ prohlásila nekompromisně Hermiona a něco mi cpala do ruky.

„Co?“ zeptala jsem se zmateně. V prvních několika vteřinách jsem si totiž myslela, že jsem v dívčí nebelvírské ložnici. Až poté jsem si uvědomila, že vlastně ležím v nějaké divné místnosti a potřebuju nějak doplnit krev.

„Vypij to,“ naléhala na mě Hermiona a já jsem se podívala na sklenici ve své ruce.

Připadala jsem si poněkud zpomalená, ale přesto jsem se trochu napila. Mělo to takovou hořkou chuť, až jsem trochu nakrčila nos, ale nakonec jsem vypila celý obsah sklenice.

„Už je ti líp?“ zeptala se mě Hermiona.

„Už je mi o něco lépe,“ přikývla jsem.

„Snad bys za chvíli měla přestat být tak bledá. Ale stejně by ses dneska měla trochu šetřit.“

„Jo, to by šlo, kdybychom dneska neměli naplánovaný trénink,“ přiznala jsem a vysloužila jsem si od Hermiony zamračení. „Já tam musím jít. Oliver by mě jinak zabil, kdybych vynechala trénink pár dní před finále.“

Hermiona nad tím protočila oči. „Napřed šílíte kvůli koštěti, teď bys ty radši vykrvácela, než abys vynechala jeden trénink… Já se z vás zblázním.“ Podle tónu jejího hlasu hádám, že jsem ji právě naštvala. Zněla nakrknutě a mířila ke dveřím. V podstatě v nich zmizela dřív, než jsem ji stihla pořádně poděkovat za ten lektvar.

Podívala jsem se na Blakea, který stále ležel vedle mě v posteli. „Máš ponětí, co jí je?“ zeptala jsem se ho, jako kdyby mi mohl odpovědět. Ale neodpověděl, jen na mě koukal. Takže jsem se taky zvedla a doplížila jsem v těchto ranních hodinách do naší ložnice. Hermiona už tam nebyla, pravděpodobně šla napřed na snídani. Určitě tu už byla, protože moje postel nebyla od krve. Musela ji kouzlem vyčistit. Hlavní je, že si toho nestihly všimnout holky. Levandule a Parvati akorát vstávaly a pomalu se připravovaly sejít dolů na snídani. Hned poté, co jsem se převlékla a v zrcadle zjistila, že už jsem získala trochu barvy, jsem se k nim přidala.

Velká síň se teprve začínala naplňovat a já jsem hned zezačátku pohledem zkoušela vyhledat Hermionu, což se mi také podařilo. Seděla vedle talíře s vajíčky a snažila se číst. Oddělila jsem se od holek a usadila se vedle Hermiony.

„Děkuju za pomoc,“ řekla jsem hned zezačátku. Asi mě ani předtím nestihla zaregistrovat, protože sebou mírně trhla.

„Nemáš zač,“ podotkla Hermiona, přičemž se na mě krátce podívala. Nezdálo se mi, že by to hodlala ráda rozebírat.

„Hermiono, já chápu, že prostě nemáš ráda famfrpál a že ho neoceňuješ tak jako my, ale pro nás je důležitý a proto nechci prošvihnout ten trénink. Kromě toho mě nenapadá, jakou výmluvu bych si pro Olivera použila,“ pokrčila jsem rameny.

„O ten famfrpál nejde,“ zavrtěla Hermiona hlavou a znovu na mě pohlédla. „Já jsem nechtěla na tebe tak vyletět. Jenom je toho poslední době moc.“

„Myslíš, že poslední dobou toho máš moc?“ pozvedla jsem obočí. „Když pomyslím, na všechny tvoje předměty, úkoly, pak ještě jak pomáháš Hagridovi s Klofanem… Už tak tě podezírám, že sis půjčila od Pána času Tardis.“

Hermionin pohled se náhle změnil. Najednou zpozorněla a celá se napřímila. „Teď jsem si uvědomila, že ty to vlastně ještě nevíš.“

„Co nevím?“ pohlédla jsem na ní zmateně.

„Hagrid to prohrál,“ pověděla mi zklamaně.

„Cože?“ vyhrkla jsem.

„O víkendu, když jsi tady nebyla, mi přišla od něj zpráva,“ ujasnila mi to Hermiona, zatímco já jsem se s tím vypořádávala.

„A jak je na tom Hagrid? Jak to zvládá?“ snažila jsem se vyzvědět.

„Nevíme,“ zavrtěla hlavou. „Kvůli těm bezpečnostním opatřením kvůli Siriusovi Blackovi se nám ještě nepovedlo se za Hagridem dostat. Doufám, že příležitost budeme mít dneska na hodině.“

Měla jsem chuť protočit oči nad těmi otravnými opatřeními, ale v tu chvíli jsem si vzpomněla na včerejší večer. „Ou,“ pronesla jsem jen, což nemohlo dávat Hermioně žádný smysl, neboť momentálně neznala moje myšlenkové pochody. „Jak jsi zmínila Blacka, tak jsem si vzpomněla na včerejší večer. Zjistily jsme totiž, že otcem Elizabeth je právě Sirius Black,“ sdělila jsem Hermioně, přičemž poslední větu jsem prakticky šeptala.

„Páni,“ pronesla Hermiona. „A co ty? Zjistila jsi o svých rodičích?“

„O tom mi ani nemluv,“ protočila jsem oči. „Vůbec jsem v té knize nebyla.“

„Tak to je zvláštní,“ zamumlala si Hermiona pro sebe.

„To mi povídej.“

„Zkusím se podívat v knihovně, jestli zjistím něco o té knize studentů. Myslím, že někde o ní určitě musí něco psát,“ ujistila mě Hermiona. Náhle se ale zarazila. Evidentně zahlédla něco za mojí hlavou.

Ohlédla jsem se a uviděla jsem Harryho a Rona, jak míří k nebelvírskému stolu. Ron šel vepředu a zcela evidentně si schválně sedl kus od nás nebo spíš kus od Hermiony.

„Půjdu napřed na hodinu,“ prohlásila Hermiona. Talíř už měla stejně prázdný, takže si uklidila knihu do batohu. Nechápu, jak se jí do toho batohu všechno vejde. Myslím, že sebou tahá celou bradavičkou knihovnu.

Ale jakmile odešla, tak jsem si přesedla k Harrymu a Ronovi.

„Není ti něco? Vypadáš nějak bledě,“ prohlásil Ron, jakmile jsem dosedla vedle Harryho.

„Taky ti přeju dobré ráno, Ronalde. Dneska po ránu jsi tak neuvěřitelně pozorný,“ pronesla jsem ironicky.

„Tak promiň, no,“ pokrčil Ron rameny.

„Ale vážně vypadáš bledě,“ přidal se Harry.

„To bude pravděpodobně tím, že jsem před pár hodinami málem vykrvácela,“ poznamenala jsem, čímž jsem si od nich vysloužila překvapené a zmatené pohledy. Ztlumila jsem tedy hlas a začala jsem jim to potichu vysvětlovat: „Včera nás v ředitelně vyrušil Brumbál. Eliz se stihla na poslední chvíli schovat a já jsem byla prostě neviditelná. Ale musela jsem ho nějak odlákat, tak jsem rozbila okno svojí rukou. Přičemž jsem se pořezala. Když jsem pak šla normálně spát, tak se to nějak přeneslo na moje tělo a já blbá tak usnula.“

„Takže ses ráno probudila skoro bez krve?“ zeptal se Ron. Evidentně byla moje historka natolik zajímavá, že zapomněl jíst, což je u něj vážně výkon.

„Tak nějak. Vlastně mě vzbudil Blake a mě bylo nějak divně, pak jsem si všimla té krve. Pracně jsem pak budila Hermionu, s čímž mi taky pomohl Blake. Hermiona pak kouzlem zastavila krvácení a pak uvařila dokrvující lektvar v nějaký divný místnosti, kam nás dovedl Blake. A teď když to všechno říkám, tak si uvědomuju, že s Blakem je to vážně nějaký divný.“

„Jak divný?“ zeptal se Harry.

„Choval se, jakoby vážně všemu rozuměl a věděl věci, co my ne. Třeba Hermionu vzbudil až potom, co jsem si postěžovala, proč mi nemůže rozumět a vzbudit jí. Jakoby mi vážně rozuměl,“ zamračila jsem se nad tím.

„Třeba je zvěromág,“ navrhl Ron. „Jako McGonagallová.“

„Tím myslíš, že ve skutečnosti je člověk, který předstírá, že je můj domácí mazlíček? Proč by to někdo dělal?“ Nedokázala jsem si představit, že Blake by byl člověk. Musel by čekat, až mu dám jídlo, až ho dojdu vyvenčit, přičemž tohle jsou prakticky základní lidské potřeby. Jaký člověk by byl ochotný tohle podstoupit.

„Třeba někdo, kdo se schovává. Například Sirius Black,“ navrhl Ron.

„Tak to by dávala větší smysl, kdyby se schovával u Elizabeth nebo u profesorky Reed. Včerejší večer se totiž ukázalo, že je otcem Eliz,“ sdělila jsem jim potichu.

„To si děláš srandu,“ vyhrkl Ron.

„Ne, nedělám,“ zavrtěla jsem hlavou. „Vlastně to i trochu dává smysl. Lupin, Harryho rodiče, Sirius Black a profesorka Reedová nejspíš chodili všichni do stejného ročníku. Teď už začínám chápat ten rozhovor Lupina s Reedovou tenkrát na chodbě.“

„A co ty? Zjistila jsi svoje rodiče?“ zeptal se mě Harry.

Zavrtěla jsem hlavou. „Z nějakého důvodu nejsem v té knize napsaná.“

Následně jsem se podívala na hodinky. Ironií je, že dneska jsem vstávala vážně brzo, ale stejně sotva stíhám snídani. Měla bych přestat vykládat včerejší noc a začít snídat. Což jsem následně také udělala. Sice jsme ještě při snídani chvíli rozebírali včerejší noc, ale nic jsme nevymysleli. Namísto toho jsme se po chvíli zvedli a vydali se na hodinu. Akorát oni měli teď jasnovidectví, zatímco já jsem měla léčitelství. Tam jsem se alespoň potkala s Hermionou. S kluky jsme se sešly až na hodině přeměňování a následně jsme odešli na hodinu péče o kouzelné tvory. Dokonce i Ron a Hermiona dokázali strávit chvíli poblíž sebe, aniž bychom se museli rozdělit na dvě skupinky. Možná za to mohla ta vidina rozhovoru s Hagridem, kterého nejspíš jejich žabomyší války teď nezajímaly.

„Jaké bylo jasnovidectví?“ zeptala jsem se kluků, když jsme scházeli kopec dolů.

„Docela zajímavé,“ pronesl Harry.

„Jo, Hermiona se postarala o trochu vzrušení,“ ušklíbl se Ron.

„Cože?“ podívala jsem se na něj zmateně. „Vždyť byla se mnou na léčitelství. Nemohla být s vámi na hodině.“

„Ale byla,“ pokrčil Harry rameny.

Podívala jsem se na záda jedné dívky s hnědými vlnitými vlasy, která kráčela o několik kroků před námi. Musela slyšet, že mluvíme o ní. Možná proto šla tak rychle. „Hermiono?“ zvolala jsem.

„Podívejte, tamhle je Hagrid. Pojďme za ním,“ prohlásila rychle. Nenechala nám ani šanci něco namítnout, protože šla rovnou k němu. Byl to dobrý úhybný manévr, protože před Hagridem ji těžko podrobíme křížovému výslechu. Namísto toho jsme se snažili nějak uklidnit a povzbudit Hagrida. To šlo ale opravdu špatně, obzvlášť když se tam objevil Malfoy. Ten využil příležitosti, když Hagrid s obličejem zabořeným do kapesníku zamířil k hájovně, aby v jeho nepřítomnosti mohl vykládat svoje výmysly.

„Tak z téhle hodiny nic nebude… Buď budeme celou hodinu poslouchat, jak brečí, anebo celou hodinu poslouchat o té přerostlé potvoře,“ ušklíbal se.

V tuhle chvíli jsem to už nevydržela a udělala jsem několik kroků k jeho skupince. „Sklapni, Malfoyi!“

„Nebo co, Beckerová? Co by mi v tom asi tak mohlo zabránit?“ ptal se mě posměšně.

„Ty víš, co bych ti mohla udělat,“ zavrčela jsem výhružně. Je ironií, že Malfoy je kromě mých přátel a dalších bilokantů jediným člověkem, který něco o mých schopnostech tuší. Neví sice všechno, neví, co to má vlastně znamenat, ale ví, že nejsem až tak normální čarodějka. Jenže to nemůže nikomu říct.

„Jasně,“ odsekl a schválně popošel o něco blíž. „A co by to asi tak mělo být?“

Neměla jsem ponětí, o co mu jde, když musí jasně vědět, že mám navrch. Proto jsem se klidně usmála a podívala jsem se mu do očí. Schválně jsem pak mluvila potichu, aby mě zbytek třídy, který na nás visel očima, nemohl slyšet. Moje slova v tu chvíli byla mířená jenom Malfoyovi: „Pamatuješ naše setkání na podzim po hodině lektvarů, když ses snažil pomstít Rebeku, ale nakonec jsi ji nepomstil? Teď si představ, co by se stalo, kdybych ti řekla, abys udělal něco horšího, než mě jen pustil.“

Čekala jsem, že tohle připomenutí mu smázne jeho úšklebek z tváře, ale to se nestalo. Namísto toho ztlumil hlas a odpověděl mi dvěma otázkami: „A jsi si jistá, že to tenkrát vážně zafungovalo? Co když jsem to jenom předstíral?“

Zarazila jsem se. Stačilo mu pár vět, aby mě vykolejil z míry. Musel to na mě vidět, protože jeho úsměv se rozšířil ještě víc. Já jsem v tu chvíli nevěděla, co si o tom mám myslet. Mohl jen blafovat anebo mluvil pravdu a každou chvíli to může začít vykládat ostatním. Už jsem mu na to ale nic neřekla, jen jsem ho probodla pohledem a otočila jsem se k němu zády. Zamířila jsem ke svým přátelům, který po mě vrhali zmatené pohledy. Malfoy mezitím spokojeně pokračoval ve svém vymýšlení si o Hagridovi lži.

„Co se tam mezi vámi stalo?“ zeptal se mě Harry.

„Připomněla jsem mu, jak jsem ho na podzim přinutila pomocí zmijozelské bilokantské moci, aby o mých schopnostech nikomu nic nevykládal. Jenže teď nevím, jestli to vážně zabralo a on to jen nepředstíral. Možná před chvílí blafoval… a možná taky ne,“ vysvětlila jsem jim tuhle nenadálou situaci.

„Za chvíli si tu hájovnu svým brekem sám vyplaví,“ dolehl k nám Malfoův hlas.

Koutkem oka jsem zahlédla jakýsi rychlý pohyb. Když jsem se tím směrem podívala, tak jsem viděla Hermionina záda mířící směrem k Malfoyovi. Myslím, že ani on si ji pořádně nestihl všimnout, ale té facky, kterou schytal do obličeje, si všimnout musel. Také se z toho až zakymácel.

„Neopovažuj se urážet Hagrida!“ vyštěkla na něj a pomalu se už napřahovala k další ráně.

„Hermiono, ne!“ zarazil ji Ron a zkoušel ji chytit za ruku. Ta ale namísto toho vytáhla hůlku a namířila ji na Malfoyův krk.

„A jestli někdy něco řekneš o Kate, tak pak se budeš muset vypořádat se mnou!“ pohrozila mu. Ještě pár vteřin ponechala hůlku namířenou na něj, jako by zvažovala, že ji opravdu použije. Ale doopravdy jí jenom sklonila a Malfoy pak běžel k hradu. Škoda, že naši spolužáci se začali rozcházet už před chvílí a prošvihli o tu podívanou. Teď ho maximálně potkají prchajícího k hradu.

„Hermiono, někdy dokážeš být děsivá… ale teď se to hodilo,“ pronesla jsem a podívala jsem se na ní. „Dneska už mě podruhý zachraňuješ. Díky.“

„Zkus mi to oplatit tím, že se pokusíš toho zmetka porazit ve famfrpále. Sice nechápu co vás na něm tak baví, ale jestli dokáže prohra v něm smáznout Malfoyovi úšklebek z tváře, tak jsem ten největší fanoušek famfpálu.“

„Speciálně kvůli tobě to vyhrajeme,“ pousmála jsem se. „Těch deset gólů, které jim nastřílím, budou patřit jen a jen tobě.“

„Jo, ale jestli chceme stihnout hodinu, tak budeme muset teď vyrazit,“ poznamenal Harry. Následně jsme se vydali k učebně kouzelných formulí, ale Hermiona se od nás na chvíli odpojila s tím, že si musí zajít pro učebnice. Jenže pak na tu hodinu nedorazila. Celou hodinu jsme si o ní dělali starosti, jestli se ji náhodou něco nestalo nebo jestli jí něco neudělal Malfoy. Ale naštěstí jsme ji pak po hodině nalezli ve společenské místností, kde spala na učebnici věštění z čísel. Jakmile ji došlo, že promeškala hodinu formulí, tak z toho byla celá nervózní. Museli jsme ji uklidnit, že se nic vážného nestalo a že kvůli tomu u zkoušek nepropadne.

„Georgi, někdo nás trumfnul,“ ozvalo se o kus dál. „Někdo se dokázal vloupat do ředitelny.“

Tohle zaujalo moji pozornost, takže jsem se podívala směrem k Fredovi, který stál před nástěnkou. Vzápětí už vedle něj stál i George a přečetl si něco, co tam bylo vyvěšené.

„Sakra, to by bylo tak bezvadný, přebarvit tam všechno Brumbálovi narůžovo… jak se tam jen dostal?“ snažil se na to George přijít.

„Co se děje?“ zeptala jsem se kluků, když jsem k nim mířila.

„Někdo vlezl za Brumbálem,“ sdělil mi Fred a ustoupil stranou, abych si mohla přečíst vývěsku.

„Někdo vlezl za Brumbálem," sdělil mi Fred a ustoupil stranou, abych si mohla přečíst vývěsku

Tahle zpráva mě mírně vyděsila. Pokud by se našel někdo, kdo by mě práskl, tak bych si rovnou mohla jít sbalit kufry a vypadnout ze školy. Ale nikdo o tom nic neví. Snad.

Reklamy