68. kapitola – Stinná stránka Mrzimoru

kapitola68Problémy s Harrym po jeho zvolení čtvrtým šampionem se v příštích dnech stupňovaly. Ačkoliv jsem neustále stála na jeho straně a věřila jsem mu, tak jsem patřila k jedněm z mála. I když měl na svojí straně skoro celý Nebelvír, který ho podporoval, stejně mu nikdo z nich nevěřil, že se tam přihlásil sám. Navíc se ukázalo, že je nyní proti nám i celý Mrzimor, přitom jsme s nimi vždycky docela vycházeli. Jenže pak nastala jedna hodina bylinkářství a ukázalo se, že je všechno jinak. Jen jsem doufala, že Alice na tom není s nepřátelstvím vůči nám stejně jako její spolužáci, jenže jsem neměla moc možnost si to ověřit. Já jsem byla poblíž Harryho a ona byla v mrzimorské skupince, takže jsem neměla možnost si s ní v průběhu hodiny promluvit.

Většina školy podporovala Cedrica a označovala ho za pravého šampiona Bradavic. Ironií bylo, že on vlastně nebyl pravým šampionem. Tím pravým bych měla být já. I když nemůžu to říct na stoprocent. Když pohár vyplivl kus pergamenu se jménem, tak jsem se tolik soustředila, abych ho změnila na Cedricovo jméno dřív, než si to přečte Brumbál, že jsem se nestihla podívat, co tam je ve skutečnosti napsané. Ale nejspíš by tam bylo moje jméno. Ostatní měli pravdu. V tomhle bilokantské schopnosti předčí všechno ostatní. Proto jsem věděla na rozdíl od ostatních, kteří většinou tipovali Kruma na kruvalského šampiona, že jejich šampionem bude James. I když jeho pořádně nikdo neznal. Ale evidentně byl předurčen stát se další bradavickou celebritou soudě podle dívčích hihňání, když se někde objevil. Měl svoje charisma a Cedric byl pro změnu pohledný. Oba je tyhle faktory společně se zvolením za šampióny vynesly v žebříčku popularity na Krumovi úroveň. Jen na Harryho, chlapce, který přežil, se pozapomínalo. Pro něj zůstaly jen podezřívavé pohledy.

Reakce zmijozelských na novou pozici Harryho nikoho nepřekvapila. Vlastně bych se spíš divila, kdyby byl Malfoy zticha. To ale nebyl. Všechno se vyhrotilo jednou před páteční dvouhodinovkou lektvarů. Zmijozelští si ten den připravili novinky. Každý z nich měl na hrudi připíchnutý směšný odznak podporující Cedrica a urážející Harryho. Měla jsem chuť každému z nich ho servat a hlavně Malfoyovi. Vlastně bych to možná i udělala, kdyby neurazil ještě k tomu Hermionu a náhle na něj nemířil Harry hůlkou. O necelou minutu později, kdy se ve vzduchu střetla jeho kletba s Malfoyovou, schytala jeden zásah Hermiona a druhý Goyle. A zrovna v ten moment vyšel Snape ven. Goyla rovnou poslal na ošetřovnu, ale u Hermiony prohlásil, že nevidí žádný rozdíl. Hermiona pak se slzami v očích odtamtud utekla.

Ztuhla jsem. Já vím, že vždycky byl na všechny okolo mě přísný a obzvlášť k Harrymu byl nekompromisní, ale tohle už přeháněl.

„Tak potom potřebujete lektvar na zlepšení zraku,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se stihla zarazit. I když ono jsem se ani nechtěla zarazit. „Všichni jsme si už zvykli na to, že nadržujete Zmijozelu, ale tohle už je moc.“ Naštěstí sotva jsem to dořekla, začali na něj hulákat Ron a Harry, oproti nimž jsem se ještě držela zpátky. Tedy tak jsem to pochopila z těch úryvků, co jsem zaslechla, protože jim pořádně nebylo rozumět, jak hulákali přes sebe.

„Tak a dost!“ ukončil to rázně Snape. „Nebelvíru srážím padesát bodů. Potter a Weasley si odpykají trest a jestli Beckerová, ještě něco řekne, tak se k nim rovnou může přidat a drhnout někde podlahy.“ Jeho poslední chladný pohled patřil mně. V jednu chvíli jsem otevřela pusu, abych něco řekla. Pozvedl obočí a čekal, jestli ze mě něco vypadne. Zase jsem sklapla pusu, ale aspoň jsem mu věnovala to nejhorší zavraždění pohledem, jaké jsem dokázala. Rozhlédl se po ostatních. „A teď všichni do třídy!“

Se zamračeným výrazem jsem společně s ostatními vešla do třídy. S Ronem a Harrym jsme zapadli k nejzadnějšímu stolku, ale po chvilce se Ron přesunul k Deanovi a Seamusovi. Zůstala jsem tam s Harrym sama. Malfoy se schválně postavil k vedlejšímu stolu nejspíš proto, aby mohl Harryho dráždit se svým odznakem.

Začala hodiny a my se měli pustit do svých protijedů. Ale sotva jsme začali, tak dovnitř přišel se zaklepáním malý Colin Creevey s tím, že má přivést někam Harryho. Snape z toho nebyl vůbec nadšený, což zase potěšilo mě. Karma funguje skvěle a teď se mu to vrátilo za to, jak se před chvílí zachoval před učebnou. Proto jsem se neubránila malému úsměvu, když se za Harrym zavřely dveře.

„Nebuď tak spokojená, Beckerová,“ ozval se Malfoy. „Nebo budeš drhnout podlahy.“

„A tebe by mohl někdo proměnit ve fretku,“ odsekla jsem a dál jsem si připravovala svoje věci na protijed.

Malfoy se ale nenechal odradit a využíval toho, že jsem byla u stolku sama a on hned vedle. „Není to škoda, že máš tak málo kamarádů?“

„Ty máš co říkat. Já mám aspoň pravé kamarády a ne nějaké noshledy.“ Snažila jsem se ho ignorovat a věnovat se svojí práci. Nebudu si jím kazit náladu. Trochu jsem zalitovala, že jsem se postavila ke stolku tak daleko od katedry. Přímo před Snapem by si Malfoy nedovoloval takhle vyrušovat, jenže takhle nás Snape neslyšel.

„A proto tvůj pravý kamarád radši pracuje u stolku s někým jiným?“ nenechal se odradit Malfoy.

Protočila jsem oči. „Malfoyi, přestaň hrát takového ignoranta. Každý ví, že Ron a Harry se teď spolu nebaví, protože Ron Harrymu nevěří.“

„Jasně, protože podle něj si tam to jméno hodil sám. Ale to není tak docela pravda, že jo?“ pokračoval, jenže tentokrát jsem se zarazila.

Přestala jsem na moment pracovat a podívala jsem se po Malfoyovi. „Neříkej mi, že zrovna ty Harrymu věříš… Nebo v tom máš prsty ty?“ Podezřívavě jsem přimhouřila oči a v hlavě mi šrotovaly způsoby, jak to mohl Malfoy udělat a co by z toho měl.

Odfrkl si. „Já tak určitě,“ pronesl ironicky. Následně mě probodl pohledem. „To spíš ty.“

„Já? Myslíš, že jsem ho tam přihlásila já? Jak asi?“ vyjela jsem na něj. V ten moment už jsem se o nějaký protijed vůbec nezajímala.

„Hranici jsi překročila. Tak proč bys to neudělala?“ pozvedl obočí.

„Jo, ale přímo před tebou. Byl jsi u toho, když jsem tam házela svoje jméno,“ sykla jsme na něj.

„A bylo opravdu tvoje?“ pozvedl obočí.

Pootevřela jsem překvapením ústa. „Ty si myslíš, že jsem ti přímo před nosem hodila Harryho jméno do Poháru? Proč bych to sakra dělala?“ vyhrkla jsem a poodešla jsem od svého kotlíku směrem k němu. Bylo fajn, že pokaždé bývá v místnosti takové šero, protože alespoň na nás vzadu nebylo tolik vidět.

„Protože on je přece ten slavný Harry Potter, kterého všichni obdivují. A ty jako jeho pejsek ho v tom budeš podporovat. Stačilo by mu jenom se zmínit a hned bys tam běžela to jeho jméno hodit,“ vyštěkl na mě a udělal krok k mému stolu.

„Harry takový není. Nestojí o slávu a nikdy by mě o něco takového nepoprosil,“ zavrčela jsem.

„Tak proč jsi zahodila svoji šanci?“ vyhrkl.

„Kde bereš, že jsem ji zahodila? Prostě mě Pohár nevybral,“ namítla jsem potichu.

„Protože vím, co dokážeš. Pohár by tě vybral,“ pronesl Malfoy neoblomně.

„Tak to se pleteš,“ odsekla jsem a obrátila jsem se opět zpátky ke svému stolu, abych k němu došla.

Jenže Malfoy mě chytil za ruku a zarazil mě. Zkusila jsem se mu vyškubnout, ale držel mi ruku pevně. „O co ti jde?“

„Mohla jsi jít do toho turnaje a ukázat všem, co umíš a kdo vlastně jsi, ale zkazilas to a podrazila jsi mě,“ zavrčel.

„A co tobě na tom tak záleží?“ sykla jsem na něj.

Neodpověděl. Nakrátko mi pohlédl do očí a věnoval mi jeden nenávistný pohled. Pak moji ruku pustil a já jsem se mohla vrátit ke svému lektvaru. Po celý zbytek hodiny jsem věnovala pozornost už jen svému kotlíku a ignorovala jsem okolí. Jen občas mi sjel pohled na červený blednoucí kruh na mém zápěstí. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že tohle Malfoyovo chování bylo nějak divné.

Po hodině jsem zamířila sama na večeři. I když tu nebyl Harry ani Hermiona, tak jsem se s Ronem moc nebavila. Vlastně jsem s ním od té naší hádky v síni neprohodila ani slovo a neměla jsem to náladu to nějak měnit. Na rozdíl od Hermiony jsem s ním neměla tolik trpělivosti, abych mu neustále domlouvala, aby se s Harrym usmířil a hodil to za hlavu. Já už jsem mu svoje řekla.

Mlčky jsem večeřela a víceméně jsem ignorovala okolí, dokud si ke mně nepřisedl Harry. Tak trochu jsme tam seděli jako dva vyděděnci, se kterými se nikdo nebavil. Ale aspoň mi Harry mohl v klidu převykládat, co se dělo na převažování hůlek a svůj rozhovor s Ritou Holoubkovou. Jak pokračoval, tak jsem se začínala čím dál víc obávat toho, co nakonec vyjde v novinách.

Bohužel se moje obavy potvrdily zhruba o týden později. Rita Holoubková totiž vůbec nepsala o ostatních šampionech, ale jenom o Harrym. Fleur Delacour spletla jméno, o Jamesovi se zmínila jenom jako o tajnůstkářském mladíkovi a Cedrika nezmínila pro změnu vůbec. Po tomhle jsem se ani mrzimorským nedivila, že byli naštvaní, jenže Harry za to nemohl. Podle toho, co mi tvrdil, si Rita Holoubková většinu z toho, co údajně řekl, vymyslela a udělala z něj tragického hrdinu. Kupodivu tam byla zmínka i o mně.

Harry si v Bradavicích našel i svou dívku. Podle našich zdrojů od jeho dobrého kamaráda, Colina Creeveyho, je vídán neustále ve společnosti Katherine Beckerové, pohledné dívky neznámého původu, která dokázala učarovat Harryho srdce a získat si ho pro sebe.

„Já nevěděla, že spolu chodíme,“ okomentovala jsem to a odložila jsem výtisk novin na nebelvírské stůl v síni. „Nebo jsem prošvihla nějaké rande?“

„Počítají se společné vyučovací hodiny jako rande?“ zeptal se Harry.

„To bychom randili s celým ročníkem,“ podotkla jsem. „Ale pamatuješ na Tajemnou komnatu? Tam jsme byli sami dva. To bylo tak romantický, jak jsme oba umírali… Nezopakujeme si to někdy?“

„Možná při tom prvním úkolu budeme mít možnost,“ zmínil Harry.

„Jo, to je fakt, stejně tam do toho plánuju jít s tebou,“ pokrčila jsem rameny a střelila jsem jeden vražedný pohled k dvěma mrzimorským třeťákům, kteří právě procházeli okolo a něčemu se smáli. V ruce drželi výtisk Denního věštce. Harry si povzdechl. „Neboj, po tom prvním úkolu všem ukážeš, až ho vyhraješ. Jenom musíš víc trénovat.“

„To se ti snadno řekne,“ postěžoval si Harry.

„Zvládneš to,“ prohlásila jsem a poplácala jsem ho po rameni. Následně jsem vstala od stolu a svůj batoh s věcmi jsem si hodila na záda. „Teď si chvíli odpočineš na hodině Jasnovidectví, kde se stejně neděje nic podstatného a potom po Přeměňování půjdeme znovu trénovat.“

To bylo asi jediné pozitivní na Jasnovidectví, protože zároveň to byla jediná hodina, kterou musel trávit Harry úplně sám. Ani já a ani Hermiona jsme tam nechodili. Jenom on a Ron si ty hodiny ponechali. Mě momentálně čekala hodina Věštění z čísel. Dorazila jsem tam až mezi posledními, protože byla většina třídy zaplněná. Dnes tam zůstávaly už jenom tři volná místa. Jedno bylo vedle Theodhora Notta v zadní lavici, kde jsem rozhodně nechtěla sedět, takže jsem se posadila na jedno z volných míst v první lavici a čekala jsem, že si pak vedle mě sedne Hermiona až dorazí ze Starodávných run.

Jenže dřív než ona vešla do třídy Alice. Úplně jsem zapomněla, že ona je má vlastně zapsané taky. Trochu jsem ztratila přehled, s kým sedí normálně a co se tady dnes tak přeorganizovalo, že náhle nám sezení vycházelo tak podivně. Automaticky jsem čekala, že se posadí vedle mě, čímž pádem si pak Hermiona bude muset sednout vedle Notta. Jenže k mému překvapení Alice, jakmile si uvědomila, že tu jsou jen tyhle dvě místa volná, se jen jednou podívala na místo vedle mě a poté mi věnovala jeden chladný pohled. Poté prošla kolem lavic až dozadu a posadila se vedle Notta. Nakrčila jsem čelo. Co se to děje? Proč si nesedla vedle mě? Ne, že bych si až tak stěžovala, protože tu alespoň může sedět Hermiona, ale odkdy dává přednost Nottovi přede mnou. Nevšimla jsem si, že by s ním někdy nějak extra kamarádila.

Brzy na to přišla Hermiona a po chvilce i začala hodina, takže jsem se snažila soustředit na výuku, ale přesto mi to pořád vrtalo hlavou. Měla jsem nepříjemný pocit, že Alice se kloní na stranu k ostatním mrzimorským a taky si myslí, že se tam Harry přihlásil schválně.

Ale tohle jsem se rozhodla nenechat jen tak. U ostatních mi to je jedno, ale ne u ní. Ne u někoho, kdo je jako já. Vždyť jsem ji prozradila, co je zač, a všechno jsem ji vysvětlila. Seznámila jsem ji s dalšími bilokanty. Tak teď po tom všem nakonec nebudeme stát na jiných stranách barikády. Zmínila jsem se Hermioně, ať jde na Přeměňování napřed a zamířila jsem pak stejným směrem jako mrzimorští.

„Hej, Alice,“ zavolala jsem na ní a celý skupinka mrzimorských, která ji obklopila, se zastavila. Většina z nich se po mě ohlídla a hodili po mě opovržlivý pohled. Jak si jako opovažuju na někoho z nich mluvit? No, opovážila jsem se. Dokonce jsem udělala několik kroků směrem k nim, abych nemusela volat přes celou chodbu. „Můžu s tebou mluvit?“

„O čem?“ pozvedla obočí. Z jejího hlasu se vytratil ten příjemný tón, jakým jsme se bavili dříve.

„O tom, co si myslíš o Harym a celé téhle situaci,“ shrnula jsem jí. To publikum okolo nás mi nebylo moc příjemné.

„My víme, jak to je,“ vložil se do toho Justin Finch-Fletchley.

„To pochybuju. Nebo snad všichni věříte tomu, že Harry tam svoje jméno nehodil?“ přejela jsem je pohledem.

„Docela i jo,“ přikývl Ernie.

Překvapeně jsem pozvedla obočí. „Vážně?“

„Protože si všichni na škole myslí, že jsi tam jeho jméno hodila ty,“ dodala Alice.

„Cože?“ vyhrkla jsem a vylila jsem oči. „Jak? Proč? Co?“

Protočila oči. „Všichni slyšeli ten tvůj rozhovor s Weasleym v síni a taky někteří slyšeli i tvoji hádku s Malfoyem na lektvarech. Dali jsme si to dohromady, takže se nesnaž zapírat, že jsi manipulovala s Pohárem, abys přihlásila Pottera.“

„Ale… to bylo jinak,“ vyhrkla jsem. Při tolika pohledech upřených na mě jsem se cítila nesvá. Obzvlášť když jsem jim nemohla pořádně vysvětlit, jak a co jsem udělala. „Poslyš, řeknu ti pravdu a vysvětlím ti to, ale jenom tobě.“

„Proč ne i nám?“ napřímil se Justin.

Zamračila jsem se na něj. „Jasně, proč bych neměla svěřit všechna svoje tajemství a taky několika dalších lidí, kterých se týkají, zrovna vám?“ Při posledních slovech jsem se významně podívala na Alice a doufala jsem, že ji dojde, že se to týká bilokantů.

Naštěstí ji to došlo. „To je v pohodě. Běžte napřed, já vás dohoním,“ pronesla.

Ačkoliv z toho ne všichni byli nadšení, tak se odebrali k odchodu, i když mnozí se ještě otáčely a zvědavě natahovali krky směrem ke mně.

Jakmile zašli za roh, tak jsem promluvila: „Je pravda, že jsem manipulovala s Pohárem, ale ne tak, jak si myslíš. Slyšela jsi o tom, jak jsem se vsadila s Malfoyem?“

„Všichni o tom slyšeli,“ ujistila mě. „Vychází z toho ta teorie, že jsi z toho zbaběle vycouvala a raději místo sebe přihlásila Pottera.“

„No, tak tahle teorie není daleko od pravdy. Akorát jsem to místo nezařídila pro Harryho, ale pro Cedrica,“ vysvětlila jsem jí.

„Cože?“ vyhrkla překvapeně. „Ale ten se přece přihlásil sám.“

„Přihlásil, jenže problém je, že já taky. A já jsem bilokantka. Dělám podivné věci, když mám dost času, tak vytvořím prakticky cokoliv a párkrát jsem i zarazila smrtící kletbu, což by mělo být nemožné. Takže koho myslíš, že by Ohnivý pohár vybral?“ pozvedla jsem obočí.

Několik vteřin si to nechávala projít hlavou. „Takže co přesně jsi udělala?“

„Když byl výběr šampionů, tak jsem tam byla v astrální podobě. Nevím stroprocentně, jestli ten lístek vážně vybral mě, protože jsem se šíleně soustředila na to, aby se na tom lístku objevilo Cedricovo jméno, tak jsem neměla čas ho zkoumat.“

„Takže to nevíš určitě,“ zopakovala po mě. „Ale proč zrovna mýho bráchu?“

Pokrčila jsem rameny. „Nemohla jsem se rozhodnout a pak před tím výběrem jsem na něj narazila ve Vstupní síni a měli jsme takový rozhovor… Zmínil se přitom, že se přihlásil proto, aby přinesl slávu svojí koleji, protože vy jste takoví opomíjení.“

„To je pravda,“ přikývla. „Právě proto jsou všichni tolik naštvaní, že nebyl vůbec zmíněný v tom článku a všechno to bylo o P… Harrym.“

„Jenže za to Harry nemůže. To ta blbá novinářka si navymýšlela věci, které ani neříkal,“ protočila jsem oči.

„No, jo, Rita Holoubková,“ souhlasila se mnou. „Zkusím se zmínit ostatním a nějak zmínit ty drby, co o tom kolují. A promiň, že jsem byla tak nepříjemná.“

„To je dobrý,“ mávla jsem nad tím rukou. „Hlavně když od vás z koleje přestanou trousit ty poznámky na Harryho adresu.“

„Pokusím se,“ pronesla. „Ale poslyš, možná bys měla tohle s tím výběrem říct i Cedricovi.“

„Myslíš, že bych měla?“ pozvedla jsem obočí.

„Zaslouží si vědět pravdu a myslím, že bude lepší, když mu to povíš ty,“ sdělila mi.

CRRRRRRRRRRRRR!

Ozvalo se náhle na chodbách a já se zarazila. „Sakra. McGonagallová mi to dá sežrat. Já radši běžím. Uvidíme se pak.“

Rozběhla jsem se směrem k učebně Přeměňování, ale už tak jsem šla pozdě a jak jsem předpovídala, McGonagallová z toho nebyla nadšená. Nikdy jsem nezažila situaci, kdy by mi něco odpustila, třeba zapomenutý úkol nebo pozdní příchod. To už jsem měla větší šanci u Snapea. Ale myslím, že tohle ujasnění s Alice za to stálo.

Po Přeměňování jsem se já, Harry a Hermiona rozhodli, že zamíříme rovnou do učebny, kterou měl Harry určenou pro cvičení. I když ve skutečnosti tam zamířila spíše Hermiona a Harry, aby začali rovnou cvičit, zatímco já jsem nám všem šla do síně pro večeři. Usoudili jsme, že Hermiona je v tomhle pro Harryho prospěšnější. Já jsem zase prospěšnější pro jeho fyzičku. I když teď jsem na téhle pochůzce měla i svůj osobní zájem, protože jsem si chtěla v síni odchytit Cedrica a taktéže si s ním v klidu promluvit.

Ale měla jsem smůlu, zřejmě skončili vyučování dřív, protože sotva jsem začala scházet schody ve Vstupní síni, tak jsem viděla, jak vycházejí ze Vstupní síně a míří dolů ke sklepení ke svojí kolejní místnosti. Vyhnula jsem se proto dveřím do Velké síně a zamířila jsem rovnou za nimi. Byli dost daleko ode mě a já jsem musela přidat do kroku, abych je dohnala. Nechtělo se mi na něj volat, obzvlášť když jeho kamrádi byli dost hluční. Neustále se něčemu smáli, akorát jsem nerozuměla tomu, o čem se přesně bavili.

„Jak může být takový ufňukánek šampionem.“ To byla první slova, která jsem rozuměla a patřila kamarádovi po jeho levici. Jeho slova mě donutila trochu zpomalit a už jsem za nimi tak nepospíchala. Jen jsem šla kus za nimi. Dostatečně daleko na to, abych jim rozuměla, co říkají.

„Jenom na sebe chce upoutat pozornost,“ přidal se druhý. „Vždyť si vezměte ty minulý roky. Byl v prváku a narazil na Voldemorta. Další rok zabil baziliška. Akorát se nic nedělo… A tak když letos je turnaj, musel se přihlásit.“

„Jenže se nepřihlásil sám. To mu zařídila ta holka,“ opravil ho ten první kamarád, který měl blonďaté vlasy.

„Jo, to je pravda. Hele, že to byla ta čtvrťačka, co tě letos pořád pronásleduje?“ obrátil se na Cedrica ten druhý kamarád s hnědými vlasy.

„Neřekl bych, že mě pronásleduje, Rayi. Jenom se ukázalo, že má něco společného s Alice, tak jsem byl takový prostředník,“ pokrčil rameny.

„Anebo to byl nějaký její skrytý plán, jak dostat z tebe nějaké informace. Jakože se ti bude vnucovat, aby pak pomohla svýmu Potříkovi vyhrát turnaj,“ navrhl brunet.

„To si vážně myslíš, že bych se nechal oblbnout nějakou čtvrťačkou?“ zasmál se Cedric. „Ne, tohle by nezabralo. Vždyť podle toho článku randí s Potterem, takže si může jít klidně za ním, ať se jí vybrečí na rameni kvůli rodičům.“

„Tak o to se nemusíš bát, protože ten článek nebyl vůbec pravdivý,“ ozvala jsem poprvé od doby, co jsem se dostala na doslech. Jako na povel se všichni tři zastavili a otočili se na mě, zatímco já jsem k nim naštvaně dokráčela. „Říká se, že Mrzimor je loajální, trpělivý, obětavý a vždycky hraje fér. Ale co já v Mrzimoru vídám za poslední dny je jenom banda idiotů!“

„Hele, my…“ začal Ray, ale já jsem mu hned skočila do řeči.

„Neopovažuj se mě přerušovat,“ zavrčela jsem na něj. Jsem si jistá, že musela působit ohromně komicky, když čtrnáctiletá holka seřvávala tři starší kluky, ale to mě v tu chvíli nezajímalo. Prost upřela svůj pohled přímo na Cedrica. „Nejvíc jsi mě z nich zklamal ty. Myslela jsem si odvážná, upřímný a férový. Prostě ten pravý pro to, aby ses stal šampionem Bradavic. Nikdy jsem nečekala, že takhle budeš někoho pomlouvat za zády. Teď vidím, jak jsem se v tobě spletla. Škoda, že se šampion stal zrovna z tebe.“

Po těch slovech jsem se k nim obrátila zády. Ignorovala jsem, když za mnou Cedric volal moje jméno a rozběhla jsem se pryč. Slyšela jsem za sebou i nějaké kroky nebo spíš běh, tak jsem zrychlila. Nechtěla jsem s ním už mluvit. Sice jsem šla za Cedricem s jiným účelem, abych mu řekla pravdu o tom, jak byl zvolen, ale teď už to bylo jedno. Nezasloužil si to a já jsem věděla, že už svoje rozhodnutí nemůžu vzít zpátky. Ale to na tom nebylo to nejhorší. Nejhorší na tom bylo to, jak jsem se v něm zklamala. Zrovna on. U Malfoye jsem na to byla zvyklá a nijak by mě to nepřekvapilo. Ti jeho kamarádi by mi byli ukradení. Ale Cedric byl takový školní hrdina. Měl pěknou tvářičku, byl oblíbený a odvážný a teď se ukázalo, že je navíc takový.

Vůbec jsem v tu chvíli neměla chuť na večeři a hladovějící Harry a Hermiona mi vypadli z hlavy. Navíc tam by mě Cedric v tu chvíli snadno našel a já jsem neměla náladu se na něj ani podívat. Takže jsem se raději obrátil k bráně na pozemky a proběhla jsem skrz. Ale vzápětí mě někdo zarazil a chytil mě za ruku. Pohlédla jsem na něj a spatřila jsem Jamese.

„Hej, kam ten spěch?“ oslovil mě a pomalu pustil moji ruku.

„Já…“ nadechla jsem se, ale nevěděla jsem, jak mu to všechno popsat. Hlavně se mi nelíbilo stát hned venku před branou do Vstupní síně, která byla otevřená a tak na nás bylo krásně vidět. „Jen jsem chtěla na vzduch.“

„Je všechno v pořádku?“ nakrčil čelo a prohlédl si mě.

„Jo, to jen… Prostě mě někdo zklamal. Někteří lidi prostě nejsou takový, jací se zdají,“ shrnula jsem mu svoji situaci.

„A mám se dojít někomu pomstít? Nebo mám něco udělat?“ optal se-

„Můžeš zkusit očarovat celou školu, aby uvěřili, že Harry nehodil svoje jméno do poháru a že jsem ho tam za něj nehodila ani já? Jo, a ještě smazat ten článek v Denním věštci, protože nic z toho nebyla pravda. Obzvlášť ta zmínka o mě a Harrym.“

„Tak to je trochu moc najednou, tohle do rána asi nestihnu. I když je to docela zajímavá výzva,“ přiznal. Pak se ušklíbl. „Ale s tím článkem bych něco mohl udělat hned.“

„Co?“ pozvedla jsem obočí a pousmála jsem se. „Rituálně ho spálíš?“

„Ne, ale můžeme dokázat, že jeden fakt z toho, nebyl rozhodně pravdivý,“ usmál se. Náhle se ke mně sklonil, jednou rukou si mě přitáhl k sobě a políbil mě na rty.

Jedna moje část zavřela oči a prostě si užívala ten polibek, ale druhá část mě zároveň brzdila a připomínala mi, že jsme pořád na veřejnosti. I když právě o to šlo. Vstupní síni právě proudilo dost studentů a ti měli otevřenou branou na nás dost dobrý výhled. Potvrdila se mi to, když se ozvalo několik zahvízdnutí.

Po chvilce jsme se od sebe odtáhli, i když jeho ruka zůstávala pořád obtočená kolem mého pasu. „Myslím, že to zabralo. Teď si rozhodně nikdo nebude myslet, že chodíš s Harry Potterem.“

„Ne, teď mě budou spojovat s tebou,“ podotkla jsem a mírně jsem se začervenela.

„Ale to má výhodu. O mně se moc v novinách nepíše,“ pousmál se a pomalu mě pustil. „Tak dobrou noc,“ mrkl na mě a zamířil pak k jezeru.

Už mě přešla chuť na čerstvý vzduch a tak jsem se vrátila opět do hradu. I když Vstupní síní jsem pak procházela rudá jako rak a skoro všichni mě pozorovali. I když to zkoušeli nenápadně. Asi si pamatovali, jak jsem se na většinu rozkřikla po hádce s Ronem. Teď by mi to ale bylo jedno. Bylo mi i ukradené, že ve Vstupní síni byl Cedric a pozoroval mě. Dala jsem si záležet, abych mu nevěnovala ani jeden pohled.

Jak dlouho vydrží být Kate naštvaná na Cedrica?

Jak se bude vyvíjet dál její vztah s Jamesem?

Proč se choval Malfoy tak divně?

Jak dopadne první úkol? Pomůže Kate Harrymu?