77. kapitola – Jmenuju se Alice

kapitola77Milá maminko

jsem tvoje dcera Alice. Donedávna jsem o tobě nevěděla, ale teď, když už o tobě vím, tak ti budu psát každý den. Jednoho dne, až se probereš, si to pak všechno přečteš a bude to, jako bys to celé prožila se mnou. Ale napřed začnu od začátku.

Narodila jsem se 28. srpna 1980 a o týden později jsem se ocitla u svých adoptivních rodičů Amose a Morgen Diggoryových. Tuhle část nejspíš moc dobře znáš, když jsi mě přinesla ty. Vždycky jsem si říkala, že pro tebe muselo být velmi těžké se mě vzdát. Nevím, co tě k tomu dohnalo. Nejspíš to samé, co tě pak dohnalo i tam, kde jsi dnes.

Ale vychovali mě dobře. Mám i staršího adoptivního bráchu Cedrica. Vždycky jsme spolu vycházeli dobře, i když někdy jsme se malinko hádali. Klasické sourozenecké hašteření. Ale Cedric tu je vždycky pro mě, když ho potřebuji. Pomůže mi, když ho o to požádám. Akorát v poslední době je trochu moc ochranářský. Byl se mnou i u toho, když jsem přišla za tebou.

Celé to začalo Knihou studentů. Je to taková kniha, kam se zapíšou všichni bradavičtí studenti-kouzelníci toho dne, kdy se narodí. Napíšou se tam přitom i jména jejich rodičů. Dřív jsem o té knize nevěděla, ale dozvěděla jsem se o ní před pár měsíci od Kate… Počkat, já ještě nenapsala nic o tom, kdo je Kate a o bilokantech!

Dobře, takže zpátky na začátek. Normálně jsem vyrůstala u Diggoryů a řekla bych, že mě vychovali dobře. Když mi bylo jedenácct nastoupila jsem do Bradavic. Zařazena jsem byla do Mrzimoru stejně jako Cedric. Vtipné bylo, jak si všichni mysleli, že to prostě máme v rodině, protože tam byl i táta Amos. Ale já jsem už tou dobou věděla, že jsem adoptovaná. Řekli mi to, než jsem odjela na Bradavic.

V tom roce jsem začala mít takové divné sny. Byly to různé situace ze života, což by bylo docela normální. Jenže šílené na tom bylo to, že se pak stávali skutečností. Nebyla to jen klasická deja-vu, protože jsem pak skrz své sny skutečně začínala předpovídat budoucnost. Ale tím to neskončilo.

Následujícího léta se Cedric dost vážně zranil, když létal na koštěti. Byla to nehoda a rodiče nebyli poblíž. Toho dne jsem poprvé objevila své léčivé schopnosti.

Ve druhém ročníku pak nastaly mimořádné události, když někdo (později se zjistilo, že to byl Voldemort a jeho bazilišek) začal napadat studenty a nechával je zkamenět. Zároveň se i nějak rozvinuly mé schopnosti. Napřed to byl jen nějaký hlas, který jsem slýchávala na chodbách, ale pak jsem začínala mít vize i v bdělém stavu. Právě jsem občas měla vize o nějakých zkamenělých studentech.

Jednou jsem měla vizi o nebelvírské střelkyni, která se z nějakého důvodu pohybovala poblíž naší mrzimorské místnosti a netušila, že netvor je poblíž. Vyběhla jsem za ní ji varovat, ale přišla jsem moc pozdě. Chtěla jsem jí pomoct, ale nestihla jsem to. Tak mě napadlo, že jí aspoň zkusím vyléčit. Položila jsem na ní ruce a opravdu jsem měla pocit, že to začíná fungovat. Její kůže vibrovala pod mýma rukama a cítila jsem, jak mi skrz dlaně proudí síla. Ale pak jsem zaslechla šramot, ohlédla se a v odrazu brnění zahlédla velké žluté oči. Pak už si nic nepamatuji, probrala jsem se ze svého zkamenění až o několik měsíců později na ošetřovně.

Až letos ve svém čtvrtém ročníku jsem přišla na to, kdo vlastně jsem. Jsem bilokantka s mrzimorskými schopnostmi, ale všechno o bilokantsví jsem odhalila úplnou náhodou. Vlastně spíš Cedric. Nějakou náhodou v léte při mistroství světa ve famfrpálu viděl, jak Kate zachránila pár mudlů bez toho, aby vytáhla hůlku. Ve škole mu pak vysvětlila, že to je proto, že je bilokantka a co to znamená. Když pak vyjmenovávala všechny schopnostmi zmínila i něco, co se naprosto shodovalo se mnou. Vzal Kate za mnou a ta mi to pověděla.

V dalších pár dnech Kate vymyslela takový „Klub přátel bilokantů“. Spadáš do něho i ty. Jde o to, že pokud jakýkoliv bilokant z nás někomu důvěřuje natolik, že mu poví o svých schopnostech, tak ho prostě přivede do tohohle klubu a automaticky se dozví i o všech ostatních. Za mě tam patří Cedric a moji rodiče, od Kate její přátelé z Nebelvíru – Harry Potter, Hermiona Granger a Ron Weasley. Pak tam jsou ještě Elizabeth a Samantha Reed, které tu byly loni. Elizabeth byla v pátém ročníku a její máma učila léčitelství. Ale proč tu nejsou letos, to ti povím někdy jindy, je to trochu složitější… Ani jsem s nimi nikdy pořádně nemluvila, jenom s Elizabeth skrz letax. Právě ona a její máma mají havraspárskou moc, takže prostě hýbou předměty.

Ale tohle nebylo všechno. Letos se totiž koná Turnaj tří kouzelníků. Šampioni jsou Harry (který je čtvrtým šampionem a nějak podivně vybraný), jedna francouzka Fleur (ta je nepodstatná), můj brácha Cedric a za Kruval James Hutson, který je čirou náhodou taky bilokant. Ovládá zmijozelskou schopnost, manipuluje s myslí. Kate a Elizabeth ho znají už z dřívějška, já ho poznala až v říjnu, když ho Kate uvedla do toho našeho klubu.

Právě kvůli Jamesovi je poslední dobou přehnaně ochranářský Cedric. Nějak se mu nezdá, nevěří mu a radí mi, abych se mu vyhýbala. Jenže James mi hodně pomáhal na začátku roku s rozvíjením svých schopností. Naučil mě soustředit se a koncentrovat své schopnosti. Takže díky tomu teď už jsem schopna vídat i aury. Jenom jsem ještě pořád nerozšifrovala, co která barva znamená. S Jamesem se proto tolik netrápím, beru ho jako kamaráda. Myslím si, že Cedric na něj hlavně žárlí kvůli tomu, že dřív měl James něco s Kate, se kterou teď Cedric chodí.

Takže teď když jsi ohledně bilokantů v obraze, můžu dopovědět to s tou knihou. Loni se o její existenci dozvěděla Elizabeth a Kate a vloupali se kvůli ní do ředitelny. Elizabeth zjistila jméno svého otce, ale nějak jsem nepostřehla, kdo to je. Kate tam z nějakého důvodu nebyla napsaná, ale ona je taková trochu zvláštní, alespoň co se týče jejich schopností. Bohužel ani jedna z nich si nedokázala vybavit něco bližšího o mě v knize.

Už od podzimu jsem si proto pohrávala s myšlenkou do té knihy nahlédnout. Napadlo by mě možá taky vloupání, kdyby se Cedric nezmínil, proč to holkám neprošlo. Ono v té ředitelně jsou obrazy bývalých ředitelů školy, kteří jsou poslušni poslouchat ředitele, a pravděpodobně holky viděly a práskly. Takže tímhle způsobem to nepůjde. Napadla mě proto legálnější cesta.

Na chvíli jsem odložila brk stranou a začala jsem vzpomínat na posledních pár dnů. Rozhodla jsem se prostě zajít za Brumbálem a požádat ho o nahlédnutí do knihy. Po hodině bylinkářství jsem proto zašla za naší kolejní ředitelkou a požádala jí, zda bych si s ním mohla promluvit. Slíbila mi, že mu to vyřídí a později pro mě zajdou. Už toho večera za mnou přišla do společenské místnosti a dovedla mě před Brumbálovu pracovnu nebo spíš před kamenný chrlič, u kterého vyřkla podivné heslo „Hejno švábů!“. Chrlič pak ustoupil a odhalil schody za ním, po kterých jsem vystoupala ke dveřím ředitelny. Zaťukala jsem a ozvala se vyzvání, abych šla dále.

„Dobrý večer, pane řediteli,“ pozdravila jsem a pohledem jsem začala těkat po místnosti. Byla zařízená zajímavým stylem. Tohle bylo poprvé, co jsem tu byla. Ale bylo by nezdvořilé se tu pořád rozhlížet, tak jsem se podívala na ředitele.

„Podle slov profesorky Prýtové jste se mnou chtěla mluvit,“ promluvil ke mně.

„Ano,“ přikývla jsem. „Chtěla jsem vás požádat, jestli bych mohla nahlédnout do Knihy studentů na svůj zápis.“

„Čekal jsem, že tato situace někdy nastane poté, co jste se letos trochu více sblížila se slečnou Becker. I když popravdě jsem vás očekával už někdy koncem podzimu,“ poznamenal.

„Trochu mi to trvalo,“ přiznala jsem. Asi mi moc dlouho trvalo se k tomuto odhodlat.

„Ale bohužel vaši žádost budu muset zamítnout,“ řekl profesor Brumbál.

Překvapeně jsem pozvedla obočí. S touhle variantou jsem moc nepočítala. „Ale proč?“

„Existují případy, kdy není dobré znát svůj původ a je lepší ho nevědět. Tenhle případ je i váš,“ vysvětlil mi profesor Brumbál.

„Ale…“ nakrčila jsem čelo. „Já chci vědět, kdo jsou moji rodiče a myslím, že na tohle bych měla mít právo.“

„To nepochybně ano,“ připustil Brumbál. „Ale co kdybych vás místo toho vzal za vaší matkou?“

Zarazila jsem se. Byla jsem připravená se dnes dozvědět jména svých rodičů, ne se s nimi rovnou potkat. „Dnes?“ polkla jsem.

„Ne, dnes už ne. Je moc pozdě,“ zavrtěl hlavou Brumbál. „Ale mohl bych vás za ní vzít zítra místo dopoledního vyučování. Souhlasíte?“

„Já..“ Několikrát jsem zamrkala a narychlo zpracovávala tuhle informaci. „Ano.“

„Dobře. Takže zítra v devět ve Vstupní síni,“ sdělil mi.

Váhavě jsem přikývla a se slovy „Tak zítra,“ jsem se rozloučila. Rozrušená jsem opouštěla ředitelnu a ani jsem moc nevnímala cestu do společenské místnosti. Prostě jsem prolezla jedním sudem a zamířila jsem k jednomu stolku v rohu. Celou dobu jsem myslela na matku a přemýšlela jsem nad tím, jaká asi je.

„Alice? Jsi v pořádku?“ zeptal se s obavami v hlase Cedric, který ke mně přišel a posadil se ke mně. Ani jsem nepostřehla, že ke mně zamířil.

„Jsem v pohodě,“ prohlásila jsem. Konečně jsem přestala hledět do prázdna a podívala se na něj.

„Jsi celá bledá,“ poznamenal Cedric.

„Zítrasesetkámsesvojímatkou,“ vyhrkla jsem náhle, až se mi z toho popletl jazyk.

„Cože?“ zamrkal Cedric.

„Zítra se setkám se svojí matkou,“ zopakovala jsem svou větu. „Brumbál mě za ní vezme.“

„Ale… to je neuvěřitelné! Fantastické! Konečně ji poznáš…“ mumlal Cedric nadšeně. „Proč tak náhle?“

„Šla jsem za ním a chtěla nahlédnout do té Knihy studentů, o které mluvila Kate. Zamítl to,“ vysvětlila jsem mu. „Prý je lepší, abych svůj původ neznala.“

„To nedává smysl,“ zamumlal Cedric a podrbal se na hlavě.

„Teď si říkám, jací asi jsou moji rodiče, když je lepší, že je nepoznám? Zlí? Krutí?“ vyslovila jsem nahlas myšlenku, která mě celou cestu trápila.

„Alice, poslouchej,“ vzal mě za ruku. „Ty jsi ta nejlaskavější a nejhodnější osoba, kterou znám. V tomhle mi věř. Navíc máš i svoje léčitelské schopnosti, které prakticky fungují skrz lásku. Jak bys tohle mohla podědit po někom zlém nebo krutém?“

Musela jsem připustit, že v tomhle má tak trochu pravdu. Ty léčitelské schopnosti skutečně nejspíš vylučují někoho krutého a zlého. Někdo takový by nedokázal cítit tu lásku, která je k tomu potřeba.

„Zítra tam půjdu s tebou,“ rozhodl Cedric.

„A co škola?“ namítla jsem.

Mávl nad tím rukou. „To se nějak zařídí.“

A skutečně jsme následující den stáli oba dva v devět hodin ve Vstupní síni. Tou dobou už tam bylo prázdno, jen nějací opozdilci ještě probíhali a pospíchali do hodin. S úderem deváté hodiny vstoupil do síně i Brumbál.

„Pane Diggory, mám takový pocit, že byste měl být na hodině,“ upozornil ho.

„Já vím, pane řediteli. Ale chtěl jsem požádat, jestli bych dneska mohl jít s Alice jako morální podpora,“ prohlásil a položil mi přitom ruku na rameno.

Profesor Brumbál se podíval na mě. „Rád vidím, že přes své pátrání po biologických rodičích nezapomínáš na svou adoptivní rodinu.“

„Tahle rodina mě vychovala. To se nezmění nikdy,“ pronesla jsem.

Brumbál se nad tím usmál a zajiskřilo mu v očích. „Tak pojďte prosím za mnou.“

Zavedl nás do jedné menší místnosti v přízemích, ve které byly pouze dva krby a na jednom z nich i nějaký prášek. V jednom z těch krbů zapálil oheň a vhodil do něj trochu prachu, který sebral v květináči. Oheň zezelenal. Hned mi došlo, že se jedná o letax. „Pojďte hned za mnou,“ řekl nám. Znovu nabral letax do ruky, ale tentokrát i vkročil do ohně. „Nemocnice svatého Munga!“ pronesl zřetelně, než pustil letax na zem.

„Běž první, půjdu hned za tebou,“ řekl mi Cedric a povzbudivě mi položil ruku na rameno. Vzala jsem do ruky letax a zhluboka jsem se nadechla, než jsem vkročila do krbu. Chvíli jsem viděla jen zelené plameny, než jsem vystoupila z krbu.

Ocitla jsem se v obrovské hale, uprostřed které byla recepce plná lidí. Lidé tu postávali ve frontách u pultu, ale i posedávali na židlích okolo. Skrz halu různými směry procházeli kouzelnící v citrónově zelených hábitech a občas se zastavili u nějakého kouzelníka. Ještě nikdy jsem nemusela do nemocnice, ale nyní už jsem věděla, jak to tu vypadá.

Sotva jsem stihla kolem trochu rozhlédnout, vystoupil z krbu Cedric.

„Takže můžeme jít,“ pronesl Brumbál a vydal se chodbou. Minul informační vývěsku, kde se právě nějaká blondýnka snažila vysvětlit jednomu postaršímu pánovi, kde nalezne svého bratra, a zamířil ke schodům. Stoupali jsme po nich z jednoho patra do druhého a já celou dobu přemýšlela nad tím, proč jsme zrovna v nemocnici. Doufala jsem, že to znamená, že tady moje matka pracuje. Jestli jsem podědila schopnosti po ní, tak by to i dávalo smysl. Jenže jsem měla takové neblahé tušení, že to takhle nebude.

Zastavili jsme se až v čtvrtém patře, kde cedule hlásila ODDĚLENÍ PRO TRVALÁ POŠKOZENÍ ZAKLÍNADLY. Brumbál prošel chodbou až se zastavil před jedněmi dveřmi. Zkusil vzít za kliku, ale bylo zamčeno. Vytáhl proto hůlku a pomocí neverbálního zaklínadla dveře odemkl. „Asi vás teď nechám o samotě a zajdu někomu povědět, že tu jsme. Měla by to být čtvrtá postel napravo. Jenom ještě pane Diggory zamkněte, až dovnitř vejdete, ať jim nikdo neuteče. Za chvíli za vámi přijdu.“

Zůstali jsme tam stát sami. Podívala jsem se na dveře. Ucítila jsem, jak mi Cedric položil ruku na rameno. „Jsem tu s tebou. Ať zjistíš cokoliv, nejsi v tom sama,“ povzbudil mě. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře.

Sotva jsem vešla dovnitř, ozvalo se „Ach, fanoušci za mnou přišli!“ Vzápětí byl hned vedle nás muž s vlnitý blond vlasy, jasnýma modrýma očima a širokým úsměvem na tváři.

„Profesor Lockhart?“ vydechl překvapeně Cedric.

„Profesor?“ zopakoval po něm náš bývalý profesor.

„Učil jste nás před dvěma lety. Nepamatujete?“ zeptal se ho.

„Já vás učil? Opravdu?“ ptal se překvapeně. „No, určitě jsem vás naučil všechno, co umíte. Ale vy jste tady určitě pro autogramy, takže kolik jich bude?“

„Ano, učil, ale byl jste hrozný učitel,“ sdělil mu Cedric, ale zdálo se, že ho Lockhart ignoroval. Místo nám začal oběma cpát do ruky autogramy.

„Jen si berte, můžete je pak rozdat svým kamarádům,“ vykládal rozrušeně. „Utrhnou vám ruce.“

„Žádné autogramy nechceme,“ pronesla jsem rázně a hromádku mu vrátila do ruky. „A nepřišli jsme za vámi.“

Mojí reakcí se zdál být rozhozený a trochu zmatený. „Ale… ale…“

„Zastavíme se u vás pro ty autogramy, až odsud budeme odcházet,“ ujistil ho Cedric. „Zatím nám tady můžete připravit autogramy i pro ostatní. Celá naše kolej bude určitě nadšená.“

„Ach, to nepochybně,“ rozzářil se Lockhart. Posadil se do křesla a zběsile začal podepisovat své fotografie, jako kdyby to bylo jeho životní poslání.

Zavrtěla jsem nad jeho chováním hlavou a otočila jsem hlavu na pravou stranu pokoje. Kráčela jsem kolem postelí. První postel, druhá, třetí a… čtvrtá. U té jsem se zastavila.

Ležela na ní žena, která měla být mou matkou. Vypadala normálně, jako by byla plně zdravá. Ležela tam v pyžamu na posteli, hnědé dlouhé vlasy rozprostřené kolem hlavy a dívala se do stropu. Snad si nás ani nevšimla.

„Mami?“ zkusila jsem ji oslovit, ale nezareagovala. Ani se nepohnula. Přišla jsem proto o něco blíž, až vedle její postele. „Mami?“ zkusila jsem to znovu, ale nijak nereagovala.

„Avita Lopez,“ řekl Cedric. Pohlédla jsem na něj. Přečetl to jméno z karty, která byla u postele.

Otočila jsem se znovu ke své matce. Nevypadala, že by svoje jméno nějak zaslechla. „Avito? Paní Lopez?“ zkusila jsem ji oslovit, ale ani se nepohnula. Jako by nás vůbec neslyšela. Zkusila jsem ji chytit za ruku. Ona na to nijak nezareagovala, ale něco jsem přeci jen pocítila. Vibrace. To samé jsem cítila, když jsem se občas dotkla Kate. Právě od ní jsem věděla, že tohle se jí dělo i s Elizabeth a občas s Jamesem. Prostě je to takový způsob, jak poznat dalšího bilokanta.

„Je taky bilokantka,“ pronesla jsem potichu směrem k Cedricovi, aniž bych se na něj podívala. Svůj pohled jsem měla upřený pouze na svou matku. Bála jsem se, že když se na ní nebudu dívat, tak prošvihnu nějaký její pohyb, záchvěv nebo jakýkoliv jiný náznak, že mě nějak vnímá.

„Mami, to jsem já, Alice. Tvoje dcera,“ řekla jsem jí a upřeně hleděla na její obličej. Zírala jsem na ní snad několik minut nebo možná celou věčnost, ale nic se nedělo. Nic, kromě slzy, která mi stekla po tváři ze zoufalství z toho, že mě nepoznává.

„Tohle je marné,“ pronesl někdo. Ohlédla jsem se a spatřila jsem tam Brumbála i s ženou v lékouzelnickém hábitu. Setřela jsem si slzu z tváře a Cedric mě objal kolem ramen, zatímco mi lékouzelnice vysvětlovala situaci mé matky: „Za celých 15 let, co je tady, ani jednou nepromluvila nebo něco sama udělala. Nijak neprotestuje, když ji krmíme nebo převlékáme, ale nic víc. Je jako tělo bez duše.“

„Dá se to nějak vyléčit?“ zeptala jsem se.

„Bohužel, za ty léta jsme nezaznamenali žádný pokrok, i když jsme už zkoušeli bezpočet lektvarů a kouzel. Obáváme se, že tady už je to beznadějné. Je mi líto,“ podívala se na mě soucitně. „Jediné, co můžeme dělat, je udržovat ji při životě.“

Přejela jsem pohledem na svou matku, která tam ležela bez života, bez ducha. Znovu jsem k ní natáhla ruku a uchopila tu její. Stejně jako předtím jsem pocítila vibrace jako předtím. Jenže tentokrát jsem nehledala žádnou reakci. Myslela jsem na to, že je to moje matka a že ji mám ráda, i když ji neznám. Dala mi život, díky ní jsem na tomhle světě. Chtěla jsem ji uzdravit svou mocí. Ale i když jsem brzy pocítila sílu, která proudila skrze mou dlaní, nepomáhalo to. Neměla jsem co léčit. Ať se ji stalo cokoliv, nebylo to žádné zranění, které bych mohla uzdravit.

Pohlédla jsem proto opět na ošetřovatelku, ale ta už nám nevěnovala pozornost. Věnovala se jinému pacientovi. Můj pohled se proto soustředil na Brumbála. „Ví někdo, jak se jí to stalo?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Nejspíš nějaké velmi nebezpečné a neznámé kouzlo. Něco, co jí poškodilo mysl.“

Mysl. To slovíčko mě přinutilo zpozornět. Vzpomněla jsem si na Jamese, který dokázal pracovat s myslí. Viděla jsem, jak před pár měsíci po prvním úkolu dokázal i trochu pomoci Kate, když se předávkovala astrální podobou. Pocítila jsem naději, že by dokázal pomoci i mé matce. Jen jsem se snažila nedat ji na sobě moc znát.

Ještě nějakou dobu jsme tam pobyli. Zůstala jsem u své matky. Seděla jsem na židli vedle její postele, držela ji za ruku a doufala jsem, že se sama pohne. Cedric tam byl se mnou, i když nemluvil. Stačilo to, že tam byl se mnou. Přítomnost někoho blízkého byla uklidňující. Brumbál ten nás tam taktně zanechal s tím, že bude o patro výš v kavárně, kdybychom ho potřebovali. Vrátil se za námi až někdy před polednem s tím, že už budeme muset jít.

Na tuhle informaci jsem přikývla a podívala se ještě jednou na svou matku. „Jednoho dne přijdu na to, jak tě vyléčit,“ slíbila jsem jí, i když ona nedokázala můj slib vnímat. Byl to částečně slib i mě samotné, že to jednoho dne pro ni udělám.

Cesta ze schodů už tentokrát neprobíhala mlčky jako cestou sem, protože Brumbál promluvil: „Studovala také v Mrzimoru. Nastoupila roku 1960 a byla výbornou studentkou. Později se z ní stala prefektka a primuska. Po škole se pak věnovala studiu obrany černé magii, kterou později i na škole vyučovala. To bylo kolem roku 1970, pokud si dobře vzpomínám.“

„A co se s ní stalo pak?“ zeptala jsem se.

„Nevím,“ odpověděl mi Brumbál. „Po nějaké době odešla ze školy, chtěla se věnovat rodině. Dlouho se pak o ní nic nevědělo, dokud se neobjevila chvíli před koncem války s Voldemortem. Už těhotná?“

„Čekala mě?“ ujišťovala jsem se.

Brumbál přikývl.

„A můj otec?“ zeptala jsem se.

„Nikdy neprozradila jeho jméno,“ sdělil mi Brumbál. „Jenom, že bude lepší, když ho nikdy nepoznáš.“

„Ale musí být v té Knize studentů,“ namítla jsem.

„Bylo, už není,“ zavrtěl Brumbál hlavou. „Tvoje matka o tom věděla a ujistila se o to, aby bylo odtamtud vymazáno.“

„To jde?“ zarazil se lehce Cedric.

„Jak je vidět, tak ano,“ přiznal Brumbál.

„A co se tedy potom stalo? Poté, co jsem se narodila?“ zeptala jsem se.

„Sama ti našla rodinu, u které usoudila, že budeš v bezpečí. Sama se pak za války skrývala až do dne, kdy Voldemort padl,“ sdělil nám a na chvíli se pak odmlčel. „Toho dne byla u Potterových, když tam Voldemort přišel. Nikdo neví, co se tam té noci stalo. Přežila to, nebo alespoň její tělo ano, ale…“

„Mysl ne,“ dokončila jsem za něj větu. Právě jsem si vybavila, co mi říkala jednou Kate o Voldemortovi. Prý je taky bilokant a ovládá schopnost manipulovat s myslí. On to byl. On zničil mou matku. Ale jednoho ji zachráním.

Téhle myšlenky jsem se držela dodnes. Proto jsem vzala znovu do ruky brk a pokračovala v psaní.

Normálně jsem zašla za Brumbálem, abych se mohla podívat. On to zamítl, ale nabídl mě, že za tebou vezme. Přitom mi řekl, že jsi otcovo jméno odtamtud vymazala. Nevím, co by na něm mohlo být tak strašného, že nechceš, abych ho poznala. Ráda bych poznala svého otce. Ale ať to byl kdokoliv, hlavní je, že teď znám tebe a vím, kde jsi i jak na tom jsi. Proto jednoho dne přijdu na způsob, jak tě zachránit.

Jakousi náhodou přesně v tu chvíli odpověď na můj současný problém se objevil vedle mě. „Nepíše se ti tady trochu blbě?“ zeptal se James a posadil se vedle mě na trávu. „V knihovně nebo někde vevnitř by to bylo určitě pohodlnější.“

„Chtěla jsem na vzduch,“ pokrčila jsem rameny. „A dneska tak pěkně svítí slunce, že by byla škoda zavírat se vevnitř.“

„To souhlasím,“ ušklíbl se. Opřel se rukama, zavřel oči a nastavil svou tvář slunci. „Konečně nám pomalu začíná léto.“

„A za chvíli skončí i škola a turnaj. Bojíš se třetího úkolu?“ pozvedla jsem obočí.

„Nějak to dopadne,“ pokrčil rameny a podíval se na mě. „Co to píšeš?“

„To je… pro mou matku,“ řekla jsem mu. „Biologickou.“

Pozvedl překvapeně obočí. „Neříkala jsi, že neznáš své biologické rodiče.“

„Už znám svou matku. Před pár dny jsem šla za Brumbálem, jestli bych mohla nakouknout do té Knihy studentů, a on mě místo toho vzal do nemocnice,“ vysvětlila jsem mu. Viděla jsem na něm, jak náhle zpozorněl a napřímil se. „Je tam dlouhodobě hospitalizovaná. Jen tam leží a nic nedělá. Myslím si, že jí to udělal nějak Voldemort těmi schopnostmi, které máš i ty.“

Při mých slovech jsem viděla, jak se James zarazil a mírně ztuhl. Po chvíli uhnul pohledem a zadíval se na jezero. Nic neříkal.

„Chtěla bych ji pomoct. Zachránit ji. Cokoliv jí udělal s myslí, tak to napravit. A chtěla jsem se tě proto zeptat, jestli mi s tím pomůžeš,“ zkusila jsem to. „Jamesi?“

Při zvuku svého jména sebou trhl a podíval se na mě. „Jo, pomůžu ti,“ souhlasil. „Jen mě tak napadá… víš i její jméno?“

„Jasně, Avita Lopez,“ odpověděla jsem mu bez zaváhání.

Pevně sevřel rty a na moment se mu i trochu zachvělo obočí.

„Proč se ptáš?“

Trhl sebou. „Jen tak,“ mávl nad tím rukou. „Víš i o otci?“

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Myslela si, že je lepší, když ho nepoznám, a tak nikdo neví ani jeho jméno. Vymazalo ho i z té Knihy studentů.“

„Možná je to tak opravdu lepší,“ připustil James.

„Neřekla bych,“ zavrtěla jsem hlavou. „Sice to bylo její rozhodnutí, ale měla bych mí tu možnost se jeho jméno dozvědět. Navíc ho chci vědět. Co mohl udělat tak hrozného, že se o něm nemám dozvědět?“

James pootevřel ústa, aby něco řekl, ale pak viditelně zaváhal. „To nevím.“

„Když budu mít štěstí, tak se to jednou dozvím,“ pokrčila jsem rameny a zvedla jsem se ze země. „Ale už by měla začínat večeře.“

„Nebo smůlu,“ zamumlal James skoro neslyšně, že jsem ho přeslechla. Taky se zvedl a šel vedle mě. „Co zvoji biologičtí rodiče na to říkají?“

„Ještě to nevědí, ale až je v létě uvidím, tak jim to povím,“ odpověděla jsem mu.

Ale příležitost jsem pro to měla dřív, než jsem čekala. Myslela jsem si, že jim to prostě řeknu v létě, až přijedu domů na prázdniny. Jenže místo toho oni přijeli do Bradavic. Bylo to v den třetího úkolu, takže přijeli kvůli Cedricovi. Nikdo z nás to nevěděl, dokud se tam neobjevili. K mojí smůle jsem ale nebyla ten den omluvena z výuky, a tak jsem se s nimi viděla až při obědě. Prostě jsme na sebe narazili u mrzimorského stolu. Ale věděla jsem, že tam budou, protože u snídaně byla řeč o tom, že přijedou i rodiny šampionů. Jenom jsem ten den měla zkoušky, takže jsem se s nimi nemohla hned vidět. Ani odpoledne, to byly zkoušky z lektvarů. Setkali jsme se pak všichni až při večeři. Ta byla o něco větší než obvykle, bylo pár chodů navíc. Ke konci večere byli šampioni požádání, aby se vydali za Pytlounem. Popřáli jsme Cedricovi hodně štěstí a pak už jsem zůstala se svými rodiči sama. Od té doby jsem začala vymýšlet, jak začít téma s mojí matkou.

„Mami, tati, chci vám něco říct,“ začala jsem cestou na famfrpálové hřiště a zastavila jsem se. Oni se zastavili hned také a podívali na mě. „Ale než vám to řeknu, tak chci abyste věděli, že i když nejste moji biologičtí rodiče, tak pořád budete vždycky moji rodiče, protože vy jste mě vychovali. To díky vám je ze mě dneska… no, díky vám jsem prostě já.“

„A ty budeš vždycky naše dcera, zlatíčko,“ ujistila mě e má adoptivní matka. „Ale teď už nám pověz, co nám chceš říct.“

Zhluboka jsem se nadechla. „Nedávno jsem našla svoje biologické rodiče nebo spíš jen svou biologickou matku“ sdělila jsem ji. „Je v nemocnici svatého Munga a… v podstatě je takové tělo bez duše. Neví, jestli se někdy uzdraví. Ale já bych chtěla přijít na to, jak ji uzdravit. James, ten, co ovládá tu mysl, mi slíbil, že mi s tím pomůže.“

„A určitě se ti to povede,“ povzbudil mě táta. „Dokážeš všechno, co chceš. Jen se musíš dostatečně snažit.“

„Pojď ke mně, zlato,“ pronesla máma a objala mě. Věděla jsem, že u nich budu mít vždycky domov.

Při turnaji jsem byla na tribunách s rodiči a pozorovala odtamtud bludiště, i když toho nebylo moc vidět. Při předchozích úkolech to bylo lepší. Při prvním jsme viděli úplně všechno, i když při druhém jsme viděli jenom, jak každý z nich něco provedl. Ale to jsem já už vědět nemohla, když jsem to celé prospala.

Docela mě překvapilo, že mě zachraňoval zrovna James. Čekala bych Cedrica, jenže tomu asi víc záleželo na Kate. Nezlobím se na to za něj, přeju jim to. Když jsem se navíc vynořila na hladinu a konečně se probrala, tak se James zachoval galantně a pomohl mi na břeh. Byla jsem tou dobou trochu zmatená. To bylo z těch vizí, které se mi zdály, když jsem byla pod vodou. Mám pocit, že jsem je měla celou noc už od té doby, kdy nás Brumbál uspal. Jenom jsem si ty sny nedokázala poskládat správně za sebe. Vážně jsem měla pocit, že mi něco chybělo. Dokonce jsme měla i pocit takové prázdného místa ve svých vzpomínkách hned poté, co jsem vylezla z vody. Něco takového jsem naznačila i Cedricovi, když jsem s ním mluvila, což byla chyba. Obrátil to proti Jamesovi, ale nemyslím si, že ten by s tím měl něco dočinění. Byla jsem prostě jen trochu zmatená.

Takže druhý úkol byl pro mě trochu zmatený a detaily jsem se dozvěděla až později. Třeba to, že se Harry dole snažil zachránit všechny oběti. Docela to na mě zapůsobilo. Na jednu stranu se to může zdát hloupé, protože by se jim přeci nic nestalo. Ale na druhou stranu to bylo od něj nesobecké, protože kdyby to neudělal, tak by nejspíš předehnal Cedrica a byl na prvním místě sám. Tohle se mi na něm líbilo. Myslel i na ostatní.

Teď ale byl na řadě třetí úkol a my stáli na tribunách u hřiště. Byli jsme hned v první řadě, takže jsme byli prakticky skoro hned u vchodu. Tahle řada byla vyhrazená pro rodiny šampionů a jejich blízké. Byla jsem tu já s rodiči, vedle nás rodina Fleur Delacour a potom pro Harryho tu byla rodina Weasleyových. Někteří z nich byli i ve druhé řadě, protože všichni by se do první řady nevešli. Jesse s Rayem, Cedricovi kamarádi, taky seděli v řadě hned za námi. Jenom James tady nikoho z rodiny neměl. Přišlo mi ho docela líto. Nepostřehla jsem, že by mu někdo přijel. Kdybych to věděla a neměla dneska zkoušky, tak bych ho pozvala, aby se přidal dnes k nám. Jenže ani já jsem neměla čas vyrazit na procházku s rodiči, takže Merlin ví, jak James strávil celé odpoledne.

Ale když jsem si takhle prohlížela tribuny, tak jsem si všimla Kate. Na první pohled to nebylo znát, to až při bližším zkoumání. Nehýbala se a nevnímala okolí. Trochu mi připomněla mojí biologickou matku v nemocnici, ale u ní to bylo jen dočasné. Spíš vypadala, jako by byla v nějakém transu. Tak trochu to i byla pravda, protože je určitě někde s Harrym v bludišti. Možná tam narazila i na Cedrica. Aspoň ví, co se děje.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Ona možná může vědět, co se děje právě teď, ale když budu mít štěstí, tak zjistím něco z toho, co bude. Začala jsem v duchu počítat od desíti do jedné a soustředila se do své dýchání. Deset… devět… osm… sedm… šest… pět… čtyři… tři… dva… jedna…

Otevřela jsem oči. Nebyla jsem už na tribunách u bludiště. Byla jsem někde jinde. Ve Vstupní síni. Všude bylo plno studenů, postávali v hloučcích a o něčem si šeptali. Všimla jsem si, že nikdo z nich neměl ve tváři ani náznak úsměvu. Všichni se tvářili smutně. Co se stalo? Jak moc jsem v budoucnosti?

Nikdo z nich mě neviděl a nikoho z nich jsem se nedokázala zeptat. Ve skutečnosti jsem tu ani nebyla. Mohla jsem jen poslouchat a s trochou štěstí se i něco dozvědět.

„Nechápu, jak se to mohlo stát…“

„Já vím. vždyť to museli zabezpečit. Všude bylo při tom třetím úkolu spoustu lidí…“

„Počkej, ale vždyť se to nestalo tam. Stalo se to na hřbitově.“

Na hřbitově? Hned jsem si vzpomněla na svou vizi s předzvěstí smrti. Byla jsem tam přece na hřbitově. Ale to mi připadalo jenom jako nějaký pohřeb. Souviselo to s tím nějak? Poslouchala jsem dál. Chodila jsem okolo a vnímala každou informaci, kterou jsem zaslechla. Ale čím víc jsem toho slyšela, tím víc mi docházelo, že tuším, o kom mluví. Ne, to se přece nesmí stát. Musím někoho varovat. Ať se tam v tom bludišti děje cokoliv, nesmí se to stát. Křečovitě jsem sevřela víčka a zadržela dech. Tohle mě probere, tohle mě vrací do současnosti.

Náhle jsem otevřela oči a zalapala po dechu. Mírně jsem zavrávorala a málem spadla ze sedačky, ale táta mě hned chytil.

„Alice, jsi v pořádku?“

„Jo,“ kývla jsem. Cedric ani já jsme jim neřekli nic o té vizi se smrtí, kterou jsem měla. Nechtěli jsme se znepokojovat a teď nebyl čas jim to vysvětlovat. „Hned se vrátím.“

Rychle jsem vstala a zamířila jsem k Harryho skupince. Jenže ke svému zděšení jsem zjistila, že Kate tam není. Ale ještě před chvílí tam byla. Stála vedle Hermiony a Rona.

„Hermiono,“ popadla jsem ji za rameno a otočila k sobě. „Kde je Kate?“ zeptala jsem se jí. Muselo na mě být znát, že se něco děje, protože Hermiona se trochu zarazila, když mě viděla.

„Teď někam odešla. Mluvila něco o tom, že Harry a Cedric zmizeli z bludiště a ještě tu nejsem… Já nevím, nic nám pořádně neřekla. Prostě odběhla někam stranou, že se pokusí dostat za nimi.“

„To nesmí. Musíme ji v tom zabránit,“ vyhrkla jsem. „Musíme ji najít dřív, než se dostane do astrální podoby a půjde Merlin ví kam.“ Rozhlédla jsem se. Musela odejít někam blíž k bludišti. Kdyby šla ke škole, bylo by to odsud vidět. Musím za ní.

„Proč? Co se děje?“ zarazil mě Ron dřív, než jsem stihla odběhnout.

Ohlédla jsem se. „Protože dneska zemře.“

Opravdu Kate zemře? Zemře i Cedric?

Co jim pověděla Smrt?

Jak se připravovali na třetí úkol?

Co všechno se odehrálo v posledních měsících?

Usmířila se Kate se Cedricem?

 

Reklamy